Search this site

– Co mají společného ženy, oheň a nebezpečné věci? – Je věda cestou k pravdě nebo je vztah k pravdě naopak již předpokladem jakékoli vědecké metody? – Přichází umění ve svém vývoji se stále novými pohledy, nebo se jen opakovaně v nových hávech střídají stejné základní přístupy ke světu? – Jaké byly základní stavební principy jazyka komunistické propagandy? Na tyto a mnoho dalších otázek se pokušejí odpovědět autoři edice Paprsek. Edice Paprsek, kterou Triáda vydává od roku 1998, tedy více než čtvrt století, se soustředí na náročná špičková literárněvědná, literárněkritická, filosofická, lingvistická a historiografická díla. Edice vědomě navazuje na práci nakladatelství Odeon v této oblasti a zároveň na práci českého samizdatu. Od počátku v ní také dochází ke konfrontaci světových, respektive euroamerických knih s českými. Od počátku je zaměřena na kulturní setkávání a přesahy úzce vymezených oborů. Knihy jsou připraveny s mimořádnou péčí a profesionalitou a na jejich vzniku se podílely desítky předních českých překladatelů, editorů a redaktorů. V edici vyšly tyto tituly: 1 Ernst Robert Curtius – Evropská literatura a latinský středověk 2 Petr Fidelius – Řeč komunistické moci 3 Tzvetan Todorov – Poetika prózy 4 Meyer Howard Abrams – Zrcadlo a lampa. Romantická teorie a tradice estetického myšlení 5 Václav Černý – André Gide 6 Jürgen Serke – Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou 7 Gustav René Hocke – Svět jako labyrint / Manýrismus v literatuře 8 Claudio Magris – Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře 9 Terry Eagleton – Úvod do literární teorie 10 Claudio Guillén – Mezi jednotou a růzností. Úvod do srovnávací literární vědy 11 George Lakoff – Ženy, oheň a nebezpečné věci. Co kategorie vypovídají o naší mysli 12 Přemysl Blažíček – Kritika a interpretace 13 Jiří Pistorius – Doba a slovesnost 14 Jan Lopatka – Předpoklady tvorby 15 Emil Staiger – Poetika, interpretace, styl 16 Kritický sborník 1981–1989. Výbor ze samizdatových ročníků 17 Leo Spitzer – Stylistické studie z románských literatur 18 Hans-Georg Gadamer – Pravda a metoda I. Nárys filosofické hermeneutiky 19 Hans-Georg Gadamer – Pravda a metoda II. Dodatky. Rejstříky 20 George Steiner – Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu 21 Boris Ejchenbaum – Jak je udělán Gogolův Plášť a jiné studie 22 Přemysl Blažíček – Knihy o poezii. Holan / Toman 23 Přemysl Blažíček – Knihy o epice. Naši / Švejk / Zbabělci 24 Kurt Krolop – Studie o německé literatuře 25 Mario Praz – Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře Edici řídí Robert Krumphanzl, Jiří Pelán, Jiří Stromšík a Jan Šulc. Doslovy a předmluvy napsali Jiří Gruša, Václav Havel, Zuzana Jürgens, Oldřich Král, Dominik Lukeš, Jiří Pelán, Jiří Pistorius, Jiří Stromšík, Vladimír Svatoň, Michael Špirit, Petr Onufer a Marek Vajchr. Na překladech se podíleli Alexandra Berendová, Alena Bláhová, Miloš Černý, Veronika Dudková, Vlasta Dufková, Ondřej Dušek, Jana Dušek Pražáková, Josef Fulka, Šárka Grauová, Anna Housková, Mariana Housková, Gabriela Chalupská, Ivan Chvatík, Michaela Jacobsenová, Václav Jamek, Eva Jelínková, Veronika Jičínská, Zuzana Jürgens, Barbara Köpplová, Hana Kosáková, Věra Koubová, Petr Kitzler, Dominik Lukeš, David Mik, Marek Nekula, Miloslava Neumannová, Robert Novotný, Zora Obstová, Petr Onufer, Eva Pátková, Jiří Pelán, Anita Pelánová, Jiří Pistorius, Jaromír Povejšil, Martin Procházka, Ivan Seidl, Ondřej Sekal, Jiří Stromšík, Michael Špirit, Pavel Štichauer, Evžen Turnovský, Marek Vajchr, Libuše Valentová, Otakar Veselý, Irena Zachová a Štěpán Zbytovský. Ediční přípravu zajišťovali Zuzana Dětáková, provd. Jürgens, Robert Krumphanzl, Karel Palek, Jiří Pistorius, Michael Špirit a Marek Vajchr. Redakční práci obstarávali Lucie Bartoňová, Ladislava Brožová, Martin Ďurďovič, Vilém Faltýnek, Eva Fialová, Adam Gebert, Jiří Gruntorád, Anna Housková, Eva Hulanová, provd. Jelínková, Václav Jamek, Pavel Kolmačka, Jana Kolmačková, Michal Kosák, Renáta Krejčí, Robert Krumphanzl, Marta Ljubková, Stanislava Mazáčová, Michaela Nondková, Zora Obstová, Milan Pavlovič, Jiří Pelán, Marie Smějsíková, Tomáš Stejskal, Jiří Stromšík, Michael Špirit, Pavel Štichauer, Ondřej Tuček, Marek Vajchr, Martin Veselka, Juan Zamora a Eva Znamenáčková. Grafickou úpravu a obálky vytvořil Vladimír Nárožník, na jejich adaptaci se podíleli Václav Sokol a Michal Rydval. Velký díl „neviditelné“ práce vykonali také sazeči knih Petr Teichmann a Robert Konopásek a korektoři.

