Jiří Soukup: Ladislav Dvořák a film

 

Na jaře roku 2003 jsem připravoval čtení z Revolver Revue v sále Památníku národního písemnictví. Pokusil jsem se vytvořit komponovaný celek na jedno užití z textů asi tak patnácti autorů, měl jsem k tomu volnou ruku, výběr jsem průběžně konzultoval s redakcí. Například v RR č. 41/1999 mne zaujal blok věnovaný Ladislavu Dvořákovi a po jeho Sentencích z pozůstalosti jsem pro potřeby čtení rád sáhl.

 

Učil jsem tehdy na filmové fakultě a v učebně ve věži paláce Lažanských jsem po večerech finalizoval scénář pořadu, rozstříhané texty jsem posouval po čtvrtkách papíru, ubíral z nich a prohazoval. Zrovna Dvořák mi šel dobře – u něj byl tady výchozím textem ze své podstaty fragment.

 

Jednou jsem u těch patnácti „simultánních šachovnic“ vydržel až do rozednění, kdy na katedru vešla uklízečka „Ale ale, koho pak to tady máme?“ „Správně, koho všeho to tady máme? Jen se pojďte podívat…“ Byl jsem jak po celonočním flámu, ukazoval jsem na čtvrtky rozložené po stolní desce. „Tohle je dobrý, ten Dvořák „Přijme se udavač, -ka“, nebo tady, Plíšková, to se vám bude líbit „Naděnko, měla bys víc tančit.“ Hejda: „Kam jsem to zabloudil?“ Matoušek: „Debilky.“ Žena ale musela konat, co jí přísluší, dále si mě nevšímala. Mohl jsem pak s novým dnem a uklizeným stolem začít přilepovat výstřižky napevno.

 

Hodně to dalo i mně samotnému, zevrubně jsem se obeznamoval s kánonem RR, a ve zrodu jsme to souběžně probírali v semináři, student Vašek Kadrnka se mnou chystal provedení pořadu; vzpomínám, jak jsme při zkoušce nasucho ve Strahovském klášteře měli obavu, co s intimitou čtení udělá v určitý čas proznívající zvonkohra Lorety.

 

I tohle dopadlo dobře, začali jsme až po zvonkohře. V první řadě v Sále Boženy Němcové seděla také paní Věra Dvořáková, přišly spolu se Zdenou Koutenskou, přítelkyní Dvořákových odedávna, a na krátkou dobu také mojí kolegyní v nakladatelství Mladá fronta, kde jsem v roce 1989 nastoupil do svého prvního zaměstnání po dokončení FAMU, do redakce původní české prózy – kde mě Jarda Veis někdy krátce před převratem ponoukal, abych jako mladej za mladejma šel za lidmi z Revolver Revue, že můžeme něco od nich zkusit vydat (to se ví, že jsem nešel, zas tak padlej na hlavu jsem nebyl).

 

Od Sentencí byl pak už pro mě v novém tisíciletí jen krok k přečtení souborného vydání povídek Ladislava Dvořáka Jak hromady pobitých ptáků v Torstu, další to edici připravené Robertem Krumphanzlem, se kterým jsem se v Revolver Revui a v Triádě spřátelil. Ty povídky, zvláště pak ty z padesátých let, mě oslnily. I v pomyšlení na filmové adaptace a povídkové filmy.

 

Až nad Perličky na dně aspirovaly u mě ty Šavle meče! Předloha lepší Hrabala těchto poloh. Ne že by filmaři nemohli najít dobré náměty už ve Dvořákových povídkových sbírkách vydaných v šedesátých letech, v Ledňáčkovi a v Nelidském koni, ale Šavle meče, vydané v celku prvně samizdatovou Edicí Expedice v roce 1983, to je plné vyslovení.

