top of page

Textový „trailer“ k románu Pavla Kolmačky Canto ostinato



Šel jsem k telefonu, ale nevěděl jsem, komu mám telefonovat. Kateřině? Ruka se mi třásla.

A tu se mi vybavilo jeho poslední slovo „padá“ a uvědomil jsem si, že ve skutečnosti zaznělo trochu jinak. Nebylo to „padá“, nýbrž „pápá“. Když jsem byl malý a otec se se mnou loučil ve školce, říkával to. Byl vždycky takový rozněžnělý. Jako by se omlouval, že mě tam nechává.


*


Ale to už jsem uslyšel výstřel. Tiskl jsem se bez dechu k zemi.

Chvíli bylo ticho. Hlídka je někde tam... nebo tam. Z roty se s řevem řítil UAZ. Vstal jsem a zakopl. Odpálilo to světlici. Protáhl jsem se zase mezi ploty a jako náměsíčný šel. Prostříhanou díru v druhém plotě ne a ne najít. Baterku jsem ztratil, kleště jsem vytrousil. A tak jsem přelézal.

Ostnatý drát nahoře si mě omotal a já se škubal a zmítal. Chcípnu tady, napadlo mě. Přijde hlídka a sestřelí mě.

Vzápětí jsem padal. Nahoře v drátech zůstal jen kabát.


*


Víkend jsme si užili náramně, protože bylo hezky, večer nám táta udělal na plácku za stožáry ohýnek, na kterém jsme si pekli špekáčky a v popelu brambory. Byli s matkou domluveni, že nám všechno vysvětlí, ale neřekl nic, a tak jsme se jako vždycky v neděli vrátili domů. Táta neměl klíče, a tak zazvonil, máma vyhlédla z okna a zavolala, že nám jde dolů otevřít, a přišla chladná a tvrdá jako kámen. A najednou to bylo venku, táta už nahoru do bytu nepůjde.


*


I staré hudby se hraje jen zlomek, například Beethovenovo oratorium Kristus na hoře Olivetské poprvé slyšel až v pětapadesáti ve Vídni. Nahrávky nejsou, do programů se nezařazuje. Lidi chtějí pořád dokola to samé. Kolem nás jsou hory hudby, ale spí zahrabané v partiturách. Werner je někdy v noci slyší. Volají: Hrajte nás! Vyslechněte nás!

Tak proč děláme to, co děláme?

Werner trval na svém, že když se přihlásí hlas, ten, kdo ho slyší, zodpovídá za jeho předání dál, aby ho mohl slyšet i někdo jiný.


*


„Haló! Slyšíš mě mami? Mami? Tady je tak blbej signál!

„To jsi ty, Julinko? Kde jsi? Jak se ti daří? Nemám ti poslat peníze?“

„Mami, já jsem zahlídla tátu.“

„Cože?“

„Mami, v první chvíli jsem se k němu málem rozběhla. Pak jsem se sbalila a vypadla.“


*


Zastavili jsme. Sam vyskočil a klusal a pak to šlo ráz naráz. Dvířka se rozletěla, z toyoty vystoupila mladá, dohola ostříhaná žena v černých džínách a bundě. Viděla jsem, jak Sam ztuhl. Něčím na něj mířila. Zakrvavený obličej křičel. Pochopila jsem, že máme vylézt z auta, jinak se Samovi povede zle.


*


Většinu toho, co kdysi říkala mně a Álovi, před Ingrid zamlčela, i to, že její otec byl alkoholický násilník a že dlouhou červenou jizvu na paži má od rozbitého talíře, který po ní hodil. Nevyprávěla ani, jak jí matka zemřela na zápal plic, ani jak se od desíti let o otce a celou domácnost starala sama. Nosila uhlí a žhavý popel, topila, prala na valše v zinkové vaně, vařila. Ukládala otce do postele, když přišel z hospody. Naučilo ji to postarat se o sebe, nefňukat, být k sobě nesmlouvavá, a hlavně tvrdě pracovat.


*


„Tatínek na tebe myslí,“ ukázala Ingrid na igelitky s dopisy. „Ještě k tobě mluví. On už nemá jinou možnost, jak k tobě mluvit.“


*


Svět už nemohl čekat.

„Dobrý, opravdu dobrý odpoledne!“ pozdravil.

Zavládlo zděšené ticho.

Soustředil se, hodlal se omezit na základní teze.

Už je měl, jejich formulace zněla:

„Tak za prvý: Vesmír je tvořivá síla. Za druhý: Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Za třetí: My všichni, co tu jsme, máme kosmickej význam.“

To už ho prý drželi a vedli od pultíku, venku čekala sanitka.


*


Sledoval jsem ho až k východu z metra a pak dál. Pustil se doprava směrem na Strossmayerák. To se mi hodilo. Rychle jsem si v hlavě sestavil plán. Držel jsem odstup pěti kroků, abych ho nevylekal. Podešli jsme magistrálu a on pak zahnul doprava. Ohlédl jsem se, lidé byli daleko a proti nám taky nikdo. Dvěma skoky jsem ho dohonil, jemu hned došlo, že se něco děje, a vystartoval. Stačilo kopnout do kotníku a už padal, a vzápětí jsem na něm klečel.


*


Strýc rozkládá po stole obálky s dopisy, alba i osamělé či zatoulané snímky, štůsky fotografií převázané šňůrkou. „Vyprávějte o nás!“ dožadují se tváře. Jejich majitelé jednou vystupují jako děti, jindy jako ženichové a nevěsty a pak zase jako starci. „Připomeňte nás!“ prosí ti, kdo s ostatními nejsou svázáni pokrevními pouty.


*


Pak už jsme najeli na mělčinu. Skákali jsme do vody a brodili se k břehu. Potom pádili jsme po kamení proti palbě. Viděl jsem, jak Král z Kostelce běží, pak jsem ho ztratil. Vavruška přede mnou se v běhu zlomil. První vlna tam během pár minut padla, jen několik nás dokázalo doběhnout až ke křoví. Celou dobu jsem měl po pravé ruce Evžena. V tak malém počtu nemohli jsme zhola nic dělat. Hauptmann ležel hned vedle nás a sténal. Krčili jsme se k zemi a čekali, až přirazí druhá vlna.


*


„Álo...“

„Copak, tati?“

„Máš mě rád?“

Comments


bottom of page