Úryvky z následujícího textu Jiřího Soukupa doprovázejí hodinový rozhlasový pořad, věnovaný Tomáši Tomáškovi a jeho Ahavě, který v premiéře odvysílala stanice Český rozhlas Vltava 13. dubna 2026. Poslechnout si jej můžete zde . Foto: 5. 9. 2021, Židovský hřbitov v Kolíně I. Na jaře roku 2014 mi Tom dal své strojopisné básně na průklepovém papíře. No nevím, až to přečtu, jak mi to baroko zabrnká. „Za zrak“ zdůrazňoval, „k bodu uprostřed“. Kriticky mluvil o materialismu bezvýchodném, o směšné představě pokroku. O dva roky později. Tomova básnická sbírka vychází v pátek 10. června. První sbírka v devětašedesáti letech. – Tom už se těší ze zbrusu nové knížky doma v drážním domku v Dobřichovicích, já si výtisky vyzvedávám v neděli 19. června ve stánku Triády na letním Knihexu u Vily Štvanice. Na pultě mimo jiné roční básnická produkce nakladatelství: Jaromír Zelenka Překlady , James Joyce Giacomo Joyce v překladu Věry Linhartové a Tomáš Tomášek Sedimenty Magmatity . Už cestou metrem domů na Háje se začítám, až knížka je, málo platné, opravdové čtení. – Ale to snad ne, ne, hned ji vidím, tu „povinnou“ jednu chybu na celou sbírku, kterou jsme v korekturách přehlédli, tady zkraje, v úplně první básni, do prčic. Zrovna v tomhle verši vypadla předložka, Tome... Cíl je zrakem tam zůstalo, namísto cíl je za zrakem. A to jsme se tomu tak důkladně věnovali. Tom na to, když mu kvůli tomu ještě toho dne volám: „Svět prostě není dokonalej a chyby jsou toho součástí, ani ten skrytý věčný ho nestvořil líp, tak co.“   II. Bylo zvykem, že si Tom ode mě každého čtvrt roku půjčoval novou Revolver Revui , a když ho v ní něco nad očekávání zaujalo, napřímo zasáhlo, tak si ji pak koupil. A to se dělo poměrně často. Revolverce fandil. Ale jednou takhle, hádal bych na rok 2018 nebo 2019, mě ale na ulici zastihl Tomův telefonát, spustil na mě bez okolků a pohoršeně: „Jíro, to není možný, v tom posledním Revolveru není vůbec poezie, ani jeden příspěvek, jediná báseň tam není, jedinej verš, nic!“ To myslej jako vážně? Nepřijde ti to skandální? Mně teda jo.“ Tom publikoval básně v Revolveru poprvé v čísle 98 v roce 2015. Byly to jeho úplně první uveřejněné verše; při té příležitosti mu Karel Cudlín udělal pěkný fotoportrét, v několika variantách, na všech je vyfotografován s dýmkou. „Jíro, z Revolveru mi napsali, že si mám přijít do redakce pro honorář. Dáme si za to večeři U Libuše. Tom“   III. Jaro 2022. Tom sedí na předzahrádce v Podskalské, dnes to ale na dlouhé sezení není, jen dokouří dýmku, a pivo si už dá jen jedno. Povypravuje mi to čtení básníků z Triády v Pardubicích, kam dorazilo hodně lidí. Prodejce Kosmasu prodal na místě pětadvacet básnických sbírek, to se mu prý ještě nikdy nestalo. Tom četl první, nedělal ale potřebné pauzy, už to chtěl mít za sebou. Pavel Rajchman zde domácí četl vestoje, komunikoval s publikem, slovy Toma: „Jak Serjožka Jesenin byl.“ Pavel Kolmačka poslouchal Tomovy básně se zavřenýma očima, pak vzal Tomovu ruku do dlaní a dlouze ji tiskl. Doslova v předvečer ruského vpádu na Ukrajinu, 23. února 2022, se v kině Lucerna konala premiéra filmu Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého . Tom se na ni dostavil v doprovodu dcery Ester. Zhlédnutý film o zničující mrtvici a jejím slavném překonání jej silně zaujal už pro jeho vlastní potíže se srdcem. Půl roku na to chtěl jít Tom na tento film znovu, a jako s uděláním jej zrovna zase hráli – ale už nedošel, mrtvice ho předešla, v jeho případě byla obzvláště zubatá, a Tom doslova bezzubý. Bylo to jak špatný vtip. Tom nebyl zdráv a se svým blížícím se koncem počítal. Vždyť už v tom létě 2016, bezprostředně po vydání první sbírky, měl namále. Ale od té doby stihl napsat a vydat ještě další čtyři sbírky. Posmrtně vydaná Ahava , jeho vyznání víry, byla tou sbírkou poslední, a zároveň vrcholnou. Náš básník se 5. července 2022 dožil tři čtvrtě století. Volám mu hned ráno. Krátké srdečné blahopřání. Měl radost, Tom Tomášek. „Už jsem vzhůru, pokuřuju, a za chvíli půjdu dát nádivku do kuřete…“ Přijedou totiž dvě ze tří jeho dětí, Ester a Michal, a náš společný přítel nakladatel Robert Krumphanzl měl také přijet, i já byl do domečku u trati nakonec zván, ale tenkrát jsem jen tak přijmout pozvání nemohl. Proč ne – to zůstane mezi námi přáteli, už navěky. Jiří Soukup

U příležitosti vydání zvukové adaptace Deník Anne Frankové jsme připravili tiskovou zprávu, jež je ke stažení zde. První díl seriálu je k poslechu zdarma zde. A tady najdete podrobnosti o projektu.

Vážení přátelé, zveme Vás na uvedení knížky básní Jana Ungera Dneska na horu nevylezu, není to potřeba, které se koná v pondělí 9. 12. 2024 od 16.30 hodin v Komunitním centru Buďánka, Nad Zámečnicí 137/6, Praha Smíchov. Zahrají a zazpívají autor, Barbora Ungerová a Jakub Cermaque. A číst budou všichni, kdo budou chtít...

Pavel Kolmačka obdržel za román Canto ostinato Státní cenu za literaturu. Jedná se o již třetí ocenění pro poslední autorův román. V září získal Pavel Kolmačka Cenu Jaroslava Seiferta, na jaře 3. cenu Nadace Český literární fond. Slavnostní předávání Cen Ministerstva kultury a Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo se uskutečnilo 3. listopadu 2024 na Nové scéně Národního divadla. Státní cena se uděluje od roku 1995 v návaznosti na tradici první republiky (ustavena 1920). Je určena k ohodnocení buď významného původního díla české literatury, nebo dosavadní literární tvorby.

Pavel Kolmačka se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta pro rok 2024 za román Canto ostinato (Listopad, prožitky blízké zimy) (2023) s přihlédnutím k jeho předchozí básnické a prozaické tvorbě, vydávané především v nakladatelství Triáda. Cena, již uděluje Nadace Charty 77, mu byla slavnostně předána v úterý 24. září tohoto roku. Slavnostní řeč, z níž přinášíme úryvek, pronesl literární historik Jiří Zizler: Dámy a pánové, vážení hosté, milá kulturní veřejnosti, dovolte, abych vám představil laureáta letošní Ceny Jaroslava Seiferta. Básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka se narodil počátkem šedesátých let, prožil tedy své dětství a mládí v již odlehlých časech. Vystudoval vysokou školu, začal psát, rozhodl se pro život v plnosti a usebrání. Vydal pět básnických sbírek, dva romány a svazek celoročních záznamů. Stal se jedním z nejvýznamnějších spisovatelů současnosti. „Možná se má náš svět rozsypat. Jde o to žít,“ říká v jednom rozhovoru. Z čeho se vůbec skládá náš někdy zdánlivě pevný, jindy zoufale vratký svět? Jsou to také nemocnice, pitevny, krematoria, ložnice, kuchyně a koupelny, železniční náspy, trafiky, hospody a tramvajové refýže. Tady všude se děje něco podstatného. Ve sbírce Moře se autor ptá po slyšení, které nás odkazuje i k neslyšnému a neslyšenému. Otázka slyšíš? znamená také rozumíš?, dokážeš se tomu otevřít? Jde o to naslouchat hlasu z nitra i hlasu zvenčí: nepřeslechnout jeho volání a smysl jeho sdělení. V románu Stopy za obzor hrdinu leká „možnost, že někdo zaslechne rozhodující volání a vůbec nic nepochopí“. Pro básníka je však někdy nejmocnější silou ticho, z něhož teprve vystupuje onen nepřeslechnutelný hlas. Hlas můžeme zaslechnout i v té nejvšednější všednosti, která je ale svým způsobem svatá (ostatně hlas věčnosti se tu prolíná s kvokáním slepic na dvorku), a proto je třeba k ní přistupovat s úctou a pokorou. Pavel Kolmačka je autor pokorný. Pokora je pouze jiné slovo pro vyšší poznání. Pokora však nevylučuje nesouhlas se zlem, s nástrahami naší reality mnohdy roztodivné a záludné. Vyšší poznání se vždy nějak vyjadřuje k současnosti, jakkoli může být i nadčasové. [...] (Jiří Zizler) Celé laudatio je zveřejněno na Bubínku Revolveru: https://www.bubinekrevolveru.cz//laudatio-pri-udeleni-ceny-jaroslava-seiferta-pavlu-kolmackovi

