Search this site

Za velmi příznivé ceny nabízíme k prodeji knihy, které se k nám vrátily z distribuce či od knihkupců v lehce poškozeném stavu, knihy vystavené na veletrzích či knihy s výrobní vadou z tiskárny. Výtisky mají pouze kosmetické vady na kráse, které neubírají nic na jejich hodnotě a nebrání bezproblémovému čtení. Míra poškození není velká, z prodejní sítě se občas vrací knihy, které byly vystaveny dlouho ve výloze a na slunci a mají zažloutlé listy, odřenou obálku nebo hřbet, mívají na sobě napsanou cenu, nalepený štítek či ohnuté listy. Nebo déle ležely někde v regále a mají zašpiněnou ořízku, případně obálku. Na veletrzích bývá o tyto výtisky velký zájem, proto jsme se rozhodli je zpřístupnit i touto cestou, aby měli šanci najít si svůj poklad i čtenáři, kteří nemají možnost k nám zavítat. Moc nás potěší, když se těchto knih, které jsme připravovali s velkou pečlivostí a přesvědčením o jejich významu, někdo ujme, zachrání je tak před likvidací a pomůže nám uvolnit skladovací prostory. Bazarové knihy najdete v sekci Slevy a bazar. Postupně budeme doplňovat další tituly.

Srdečně vás zveme do Knihovny Václava Havla, Řetězová 7, ve středu 5. března 2014 od 19.00 hod. na uvedení výboru z díla význačného romského autora současnosti ANDREJ GIŇA: PAŤIV. JEŠTĚ VÍME, CO JE ÚCTA Večerem provedou a s autorem promluví editorky Karolína Ryvolová a Helena Sadílková. Hrají Le čhavendar z Rokycan. Ochutnávka speciality goja. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Nadace Český literární fond.

V sobotu 15. 3. 2014 zemřel několik dní před svými dvaadevadesátými narozeninami ve Spojených státech literární historik a kritik, překladatel a editor Jiří Pistorius (nar. 19. 3. 1922). Nakladatelství Triáda vydalo v roce 2007 obsáhlý výbor z jeho díla s názvem Doba a slovesnost. J. Pistorius též pro vydání v Triádě uspořádal a k vydání připravil monografickou edici svého učitele Václava Černého André Gide (2002). Na následujících řádkách uveřejňujeme pásmo úryvků z dopisů Jiřího Pistoria redaktorovi Triády Robertu Krumphanzlovi. K osobnosti Jiřího Pistoria se v příštích dnech na internetových stránkách Triády ještě vrátíme. Už v únoru t. r. jsem se dozvěděl od dr. Hamanové z Památníku národního písemnictví, že se Vaše nakladatelství vážně zajímá o vydání universitní přednášky Václava Černého o André Gidovi z r. 1946–1947. Už tehdy pomýšlel jsem na edici tohoto významného textu, který jsem znal jednak jako posluchač FF UK v té době, jednak jsem si ho znovu přečetl v literárním archivu Památníku na Strahově, když jsem tam na jaře 1995 připravoval přednášku o V. Č. a jeho vztahu k tomuto francouzskému spisovateli. Na konci roku 1996 – za mé další návštěvy Prahy – dostal jsem pak [...] svolení dcery pana profesora dr. Pavlíkové k edici. Od ní jsem pak dostal dopis (11. června t. r.), v němž mi sděluje, že s Vámi o věci jednala v tom smyslu, že s vydáním Černého textu ve Vašem nakladatelství souhlasí a že si přeje, abych editorem byl já. Prý dostala od Vás žádost o mou adresu. Abych se Vám alespoň stručně představil, pokud jste nebyl informován o mé „literární minulosti“ a důvodech mého zájmu o to, aby tento text vyšel – po tolika peripetiích celého života Václava Černého a stejně dlouhém období násilného umlčování Gidova díla v komunistických Čechách. V letech 1945–1948 (do července toho roku) byl jsem na Filosofické fakultě KU vědeckým (a tehdy jediným) asistentem pro. Černého v oddělení, kterému se tehdy oficielně říkalo Seminář pro srovnávací literaturu. Prahu jsem v létě 1948 trvale opustil a svou komparatistickou činnost jsem pak přenesl do Francie, publikačně pak do Německa a posléze do USA (od r. 1958), kde jsem „zakotvil“ (!) v universitním vyučování na dlouhá léta. Když jsem se pak, po prvé od svého odchodu, dočasně do Prahy vrátil v létě 1992, bylo to vlastně hlavně kvůli Václavu Černému, abych tam přednášel (na sjezdu čsl. Společnosti pro vědy a umění) o jeho vztahu k Francii. Ještě jednou a z důvodů přednášky (ačkoli se nepovažuji za žádného profesionálního „přednašeče“) objevil jsem se v Čechách na jaře 1995. Tehdy Ústav pro českou literaturu pořádal v Náchodě několikadenní symposium o „Životě a díle V. Č.“ a já jsem tam přenášel o Černého „celoživotním vztahu k André Gidovi“, kterého považoval za svého „Učitele nadevše drahého“, jak sám napsal. Při této příležitosti a za rozhovoru s několika českými kolegy vznikl a počal se „krystalizovat“ úmysl přinést dnešnímu čtenáři Černého portrét Gida (24. září 1998) * Vzpomněl jsem si, že jste mi říkal, že by Vás zajímalo nahlédnout do mých prací o André Gidovi. Poslal jsem Vám separáty tří článků z posledních let, týkajících se Gidova vztahu k Německu a k německé kultuře. (17. února 1999) [...] díky za Mokrejše [Antonín Mokrejš, Duchovní svět F. X. Šaldy, Praha, Torst 1997]. Má to provokativní „bibliografii“ na konci (jen dvě stránky) a výlučně jen Šaldovy texty. Je to obvyklá „literatura předmětu“, která je GESTO. Necituje zhola žádného kritika, který by se byl před ním Šaldou a jeho filosofickými názory zabýval. Ani v textu knížky NIKOHO necituje, na žádného předchůdce se neodvolává. Zajímavé. (4. března 1999) * V Kameníkově překladové knize [Jan Kameník, Překlady, Praha, Triáda 