Chudý, který našel radost
Na Velký pátek v roce 1783 se Benedikt Labre modlil v kostele Sv. Ignáce, kde zrušené jezuity vystřídali kapucíni. Kvůli nemoci se nemohl to jaro vydat z Říma do Loreta. Jeho zpovědník opat Marconi ho spatřil mezi dvěma sloupy u oltáře Panny Marie, opřeného o hůl, rozcuchaného, bědnějšího než kdy jindy. Každého by polekal, nebýt jeho radostného výrazu. Opat Marconi si té zvláštní záře všiml už dříve. „Stačilo ho vidět,“ píše, „i v těch hadrech, které ho halily v poslední době, a člověk bezděky pocítil, jak ho zaplavuje opravdová radost.“ Když potom opat naslouchal chuďasovým slovům, hleděl přitom na jeho paži, jež vyčuhovala z rukávu jako paže kostlivce; zbývalo na ní jen tolik masa, aby měli co žrát červi. Benedikt při zpovědi prohlásil, že je nyní prost všech pokušení. Opat Marconi věděl, co ten mír znamená, že to je nepochybně předzvěst smrti. „Mládí je špatné,“ vysvětloval Benedikt Labre lidem, kteří kritizovali jeho praktiky umrtvování, „musí se mu srazit hřebínek.“
Gioventu fiorita e bella... zpívaly v době vinobraní hlasy provázené zvukem kytar. „Mládí je špatné...“ Velikost toho, jenž takto hovořil, spočívala právě v jeho mládí. Jeho asketismus, kdyby se mu byl oddal už jako zralý muž, by patrně byl jiný a tolik by nás neuchvacoval. Benedikt Labre, hledač absolutna, jakým bývá člověk ve dvaceti letech, dospěl k absolutnu otrhance. Jeho svatost byla jednou z oněch vášní mládí, které jdou až do samého konce a stravují zároveň tělo i duši. Jeho mladistvá logika vždycky požadovala to nejdokonalejší, nejtěžší; stal se bytostí, kterou by byly hospodyně nejraději vymetly zároveň s odpadky, jimiž se živil ve společnosti prašivých psů. A přesto jeden bývalý jezuita, jménem Fraja, před ním jednoho dne spontánně poklekl. A když se žebrák zmateně roztřásl, řeholník zrušeného řádu mu řekl, že v postavě chudého uctil Krista.
„Zemře, má smrt na jazyku,“ pomyslel si opat Marconi, když kajícník odcházel, „zemře jako oběť své přísnosti vůči sobě samému a své křesťanské lásky.“ Prost všeho pokušení! Et ne nos inducas in tentationem. Každodenní modlitba byla vyslyšena. Tělo, neoddělitelný bratr, přestalo být bratrem nepřátelským, ale protože Benedikt Labre byl stvořen k boji, chvíle uklidnění zároveň znamenala konec.
Po opuštěném prostranství mezi chrámy Sv. Jana Lateránského a Sv. Kříže jeruzalémského se na Květnou neděli, v slunci, jež ozařovalo Sabinské hory, zvolna pohyboval osamělý nuzák, tak slabý, až to vypadalo, že se může při každém kroku zhroutit. Jedna žena ho sledovala pohledem a tiše si povzdechla: „Chudák Benedikt!“ Jmenovala se Dominica Braviová a nebožáka dobře znala. Když lehal pod arkádami Kolosea, přinesla mu někdy čerstvá vejce a pomeranče. Přijal darované jenom zřídka a jen proto, aby ji nezarmoutil. Říkal, že lidem jako on stačí chléb namočený ve vodě fontány, že je hříšník, a musí se naučit trpět: „Bisogna saper soffrire.“ Pokud snědl pomeranč, tak vždycky neoloupaný, i s hořkou slupkou: „Je to skvělé na žaludek,“ upokojoval dárce s úsměvem. Dominica Braviová jednou Benediktovi řekla: „Je to krásné, cestou víry poznat Boha a cestou lásky k bližnímu ho milovat.