Literární večer Ceny Jaroslava Seiferta se uskuteční ve středu 11. září 2024 od 18. hodiny ve Francouzském institutu v Praze (Štěpánská 35, Praha 1). Kandidáti Petr Hruška, Pavel Kolmačka a Petr Sís přečtou ukázky ze svých děl a proběhne beseda. Laureát Ceny Jaroslava Seiferta bude vyhlášen dne 24. září 2024. https://www.ifp.cz/cz/akce/event3426-literarni-vecer-ceny-jaroslava-seiferta-a-nadace-charty-77#/ https://www.kontobariery.cz/Nadace-Charty-77/Ceny/Cena-Jaroslava-Seiferta

V sobotu dne 3. srpna zemřel v 93 letech literární historik, editor, lexikograf a kritik Jiří Opelík. Před dvěma lety jsme v Triádě dokončili podle jeho rozvrhu vydávání osmisvazkových Spisů Josefa Čapka, čímž byla završena jedna velká vydavatelská snaha, mající svůj počátek v osmdesátých letech v nakladatelství Odeon. Jiří Opelík edičně připravil dva svazky, jeden s beletrií z posledního desetiletí Josefova života (Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora) a druhý s literárně a obecně společensky zaměřenou publicistikou. V roce 2017 nám svěřil druhé vydání své monografie o Josefu Čapkovi (poprvé v Melantrichu v roce 1980), jejíž grafická úprava přiléhá k vypravení Spisů Josefa Čapka, které navrhl Václav Sokol. Za spolupráci s ním a s editory, jež do vydávání Spisů Josefa Čapka zapojil, jsme vděčni. Kromě Josefa Čapka spojuje Triádu s Jiřím Opelíkem také Jiří Weil. Návrh na uspořádání jeho Spisů vznikl jako dárek k 85. narozeninám J. O., s tím, zda by se podle své volby neujal ediční přípravy jakýchkoli svazků. Jiří Opelík to s odvoláním na svůj zdravotní stav odmítl, ale návrh a vydávání prvních knih Weilových Spisů interně komentoval. Letos vyjde svazek s Weilovou povídkovou tvorbou, který de facto navazuje na Opelíkovu iniciativu z šedesátých let 20. století. Nepodařilo se mu tehdy prosadit záměr vydat celé Weilovo dílo, a oživit tak povědomí o potlačovaném autorovi, ale připravil alespoň komponovaný výbor z Weilových kratších próz pod názvem Hodina pravdy, hodina zkoušky (1966) a doprovodil jej výborným doslovem. Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 9. srpna v 11 hodin ve Velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.

Na webových stránkách idnes byl 26. 6. 2024 zveřejněn rozhovor Kláry Pukovcové s historičkou Annou Hájkovou (https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/queer-holokaust-anna-hajkova-historie-frankova.A240624_165859_domaci_pukk). Překlad její knihy o queer dějinách holocaustu s názvem Lidé bez dějin jsou prach připravuje pražské nakladatelství Akropolis. Jedna z kapitol je věnována i Anne Frankové, o jejíž texty a široce sdílený a stále inspirativní odkaz Triáda pečuje od roku 2004 (poměrně nedávno vyšlo celé dílo v novém překladu Magdy de Bruin Hüblové, včetně všech verzí deníku; o tom podrobně například zde). Anna Hájková se v rozhovoru mimo jiné zmínila o tom, že se v souvislosti s Frankovou věnuje i historii překladu a pozastavila se nad překladatelčinou volbou převést slovo „vriendin“ jako „kamarádka“ a nikoli „přítelkyně“, jak stálo v dosavadních překladech Gustava Janoucha (1956) a Miroslava Drápala (1992). Postavila přitom toto překladatelské řešení na stejnou úroveň jako cenzurní opatření a zákazy, k nimž dochází – jak uvádí – například v Americe, a vyvolala dojem, že se tak děje i v našem nakladatelství. Uveřejňujeme zde odezvu překladatelky Magdy de Bruin Hüblové zaslanou do idnes (a ponechanou zatím bez odpovědi), a plně s ní souzníme. Obvinění, které míří na překladatelku a na Triádu, odmítáme jako nevěcné. * Dobrý den, jako autorka českého překladu díla Anne Frankové (Zadní dům 2019, Povídky a příhody ze zadního domu 2020, Souborné vydání 2022) mám vážné výhrady k tomu, že mé použití slova „kamarádka“ pro „vriendin“ Anna Hájková uvádí v souvislosti se snahami „knihu cenzurovat nebo zakazovat“. Přitom i A. H. ví, že čeština je jedním z mála jazyků, v němž jsou v Souborném vydání k dispozici všechny verze Anniných deníků. Zde https://i-kanon.cz/2023/04/20/vse-o-anne-frankove/ jsem dokonce zveřejnila znění dvou přelepených stránek, které součástí Souborného vydání nejsou. O svém překladatelském řešení a o slově „přítelkyně“ (jeho význam se totiž od roku 1944 posunul) jsem s A. H. diskutovala před rokem mailem. Ukončila to s tím, že se jí moje odpovědi „nelíbí“. Trvám na tom, že je můj překlad adekvátní, a jsem připravena o tom diskutovat veřejně. Na „vlídná“ nařčení ze strany A. H. se nepřestanu ozývat. Magda de Bruin Hüblová