 

A ne že by tou dobou nevznikaly v Československém státním filmu povídkové filmy, naopak to byla osvědčená alibistická disciplína barrandovské dramaturgie – baví mě ta ahistorická představa, jak by třeba režisér Vladimír Drha namísto povídky v Jak rodí chlap natočil vybranou povídku z Šavlí mečů, a ten by to Privátovo líčení tehdy uměl zhmotnit i v továrenském prostředí, to nebyl normalizační neumětel, a bylo by mě zajímalo, jak by si případně poradil s Doktorem Dochtorem, jak by s touhle silnou figurou uměl hrát. V ubíjející skutečnosti povídkových hraných filmů z pracovního prostředí to ovšem znárodněná kinematografie v posledním tažení dotáhla akorát tak do dolů Figurek ze šmantů podle Stavinohy, ke kterým by se dneska nehlásil už vůbec nikdo.

 

Ale jsem také jeden z nich od osmdesátých let, když ne přímo filmař, tak věrný spolupracující, nejlepší přítel filmařů, měl jsem dost a dost času na nápravu stavu nejen u zastaralých podob filmů povídkových. Něco se daří, zároveň jsem i zvětšil dluh.

 

Někdy v roce 2006/7 jsem si domluvil schůzku s paní Dvořákovou, chtěla se sejít v kavárně Slavia. Věděla předem, že budu mít zájem o filmový námět. Navrhla mi k zfilmování manželovu povídku Vincenc Pól cestovatel, já však hořel pro jeho Podnájem v Malém Berlíně, rozkošnou povídku z časů těsně poúnorových, s autobiografickým vypravěčem komentujícím sebe sama v mladickém vydání, nemajícím na chmury kdy, zároveň tehdy i s odstupem žalujícím ty, kteří v politické krizi selhali. Autor dovedně a lehkou rukou mísí měšťanskou domácnost matičky a dcerušky na vdávání s explicitně politickými motivy, s úchvatným finále v Menší růžové zahradě Stromovky, kousek od toho Malého Berlína v pražských Holešovicích.

 

Že mi paní Dvořáková na setkání uvěřila, soudím podle toho, jak otevřeně se mnou tenkrát mluvila. Dostal jsem svolení. Začal jsem s dobovými rešeršemi a konzultacemi. Oslovený Jindřich Pokorný mi z první ruky přiblížil generaci „sirot pomnichovských“ a památný rok osmačtyřicátý na vysokých učeních, s vylučováním ze studia po tzv. studijních prověrkách. S nadhledem okomentoval nový český film, jako by tu už byl: „Úplně vidím všude po Praze filmové plakáty zvoucí na PODNÁJEM V MALÉM BERLÍNĚ.“

 

Ten film ale nevznikl. Přeskakovali jsme tou dobou z námětu na námět, nepřesvědčil jsem a sám jsem ztratil přesvědčení. Horší, že jsem stále odkládal zpravit o tom vdovu. Třeba se k Malému Berlínu ještě vrátíme, namlouval jsem si. Když paní Dvořáková spolupracovala s Triádou, kam jsem docházel, nikdy jsem se s ní v redakci nepotkal.

 

Ale k setkání po letech došlo, potkali jsme se v pasáži v centru Prahy. Zastavil jsem se, ona pokračovala v chůzi, odvrátila pohled, přešla mě. Ještě jsem se za ní otočil, šla do cukrárny Hájek na schůzku s kamarádkou. Ani teď jsem nenašel odvahu, po chvilce váhání jsem popošel těch pár metrů k pokladně Kina Světozor, šel jsem na nějaký dobrý film, koupil jsem si lístek a zapadl do kinosálu.

 

 

Jiří Soukup (1960) studoval na FAMU, kde pak v několika obdobích také učil. V první polovině devadesátých let byl nakladatelským redaktorem české prózy a poezie a filmovým dramaturgem v českých filmových studiích nejen v oblasti hraného filmu. V druhé polovině devadesátých let byl mužem v domácnosti. Po roce 2000 se vrátil k dramaturgické, scenáristické a editorské práci. Scenáristicky a dramaturgicky se podílel na řadě filmů, obdobně dramaturgicky spolupracuje na vzniku konkrétních knižních titulů v nakladatelství Triáda, občas spolupracuje také s Revolver Revue.


zpět