Nová sbírka Petra Halmaye obsahuje ve čtyřech oddílech třiatřicet básní. Pro jejich obraznost je charakteristické soustředění k nenápadnému detailu, mimochodem vyřčeným slovům, zaslechnutému zvuku, barvě nějaké věci a někdy jen k chvějícímu se vzduchu, z nichž vzniká přítomnost. A díky nimž je možné také minulou přítomnost znovu zpřítomňovat jako živou. A takto právě podržet souvislost mezi časovými vrstvami, v nichž to, co je proměnlivé, trvá, a co je skryté, stává se sdělením.
Jak si povšiml Jiří Pelán, Halmayovy verše se vyznačují „syntakticky čirou prozaickou dikcí (třebaže je schopen podivuhodně mélických kadencí), přilnutím ke každodennosti a výjevům z nejbližšího životního okolí (třebaže je dokáže příležitostně promítnout do kosmického bezčasí) a skeptickým, deziluzivním tónem (třebaže je jako málokdo v moderní poezie schopen autentického patosu)“.
Petr Halmay (1958), po maturitě (1977) vystřídal řadu povolání, pracoval mimo jiné jako skladník v Národní galerii, učitel, čerpač či stavěč divadelních kulis. V roce 1989 se stal redaktorem týdeníku Fórum, později Deníku Telegraf. Následně pracoval jako jevištní technik v Divadle Na zábradlí, spolupracoval s časopisem Týden. Od roku 1998 je nábytkářem Národního divadla. Knižně debutoval sbírkou básní Strašná záře (Československý spisovatel 1991). Po ní následovaly svazky Bytost (Sdružení na podporu vydávání časopisů 1994), Hluk (Hynek 1997), Koncová světla (Opus 2005; sbírka vyšla též v překladech do němčiny a polštiny), Ledolam (Opus 2012) a Skrytá kopie (Triáda 2022). Výbor z prvních tří knížek vydal v knize Země nikoho (Opus 2008). Triáda a spolek Hlasy vydaly v roce 2020 CD s výběrem básní v autorově přednesu. Za sbírku Koncová světla obdržel roku 2007 Cenu Jana Skácela.