Pavel Kolmačka obdržel za román Canto ostinato (Triáda 2023) cenu Nadace Českého literárního fondu za významné literární dílo. Přinášíme zde laudatio, jež sepsala Olga Stehlíková a které bylo proneseno dne 11. dubna 2024 u příležitosti udílení cen v pražském Divadle Viola. Pavlu Kolmačkovi jsem před několika lety s radostí předávala cenu Tvárnice za literární dílo roku, básnickou trilogii Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014) a Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018); velmi mě těší, že mohu chvalořečí doplnit i toto literární ocenění, tentokrát za román. Druhý po sedmnácti letech od prozaické prvotiny Stopy za obzor, ale jako by Pavel Kolmačka dlouhou romanopiseckou pauzu vůbec neprožil, tak svrchovaný a nehledaný je jeho vypravěčský styl. Polyfonní vícegenerační vyprávění s několika zcela spolehlivými vypravěči pobývajícími na různých místech v rozličných dobách zůstává především lidské a člověku věrné, a tím dobrodružné a napínavé až až, nehledě na meditativní a místy úvahové ladění textu, který místo prozatérských fines nabízí čistotu a přímost a místo dějových zvratů věrohodné zachycení cyklického běhu let a přemýšlení v jedné rodině. Myšlenky tu mají stejnou váhu jako činy, přesto jsou lidé souzeni podle skutků. Jakkoli se děj románu Canto ostinato odehraje během šestnácti dnů, protečou celé věky ve vzpomínkách, monolozích i dopisech jednotlivých postav a v rodinných legendách i výhledech do budoucnosti a za její okraj. Starý, pragmatický a ne dost poznaný otec umírá, je hlavními postavami, sourozenci Kateřinou a Alexejem, pohřbíván a veškerým zasypáváním rozkrýván jako nejednoznačná osobnost – prostě člověk. Děti dospěly a odešly nebo zmizely, postávají, potácejí se už samy. Vztahy možná nebyly naplněny, a přesto jsou intenzivně prožívány. Pokusy o prolomení generačních přenosů a opakování, snahy o změnu harmonie nebo tóniny byly podniknuty, bez ohledu na jejich úspěšnost, a v tom je zřejmě jejich smysl. Potomci jsou si nápadně podobní s předky i s námi, a nejde o vzhled. Milost je přehlíženější než láska. Mrtví jsou stejně aktivními působníky jako živí, možná účinnějšími než vzdálení, nedostupní, odvržení příbuzní z nedaleké vsi nebo vedlejší ložnice. Nemusíme bažit rovnou po naplnění, završení či odpuštění, nabízí se vytrvání, překonávání, smíření a pochopení – ta budou zřejmě náročnějšími, ale skutečnějšími úkoly. Takové a podobné zprávy přináší román Canto ostinato. Tento román Pavla Kolmačky je organizován, jak čtenář pochopí už z názvu, na hudebním principu a hudbu také vyzdvihuje: ona doprovází a upomíná na důležité okamžiky; stojí za nejhlubšími prožitky i na pozadí životních zvratů postav. Možná je jejich úkolem naučit se slyšet prostřednictvím hudby riffy životní, zachytit a rozpoznat refrény přes několik generací, pokusit se ty opakující se disonantní pasáže přeměnit v melodičtější linky pro své děti a vnoučata – anebo si onu disonanci dokázat přivlastnit, zosobnět a užít jako dědictví, které bude předáno bez ohledu na naši úpornou brzdnou snahu. Jejich úkolem je také nechat zaznít hlasy těch, co během osudu mlčeli z vlastní vůle nebo byli přeslechnuti, nedostali příležitost nebo byly jejich melodie rodinně či individuálně dezinterpretovány. Neodcházejí pouze ti, co zemřeli, ba dokonce mrtví sveřepě zůstávají: svým přičiněním nebo zcela bez vlivu potrácíme vlastní děti a vlastní já. Zoufalé hledání ztraceného nemusí přinést katarzi, ale pokus o ně snad ano: je také možné díky němu objevit něco jiného nebo přestat bažit. Osud nám nic neslibuje, ale tento román bez afektů, narativních a příběhových násilností, vyhroceného srovnávání individuálních dějin s velkými, prost jakékoli obžaloby a vinění, přeci jen nese příslib: souznění a porozumění tomu, co odmítáme a odsuzujeme, přijetí všeho, co jsme prohráli a v prvním plánu zpackali, setrvání v nedokonalosti a vášeň pro život jsou vzorem pro naše vlastní ostinata. Prostota a nekašírovanost sdělování, nefalešnost záměrů, jasnost poselství tohoto nenazdobeného románu a pokora před interpretováním skladeb nezbadatelného komponisty činí dojem, jako by text až zářil a projasňoval smogové inverze, které jsme ve vlastních rodinách a myslích za generace načadili. Anebo ukáže, jak tu dýmku, u vědomí blížící se zimy, důstojně držet a tlumeně pokašlávat. Olga Stehlíková

Zveme vás na představení knihy Jiřího Brabce Periodika a sborníky 1939–1945, které se koná dne 4. dubna 2024, od 18. hodiny v Akademickém konferenčním centru, Husova 4a, Praha 1. O autorovi a nové publikaci promluví Lucie Merhautová a Daniel Vojtěch. Setkání moderuje Michael Špirit. „Můj zájem o periodika, motivovaný literární historií, se postupně přesouval k poznávání specifické role různých periodik v duchovním kontextu Protektorátu. Jakým způsobem si řada listů uchovávala relativně svobodný prostor navzdory tlaku moci?“ (Z autorova úvodu.) Nakladatelství Triáda a Archiv Jana Patočky – Filosofický ústav AV ČR

Řeč pronesená na pohřbu Jaromíra Zelenky 1. března 2024 Poprvé jsem se s Jaromírem Zelenkou setkal v Rehabilitačním ústavu v Chuchelné. Při představování se mě zeptal odkud jsem. Rázem ožil, když zjistil, že jsem z Budišova. „Víš, kde je Tasov?“ Samozřejmě jsem věděl. „To znáš Jakuba Demla?“ Tady padla kosa na kámen, netušil jsem, kdo to je. To mu nevadilo, hlavně, že jsem byl z jeho milovaného kraje. A to nás sblížilo. Půjčil mi několik knížek Jakuba Demla, které v té době nemohly vycházet. Jazyk Demlův mi byl blízký a já si začal vypisovat pasáže z knih, které mě zaujaly. S postupem času jsem se začal, prostřednictvím Jaromíra, setkávat s dalšími básníky našeho kraje, jako byl Otokar Březina, Jan Zahradníček, Jan Dokulil a další. Do rukou se mi dostaly v té době i Jaromírovy verše. Dodnes si pamatuji, jak mě ohromil verš z jeho básně Jdi! Dokráčen do stop Stopován cestou jež bude mi kladu si ruce pod nohy aby stopy mý nebyly studený Po odchodu z Chuchelné jsme si často dopisovali. Toto období vyvrcholilo jeho návštěvou u nás na Vysočině. Jaromír tento kraj dobře znal, ještě před úrazem, jako student zde putoval s přítelem. Jejich cesta tehdy začala ve Staré Říši, vedla přes Tasov a Uhřínov, až do Halasova Kunštátu. Na invalidních vozících samozřejmě nebylo možné celou trasu tehdejšího putování zopakovat, ale krajem Jakuba Demla jsme s vypětím všech sil společně putovali. Vzpomínky a pocity z těchto vyjížděk pak vyšly v jeho sbírce básní Roztočená věž budišovská. Do Budišova se ještě vrátil několikrát. Dodnes si pamatuji jeho zpěv mariánských písní mezi stromy u Obrázku na silnici při cestě ze studeneckého nádraží za svitu měsíce. V pozdějších letech cesty na Vysočinu řídly a Jaromír začal jezdit neuvěřitelně dlouhé cesty v okolí Prahy, které daly vzniknout sbírce Objetiny. Jaromír byl věřící člověk. V tom slově víra byla u něho nejen víra v Boha, ale i láska k přírodě a zvířatům. Pamatuji si, jak mi jednou vyprávěl, že převážel na vozíku malé hlemýždě, kteří se vypravili po dešti v Horních Měcholupech, z jednoho okraje silnice na druhý, aby je nerozjezdila auta. Kolemjdoucí tatínek na otázku malého syna: „Co tam ten pán dělá?“, odpověděl: „Pojď pryč, to je nějaký blázen.“ A jak odcházely síly, opět přišly na řadu dopisy, tentokrát to byly spíše zprávy o tom, že žijeme a jaké zdravotní neduhy nás provázejí. K poslednímu našemu setkání došlo ve výboru z jeho veršů vydaných Literárním salonem k Jaromírovým pětasedmdesátinám pod názvem Podzim se neptá. Jaromír měl přání, aby tento výbor provázely moje fotografie. Jaromírovým odchodem mi přibyla další jizva v srdci. Přiřadila se k těm několika, které zanechali  moji nejbližší, kteří odešli na věčnost před ním. Vzpomínku na Jaromíra bych zakončil závěrečnými verši z Roztočené věže budišovské: Před sklizní Zemi lze uvidět celou z úzkého úvozu, kdy obilí po obou stranách utne horizont a nebe se rozlije v zemi coby ona. V takové chvíli lze vidět vše krásné, neboť jsi obhlédnut, v takové chvíli lze slyšet vše jasné, neboť jsi zaslechnut, v takové chvíli lze chtíti vše dobré, neboť jsi odevzdán, v takové chvíli být sám s přítelem znamená býti uprostřed procesí… Foto Karel Pavlíček.