1996] mne nejvíce zaujal doslov Jiřího Pelána. Je v něm všude cítit bystré oko literárního analytika a v nespočetných příkladech porozumění francouzskému textu v jeho nuancích a interpretačních těžkostech. Zejména v básních Nervalových. Něco o tom vím. Sám jsem se Nervalovou poezií v podrobnostech zabýval v často opakovaném semináři s mými americkými studenty. Problematika, kterou Nerval ve svých básních nabízí, problematika interpretační (kolikrát různě se každý text dá „vysvětlit“, pochopit, polopochopit...) je u tohoto autora k nezaplacení. Je k nevíře, jak tento básník přitahuje překladatele rovným dílem mezi těmi, kteří zvládli francouzský jazyk k perfektnosti, jako ty, kteří jsou s ním na štíru. Je to skoro pochopitelné: oběma dovoluje jeho text ony proslulé „nekonečné možnosti“; buď že poznali nevyčerpatelné bohatství zvládnutého jazyka, nebo (u těch druhých) neznalost všech možností francouzštiny dovoluje si „vymýšlet“, „fantazírovat“. A zajímavé je pozorovat, ke které složce se ten či onen překladatel preferenčně obrací. Paradoxně se stává, že rytmická, hudební, intonační složka upoutává mezi překladateli právě ty, kterým plný smyslový obsah uniká (nebo je jen druhotný). (7. července 1999) * Jsem Vám velmi vděčen, že jste mě tak zpříma a bez obalu napsal také o příčinách své čtenářské skepse. Chci Vás hned ujistit, že Vás nejenom chápu, ale v celé té věci s Vámi bez výhrady souhlasím. Vyjádřil jste také moje pocity. I já jsem stejně alergický na smířlivost V. Č. se socialismem, na jeho víru v tuto ideologii. Osobně jsem se jím nedal nikdy přesvědčit, že pokud není socialismus marxistický, je s ním „všechno v pořádku“. Pokud jde o Gidův komunismus: tuto periodu v Gidově myšlenkovém vývoji jsem vždycky pokládal za intelektuální fiasko. V. Č. by chtěl věřit tomu, že Gide má právo na „stálou změnu“ v tom, v co věří a co vyznává – protože „nic se mu nemůže stát“. Už předem ví, že jeho názor není trvalý. (15. září 1999) * Ještě malá poznámka k významu (obecně, a pro nás zvláště) Černého překladu Thesea [...] K otázce výběru pasáže (závěrečné, 23. kapitoly Thesea): Pro V. Č. jsou tyto úryvky výrazným příkladem dvojdomosti Gidovy osobnosti, či lépe: její vnitřní polarity. (Rozdělení vlastní autostylizace Gidovy na figuru Thesea a figuru Oidipa.) Neméně důležitý je sám překlad jako takový, neboť se v Č. stylu odhaluje také jeho perceptivní proniknutí do podstaty stylu Gidova. Tj. nejvíce do jeho „klasicistního výrazu“, o němž v přednášce V. Černý také s dobrým postřehem mluví. A protože vlastně nikde ve svých textech o A. G. Černý o stylu Gidově nemluví (škoda...), je to jakási „náhražka“ za kritickou analýzu Gidova stylu. „Analyzoval“ jej skrze svůj zdařilý výkon překladatelský: výběrem slov a neméně rytmem prózy, s nímž se do Gidova stylu vžívá. A ke všemu: je tu jistá shoda s Ernstem Robertem Curtiem (ještě jednou k tomu jménu!). Curtius také psal o Theseovi Gidově, a také ho překládal. Dokonce celého! A to na Gidovu žádost! A také Curtius v tomto posledním dílku Gidově spatřuje ono vnitřní napětí doplňujícího se kontrastu, napětí polarizovaného vnitřního autoportrétu. V málo známém článku, který napsal do Die Neue Rundschau k Gidovým osmdesátinám („Achtigjährige Gide“, dva roky po vydání Thesea, dva roky před smrtí Gidovou), mluví o „zvýšeném protiportrétu“, v kterém zde Gide sám sebe představuje („Der Theseusmythus ist das erhöhte Gegenbild, in dem Gide sich darstellte“). a už 20 let před tím, u příležitosti Gidova dramatu Œdipus (které také překládal), mluví Curtius o Gidově „kontrapunktische Kunst“. Už kvůli látce je pochopitelně hodně podobností mezi oběma texty. Gidův Œdipus předjímá Thesea (4. prosince 1999) * [...] díky za milý dárek knižního vydání Černého přednášky z r. 1945–1946 o francouzské poezii. Jsou tam skvělé pasáže (např., mezi tucty jiných, skvělý kondenzovaný portrétek Jeana Cocteaua, v němž V. Č. v proudu bystrých postřehů píše tak otevřeně, a zhuštěně, jak se málo o tomto unikátním zjevu píše). Byl jsem posluchačem na všech těchto přednáškách v prvním poválečném Černého semestru na fakultě (bylo to v sále číslo 200 nebo 202, nad velkou aulou) a při čtení toho textu udivoval jsem sám sebe, jak jsem si nejrůznější „vejšplechty“ tam pronesené – například o nejmladší generaci spisovatelské v té době u nás – pamatoval. Kdybych se tak dobře mohl spoléhat na svou paměť, pokud jde o věci bližší dnešku, byl bych rád! Jenomže... (1. března 2000) * Mimochodem: ten první překlad Vatikánských kobek jsem míval také ve své staré pražské knihovně, ještě než jsem o ni o celou v roce 1948 přišel, či lépe řečeno, než mi z ní zbyly knihy jen 4 – více se do aktovky nevešlo... Překladatel [Vatikánských kobek] Jiří Ježek, žák Šaldův, o 4 roky starší než V. Č. byl mi dost blízký. Byl dokonce svědkem na naší svatbě. Dosti o těch personaliích! (17. března 2000) * Váš nečekaný dárek - překvapení. Jak Vám náležitě poděkovat nejen za tu krásnou knihu – právě 70 let starou – [André Gide, Vatikánské kobky, Praha, F. Topič 1930], ale nadto za několikerý, nemateriální smysl toho gesta? Nejenom za dokumentační cenu gidovského materiálu, ve chvíli, kdy na něm pracuji. Ještě jiné věci odrážejí se v tom znamenitě a elegantně zvoleném výběru: