Leonid Pljušč – Na karnevalu dějin

Ukázka I

Uveřejňujeme ukázku z knihy pamětí ukrajinského matematika a disidenta Leonida Pljušče (1939–2015). – Leonid Pljušč se od roku 1964 zapojil do práce v samizdatu, byl důležitou spojkou mezi Moskvou a Kyjevem. V lednu 1972 byl zatčen za antisovětskou agitaci, proces byl zahájen až roku 1973. Leonid Pljušč byl poslán na psychiatrická vyšetření. Lékaři kyjevské oblastní nemocnice označili Pljušče za příčetného, v moskevském Institutu Serbského, jehož komise byla známá pronásledováním politicky nepohodlných občanů, mu byla diagnostikována tzv. vleklá schizofrenie. Rozhodnutím soudu byl roku 1973 poslán na nucenou léčbu do psychiatrické nemocnice zvláštního, tedy vězeňského typu v Dněpropetrovsku. Pljušč byl propuštěn až po masivním nátlaku mezinárodní veřejnosti zkraje roku 1976 a bezprostředně emigroval s rodinou do Francie, kde sepsal své paměti. – Paměti s názvem Na karnevalu dějin vyjdou na podzim tohoto roku v překladu Martina Vrby. (LB)

Leonid Pljušč – Na karnevalu dějin

Narodil jsem se v dělnické rodině. Můj otec byl traťmistr, matka nekvalifikovaná pracovnice. Otec zahynul na frontě v roce 1941. Matka se na konci války přestěhovala se mnou a s mojí mladší sestrou z města Frunze do otcova rodiště, Borzny, malého městečka na Ukrajině, k mé babičce z otcovy strany.

Nemá smysl, abych vyprávěl o životě v té době: veškeré obyvatelstvo země, s výjimkou byrokratické věrchušky, trpělo neustále či velmi často hlady.

Moje babička byla hluboce věřící člověk. Věřícími jsme se stali i já a má sestra. Vzpomínám, s jakým rozechvěním jsem si v šesti letech přečetl dětskou knížku o Ježíši Kristu. Matka, ateistka, se nás různě pokoušela přesvědčit, že Bůh neexistuje. Její argumenty se však hroutily při setkání s naší osobní životní zkušeností. A tato zkušenost spočívala v tom, že naše babička byla vědma. Odříkávala zvláštní modlitbu nad dítětem postiženým „kojeneckou nemocí“ (dnes tomu rozumím tak, že se jednalo o nemoc neurotického charakteru), úlekem nebo „uhranutím“ (čemuž nerozumím ani dnes). Moje matka se babiččině medicíně vysmívala, nemohla však nic namítat proti očividnému faktu, že se téměř všechny děti skutečně uzdravily. A nejen to, lékaři z nemocnice, kde matka pracovala, se naučili rozpoznávat příznaky „babiččiných“ nemocí a příslušné pacienty směrovali přímo k ní.

V osmi letech jsem onemocněl kostní tuberkulózou. Matka napsala dopis Chruščovovi, v němž prosila o mé umístění do sanatoria pro léčbu tuberkulózy (místní lékaři mi neuměli nijak pomoct). Dostal jsem poukaz do sanatoria. (Matka je za to dodnes Chruščovovi hluboce vděčná, já o dost méně: v zemi, kde je lékařská pomoc bezplatná, má být poukaz do sanatoria standardní záležitostí a není kvůli němu nutné obtěžovat vládu.)

Velmi dobře si pamatuji první den v tuberkulózním sanatoriu. Na pokoj mě přivedli zrovna v době oběda. Jako první chod se podával boršč, jako druhý bramborová kaše, jako třetí – hroznové víno. Po polohladovém životě na venkově to byl přímo přepychový oběd. Hrozny jsem viděl poprvé v životě, takže jsem se na ně okamžitě vrhl, pak jsem začal lačně hltat boršč. A najednou do mého talíře spadl kousek chleba, za ním druhý – poté následovaly ohlodané větvičky od hroznů. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a hledal jsem nepřítele. Házel kdekdo, ale dlouho se mi nedařilo zahlédnout někoho přímo při hodu. Nakonec je nepřítel nalezen, přelézám k němu na postel a začínám ho tlouct. Co mohl mně, zdravému vesnickému chlapci, udělat on, po léta připoutaný k lůžku?

Vešla sestra, a když spatřila bitku, chtěla mě odvléct do izolace, na „samotku“. Rozeřval jsem se a vysvětlil jí, že jsem si nezačal. Vynadala nám oběma a šla pryč.

