Search this site

S laskavým svolením autora zde uvádíme několik jeho nejnovějších básní. Pavel Kolmačka vydal v Triádě prózu Stopy za obzor (2006) a básnickou sbírku Moře (2010). MOŘE je zamrzlé. V ledu jak v páře planktony, ryby, tváře. Hluboko, mimo časy dál žijí organismy, bakterie a řasy. * V NITRU MANŽETY mezi vagony já a ty. Dělníci u záchodu spí, kývají hlavami, pohupují rukama s lahváči. Zatímco my jak staré viny, staré noviny. Na lávce mezi vozy jak nad hučícími jezy, v dunění, jeden o druhého opřeni. * MĚLI JSME DĚTI. Sem a tam jsme je přenášeli, krmili, napájeli. V úzkostech naslouchali, zda dýchají. Nad ránem vstali, přikryli holé nohy. Strnuli jako před zrcadly: Sami sobě jsme se zjevili. * MĚLI JSME DĚTSTVÍ. Jednou jsme se probudili bezdůvodnou tíží. Cítili, že sklepní přízrak proleze ventilací. Ochránily nás obrázky s mikymauzi. * MĚLI JSME DĚTI. Nově narozené po paměti vláčnými pohyby drobných rukou, nohou na suchu rozrážely vody. * ZASKOČENI: v prachu cesty šlépěj obilné panny. * ZTRACENI v dešti: na cestu svítí svíce břízy, černě nám dávají znamení duby, ztraceni, ztraceni, a přece, stromy jsou s námi, krajina tiskne nás k hrudi. * ZNOVU NALEZENI v plném slunci, ráno, když slepýš leží na okraji cesty nehybný jako mrtvý, jako ti, kteří už vědí. * NENAROZENI v lůně krajiny, v lůně s topoly, v lůně s lesnatými kopci, v lůně, v teplém a vlhkém živorodém lůně, v lůně s oblaky. * ODDĚLENI mračny od bezednosti: okopáváme rybíz, pumpujeme vodu do rezavé vany, k oporám uvazujeme stvoly, jsme téměř bezstarostní. * UKOLÉBÁNI pobubláváním příští kořalky z třešní, vůní z bečky, popáleni budoucími plameny. * OPILÍ prostorem jdeme podél řeky, obzor je zavalen kypícími mračny, cesta se plazí do tmy, narůstá strašák hloží, s železnou pravidelností se sem tam vychylují metronomy stromy. * ZAPLETENI v motýlím těkání, v pukání hrušňové kůry, v růstu podhoubí, dechem spojeni s vrabci, s duby, opředeni světelnými vlákny, plni země, ohně, vzduchu a vody, jen na chvíli jsme se zastavili, a z kůže na chodidlech, holeních, loktech, dlaních – jako bychom tu chtěli zůstat navždy – nám raší kořeny. * PONOŘENI v nebeské tišině mlhoviny Laguny, v pohledu očí Cor Caroli, v Saturnově viditelné záři, v jasu Altaira v Orlu, Vegy v Lyře, Deneba v Labuti, v prachu komety, roji Perseid, v bujení šlahounů, stonků, trávy, ve smíchu floxů, narůstání dýní, v klesání větví pod tíhou rynglí, v ději sládnutí, dramatu dozrávání, v tajemství pecek s jádry, v mateřství krajiny, v živorodém snění, v zelené kukuřici, v povětří živém vlaštovkami, v organismu-peci-srdci. * V OKNĚ měsíc: na Moři dešťů žádné brázdy lodí, Oceán bouří nás hltá jako kořist, nazí se ztrácíme v Moři vláhy, z Moře nektaru padají kusy pěny, až k nohám nám stříká Moře nepokojů, daleko do paměti se vylévá Moře jasu, Moře oblaků, Moře hojnosti, brodíme se vylitým Mořem klidu. * V DÁLCE doutnají čtyři kopky, snad ze slámy, trávy, bramborové nati, vyvěrá bílý dým, ve čtyřech pruzích se zvědové podzimu plazí nad brambořišti, oddechují v řádcích řepy, zdvíhá se oblouk dýmové stavby, klene se most, bez varování končí. * LEŽEL JSEM, padaly Perseidy, světelné záblesky roztínaly tmu, ohnivé záblesky rozčesávaly, hustě pršely, ležel jsem naznak na chladné vlhké zemi, v ohňovém dešti, tváří k nebi, tváří k tváři, tváří k temnému, děly se osmózy a proudy, plynuly dějiny, prýštily šťávy, rodily se a umíraly buňky, ležel jsem, já organismus, v nitru organismu, ve tmě-prsti, tó spermá v Boží dlani.

