Jaromír Zelenka – Po... (Poesie – Po odpískání – Pohov...)
„Proč mluvíte o andělech? – Proč? Jen tak zbůhdarma. Z potřeby poesie,“ dá se číst u Vančury. Čím to, že i na sklonku mých dní tady ta potřeba stále je? Dokonce možná mnohem silněji než kdysi, neboť teď již nemusím psát básně. Třeba je to tím, že vyprchala ze mne jakási ostražitost před střízlivostí, upjatostí, rolí hraním, už dávno nedbám, jak a kým bych chtěl být lidmi viděn, nahlížen, obhlížen, nepřehlížen. Jedu si venku a zpívám si kostelní písně, a když se dotýkám stromů, mísím pohanské s křesťanským a nemám to ani za obřad, ani za počínání bláznovo, nýbrž za to, co pochází z té potřeby poesie. A i ty básně, jež si říkám doma i venku, venku víc, jsou více mumláním, těšením se ze slov, než čímkoli, co zatíží mysl obsahem, poselstvím, naléhavostí. Vždyť obsahy, významy tak nějak léty znám. Má stejný účin pro duši, recituji-li si „Na žerď podzimu korouhev chvály“, anebo za krásného počasí v extatickém pokyvování tělem si jmenuji dle Elytise středozemní větry, tyhle: mistral, levante, garbis, ponente, gregos, scirocco, tramontana, auster – a sním při tom o jihu… Jako by stáří, kdy odevšad z přírody zaslýcháme již především „tichou a smutnou hudbu lidství“, bylo vyladěno i na jiné zvuky, předpotopní, rajské, zpěvavé, na bezpředsudečnou mluvu dětskou, a žádalo si více je než ty, jež mají onu příslovečnou správnou míru, ve znění, v soudu, v postoji. Jistá věc: z poesie nelze zběhnout, a nakonec, máte-li ji nade vše rád, cítíte jakožto rovnocenné jak tvoření básní, tak vytváření „básnických chvil“, tak i vnímání dění a dějů jako příležitost přizvat k obyčejnému krásné, snad i to zázračné.
Zasymbol básnění je bráván Pegas. Odkudže přišel? Víme z bájí, že spolu s bratrem válečníkem vyskočil z útrob Gorgony Medúzy přesně ve chvíli, kdy jí hrdina Perseus uťal hlavu. Medúza byla čistá panna, sloužící Athéně. Zmocnil se jí Poseidon, praživel sám, znásilnil ji. Athéna ji co zneuctěnou a zneucťující vyhnala z chrámu. Jako uťatou a zabíjející si nakonec dala její hlavu na štít, palladium. Je v tom příběhu několik velmi příznačných dějů, jež, chtěli-li bychom brát Pegase jako příměr pro ni, ukázaly by na poesii jako na činnost ambivalentní, záludnou, temnou, obmyslnou, jako na něco, co se poddá, přistoupí-li se k tomu pozpátku a s očima upřenýma do zrcadla, jako to, v čem se mísí cudnost s živočišností, jed s medem, ošálení s pravdou.
Možná taková je, s Pegasem je to však jinak, jak jsem se časem dověděl. Jakožto symbol básnické fantazie se ujal teprve v novověku. Kupodivu bělostný koník s křídly neodkazoval, jak by podoba naváděla, k letu, vzletu, k přenášení se do jiných světů, k překonávání tíže (a už vůbec se na něm nemohlo chtít, aby adepta poesie donesl na Olymp, tam je zajisté veršujícímu smrtelníkovi přístup zakázaný, byť by básnil jako bůh…), nýbrž působil jakožto otvírač pramene, proudu očistné, živoucí vody. Text na barokním emblému oznamuje, že Pegas otvírá kopyty pramen, a to na pahorku Múz. Z toho všeho může vyplývat, že pro poesii, jež je jaksi z milosti, darem, jako něco tryskajícího z nitra (země, duše, latentně soptících hlubin), jsou podstatné úkoly související jednak s očistou, jednak s opojením, a též s předáním toho odedávna punkevně i slapově tekoucího nově příchozím na tento starý svět.