Ze všech postelí se začalo ozývat slovo „deka“. Vycítil jsem v tom slově hrozbu a požádal chlapce s nejsympatičtější tváří, aby mi vysvětlil, co to je. Vysvětlil, že v noci přijdou starší chlapci z jiných pokojů s berlemi, přehodí přese mne pokrývku a budou mě mlátit.

„Ale proč?“

„Seš seksot.“

„Co to znamená?“

„Bonzák.“

Tohle slovo jsem znal. Začal jsem mu dokazovat, že je to nespravedlivé, že za všechno můžou oni sami. Trpělivě mi objasnil, že dospělí jsou vždycky zaujatí proti dětem a v trestání dětí jim nelze pomáhat. To jsem pochopil, souhlasil jsem s ním, ale vysvětlil jsem mu, že když jsem o tom nevěděl, mohli by mi to odpustit. S tím nesouhlasil.

Večer jsem s hrůzou očekával příchod noci. Jedinou záchranu jsem viděl v tom, že bych se schoval pod postel. Schovat jsem se však nestačil. Do pokoje vtrhli velcí hoši, jedenácti- až dvanáctiletí, s berlemi. Jenže... zamířili nikoli ke mně, ale k chlapci, který nejvíc ze všech vyžadoval „deku“. Žertovně na něj poklepali berlemi a odešli. Moje vyjednávání s chlapcem se sympatickou tváří bylo zjevně úspěšné.

Co znamená slovo seksot, jsem pochopil až v dospělosti.

[...]

Naše známá byla vychovatelkou v moskevské školce pro děti „sluhů lidu“. Úředníci se dělí na „milovníky“ a „nemilovníky“ dětí. Ti druzí dávají děti (a vnuky) do týdenních školek a berou si je jen na soboty a neděle. „Milovníci“ dětí je dávají do školky pouze na osm hodin. Naše známá pracovala ve školce pro „milovníky“ dětí. Každá třída má svůj autobus a děti jím jezdí do lesa, na louky, na pole, k řece, do muzea atd. Každý den je zvláštními letadly z Krymu dopravováno čerstvé ovoce a zelenina. Hraček mají samozřejmě hojnost. Zkrátka mikrokomunismus pro děti bojovníků za komunistický ráj na zemi.

Vychovatelka si stěžovala na své postavení. I ona užívala blahobytu, platila za to však životem v neustálém napětí. Děti samo sebou vnímají svoji důležitost v životě země. Třeba Gromykův vnuk, je-li za něco napomenut, spustí křik a vyhrožuje: „Můj děda tě zavře do vězení.“ Jakýsi chlapeček (ne tak vlivný) jednou přiskřípl Gromyčátku prstík do dveří. Následoval ohlušující pláč. Přijela babička. Maličkého „kralevice“ odvezli k jednomu z nejlepších lékařů. Ten nic nenašel, nicméně předepsal léčbu. Nad celým personálem se vznášela hrozba. Vyvázli poměrně lehce – byla propuštěna jen jedna vychovatelka.

Jednou se Táňa účastnila předávání medaile za vzornou práci v mateřské škole zřízené pro děti zaměstnanců čokoládovny. Po oficiální části následoval banket. Vedení závodu věnovalo „soudruhům z ministerstva“ vládní bonbony a sušenky. Názvy těchto výrobků jsou stejné jako těch, co se prodávají v obyčejných obchodech prostým lidem. Ale kvalita je mnohem vyšší. (Je známo, že med pro „sluhy lidu“ je získáván ze zvláštních včelínů, umístěných v zahradách a polích neotrávených chemikáliemi...)

Jiná známá, stavební inženýrka, se podílela na stavbě vilové čtvrti pro ukrajinské vedení na kyjevském předměstí Konča-Zaspa. Vyprávěla, že se ohromné peníze utrácejí nejen na to, aby byl dosažen veškerý myslitelný komfort, ale i na to, aby vůdce viděl, jak dobře se mu žije, aby vybavení bylo dovedeno na hranici dokonalosti, ne-li za ni.

Moje žena jezdila po celé Ukrajině a kontrolovala práci mateřských škol. V Ternopilské oblasti jí ukázali místo, kde se nachází tajný veřejný dům pro oblastní vedení. Služeb tohoto domu využívá čas od času i vedení z Kyjeva. Obyvatelstvo okresu dobře ví o tomto středisku kultury a oddechu od státnických záležitostí, a není těžké si představit, co si myslí o sovětské vládě.