1. Anne Franková – Deník 2. Czesław Miłosz – Poslední básně 3. Josef Čapek – Beletrie 2 4. George Steiner – Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu 5. Miroslav Koloc – Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy 6. Pavel Kolmačka – Moře 7. Hans-Georg Gadamer – Pravda a metoda I 8. Jacques Maritain – Odpovědnost umělce 9. Gejza Demeter – Ráj na zemi. Romské pohádky 10. Vladimír Binar – Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi 11. Karel Hynek Mácha – Máj. Monotypy Oldřich Hamera 12. Wassily Kandinsky – O duchovnosti v umění 13. Ingeborg Bachmannová – Místo pro náhody II. Eseje o literatuře, hudbě a filosofii 14. Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100) 15. Heda Kaufmannová – Listy z rodinné kroniky 16. Otec Jeroným – Možnosti a melodie 17. Jean Guitton – Otevřené dopisy 18. Přemysl Blažíček – Knihy o poezii. Holan / Toman 19. Josef Čapek – Knihy o umění 20. Elena Lacková – Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou

Po svazku Knihy o poezii. Holan / Toman od Přemysla Blažíčka (1930–2002), jenž v nakladatelství Triáda vyšel na podzim 2011, připravujeme k vydání rovněž soubor Blažíčkových prací věnovaných velkým českým románům (Holečkovi Naši, Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a Škvoreckého Zbabělci). Jako připomínku k nedávnému úmrtí Josefa Škvoreckého (27. 9. 1924 – 3. 1. 2012) uvádíme ukázku z posledně jmenované monografie. Předesíláme jim úryvek z prozaických vzpomínek Anny Blažíčkové, jež se v Triádě rovněž chystáme vydat: Jestliže o všech Přemkových knihách platilo, že jim předcházela důkladná příprava, u Škvoreckého to bylo jinak. Už u Holana obecné věci nebylo třeba tak studovat, mohl těžit z osvojeného, samozřejmě ještě zbylo práce dost. Jen u Škvoreckého to Přemek vzal s předchozím studiem trochu zkrátka, věřil, že si to může dovolit, jednak že už má načteno, jednak Škvorecký měl u něho výsadu, že ho průběžně sledoval od Zbabělců až k současnosti. Nebyla náhoda, že na svatební cestu jsme jeli do Náchoda, pili limonádu v Port Arturu. Našli jsme dům, kde Škvorecký bydlel, z okna se díval jeho otec a myslím, že přímo v přízemí nebo hned vedle bylo knihkupectví, kam si Přemek šel pohovořit se starým pánem, jak se na Škvoreckého úspěch dívají rodáci. Ovšem prodavač si myslel, že Škvorecký udělal Náchodu svými Zbabělci pěknou ostudu, a proto se tam radši neukazuje. Ukázka z knihy Přemysla Blažíčka Škvoreckého Zbabělci Škvoreckého román vzbuzuje dojem naprosté upřímnosti. Pokud by něco takového jako naprostá upřímnost bylo vůbec realizovatelné, pak jistě ne v rámci literárního uměleckého díla, které se soustřeďuje (musí se soustředit) vždy jen na určitou oblast a určité momenty životního postoje. Vnějším východiskem dojmu mimořádné upřímnosti je ve Zbabělcích mimořádná podrobnost vyprávění: zdá se nám, že nás Danny zpravuje o každém svém kroku a o každé myšlence, která ho přitom napadne, že nic nezamlčí. Jeho jednání je ovšem natolik nezávadné, že zde prakticky není k čemu se přiznávat, důležitější je tedy po této stránce jeho myšlení. V běžné životní praxi se myslí člověka, většinou v jakémsi polovědomí, míhají pouhé náznaky myšlenek, zlomky významových vazeb; tak se to díla usilující o maximální autenticitu snaží zachytit. O to však ve Zbabělcích nejde, a hlavní není ani zmiňovaná podrobnost, díky níž jsme zpravováni nejen o Dannyho myšlenkách v plném slova smyslu, ale také a především o zcela podružných nápadech a postřezích. Vlastní dojem upřímnosti zde vyvolává vyjádření názorů, k nimž by se hrdina podle běžných předpokladů neměl přiznávat, respektive neměl by je vůbec mít: takových názorů, jaké byly citovány v předchozím odstavci. Ale Danny se navíc nedomnívá, že tu prozrazuje něco, za co by se měl stydět. A to už není prostá upřímnost, to vypadá (nejen pro zvlášť citlivé čtenáře, ale z hlediska všeobecně uznávaného mravního kodexu) jako cynismus. A ani tím, že svou údajnou špatnost nechápe jako špatnost, Dannyho „špatnost“ nekončí. Ví sice o některých svých specifických osobních rysech, ale je přesvědčen, že v zásadě stejné náhledy jako on mají i ostatní, nejen jeho nekonformní kamarádi z kapely, ale v podstatě všichni lidé – až na to, že ti si je většinou nejsou schopni připustit jako svůj názor, jenom se podle nich v praxi řídí.

V lednových dnech připomínáme výročí narození i úmrtí básníka Josefa Friče (8. ledna 1900 Praha – 11. ledna 1973 Praha), jehož sbírku Na ulici nakladatelství Triáda vydalo v roce 2002. Fričovy spisy jsou plánovány na rok 2013. Zahrnou jak Fričovu básnickou, tak překladatelskou tvorbu, stejně jako korespondenci. Uvádíme zde jako ukázku dva Fričovy dopisy adresované Vladimíru Holanovi (fond Vladimír Holan, LA PNP). 19. VI. 45 Milej Holane. Nehněvej se, že Tě zdržuju, ale nerozumím tomu, co se dá a nedá dělat. Buď tak hodný a přečti si to, co posílám, je to od nějaké slečny Leontiny Federové, která asi před 1/2 rokem umřela v táboře, a teď to ty ostatní ženské přivezly. Chtěl bych vědět, jestli se mejlim, nebo jestli je to opravdu krásný, a potom, jestli bys myslel, aby se to vydalo samo pro sebe (snad by to ode mě vzala paní Topičová), nebo jestli takové věci mají se nechávat na nějaký sborníky. Těm zase já nikdy nevěřím. Kdyby to vyšlo samo, dalo by se tam napsat jenom, jak to s ní bylo, a vyfotografovat papíry, na které to psala. Protože její přítelkyně přijdou už tuhle sobotu k nám, byl bych rád, kdybych od Tebe moh slyšet, co o tom myslíš, ale jinak rád počkám. Taky ještě něco, já to sestavil, jak se mi zdá, ona to psala podle těch římskejch čísel za sebou, myslíš, že by bylo třeba to dát za sebou jinak? A co vůbec s Tebou je? Asi jsi se dožral, ale odpusť mi, já sám nemůžu a hlavně dřív jsem nemoh už nikoho ani vidět, ani poslouchat, je takovýho švindlu na světě. Buď zdráv a nejradši bych Tě viděl, až někdy budeš chtít. Tvuj Josef 23. VI. 45 Milý Holane. Děkuju Ti mockrát za psaní, škoda, že tam není ani slovo, jestli bys se chtěl sejít, nebo ne. Ale pro mně stačí, že je tam Tvůj Holan. Tak za to Ti děkuju nejvíc. Vím, že jsem snad svým mlčením