Dom Samuel, opat Nového Dvora: Bůh, který se mi nezamlouvá

 

Proč je někdy tak těžké chválit Boha nebo se k němu modlit? To proto, že sami spontánně nemáme zalíbení v tom, co je dobré. Ale zalíbení se dá vytříbit. Varujme se řídit se podle toho, co se nám líbí. Varujme se také toho, abychom si libovali v něčem, co se nám nelíbí. Bůh nás nechce k ničemu nutit! Naučme se své zalíbení zaměřovat na skutečně dobré věci. Utíkejme před banálními nebo nevkusnými situacemi, architekturou, hudbou, potravou či vztahy. Hledejme to, co je kultivované, vznešené, vkusné. Jsi schopen přiznat, že stejně jako v řadě dalších věcí potřebuješ i v oblasti vnitřního a duchovního života vytříbit vkus? „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý“ (Žl 34,9). Boží věci téměř vždycky chutnají jako mana. Je třeba si na ně zvyknout.

 

Dokážeš přistoupit na to, že dobro, skutečné, jisté a základní dobro, se ti někdy nemusí zamlouvat, protože nevyhovuje tvé povrchní smyslovosti? V čem je dobré chválit Boha, přicházet k němu, dodržovat jeho zákon? Můžeš si nakonec oblíbit to, co se ti zprvu nelíbí? Jedině dvojí pohled – pohled víry a zkušenosti – ti umožní vkročit do této žádoucí dynamiky. Pohledem víry jsme s to spatřit skutečnosti, které smysly nevidí. A zkušenost blahodárného účinku disciplíny, již jsme si uložili, abychom se těmto skutečnostem podřídili, v nás zakotvuje to, co víra ohlásila. Je třeba, abys pozvolna nalezl v Bohu zalíbení, abys nechal rozeznít strunu, kterou vložil do tvého srdce.

 

*  *  *

 

Rozhodni se také, že budeš přijímat všechna protivenství, která ti vstoupí do cesty, i ta, která sis nezvolil a která provázejí běžný život. Přijímej je, využij je. Nastanou dny, kdy tě Bůh utěší tím způsobem, že potkáš některého z jeho přátel. Jindy tě bude zkoušet; budeš svědkem toho, jak se ti vzdalují bytosti tobě drahé, budeš se muset vzdát toho, co ti činilo radost. Neváhej a dej k tomu svůj souhlas; tímto způsobem tě nyní Bůh povede. Povede tě svou mocnou otcovskou rukou. Když ho necháš jednat, začneš pomalu rezignovat na své přání řídit si svůj život sám. Tímto způsobem, píše svatý Augustin, se otevírají „vnitřní oči, jediné schopné spatřit Ducha, který jakožto neviditelný nemůže být spatřen“.[1]

 

Chceš následovat Krista? Pokud se ti někdy zrovna dvakrát nechce, řekni Bohu: „Chtěl bych chtít, dej mi tu milost.“ Zanech všeho! Všech svých plánů, svých myšlenek, svých úsudků i jistot, které sis vytvořil, a poslechni Pána, který ti praví: „Přijď a následuj mě.“ Tvým úkolem je samozřejmě rozpoznat sám své povolání, toto rozhodnutí však má svůj nezbytný rámec: postoj víry plné důvěry, jež je jednou z podob zřeknutí se sebe sama. Tváří v tvář takovému úkonu víry je každý bezmocný jako dítě. Škemrá o víru jako o dar. Avšak víme přesně, co chceme, když naše srdce ještě nesjednotila dlouhá známost s naším Pánem prostřednictvím modlitby?

 

*  *  *

 

Žádný svatý nikdy nemohl tvrdit, že dosáhl morální dokonalosti. Svatá Kateřina Sienská byla přesvědčená, že příčinou krize, jíž procházela církev její doby, jsou její hříchy. Na Svatopetrském náměstí stojí dvě sochy. První je socha muže, který byl před svým obrácením velkým hříšníkem a po celý život mu v těle zůstal osten, aby stále znovu zakoušel milost. Druhá socha představuje toho, jehož Mistr jmenoval knížetem mezi apoštoly, i když věděl, že ho brzy zapře. Zde však přichází obava: Nezničí hřích zcela dar vnitřního života? Chceme-li se před ním ochránit, nalezněme znovu sílu slabosti, naučme se počítat se sílou slabých, dívejme se na slabost silných. Otec Jeroným, který byl příkladem morální integrity, jaká byla v křesťanských rodinách jeho doby častá, to zakusil osobně:

 

V této oblasti neexistují oslnivá vítězství. Jen věrnost. Modlitba je branou pokorných a jenom pokorní jsou ochotni projít touto branou na cestě k Bohu.[2]

 

Každý, kdo usiluje o určitou kvalitu vnitřního života, musí umět zároveň na sebe i na ostatní upřít dostatečně pronikavý pohled, aby si byl plně vědom, že to nejhorší se může přihodit všem, i jemu. Dokud se člověk modlitby, ať už prostřednictvím osobní zkušenosti nebo soucitu s těmi, které miluje, blízkými i vzdálenými, nedotkl dna, toho dna, kterého se dotýkal celník, bude jeho modlitba vždycky trochu pokrytecká.