V roce 1970 nebo 1971 se vMykolajivu konala republiková konference věnovaná činnosti mateřských škol na venkově. Účastnili se jí představitelé ÚV, Ministerstva osvěty, zástupci předsedů oblastních rad pracujících, předsedové mnoha ukrajinských kolchozů. Mykolajivskou oblast vybrali proto, že stav tamějších mateřských škol byl zdaleka nejlepší. Předváděli nedávno založené školky, vcelku ucházející, jejichž budovy byly postaveny podle speciálních projektů. Když ale připravovali konferenci, vyšlo najevo, že téměř všem školkám scházejí hřiště, chybí vybavení a herní prvky. Věci na hraní okamžitě zakoupili a vybavení pro dětská hřiště objednali v nejbližších pracovních táborech. Vězni i zde pomáhali vytvářet „potěmkinské vesnice“ socialismu.

Na základě těchto a řady dalších faktů jsem dospěl k závěru, že v naší zemi vznikla nová podoba vykořisťovatelské společnosti.

[...]

Když jsem přijel zpátky do Kyjeva, přišel ke mně kolega z laboratoře a sdělil mi, že mě vyhodili z práce „na základě snižování stavů“.

Antomonov na odborářské schůzi oznámil:

„Musíme propustit jednoho spolupracovníka. Pljušče tak jako tak vyhodí – všichni víte proč. Buď přijdeme o dva, pokud propustíme někoho jiného než Pljušče, anebo o jednoho – Pljušče.“

Aritmetika to byla přesvědčivá, ale ani tak nikdo nechtěl hlasovat pro moje „uvolnění“.

Antomonov navrhl „americké“ hlasování: všem se rozdá seznam kolegů z laboratoře a každý udělá křížek u jména oběti. Většina udělala křížek u svého vlastního jména. V takovém případě ovšem stačily dva tři křížky u mého jména, abych automaticky získal nejvíce hlasů.

A tak to i dopadlo. Našel se pouze jeden člověk, který prohlásil, že by bylo lepší, aby vyhnali všechny, nežli se účastnit takové podlosti. Právě on mě také přišel varovat.

Prošel jsem si pracovněprávní legislativu a přesvědčil se, že obsahuje pět či šest bodů, na jejichž základě mě nemají právo propustit.

Šel jsem do laboratoře a požadoval svolání nové odborářské schůze, jelikož ta první se konala beze mne, a dokonce neexistoval zápis z jednání. Vzal jsem zákoník práce a ukázal jim, proč mě nemohou propustit. Nakonec jsem jasně řekl, že mi není lhostejné, kdo mě vyhodí, jestli kolegové, nebo vedení. Pokud to budou kolegové, pak pro mne bude u soudu obtížné podat jakýkoli důkaz proti vedení.

Schůze se usnesla na tom, že předchozí schůze byla nezákonná a že „Pljušč je pro laboratoř potřebný zaměstnanec“.

Potíž spočívala v následujícím:

„Koho tedy propustit, když ne mě?“

Stavělo mě to do morálně nelichotivé situace: nutil jsem někoho jiného, aby se dobrovolně obětoval.

Vysvětlil jsem zúčastněným, že odbory mají právo nedopustit propuštění kteréhokoli zaměstnance.

Tak se to i uvedlo v zápisu ze schůze.

Po schůzi se opět debatovalo o tom, jak „amorální“ je ohrožovat existenci laboratoře a jak „morální“ je mlčky přihlížet tomu, že se účtuje s lidmi kvůli jejich názorům. Někteří soudruzi se mi snažili dokázat, že není všechno tak špatné, že symptomy návratu stalinismu zveličuji.

Se zápisem z jednání jsem pospíšil na kádrové oddělení. Tam mi oznámili, že za dva týdny budu propuštěn. Já jim sdělil, že nemají právo mě propustit, neboť mám dvě děti.

„A kdo může za to, že jste kádrovému oddělení neoznámil, že se vám narodil druhý potomek?“

„Nic takového, musíte to mít v dokumentech, jelikož o svátcích dostávám dárky pro obě děti.“ (To je v SSSR taková tradice – péče o děti... o svátcích dostanou pytlík bonbonů.)

„A já vám říkám, že o druhém dítěti tu není záznam.“

Přistoupil jsem ke kartotéce a začal hledat svoji kartu. Vedoucí kádrového oddělení ke mně přiběhla a začala křičet, ať se neopovažuji hrabat v papírech.

Vytáhl jsem svoji kartu a ukázal, že jsou na ni zapsáni oba synové.

Vedoucí začala křičet, že jsem výtržník, hrubián a podobně. Křičela to hlasem uražené ženy. Do místnosti začali nakukovat další zaměstnanci – vznikl dojem, že se ji někdo pokusil znásilnit.

