Vilém Faltýnek – Proč dnes promítáme Svědectví pro výstrahu
Úvodní slovo k projekci, která se uskutečnila 5. června 2018 v pražském Kině Pilotů za účasti autorky
Vážení diváci, milí a vzácní hosté!
Za chvíli se tu bude promítat dokumentární film Otty Bednářové Svědectví pro výstrahu z roku 1968. Asi je na místě vysvětlit, proč právě tento titul a proč právě dnes. Otta Bednářová přece natočila mnoho skvělých televizních pořadů a záznamy některých jsou stále k dispozici.
Myšlenka promítnout Svědectví pro výstrahu a nechat události padesátých a šedesátých let s jejich protagonisty ožít na velkém plátně vzešla z redakční práce Triády. V Kině Pilotů pak našla ochotnou a vstřícnou odezvu, za což moc děkujeme.
Triáda se věnuje řadu let vydávání prací historika Jana Tesaře. Na jeho knihách se obvykle pracuje několik let a věnuje se jim důkladná péče – tak jako i jiným titulům. A tak tomu bylo i s nedávno vydanou publikaci Co počít ve vlkově břiše. Je to výběr Tesařových textů ze sedmdesátých a osmdesátých let o budování občanské společnosti. Mezi těmito texty je i stať Proč bude odsouzena Otta Bednářová. Tesař v ní v době procesu s VONSem v roce 1979 píše portrét Otty Bednářové jako veřejné osoby a novinářky a mimo jiné – protože byl dobře obeznámen s aktivitami Bednářové – se zmiňuje o jejích literárních pracích. Shromáždili jsme je a posléze z nich vznikla kniha Jak jsme hledali obrazy – vyšla loni – v roce kulatého životního jubilea autorky. A to dokonce dříve než samotná Tesařova kniha.
Otta Bednářová působila v padesátých a šedesátých letech nejprve jako rozhlasová a od roku 1963 jako televizní reportérka. Jakmile to bylo společensky možné, začala odvážně pronikat pod povrch zvěstované socialistické reality a poukazovala na chyby a nedostatky. Klíčovým bodem v osobním vývoji Otty Bednářové byl rok 1963 – nejen proto, že přešla do televize, ale zejména proto, že se zúčastnila rehabilitačního soudního přelíčení s tzv. trockistickou Velkou radou, sedmi muži, ekonomy, kteří byli roku 1954 odsouzeni v politickém procesu k mnohaletému vězení za údajnou hospodářskou sabotáž. Jan Tesař se shodou okolností rehabilitačního procesu zúčastnil též, a ve svém textu píše o hluboké mravní krizi, kterou tento otřesný zážitek vyvolal. Osobní účast na tomto rehabilitačním procesu Bednářovou podnítila k důkladnému přehodnocení dřívějších názorů. Sama o tom v knize Jak jsme hledali obrazy píše:
Co je mi platné, že jsem se z čisté víry v lásku, pravdu, spravedlnost a dobro přihlásila k těm, kteří zvali do ráje na zemi. Že jsem nepostřehla ve věku mladické nerozvážnosti, jak se nechávám vlastně unášet pouze hesly o lásce, dobru, spravedlnosti a pravdě. Jak jsem se mohla domnívat, že zrovna má generace, nebo jakákoliv generace bude kdy vyvolená či předurčená předělat svět v ráj zemský. A co je mi platné, že jsem už před čtvrt stoletím sedala od rána do večera v soudní síni při rehabilitačních procesech, abych si vypila svůj kalich hořkosti. Abych vyslechla svědectví těch, kdo přežili, či pozůstalé po těch, kdo nepřežili. Že jsem záměrně, až do morku kostí chtěla poznat krutou pravdu o zločinech. Co je mi platné, že jsem se pak pokoušela a pokouším svými slabými prostředky ozývat proti nespravedlnostem a že jsem za to platila a platím svou daň? Než jsem prohlédla slibovaný ráj, byl tu už celý systém, který drží své otěže rajské moci obludně a pevně.
Text z roku 1983, v tomto výboru nazvaný Nemůžu se zbavit víry v lásku, knihu uvozuje.
Stále ještě jsem neodpověděl na otázku, kterou jsem si úvodem sám položil: proč tu dnes budeme promítat Svědectví pro výstrahu. Otta Bednářová byla v televizi zaměstnána po většinu období v redakci Zvědavé kamery a měla zřejmě s postupujícím společenským uvolněním šedesátých let víc a víc svobody ve vyhledávání námětů. A na jaře roku 1968 situace dospěla tak daleko, že se mohla věnovat i této, pro sebe zcela klíčové, události – rehabilitačnímu procesu s Velkou radou, tedy Václavem Vlkem a spol. Navštívila účastníky procesu a příbuzné a natočila mrazivou reportáž, která i v té uvolněné době s nečekanou otevřeností pojmenovávala manipulace, v jejichž stínu autorka i její diváci celá léta žili, a dávala nahlédnout i povrchnost rehabilitačních procesů. Jan Tesař film označuje za její vrcholný pořad. Je to ukázka skvělé televizní práce Otty Bednářové. Toho, kdo se někdy před mikrofonem nebo kamerou snažil rozmluvit respondenty, zaujme schopnost autorky pozorně naslouchat a získat otevřenou výpověď i od lidí, jejichž životní zkušenost byla, že za pravdu se platí utrpením, někdy i životem. Svědectví pro výstrahu můžeme vnímat i jako nadčasové varování před tendencemi podrobovat si veřejnost manipulací, dezinformacemi a zastrašováním.
Film měl premiéru 21. června 1968 – za pár dní to tedy bude přesně padesát let. (Pozor na mylné titulky, které televize vložila do verze určené pro internetové přehrávání.) A dva měsíce před příchodem vojsk Varšavské smlouvy, kterým se proces kulturního a duchovního uvolňování československé společnosti na dlouho zastavil. Nakonec tedy i z těchto trochu formálních, ale ne nevýznamných důvodů promítáme právě dnes na plátně Kina Pilotů film Otty Bednářové Svědectví pro výstrahu.