Otta Bednářová – Srpnový týden v pražských redakcích
Reportérka, dokumentaristka a disidentka Otta Bednářová, slavící letos kulaté životní jubileum, napsala v letech 1968–1989 řadu prozaických textů, z nichž některé nikdy nebyly publikovány, jiné zůstávaly rozptýlené po exilových a samizdatových periodikách a sbornících. Jde o vnitřně provázaný soubor, zachycující přerod publicistického svědectví Otty Bednářové o době a lidech ve svébytná literární díla. Kniha těchto jejích prací s názvem Jak jsme hledali obrazy. Prózy a jiné texty z let 1968–1989 vyjde v Triádě 4. září. Jako ukázku z knihy zde uveřejňujeme úryvek dříve nepublikovaného textu Srpnový týden v pražských redakcích. Autorka v něm popisuje první dny okupace Československa zeměmi Varšavské smlouvy, od níž letos uplyne 49 let:
Je to paradox, že právě v tom týdnu, kdy ulice měst byly zaplněny okupační armádou, kdy děla tanků mířila přímo do redakčních oken, že právě v tomto týdnu se cítil československý novinář svobodným novinářem. Právě tehdy, kdy se scházely redakční kolektivy v kavárnách, protože redakce byly obsazeny ozbrojenými silami, kdy rozhlasoví a televizní pracovníci schovávali své mikrofony v nákupních taškách, kdy se rozhlasoví a televizní komentátoři maskovali třeba zelenými brýlemi, aby se nepoznáni dostali do svých provizorních studií, právě tehdy nad nimi nestál žádný cenzor. Právě tehdy se řídili jen a jen svým svědomím. Přitom bezpečně věděli, že vyjadřují mínění svého čtenáře a posluchače, věděli, že jejich slova jsou lačně čtena a vnímána až do posledního písmene. Vznikla obrovská jednota národa s novináři a novináři a zejména pak pracovníci masových sdělovacích prostředků a především rozhlasu se stali nebývalou autoritou pro celou veřejnost.
To všechno nevzniklo však ani náhodou, ani za jednu noc, ale proto, že řadu měsíců i let a pak v posledním období od ledna 1968 si novináři získávali postupně důvěru veřejnosti. Některé redakce a zejména někteří jednotlivci, právě proto, že nebojácně odhalovali alespoň dílčí chyby a slabiny režimu Novotného, byli už dávno před lednem miláčky národa. Posluchači a diváci i čtenáři věděli, že jistý program nebo článek, který vyrobila jistá redakce nebo redaktor, bude vždycky usilovat o nápravu něčeho a třeba i mezi řádky kritizovat někoho. Lidé se naučili hledat články podepsané jistými jmény a rozumět i tomu, co nesmělo být zcela otevřeně řečeno. Na takové redaktory a redakce se lidé obraceli už dávno před lednem se svými těžkostmi a problémy, ale také třeba jen proto, že děkovali autorovi nebo autorům za odvahu a statečnost, s jakou z obrazovky, prostřednictvím mikrofonu nebo na stránkách novin obhajovali zájmy národa. Lidé tedy postupně získávali důvěru k některým tvářím na obrazovce, k některým hlasům v rozhlase a některým jménům v novinách a časopisech, protože o nich věděli, že se snažili psát a mluvit otevřeně i v době, kdy za to byli postihováni. Lidé věděli, že redaktoři chtěli říci víc, než mohli, a když sem tam cenzuře unikl jinotaj, národ porozuměl. Tím více si pochopitelně rozuměl čtenář s novinářem v době od ledna do srpna 1968, kdy se na stránkách novin, v rozhlase i televizi denně odhalovala praxe minulých let, kdy se ventilovalo otevřeně, kolik lidských osudů má na svědomí režim, který se nazýval socialismus. Celý národ si uvědomoval, že svoboda tisku není jen záležitostí redakcí, ale že míra svobody tisku představuje i míru svobody národa. Mnozí českoslovenští novináři poznali poprvé ve svém životě svobodu tisku v pravém slova smyslu v týdnu od 21. do 27. srpna 1968.
V tu osudnou noc 21. srpna, kdy se z přijímačů ozvala první zpráva o zahájení obsazování Československé republiky okupační armádou Varšavského paktu, byla hlavní budova Československého rozhlasu na Vinohradské třídě doslova obležena obyvatelstvem Prahy. To bylo kolem druhé hodiny ranní. Vchod do budovy byl v té době už střežen zástupem pracovníků Veřejné bezpečnosti, která přispěchala na případnou pomoc Československému rozhlasu. Lidí stále přibývalo. Byli zmateni. Zoufalství a neštěstí je vyhnalo sem k rozhlasu, do ulic. Ozývaly se hlasy, vyzývající ke stavění barikád, tak jako v roce 1945 v době pražského povstání proti fašistickým okupantům. Jiné hlasy varovaly: Bez zbraní nic nezmůžeme! Dav před rozhlasem plakal bezmocně a vzteky. Lidé si připomínali rok 1938 – Mnichov. Cítili se zaskočeni, tak jako tenkrát. Volali po zásahu armády: Proč se nebráníme, nač máme svou armádu? Jen dvakrát za trvání naší republiky měla možnost si vystřelit, a ani jednou to neudělala! A znovu se hlásili ke slovu rozvážnější: Střílet nemá smysl, je nás málo, Rusové by nás pohltili! Dav zoufale čekal před budovou rozhlasu na každou novou zprávu.
