Kniha obsahuje pasáže z knih Józefa Tischnera a rozhovorů s ním ve výběru a uspořádání spisovatele Wojciecha Bonowicze. Úryvky jsou přehlídkou témat, která polský filosof a katolický kněz vnímal jako naléhavá a opakovaně se k nim vracel, i charakteristik osob, které zaujaly důležité místo v jeho životě. Celek nabízí souvislý úvodní vhled do Tischnerova myšlení a dává je poznat v jeho konkrétnosti, šíři i hloubce, včetně neodmyslitelného smyslu pro humor.
Dalším kritériem, podle nějž úryvky do výboru Wojciech Bonowicz vybíral, je pak zřetel k současnosti:
O naší době se někdy (i když s čím dál menší jistotou) mluví jako o době přelomu. V této „zlomové situaci“ důležitou roli – alespoň v naší části světa – hrálo křesťanství a s ním spojená naděje. Jde o to, abychom se podívali na svět a pokusili se mu porozumět z perspektivy této naděje. A neměli bychom pak ještě mít „naději na naději“? Tischner byl přesvědčen, že bychom ji nejen měli mít, ale že ji i mít musíme, že ani jiná možnost není – pouze tato naděje může „přitáhnout“ jiné naděje, které jsou v našem dosahu. Měl pravdu? A byl by dnes schopen nás o tom přesvědčit?
Výbor připravil a doslov k českému vydání napsal Wojciech Bonowicz. Přeložili Jiří Červenka a Martin Veselka.
Józef Tischner (12. 3. 1931 ve Starem Sączi – 28. 6. 2000 v Krakově), polský filosof a katolický kněz. – Pocházel z rodiny goralů, obyvatel horských oblastí jihovýchodního Polska. Studoval na teologické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově. V roce 1955 byl vysvěcen na kněze. Na několik měsíců se tehdy stal vikářem v Jawiszowicích. Poté však státní úřady odmítly schválit jeho jmenování farním vikářem v Jeleśni, a tak pokračoval ve studiu na Fakultě křesťanské filosofie při Akademii katolické teologie ve Varšavě a poté od roku 1957 opět na Filosoficko-historické fakultě Jagellonské university pod vedením Romana Ingardena, Husserlova žáka a proslulého polského představitele fenomenologické školy, kde získal 1959 magisterský titul a 1963 obhájil doktorskou práci „Transcendentální já ve filosofii Edmunda Husserla“. V letech 1961–1963 působil jako generální sekretář Polské teologické společnosti v Krakově. Na podzim 1968 odjel na roční stipendijní pobyt do Lovaně, kde napsal studii k teorii vědomí, na jejímž základě se v roce 1974 habilitoval na Akademii katolické teologie. Od roku 1980 přednášel na Akademii dramatických umění v Krakově o filosofii dramatu. V letech 1982–1985 a 1997–2000 byl děkanem Filosofické fakulty Papežské teologické akademie. V roce 1982 se podílel na vzniku vídeňského Institutu věd o člověku (Institut für die Wissenschaften vom Menschen). – Ačkoli sám si údajně ze svých knih nejvíce cenil sbírky esejů Świat ludzkiej nadziei (1975), v níž mj. polemizuje s klasiky osvícenské filosofie či existencialisty a představuje koncept axiologického já, jeho nejznámější a nejpřekládanější knihou se stala Etyka Solidarności (1981, 1982, rozš. Etyka Solidarności oraz Homo Sovieticus, 1992, 2000, 2005, 2018). Sestavil ji ze svých kázání pro odborové předáky a dělníky a článků uveřejňovaných v Tygodniku Powszechném. Tato knížka také vyšla dosud jako jediné Tischnerovo dílo v češtině (Mnichov, Opus Bonum 1985) a slovenštině (Bratislava, Kalligram 1998). Je možné spatřovat jistou paralelu mezi spojením „kaplana Solidarity“ Józefa Tischnera s polským hnutím svobodných dělnických odborů v osmdesátých letech 20. století, které vedlo k pádu komunistického režimu v Polsku, a významem Jana Patočky pro československé hnutí Charty 77. – Tischnerovo dílo je však mnohem rozsáhlejší. Polský filosof a religionista Tadeusz Gadacz jeho filosofické práce tematicky rozčlenil do těchto okruhů: 1) díla axiologická: Świat ludzkiej nadziei, „Etyka wartości i nadziei“ (1982), Myślenie według wartości (1982), Wobec wartości (2001); 2) filosofie dramatu: Filozofia dramatu (1990), Spór o istnienie człowieka (1998); 3) politická filosofie: Etyka solidarności, Polski kształt dialogu (1979), Polski młyn (1991), Nieszczęsny dar wolności (1993), W krainie schorowanej wyobraźni (1997); 4) kritika marxismu: Filozofia chrześciańska w dialogu z marksizmem (1979), Polska jest ojczyzną. W kręgu filozofii pracy (1985); 5) náboženská filosofie nebo teologie dialogu: Tischner czyta katechizm (1996), Ksiądz na manowcach (1999), Miłość niemiłowana (1993), Przekonać Pana Boga (2002); 6) „lopuśniańska filozofia“ – specifická filosofická díla, popularizující disciplínu filosofie: Boski młyn (1992), Idzie o honor (1994), Historia filozofii po góralsku (1997), Wieści ze słuchalnicy (2001). – Také jeho společenské působení se neskončilo s pádem komunismu, ale Tischner se aktivně zasazoval o liberální demokratickou společnost v Polsku.
Zejména to, co Tischner píše o problematice lidské práce – a navazuje v tom na nejlepší myslitele polské 19. století, jako například Cypriana Norwida, kterého my v Čechách známe spíš jenom jako básníka, nebo prozaika drobných útvarů –, pokládám za něco, co nemá v současném světě obdoby.
Jiří Němec (1984, nepublikováno)
Jeho popis sám tvoří ovšem výrazný symptom zmíněné [duchovní] skutečnosti [...]. Především se u Tischnera a v Polsku (jistě nejen tam) shledáváme stále více se zásadním odmítnutím společenského systému jako celku, bývá to – zdánlivě paradoxně – provázeno akceptací početných jeho stránek. Takový zdvojený a dvojjediný postup můžeme u Tischnera dobře sledovat, např. v jeho distinkci „otevřeného“ a „uzavřeného“ socialismu. Ale: odmítnutí celku si vyžaduje odmítnutí celou osobností a takové rozhodnutí je motivováno především eticky. To sebou přirozeně nese otázky formulované zcela jiným způsobem, než je např. zvykem v dnešní pluralitní společnosti. Jestliže však už je systém odmítán jako celek, je také nutno o něm jako o celku pojednat – což se zde na Západě pojímá zhusta jako nekorektní. Etické zkoumání zde naopak bývá označováno za naivitu (podobně jako bereme-li za východisko úvah třeba lidská práva). Tischner odpovídá patrně takto nekorektně a naivně, v každém případě se však pokouší podřídit se skutečnosti, nikoli podřídit si skutečnost. Dnes, kdy „vědecký obraz“ buď skutečnost vstřebává (na Západě), nebo vylučuje (na Východě), může i tento pokus o jiné stanovisko nabýt na významu.
Zdeněk Vašíček (Svědectví č. 78/1986)