“ Zdálo se, že ho ta slova hluboce potěšila. Hlavně si však Dominica Braviová vzpomínala na jedno setkání s Benediktem v době velkého vzrušení a neklidu. Velký zvon na Kapitolu oznámil smrt papeže Klementa XIV. Nosítka tažená bílými mulami, provázená po stranách kajícníky, kteří se svícemi v rukách zpívali pohřební žalmy, odvážela z Quirinalu do Vatikánu mrtvé tělo, propadající tak rychle rozkladu, že padla slova o jedu. – Římanka, žena z lidu, si na to vzpomínala, jako by to bylo včera: na zvonění hrany za papeže, na ponurý šum – začalo jednání konkláve o zvolení Klementova nástupce. Táhlo se pak, dlouhé, nekonečné, několik měsíců: okolo kardinálů zavřených ve Vatikánu se jako obvykle spřádala síť intrik; kolovaly pamflety. Zatímco se Řím, opojený onou honbou za slávou, utápěl ve zvědavých a marných dohadech, Benedikt Labre putoval od jednoho kostela ke druhému a Dominica Braviová ho potkala blízko Sv. Pavla Za hradbami. „Benedikte, je to vážná chvíle, když se hledá nový papež. Modlete se za církev, za Kristovu církev.“
Nebožák se při těch slovech: církev, Kristova církev celý proměnil. Smutný a znehybnělý jako kamenná socha žebráka dosáhl v tom okamžiku vrcholu své modlitby. A Dominica Braviová pochopila – po svém způsobu prosté, nevzdělané ženy z lidu –, že mezi honosnými osobnostmi jednajícími ve Vatikánu a tím cizincem, kterého ani neznala příjmením, existuje určité zásadní, nezničitelné pouto. Církev, církev Kristova spočívala na tomto anachoretovi, protože v něm přebýval duch schopný obnovit rity a posílit chřadnoucí tělo. Od toho setkání a dělových ran, které z Andělského hradu oslavily zvolení Pia VI., uplynulo osm let, ale bolestný poutník Benedikt té Květné neděle zas jako vždycky mířil ke Sv. Kříži jeruzalémskému, kde jsou uloženy relikvie Utrpení. Dominica Braviová si uvědomila, že nebožáka z Kolosea vidí naposled.
O velikonočním pondělí se v kostele Sv. Ignáce jeden světský kněz jménem Balducci chystal celebrovat mši. Na stupni k oltáři pronesl vkleče: Introibo ad altare Dei, ad Deum qui laetificat juventutem meam... Obvykle ta slova jen mechanicky zamumlal, tentokrát však z jeho duše vylétla jako zcela nová, ve své plné svěžesti a čistotě. Kněz pocítil prudkou touhu osvobodit se nejen od hříchu, ale i od jeho temného lesku. Odkud přicházelo to vanutí, jež každý liturgický obrat unášelo k nebi? Odkud ta teskná touha po obrození? „Nikdy jsem nesloužil mši s takovou horoucností,“ přizná Balducci později. Otočil se k hrstce přítomných: několik žen s hlavami v šátcích a v jednom koutě, hodně stranou kvůli odporu, jejž vzbouzela, jakási nedefinovatelná bytost, hromádka cárů a z ní vyvstávající tvář Krista. Žebrák Benedikt Labre, těžce nemocný, kašlal, div že si neroztrhl plíce. Kněz pohlédl směrem k těm hadrům a v tu chvíli věděl s jistotou, že ohnisko onoho vnitřního světla, jež ho celého zalilo, je tam. Napadlo ho, že ten nebožák má dar vidět do lidského srdce; že pátrá v jeho vlastním srdci, srdci kněze. A postupně s tím, jak se jeho prostřednictvím obnovovala oběť Kříže, mu prosby za odpuštění vycházely z úst se stále větší pokorou a vroucností: Agnus Dei qui tollis peccata mundi... Prosil jsem Boha o větší, a ještě větší očistu své duše, abych byl hoden udělit tomu chudému eucharistii. Usoudiljsem, že to je světec.“ Benedikt se přiblížil k zábradlí a kněz, který od něho neviditelným způsobem předtím sám přijímal, mu podal hostii. Jedním z nejhorších církevních nešvarů té doby totiž vskutku byly narychlo odbyté mše. S rozhořčením na takové uspěchané mše (la mensa strapazzata) poukazoval ve svých drobných spiscích, v nichž se zasazoval o reformu kněžství,Alfons z Liguori.