a pitomým obtěžováním Tebe a Tvých známých se Ti zprotivil, ale na to nemysli, mám stejně čím dál tím míň přátel, už skoro žádný. Taky sám ani snad za to nemůžu, nerozumím ani lidem, ani slovům. Všechno zdá se mi být proradné, falešné a nebezpečné. Ještě jsem ti ani nepoděkoval za Tvou pomoc v mojí blbině, to je proto, že jsem v tom plaval až do března tohodle roku, snad proto jsem tak zhloupnul. Chodím po ulicích a nevěřím ničemu, co se děje. Tak snad se zase někdy sejdem, tak rád bych s někým mluvil, kdo se nestydí za prašivou továrnickou kastu. Moje celá síla jde dneska jen na účel očištění toho jména, který jsem vzal od svýho táty a který zůstane čistý za všech časů a v každém blázinci. Ale z toho si ze všeho nic nedělej, píšu Ti to jen, že nemám s kým mluvit. Tak teda ty divné verše se budu snažit někde vytisknout. Ženský, s kterýma ta dotyčná byla zavřená, v nich viděj o moc víc, než v nich snad je, ale konečně mají pravdu. My si nedovedeme představit, co bylo třeba v lágru říkat a co ne. Že jsou to fráze, se zdá i mně, ale fráze, které vydržely vězení, přestávají být frázema, horší jsou fráze říkané od rána do večera před mikrofonem, kde nehrozí už žádné nebezpečí. Konečně je to jedno: Ty píšeš: Ať žije Rudá armáda! Ať žije, protože v podvědomí zůstává mi dodnes černý stín německého ducha zběsilosti a rudá armáda je to jediný, co nás snad může ještě jednou zachránit. Poslední ze všech, jeden starej přítel z Brna, mi zrovna píše: „Bylo by třeba, myslím, založit nejen společnost pro styky se SSSR, ta už je, ale taky společnost pro styky s naší národní minulostí.“ Tak všechno potřebuje svůj čas, čas dost dlouhý, ve kterém moc nervů popraská zbytečně, ale který ještě přinese nakonec mír, o kterém se nám dnes ani netroufá zdát. Rád bych Tě jednou viděl, jak vypadáš a co mluvíš, vím, že Tě jednou uvidím, až budeš chtít Tvuj Josef Fričovy dopisy se vztahují mj. k přípravě sbírky básní Leontiny Federové (17. ledna 1899 Plasy u Plzně – 14. ledna 1945 Ravensbrück), které vyšly knižně v roce 1946 jako soukromý tisk pro sokolské bratrstvo pod názvem Je to tak těžké uvěřit. Na tomto místě doplňujeme ještě krátkou ukázku: „Tančilo dítě – / V prosinci smuteční sošky / pozdvihlo ruce i nožky, / pozdvihlo hlavu s temnýma očima. / Světlo mu kadeře objímá, / světlo jde před ním i za ním / a klade mu dlaně pod nohy, / nedětsky vážným skráním / vtiskuje barvu oblohy.“

Cenu Ferdinanda Dobrotivého na rok 2012 dnes od redakce měsíčníku Babylon převzal básník Jaromír Zelenka. Toto ocenění dostává skoro přesně rok poté, co vyšlo souborné vydání jeho Básní (Triáda/Paseka 2010). Dosavadními laureáty ceny, založené v roce 2005, jsou publicistka a překladatelka Petruška Šustrová, básník František Pánek, filosof Zdeněk Vašíček, básník Ivan Martin Jirous, básník Jindřich Tockstein, katolický kněz a mnich František Lízna a spisovatel a publicista Viktor Šlajchrt. Stojí za připomenutí, že se tak nyní v jistém smyslu opakuje situace z roku 2003, kdy vyšla Zelenkova sbírka Kostelík, za niž byl autor oceněn Cenou Revolver Revue. Rozdíl mezi roky 2003 a 2012 je přesto patrný. Zatímco na sbírku Kostelík tehdy vyšlo nedlouho po jejím vydání šest recenzí, vydání Zelenkových souborných Básní, nepočítáme-li jeden rozhlasový ohlas, zatím zůstává bez jakékoli kritické odezvy, a to včetně časopisu Babylon, který Zelenkovi cenu udělil. Rozhovor s Jaromírem Zelenkou pro Babylonu připravil v říjnu 2010 Petr Placák.

Druhá kniha českého překladu filosofického díla Hanse-Georga Gadamera, Pravda a metoda II, brzy opustí tiskárnu a dostane se na knihkupecké pulty. Tento autorem dodatečně sestavený svazek, komplementární k základnímu dílu Pravdy a metody I (česky 2009), shrnuje přípravné dílčí studie, diskuse, polemiky a další texty související se základním dílem a jeho tématem. Obsahuje – v samém závěru – také pozoruhodnou studii, nazvanou Kdo jsem. Hans-Georg Gadamer (*11. 2. 1900), v níž filosof rekapituluje svou filosofickou práci mimo jiné také ve společensko-politické perspektivě a píše též o možnostech filosofické práce v univerzitním prostředí doby, kdy v Německu vládl nacismus. Úryvek týkající se tohoto období zde uvádíme. Také jako případ člověka, který ze sebe „nechtěl učinit mučedníka nebo dobrovolně odejít do vyhnanství“, a přesto zaujímal respektováníhodný postoj, jenž není, protože nemusí být, pouze sebeobhajobou ex post. ...po roce 1933 jsem z opatrnosti přerušil práci na větší studii o sofistické a platónské nauce o obci, z níž jsem uveřejnil pouze dva dílčí aspekty: „Platón a básníci“ (1934) a „Platónova obec výchovy“ (1942). Obě pojednání mají svou historii. První spisek rozvíjel výklad, který ještě dnes považuji za zcela správný, totiž že Platónova ideální obec představuje vědomou utopii, která má blíže ke Swiftovi než k „politické vědě“. Pojednání svým úvodním mottem zároveň dokumentuje můj postoj k národnímu socialismu: „Kdo filosofuje, neztotožňuje se s představami své doby.“ Bylo sice patřičně zakuklené, jako citát z Goetha, který pokračoval Goethovou charakteristikou Platónových spisů. Ale pokud ze sebe člověk nechtěl učinit mučedníka nebo dobrovolně odejít do vyhnanství, představovalo takové motto pro rozumného čtenáře ve věku „zglajchšaltování“ v každém případě zdůraznění vlastní identity – podobně jako známý podpis Karla Reinhardta pod předmluvou k jeho knize o Sofoklovi: „V lednu a v září 1933“. Ostatně to, že se člověk nadále usilovně vyhýbal politicky relevantním námětům (a vůbec publikaci mimo odborné časopisy), odpovídalo témuž zákonu sebezáchovy. Dodnes zůstává jisté, že stát, který ve filosofických otázkách ohledně státu označí nějakou „nauku“ za „správnou“, musí vědět, že se jeho nejlepší lidé uchýlí do jiných oblastí, kde nebudou cenzurováni politiky – a to znamená: laiky. Ať černý nebo rudý, žádný křik na tom nic nezmění. Tak jsem nepozorovaně pokračoval v práci a nacházel si nadané žáky, z nichž nyní zmíním jen Waltera Schulze, Volkmanna-Schlucka a Arthura Henkela. Nacionálněsocialistická politika naštěstí tehdy zmírnila – v přípravách války na Východě – nátlak na