Jiří Brabec Periodika a sborníky 1939–1945 Periodikům vydávaným během nacistické okupace Čech a Moravy se literární historik Jiří Brabec (nar. 1929) začal podrobněji věnovat v šedesátých letech 20. století, při práci na tzv. akademických Dějinách české literatury. „Musel jsem rozšířit excerpci literárních časopisů i na periodika, která s konkrétní literárněhistorickou prací zdánlivě nesouvisela. Například historie literární kritiky si vyžadovala systematický průzkum deníků i politických listů,“ říká v úvodu ke své knize Periodika a sborníky 1939–1945, kterou nyní vydává nakladatelství Triáda. – Akademické Dějiny české literatury byly připraveny k tisku v roce 1969, ale z politických důvodů už vyjít nesměly. Jiří Brabec patřil pak od počátku tzv. normalizace k badatelům, kteří nesměli už více působit ve svém oboru. Byl vyhozen ze zaměstnání z Československé akademie věd a nastoupil jako uvaděč v Realistickém (dnes Švandově) divadle a poté jako strážný loretánského areálu na Hradčanech. Odbornému výzkumu protektorátních novin a časopisů se však věnoval nadále. „Můj zájem o periodika, motivovaný literární historií, se postupně přesouval k poznávání specifické role různých periodik v duchovním kontextu Protektorátu.“ Čtení, vypisování a třídění poznatků z dobového tisku však probíhalo za nepředstavitelně ztížených podmínek. Jiří Brabec patřil mezi prvních 242 signatářů Charty 77, z práce v Loretě dostal výpověď a musel živil se jako noční hlídač, resp. topič. O okolnostech, v jakých se rodil jeho jedinečný plán, svědčí poděkování, jímž je opatřena právě vydávaná kniha: „Rád bych tuto knihu věnoval bývalým i současným pracovníkům knihovny časopisů Národního muzea v Zámečku (tj. v Místodržitelském letohrádku ve Stromovce). Byli přátelští a vstřícní i k těm badatelům, kterým oficiální instituce přístup do knihoven v době normalizace znemožňovaly.“ – Když se Jiří Brabec mohl po roce 1989 vrátit ke své původní profesi – přednášel dějiny literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (a podstatně přitom formoval odborný růst dvou generací bohemistů), psal studie, články a recenze atd. –, svůj průzkum neopouštěl, naopak ho prohluboval a doplňoval. Je to autor, který jen velice nerad svou práci pouští z ruky, neboť ví, že v duchovních disciplínách není nikdy nic definitivně hotové. – Knížka, kterou se nyní přesto podařilo dovést k tištěné podobě, představuje noviny, časopisy a knižní publikace. Jiří Brabec je v mimořádně sdělném stylu charakterizuje v jejich základním směřování, okruhu spolupracovníků a na příkladech nejvýraznějších příspěvků. Duchovní klima válečné doby skládají denní listy, periodika zaměřená k politice, zábavě, vědecké nebo náboženské osvětě či časopisy věnující se různým druhům umění. Vedle sborníků, antologií a almanachů domácích a exilových vydavatelů jsou představeny i počiny kolaborantské, oslavující okupační správu a šířící antisemitismus. Publikace je navíc opatřeny soupisy, které umožňují sledovat látku, podávanou v abecedně řazených monografických heslech, také dle data založení periodik i podle toho, kdy je nacistická správa zastavovala a likvidovala.

Zveme Vás na představení knihy Tischnerova abeceda v úterý 5. 3. 2024 v 19.30 hod. Dominikánská 8 barokní refektář (vstup Jalovcová 2) Zúčastní se dva polští hosté: básník a uspořadatel výboru Wojciech Bonowicz a duchovní a publicista Tomasz Dostatni Moderuje: Daniela Brůhová Debata bude konsekutivně tlumočena. Pořádá Dominikánská 8 ve spolupráci s Polským institutem a nakladatelstvím Triáda. Večer je věnován památce básníka, překladatele a dlouholetého kastelána na hradě Pecka Jiřího Červenky (5. 3. 1943 – 30. 5. 2021), symbolicky v den jeho narozenin. Tischnerova abeceda byla poslední knihou, kterou Jiří Červenka přeložil. Do češtiny přebásnil také verše Wojciecha Bonowicze. Tischnerovou silou byl nedogmatický pohled na křesťanské učení, schopnost klást na první pohled jednoduché, ale zcela fundamentální otázky, které promýšlel ve vztahu k bytí člověka ve světě a hluboké víře. Jedním z důležitých témat pro něj byla naděje, zásadní v přelomových, nejistých dobách. Tischner je přesvědčen, že je nevyhnutelné jednat z perspektivy naděje, mít „naději na naději“. Józef Tischner (1931–2000), kněz a filosof, představuje výraznou postavu polského myšlení, jeho vliv však překračuje hranice Polska. Vyšel z fenomenologické škol Romana Ingardena, od 70. let byl výraznou postavou disentu, stal se prvním kaplanem hnutí Solidarność. Dětství prožil v tatranském Podhalí, které pro něj bylo celý život důležité. V letech 1982–1985 a 1997–2000 byl děkanem Filozofické fakulty Papežské teologické akademie. V roce 1982 se podílel na vzniku vídeňského Institutu věd o člověku (Institut für Wissenschaft der Menschen), který vznikl za účelem propojení západních myslitelů s intelektuály z východního bloku. Po pádu komunismu zdůrazňoval význam etiky v nově kapitalistických společnostech.

Nakladatelství Triáda Vás zve na představení knihy Erwin Straus: Psychiatrie a filosofie, přel. P. Rezek, Triáda, Praha 2023, které se bude konat ve středu 10. ledna od 19 hod. ve vinohradské vinárně U Vávrů (Praha 2, Šubertova 4).