Na okamžik jsem si opravdu připadal jako ničema, který zneuctívá šediny té dobré ženy. Pocit viny však rychle zmizel – náhle jsem si uvědomil, kdo s kým ve skutečnosti jedná násilně.

Zašel jsem na městský výbor a ukázal zápis.

„Neznáte zákon. Tuto věc neřeší odborářská schůze, ale městský výbor.“

„A proč jste tedy nařídili svolat odborářskou schůzi?“

„To není důležité.“

„Ale vy nemáte podle zákona právo mě propustit.“

Provedl jsem výčet všech svých „kladů“, ukázal skvělý posudek, který mi Antomonov vystavil několik měsíců předtím.

V tu chvíli se do hovoru vmísil jiný návštěvník:

„Pracuji na oblastním výboru odborového hnutí. Teď už je pozdě cokoli řešit na městském výboru. Do deseti dnů můžete zažalovat vedení u soudu.“

„Dobrá, budu se tedy soudit.“

Promluvil jsem si o tom s výtvarnicí Allou Horskou, kterou spolu s přáteli vyhodili ze Svazu umělců. Také se chystali soudit – kvůli pomluvě ze strany svazového sekretariátu.

Jenže v Allině případě se ničeho nedosáhlo, protože ostatní výtvarníci ztratili chuť podávat žalobu. Jeden z vedoucích svazu přislíbil, že jim ponechají ateliéry a budou poskytovat zakázky na výzdobu ukrajinských měst, pokud zůstanou zticha. Alla se sama soudit nechtěla.

Začal jsem hledat advokáta, neboť jsem chtěl proces učinit politickým. Najít v Moskvě advokáta, který by byl ochoten otevřeně promluvit u soudu o politickém pozadí mého „propuštění“, bylo obtížné, nikoli však nemožné. V Kyjevě jsem ovšem hledáním vhodného advokáta ztratil celých deset dní. Až dvanáctého dne mi jeden právník vysvětlil, že podle zákona jsem měl podat žádost k soudu do deseti dnů, a poté bylo možné pokračovat v hledání advokáta.

Byl tu však srpen osmašedesátého roku a osud jednotlivce ustupoval do pozadí.

Souhrou náhod jsem se v jednom domě setkal s nějakým Čechem. Začal jsem se ho dotazovat na ona „fakta“, která přinášely naše noviny na důkaz hrozby kontrarevoluce, antisocialistického převratu v ČSSR. Přesvědčivě vyvrátil všechny argumenty a „fakta“ sovětského tisku.

Ohledně známého dopisu devadesáti dělníků z automobilky,[1] v němž autoři psali o hrozbě kontrarevoluce a prosili sovětský stát o „bratrskou“ pomoc, mi například vysvětlil, že téměř všichni jsou buď úředníci, nebo zaměstnanci závodní ostrahy.

Tvrzení o agresivních záměrech SRN ho pouze pobavilo. Je snad někdo, kdo nechápe, že SRN se natolik bojí SSSR, že nemůže ani ve snu pomýšlet na nějakou agresi proti ČSSR, i kdyby měla „pátou kolonu“? A navíc, celá staletí vzájemných vztahů s Němci si Češi i Slováci až příliš dobře pamatují.

„Češi ani Slováci se nikdy neodvrátí od Ruska.“

„Jistě, ale SSSR se chystá vás napadnout.“

„Ne, to není možné. Jsme bratrské národy. Jsme socialistická země.“

„To tedy špatně znáte své bratry. Brežněv si ani nevzpomene na staleté vztahy a přátelství. Stejně se to má se socialismem. (Stačí si vzpomenout na proces se Slánským.) Pro ně je socialismus jen zástěrka k udržení moci. A vy jejich moc podlamujete.“

„Možná. Ale sovětští vojáci přece nepůjdou proti komunistům a Slovanům!“

„A co Maďarsko? Kvůli čemu tedy každým dnem pomlouvají KSČ, když ne kvůli přípravě armády a lidu k napadení ‚kontrarevolucionářů‘!“

„Ne, to není možné.“

„A proč stojí naše tanky u hranic?“

„Cestou jsem je tam také viděl. Chtějí zastrašit Dubčeka, aby byl povolnější.“

Náš spor nedospěl k žádnému konci. Můj spolubesedník příliš věřil slovům „přátelství“ a „internacionalismus“. Já jsem nevěřil ani jednomu slovu našich vůdců. A lid... Co vlastně ví? Lžou mu den co den, věří i nevěří. Lid věří tomu, že „my všechny živíme; my jsme zachránili Čechy i Slováky, Poláky i Bulhary před Němci. A oni jsou nevděční...“, a nevěří v počestnost těch, kdo to říkají.