U mne to v mládí jistěže skrze prostředníky tak probíhalo, při čtení i okusném sepisování o nic než prostosmyslné opojení a jakési nejasné očišťování nešlo, tradici jsem vnímal jen velmi zjednodušeně, asi jako mapu povědomé, ještě však nenavštívené země. Opojení slovy, obrazy, rytmem, hrou. O očišťování sebe samého skrze čistotu, již nalezl a s níž na nás naléhal někdo druhý, někdo, kdo už se vyzná a ví, jak na to. Tím, kdo opájel, byl Apollinaire, tím, kdo čistil, jak cudnostmi, temnostmi a vzpurnostmi obydloval mysl, byl Halas.
Halas! První, k jehož hrobu jsem putoval. Ten je tu dodnes, stále, ale je s věkem někým jiným. Není už tím, jehož imperativ „strhnout slovem lavinu“ v mládí tak rozněcoval, a stejně tak ovšemže ochromoval, a jehož víra-nevíra v poesii – jakže je to s ní? „Říkám si pořád Poesie / a je to jen hrstka orlích per / Přibude kůrka štěstí / údivu zkroušenosti a nic víc“ – tak rozporně vábila. Je nyní dobrotivější a laskavější, než se dá pomyslet. Jako člověk i jako básník. Jeho tvář je vyslankyní neviditelné dobroty, jeho verše došly až tam, kde slova pukají, obnažují se až na jádro, a smí být už sama pro sebe, aniž vlastně přestanou „jít po ptaní“. Jdu s ním po kunštátské cestě, loukou a lesem s mateřídouškou, svízelem a slzičkami Panny Marie, nahoru k Rozseči a poslouchám, jak to bylo s ním a s poesií: „Kdo dá básni ovsa?“, až „přijde ráno odzořené“, se přes ono „vám slova nevěřím já věřím mlčení / je nad krásu je nade vše slavnost porozumění“ vpředlo do konečného „budeme se musit učit vzájemnému odposlouchávání svých tich“… Dojde na to, já vím…
Po čase však poblázněnému mládenci přišlo, že to s tou poesií může být i jaksi vážnější. Slyší od zralejších již a učenějších kamarádů, co říká třeba Palivec: Poesie je nájem, když se k ní nechováš, jak náleží, vyhodí tě na ulici. Co se tím chce říci? Že když si s ní jen z rozmaru pohráváš, přestaneš s ní, odeženeš-li ji, stane se z tebe žebrák? Nebo prázdný člověk? Je básnická existence jediná, která stojí za to? Přímo výstražně mluví Holan: Kdo vstoupí do poesie, už z ní nevystoupí. Je to tedy činnost údělotvorná, v jistém řádu i ontotvorná; však tentýž Holan řekne, že „co napíše básník, udělá anděl nebo démon“. Ale jak rozumět, ne-li po způsobu posledního starcova smíchu, jeho: „Vzpomínám si na tebe, řekla Země, ale už nevím proč“…
Snažíš se to odlehčit dětským říkadlem: Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde! Ale to je přece nakonec ještě horší…
Chvilku to zkoušíš na sobě, mate tě to, vidíš, že to potýkání tě bere sobě samému, ještě vlastně nikomu, neb sám ze sebe nic nedodáváš; brzo ti blahodárně dojde, že to až zasvěcení se týká velkých, opravdových básníků. Pro ty malé a ještě menší to rozhodně nemůže platit. Na chvíli jakožto lék na svou nedostatečnost vezmeš zavděk i jakýmsi zlehčením všeho toho básnění: kdesi zaslechneš prozaikův výklad o tom, že poté, co takový nějaký pokušitel poesie vše, o čem básní, najde v mnohem lepším provedení v životě vezdejším, s úlevou, že má, po čem volal, veršování zpravidla zanechá. Pravda, je tam jakýsi dodatek, že ti, kdo si uchovají panictví v tom nejobecnějším smyslu, básníky nakonec zůstanou a neutečou mu – tomu se ovšem nedá v tvém věku ještě rozumět.