Benedikt Labre přijímal také předtím v pátek, ten den, kdy opatu Marconimu sdělil, že je prost všech pokušení. Neoprostil se však jen od pokušení, ale také od úzkostných obav, toho posledního, co ho ještě poutalo k němu samému a jeho smutku. Zbavil se onoho bolestného pocitu své vlastní nehodnosti, v němž si, lze-li to tak říci, až příliš liboval; strhl ze sebe houževnatý zbytek starého člověka. Obětoval Bohu všechno, i odpor k sobě samému, a dosáhl konečně oné definitivní radosti, vyžadující absolutní chudobu: pozvedl k hostii usměvavou tvář.
Téhož pondělí byla zaznamenána Benediktova přítomnost v kostele Svatých Apoštolů. V úterý ho viděli u Sv. Praxedia, před mramorovou stélou nazývanou sloup Bičování. Kostel Sv. Praxedia stál jen několik kroků od Manciniho špitálu; přesto když Benedikta potkal Aloysius Rossi, prefekt koleje maronitů, nebožák byl tak vyčerpaný, že mohl na přátelský pozdrav sotva odpovědět. Duchovního provázeli jeho studenti, mladí Orientálci; překvapeně zírali tmavýma očima na asketu. Několik dní předtím Benedikt Labre řekl perskému starci Zitlimu: „Pomodlete se za mě, už se neuvidíme.“
Když se chtěl Benedikt na velikonoční středu – 16. dubna – vydat na mši, strážný Manciniho špitálu se pokusil mu v tom zabránit, viděl, že sotva stojí na nohou. Benedikt jen požádal o tlustší hůl, protože ta jeho se pod tíhou jeho unaveného těla prohýbala; strážného nakonec přemluvil, aby ho pustil ven jako jindy. „Hlavo dubová, umřete na ulici,“ vykřikl za ním strážný. „Co na tom!“ šeptl Benedikt. Dovlekl se až k Panně Marii Horské.
Bohoslužba té velikonoční středy u Panny Marie Horské se vryla do paměti. Shromáždění tvořil drobný lid jako obvykle: hostinští, vozkové, pradleny, zelináři. Benedikta dobře znali; nazývali ho křestním jménem, ledaže někomu v takové důvěrnosti bránila jakási zvláštní zdrženlivost. „Měl jsem k tomu člověku takovou úctu,“ vyjádřil se jeden z oněch skromných Římanů, „že se mi nechtělo říkat mu Benedikt, ale Il signor Benedetto.“ Mezi lidmi se šeptalo o novém svatém Alexisovi. Nekonal snad zázraky stejně jako světci? Jeden čeledín z Domu Colonnů a jeden drobný klerik od Panny Marie Horské mu přičítali své uzdravení. Klerik onemocněl krticemi, na Benediktovu radu si třel hrdlo olejem z lampy svítící u Madony, a nemoc zmizela. Lidé ze čtvrti povolaní svědčit v procesu blahořečení měli na signora Benedetta mnoho vzpomínek, byť ne všechny stejně spolehlivé. „Jednou jsem si všiml, že má na sobě čistou košili a nějakou jemnou, asi nějaký milosrdný dárek,“ říkal jeden. A jiný se stejně klidnou jistotou tvrdil, že se Benedikt objevil na dvou místech zároveň: jednou o Vánocích ho v noci viděli modlit se u Panny Marie Horské, zatímco spal mezi ostatními chudými v zamčeném Evangelním špitále.