Dokonce i v naší laboratoři jsem zaslechl slova:

„Kvůli čemu jsme my prolévali krev? Aby oni vrátili zemi Němcům?“

„Proboha, proč by chtěli Češi a Slováci odevzdat svou zemi SRN?“

A to říkali lidé, kteří znali dějiny sovětské zahraniční politiky.

Už v květnu, když se objevily pouze první příznaky Brežněvových agresivních záměrů, jsem se rozhodl napsat pro samizdat Dějiny Stalinovy mezinárodní politiky v interpretaci deníku Pravda (Историямеждународной политики Сталина в изложении газеты «Правда»).

Chtěl jsem sebrat postupně se měnící výklady vztahů s Anglií, Francií, Německem, Polskem, Finskem, pobaltskými republikami, Rumunskem a Čínou v citátech z Pravdy od jara 1939 do června 1941. Tyto citáty jsem uváděl bez komentářů: byly sdostatek výmluvné, neboť čtenář už předem věděl, že to všechno dospěje až k Vlastenecké válce.

Výsledky mých rešerší předčily všechna očekávání.

Předně samotný způsob výkladu událostí. Vše, co bylo nezbytné pro potvrzení správnosti politiky SSSR, vykládala Pravda ústy... buržoazních politiků a žurnalistů. Měl jsem podezření, o co tu jde, a po příjezdu na Západ jsem si své domněnky potvrdil.

Mezi politiky a novináři, ať už jakkoli nenávidí Sověty, je tolik neshod a v tisku tolik lži a honby za senzacemi, že je docela snadné najít citáty, které jsou vůči SSSR v daný okamžik příznivé. A kromě toho, vždycky je možné do každých novin jakéhokoli zaměření vecpat myšlenky, poznatky atd. nezbytné pro bezpečnost státu.

Kupříkladu celý novinářský svět dnes ví, že jistý Victor Louis, sovětský občan, systematicky předává na Západ náležité informace, a dokonce „samizdat“ (když je potřeba pošpinit Solženicyna nebo Chruščova). A co má být? Louis je „kmenový“ pracovník buržoazních novin, jako by ani nebyl sovětským občanem. K čemu je toho zapotřebí těm novinám, jejich čtenářům?

Mnohé západní listy s potěšením tisknou to, co potřebuje KGB, jelikož jde buď o senzaci, nebo o „nové poznatky“, „nový úhel pohledu“. Takto nasazená „kachna“ se potom vrací domů, na stránky Pravdy, v podobě sdělení, že „dokonce reakční tisk přiznal, že N. byl agentem gestapa a země M. chystá podvracení míru“ atd. atp.

V samizdatu obíhá práce jednoho ze západních autorů o Tuchačevském. Autor líčí, jak bílý generál Skoblin s úmyslem rozdrtit bolševiky jejich vlastníma rukama navázal spojenectví s gestapem i NKVD, aby vyrobil „kauzu Tuchačevskij“. NKVD podsunulo myšlenky Skoblinovi a jeho ženě (dlouholeté agentce Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, čili čeka,Skoblin se domluvil s gestapem. Gestapo vyhotovilo „důkazy“ a podstrčilo je československému presidentu Benešovi, který je coby přítel SSSR předal Stalinovi. Kruh se uzavřel. Stalin zlikvidoval nejnadanější vojenské velitele (a také Skoblina jakožto nepotřebný „důkaz“).

Téměř celá tato historie byla vyložena i v sovětském tisku, s výjimkou úmluvy mezi NKVD a gestapem.

Zajímavější nežli způsob jeho dodávání je však samotný materiál deníku Pravda.

Ještě na jaře devětatřicátého roku tiskla Pravda protifašistické články. Pohoršovala se (umírněně) nad zradou Západu vůči Československu.

Postupně však „antifašismus“ utichá. Objevují se „objektivní“ články o fašistickém Německu.

Ale i tak byl přechod k paktu o neútočení, o míru a přátelství příliš prudký a propagandisticky nedostatečně připravený. Pravda otiskla několik výňatků z Hitlerových projevů proti Polsku. Hitler vedl řeči o imperialistické Versailleské smlouvě, která měla srazit německý lid na kolena, o policejní politice polské vlády vůči národnostním menšinám – Němcům, Ukrajincům a Bělorusům. Komentáře k Hitlerovým projevům Pravda nenabízela, ale výběr řečí a citátů z Völkischer Beobachtervýmluvně vypovídal o sympatiích sovětského Vůdce k Führerovi.