od jména překladatele Vatikánských kobek, který mi byl dlouhá léta blízký (viděli jsme se s ním, žena a já, naposledy v červnu 1948, před odchodem z Prahy), až po Vaši zvláštní pozornost k mé možná neuvážené zmínce o tom, že mi ze staré knihovny kromě čtyř svazků vlastně nic nezůstalo. Zkrátka osvědčila se stará pravda, že dárky nezasloužené jsou ty nějkrásnější. (20. dubna 2000) * Zpráva nejradostnější: své nedávné cesty po středních USA využil jsem též k návštěvám antikvariátů, jaké u nás na Východě [USA] nemáme. Vyšťoural jsem antikvární exemplář Wellkových Concepts of Criticism, o které jste se kdysi zajímal. Do této doby se mi ho nepodařilo najít, až dnes. Je bohužel echt antikvární, vyřazený z nějaké obecní knihovny. Dnes jsem ho dostal, zítra Vám ho posílám letecky. (8. května 2000) * Píšete, že jméno Jana M. Kolára jste neznal. V době mezi 1945–1948 bylo to známé žurnalistické jméno. Psal do Lidových novin, ale hlavně do Vývoje a Obzorů, vydávaných Pavlem Tigridem. Byli s Tigridem velmi blízcí přátelé. Mým přítelem se stal až v Paříži, na začátku 50. let. Bohužel, stokrát bohužel zemřel ve velmi mladém věku (na rakovinu) – 1978. Byl to člověk a novinář velmi statečný. Už roku 1948 byl v Praze zatčen a krátce držen ve vazbě pro článek o sovětské účasti v jáchymovských dolech. (12. května 2000) * Podařilo se mi, tentokráte rychleji, než jsem doufal, a dříve, než tomu bylo v případě Wellekových Concepts, sehnat jejich pokračování (podle mého soudu o nic méně zajímavých) Discriminations. Jejich antikvární exemplář je též v zachovalejším stavu, než byl ten jeho „předchůdce“. Dostal jsem jej včera a hned jsem Vám ho vypravil leteckou poštou. (9. září 2000) * Vojtěch Jirát byl především Fischerovým ŽÁKEM. Chcete-li též jeho životní data: 1902–1945. (Ale nejsou snad nutná.) Poznámka nevýznamná, „životopisná“: Byl jsem na jeho pohřbu na Olšanech. Bylo to těsně po revoluci, uvnitř hřbitova se ještě střílelo (zbytky německé armády skrývající se v hrobech), pustili nás tehdy jen k bráně hřbitovní... (25. listopadu 2000) * ANDRÉ GIDE NÁM VŠEM VE VYHNANSTVÍ I DOMA. V listopadu 1949 poslalo se André Gidovi přání k osmdesátinám. Na ně mi přišla donáškou odpověď, psaná jeho drobným, složitým rukopisem. Doma slyšeli dopis z rozhlasu, zde jej otiskuji na památku Gidova odchodu [A. G. zemřel 19. února 1951]: 24. list. 49. Z tolika dopisů a telegramů, jež jsem dostal ke svým osmdesátinám, máloco se mne tak dotklo jako pozdrav československých spisovatelů ve vyhnanství. To proto, že není kromě Vaší na mapě Evropy země, ke které se stáčí můj pohled s větší sympatií. Tato sympatie, už hodně dávná, jen nezměrně roste nad utrpením Vašeho lidu. Rád bych, abyste vyřídili výraz dojetí všem Vašim krajanům, jež můžete vůbec dostihnout. Nemocen a unaven, cítím se některé dny se silami v koncích a zřídky kdy mohu napsat dopis, ale tento dopis jsem musil napsat a to z celého srdce. André Gide. [Stopa. Sešit pro kulturu, „vyšel v březnu 1951 v Paříži jako soukromý tisk Fr. Kovárny“, s. 13.] Ke Kovárnově Stopě – a zda jsem byl ve věci s blahopřáním k 80. narozeninám A. Gida nějak „zapleten“. Nuže, venkoncem nebyl. Alespoň ne nějak „důležitě“. Kovárna se celou věcí „pověřil“ sám. Byla to jeho iniciativa, včetně „provedení“. Můžete to uhodnout podle formulace. Místo „poslal jsem přání“ říká neosobně „poslalo se A. Gidovi přání“. Já jsem se tehdy s Kovárnou pravidelně (jednou týdně na skleničku a pohovor v některé pařížské kavárně) velmi přátelsky stýkal – stejně tak jako před tím se stejnou pravidelností v Praze (byl přece nejbližším přítelem V. Černého) – návyk té pravidelnosti jsme jako „vyhnanci“ přenesli do Paříže. Ano, měl jsem originál toho dopisu v ruce. Hned jak přišel a Kovárna mi ho ukázal, narychlo jsem ho přeložil a chvátal s tím do 118 na Champs Elysées, kde byla tehdy redakce českého vysílání francouzského státního rozhlasu a já byl přimíchán do jejího kulturního vysílání. (Vysílalo se hodinu denně, mezi 7 a 8 večerní na krátkých vlnách.) A hned jsme ten dopis do Prahy (a okolí) v pravidelném zpravodajství odvysílali. Tištěný překlad pořídil Kovárna sám, později. (28. března 2001) * [Pistoriův rozhlasový cyklus Čechy v Evropě a Evropa v Čechách pro Radio Free Europe] – „Samozřejmě knížka to nikdy nebyla.“ (14. května 2000) * Dvě důležité adresy pro event. poslání recensního výtisku „Václav Černý – André Gide“: (1) Monsieur Jacques Voisine Professeur à l´Université de Paris-Sorbonne [...] Ivry sur Seine, 94200, FRANCE (2) La Revue des études slaves Institut d´études slaves 9, rue Michelet, Paris 75006, France Výtisky mají se adresovat: Monsieur Michel Mervaud, Rédacteur pour la revue des livres. „Poznámky“ k oběma adresám: (1) V. Č. dobře znal prof. Voisina. Viz o tom PAMĚTI 1945–1972 na str. 437, 439, 499, 506. Významný představitel francouzské komparatistiky na Sorboně. Navštívil Černého v Praze v době komunismu a Černý mu návštěvu několikrát oplatil za svých dvou návštěv Paříže 1966 a 1968. Kromě toho, já sám se s ním znám už přes 50 let! Když jsem jako emigrant (1948) přišel do Paříže, a hned se vrhl do semináře srovnávací literatury (k prof. Jean-Marie Carré), byl právě v ten rok (!) Voisine jmenován asistentem komparatistiky. Byl vůbec první