Ústav bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity srdečně zve na autorské čtení básníka a prozaika Pavla Kolmačky, který posluchačům představí svůj aktuální román Canto ostinato. Pořad se koná v úterý 28. listopadu od 16.00 hodin v učebně M123 (budova FFP, Masarykova třída 37, Opava) a bude jím provázet básník a učitel ÚBK Jakub Chrobák. Přijďte na setkání se slovem, které dává životu smysl. https://www.slu.cz/fpf/cz/udalost/15/894

U příležitosti desetiletého výročí smrti básníka, historika a překladatele Zbyňka Hejdy (2. 2. 1930 – 16. 11. 2013) zveřejňujeme v elektronické podobě tři autorovy stati, které zůstaly mimo obsah knihy Kritiky a glosy (Triáda 2012). Svazek jsme po dohodě s autorem nekoncipovali jako souhrn veškeré publicistické tvorby, nýbrž jako výbor, který ponechával stranou příspěvky žánrově striktnějšího charakteru (zprávy, popisné úvody k edicím cizích textů apod.) nebo stati, jež svým námětem Hejdovu kritickou osobnost poutaly příležitostně nebo okrajově. První z těchto textů – jediný, který byl v době příprav edice excerpován (v tištěné bibliografii č. 4) –, Směrnice proti rozumu (z října 1966), pojednává o nekompetentních nebo zlovolných pokynech Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody k architektonickému řešení Náměstí republiky, na něž vypsala soutěž Rada Národního výboru hl. m. Prahy. Další dvě stati byly shledány až po uzavření edice a po autorově smrti: Malý historický obrázek (z května 1968) volně souvisí s předešlým textem, vychází z autorovy zaměstnanecké zkušenosti ve Vlastivědném středisku Pražské informační služby (1958–1968) a zastavuje se u několika příkladů nekulturní politiky Národního výboru hl. m. Prahy z uplynulých měsíců a let. Lidsky dojímavá pohádka (ze srpna 1969) persifluje účelový kunsthistorický výklad díla pocházejícího z politicky „problematické“ epochy, jak byl podán v katalogu k výstavě Petra Brandla. Zbyněk Hejda by pravděpodobně všechny tyto glosy otiskl v měsíčníku Tvář – kdyby ovšem periodikum v dané době vycházelo. Časopis byl zastaven v prosinci 1965 a o jeho obnovení rozhodl vydavatel, Svaz československých spisovatelů, na jaře 1968 s tím, že Tvář začne vycházet od podzimu. Po osmi číslech byla však o rok později komunistickou cenzurou znovu zastavena, tentokrát definitivně. Autor umístil proto tyto texty s aktuálními náměty v periodikách, s nimiž sice trvale nespolupracoval, ale jejich směřování bylo v různé míře souladné s neideologickým kriticismem Tváře (všechny tři otisky jsou jednorázovými vystoupeními v časopisu Univerzity Karlovy, tj. ve čtrnáctideníku UK, v týdeníku Student a v měsíčníku Dějiny a současnost). Kdybych měl coby editor Hejdových kritických a publicistických textů v roce 2012 k dispozici všechny tři jmenované stati, do chystané knihy bych je zařadil a jsem přesvědčen, že autor by proti tomu nic nenamítal. Jenže v té době jsme znali jen první z nich, a tu jsem do svazku neuměl umístit tak, aby v sousedství ostatních v druhém oddílu knihy nepůsobila neorganicky. Nálezy dalších dvou textů v říjnu 2018 a v září 2023 však situaci podstatně proměnily. Námět stati z roku 1966 přestává být díky pojednání z května 1968 osamoceným a poznámka ze srpna 1969 přiléhá k podobně koncipovaným textům otištěným v Tváři o pár měsíců dříve (zejm. Svérázný dějepis a Tabu v české historiografii). Než budou moci být včleněny do druhého, rozšířeného tištěného vydání Kritik a glos, vystavujeme tyto tři texty Zbyňka Hejdy – připravené ve shodě se zásadami formulovanými v dané edici – zde: Směrnice proti rozumu Rada Národního výboru hlavního města Prahy vypsala soutěž „na ideové architektonicko-urbanistické řešení prostoru Náměstí Republiky a koncertního domu v Praze“. Na závěr soutěžních podmínek připojilo své směrnice Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody. Z dvou stránek a jedenácti bodů těchto směrnic vyjímám: „4. Skupina celnice a přilehlého bývalého kláštera tvoří stavebně i výtvarně jediný celek, historicky i urbanisticky významný, který je památkově chráněn. Objekt je situován na místě závažném pro vnitropražskou dopravu a v případě, že dopravní řešení prokáže naprostou nezbytnost zásahu do části nebo celku budovy kláštera, je třeba jednat o vynětí z památkové ochrany. V každém případě by bylo třeba nahradit bývalý klášter hmotou novou. Z památkového hlediska by bylo zachování stávající budovy kláštera kladem. 5. Kostel sv. Josefa a objekt čp. 1077 jsou památkově chráněny, a je proto třeba, aby řešení hledalo možnost jejich dochování. O vynětí z památkové ochrany lze uvazovat za předpokladu, že nové řešení vytvoří vyšší hodnoty architektonické i urbanistické.“ Co se v těchto směrnicích vlastně říká? Na počátku se upozorňuje, že celnice a část kláštera tvoří významný celek, významný historicky i urbanisticky – tedy pro celkový charakter města –, a že proto je tento celek památkově chráněn. V druhé větě se však jeho významnost historická i urbanistická odsune na vedlejší kolej, protože se předpokládá možnost, že bude nutno do kláštera zasáhnout. Předvídají se dopravní těžkosti. V téže větě se ještě stačí doporučit, jak to zařídit, aby bylo možno památku zbourat legálně. Předně je nutno prokázat nezbytnost tohoto zásahu, za druhé je nutno jednat o vynětí z památkové ochrany. Třetí věta do toho všeho vnáší poněkud surreálnou dimensi, když uvádí, že „v každém případě by bylo třeba nahradit klášter hmotou novou“. V závěru se velmi nesměle opět připomíná památkář, neboť „zachování stávající budovy kláštera“ přece jen – račte to uvážit – „by bylo kladem“. Zarážející je už samozřejmost, s níž se tyto směrnice vydávají za směrnice památkové péče. Všechny možné potřeby a zájmy berou v úvahu, mají porozumění pro dopravní situaci, vycházejí vstříc architektovu tvůrčímu přínosu, jen jejich vlastní památkový zájem zůstává v pozadí. Jaký je vůbec smysl památkové ochrany? Památka je chráněna, pokud nepřekáží – v tomto případě provozu nebo ještě lepšímu architektonickému výkonu (to je také otázka: jak srovnat co do hodnoty např. barokní stavbu se stavbou z dvacátého století) –, pokud nespadla nebo ji někdo nezboural. Tedy pokud není ohrožena, je chráněna. Jakmile ohrožena je, je z památkové ochrany vyňata... S různými nesmyslnými směrnicemi se setkáváme na každém kroku. Myslím si, že nejsou prostě jen výronem hlouposti, ale že ukazují ještě k něčemu dalšímu. V našem případě ukazují k víře v administrativní řešení. Změnila se hodnota díla, ubylo jí, když bylo vyňato z památkové ochrany? Změní se snad něco na podstatě činu tím, že je legalisován? UK (Časopis University Karlovy) 13, 1966/67, č. 3, 21. 10. 