Václav Petrbok – Za Jaromírem Loužilem (1926–2013)

Do bytu v Soukenické ulici se mi vlastně příliš nechtělo. Pana doktora Loužila jsem osobně dosud neznal, ale dobře jsem věděl o jeho pracích zabývajících se – tehdy a vlastně dodnes poměrně málo frekventovaným – zkoumáním česko-německé kulturní výměny v 19. století. Na radu Alexandra Sticha (a snad i jeho zprostředkováním) jsem se nakonec ale s tlukoucím srdcem přece jen vypravil konzultovat téma své disertační práce. Či spíše řečeno katalog možných témat, od velmi obecných, týkajících se například zemského patriotismu v české literatuře, až po velmi speciální (napadá mě ohlas mého tehdejšího čtení studií o německé barokní literatuře od H. Cysarze v době jeho pražského působení a jejich možné afinity k barokologickému bádání V. Černého a Z. Kalisty).

V bytě s knihovními policemi až ke stropu, prosklenými regály se starými tisky a velkými okny vedoucími na jih mě s jistou zdrženlivostí a střízlivostí přivítal asketicky vyhlížející muž, který mně nabídl kávu („mám jen tureckou“) a hned poté bez okolků začal pročítat a komentovat zelenáčovy návrhy. Některé komentoval souhlasně, některé nikoliv. Nad několika váhal, vyžádal si čas na úsudek, „musím se na ně připravit“. Jakoby mimochodem zmínil téma Bolzanovi čeští žáci. „Nemyslete si,“ vysvětloval, „tady nejde jenom o vypočítávání vlivů, registraci návštěv přednášek, kontaktů. Je to téma koncepční, zasahující do filozofie, pedagogiky, historie vědy, literární historie. Této práce se zoufale nedostává.“ Vysvětloval jsem, poněkud zahanbeně, že nejsem filozof, teolog ani pedagog. „Škoda,“ zareagoval a mávl rukou ke vzorně srovnané knihovně s dosud vydanými Bolzanovými spisy, „byl bych rád, kdyby se tomu věnoval někdo z mladých.“ Nevěděl jsem, jak mám na tuto skrytou pobídku reagovat. Půjčil jsem si od pana doktora překlad povídky Uffo Horna Pašerák s jeho doslovem (a pečlivě zaznamenanými rukopisnými poznámkami o česko-německém poměru v revoluci 1848/49) a monografii Eduarda Wintera o době předbřeznové v Rakousku (s věnováním) a rychle jsem odešel.

Disertaci jsem nakonec psal o době raně novověké. Pan doktor se nikdy k našemu iniciačnímu rozhovoru nevrátil. Přesto jsem cítil, že bych neměl celou záležitost pustit z hlavy. O něco později, na začátku nového tisíciletí, se zdálo, že by mohla vyjít Loužilova edice Čeští hegelovci s obsáhlým komentářem, kterou připravil kdysi pro Odeon. S panem doktorem knihu redigoval a analyzoval Michal Pacvoň, filozof (konečně!) a překladatel. Od Michala vím, že nabídka zabývat se Bolzanem padla i v jeho případě, avšak redaktor publikace se chtěl nadále věnovat překládání a výkladu francouzské filozofie posledních padesáti let a teorií filmu. Kniha nakonec kvůli nedostatku finančních prostředků a nezájmu nakladatele nevyšla, rukopis si pan doktor vyžádal – jistě zklamán, ale nestěžoval si – zpět.

Při jedné návštěvě v Soukenické mluvil pan doktor o rodné Jaroměři a severovýchodních Čechách. Zmínil, že i zde lze najít osobnosti, které se vypořádávaly s Bolzanovým odkazem, byť nepřímo, a jako příklad uvedl Michala Silorada Patrčku. Věděl jsem, že o tomto samoukovi, literátu, mnemonikovi a vynálezci napsal článek, kde se věnoval jeho pedagogickému působení v josefovské vojenské pevnosti. Jako trest za publikované a rozšiřované básně s neskrývaně sociálním tónem musel totiž Patrčka narukovat. Nevěděl jsem ale, že o něm napsal knihu, která měla vyjít v Knižnici Nakladatelství Lidové noviny. To ve své skromnosti zcela zamlčel. Kniha nevyšla, nestěžoval si.

Až dnes si uvědomuji, jak bylo pro něj, předního bolzanovského badatele, právě toto téma důležité, jak za něj ručil, a to i osobně, nejen symbolicky. A sice i „svou situovaností ve světě“, jak by mohl říci. Dnem (8. ledna 1926) a místem svého narození, rodinným zázemím (uměnímilovným otcem-lékařem a odbojářem), válečným totálním nasazením, poválečnými studiemi filozofie, knihovnictví a sociologie, dobrovolným odchodem z místa asistenta Katedry filozofie FF UK na počátku padesátých let, návratem do rodného kraje a působením v knihovnách a muzejních institucích, a konečně dlouholetým angažmá v Památníku národního písemnictví (předtím krátce v Literárním archivu Národního muzea). A především volbou témat: koncepčně pojatým zájmem o německou a rakouskou filozofii 19.–20. století (a četnými překlady z G. W. F. Hegela, F. H. Jacobiho, I. Kanta, M. Schelera, ale i G. A. Lindnera) a stále se vracející problematikou nacionalismu a česko-německých vztahů (monografie o I. J. Hanušovi, Fr. Th. Bratrankovi, studie o J. Jungmannovi, J. E. Purkyňovi, R. M. Rilkeovi, F. X. Šaldovi). K tématu Bolzano a jeho žáci se jakoby celý život vztahoval. A to nikoliv jen apologeticky, jak je patrné ze studií o Bernardu Bolzanovi a Rukopisu královédvorském a zelenohorském, týkajících se Václava Aloise Svobody a Josefa Lindy, ale vždy komplexně, zaujatě a nanejvýš fundovaně.

Dne 1. srpna 2013 Jaromír Loužil zemřel. Zprávu o jeho smrti jsem se dozvěděl později, poslední rozloučení se konalo v úzkém rodinném kruhu.

Bude platit i v Loužilově případě, co napsal kdysi Eduard Goldstücker o díle Otokara Fischera: „Zůstalo jako dědictví nám i příštím, ale zůstalo také ležet; dědicové je dosud nevzali v užívání“?

Psáno pro Sborník Národního muzea a Nakladatelství Triáda. Autor nekrologu vydal v nakladatelství Triáda knihu Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek (2012).