asistent na srov. lit. – první vůbec ve francouzských dějinách – před tím ta funkce na Sorbonně oficielně neexistovala. A dnes už mu je 88 let. Ale pořád ještě píše, publikuje, na „Revue de littérature comparée“ má stále hluboký vliv (je jedním z nejdůležitějších členů redakční rady). Ta Revue sama v průběhu let přinesla několik recensí mých vlastních knížek. Byla založena už 1921. Voisine sice sám česky nečte, ale jeho žena (kdysi též posluchačka na FFKU (v slavistice a v komparatistice) je Češka. Sama je též profesorkou (řádnou) na Sorboně v tom komparatistickém oddělení. jistě by tedy Voisine mohl „zařídit“ vznik a otištění recense (kdyby chtěl). Já sám mám však několik důvodů ji o to nežádat. Nicméně ona sama mě dobře zná (a také mne několikrát v článcích citovala). Hlavní důvod zaslání recensního výtisku na tuto adresu je vztah Voisine – Černý. Nemluvě o tom, že V. Č. při nejmenším 3krát nebo 4krát publikoval v Revue de litt. comparée. Už před 2. světovou válkou, zvláště pak po roce 1948! (2) La Revue des études slaves je nadevši pochybu ve Francii tou nejdůležitější slavistickou revue. Podobně jako RLC, vychází také už od r. 1921! O všech mých knížkách (pokud se týkaly bohemistiky) věrně bibliograficky a stručným popisem referovala už od r. 1948 (má šaldovská bibliografie, na kterou tam upozornil sám André Mazon, nestor franc. slavistiky). V každém případě exemplář tam zaslaný bude uložen v české knihovně Institutu d´études slaves (opět: nejdůležitější bohemistická knihovna v Paříži; Institut je vydavetelem té Revue). Myslím, že by bylo dobře poslat jeden exemplář také Tigridovi. Důvodů mnoho (také osobních). Černý se o něm v 3. díle Pamětí zmiňuje při nejmenším dvanáctkrát. Při své návštěvě u něho roku 1966 byl V. Č. výjimečně obdivný. Rozhodně Pavlu Tigridovi dával přednost před všemi politickými emigranty. Znal se s ním už před válkou v Praze, kdy se P. T. vůbec ani Tigrid ještě nejmenoval. A v neposlední řadě: Tigrid uveřejňoval Černému ve „Svědectví“ důležité články, ještě před listopadovou „Wende“. Konec konců já sám jsem se s ním dlouhá léta znal. Nemám tudíž nejmenší skrupule dát mu poslat „osobní“ exemplář (až bude). Myslím, že by to byla menší chyba než ho s touto publikací o V. Č. ignorovat. V červnu 1992 jsem v Praze (na kongresu SVU) přednášel o Černém. Při té příležitosti jsme se s Tigridem po letech sešli. Povídal: „Přijďte za mnou na Kopeček!“ Tak on říkal Hradčanům, kde už nevím v jaké funkci ve stínu Václava Havla úřadoval, ještě před tím, než byl ministrem kultury. A ještě jedna adresa: Prof. Peter Bugge, dánský bohemista (výtečný), který na náchodském sjezdu o V. Č. (v březnu 1995) přednesl ten nejvýznamnější referát. Nejodvážnější, bez vytáček kritický. [...] Zatím sháním jeho adresu. (21. února 2002) * Krátký seznam textů pro eventuelní zvážení o případném zařazení do „zamýšlené“ antologie mých starých článků. [...] nemám je zde v kopii a v USA knihovnách jsou nedostupné [...] přesný bibliografický záznam nemám [...] můj článek o překladu Jana Vladislava Coleridgovy „Písně o starém námořníku“ (Ancient Mariner) [ve skutečnosti kritika překladu této skladby od Josefa Nesvadby (1946), ve srovnání s překladem J. V. Sládka (1897) – Nad jedním jubileem překladu, in: Svobodné noviny 3 (55), 1947, č. 162, 13. 7., s. 6; v knize Jiřího Pistoria Doba a slovesnost, Praha, Triáda 2007, na s. 499–501]. Stalo se mi tohle: V den, kdy referát vyšel, telefonoval mi Josef Palivec, s tím, že on také přeložil tuto báseň – je s překladem hotov a chystá se jej vydat. „Chtěl byste mi k tomu napsat předmluvu?“ Byl jsem tehdy spíše „poctěn“ touto nabídkou. Nedošlo k tomu však. Musilo to být asi blízko Února, a z celého projektu (i Palivcova) sešlo. [...] Ze všech mých starých statí z této doby nejvíce by mi záleželo na té poslední, ale tu už asi nikdy nenajdu, leda... (hned se k tomu dostanu). Byla to vážná studie o vlivu Cervantesova Dona Quijota na celé dílo Viktora Dyka (nejenom tedy na jeho hru „Zmoudření D. Q.“). Ten článek jsem napsal, byl už vysázen a já provedl kompletní korekturu a poslal zpět do redakce „Kytice, měsíčníku pro literaturu a umění“, která začala v Praze vycházet od října 1945. Jejím redaktorem byl jmenovitě Jaroslav Seifert, ale ve skutečnosti řídil ji prof. Karel Cvejn (který si ten čl. u mne objednal jednou v tramwayi blízko Chotkových sadů). Nikdy nevyšel, ač vysázený a autorem opravený, neboť ten autor se mezitím stal „zrádcem přes hranice uprchlým“. To jméno se musilo přestat tisknout ze dne na den, když se zpráva o mém zmizení po Praze rozšířila. Jediná slabounká (téměř neexistující) naděje, že by vyplul dnes ten článek na povrch: Že se n ě k d e zachoval archiv měsíčníku Kytice (buď pod jménem Cvejnovým nebo Seifertovým – na Strahově??) a že by se tam byla opravená korektura po paměť věčnou zachovala. Zdá se mi to spíše nemožné než pravděpodobné. Zmizela s tolika jinými papíry, které tam po mně tehdy zůstaly. Je to příklad proměn[ě]né životní „perspektivy“. Tehdy mně na nějaké ztracené korektuře tak pramálo záleželo, že se mi dnes jeví nepřirozené, že bych se po ní měl shánět po více než padesáti letech. Snad i „nepřirozené“, že se mi to – do paměti vrací. (21. února 2002) * Také mne zajímala ta Vaše