Pavel Kolmačka – Moře je zamrzlé
S laskavým svolením autora zde uvádíme několik jeho nejnovějších básní. Pavel Kolmačka vydal v Triádě prózu Stopy za obzor (2006) a básnickou sbírku Moře (2010).
MOŘE je zamrzlé.
V ledu jak v páře
planktony, ryby, tváře.
Hluboko, mimo časy
dál žijí organismy,
bakterie a řasy.
*
V NITRU MANŽETY mezi vagony já a ty.
Dělníci u záchodu spí, kývají hlavami,
pohupují rukama s lahváči.
Zatímco my jak staré viny, staré noviny.
Na lávce mezi vozy jak nad hučícími jezy,
v dunění, jeden o druhého opřeni.
*
MĚLI JSME DĚTI.
Sem a tam jsme je přenášeli, krmili, napájeli.
V úzkostech naslouchali, zda dýchají.
Nad ránem vstali, přikryli holé nohy.
Strnuli jako před zrcadly:
Sami sobě jsme se zjevili.
*
MĚLI JSME DĚTSTVÍ.
Jednou jsme se probudili
bezdůvodnou tíží.
Cítili, že sklepní přízrak
proleze ventilací.
Ochránily nás obrázky s mikymauzi.
*
MĚLI JSME DĚTI.
Nově narozené
po paměti
vláčnými pohyby
drobných rukou, nohou
na suchu rozrážely vody.
*
ZASKOČENI: v prachu cesty šlépěj obilné panny.
*
ZTRACENI v dešti: na cestu svítí svíce břízy, černě nám dávají znamení duby, ztraceni, ztraceni, a přece, stromy jsou s námi, krajina tiskne nás k hrudi.
*
ZNOVU NALEZENI v plném slunci, ráno, když slepýš leží na okraji cesty nehybný jako mrtvý, jako ti, kteří už vědí.
*
NENAROZENI v lůně krajiny, v lůně s topoly, v lůně s lesnatými kopci, v lůně, v teplém a vlhkém živorodém lůně, v lůně s oblaky.
*
ODDĚLENI mračny od bezednosti: okopáváme rybíz, pumpujeme vodu do rezavé vany, k oporám uvazujeme stvoly, jsme téměř bezstarostní.
*
UKOLÉBÁNI pobubláváním příští kořalky z třešní, vůní z bečky, popáleni budoucími plameny.
*
OPILÍ prostorem jdeme podél řeky, obzor je zavalen kypícími mračny, cesta se plazí do tmy, narůstá strašák hloží, s železnou pravidelností se sem tam vychylují metronomy stromy.
*
ZAPLETENI v motýlím těkání, v pukání hrušňové kůry, v růstu podhoubí, dechem spojeni s vrabci, s duby, opředeni světelnými vlákny, plni země, ohně, vzduchu a vody, jen na chvíli jsme se zastavili, a z kůže na chodidlech, holeních, loktech, dlaních – jako bychom tu chtěli zůstat navždy – nám raší kořeny.
*
PONOŘENI v nebeské tišině mlhoviny Laguny, v pohledu očí Cor Caroli, v Saturnově viditelné záři, v jasu Altaira v Orlu, Vegy v Lyře, Deneba v Labuti, v prachu komety, roji Perseid, v bujení šlahounů, stonků, trávy, ve smíchu floxů, narůstání dýní, v klesání větví pod tíhou rynglí, v ději sládnutí, dramatu dozrávání, v tajemství pecek s jádry, v mateřství krajiny, v živorodém snění, v zelené kukuřici, v povětří živém vlaštovkami, v organismu-peci-srdci.
* V OKNĚ měsíc: na Moři dešťů žádné brázdy lodí, Oceán bouří nás hltá jako kořist, nazí se ztrácíme v Moři vláhy, z Moře nektaru padají kusy pěny, až k nohám nám stříká Moře nepokojů, daleko do paměti se vylévá Moře jasu, Moře oblaků, Moře hojnosti, brodíme se vylitým Mořem klidu.
*
V DÁLCE doutnají čtyři kopky, snad ze slámy, trávy, bramborové nati, vyvěrá bílý dým, ve čtyřech pruzích se zvědové podzimu plazí nad brambořišti, oddechují v řádcích řepy, zdvíhá se oblouk dýmové stavby, klene se most, bez varování končí.
*
LEŽEL JSEM, padaly Perseidy, světelné záblesky roztínaly tmu, ohnivé záblesky rozčesávaly, hustě pršely, ležel jsem naznak na chladné vlhké zemi, v ohňovém dešti, tváří k nebi, tváří k tváři, tváří k temnému, děly se osmózy a proudy, plynuly dějiny, prýštily šťávy, rodily se a umíraly buňky, ležel jsem, já organismus, v nitru organismu, ve tmě-prsti, tó spermá v Boží dlani.
Poezie Pavla Kolmačky je plná obrazů přírody a lidského spojení s okolním světem. Jeho verše nabízejí hluboký pohled na pocity a vzpomínky, které mnoho lidí znají, jako je vztah ke krajině či nostalgie za dětstvím. Zároveň jeho dílo působí meditativně a inspiruje k úvahám o životě. Pokud máte zájem o podobnou hloubku i ve vzdělávání dětí, například v oblasti logopedie, doporučuji podívat se na https://logopedkab.com/ kde naleznete podporu pro rozvoj dětského jazyka.