 

Lidé Boha neodmítají pro něho samého, proto, že je Bůh. Jsou zcela připraveni ho přijmout. Odmítají ho však proto, jak zachází s člověkem. Nechtějí přijmout neštěstí, v nichž Bůh člověka zanechává, chvíle, kdy ho domněle opouští, rozpory a pobouření, jimiž Boží vedení lidského ducha podrobuje. Odmítají Boha, na kterého musí nekonečně dlouho čekat, což je nutná zkouška všech těch, kdo Boha hledají.[3]

 

Bůh nás miluje i s našimi nedostatky. Jaký význam by mělo lidské přátelství a láska, které by na druhém přijímaly jen jeho přednosti?

 

*  *  *

 

Generace, která bojovala za svobodu proti komunismu, která viděla pád berlínské zdi a která v tehdejším Československu zažila konec komunistické moci, se dnes ohlíží za sebe. „To je ta svoboda, pro niž jsem se v mládí obětoval?“ slyšíme z úst křesťana, jehož syn žije v Novém Dvoře. Přislíbená svoboda zde stále není. Svoboda je skutečnost vnitřní. Utváří se v nás podle naší oddanosti Pánu. Není to iluze ani nic, co bychom si vydobyli silou pěstí. Bylo by fatální chybou (osobní, náboženskou, politickou), kdybychom se chovali, jako bychom už byli v zaslíbené zemi, u cíle svého putování, zatímco jsme pořád ještě na cestě.

 

*  *  *

 

Ať už patříme mezi zasvěcené osoby nebo ne, dokud se nesmíříme s tím, že naše tělo a srdce hostí ty nejrozličnější tužby, bude naší křesťanské zkušenosti chybět podstatný prvek. Tyto tužby si zaslouží být obětovány Pánu a spáleny jako celopal. Teprve potom můžeme začít utvářet svou osobnost v jednotě s Pánem, teprve pak se mu začne více podobat i církev a my můžeme začít budovat spravedlivější a lidštější společnost, která neklade překážky jeho následování.

 

Ať už máme tvárnou nebo bouřlivou povahu, dokud si neuvědomíme, že k tomu, abychom mohli být otci, je třeba umět být nejprve syny a dospělými, bude naší lidské a duchovní stránce chybět podstatný prvek. Syn je schopný naslouchat a přijímat přirozenou i nadpřirozenou zkušenost; dospělý umí zdůvodnit, obhájit, naplňovat a dlouhodobě uplatňovat své volby. Může se dokonce stát, že předčí ponaučení otců.

 

Ať už jsme žáci – Boží synové – nebo učitelé – otcové na místě Boha, našeho Otce a Pána –, dokud nepochopíme, že křesťanská zkušenost se předává až s věkem a zralostí jako dobré víno, uchovává se však v hliněných nádobách a stejně tak se i předává, nenaučíme se brát v úvahu neposlušnost synů a omylnost otců. Sníme o ideálních vztazích, které neexistují a tak zůstáváme sami, sklíčeni svými vlastními démony.

 

Ať už jsme vlažní nebo zapálení, dokud se nenaučíme odlišovat ducha světa od Ducha Páně, hrozí nám ty nejhorší zmatky. První duch se totiž zlomyslně snaží napodobit druhého. Ve snaze milovat hříšníky – což je chvályhodné – budeme v pokušení nalézt v hříchu zalíbení. Nebo naopak z odporu vůči hříchu – což je správné – budeme mít tendenci vymezovat se vůči hříšníkům. Kristus miloval a miluje i dnes ubožáky, jako jsme my (a nám podobní), aby je uzdravil svou láskou. Má-li být toto uzdravení trvalé, vyžaduje velkou trpělivost. Nejlepší je vstoupit do tohoto proudu pokud možno již v dětství, vytrvat, když se výsledky zdají povzbudivé, neopouštět tuto cestu, když přichází zralý věk nebo když síly slábnou. Počítejme však i s tím, že se pouta zpřetrhají, stává se to. Přiznejme si to a ponechme si čas, abychom mohli požádat o odpuštění a nalezli novou rovnováhu. Ten, jehož jméno je Bůh-s-námi, nás neopustí. Nepochybujme o něm, i když je čekání někdy dlouhé.

 

Život není procházka růžovou zahradou ani cesta po uhrabané pěšině. Prohry, spory, nemoci, smrt jsou stále přítomné. Pán nepřišel odstranit překážky, ale zdolat je nejprve místo nás, abychom je napříště uměli zdolat i my společně s ním.

 

Úryvky z knihy Dom Samuela Jako sžírající oheň. Rozprava mnicha o prokazování milosrdenství, která vychází 12. dubna v nakladatelství Triáda.



[1] Svatý Augustin, Sur saint Jean, 74, 4. Corpus Christianorum, série Latina n. 36, Brepols, s. 515.

[2] Otec Jeroným, Valeurs; srov. Anne Bernet, Père Jérome, un moine au croisement des temps, op. cit., s. 374.

[3] Tamtéž, s. 376.


zpět