stifterovská četba, o níž jste se zmiňoval. Nemaje v naší místní universitní knihovně přístup k tomu českému překladu z r. 1953 Jitky Fučíkové [Adalbert Stifter, Vítek, Praha, Vyšehrad 1953], vypůjčil jsem si originál tohoto populárního románu (Witiko) Stifterova, abych se alespoň tak vžil do Vaší lektury. Čte se to tak dobře, jako by ten německý text byl sám zdařilým a čtivým českým překladem. Je napsán slohem tak průzračným! Je to velice příjemná a vzdušně působící četba. Člověk nemůže přece číst napořád Prousta. A dobře všichni vždy činíme, když se nedáme uvěznit tak výlučně ve světě nedostižných moderních klasiků, ať jakkoli přeslavných. Chci Vás na něco upozornit, co možná už jste sám objevil: v té malé uličce, která vede z Kampy na Klárov (ještě dříve než se zahne do Letenské ulice) je na levé straně malé knihkupectvíčko, které je specialisované vlastně výhradně na Adalberta Stiftera (možná, že je záměrně orientováno na zákazníky zahraniční (německého jazyka mocné). Až tam tudy půjdete, přesvědčíte se sám. Tehdy, na svých předposledních prázdninách na půdě české, bylo to v roce 1937, ještě pár měsíců před tím, než se nám ta stará vlast rozpadla. Trávili jsme ty prázdniny na Šumavě, ve vesničce zvané Lenora. Vltava, coby potok, odtamtud tekla v lukách. A bylo to celé na pár kroků od Stifterova rodiště, které se česky jmenovalo Horní Planá, a v jeho (tj. Stifterově) jazyku Oberplanei. Napadlo mě (bůhví proč) přečíst si některé namátkou vyhledané pasáže z Stifterova románu v „srovnávací souvislosti“ s Vančurovými Obrazy z ději národa českého (jejichž první díl vyšel v prvním roce Protektorátu!). Mají ty dvě knihy, vším tak vzájemně sobě vzdálené, něco „příbuzného“ stylisticky – alespoň chvílemi se mi tak zazdálo. Asi je to už také tím, že jsou obě dějově umístěné v úzké době pokročilého středověku. Ale nelze ani upřít, že oba tito mistři hleděli oba k tomu, jak se odlišit od základního kánonu ostatní prózy své doby. (20. července 2006) * Zdá se mi však, že to mé srovnání mezi autorem Vítka a Obrazů národa českého jsem poněkud přehnal. Přestřelil jsem a jsem Vám dlužen jistého dodatku: Jistěže máte pravdu, že V. V. se Stifterovým výrazem hrubě kontrastuje. Na mou chatrnou omluvu. Ale mluvit nebo psát o tom přesto můžeme. Příště. S Jiráskem to bude u mne horší. Vždyť já už jsem tohoto kdysi mně tak milého autora nečetl už 60 let. Ale měl jsem ho tak rád, že mi ani ten ultrarošťák Zdeněk Nejedlý nemohl kladný vztah k autoru „F. L. Věka“ vůbec zkazit. Jako pětiletý kluk jsem ho vídával chodit po nábřeží (tenkrát Rašínově) a vždycky večer. A jako 10letý čítal jsem toho „Věka“ jako životní drama Václava Tháma. (1. září 2006) * Ta knížka Tesařova o začátku německé okupace v Čechách [Jan Tesař, Traktát o „záchraně národa“, Praha, Triáda 2006], má dozajista něco do sebe. Pro mne je však zvláštní, že se týká doby, kterou jsem prožíval jako současník. A ke všemu není tak úplně „přítomná“. Vždyť byla psána právě před nějakými 40 lety, ve chvíli, kdy už jsem v Praze dávno nebyl. Ten pan Tesař na str. 253–257 vychvaluje Julia Fučíka za jeho „studie“ o Boženě Němcové! Já jsem o nich také psal u příležitosti druhého jejich vydání (ve Svobodných novinách). Nyní ten můj text nachází se v chystané „Době a slovesnosti“. Kdybyste v korekturách o něj náhodou zavadil, uvidíte, že já bych za toho Julia Fučíka nedal ani zlámanou grešli. Pochybuji, že Vás mé stanovisko překvapí. To máte tu „objektivitu“ v kritickém psaní. Jsem však o to více rád, že jste mi [Tesařovu knihu] v Praze přinesl jako dárek. [...] Ten můj článeček byl tehdy v Čechách považován, jako malá „odvaha“. Tenkrát v roce 1947 nebo 1948 se v Praze o nebožtíku národním velehrdinovi (Juliu Fučíkovi) bez úcty psát, nebo tisknout, nesmělo. Proto mi k tomu mému svrchu zmíněnému příspěvku dal na dálku gratulovat profesor Miroslav Hýsek, slavný bohemista z Karlovy university – toho Hýska vyloučili komunisti nespravedlivě jako učitele FF KU už v květnu 1945 – pro údajnou „kolaboraci s nacisty“ za protektorátu. Bylo to zcela nespravedlivé a velmi po všech stránkách sprosté. Nepřestal se chudák obhajovat, a když už se mu začínalo dařit, přišel do toho Únor 1948. Nemusím připomínat, že tenkrát – až do toho Února – bylo nejenom „nevítáno“ Fučíka kriticky „stírat“. Bylo rovnou zakázáno Hýska tisknout. Proto mi svůj názor poslal jen po ústním poslu (Felix Vodička), přesto že jsem ho osobně neznal. Takto vidíme napořád stejně, „čím svět odplácí“. Ještě že se ta „dějinná spravedlnost“ na vahách času stále proměňuje. Ale nevím si rady, co s tou fotografií z Paříže [proponována a také umístěna na vazbu knihy Jiřího Pistoria Doba a slovesnost, Praha, Triáda 2007]: Lepiče týdenních plakátů kulturních událostí. Ta má tedy přijít na vazbu? Takového človrdu s mokrou štětkou namočenou do tekutého lepidla jsem v pařížských ulicích potkával „týdně“. A on se mi teď vrací. (4. listopadu 2006) * Ať tedy žije socha Atlanta na Astronomické věži Klementina! Právě loni (2006) viděli jsme její kopii na výstavě v tom Klementinu. V Klementinu, ve kterém bývala Universitní knihovna, dnes přejmenovaná na „Národní“, to všechno v mé dávné minulosti začala. Také to, co dnes tvoří hlavní součást „Doby a slovesnosti“. (5. dubna 2007) * Poslal jsem Vám [...] několik poznámek týkajících se Claudio Guilléna, jehož knihu „Mezi jednotou a růzností“ v Triádě právě vydáváte [...]