Divotvůrce byl především člověkem modlitby. Všichni ti nevědomí lidé, kteří se stali svědky svatosti, věděli, že rytmus Benediktova života v podstatě udávala liturgie. Pokaždé když rok dospěl opět k vánočnímu oktávu, Benedikt stoupal po schodech k Ara Coeli, aby vyslechl kázání pronášená dětmi před slavnou sochou Bambina, z tváře mu na uvítanou Narození vyzařovala radost; na oslavu Vzkříšení pojedl – on, který nikdy nejedl maso – sousto z velikonočního jehněte; na Velký pátek ho viděli pít ocet – kvůli Kristovu kalichu hořkosti. Víc se oddával bolestné zbožnosti než tajemstvím božské radosti. Když pastýři v prosinci sestoupili z Abruzz a vyhrávali na všech křižovatkách na své dechové nástroje, Benedikt se modlil u jeslí, významné relikvie, v kostele Panny Marie Větší, ale v každém ročním období vyšplhal po kolenou schody, po nichž stoupal Ježíš v předvečer své smrti, Scala Sancta. Utrpení, vždycky utrpení! Protože věřící shromáždění u Panny Marie Horské toto všechno věděli, ve chvíli, kdy kněz začal číst pašijové evangelium, zavládlo mezi nimi vzrušení. Očekávali s napětím dvojí drama: Kristovo a Benediktovo. Obě ta dramata se propojovala: bez onoho příběhu čteného zvolna před oltářem by Benediktův příběh ztratil význam. Neuspíší evangelium jeho smrt, neskoná Benedikt rovnou při něm? „Benedikt umře zároveň s Kristem,“ říkali si mezi sebou zahradníci, řemeslníci, „při Expiravit padne.“
Díky jakému úsilí dokázal Benedikt vstát? Příběhu, který ho obvykle rozrušil, naslouchal vstoje, klidný od hlavy až k patám. Na rtech, zachvívajících se neslyšným Aleluja, jako by mu stále tkvěl úsměv od posledního přijímání. Kristus vláčený od jednoho soudu ke druhému, schody na Kalvárii, bušení kladiv do hřebů, všechno navzájem splývalo v kontemplaci nad nedostupným Božstvím. Benedikt Labre by byl mohl říci spolu s Andělou z Foligna, jež dosáhla stejných vrcholů: „Utrpení je pro mne už pouze světlo, které mne vede.“ – „Expiravit,“ pronesl kněz. Strachující se shromáždění nevidělo, že by Benedikt zavrávoral. Ale když později vycházel z kostela, zhroutil se na schodech: nějaký nebožák omdlel, bezvýznamná nehoda. Sousedky přinesly posilující nápoj. Objevil se řezník Zaccarelli. Benedikt slabě pootevřel oči. „Benedikte náš, vám je špatně, moc špatně. Benedetto mio, quanto sta male, molto male. Chudáku Benedikte!“ Bourač dobytka nenacházel dost soucitných slov. „Pojďte ke mně, Benedikte, chtěl byste?“ Z bezkrevných rtů vyšel tichý ševel. Zaccarelli rozpoznal slova souhlasu. „K vám... ano, chtěl.“ Kolikrát už jen řezník Benedikta marně zval do svého domu. Nabízel mu, že se může najíst v místnosti za krámem. „Proč?“ odpovídal Benedikt, „já jím na ulici.“ A šel se svou porcí kaštanů dál svou cestou. Jindy Zaccarelli chuďasovi říkal, že by mu rád dal nějaké oblečení, ale že si je musí přijít vyzkoušet. „Schovejte je pro některého jiného chudáka, který je potřebuje víc,“ odpovídal Benedikt. Zaccarelli tedy hledal jiné záminky. „To proto, aby svou přítomností poctil můj dům,“ přiznal řezník s prostou upřímností. Jeho milosrdenství sestávalo z nerozpletitelné směsi motivů hmotných i duchovních. A teď Benedikt, ten francouzský svatý, je ochoten vstoupit pod jeho střechu, aby tam zemřel! V davu už se rodila závist. Jeden praktický a prozíravý kněz Zaccarellimu řekl: „Nač si působit takové nesnáze?“ Je tolik špitálů, které by toho nebožáka přijaly! Zaccarelli však nemyslel na obtíže milosrdenství, jež se chystá prokázat, ale na milost, jíž se mu dostane. Kněz to nepochopil.
