Člověk je chybující, omylný, a neví dne ani hodiny, i když to důvodně očekává

Úryvky z následujícího textu Jiřího Soukupa doprovázejí hodinový rozhlasový pořad, věnovaný Tomáši Tomáškovi a jeho Ahavě, který v premiéře odvysílala stanice Český rozhlas Vltava 13. dubna 2026. Poslechnout si jej můžete zde.

Foto: 5. 9. 2021, Židovský hřbitov v Kolíně

I.

Na jaře roku 2014 mi Tom dal své strojopisné básně na průklepovém papíře. No nevím, až to přečtu, jak mi to baroko zabrnká. „Za zrak“ zdůrazňoval, „k bodu uprostřed“. Kriticky mluvil o materialismu bezvýchodném, o směšné představě pokroku.

O dva roky později. Tomova básnická sbírka vychází v pátek 10. června. První sbírka v devětašedesáti letech. – Tom už se těší ze zbrusu nové knížky doma v drážním domku v Dobřichovicích, já si výtisky vyzvedávám v neděli 19. června ve stánku Triády na letním Knihexu u Vily Štvanice. Na pultě mimo jiné roční básnická produkce nakladatelství: Jaromír Zelenka Překlady, James Joyce Giacomo Joyce v překladu Věry Linhartové a Tomáš Tomášek Sedimenty Magmatity.

Už cestou metrem domů na Háje se začítám, až knížka je, málo platné, opravdové čtení. – Ale to snad ne, ne, hned ji vidím, tu „povinnou“ jednu chybu na celou sbírku, kterou jsme v korekturách přehlédli, tady zkraje, v úplně první básni, do prčic. Zrovna v tomhle verši vypadla předložka, Tome... Cíl je zrakem tam zůstalo, namísto cíl je za zrakem. A to jsme se tomu tak důkladně věnovali.

Tom na to, když mu kvůli tomu ještě toho dne volám: „Svět prostě není dokonalej a chyby jsou toho součástí, ani ten skrytý věčný ho nestvořil líp, tak co.“

II.

Bylo zvykem, že si Tom ode mě každého čtvrt roku půjčoval novou Revolver Revui, a když ho v ní něco nad očekávání zaujalo, napřímo zasáhlo, tak si ji pak koupil. A to se dělo poměrně často. Revolverce fandil.

Ale jednou takhle, hádal bych na rok 2018 nebo 2019, mě ale na ulici zastihl Tomův telefonát, spustil na mě bez okolků a pohoršeně: „Jíro, to není možný, v tom posledním Revolveru není vůbec poezie, ani jeden příspěvek, jediná báseň tam není, jedinej verš, nic!“ To myslej jako vážně? Nepřijde ti to skandální? Mně teda jo.“

Tom publikoval básně v Revolveru poprvé v čísle 98 v roce 2015. Byly to jeho úplně první uveřejněné verše; při té příležitosti mu Karel Cudlín udělal pěkný fotoportrét, v několika variantách, na všech je vyfotografován s dýmkou. „Jíro, z Revolveru mi napsali, že si mám přijít do redakce pro honorář. Dáme si za to večeři U Libuše. Tom“

III.

Jaro 2022. Tom sedí na předzahrádce v Podskalské, dnes to ale na dlouhé sezení není, jen dokouří dýmku, a pivo si už dá jen jedno. Povypravuje mi to čtení básníků z Triády v Pardubicích, kam dorazilo hodně lidí. Prodejce Kosmasu prodal na místě pětadvacet básnických sbírek, to se mu prý ještě nikdy nestalo. Tom četl první, nedělal ale potřebné pauzy, už to chtěl mít za sebou. Pavel Rajchman zde domácí četl vestoje, komunikoval s publikem, slovy Toma: „Jak Serjožka Jesenin byl.“ Pavel Kolmačka poslouchal Tomovy básně se zavřenýma očima, pak vzal Tomovu ruku do dlaní a dlouze ji tiskl.

Doslova v předvečer ruského vpádu na Ukrajinu, 23. února 2022, se v kině Lucerna konala premiéra filmu Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého. Tom se na ni dostavil v doprovodu dcery Ester. Zhlédnutý film o zničující mrtvici a jejím slavném překonání jej silně zaujal už pro jeho vlastní potíže se srdcem. Půl roku na to chtěl jít Tom na tento film znovu, a jako s uděláním jej zrovna zase hráli – ale už nedošel, mrtvice ho předešla, v jeho případě byla obzvláště zubatá, a Tom doslova bezzubý. Bylo to jak špatný vtip.

Tom nebyl zdráv a se svým blížícím se koncem počítal. Vždyť už v tom létě 2016, bezprostředně po vydání první sbírky, měl namále. Ale od té doby stihl napsat a vydat ještě další čtyři sbírky. Posmrtně vydaná Ahava, jeho vyznání víry, byla tou sbírkou poslední, a zároveň vrcholnou.

Náš básník se 5. července 2022 dožil tři čtvrtě století. Volám mu hned ráno. Krátké srdečné blahopřání. Měl radost, Tom Tomášek. „Už jsem vzhůru, pokuřuju, a za chvíli půjdu dát nádivku do kuřete…“ Přijedou totiž dvě ze tří jeho dětí, Ester a Michal, a náš společný přítel nakladatel Robert Krumphanzl měl také přijet, i já byl do domečku u trati nakonec zván, ale tenkrát jsem jen tak přijmout pozvání nemohl. Proč ne – to zůstane mezi námi přáteli, už navěky.

Jiří Soukup