Karel Pavlíček – Setkávání s Jaromírem

Řeč pronesená na pohřbu Jaromíra Zelenky 1. března 2024

Poprvé jsem se s Jaromírem Zelenkou setkal v Rehabilitačním ústavu v Chuchelné. Při představování se mě zeptal odkud jsem. Rázem ožil, když zjistil, že jsem z Budišova. „Víš, kde je Tasov?“ Samozřejmě jsem věděl. „To znáš Jakuba Demla?“ Tady padla kosa na kámen, netušil jsem, kdo to je. To mu nevadilo, hlavně, že jsem byl z jeho milovaného kraje. A to nás sblížilo.

Půjčil mi několik knížek Jakuba Demla, které v té době nemohly vycházet. Jazyk Demlův mi byl blízký a já si začal vypisovat pasáže z knih, které mě zaujaly. S postupem času jsem se začal, prostřednictvím Jaromíra, setkávat s dalšími básníky našeho kraje, jako byl Otokar Březina, Jan Zahradníček, Jan Dokulil a další.

Do rukou se mi dostaly v té době i Jaromírovy verše. Dodnes si pamatuji, jak mě ohromil verš z jeho básně Jdi!

Dokráčen do stop

Stopován cestou

jež bude mi

kladu si ruce pod nohy

aby stopy mý

nebyly studený

Po odchodu z Chuchelné jsme si často dopisovali. Toto období vyvrcholilo jeho návštěvou u nás na Vysočině.

Jaromír tento kraj dobře znal, ještě před úrazem, jako student zde putoval s přítelem. Jejich cesta tehdy začala ve Staré Říši, vedla přes Tasov a Uhřínov, až do Halasova Kunštátu.

Na invalidních vozících samozřejmě nebylo možné celou trasu tehdejšího putování zopakovat, ale krajem Jakuba Demla jsme s vypětím všech sil společně putovali. Vzpomínky a pocity z těchto vyjížděk pak vyšly v jeho sbírce básní Roztočená věž budišovská.

Do Budišova se ještě vrátil několikrát. Dodnes si pamatuji jeho zpěv mariánských písní mezi stromy u Obrázku na silnici při cestě ze studeneckého nádraží za svitu měsíce.

V pozdějších letech cesty na Vysočinu řídly a Jaromír začal jezdit neuvěřitelně dlouhé cesty v okolí Prahy, které daly vzniknout sbírce Objetiny.

Jaromír byl věřící člověk. V tom slově víra byla u něho nejen víra v Boha, ale i láska k přírodě a zvířatům. Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěl, že převážel na vozíku malé hlemýždě, kteří se vypravili po dešti v Horních Měcholupech, z jednoho okraje silnice na druhý, aby je nerozjezdila auta. Kolemjdoucí tatínek na otázku malého syna: „Co tam ten pán dělá?“, odpověděl: „Pojď pryč, to je nějaký blázen.“

A jak odcházely síly, opět přišly na řadu dopisy, tentokrát to byly spíše zprávy o tom, že žijeme a jaké zdravotní neduhy nás provázejí.

K poslednímu našemu setkání došlo ve výboru z jeho veršů vydaných Literárním salonem k Jaromírovým pětasedmdesátinám pod názvem Podzim se neptá. Jaromír měl přání, aby tento výbor provázely moje fotografie.

Jaromírovým odchodem mi přibyla další jizva v srdci. Přiřadila se k těm několika, které zanechali  moji nejbližší, kteří odešli na věčnost před ním.

Vzpomínku na Jaromíra bych zakončil závěrečnými verši z Roztočené věže budišovské:

Před sklizní

Zemi lze uvidět celou z úzkého úvozu, kdy obilí po obou

stranách utne horizont a nebe se rozlije v zemi coby ona.

V takové chvíli lze vidět vše krásné, neboť jsi obhlédnut,

v takové chvíli lze slyšet vše jasné, neboť jsi zaslechnut,

v takové chvíli lze chtíti vše dobré, neboť jsi odevzdán,

v takové chvíli být sám s přítelem znamená býti uprostřed procesí…

Foto Karel Pavlíček.