Řezník zavolal syna Jeana-Paula, aby Benedikta podpíral. Pomohl také lékárnický učeň, který se tam náhodou nachomýtl. Zaccarelli bydlel na Via dei Serpenti, jen pár kroků od Panny Marie Horské. Benedikt, duchem trapista, si napůl v mdlobách uvědomil, že trapisté umírají na slámě a popelu. „Na zem,“ šeptl, „jenom na zem.“ Jeho dobrodinci jeho přání neporozuměli; položili břemeno na první ubohé lůžko, které se namanulo. „Jste ospalý, Benedikte, chce se vám spát,“ řekl řezník. „Ano, jsem ospalý, chci spát.“ To byla poslední zřetelná slova Benedikta Labra. Svůj poklad mlčení, své tajemství, si odnesl s sebou. Nepomohly žádné léky: bujon, který se mu Zaccarelli snažil vpravit sevřenými zuby do úst, suchar namočený ve víně, hořčičné obklady na chodidla, nic. K řezníkovi se spěšně vydal jeden řeholník z Kongregace zbožných dělníků, otec Piccilli. Ten si Benedikta nesmírně vážil a vyprávěl, že když ve chvíli, kdy vystoupil na kazatelnu, spatřil mezi přítomnými toho mladého nuzáka, vždycky pak hovořil o Kristu s neobvyklou vroucností a slovy tak novými, že ho to samotného překvapovalo. Nebyl ten Francouz nakonec, ó, hrůzo, tak trochu nakažený kacířstvím své země, jansenismem? Kostely ve čtvrti se málem dotýkaly jeden druhého, Panna Maria Horská, Sv. Spasitel Horský, Sv. Martin Horský, Sv. František z Pauly, ale viděl ho tam někdy někdo u přijímání? Otec Piccilli přispěchal, aby Benedikta, pokud opravdu zbloudil, obrátil na pravou víru. Pronesl obvyklou formuli a jal se umírajícímu – tomu, jenž sám někdy inspiroval jeho výmluvnost – kazatelsky domlouvat: „Myslete na svou duši, Benedikte... myslete na věčnost.“ Benedikt, který nikdy nemyslel na nic jiného, mlčel. Pouze instinktivním pohybem zkřížil ruce na prsou, tak jak je držíval v obvyklém postoji při modlitbě. Na okamžik se probral z agonie; otec Piccilli chtěl zjistit, zdali byl v poslední době u přijímání. Z úst muže, jehož život visel už jen na vlásku, vyšlo pár sotva zřetelných slabik: „Peu... Poco... Poco...“ Řeholník zůstal v nejistotách. Benedikt přistoupil ke svatému stolu dva dny předtím, umíral v nedorozumění, které se teprve až časem vysvětlilo. Vikář od Sv. Spasitele Horského mu udělil poslední pomazání, prohlásil však, že stav nemocného nedovoluje, aby přijal viatikum.
Benediktův nepřetržitý slabounký nářek se mísil s modlitbami otců Pokání, pověřených poskytovat oporu umírajícím. Vtom zazněl zvon, po něm druhý a pak všechny zvony Říma; něžně dunivé vyzvánění ohlašovalo čtyřicetihodinovou noc, kdy se žádný palác nerozzáří světlem, zmlkne veselý zvuk spinetů. Když papež Pius VI. povolil mírnější půst, zároveň vznesl požadavek, aby se první hodina po půlnoci věnovala za zvuku zvonů modlitbě Zdrávas Královno za těžce zkoušenou církev. Věřící lid vzýval Svatou Pannu: Ad te suspiramus gementes et flentes... Byla to antifona, kterou zpívali školáci v Amettes každý den po vyučování. Ora pro nobis. „Pros za něj,“ dodali otcové Pokání, sklonění nad žebrákem Benediktem-Josefem Labrem. Za zvuku zvonů skončil jeden život. Život později vysmívaný, protože jeho užitečnost nikdy nebude lidským způsobem prokázána.
Gaudencius a Barbara Soriovi v Loretu vyhlíželi poutníkův příchod. Právě v té době se přece vždycky objevoval? Jejich malý synek Giuseppe však náhle řekl – jak to děti někdy dělají, že při skotačení pronesou něco hrozného, aniž tomu samy rozumějí: „Benedikt už nepřijde... Umírá.“ Gaudencius ani Barbara nevěnovali dětskému žvatlání pozornost. Propátrávali očima zšeřelou cestu. „Benedikt umírá... Umřel,“ opakoval chlapec, a to už ho pokárali. Ale když vzápětí dodal, pojednou nedětsky vážný: „Benedikt vešel do ráje, srdce mi to říká,“ s hubováním přestali. Zamysleli se a dali se do pláče. Byla jedna hodina v noci.
Ukázka z 8. kapitoly knihy Agnès de la Gorce Chudý, který našel radost. Svatý Benedikt Labre, která vyjde v Triádě v letošním roce.