Tady přeskočím časy a svěřím se s něčím, co mě rozladilo v době, kdy už jsem měl takříkajíc jasno o tom či onom. Dočetl jsem se v životopisné knize o Březinovi, že básník, tehdy pan učitel, by dal všechnu svou poesii za jediný polibek uctívané, snad platonicky milované bytosti. Věřil jsem, že u těch největších to je jinak, že by poesii nevyměnili za nic na světě… Napsané tedy oddělíme od básníka, krása je tu sama:
Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony, / sad našich jarních přání kvet jak liliové záhony / a nejžhavější, nejsladší, nejzářivější z žen / jsme pozdravili zářící jak bílé sestry jen.
Tady zase poznání je samo:
Nemocni příliš tušíme nemoc v extatickém proměnění tváří, / v zářící bledosti svatých, ve slovech příliš hýřících světlem. / A nemocí naší k smrti stala se pravda.
Přišlo mi tedy na mysl, že poesie, krása nevykupuje, že asi to jediné, co vykupovat smí, je láska. Kam patří dílo v řádu spásy, beze všeho pošklebku, ovšem s jistou, nikoliv pohrdavou pýchou prozradil třeba Durych. Při hovoru s kolegou literátem ukázal na hromadu svých knih a prý řekl: Mýlil by se ten, kdo by si myslil, že na tohle se před Božím soudem bude brát zřetel. Tak nějak asi. Budeme souzeni z toho, jak jsme milovali. Možná se dá ještě něco přihodit na váhu: Na poušti, v lese, v dešti, ve spánku, v pochybnostech, v hlubokém zahanbení člověka vždy chrání dobré skutky, které předtím vykonal, říká se ve věkovitých knihách. Máme za jistý příslib naděje, že tak tomu bude také před Soudcem.
Najednou se chlapci ukazuje poesie jako to, co vábí a odpuzuje zároveň, co obšťastňuje i zachraňuje a hned zas zklamává. V hloubi duše cítíš, že to vlastně pro tebe není. Snadno by sis vystačil s prázdným sněním, patřením na vidiny, důvěrností s blízkými věcmi, s cizotou těch nejvzdálenějších; vstoupit do světa a dívat se vlastníma očima a unést to, co se vidí a ještě to vyslovit, vyžaduje příliš mnoho: odvahy, nadání, také ctižádosti. Nic z toho nemáš ani v míře poloviční. Navíc se ti zdá, že ta činnost básnická, umělecká, může být i jakýmsi vypovězením z veselosti, ze štěstí.