. Zapomněl jsem Vám k datu jeho nedávného úmrtí (27. ledna 2007) připomenout následující „podrobnosti“. Byl synem významného španělského básníka Jorge Guilléna (1893–1984), který přednášel na Sorboně, později na Harvardu (rozený kosmopolita), a Claudio sám na začátku druhé světové války studoval zde na Williams College, kde jsem od r. 1963 působil jako prof. francouzštiny (etc.). Ale on tu byl dlouhá léta přede mnou, od r. 1940 do 1941, odešel odtud na Harvard, kde 1953 složil doktorát z komparatistiky a záhy poté stal se sám šéfem katedry srovnávací literatury na témže Harvardu, ale později se jako šéf komparatistiky usadil v Kalifornii (University of San Diego). [...] – Také by bylo dobré připomenout, že byl ke konci jmenován členem „Královské Akademie“ ve Španělsku, a že tam dostal španělskou státní cenu za esej (1999). Ale všechny tyto podrobnosti máte patrně zjištěny odjinud. V každém případě byl to on první mezi Neameričany, s nímž jsem se po příjezdu na tento kontinent mohl blíže seznámit. Řekl bych k „upřesnění“: první po René Wellekovi a po Gleb Struvem. Ale jeho kariéra měla teprve začínat: povolal ho tehdy (1958) právě – mladičkého – Princeton. Ze ztracené korespondence... Náhodou v mých „starých papírech“ objevivší se kopie dopisu, který jsem psal Claudio Guillénovi (26. října 1958), s kterým jsem se teprve několik týdnů předtím seznámil. Byl právě jmenován na PRINCETONU začínajícím profesorem Srovnávací literatury. (28. dubna 2008)

Ukázka z románu s názvem K. od brazilského spisovatele Bernarda Kucinského. VÍR POHLCUJÍCÍ LIDI Když toho nedělního rána K. poprvé pocítil úzkost, která ho posléze zcela ovládla, tragédie již byla nemilosrdně na postupu. Dcera už deset dní nezavolala. Později bude připisovat vinu chybějícím rodinným rituálům, které jsou v těžkých časech ještě potřebnější, rituálům, jako je jednou denně zavolat nebo přijít v neděli na oběd. Dcera si s jeho druhou ženou nerozuměla. Jak to, že si on, kovaný v politice, neuvědomil vření nové doby? Možná by bylo všechno jinak, kdyby nevěnoval tolik pozornosti přátelům, spisovatelům píšícím v jidiš[1] – mrtvém jazyce, jímž mluví už jen hrstka starců –, ale spíš tomu, co se v zemi dělo v současnosti. Možná. K čemu je jidiš? K ničemu. Místo aby se starali o živé, každý týden na svých schůzkách oplakávali jazyk, který se proměnil v mrtvolu. Neděli si s dcerou spojoval od dob, kdy jí v ten den nosíval z trhu dárky. Náhle se mu vybavily zvěsti, které zaslechl včera večer v Bom Retiru: říkalo se, že zmizeli dva židovští studenti medicíny, jeden z nich prý z bohaté rodiny. Údajně v tom byla politika, diktatura, s antisemitismem to nemělo nic společného. Vzhledem k tomu, že zmizeli i Nežidé, Svaz se rozhodl do toho nevměšovat. Byly to drby, možná to ani nebyla pravda, protože o totožnosti těch chlapců neříkaly nic. Zneklidnily ho ty zvěsti, ne to, že byla neděle. Celý den vytáčel číslo, které mu dcera dala pro naléhavé případy, ale telefon vyzváněl bez odezvy. Když ho nikdo nezvedal ani v jednu v noci, a to už by musela být doma, i kdyby bývala šla do kina, jak měla v oblibě, rozhodl se, že ji nazítří vyhledá na univerzitě. Té noci se mu zdálo o tom, jak byl malý a kozáci vtrhli do ševcovství jeho otce, aby jim spravil holínky. Probudil se brzy, celý vyděšený. Vzpomněl si, že se kozáci objevili přesně na Tiš’a be-av,[2] v den všech pohrom židovského lidu, den zboření prvního i druhého chrámu a vyhnání Židů ze Španělska. Nevěděl sice, čeho se má obávat, ale už v obavách vytáhl z garáže austina, a aniž vzbudil manželku, vyrazil směrem k univerzitnímu kampusu, rozkládajícímu se v dáli za změtí mrakodrapů. Jel pomalu, dlouho projížděl centrem, jako by nikdy nechtěl dorazit na místo; pocit jistoty, že ji najde jako obvykle v práci, v něm střídal strach z opaku. Konečně dorazil ke komplexu budov Ústavu chemie, kam vstoupil jen jedinkrát, když dcera kdysi obhajovala doktorskou disertaci před skupinou profesorů přísného vzezření, z nichž někteří vystudovali ještě v Německu. Dnes nepřišla, oznámily mu přítelkyně. S váháním přitom pokradmu pokukovaly jedna po druhé. Jako by se obávaly, že zdi mají uši, zavedly pak K. do zahrady, aby si promluvili. Tam mu řekly, že už se neobjevila jedenáctý den. Ano, když započteme dva víkendy, určitě to bylo jedenáct dní. Ona, která nikdy nezameškala jedinou svou přednášku. Mluvily šeptem a věty nechávaly nedokončené, jako by se v každém slově skrývalo tisíc dalších, jejichž význam byl zakázán. Nespokojený a rozrušený K. se chtěl obrátit i na ostatní – nemohli by o dceři něco vědět její nadřízení? Kdyby se jí něco stalo a byla v nemocnici, určitě by se spojili s univerzitou. Přítelkyně se vylekaly. To nedělejte. Prozatím ne. Aby ho od toho odradily, zmírnily tón, třeba někam odjela, z opatrnosti se na pár dní ztratila. Oni se tu na ni vyptávali cizí lidé, víte? Po kampusu se pohybují divné existence. Zapisují si značky aut. Sídlí na rektorátu. Co jsou zač? Nedokázaly odpovědět. Když ho přesvědčily, aby se neobracel na univerzitní funkcionáře, vydal se K. plný úzkosti z kampusu na adresu v ulici Patera