Jen tak tak stihli podepsat pakt o neútočení, když fašisté vtrhli do Polska. Anglie a Francie vyhlásily Německu válku. Pravda poskytla svědectví objektivně: rozsáhlé výňatky z německého tisku a drobné z anglického a francouzského.

Pravdainformovala o zhroucení polské armády, o útěku vlády. A náhle se objevily články o pronásledování Ukrajinců a Bělorusů ze strany Poláků, o narušení sovětských hranic polskými vojsky, o tom, že se polská ponorka ukrývala kdesi v pobaltském přístavu.

A vtom... sovětská vojska přešla hranici, aby zachránila pokrevně spřízněné Ukrajince a Bělorusy (před Poláky nebo před novými přáteli?). „Neexistující“ polské vládě byla zaslána nóta.

Prostí sovětští občané, vojáci i novináři začali psát pobouřené dopisy o tom, že běsnící polští důstojníci mají tu drzost... střílet po rudoarmějcích.

Nakonec přichází vítězství udatných sovětských vojsk (o vítězství Němců se skoro nepíše), západní Ukrajinci a Bělorusové žádají o své začlenění do svazové federace a o vypsání voleb do sovětů v západních částech svých zemí. (Tady, na Západě, jsem se od ukrajinských emigrantů dozvěděl o tom, jak probíhaly tyto „volby“: za doprovodu střelby a mučení, prováděných čekou.)

Současně vzniká pobaltský problém. Uzavírají se smlouvy o podpoře pobaltských republik Sovětským svazem. Do některých pobaltských měst jsou umístěna sovětská vojska. Vedoucí představitelé pobaltských armád a vlád vyvracejí „výmysly západního tisku“ o sovětizaci Pobaltí. (Nešťastný Ulmanis, president buržoazního Lotyšska, či estonský generál Laidoner! Vyvraceli něco, co už všichni viděli – svůj brzký konec.)

Tři měsíce po vypuknutí druhé světové války vystupuje na pravidelném zasedání Nejvyššího sovětu Molotov. Vysvětluje dialektiku dějin – během těchto tří měsíců se staly agresory Anglie a Francie. Vedou „náboženskou válku“ po vzoru středověku – proti nacismu. Molotov se Anglii a Francii vysmívá: copak je možné bojovat s idejemi pomocí kanonů?

Objevují se články o francouzských komunistech pronásledovaných za „antimilitaristické“ projevy.

Spisovatel a komunista T. Dreiser protestoval proti tomu, že USA navzdory své neutralitě hospodářsky pomáhají Anglii a Francii.

Cosi rozhořčeného napsal Andersen Nexø, rovněž spisovatel a rovněž komunista.

Stručně řečeno, Stalin se rozhodl rukama západních komunistů vypálit cejch anglo-franko-americké agresi proti nacionálnímu socialismu.

Básník Asejev ve veršících proti Polsku zrýmoval Hitlerův projev v Gdaňsku (aniž by se, pravda, o Hitlerovi zmínil).

Právě takto lživě byla prezentována válka s Finskem. Byly zahájeny rozhovory s finskými představiteli. Nabídli jim stejnou pomoc jako pobaltským státům. Finové měli už před očima osud Polska a Pobaltí, a proto odmítli jak výměnu území, tak vojenskou pomoc.

Objevila se zpráva o jakémsi výstřelu z děla na finské straně, o vpádu finských vojsk na naše území. Finsku byla zaslána hněvivá nóta.

To vše připomíná Krylovovu bajku Vlk a jehňátko, argumentaci na obou stranách – jak vlka, tak jehňátka.

Nakonec vojska Leningradského vojenského okruhu (nikoli Rudé armády, ale okruhu!) překročila hranici bez vyhlášení války. Finové měli tu opovážlivost vyhlásit válku (takže agresorem jsou – oni).

Za několik dní byla ve Finsku vytvořena lidová vláda (na území uchváceném Rudou armádou). Nová vláda, sotvaže vznikla, podepsala potřebnou smlouvu. Pravda otiskla mapu území, odstoupených Sovětskému svazu a Finsku. Všem čtenářům byla zjevná šlechetnost SSSR: malinká Karelská šíje nám, a velký kus Karélie – jim. Finská vojska ve spěchu ustupovala, stará finská vláda kamsi zmizela. Když se Švédové ostýchavě pokusili smířit bojující strany, oznámili jim, že už byla uzavřena smlouva se skutečnou vládou Finska.

Byly publikovány výňatky z Völkischer Beobachter se zprávami, jak se Berlíňané radují z vítězství svého spojence. (Mussolini, pravda, dodával v tuto chvíli zbraně Finům. Anglie a Francie rovněž podporovaly Finsko.)

