Eliška Vlasáková – Ve středu 30. července 2014 zemřela Gertruda Goepfertová-Gruberová

Smutek se mísí se zlostí na tvrdou a lhostejnou skutečnost, ale spojuje se také s návaly vděčnosti, že jsem měla v životě to štěstí Gertrudu poznat a nazývat se její přítelkyní. V předposledním dopise v polovině července mi ještě stihla napsat: „Adam Drda mi připravil zorganizováním mé výstavy v Kutné Hoře vítané setkání s přáteli, vzácný dar! Robert Krumphanzl, Šubrtovi, Ty naproti mně, Miloš Doležal vedle...“

My, kteří jsme v sobotu 14. června do Kutné Hory přijeli, si dobře pamatujeme, jak jsme byli plní radosti, že je Gertruda tak svěží, mladistvá. Danuška Marková dokonce vyslovila, že je to přímo zázračné, aby byl někdo v devadesáti tak plný života a zájmu o druhé lidi a opakovaně litovala, že ji nemůže vidět její stará maminka, že by ji to povzbudilo.

Uběhlo šest týdnů a je všechno jinak. „Eliško, Gertruda ve středu zemřela,“ uslyšela jsem včera z mobilu hlas Jany Frankové. „Cože? Co se stalo?“ – „Její slabé srdce to nevydrželo.“ Ve středu 30. července? Před třemi dny, to jsme byli s mým mužem Honzou na chvíli v Brně. Ještě jsem odtud napsala na pohlednici Gertrudě pozdrav do Rosenheimu a plánovala, že jí v neděli, tedy dnes, napíšu delší dopis, jak jsem to posledních deset let mívala ve zvyku. Dvakrát do měsíce dopis psaný rukou v obálce se známkou. Gertrudiných dopisů mám naskládáno do čtyř krabic od bot, ani jsem je nespočítala.

„Moje drahá zlatá Gertrudo,“ tak bych začala svůj dopis. Měla ráda, když jsem ji tak nějak podobně oslovovala, psala, že ji to vždycky zahřeje. Asi bych jí popsala naši cestu do Brna, jak tam měl Honza práci a jak jsme se pak procházeli po městě, koupili si tři knížky, to by ji zajímalo, někdy chtěla, abych jí poslala knížku, kterou jsem četla. Teď už není dopis komu poslat.

O Gertrudě Goepfertové jsem se dozvídala postupně. Nejprve to byl obrázek ze starého Kyjova, města mého dětství. „Šištót“ jej nazvala a otiskli jí ho v kyjovském měsíčníku. „Na Šištótě“ se říkalo skupince domů chudých lidí na kraji města, od šedesátých let jsou zbourány. Tehdy jsem si myslela, že malířka žije někde v Praze a v Kyjově prožila mládí, jako já. Později vyšla Gertrudě v Atlantisu básnická sbírka Zimní klavír, z níž jsem se o ní dozvěděla trochu víc. Nejvíc jasno mi do mé představy o malířce a básnířce přinesl medailon otištěný v Revolver Revui někdy koncem devadesátých let, který připravil Miloš Doležal. Toužila jsem se s ní poznat. Adresu do Rosenheimu jsem získala od Markétky Hejné, a jakmile mi vyšla roku 2004 knížka v Emanu, napsala jsem jí svůj první dopis, přibalila knihu a odeslala.

Necelý rok nato jsme se naživo setkaly u Doležalů Na Pejškovně, kde Gertruda četla ze svého Rodokmenu, vydaného v Triádě. Krásná osmdesátiletá žena, seděla na dřevěné židli ve velké stodole a při některých pasážích se sama zajíkala smíchy. Poznali jsme tam i její dceru Grušu. Od té doby trvalo naše přátelství. Vyměnily jsme si stovky dopisů, výstřižků z časopisů, mám od ní spoustu malých obrázků, pohlednic ptáčků. Jednou u nás pobyla celý týden v Praze, když měla výstavu v galerii v Břehové ulici, ale hlavně jsme si psaly, rukou na papír, po staru. Gertruda nechtěla psát ani na psacím stroji, natož používat elektronickou poštu.

Je mi moc líto, že už nemůžu svazek papírových obálek naplnit dopisy, také poštovní známky do Německa zůstanou ve zvláštní krabičce netknuté. Bude mi smutno po milé Gertrudě.

Do konce srpna ještě trvá výstava jejích obrazů v galerii GASK v Kutné Hoře a znovu moc v duchu děkuji Adamovi Drdovi, který se o výstavu a poslední nádherné setkání s Gertrudou zasloužil.

Do úplně posledního dopisu mi Gertruda vložila pozvánku na novou skupinovou výstavu obrazů v galerii Im alten Rathaus v Prienu, městě nedaleko Rosenheimu. Od července do konce září tam Gertruda vystavuje své dva obrazy, které pojmenovala Winter I a Winter II.

Věřím, že Gertrudina duše pokojné spočinula v Boží náruči.

Psáno v neděli 3. srpna 2014 v Bučicích

Nakladatelství Triáda vydalo dvě knihy Gertrudy Gruberové- Goepfertové, Rodokmen (2003) a Půlnoční deník (2005, 2. vyd. 2009). Na stránkách Triády vyšel 16. dubna 2014 článek Adama Drdy Gertrudě GG k narozeninám. Tři portréty GGG obsahuje publikace Přemysla Havlíka Autoři Triády (2010).