Romano Guardini: Tak tedy seber odvahu a věř, že jsi vyvolený(á)!

 

Kniha Romana Guardiniho Pán. Úvahy o osobě a životě Ježíše Krista vyjde v Triádě v překladu Vladimíra Petkeviče a Karla Šprunka v polovině února 2022. Dnes přinášíme úryvek z kapitoly Možné a nemožné.

 

Ježíš po podobenství o královské hostině říká: „Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“ (Mt 22,14), nebo ... volá: „Kdo má uši, slyš“ (Mt 11,15), což zároveň znamená, že ti, kdo uši nemají, slyšet nebudou. ... Musíme se tedy vypořádat s otázkou, ... zda se křesťanská zvěst obrací na všechny, nebo jen na zvlášť vyvolené jedince.

 

Při tomto vyvolení by samozřejmě nemohlo jít o pozemské vlohy – jako je kupříkladu k velkým činům disponován jen ten, kdo se narodil s neohroženým srdcem a silnou, neochvějnou vůlí, nebo ten, kdo dokáže vytvořit veliká díla, kdo v sobě nese tajemství tvůrčí hloubky. Ježíš nepřišel, aby přinesl zvěst lidem nějak zvlášť nadaným, nýbrž tomu, „co zahynulo“ (L 19,10). Vyvolení, o němž se zde mluví, tedy může znamenat jen vládu milosti: ta spočívá v tom, že Bůh vysvobozuje srdce z pout sobectví, učí je rozlišovat podstatné od nepodstatného a dodává mu posilu, aby opravdu jednalo z víry.

 

Jak by se to potom konkrétně projevilo, by záviselo patrně na tom, jakého založení by ten či onen člověk byl. U člověka velmi nadaného, například u svatého Františka, by z této milosti vzešla i lidsky veliká křesťanská existence. Ale ta by se mohla projevit i za zcela obyčejných podmínek; takový člověk by pak žil jako všichni, ale jeho nitro by bylo v Bohu.

 

Avšak stále by to byli jen nemnozí, kteří by byli zvláštním způsobem povoláni svobodným Božím úradkem a jimž by tak byla tato cesta otevřena.

 

Myšlenka, že vyvoleni jsou jen nemnozí, je těžko přijatelná a může nás v hloubi duše odradit a sebrat nám odvahu – může nás zasáhnout mnohem hlouběji než myšlenka zdánlivě ještě radikálnější, že totiž splnit křesťanský požadavek nedokáže v podstatě nikdo.

 

Zdá se totiž, že i tato myšlenka se někdy objevuje – například v Ježíšově rozmluvě s bohatým mladíkem. V jejím závěru se ukazuje, že tázající lpí na svém majetku, a Ježíš vyslovuje nad bohatými svá „běda“. Učedníci zcela správně dospívají k tomuto závěru: Je-li tomu tak, kdo pak může být spasen? Ale „Ježíš na ně pohlédl a řekl: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno!“ (Mt 19,26) Jde tu zřejmě o křesťanskou existenci vůbec a jednotlivec se cítí jaksi uklidněn, když slyší, že z všeobecné nemožnosti být spasen není nikdo vyňat. Jednotlivec pak patří do celé lidské rodiny a dovolává se Boží slitovnosti – neboť jestliže Kristus přišel, musí to přece mít smysl, a to smysl vykupitelský!... Ovšem v kázání na hoře Bůh požaduje splnění požadavků. Cítíme, že má právo je žádat; vidíme, že to, co tu požaduje, je správné – potom však slyšíme, že to, co se požaduje ode všech, mohou uskutečnit jen nemnozí, jimž je to dáno. Je těžké to přijmout.