Podívejme se na Marsya, jak nakonec dopadl. Co mu chybělo v hojnosti arkádských hájů a niv? Proč chňapne po odhozeném nástroji a chce dokázat, že to, co umějí bohové, svede i on, možná lépe. Předvádí se, líbí se mu, že hra, básnění hubu nejen křiví, ale činí ji i výraznou; vyzve prý z marnivosti, to však vykladačům nevěřme, na hráčský souboj největšího z největších, takříkajíc zavedeného, a nedbá ani na to, že pravidla a porotce nemůže mít na své straně. Prohraje a jeho kůží se potáhne buben – nu a do té doby si může kdekdo do umělce bouchnout: v nedávné době jsem viděl několik filmů o životě některých novodobých básníků, tak trapná pachuť z toho šla; oč dílo bylo větší, o to ubožejší lidské trosky je vytvořily…
Možná jinak je to s těmi k básnění předurčenými. Orfeus zazpívá tak, že obměkčí vládce podsvětí. Umění sice vítězí, ale umělec tak nějak selhává: když zachráněnou manželku má vyvést ven, otočí se, není si asi trvalým účinem zpěvu jist. Ale proč by vlastně? Co když za ním již nešla a tam se vracela, kde on sám uzřel největší blaženost? Což neodváděl svou milou z Elysia, odtamtud, kde „ona již svou smrtí plna byla“? Che puro ciel, che chiaro sol…
Básnit by se mělo o vznešeném, krásném, dovršeném, o tom, co si pamatujeme z ráje. O čem asi zpívala plovoucí hlava Orfeova, když poté, co jeho tělo rozškubaly Dionýsovy divoženky za to, že neochvějně vyznával apollinství (a to Apollonův syn přivodil smrt Eurydice!), ji na ostrově Lesbu vylovily a posléz pohřbily neposkvrněné elévky lyrického básnictví? Netipnul bych si na kvílení, vytí, nýbrž na nějaký sluneční hymnus, na předzpěv k Rilkovu Slavím, k Holanovu Báseň je dar…
Když se dívám na sebe z dálky let, vidím prvně krajinu a to, jak, kým jsem v ní byl. Dítě, tlačící se k plotu a za keři za ním tušící přeludný, nedostupný svět. Klučinu, který jede na prvním svém kole polní cestou, sám, vnímá slast z jízdy, ale jehož cosi posud neznámého zarazí a velí mu otočit se. Pozná prvně úzkost: je už za kopcem a nevidí dům se zahradou, kostelní věž, tam za obzorem není to doma. Jinocha (jasně, jinocha, toho ve světě nepatřičného, jinoně…) vycházejícího za mlhy, za noci z domu – nevlídné počasí podmínkou – a jdoucího krajinou bez cíle, do dálky, do tmy; „pocítil nejzazší štěstí: být v dešti, ve tmě, bez lásky, bez soucitu, sám“… (Greene) Do těchto kroků vstoupí první verše, úkryty, samoty, mizení, odírání, nedotýkání první lásky, nahlížení za hřbitovní zdi, smrt jako smrtholka. První dlouhá sólo cesta, do kraje prarodičů, ještě ne pouť, spíše výdrž, výkon, chlapecká frajeřina: Máchův Zvěřinec, zřícenina, iniciace nocí.
Brzy už přijdou opravdové poutě, cesty vyznavačské. Za domy s pamětními deskami, za hroby básníků. Zde osamělost na cestě je vyloučena, jde se s kamarády, přáteli, veselá družina hovoří mluvou těch, kteří vystupují z knih a chlapcům ukazují, co má jaké jméno, jak co vlastně vypadá. Někde se jen nakoukne do dvora a z plachosti uteče i před stínem, šmouhou na zdi (Petrkov), jinde se s Nesmírným krásným životem v rukou sedí v hospodě a při srdnatém popíjení píva děsí se a těší se, že by Mistr mohl přijít, ach ano, až jen když první „hvězda sprchne“, a mužně nám stiskne ruku (Chlum u Třeboně). Do Počátek a Telče dojdeme po dlouhém pochodu vysočinskými lesy kol Jedlí a přes Javořici a míjejíce zachmuřené místní, cítíme jakési uspokojení, že „nepoznány míjejí se duše, každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní, nedůvěřivá“… Ve Staré Říši dostaneme chléb s tenkým máslem a meltu, jak se sluší na chudé; na podestě dřevěných schodů se modlíme u domácího oltáříčku, jsem vrcholně nesvůj, vůně květů a rozdrceného kadidla se tluče se smradem stoupajícím z ponožek, neb dva dny již prší a noclehy pod širákem jsou mokré. Pan hostitel, jemný muž, vykládá o Rouaultovi a Léonovi Bloy a říká, že budeme eh! jednou vzpomínati na tuto planetu a že do ráje půjdeme s korunou z hoven… O Kunštátu se již mluvilo, na Tasov, jejž dosáhli jsme poprvé za letních veder po několikadenním pochodu Vysočinou, přijde ještě krátce řeč.
