Léon Bloy: Stránky z díla
Vybrala Raissa Maritainová. Předmluva Jacques Maritain. Z francouzského originálu přeložili Věra Dvořáková a Josef Heyduk. Stručnou bibliografii knih Léona Bloy a Chronologii knižních vydání překladů Léona Bloy do češtiny sestavil Robert Krumphanzl. Typografie Václav Sokol.
Edice Delfín, sv. 71, 1. vydání 2007, 376 stran, 115×190 mm, ISBN 80-86138-80-1, 448 Kč.
Rozsáhlý výbor z díla francouzského prozaika (1846–1917), které významně ovlivnilo jak autory počátku 20. století, tak nastupující meziválečnou generaci ve Francii, stejně jako v českých zemích (Florian, Deml, Čep aj.), a jehož kvality ocenili i spisovatelé pozdější, například Jorge Luis Borges. Antologie Raissy Maritainové představuje Léona Bloy ve dvanácti oddílech jako vynikajícího stylistu, břitkého myslitele a básníka "zázraku Stvoření". Předmluvu napsal filosof Jacques Maritain. Knihu přeložila Věra Dvořáková, obsahuje též bibliografii L. Bloy a soupis českých knižních překladů. Vychází u příležitosti 160. výročí narození a 90. výročí úmrtí L. B.
***
Léon Bloy se narodil 12. července 1846 v Périgueux. Jeho otec byl inženýr, ateista, zato matka, původu španělského, byla hluboce věřící. Bloyovo mládí bylo bolestné a neukázněné. Jeho studie brzo uvázly. Kreslil a zkoušel psát tragédie. Sám praví, že velmi brzo ztratil víru. Od osmnácti let byl zaměstnán v Paříži jako soukromý úředník a prožíval stavy vnitřní revolty, nenávisti k Ježíši a k jeho Církvi. V třiadvaceti letech se setkal s Barbeyem d´Aurevilly, který ho, podle jeho vlastních slov, přibil lehkým šípem jako zbožnou sovu k zářícím vratům Církve Ježíše Krista. V roce sedmdesátém se zúčastnil jako franc-tireur války prusko-francouzské (z těchto válečných zkušeností čerpá svazek povídek Krvavý pot). Potom byl nějaký čas zaměstnán u advokáta v rodišti, a v Paříži jako úředník drah. Rok 1877 je pro něho památný tím, že se seznámil s neobyčejným knězem, Tardifem de Moidrey, který ho zavedl na La Salettu a zasvětil do symbolické exegese Písma. Po smrti tohoto vzácného přítele roku 1879 upadl v bídu hmotnou i duchovní. Je to období plné hrubých vnitřních zmatků, poznamenané složitým a drásavým stykem se ženou, která přešla do autobiografického románu Zoufalec pode jménem Veroniky (vl. jm. Anne-Marie Roulet). Roku 1882 Veronika zešílela.
V těch letech začíná vlastně Bloy teprve svou literární kariéru, pohybuje se mezi uměleckou bohémou, přispívá – většinou krátce – do různých časopisů a strádá duševně i hmotně. Jeho bída dosahuje chvílemi krajně představitelných mezí a drží se ho bezmála celý život, doprovázena chronickým neúspěchem jeho knih. Do té doby spadá také jeho styk s druhou ženou, Berthou Dumontovou, známou jako Clotilda první části Chudé ženy. Umřela roku 1885 na tetanus.
V roce 1890, tedy jako čtyřiačtyřicetiletý, se Bloy oženil s Jeanne Molbechovou, dcerou dánského básníka (je to Clotilda druhé části Chudé ženy). Jejich život byl životem stálé bídy, bloudění z bytu do bytu, opuštěnosti fyzické i mravní. Teprve asi od roku 1905 změklo a oteplilo se poněkud lidské ovzduší okolo Léona Bloy, a to zásluhou několika oddaných přátel, zejména známého geologa Pierra Termiera, spisovatele René Martineaua, sochaře Broua, malíře Rouaulta, nakladatele Mercuru Alfreda Valletta a jeho ženy, spisovatelky Rachilde, filosofa Jacquesa Maritaina a jeho ženy Raissy, kteří konvertovali Bloyovým přičiněním a kterým byl Bloy kmotrem, stejně jako Holanďanům Peteru a Kristině Van der Meerovým atd. Umřel 3. listopadu 1917 v oktávě Dušiček v pařížském předměstí Bourg-la Reine, v domě, v kterém bydlel až do roku 1914 Charles Péguy.
Jan Čep