Chica, kterou mu dcera před časem dala s instrukcí, že ji tam má hledat, jen kdyby se stalo něco velmi vážného a ona nebrala telefon. Bylo absurdní, že mu tehdy nepřipadalo divné, když mu řekla, aby ji vyhledal jen z vážných důvodů a volal, jen když to bude naléhavé. Kam jen dal, proboha, rozum? Našel dvoupatrový dvojdomek s hlavním vchodem přímo do ulice, vmáčknutý mezi desítku podobných. Zaprášené letáky a noviny u dveří naznačovaly, že jeho obyvatelé už se tu dlouho neukázali. Na naléhavé zvonění nikdo neodpovídal. Tak, a tragédie byla na světě. Co si má počít? Oba synové žili daleko v cizině. Druhá manželka nebyla k ničemu. Přítelkyně na univerzitě panikařily. Starý muž se cítil zdrcen. Slabé, prázdné tělo jako by bylo na pokraji zhroucení. Hlavu měl jako omráčenou. Najednou všechno ztratilo smysl. Vše ovládla jediná skutečnost, která vytlačila všechno, co se jí netýkalo; všechno ostatní teď bylo pasé. Skutečnost, že jeho milovaná dcera před jedenácti dny, možná i dřív, zmizela. Cítil se strašlivě sám. Začal probírat hypotézy. Možná ji potkala nehoda nebo trpěla nějakou vážnou nemocí, o které neměl nikdo vědět. Nejhorší by bylo zatčení tajnou policií. Stát nemá tvář ani city, je neprůhledný a zvrácený. Jeho jedinou skulinou je korupce. Ale někdy se z vyšších důvodů uzavře i ta. Tehdy se stát stane zhoubným hned dvakrát: svou krutostí a nedosažitelností. Tohle K. věděl tak dobře jako málokdo. Připomněl si nedávné situace, dceřinu nervozitu, její vyhýbavost, to, jak měla naspěch, když přicházela a zase odcházela, i adresu mu dala jen pro krajní případ, a ještě s instrukcí, aby ji nikomu nedával. Ohromeně si uvědomil, v jak velkém sebeklamu žil a jak ho vodila za nos vlastní dcera, která se možná zapletla do něčeho krajně nebezpečného, a on si toho v roztržitosti, v zápalu pro jidiš a v zaujetí laciným kouzlem literárních setkání ani nevšiml. (...) BARRO BRANCO Jaký smysl má tisíc smrtí za den? Umři naráz, v míru ukonči svou agonii. Chajim Nachman Bialik K. ty kasárny zná přes padesát let. Nikdy by si byl nepomyslel, že do nich jednou vkročí, a ještě s kartony cigaret pro politické vězně. Když přijel do Brazílie, byla to malá posádka, která měla na starost pastviny, na nichž bezpečnostní síly chovaly vznosné ryzáky. K. skoro denně jezdíval se svou károu podomního obchodníka po polní cestě, vedoucí k pastvinám z opačné strany, než byla posádka. Znal několik vojínů a velitele, poručíka Júlia. Tehdy tu nebyly obchody jako dnes a autobusy do centra jezdily jen po třídě Cantareira, která byla jako jediná vyasfaltovaná. Ženy návštěvy podomního obchodníka vítaly, vozil hezké látky, halenky a noční košile a prodával je na splátky. K. tito zákazníci fascinovali: dvorky s vzrostlými jaboticabami, Portugalky pracující na zahrádce, kde pěstovaly zelí, mulatky; v Polsku mulatku jaktěživ neviděl. Poslouchal jejich příběhy a nevadilo mu, když nic nekoupili. Vracel se obdarován hlávkami zelí a trsy banánů. Sotva vypřáhl koně, znovu si se starším bratrem přehrával v sousedním domě události dne, lidi, které poznal, a jejich příběhy. Potom je zapisoval, všechno v jidiš, a vydával v jidišských časopisech v São Paulu, Buenos Aires i New Yorku. Tak začal být mezi Židy v Bom Retiru známou postavou. Jeden z nich mu sehnal společníka s kapitálem, aby si mohli zřídit obchod. K. přispěl svou klientelou. Teď už bylo vyasfaltovaných cest víc. Zákazníci do obchodu chodili sami. Srovnávali dnešního K. s tím, jaký byl před zmizením dcery, a bylo jim ho líto. Dřív chtěl K. naslouchat jejich příběhům. Teď museli poslouchat jeho bědování oni. Jeden z nich, seržant Ademir, z rodiny dlouhodobých zákazníků, mu sdělil, že do Barro Branca přivezli politické vězně. Je jich skoro třicet, prohlásil. Třeba někdo z nich bude vědět, co se stalo. Velitel, plukovník Aristides, je jeho švagr, možná starého pána nechá, aby vězně navštívil a promluvil s nimi. Velitel souhlasil, třebaže to předpisy nedovolovaly, neboť K. nebyl příbuzný žádného z nich. A tak se tam jedné horké soboty K. plný neklidu ocitl se svými kartony cigaret a tabulkami čokolády. Část bývalých pastvin zabíraly rozlehlé budovy, které neznal. Tamhle je nemocnice vojenské policie, objasňoval mu seržant Ademir, který ho doprovázel, a ukázal při tom na větší, dvoupatrovou budovu. Věznice se nacházela o kus dál vepředu, skoro až na konci velkého dvora. To je vězení samotné vojenské policie, vysvětlil seržant, tady zadržují policisty, kteří se dopustili nějakého prohřešku. Jedno zpola izolované křídlo bylo vyčleněno pro politické vězně. Při každém kroku směrem k němu se K. v paměti vracel do dob svého uvěznění v Polsku. Znovu se mu vybavilo, jak ho v poutech vlekli ulicemi Włocławku, aby ho ponížili před obchodníky. Teď se taky vlekl, celý zlomený, i když pouta neměl. Cítil se nesmírně unavený. Od nemyslitelného zmizení dcery uplynulo čtrnáct měsíců. Z portugalštiny přeložila Zuzana Burianová. [1] Jazyk, kterým hovoří Židé východní Evropy, zaznamenal rozkvět na počátku 20. století, kdy došlo k upevnění jidišské literatury. K prudkému úpadku došlo v důsledku holocaustu a poté, co zakladatelé státu Izrael přijali jako úřední jazyk hebrejštinu. [2] Doslovně devátý den měsíce av židovského kalendáře, považovaný za prokletý.