univerzity, a mé akademické vyhlídky, jež se celá léta rovnaly nule, se vylepšily. Konečně jsem – po deseti letech činnosti jako docent – získal profesorský titul, o nějž jsem se už dlouho ucházel. Kynula mi katedra klasické filologie v Halle, a nakonec jsem roku 1938 obdržel jmenování na filosofický ordinariát v Lipsku, který přede mne postavil nové úkoly. Druhé dílko, „Platónova obec výchovy“, bylo také svého druhu alibi. Bylo to již během války. Jeden profesor Vysokého učení technického v Hannoveru jménem Osenberg přesvědčil Hitlera o rozhodující úloze vědy pro válku, a tím si vymohl zmocnění pro zachování a pěstování přírodních věd a zejména jejího dorostu. Tato takzvaná „Osenbergova akce“ zachránila život mnohým mladým badatelům. Přirozeně vzbudila závist humanitních věd, až nakonec jeden vynalézavý soukromý učenec přišel na pěknou myšlenku „paralelní akce“, jež dělala čest Musilovu vynálezu. Jednalo se o „zapojení humanitních věd do války“. Nebylo možné přehlédnout, že se jednalo vpravdě o „zapojení války do humanitních věd“. Abych unikl spolupráci na poli filosofie, kde se vynořila taková krásná témata jako „Židé a filosofie“ nebo „Němectví ve filosofii“, uchýlil jsem se do hájemství klasické filologie. Zde probíhalo vše způsobně, a pod ochranou Helmuta Berveho vznikl zajímavý sborník Dědictví antiky {Das Erbe der Antike}, který mohl po válce vyjít v nezměněném druhém vydání. Můj příspěvek, „Platónova obec výchovy“, dále rozváděl studii „Platón a básníci“ a nadto naznačoval směr mých novějších studií, když jeho poslední slova byla „číslo a bytí“. V období třetí říše jsem uveřejnil jedinou monografii, Národ a dějiny v Herderově myšlení {Volk und Geschichte im Denken Herders /1942/}. V této studii jsem rozpracoval především úlohu pojmu síly v Herderově myšlení o dějinách. Vystříhala se jakékoli aktualizace. Přesto vzbudila pohoršení, především u těch, kteří tehdy dali o sobě slyšet v souvislosti s podobnými tématy a mínili, že se o něco většímu „zglajchšaltování“ nelze vyhnout. Mně byla tato práce milá z jednoho určitého důvodu. O tomto tématu jsem poprvé pojednal roku 1941 v jedné francouzské přednášce v zajateckém táboře pro francouzské důstojníky. V diskusi vyvstala situace, v níž jsem prohlásil, že impérium, které se rozšiřuje nade všechny meze, je „auprès de sa chute“ {blízko svému pádu}. Francouzští důstojníci se tvářili významně a chápavě. (Zdalipak jsem se v této příšerné a neskutečné situaci anonymně setkal s některým ze svých pozdějších francouzských kolegů, z nichž leckteří mohli být při tom?) Politického funkcionáře, který mne doprovázel, tato poznámka zcela nadchla. Taková myšlenková průzračnost a bezvýhradná nezaujatost, říkal, obzvlášť působivě zrcadlí jistotu našeho vítězství. (Nedokázal jsem rozhodnout, zda v to věřil, nebo to jen předstíral. V každém případě se necítil nijak dotčen, a já svou přednášku musel zopakovat dokonce v Paříži.) Celkem vzato bylo moudřejší chovat se nenápadně. Výsledky svých zkoumání jsem sděloval pouze na přednáškách. Zde se člověk mohl pohybovat bez překážek a nezaujatě. V Lipsku jsem nerušeně konal cvičení dokonce o Husserlovi. Mnohé, čeho jsem se dopracoval, proniklo na veřejnost nejprve v pracích mých žáků, především ve výtečné disertaci Volkmanna-Schlucka Plótínos jako interpret Platónovy ontologie {Plotin als Interpret der Platonischen Ontologie /1940/}. Poté, co jsem nastoupil v Lipsku jako profesor a byl tady – po odchodu Theodora Litta – jediným zástupcem oboru, nemohl jsem svou výuku již tak dobře přizpůsobovat vlastním badatelským plánům. Kromě Řeků a jejich nejpozdnějšího a největšího potomka, Hegela, jsem musel zprostředkovávat celou klasickou tradici, od Augustina a Tomáše Akvinského po Nietzscheho, Husserla a Heideggera – ovšemže, jako poloviční filolog, jímž jsem byl, vždy s pomocí textu. Vedle toho jsem na seminářích probíral také obtížné básnické texty Hölderlinovy, Goethovy a především Rilkovy. Právě Rilke byl díky vytříbenému manýrismu své řeči opravdovým básníkem akademické résistance. Kdo mluvil jako Rilke nebo jako Heidegger, který vykládal Hölderlina, stál stranou a přitahoval sobě podobné. Poslední válečné roky byly přirozeně velmi nebezpečné. Avšak četná bombardování, která jsme museli přečkat a která město Lipsko stejně jako pracovní podmínky univerzity proměnila v trosky, přesto přinesla také něco dobrého: v důsledku propukajícího stavu nouze se teror strany obracel jinými směry. Výuka na univerzitě, která střídala jeden nouzový prostor za jiný, pokračovala téměř až do samého konce války. Když Lipsko obsadili Američané, právě jsem studoval nově vydaný druhý a třetí svazek spisu Paideia Wernera Jaegera – také podivná věc, že toto dílo „emigranta“ mohlo vyjít v německém jazyce, v německém nakladatelství v letech nejvyšší válečné nouze. Totální válka? Po skončení války jsem se musel – jako rektor lipské univerzity – zabývat jinými věcmi. Pokračování ve filosofické práci nepřicházelo po celá tato léta v úvahu. Přesto o volných sobotách a nedělích vznikla větší část mých interpretací básnických děl, které nyní tvoří druhý svazek mých Drobných spisů. Připadalo mi, že se mi nikdy nepracovalo a nepsalo tak snadno jako v těchto skrovně vyměřovaných hodinách, což byl jistě výraz toho, že během každodenní neproduktivní, politické a administrativní práce ve mně narůstalo něco, co se tímto způsobem prodíralo ven. Jinak pro mne psaní na dlouho zůstalo pravým utrpením. Vždycky jsem měl zpropadený pocit, jako by mi při psaní hleděl přes rameno Heidegger. Přeložil David Mik. Spolu s H.-G. Gadamerem si dovolujeme připomenout ještě také tehdejší jiné situace dalších autorů, jejichž díla vydává nakladatelství Triáda – Jana Franze, totálně nasazeného v letech 1942–1945 právě v Lipsku, Hedy Kaufmannové, která se od září 1942 až do konce války skrývala v ilegalitě, Josefa Serinka, který v téže době po útěku z „cikánského tábora“ v Letech nejprve zoufale hledal spojence pro odbojovou činnost, aby po téměř roce bezcílného bloudění zakotvil na Vysočině, kde postupně vytvořil vlastní partyzánskou skupinu, nebo Adolfa Hermanna, jenž se podílel na práci exilové československé vlády. – A Rudolfa a Martina Welsovi a Helenu Maršíkovou, kteří byli roku 1943 transportováni do koncentračního tábora v Osvětimi.