Brzy mi bylo přikázáno pobývat v jiné krajině. Se stropem, s oknem, s plotem před ním. Co se autenticky dálo, byly jen proměny světla venku, o sebe tříštící se uliční hlasy lidí, dětí, zvířat, ptáků, návštěvy, s nimiž se neloučilo na zápraží. Verše jaksi metastázovaly v tom těsnu a nehybnu, dloužily se i zamotávaly, jiné, třeba ty hrabyňské, jako by chtěly hravým potýkáním se s formou, řečí vázanou, písní, říkankou vykřičet i zahladit to, co otřásalo a bolelo, leč ještě plně nedozrálo. Věnoval jsem je příteli na vozejku, žil v bytovce přifařené k hrabyňskému ústavu, místě líčených dějů, dal jsem mu je k přečtení. On je ve své upřímnosti bral, neb mne jako člověka znal a měl rád a věděl, že ty verše jsou ode mne důvěřivým a bratrským podáním ruky, a tak je také jako nabídku podané ruky poslal dál; avšak jedna nemocná dívka znechucená z nich prohlásila, že „to není vůbec pravda, my tak nežijem“.
Od té doby jsem již ve verších mluvil jen za sebe. A pro sebe je i psal a nic jsem s nimi nezamýšlel. Zatímco mladistvé verše jsem vychodil, vytoulal v mlhách a polních cestách, ty z let kol roku 1980 jsem vyseděl a vyležel v jakémsi vězení, kobce ozářené marnou touhou, verše z let devadesátých a Kostelík jsem vyjezdil na vozejku, darovala mi je krajina, diktovalo štěstí z volnosti, síly, dálky, pospolitosti. Podobu těch básní a jejich obsahy či témata jistěže neurčovala náklonnost k té či oné poetice, nýbrž stav těla, šíře srdce, vývoj mysli. V určitém čase, nemusí to být zlom, při trvalém, ustavičném nabírání začnete s redukováním, oprošťujete se, stáváte se prostým.
Psal jsem velmi málo, dokonce ani oheň, odpadkový koš, záchodová mísa si moc nepočetly. Ne že bych čekával, až si mě báseň za mé pomoci najde sama (nutkavá pohotovost k tvoření byla mi odepřena a koneckonců vždy jsem raději dával přednost slovům cizím než svým), či až se na ni nažije, jak se říká (nikdy jsem nebyl shánčlivý po dojmech, pocitech, zkušenostech…), ale jaksi jsem časem pochopil, že jsou jisté okolnosti života, za nichž se básnění nevyhnu a za nichž jsem k němu i jako nevděčník jaksi pověřen. A že tedy mám psát, až když nastanou, a za ty verše pak ručí jak to, co je vyvolalo, tak i ten, kdo za sebe k nim svolil, kdo svolal slova do slok.
Není třeba vypisovat, kterépakže okolnosti to jsou. V Maeterlinckově Pokladu pokorných jsou popsané, a kdyby básník badatel žil dnes, jen by přidal bezpochyby k úžasu z pohledu vzhůru ke hvězdám, jenž často přisluhuje těm nejryzejším vznětům a doprovází vteřiny milosti, i pohled od hvězd dolů na křehotinku Zemi s andělskými křídly magnetických sfér, jejž nynější lidé získali skrze svou odvahu, vědění a zvídavost a s nímž si zatím nevědí tak úplně rady, jakkoli brzy, věřím, bude určujícím pro definici lidství, kosmopozemšťanství.
