Rozhovor s editorem sebraných spisů Josefa Friče Michalem Kosákem
Zůstat na okraji. Osobitý básnický hlas Josefa Friče
Nakladatelství Triáda spolupracuje s Michalem Kosákem už řadu let. Před deseti lety jsme vydali jím připravené dílo básníka Čana a nyní začíná vycházet jeho kritická edice tvorby Josefa Friče. První svazek má titul Básnické sbírky.
Josef Frič je jméno v české poezii poměrně neznámé. Co vás k němu přivedlo?
Jeho knížka byla jedním z prvních titulů, které jsem pro Triádu dělal. Dostal jsem tehdy nabídku od Roberta Krumphanzla připravit sbírku Na ulici. Ležela v pozůstalosti a nebyla do té doby publikována, toto mělo být její první vydání. A díky tomu jsem se já dostal k Josefu Fričovi.
Sbírka Na ulici vyšla v Triádě už v roce 2003.
Ano. U některých věcí člověk ví, že je to první pokus a bude se k nim vracet. Tehdy jsme to vydání pojali jako přípravnou edici pro větší celek a ten začíná vycházet dnes, řekněme po třinácti letech, které od té doby uplynuly.
Dal by se Frič jako básník přirovnat k někomu, koho třeba čtenář bude znát lépe, aby si uměl udělat představu, než knihu vezme do ruky?
Jeho raná poezie bývala srovnávána s Wolkerem, ale jako každé přirovnání to kulhá. Objevují se i další přirovnání, k Janu Hančovi či Josefu Čapkovi, ale je to spíše problematické, pojmenovává to vždy jen část tvorby či některé Fričovy osobnostní rysy.
Josef Frič se narodil v roce 1900. Jak reagoval na dobové tendence v umění?
Jako mladý začal publikovat v novinách, tiskl v Tribuně, v Národních listech i jinde. Zařadil se do skupiny kolem vznikajícího prvního Devětsilu, kam vstoupil s přátelským kruhem umělců, z nichž nejbližší mu v té době byl podle vzpomínek malíř Alois Wachsman. Po jistou dobu s jejich poetikou souzněl, programových setkání se zřejmě podle sdělení v korespondenci příliš neúčastnil. Ve dvacátých letech je jeho básnická činnost celkem soustavná. Soudě podle novinových zpráv plánoval vydání sbírky. Už tehdy se měla jmenovat Umělé květiny, ovšem sešlo z ní, o tom nevíme nic bližšího. Jeho tvorba potom polevuje, ale zase se zvedá ve třicátých letech také povzbuzená přáteli. Na jejich výzvu potom vydává tu sbírku Umělé květiny v S. V. U. Mánes.
Čemu se Josef Frič věnoval „v civilu“? Jakou měl profesi?
Po škole pracoval v Daňkově továrně na letecké motory a krátce v Jedličkově ústavu. Pak začal pracovat ve firmě, kterou založili jeho otec a strýc – v továrně na jemné měřicí stroje. Ti také založili hvězdárnu v Ondřejově a v ní uplatnili mnohé zařízení, které se u nich vyrábělo. Josef Frič v továrně prošel údajně od nejprostších zaměstnání všemi provozy a po otcově smrti ji i řídil. Také překládal technickou literaturu a věnoval se dalším činnostem. Básnická tvorba tedy nevyplňovala jeho život, nebyl profesionální spisovatel.
Čím je Josef Frič jako básník mimořádný?
Jeho některé básně jsou mimořádné prostotou, jsou čisté, lehké, často se blíží písni, ale Frič dokáže svoji poetiku jakoby shodit nebo hovorovějším obratem depatetizovat. A k tomu jeho okrajovému postavení. Ačkoliv se možná jeví jako okrajový, vždycky měl kolem sebe čtenáře, kteří jeho poezii rádi četli, které právě tenhle způsob poezie oslovoval. Není to outsider, kterého bychom nově objevovali.
Ta okrajovost byla jeho vlastní rozhodnutí?
Odhaduji, že základní vnitřní nastavení Josefa Friče bylo nikam se necpat. Stál na okraji a poezii vnímal, alespoň později, jako svoji soukromou záležitost. Tak na něj alespoň vzpomínají ti, co ho znali. Zároveň asi ne vždy měl ideální publikační možnosti. V té době nemohl každý, kdo si vzpomněl, vydat sbírku jako dneska. Jeho první knížka Umělé květiny byla, soudě podle korespondence, iniciativou Fričových přátel Aloise Wachsmana a Adolfa Hoffmeistera. I druhá sbírka, Poslední milá, vyšla v šedesátých letech v Květech poezie z iniciativy přátel.
V knize Josef Frič Básnické sbírky tedy čtenář najde Umělé květiny, o těch jste mluvil, sbírku Poslední milá a sbírku Na ulici. Je to všechno, co napsal?
Jsou tu všechny jeho básnické sbírky. Dvě vyšly za života, jedna je tištěna z pozůstalosti. Sbírka Na ulici vychází podruhé, ale poprvé v kritickém vydání. Ačkoliv všechny tři už vyšly, je v této knize několik zvláštností. Poslední milá je zde otištěna ne podle vydání v edici Květy poezie, kde se jmenuje Večerní světlo, ale podle bibliofilie, která vyšla v edici Speciálky Františka Muziky. Její znění není tak známé. Liší se uspořádáním, obsahuje i tři básně, které ve Večerním světle nejsou, a také se odlišuje ve znění jednotlivých básní – ne moc, ale přece.
Jaké jste měl pro kritické vydání k dispozici další zdroje?
Díky tomu, že ta kniha vznikala dlouho, podařilo se za tu dobu jednak shromáždit velkou rukopisnou pozůstalost a jednak dohledat v archivech a v pozůstalostech Fričových přátel různá znění básní. Porovnávali jsme texty se všemi rukopisnými variantami, které jsme měli k dispozici, a stejně tak i se všemi dohledanými tištěnými básněmi. Tento korpus samozřejmě není úplný.
První svazek právě vyšel, který bude následovat?
V první knížce je poezie, k níž už se čtenář mohl dostat. Naopak další svazky představí texty, které vesměs nejsou známy vůbec, nebo jenom částečně. Jádro budou tvořit dosud netištěné básně z pozůstalosti. Druhý svazek má těžiště v poezii z dvacátých let, další svazek bude obsahovat převážně texty z šedesátých let, zahrne básně, vzpomínkové prózy a básnické překlady Josefa Friče.