V pátek 23. prosince 2011 v 19.00 uvede Divadlo Orfeus premiéru již druhého pořadu věnovaného Čanovu dílu Jako když otvíráte černý zip na jejích černých šatech večerních... Podle komentáře Radima Vašinky, který se spolu s Irenou Hýskovou a Lucií Vašinkovou podílí též na interpretaci, vychází tentokrát převážně z Čanových „rozverných“ Zpěvů skoro sokolských, „drobnějších básní, jiskřících jako čerstvě napadlý sníh za měsíční noci“, doplněných několika romancemi a rozměrnou Rozpravou o lásce, které nebyly autorem zařazeny do finální verze sbírky Balady za šesťák a romance po korunce. Při této příležitosti zveřejňujeme několik dosud nepublikovaných Čanových básní uložených ve složkách označených jako „haiku“. Už poznals laiku čarovné zabloumání jež vane z haiku • kůže je sklo které si stále hledá stříbro na zrcadlo • jsou skuliny které budou středem a ví to už dávno předem A doplňujeme je též Čanovým převodem haiku, jejichž autorem je Macuo Bašó: do vůně švestky vyráží si svítání horskou cestičkou • těžce uondán sním zbytky zbytečností přesto jdu dál a dál

Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně Třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní Bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň Třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a východě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Na to pak reagoval mýtus o Odboji, později nazvaném Prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání. Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané První) věděli z antické zkušenosti, že úlohou konstitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládaly. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ku kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ní bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit Republiku přívlastkem První od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě. Následný mýtus Druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o Druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno být ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh Druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k Odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů, jež byla pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a přitom racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z Druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém Třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat, a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. V polovině šedesátých let jsem jako historik Druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem Prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 však také nás vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji Třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností. Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem, a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel omnoho slabší než svého času Druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich Odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova, předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat... Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: Třetí odboj. Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomen, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimira Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali touže cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl, vedle Petra Uhla, nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicite navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONS, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. Třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Minulý týden jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech... – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Šráma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že konec konců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí; aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procese, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že k společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také ti mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich, nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak, jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Konec konců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí. Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší, než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílentvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Berijovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává Třetímu odboji což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ „Velký metař“, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice oTřetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také Třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce „Velký metař“ mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali, oni v amerických službách, nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Myslím, že to by věru ani Koniáš nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou hlasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před víc než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase Češi nejprve nedokázali masově se pozdvihnout k boji za své národní osvobození a potom ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných Odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci Třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. S laskavým svolením autora uveřejňujeme tento komentář k aktuálnímu dění v české společnosti. Jan Tesař vydal v nakladatelství Triáda knihy Zamlčená diagnóza a Traktát o „záchraně národa“. Texty z let 1967–1969 o začátku německé okupace. V první polovině příštího roku vyjde dvousvazková edice s názvem Česká cikánská rapsodie, obsahující Tesařem komentované vzpomínky partyzána Josefa Serinka.