Článků o chrabrých úspěších v boji proti Finsku postupně ubývalo, a potom dokonce zmizely zcela. Vystřídaly je články líčící boje o tu či onu vesnici. Lidová vláda byla zapomenuta. Náhle se objevila stará, nelidová vláda, se kterou byl také uzavřen mír.

Je zvláštní, že tehdejším čtenářům nedošlo, že Rudá armáda je slabá, jestliže předvedla, že není schopna porazit Finsko. Stejně tak nepochopili spojenectví stalinismu s hitlerismem a slabost „páté kolony“ ve Finsku.

21. prosince celý svět slavil dvaašedesáté narozeniny Vůdce všech národů.

Na viditelné místo umístila Pravda blahopřání od jiných vůdců – Hitlera, Čankajška a slovenského Tissa.

Výtah týkající se uchvácení Besarábie, připojení Pobaltí a války v Číně jsem nestihl udělat: dovolená, propouštění, a hned nato 21. srpen – to vše mi nedovolilo článek dokončit.

V Pravdě vyšel 21. srpna nepodepsaný text, žádost o pomoc ze strany nejmenovaných vedoucích představitelů KSČ. „Pátá kolona“ fungovala.

Dlouho předtím se v samizdatu objevilo 2 000 slov, Vaculíkův projev na sjezdu československých spisovatelů, Akční program KSČ a další překlady z československého tisku, zejména z Literárních listů. Na dračku šla Dukľa – časopis slovenských Ukrajinců. Bohužel se v něm analyzovaly pouze národnostní a náboženské problémy v novém Československu. Nacionalistická omezenost časopisu se odrážela ve všem. Když Ukrajince V. Biľaka zvolili tajemníkem slovenské komunistické strany, slovenští Ukrajinci se radovali. Když se však Biľak veřejně zřekl svého ukrajinství a de facto předem oznámil své odhodlání zradit všechny národy ČSSR, Dukľa ho učinila terčem své nevole.

Radost z „jara“ však do té míry plnila stránky časopisu Dukľa, že bylo dokonce možné nevědět o jiných československých novinách a časopisech, aby bylo jasné, že „jaro“ skutečně přišlo.

Demokratičnost, humanismus, pravdivost Akčního programu KSČ nás tehdy přesvědčovaly víc než co jiného, že československá komunistická strana skutečně začala budovat „socialismus s lidskou tváří“.

Toto označení se mi nelíbilo, neboť teoreticky připouští možnost socialismu s nelidskou tváří. To však není socialismus, ale nová forma vykořisťovatelské společnosti. Z téhož důvodu považuji za nepovedený termín „kasárenský komunismus“. Jakožto ideologie je takový „komunismus“ možný, ale jako zřízení je buď nemožný, nebo to není komunismus, neboť musejí existovat lidé zainteresovaní na zachování jeho nelidskosti, kteří se pohybují mimo rámec „rovnosti, bratrství a svobody“ a disponují politickými a hospodářskými výsadami. Musejí tedy být nejrovnějšími a nejsvobodnějšími „bratry“.

Výpady proti ČSSR sílily každým dnem. Všichni čekali, zda – pokud dojde k válce – řeknou své slovo přátelé ČSSR, Rumunsko a Jugoslávie, a také nepřátelé, „imperialistické státy“.

Kolovaly zvěsti, že Rumunsko a Jugoslávie slíbily Dubčekovi vojenskou pomoc v případě invaze. Jugoslávie začala ozbrojovat své obyvatelstvo pro případ války s pokrevně i ideologicky spřízněnými „bratry“.

My jsme však věděli, že československá vojska nestojí u hranic SSSR, ale u hranic s Německem, že jejich děla jsou obrácena na Západ. Dubček se vůbec nechystal k odporu vůči agresi ze sovětské strany.

SRN se nejen nepřipravovala pomoci „kontrarevoluci“, ale ze strachu před provokací ze strany zemí Varšavské smlouvy uskutečnila pro každý případ vojenské manévry ve větší vzdálenosti od ČSSR, třebaže dříve je hodlala provést u československých hranic.

Nanejvýš odporně působily v našich novinách interpretace článků západních novinářů o ČSSR.

Nepodložené dohady listů Washington Post, Daily Mail, Il Tempo, New York Times, rakouských a dalších novin byly vydávány za sebeodhalení imperialistů. Svoboda vymýšlet si a lhát, kterou mají západní žurnalisté, byla využívána nesvobodným lživým tiskem Sovětského svazu. „Svoboda“ zase jednou pomohla nesvobodě. Prolhanost západních žurnalistů jde sovětským falsifikátorům vždy k duhu. Platí to i naopak. Západní tisk nejednou využil sovětskou lež k boji proti socialismu.