V té době byl však už v rozhlase přítomen ředitel spojů – bývalý ministr kultury, bývalý ředitel rozhlasu Ing. Karel Hoffmann a jeho nástupce, bývalý ředitel rozhlasu Ing. Miloš Marko. Oba žádali, aby Československý rozhlas okamžitě přestal vysílat. Jejich rozkazy však nikdo nerespektoval. Oba byli známí zastánci novotnovské politiky, a proto jejich příkazy nikdo nebral vážně. Pracovníci rozhlasu se naopak chystali vysílat, pokud jen to půjde. Věděli, že bez informací by byl národ naprosto dezorientován. Obě autority nemohly nic dělat. Technice nerozuměly. A tak se záhy ozývaly z přijímačů další informace, rady i pokyny. Odtud zazněla i slova: „Bez zbraní nic nezmůžeme. Naší zbraní je trpělivost. Jděte do ulic a přesvědčujte okupanty, že u nás není a nebyla kontrarevoluce, vysvětlujte jim naši polednovou politiku, přesvědčujte okupanty, že chceme mít socialismus humánní a demokratický!“
Když však Rusové přišli obsazovat pražský rozhlas, byli už hlášeni první mrtví. Před sekretariátem Komunistické strany Československa v Praze byl zastřelen mladý muž a dívka. Za to, že zpívali československou státní hymnu a volali jméno Dubčeka. Za to tekla v Praze na nábřeží první krev.
Rusové se vrhnuli do budovy rozhlasu, především přeřezali telefonní kabely, shodou okolností jen telefonní spoje uvnitř budovy. Pak obsadili první dvě patra, ve kterých se pracovalo. První poschodí – Zahraniční vysílání Československého rozhlasu. Druhé poschodí – politické zpravodajství. Hledali studia a dálnopisy. V obou patrech je několik studií i několik dálnopisných kabin. To stačilo. Poněvadž ostatní poschodí byla prázdná, zde se nepracovalo, domnívali se, že mají vše, co potřebují. Lidé, kteří zde pracovali, redaktoři, hlasatelé a písařky museli opustit redakční místnosti. Celou budovu obsadila vojska. Jenže v přízemí, hned u vchodu do budovy, jsou ještě dvě studia, která unikla pozornosti okupantů. Budova rozhlasu je členitá, a kdo ji dobře nezná, nikdy by v těch místech studia nehledal. Ta místa vypadají spíše jako archivy nebo sklady materiálu. Jsou bez přímého denního světla. A právě tam se uchýlilo několik pracovníků Československého rozhlasu doslova v poslední chvíli. Jako zázrakem zůstali neobjeveni, přestože odtud neustále vysílali. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Vysílání pokračovalo přímo z hlavní budovy Československého rozhlasu, ačkoliv byla celá obsazena okupační armádou. Jen u vchodu zbyl zástup pracovníků naší Veřejné bezpečnosti, který se stal pomocníkem a spojencem rozhlasových pracovníků. Především tím, že věděl a mlčel.
Později se však redaktoři, komentátoři a hlasatelé postupně z rozhlasu v zájmu vlastní bezpečnosti sami odstěhovali na jiné pracoviště. Nervy byly totiž tak vypjaté, venku se střílelo, každou chvíli hrozilo nebezpečí, že Rusové celou skupinu odhalí. Proto se také tak často ozývalo z vysílání Československého rozhlasu, že je možné, že budou okupanty odhaleni a že bude vysílání přerušeno. Salvy z kulometů často přehlušovaly vysílání, ale novináři zůstávali u mikrofonu. Nebezpečí sílilo každou hodinu už také proto, že pracovníci rozhlasu vycházeli i za této situace občas z budovy pro nějaké zprávy, podívat se, co se děje na ulici a tak podobně. Když se vraceli, byla obava, že je Rusové budou sledovat třeba až do studia. V tom pomáhali příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří okamžitě vystavili „bumážky“ – doklady o tom, že přítomnost té a té osoby je v rozhlase nevyhnutelná a podobně. Ale i tak už po dvou dnech byla situace této skupiny statečných a obětavých rozhlasových pracovníků zcela neúnosná. Věděli však, že rozhlas nesmí mlčet. Rozhodli se k přemístění. Československý rozhlas nesídlí jen v jedné budově. Protože však okupanti tuto okolnost zřejmě nevěděli, zůstala další pracoviště neobsazena. Na jedno z nich se přesunula i skupina těch pracovníků, kteří vysílali ve dne v noci po 48 hodin přímo z obsazené hlavní budovy rozhlasu. Přemístění proběhlo tak, že ho posluchač vlastně ani nezpozoroval, přestože skupina rozhlasových pracovníků musela překonat poměrně značnou vzdálenost a procházet a proplétat se ulicemi obleženými tanky, pancéřovými vozy a vojskem. Pomocná budova Československého rozhlasu, do které se přemístili, byla k dispozici se vším všudy. Je to neuvěřitelné a téměř nepochopitelné, ale ani tady nebyli odhaleni. Vědělo o nich jen okolní obyvatelstvo, které skupinu novinářů a hlasatelů opatrovalo jako oko v hlavě a které ji začalo zásobovat dobrým slovem i potravinami.
Další pražská rozhlasová stanice vysílala na vlně 490 metrů – 613 kilohertzů. Tato stanice se hlásila titulkem „Jsme s vámi, buďte s námi“, který pak od ní přebírala další rozhlasová a televizní pracoviště, redaktoři v denících i týdenících, a dokonce i vedoucí političtí činitelé. „Jsme s vámi, buďte s námi“ – to bylo heslo srpnového týdne. Tato slova se psala vápnem po chodnících, ulicích i výkladních skříních. Tato slova dojímala, sjednocovala a posilovala boj, který vedli společně žurnalisté s národem, který se ocitl v nejtěžší chvíli bez vedoucích pracovníků, vězněných tisíce kilometrů odtud.
(...)
Text vznikl na podzim roku 1968 během pobytu Otty Bednářové v Rakousku a byl původně zamýšlen pro rakouská média.