Zmíním jen místa, aspoň tedy jedno. Budišov u Třebíče. Odtud jsem s přítelem vozejkářem vyjížděl na objezdy Tasovska a poznal přitom trojí: že naladění, v němž zním opravdově, je obdiv a jeho projev pokojný jásot, že to, co člověku drží svět pohromadě, je zbožnost, zbožný postoj k životu, k stvoření, úcta a sebeúcta, a že, a zde si pomohu Hölderlinem, „není dobré bez duše myslet na smrt. / Ale dobrý je rozhovor, říci mínění srdce a vyslechnout mnohé / o čase lásky / a činech, které se staly“. To vše za jízdy krajinou a za vyčerpání a za zastavení se na vyhlídkách a na Demlem a paní Pavlou a Březinou a Vodičkou a Švestkou poznamenaných tam místech a na zápraží statku mezi květy, ptáky, kočkami, psy, drůbeží a lidmi a s kostelní věží na dosah ruky tam do mne vešlo a stále z toho žiju, stále čerpám. V tom Demlově kraji jsem nakonec dostal i návod k tomu, jak si počínat, kdybych se chtěl odhodlat k básni: „Tajemství stylu, a tedy oprávněnost všeho vašeho psaní spočívá v tom, abychom hovořili jedině o tom, co milujeme, nebo jinými slovy: o tom, co je v nás. Víme-li o některé věci, že s námi nebude neb nemůže žíti na věčnosti, nemluvme o ní, byla by to řeč marná.“
V prvním odstavci jmenoval jsem středomořské větry a mluvil o nich i jako o kouzlících slovech, zvucích, snad i jako o zárodcích událostí, jež se jaksi nevyhnutelně jednou milodějně dostaví, odněkud přijdou, přiletí, a přitělí se. Onehdá jsem jel z nákupu a z vinotéky, celá ta cesta v tom, co se za ní přiházelo, setkání, pozdravy, krotkost ptactva a zdrženlivost psů neočichávajících toho dne mé rány a neštěkajících a neútočících na mne, měla mnohé znaky požehnání. Na úzkém chodníku babička vybízí tříleté děvčátko urputně a nemotorně potýkající se s miniaturní dřevěnou trojkolou: „Uhni, vozejček!“ Děvče zvedne hlavu, chvíli si mne prohlíží, nato krabatíc čílko otočí se k babičce a zeptá se: „Ten pán je vozejček?“ Hned si zavýsknu a jedu zvesela dále. Blízko domu, kde bydlím, mezi rohem paneláku a řadou sakur, lip a javorů, náhle jako bych vjel do sem přeneseného okrsku blaženosti: tělo i hlava i duše zachytí od jihovýchodu teplý, omamný, tichý a mírný, jakýsi až svatý vítr. Obalí mě, slastně strnu, zastavím se, jsem vyňat. Musím vypadat hodně nemocně, bezradně, bezmocně, neb kolemjdoucí pán, statný muž, se mne optá: „Nepotřebujete pomoc?“ – „Ne, díky, ne…“
Kdyby tak věděl, že v té chvíli plnou bytostí odebírám bezeškodně a štědře poletavou, pokojnou pomoc kosmu, přírody, dějin, umění, života, že v té chvíli nepohnutý a k zemi přikovaný odpoutávám se a letím… A slyším z toho větru tuhle „řeckou“ Hölderlinovu báseň:
Veďte nás, nebeské chvíle, veďte nás, mladistvé, vážné!
Zůstaňte při nás vždy, tušení svatá, i vy,
zbožné prosby! A city nadšení, ale i všichni
dobří vy duchové, kdož průvodci milenců jste;
Zůstaňte s námi tak dlouho, dokud se nesejdem v zemi,
v níž jsou domovem orli i hvězdy, poslové Otce,
a jež je domovem Múz, reků i milenců všech,
tam shledáme se nebo tady na ostrově skrovném,
kde je našinců kruh shromážděn v kvetoucí sad,
kde jsou vonná jara delší a básně nelžou
a kde se nanovo dní naší duše věk.
Toť vše.
Jaromír Zelenka vydal v Triádě naposledy Básně. Souborné vydání (2010, ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka). K vydání se připravují autorovy prózy. Poděkování za podnět k sepsání zde uveřejněné eseje Igoru Ficovi.
Comments