„Mnoho univerzitních posluchačů Franze Spiny myslí i po letech s pocitem hluboké vděčnosti na učitele plného dobroty, noblesy a účasti v nejosobnějších nouzích a nesnázích, na dobrosrdečného podporovatele a skutečného přítele. Právě tak mohou sotva zapomenout na to, co pro ně oslavenec v nadosobním významu znamená jako německý slavista i československý ministr.“ Tato slova napsal ku příležitosti Spinových šedesátých narozenin jeho žák, překladatel, publicista, básník a autor knihy o češtině Chrám i tvrz Pavel (Paul) Eisner. Eisnerovi záleželo na otištění článku „Průkopník nové německé slavistiky“ nejen ve vládním deníku Prager Presse, ale rovněž i ve sborníku Franz Spina jako politik, vědec a člověk, vydaném ve východočeském Broumově Hugo Scholzem. Angažovaný znalec a výstižný komentátor českého jazyka Eisner vděčil charismatickému Spinovi za mnohé. Byl to právě Spina, jenž se studenty bohemistiky na pražské německé univerzitě za světové války předčítal českou poezii a přednášel o české obrozenské literatuře; právě tyto zážitky Eisnera utvrdily v jeho přesvědčení věnovat se „proměně čistě fyzické česko-německé symbiózy v symbiózu duchovní“. Pavel Eisner měl ale k Franzi Spinovi i osobní vztah, Spina mu svědčil v roce 1919 při jeho sňatku s Margaretou Wagnerovou z Liberce, a tato německá manželka zachránila Židu Eisnerovi za války život. Životní obzor a působení Franze Spiny (1868–1938) byl již několikrát předmětem odborného zájmu historiků literatury i politiky, ale k všestrannějšímu zhodnocení tohoto německého ministra v československé vládě a vzdělaného filologa dochází až v posledních letech. „Největší německý jazykový ostrov Cislajtánie“ Na osobní i pracovní osudy Franze Spiny mělo nepochybný vliv rodinné a domovské zázemí. Byl synem řezníka a hostinského v Městečku Trnávka, ležícím na česko-moravském pomezí, kde žila vedle české většiny i nezanedbatelná německojazyčná menšina, související kulturně a historicky s „největším německým jazykovým ostrovem Cislajtánie“. Vychodil dvojjazyčnou školu v rodišti, gymnázium (už německé) studoval v Moravské Třebové. Na vídeňské univerzitě studoval germanistiku, klasickou filologii a slavistiku, po smrti otce přestoupil na pražskou německou univerzitu. Od roku 1892 působil jako učitel na venkovských gymnáziích v Broumově, Uničově a Moravské Třebové. Svými neběžnými znalostmi češtiny, s nimiž si mohl dovolit později opravovat i spisy svých českých podřízených, a vědeckými ambicemi zaujal už za studií předního literárního vědce a organizátora kulturního a společenského života českých Němců, profesora Augusta Sauera. Ze Sauerových dopisů je zřejmá cílevědomá podpora Franze Spiny, která roku 1906 vyvrcholila jeho jmenováním lektorem (a posléze i profesorem) českého jazyka a literatury na pražské německé univerzitě. Již před první světovou válkou je ve Spinově publicistice vidět snaha překonat čistě účelový zájem českých Němců o jazykově české prostředí a usilovat o oboustranný respekt a spolupráci. Franz Spina ovšem staví proti českému dobovému nacionalismu rakouskoněmecké národní stanovisko, vnímá české Němce jako další státotvorný národ, nikoli jako odnož říšských Němců, jen shodou okolností žijící na území jiného státu. Tatáž stanoviska zastává Spina i v době 1. světové války, kdy spojenectví Rakouska s Německem vzájemné antipatie Čechů a Němců ještě posílilo. I praktická zkušenost správce statku v rodném Hřebečsku ho vedla k pragmatickým úvahám o budoucím soužití Čechů a Němců, které zveřejňoval za války v českoněmeckých novinách a časopisech v Praze i na venkově. Němečtí agrárníci v samostatném Československu Spina rychle akceptoval nově vzniklý československý stát (ač by jistě raději dosáhl demokratizace a federalizace rakouské monarchie). Do politiky vstoupil v roce 1920 jako poslanec Národního shromáždění za německou stranu Bund der Landwirte, která se postupně i jeho přičiněním (1925 se stal jejím předsedou) a díky kontaktům s Antonínem Švehlou a Tomášem G. Masarykem vstoupila do československé vlády. Rozhodování o československém zemědělství si ponechala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, Spina ve vládách vykonával funkce ministra veřejných prací, zdravotnictví a ministra bez portfeje. Ačkoliv ho politická činnost oddalovala od další vědecké práce, velmi se zasloužil o organizaci vědeckého života a popularizaci kulturního, vědeckého a společenského života ve slovanském světě vydáváním prestižních časopisů Slavische Rundschau a Germanoslavica. Rovněž umožnil i svým žákům vydávání vědeckých prací v nově založené Německé společnosti pro slavistická studia v Československu. Hospodářská krize počátku 30. let, která svými důsledky zvláště postihla německojazyčné oblasti mladé republiky, počáteční Spinovo úspěšné úsilí o česko-německou spolupráci citelně zkomplikovala. Počínaje lednem 1933, kdy se „vůdcem německého národa“ stal Adolf Hitler, se Spina dostal do žentouru doby. Nezměnil nic na dobrých vztazích s českým prostředím, ale kritizoval jazykové zákonodárství diskriminující české Němce a poukazoval k omezeným možnostem jejich ekonomického uplatnění. Od samotného začátku ale nesmlouvavě vystupoval proti nacionálnímu socialismu a jeho krysařskému vábení. Pro tyto postoje byl kritizován a nevybíravě napadán oběma stranami. Po rozpadu Svazu zemědělců, k němuž přispěl i Spinův někdejší chráněnec Gustav Hacker, se Spina vzdal poslaneckého mandátu a stáhl se z veřejného života. Těžká nemoc uspíšila jeho smrt 17. září 1938, v předvečer Mnichovské dohody. Franz Spina, jeho doba a lidé v rozhlasovém obraze V rámci Roku německého jazyka na stanici Český rozhlas 3–Vltava jsme připravili Páteční večer o Franzi Spinovi, který představí vedle jeho osobního a odborného profilu Československou republiku a Protektorát Čechy a Morava z poněkud jiného úhlu, než ho známe v učebnicovém pojetí. Historik Eduard Kubů z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy představí agrární politiku v 1. polovině 20. století nejen v kontextu českých a německých agrárních stran v Československé republice, ale i v Evropě. Kulturní historik Steffen Höhne z Výmaru, spolupořadatel konference o F. Spinovi, hovoří o jeho kulturně politickém významu. Zájem německého badatele o fenomén českých Němců vnáší do příběhu rovněž širší evropský obzor, v němž se Československá republika ocitá v tísni totalitářských tendencí sousedních států, v němž téma soužití Čechů a Němců ve společném státě ztrácí šance. Zavítáme i do Městečka Trnávky, v němž se život Čechů i českých Němců prostupoval natolik, že jednotlivce není možno rozlišit ani podle jmen. Závěr pořadu tvoří rozhovor s vnučkami Franze Spiny, které dnes žijí v bavorském Mnichově. Obě dámy nejen že si uchovaly znalost češtiny, ale jejich vzpomínky na Prahu let těsně předválečných, válečných a poválečných mají kouzlo, jež spočívá mimo jiné i v řadě autentických detailů, jež tvoří lidský rozměr každodenního života a jeho dramatických proměn ve zmíněné době. Rétoriku Franze Spiny zachytil Československý rozhlas ve zvukovém archivním záznamu jeho projevu k dožínkám z roku 1936, posluchači uslyší i Spinův hlas a jeho autentické formulace. Pořad o F. Spinovi vysílá rozhlasová stanice Vltava 9. 12. 2001 od 20 hod. Připravili jej Václav Petrbok a Alena Zemančíková během letošního roku v Městečku Trnávce, Praze, Mnichově a Výmaru. Nakladatelství Triáda vydalo Václavu Petrbokovi knihu Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek (2012), na stránkách Triády dále uveřejnil stať Poslední českoněmecký národopisec Georg Richard Schroubek.

