Jan Tesař – Z nedávno vydaných vzpomínek Anny Blažíčkové Teď něco ze života...
se dozvídám, že mne má za (nevědomky) spoluviníka smrti svého muže Přemysla Blažíčka. Krajně jsem ho prý rozrušil nevděkem za angažmán ve prospěch mého návratu (jak se říká) do staré vlasti a ke „kulturnímu“, případně politickému žlabu.
Já však ani dnes necítím žádný závazek vůči nikomu, kdo snad po převratu 1989 usiloval o můj návrat do českého establishmentu. (Byla to na prvním místě Pithartova vláda, která mne svým usnesením k návratu vyzvala.) Pokud jde o politiku, nesouhlasil jsem od počátku naprosto s cestou, jíž se česká společnost po převratu vydala, což jsem také mnohokrát veřejně osvědčil; a pokud se týká vědeckého a uměleckého prostředí, netajil jsem se svým pohrdáním Havlovými (předtím často Husákovými) lokaji, nekritickým vynášením jeho osoby a uplatňováním jeho zálib, které zničilo stát a v kořenech podťalo národní budoucnost. Za daných poměrů, když jsem svobodně mohl psát opět jen v samizdatu, považoval jsem své odmítání vstoupit na české území za veřejně srozumitelnou formu nesouhlasu. Že je někdo vykládá tradičně (a lokajsky) jako tužbu po bakšiši či válovu, není vysvědčení pro mne.
S údajným nevděkem za knižní vydání té či oné mé práce je to poněkud složitější. Zásadně si nemyslím, že by (kterýkoli) autor měl být za vydání své práce vděčen. Pokřivení je právě v tomto nešťastném návyku. Když už tak o tom píšeme, dovoluji si vyjádřit svůj trvající pocit nikoli křivdy, nýbrž pohrdání, vztahující se jak k českému disentu, tak k české emigraci za to, že v době, kdy jsem byl poctivě v kriminále, nedovedli připravit vydání mých kvalitních textů, které měli k dispozici, aby tím mimo jiné živili kampaň za mé osvobození. Naproti tomu text Mnichovský komplex, napsaný v letech 1988–1989, jsem výslovně označil za neveřejný, určený pouze k diskusi mezi přáteli. Neměl jsem podmínky pro ověření mnoha detailů (například o vině za nezpůsobilost Republiky ke zbrojné obraně). K souhlasu s knižním vydáním textu mne přesvědčila Anna Blažíčková, hlavně proto, že jsem nemohl negovat, co jsem napsal. V souladu s tím jsem také knihu Anně Blažíčkové dedikoval. Nechápu, kde je tu nevděk. O nějakých jiných vděčnostech nemůže být řeči, nezískal jsem odtud ani haléř honoráře, ani žádné nehmotné dobro, nýbrž jen a jen publicitu, která mne obtěžuje.
Tentýž kopec se v pohledu z různých úhlů jeví docela různě; což potom údolí, jež mohou být tajemná? Oči a mysli různých pozorovatelů vytvářejí různý obraz téhož jevu, byť nazíraného z téhož úhlu. Hádat se o „pravou“ podobu nějakého společného zážitku je tudíž ryzí pošetilost. Vědom si toho zachoval bych mlčení o svých setkáních s Annou Blažíčkovou, jež byla všehovšudy dvě a z nichž si i já, tak jako ona, pamatuji hlavně tutéž neviditelnou přehradu mezi námi (leč z druhé strany). KDYBY!
Kdyby nebylo té okolnosti, že její text vytváří dojem, jako by důvěrně znala mou ženu a mé rodinné poměry. Protože své privatissimum držím stranou veřejného ryku (jak jsem to kdysi bláhově radil i Václavu Havlovi...), mohlo by se stát, že by mé mlčení k táčkám paní Blažíčkové mohlo posteritas považovat za souhlas v tomto ohledu. Tuto možnost se vším důrazem dementuji. Blažíčková o mně nic neví. Zejména jsem neměl žádnou (bývalou ani nebývalou) manželku v Brně, kterážto se tudíž nemohla státi obětí politické represe. (Jde pravděpodobně o záměnu s dr. Vlastou Tesařovou, což je náhodná shoda jmen - podobně jako v případě několika historických Jiřích Hájků atd.). Podobných věcných nesmyslů je v knize více. Nevyvracím je, neb mne nezavazují. Není to kompetentní informace o mně.
Za zvlášť urážlivý klep mám to, že v předmětné knize je se mnou spojován povýšený poměr k fyzické práci. Nepravdu tu osvědčí nejen každý, kdo mne trochu poznal, ale i důchodový úřad: naučiv se mistrnému krytí záškoláctví jakožto umění, k němuž povzbuzovalo arogantně-servilní učitelstvo gymnázia, těším se dnes slušnému důchodu jakožto odměně za současnou těžkou práci v kamenolomě.
Život na tomto světě není procházka růžovou zahradou a starý člověk je pln bolestí a jizev. Nejhorší je bezpochyby nutnost nějak se vyrovnat se smrtí milovaných. Dle víry dávných autentických socialistů má být pro člověka útěchou a posilou obecenství s bližními. Ideál a skutečnost! Ve skutečnosti se stále setkáváme s lidmi, kteří sice prošli presem Božím, ale přesto je pro ně poslední moudrostí přesvědčení o vlastní nadřazenosti a nutnosti vychovávat bližní fackami. Asi by se jim mělo patřičně odpovídat.
Commentaires