 

Nejprve musíme připomenout, že slova Písma nesmíme brát nikdy izolovaně. Vždy je musíme zasazovat do celkového kontextu, v němž budou jinými slovy rozvinuta, upřesněna, uvedena do protikladu. Zde se rozpomeneme na to, jak andělský zpěv v noci narození zvěstuje Boží pokoj všem lidem dobré vůle. Ježíš sám říká, že „přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (L 19,10), a stále znovu se slitovává nad mnohými, kteří bezradně bloudí „jako ovce bez pastýře“. To zní jinak než slova o malém počtu vyvolených. Ale musíme přijmout i to. Jedno je pravdivé, ale druhé rovněž. Pouhým rozumem si s tímto protikladem již neporadíme, ale musíme ho chápat s živou niterností, každý sám u sebe před Bohem.

 

Chápeme-li Písmo správně, obrátilo by se na nás s otázkou: Odkud víš, že nejsi vyvolený? Vyvolení přichází z Božího tajemství; nikdo z nás neví, zda ho zahrnuje, nicméně každý má právo, vlastně ne právo, ale přímo povinnost být této možnosti otevřený. Naslouchej slovu; vezmi vážně fakt svého povolání – a pak se zamysli nad tím, zda smíš říkat, že nejsi vyvolený!... Řekneš možná: A jak to mám vědět? Nic necítím! Jaké to je, být vyvolený?...

Písmo na to odpovídá: Tak se nemůžeš ptát. Musíš začít plnit Boží příkaz a jednat. Být vyvolený není žádný nápis, který se nachází nad lidskou existencí, nýbrž živý záměr Boží; působení jeho lásky právě na tohoto člověka. Co je v něm obsaženo, to se uskuteční teprve v jednání tohoto člověka...

Ale nemusí se vyvolený člověk chovat určitým způsobem? Nemusí to na něm být vidět?...

Chovat se určitým způsobem – jakým? Kde jsou stanovené normy, které jakoby oficiálně vyjadřují smýšlení obsažené v kázání na hoře? Ježíš v něm prohlásil, že když člověka někdo udeří, má nastavit druhou tvář (Mt 5,19) – ale když ho před veleradou udeřil sluha, sám to neudělal, nýbrž se takto bránil: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ (J 18,23) Odvolal se tedy na procesní řád. To nám ukazuje, v jak malé míře se tu dá něco pevného stanovit. Nikdo nemůže soudit o tom, zda se nějaký člověk chová ve smyslu kázání na hoře nebo ne. Neexistuje žádné vnější chování, jímž by jeho smysl měl být naplněn podle nějaké normy. Ba ani člověk sám nemůže s jistotou vědět, jak to s ním je; Pavel výslovně říká: soudí jedině Bůh.

 

A tak tedy seber odvahu a věř, že jsi vyvolený! Tento odvážný čin se děje ve víře a neexistuje proti němu žádná námitka ze strany světa ani vnější či vnitřní zkušenosti.

 

Avšak já přece nemohu milovat svého nepřítele!... Ale můžeš dosáhnout toho, že vůči němu nechováš nenávist. To už je počátek lásky... Nedokážu však ani to!... Tak se alespoň snaž, aby se tento odpor neprojevil slovy. Takovým způsobem by ses už lásce přiblížil...

Neznamenalo by to však zmíněný požadavek oslabovat? Nejde tu o „všechno, nebo nic“? Řekněme si to otevřeně: lidé typu „buď–anebo“ zřídka vypadají tak, jako by svou přísnost také žili. Jejich bezpodmínečnost až příliš často vypadá jako pouhá rétorika... Nikoliv, kázání na hoře nežádá „všechno, nebo nic“, ale je v něm začínání a postupování, a také pády a opětné povstávání. Na čem tedy záleží? Abychom zvěst kázání na hoře nechápali jako nějaký strnulý příkaz, nýbrž jako živoucí požadavek a zároveň účinnou sílu. Jde o vztah věřícího člověka k Bohu, o vztah, který se má pozvolna projevovat v průběhu lidské existence, o setkání, které má začít a pokračovat.


zpět