Nevýslovná je sladkost závazku, prach na ni padá. Radostně přichází Rohatý bůh, jeho vláda. • Chvíli jsem před průzračným sklem tiše stál, zvolna pootočil hlavu teskný kasuár. Dlouho jsem pak pozoroval křivé cesty vodoměrek. Části se zatím stále nespojují v celek. • Nejsou hvězdy, ani vítr. Z kopřiv rok nekosených vzlétají světlušky, jedna za druhou. Až ke rtům se stále vrací tělíčko netopýří. Tušený déšť zavoněl tichem a tmou. • Rok za rokem víc selhávat s pokorou. Tolik darů mít, takový doprovod. • Studeným mrakem jde stezka k vrcholu hory. Liják bije do kamení. Přibyly roky. Jsem šťastný. Mlčky stoupáme, já i dítě. Na čas pomíjí úzkost z toho, co přijde. • Cikáni, noční psi asi nás neuspí. Je těžké učit se něžnosti z bezmoci. • Přesně a upřímně, tak jako celé ty roky i teď, kdy pomalu přichází vyhasínání, zkusit studený vítr a bílé křídlo straky, padající list – a co ještě zůstane s námi. • Útěšné ticho nad jasným mrazivým ránem. Mrtvý rejsek je ostře orýsovaný jíním. Kravince na kámen zmrzlé v žlutavé trávě vedou k trsům jeřabin, zářícím do krajiny. • Pozdní, stříbřitá jsou vlákna pavučin, tiše se vznášejí nad promrzlým polem. Jitřní hvězdu dám tomu, kdo zvítězí. Pokorný boj je tím, co zbývá po slovech. Uveřejňujeme s laskavým svolením autora devět jeho nejnovějších básní z května až listopadu letošního roku. Triáda vydala dvě sbírky Jiřího Tomáška, Banalitu (1999) a Málo slov (2009).

Tento pátek, 9. prosince, vysílá rozhlasová stanice Vltava od 20:00 pořad Franz Spina – německý ministr v československé vládě. Česko-německé soužití z jiného úhlu pohledu. Připravili jej Václav Petrbok a Alena Zemančíková během letošního roku v Městečku Trnávce, Praze, Mnichově a Výmaru.

Triáda byla v minulých letech a je do značné míry (zhruba polovinou svého rozpočtu) závislá na penězích dárců – ať už jde o dotace či finanční pomoc mimo koupi knížek. Za každý příspěvek jsme byli a jsme samosebou vděční. Zároveň se od začátku formuloval a během let dost zřetelně vytvořil jistý nepsaný kodex toho, od koho a za jakých podmínek peníze přijmeme. Dnešní diskuse o únosnosti různých podpor apod. nespadly z nebe, jak se může mnohdy zdát. O rozdílu mezi tím, kdy je člověk korumpován, tj. zotročován, a kdy přijímá dar vděčně, avšak svobodně, o rozdílu mezi tím, kdy si jedno neuvědomuje a druhé nalhává, musel přece za posledních dvacet let uvažovat bezmála každý... A ne-li...? Pamatuju si například, jak jsem se v roce 1999 zarazil, mám-li přijmout navrhovaný dar od společnosti Buzuluk. Naštěstí, jak se ukázalo, tato společnost zbraně nevyráběla. Někdy v té době mne také přítel Jiří Zizler poučil o povaze masových médií, která přirovnal ke zbrojovkám – což dodnes považuji za zásadní, a dnes zásadnější než tehdy. Jde tu o problém příbuzný, avšak nikoli totožný s korupcí, problém kolaborace. Jeho objev naši demokracii teprve čeká – pokud ji ještě něco čeká... Jistěže v dost odlišném smyslu, než o kolaboraci pojednávají naše současná masírující média. Taková byla nicméně dilemata tehdejší doby, i jiná, ale v zásadě vždy stejná pro toho, kdo se rozhodne – ať už z neuvážlivosti či pod vlivem okolností –, že přijme způsob přežití skrze dotace, granty a dary... V devadesátých letech to vypadalo nevinněji a jednodušeji než dnes, pochopitelně, nový režim trval ještě krátce a připadal si v kramflecích, a o spoustě věcí šlo mít nevědomé iluze atp. Kultura a vzdělání také nebyly zcela ztracené, aspoň se zdálo. Triáda vznikla v době, kdy zároveň (mj.) Ivo Železný vyhlašoval, že je třeba na kvalitní literaturu vydělat šmejdem. To se nám přirozeně hnusilo. Takže jsme brali: Ni zisk, ni slávu. A záviděli Melantrichu, který si vetkl toto heslo do štítu. Po něm jsme převzali a dokončili Dílo Bedřicha Fučíka. Za čest si považujíce nenápadné pokračovatelství v tom nepřevzatelném heslu slovutného pána Melantricha! Pointa před pár lety: Železný, resp. jeho distribuční firma okradla české nakladatele o pět milionů – tentokrát jednoduše vyčíslitelně, obsáhlý seznam vlastníme –, mezi jinými jen o pár tisíc i naivní Triádu. Případ policií odložen ad acta pro nedostatek důkazů. Chudák pan podnikatel zkrachoval... Aby ho za rok nato povolali jako experta do literární komise ministerstva kultury. Tedy: Může nám někdo vyčítat, že získáváme „prachy“ z Německa. Že z Francie, bude vyčítat se asi míň a nejmíň nejspíš z Nizozemí (už proto asi, že k této zemi Čecha váže mocné vnitřní pouto, neb jsme tam nechali umřít našeho štvance, drahého Jana Ámose Komenského). Náš vztah k donátorům je ale zcela svobodný – a tedy jediné, co stojí mezi námi je: „zaplaťpánbůh“ nebo „díky“. A vydáme-li něco, co může být tam či onde ideologicky či jakkoli po chuti, vydáme hnedle také něco, co to z druhé strany srovná... Co ale vyčítáme stále více sami sobě, jsou dotace z ministerstva kultury. Proč? Nejde o obsahy, i když i o ty, ale o tom možná jindy. Dokud jsme nebyli vůbec zasvěceni do poměrů na tomto úřadu, základní potíží pro nás bylo jen a jen porozumět někdy poněkud nepochopitelným zadáním grantů a jejich vyúčtováním. V tom nám před lety poskytli osvícení až na finančním úřadu, kde spolu s peprnými nadávkami na účet kupodivu nikoli náš zároveň nám vysvětlili tajemství (prostě: pravidla, předpisy, nařízení, podle nichž se máte řídit, ale nemůžete je znát), která na ministerstvu „příjemcům dotací“ úporně tají. Protože na ministerstvu se udržuje strach, což přece nás, lidi od literatury, by nemělo překvapit ani rozházet... Projít úspěšně grantovým řízením MK by mohlo a mělo znamenat jakési potvrzení kvality podporovaných projektů. Místo cti a zdravé hrdosti, která by s přijetím grantu za normálních okolností měla být spojena, se ale dnes za spojení s MK příjemci grantů když ne přímo stydí, tedy se jím rozhodně příliš nechlubí. Je to nefér a odporné, že součástí grantové procedury (veřejné soutěže) se během tří posledních let stalo to, že každý, kdo se jí zúčastní a kdo nakonec „bere“, tj. dostane grant na svou prodělečnou činnost, musí být automaticky podezírán z toho, že v něčem jede. Je to hnusné, protože tomu tak není, ale přitom – co víme – to tak někdy přece jenom je.

s tím si jiný neví rady, potýká se a trápí... Dokladem toho je vznik těchto nových stránek nakladatelství, které po dlouhou dobu trvající agónii předchozí podoby nyní ve zkušební podobě vypadají, jak vypadají. Jejich vzhled i obsah by se měly dále proměňovat a vylepšovat, aby přinášely jednak dostatek informací o činnosti nakladatelství, ale také umožňovaly jednoduchý nákup knížek. V rubrice Aktualit bychom chtěli kromě upozornění na čtení, uvedení knih apod. uvádět také texty či ukázky z aktuálních textů našich autorů a spolupracovníků. R. K.

V souvislosti se skutečností, že vloni v březnu uplynulo 70 let od úmrtí Annelies Marie Frankové, z jejíchž deníků vychází kniha Anne Franková – Deník, se objevila otázka, zda se od 1. 1. 2016 uvolní autorská ochrana tohoto světově proslulého díla. Nakladatelství Triáda, jako vydavatel českého překladu Deníku ve znění adaptované, čtenářské verze, se přiklání k právnímu názoru majitele rukopisů a autorských práv, jímž je Nadace Anne Frankové (Anne Frank Fonds), sídlící v Basileji. Stanovisko AFF je v úplnosti uveřejněno na internetové stránce: http://www.annefrank.ch/qa-en.html Zde rekapitulujeme, co z tohoto stanoviska vyplývá pro situaci v České republice: Je pravda, že autorskoprávní ochrana literárního díla podle legislativy některých evropských zemí, mezi něž patří také Česká republika, končí uplynutím lhůty 70 let od smrti autora. V případě Deníku je ovšem situace v mnoha ohledech komplikovanější. Knihu, kterou jsme zvyklí označovat jako Deník Anne Frankové, vytvořil kompilací původních rukopisných textů své dcery po válce Otto H. Frank. Poprvé je vydal knižně v roce 1947. Otto Frank v roce 1963 založil Nadaci Anne Frankové (AFF) a učinil ji svým univerzálním dědicem. Po Frankově smrti v roce 1980 tedy na AFF přešla i práva jeho dcery Anne. Kvůli obviněním z neautentičnosti knihy nechala AFF rukopisy přezkoumat a následně provedla korekci původní verze Otto Franka. Tímto úkolem byla pověřena Mirjam Presslerová, která deník publikovala ve vlastním anglickém překladu. O tuto verzi knihy se opírá také český překlad, který od roku 2004 vydává nakladatelství Triáda. Práva ke knize tedy v České republice nebudou volná ještě několik desetiletí: ochrana autorských práv Otto H. Franka vyprší v roce 2050, Mirjam Presslerová dosud žije. K tomu dále přistupuje ochrana práv českých překladatelů Deníku, na niž se rovněž vztahuje lhůta 70 let.