1966, s. 4 Malý historický obrázek „Malý historický obrázek“ L. Vachtové, otištěný v Literárních listech č. 4, může jistě doplnit každý, kdo přišel do styku s kulturní politikou pražského národního výboru. Autorka článku připomíná výstavu skupiny Trasa v roce 1959, z níž byly na příkaz soudruha Budského odstraněny dva exponáty. Není však známo, že zákrok proti výstavě měl být podepřen také „rozhořčeným nesouhlasem obecenstva“. To se dělalo takto: Soudruh Ekart, inspektor ÚNV, dal pokyn, aby na výstavu, kterou označil jako svinstvo, byla zorganisována vlastivědná vycházka, na ní aby lektor vyložil publiku odmítavý názor na výstavu a na závěr měl vyzvat přítomné, aby v pamětní knize vyjádřili pobouření nad výstavou. To by bývalo umožnilo výstavu zakázat na žádost občanstva. Soudruh Ekart zdůraznil, že je to stranický úkol od soudruha Budského. Vlastivědná vycházka se tenkrát neuskutečnila. Přece však několik jedinců zapsalo do pamětní knihy výstavy „své“ rozhořčení. Vzpomínám také, že v prosinci 1960 zakázal školský a kulturní odbor ÚNV koncert, na kterém mělo zaznít několik českých pastorel. Večer pořádal jihočeský vlastivědný kroužek. Přestrašení pořadatelé – dobrovolní pracovníci tohoto kroužku – oznamovali před vchodem do Městské knihovny příchozím, že se koncert nekoná z technických důvodů. Program jsem si uschoval na památku: Na jedné straně je Alšova kresba Betléma, na druhé straně program večera, z něhož vyjímám: Úvodní proslov spisovatele Ladislava Stehlíka; J. F. Seger, Fuga na vánoční píseň; Tři staročeské koledy; J. J. Ryba, Milí synáčkové; J. I. Linek, Vstávejte, bratři rozmilí; A. Michna z Otradovic, Sličné pacholátko atd. Bylo to v době, kdy se na Loretě mělo budovat atheistické museum a kdy se soudruh Ekart veřejně těšil představou, že z loretánských zpovědnic nadělá kiosky na prodej párků a limonády. Ještě na podzim 1965 se v okruhu pravomocí Národního výboru hl. města Prahy nesmělo říci křivé slovo o Brožíkovi. Jeden pražský průvodce hovořil při návštěvě Staroměstské radnice – jak je to obvyklé – o Brožíkových obrazech umístěných v zasedací síni. Dovolil si zmínit se kriticky o umělecké hodnotě těchto děl. Je dobré zdůraznit, že jenom reprodukoval tehdy běžně publikovaná mínění historiků umění. Bylo to udáno a z kruhů blízkých primátorovi se ozval mentorský hlas. Úkolu tlumočit tento hlas se ujala ředitelka Pražské informační služby soudružka Tauberová, která sice připustila „diskusi“ o tom, zda průvodce smí nebo nesmí hodnotit Brožíkovy obrazy, ale nakonec stejně setrvala na svém a vydala příkaz, že zejména Brožíkova, ale i jiná díla, nesmějí být napříště vůbec hodnocena. V roce 1966 se obrátila na Pražskou informační službu skupina mladých lidí se žádostí, aby jim Pražská informační služba dovolila provozovat v Prašné bráně umělecký program. Program měl zahájit Jiří Ostermann recitací Obestínu od Milana Nápravníka. Této činnosti nebyla kulturní správa Národního výboru příznivě nakloněna. Pražská informační služba, zařízení Národního výboru hl. města Prahy, zařídila věc takto: Protože se nepodařilo opatřit námitky památkové, pokusila se Pražská informační služba o výmluvu nad jiné nejapnou: Očekávané zatížení by prý neunesly podlahy Prašné brány. Nevím, jak dopadla expertisa statika, nakonec za záminku odmítnutí žádosti posloužily mlhavé provozní důvody. Pozornost si však zaslouží skutečnost, že v prostoře Prašné brány, která tenkrát přicházela pro recitační večery v úvahu, bylo už tenkrát a dosud je umístěno několik desítek pískovcových exponátů, jejichž váhu v tunách si vůbec neodvažuji odhadnout. Student 4, 1968, č. 19, 7. 5., s. 2 Článek Ludmily Vachtové Malý historický obrázek vyšel v týdeníku Literární listy 21. 3. 1968 na s. 8. Lidsky dojímavá pohádka V katalogu k letošní výstavě Brandlova díla (vydala Národní galerie, 1969) píše Jaromír Neumann: „Žil [Brandl] v těžké době katolické protireformace, která zaplňovala bezmála dvě století českých dějin po porážce českého stavovského povstání na Bílé hoře a provázela zvýšený útlak sociální i ohrožení samé národní existence. V čase, kdy české království bylo pevně připoutáno k habsburské monarchii, mělo barokní umění, rychle štěpované do země, sloužit jako nástroj usměrnění a náboženské výchovy. Stalo se však prostředkem dorozumění a charakteristickým projevem země a jejích obyvatel.“ Před časem to bylo jednodušší. „Barokní katolická kultura ..., která vyrostla jako důležitý prostředek protireformačního hnutí v době feudální katolické reakce, se stala ... ideologickým nástrojem zvláštní povahy. Provázela tu proces prosazování druhého nevolnictví a utužování feudálních pout především tím, že ideologicky upevňovala závislost českých zemí na papežském Římu“ (J. Neumann v Přehledu československých dějin, 1958). Oč to bylo jasnější. Barokní kultura byla nástrojem, provázela prosazování, provázela utužování, ideologicky upevňovala. A hotovo! Teď, po jedenáctileté kultivaci vědeckého poznání, je to tak, že barokní umění pouze mělo sloužit jako nástroj, ale nesloužilo. Stalo se sice rovněž prostředkem, tentokrát však už nikoli utužování, upevňování, prosazování, ale naopak dorozumění. Těžko říci, jak se to tak přihodilo. Mělo se stát, čím se nestalo, ale stalo se, čím se stát nemělo. Kdyby Jaromír Neumann neviděl v umění samý nástroj a prostředek, ušetřil by si mnoho nesmyslů. Pozoruhodné jsou také Neumannovy proteplené a lidsky procítěně výklady Brandlových obrazů. „Ve vrcholných okamžicích, kde se jiní snažili o hlučné a oslňující sekvence tvarů a barev, najdeme u Brandla opravdovou sílu citu nebo překvapující ztišení či lyrické zasnění, které mění zázrak nebo náboženský příběh v lidsky dojímavou pohádku. V obraze Klanění tří králů (ve Smiřicích) dovedl proměnit známý děj ve vroucí zpěv chválící život, jenž v tajemné chvíli ozáření svitem betlémské hvězdy zaplnil duši matky hrdou něhou a okoralá srdce starých návštěvníků rozehřál dojetím a teplem lásky.“ Nevím, jak se to pozná, že v Brandlových obrazech se zázrak a náboženský příběh mění v lidsky dojímavou pohádku. Škoda, že interpret víc nerozvinul myšlenku o tom, jak „Brandl často proměňoval smysl legendárních a biblických událostí v příběhy, v jejichž gestech a velkých hnutích nacházíme lidské drama a niterné vzrušení...“, a jak se taková významová proměna v tom slovním guláši z niterného vzrušení, citu, překvapujícího ztišení, lyrického zasnění, hrdé něhy, hřejivého dojetí a tepla lásky má poznat. Dějiny a současnost 11, 1969, č. 8, srpen, s. 44–45; podepsáno zh Citace z textu Jaromíra Neumanna pocházejí z katalogu, jejž v roce 1969 vydala Národní galerie v Praze k souborné výstavě děl Petra Brandla, která se konala v Jízdárně Pražského hradu od 2. 4. do 29. 6. 1969. Sešitek A5 o 18 stranách (množený cyklostylem) obsahuje soupis vystavených děl a na s. 2–5 úvodní stať Petr Brandl, velký malíř českého baroku, cit. úseky na s. 2 a 3 (text je výtahem z Neumannovy studie Umění Petra Brandla, otištěné v monografii Petr Brandl 1668–1735, již NG vydala v roce 1968 jako 4. svazek edice Katalogy Národní galerie, na s. 7–35). Citát z Přehledu československých dějin pochází z prvního svazku (Do roku 1848, Praha, Nakladatelství ČSAV 1958), s. 447. Připravil Michael Špirit

Srdečně Vás zveme na setkání s Pavlem Kolmačkou, který v úterý 24. 10. 2023 od 19:30 hod. představí svůj román Canto ostinato. Akce se koná v Dominikánské 8.