A do toho všeho oznámení – vojska Varšavské smlouvy vtrhla do Československa. Do pozdního večera jsme seděli u tranzistoráků a poslouchali československé rozhlasové stanice. Dny od 21. do 24. srpna se nyní slévají v paměti v jednu dlouhou noc plnou zlého snu, studu a zoufalství.

Vyslechli jsme informaci o reakci Čechoslováků na bratrskou pomoc. S projevem vystoupil Ludvík Svoboda. Bylo mu do pláče kvůli tragickému opakování osmatřicátého roku, vedl paralelu mezi roky 1938 a 1968. Všichni jsme plakali spolu s ním, protože kromě slz a bezmocné nenávisti ke svým „vůdcům“ jsme nemohli proti síle nic postavit.

Bylo trýznivě zahanbující být sovětským občanem, být marxistou. Duši si podmanil pouze strach o ČSSR, SSSR, o budoucnost celého světa, pocit příchodu dlouhé zimy, stalinsko-fašistické noci.

Na ulicích se objevovali nepříliš známí lidé a říkali s nenávistí a zlobou:

„Proč Američané mlčí? Kdyby tak alespoň Číňané rozpoutali válku!“

„Musejí se začít házet bomby. Samizdat a všechna propaganda – to je jen hra na slepou bábu.“

A nejvíce zlá slova plná zoufalství pronášeli ti nejumírněnější, liberálové.

Pokoušel jsem se přátele nějak uklidnit, rozmluvit jim takové či onaké dobrodružné kousky. Ale sám jsem měl sto chutí pustit se do něčeho dobrodružného.

Žít v této odporné zemi přestalo být možné, jelikož zde člověk neviděl žádné účinné metody boje s mocí gaunerů. Jestliže ani moderně organizovaná, politicky vyspělá země, jednomyslná v názoru na právo jít svou cestou, na právo na nezávislost, s vlastní vládou, armádou atd. nemohla nic dělat, co zmůže ubohá hrstka sovětských opozičníků?

Odhodlal jsem se zajít na československý konzulát, abych požádal o občanství. Ukázalo se, že mě už několik Kyjevanů předběhlo, ale konzul nebyl přítomen – odjel do Moskvy. Jeho zástupci děkovali za morální podporu ze strany sovětských občanů, ale radili nic nepodnikat, aby nevznikla záminka, na jejímž základě by byl konzulát obviněn z „podněcování nepokojů“. Sami toho o událostech v ČSSR moc nevěděli a dnem i nocí seděli u rozhlasových přijímačů. Říkali, že československý velvyslanec v Moskvě je koupen našimi okupanty.

Rozhodl jsem se, že půjdu na jugoslávský konzulát. Ukázalo se, že na Ukrajině žádný takový není.

Padl návrh uspořádat demonstraci. Po dlouhých diskusích jsme od toho upustili: v Kyjevě je nás tak málo, že zadržení demonstrantů by zčásti ochromilo samizdat.

Rozhodli jsme se podpořit Čechy a Slováky tím jediným, co jsme ještě mohli – co největším rozšířením dokumentů jejich „jara“.

V noci jednadvacátého nebo dvaadvacátého jsme se se ženou vraceli taxíkem domů. Před Patonovým mostem bylo nutné zastavit – po mostě přejížděla nekonečná kolona s děly a raketami.

Řidič zlobně poznamenal:

„To jedou zatopit Rumunům!“

Rázem jsme strnuli. Vždyť Rumuni si nejspíš nenechají líbit „bratrskou pomoc“. To znamená, že vypukne válka...

V těch dnech povolali do armády mnoho mladíků. Zpracovávali je lží o Rumunsku, o jeho kontrarevoluční vládě (která vlastně kontrarevoluční je, ale nikoli v brežněvovském smyslu).

U rumunských hranic stála naše vojska.

Někteří Kyjevané dostali nápad – vstoupit jako dobrovolníci do armády, aby pak v případě války přešli k Rumunům. Byla to však myšlenka velmi naivní – kdo by uvěřil takovému „entuziasmu“?

[1] 99 z celkových asi 4500 dělníků z pražské automobilky Praga poslalo do novin Pravda Dopis 99 pragováků (30. červen 1968) adresovaný sovětské vládě, v němž projevovali odpor vůči demokratizačním reformám a schvalovali přítomnost vojsk Varšavské smlouvy v ČSR. Sovětský tisk poté dopis využíval jako alibi a prohlásil, že signatáři byli perzekvováni.