Přinášíme výběr krátkých úryvků z publicistických textů novináře, překladatele a spisovatele Jiřího Weila (1900–1959). Psaní pro periodika se Jiří Weil s několika málo přestávkami vynucenými historickými okolnostmi věnoval celý život. Publicistika zaujímá v třinácti proponovaných svazcích Spisů tři a byly již všechny vydány (v řadě Spisů jde o svazky číslo 1, 3 a 8). Jejich obsáhlé ediční poznámky přinášejí důkladný a v mnoha ohledech objevný životaběh J. Weila. Editor Michael Špirit v komentářích osvětluje řadu na první pohled netušených souvislostí, důsledně rozlišuje polohy Weila-novináře a Weila-spisovatele a nastavuje nebývale vysokou úroveň, jak přistupovat k textům, jež vznikaly v rámci a v zájmu ideologických struktur komunistického režimu. O Weilovi, výzvách a otaznících, jež příprava jeho publicistiky přináší, hovoří editor a zároveň pořadatel Spisů Michael Špirit ve velkém rozhovoru zveřejněném v posledním čísle Revolver Revue č. 132/2023 (ukázka z tohoto interview byla zveřejněna v létě tohoto roku). * Nikde snad není tak prudký život jako v Moskvě. Bulváry jsou plny lidí, veselých, radostných, a to uprostřed podzimního deště a chladu. Krasnoarmějci s čapkami, podobajícími se tibetským čapkám, jdou za zpěvu ulicí. Lidé se zastavují, pozdravují je, vše jde tak vesele, družně, jako v tanci. SJW, sv. 1, 1922, strana 15 Rusko žije kulturně. Avšak kdo žije kulturně v Rusku, není buržoazie, nýbrž proletariát. Buržoazie nežije již nyní ani ze svých tradic. Revoluce, která ji zbavila výrobních prostředků, docílila toho, že buržoazie se zřekla i kulturní práce a oddává se buď kokainismu, anebo mysticismu. SJW, sv. 1, 1922, strana 20 GPU je úřad vzniklý v revoluci na návrh Leninův. Cely jsou daleko pohodlnější než u „čtyrky“ našeho rakousko-československého policejního ředitelství. Mluvil jsem s několika bývalými vězni i v črezvyčajce, i v GPU. Nestěžovali si, naopak. SJW, sv. 1, 1924, strana 62 Vesnice chce číst. Vesnice chce literaturu. Nestačí pojízdná knihkupectví. Nestačí závratné náklady. Uvědomíme si: V oloněcké gubernii za zimních večerů předčítají Leninovy spisy. Cizí, neznámá slova jsou pečlivě luštěna. Co je to akumulace? SJW, sv. 1, 1928, strana 84 Rusko bude víc než Západ. Bude spojením největší techniky Ameriky s asijskou zemí. V pozadí moskevské ulice týčí se moderní železobetonové domy jako směrnice příštího vývoje země. Ukazují cestu. Vedle Strastného monastýru stojí semafor budovy Izvestijí. SJW, sv. 1, 1928, strana 89 Je těžko, abyste neviděli člověka, který by nečetl, čte se za nejnemožnějších příležitostí a situací. Viděl jsem dívku, která visela z nabité tramvaje, jednou rukou se držela tyče a v druhé svírala otevřenou knihu, obracela listy jazykem po celou jízdu. SJW, sv. 3, 1933, strana 22 V dešti, sněhu a větru nás doprovází hudba, ne, není to hudba větru, je to opravdová hudba, dechový orchestr s bubnem a činely. Tu hrají čekisté svým vězňům, stavitelům silnice, aby se jim lépe pracovalo, aby měli větší chuť ke kopání a válcování v průsmyku Boamském na výši 2000 metrů nad mořem. SJW, sv. 3, 1935, strana 64 Zajímá nás, která kniha má v poslední době nejvíce výpůjček. Očekáváme nějakou známou beletristickou knihu, avšak uslyšíme: Engelsův Anti-Dühring. Jsme nedůvěřiví, je to vědecká kniha, nejzákladnější kniha marxismu. „Můžete se přesvědčit“ – říká knihovnice – „tady je, prosím, kartotéka.“ Přesvědčujeme se, je tomu tak. SJW, sv. 3, 1935, strana 35 Smrtelná nemoc již svírala Lenina, byl unaven a musil ihned po této řeči odjet do Gorki a ulehnout, ale jeho oči se stále smály, neboť budoucnost Sovětského svazu byla zabezpečena žulovými základy pravdy, kterou dal svému lidu i celému lidstvu Lenin. SJW, sv. 8, 1946, strana 301 Sovětská literatura pokračuje v tradici ruské klasické literatury. Je pravda, že nastalo určité posunutí vyvolané novou vrstvou, která nastoupila na místo šlechtické a měšťanské vrstvy. Toto posunutí znamenalo však jen vyloučení určitých motivických prvků, ale nic jiného. SJW, sv. 8, 1946, strana 316 Státník malého národa se stává nositelem myšlenky syntézy svobody sociální a svobody individuální. Je to cesta překonání nevíry v člověka na základně hospodářského osvobození podle zásad sovětských, se zachováním všech vysokých hodnot individualistické kultury západní. SJW, sv. 8, 1947, strana 168 Benešova politická bystrozrakost a dalekozrakost se jeví především v ocenění úlohy Sovětského svazu. V dobách největší skepse a halasné německé propagandy o „věčném přátelství německo-sovětském“ předvídal správně prezident, že Sovětský svaz se octne na straně bojovníků proti fašismu. SJW, sv. 8, 1948, strana 213 Mezi politiky, kteří věděli, že pakt Sovětského svazu s Německem znamená jen odklad, jehož cílem bylo získati čas, a že Sovětský svaz se připojí v konečné fázi války k boji proti fašismu, byl Winston Churchill a náš prezident Edvard Beneš. SJW, sv. 8, 1948, strana 214 Ve Francii proces velikého pochodu lidu ke kultuře. Slyšel jsem od lidí, že čekají na literaturu, která přijde z Východu – pravdivou, nevyumělkovanou, o životě obyčejného člověka. Věří, že v zemích lidové demokracie a v Sovětském svazu taková literatura vznikne. SJW, sv. 8, 1956, strana 361 Mluvím-li již o Hemingwayovi, chtěl bych se jen zmínit, jak se projevoval jeho vliv v sovětské literatuře. Hemingway byl dávno čten a obdivován v Sovětském svazu, daleko dříve, než ho objevila Amerika. SJW, sv. 8, 1957, strana 408 * Komplet tří svazků publicistiky je na našem e-shopu cenově zvýhodněn.