Cizinec Félix Ventura pročítá noviny, když večeří, pozorně jimi listuje, a když ho nějaký článek zaujme, udělá u něho značku perem naplněným fialovým inkoustem. Po jídle článek pečlivě vystřihne a uloží do složky. V knihovně má v jednom z regálů takových složek desítky. V jiném jsou uložené stovky videokazet. Félix rád nahrává zpravodajství, významné politické události, všechno, co by se někdy mohlo hodit. Kazety jsou seřazené abecedně, podle jména příslušné osoby nebo události. Jeho večeře sestává z misky husté kapustové polévky, která je specialitou staré Naděje, mátového čaje a tlustého plátku papáji, ochuceného citrónem a kapkou portského. V ložnici se před spaním obléká do pyžama tak obřadně, že čekám, kdy si k němu uváže tmavou kravatu. Dnes večer ho od polévky vyrušilo zadrnčení zvonku. Rozladilo ho to. Složil noviny, těžce vstal a šel otevřít. Viděl jsem, že příchozí je vysoký, elegantní muž s orlím nosem, vystouplými lícními kostmi a hustým, zakrouceným a lesklým knírem, jaký se už sto let nenosí. Malá lesklá očka jako by se zmocňovala všeho kolem. Na sobě měl modrý oblek staromódního střihu, který mu však výborně padl, v levé ruce nesl koženou aktovku. Pokoj potemněl. Jako by do něj spolu s ním vstoupila noc, nebo cosi ještě ponuřejšího. Ukázal vizitku. Nahlas četl: „Félix Ventura. Zajistěte svým dětem lepší minulost.“ Zasmál se. Znělo to posmutněle, ale sympaticky: „Předpokládám, že jste to vy. Tuhle vizitku mi dal jeden známý.“ Z jeho přízvuku jsem nedokázal odhadnout, odkud pochází. Měl vlídný hlas, ale mluvil celou směsicí výslovností, v níž náznak slovanské strohosti dochucovala medově hebká brazilská portugalština. Félix Ventura ucouvl: „Kdo jste?“ Cizinec zavřel dveře. Složil ruce za záda a začal se procházet po místnosti, dlouze postál před olejomalbou s krásným portrétem Fredericka Douglasse. Konečně se usadil v jednom z křesel a pokynul albínovi, aby udělal totéž. Jako by byl pánem domu on. Řekl, že ho na tuhle adresu odkázali společní známí, a hlas mu přitom zněl ještě medověji. Vyprávěli mu o muži, který obchoduje se vzpomínkami, tak jako jiní pašují kokain, on prodává pod rukou minulost. Félix si ho nedůvěřivě prohlížel. Na tom cizinci ho všechno rozčilovalo – laskavé a současně autoritářské vystupování, ironický tón, archaický knír. Posadil se do majestátního proutěného křesla ve vzdáleném koutě místnosti, jako by se bál, že ho ten druhý svou zdvořilostí nakazí: „Smím vědět, kdo jste?“ Ani tentokrát nedostal odpověď. Cizinec se zeptal, jestli si může zapálit. Vytáhl z kapsy saka stříbrnou tabatěrku, otevřel ji a ubalil si cigaretu. S roztržitou pozorností těkal očima z místa na místo, jako když hrabe slepice. Počkal, až se kouř rozšíří a zahalí ho. Pak vykouzlil nečekaně zářivý úsměv: „Povězte mi, příteli, kdo jsou vaši klienti?“ Félix Ventura to vzdal. Chodí za ním příslušníci celé jedné společenské třídy, nové buržoazie, vysvětloval. Jsou mezi nimi podnikatelé, ministři, velkofarmáři, pašeráci diamantů, generálové, zkrátka lidé se zajištěnou budoucností. Jenže jim chybí ta správná minulost, slavní předkové, diplomy. Stručně řečeno, jméno čišící vznešeností a kulturou. On jim prodává zbrusu novou minulost. Kreslí rodokmeny. Obstarává fotografie prarodičů a praprarodičů, šlechtice ze starých rytin, dámy z dávných časů. Podnikatelé a ministři by chtěli mít za tety támhlety ženy, pokračoval a ukázal na stěnu s portréty starých žen v tradičních krojích původních luandských rodů – a za dědy muže významu Machada de Assis, Cruze e Souzy, Alexandra Dumase. A u něj si svůj prostinký sen mohou koupit. „Skvělé, skvělé,“ cizinec si uhladil knír. „Přesně tak mi to říkali. Potřebuji vaše služby. Ale obávám se, že se mnou budete mít spoustu práce.“ „Práce osvobozuje,“ zamumlal Félix. Možná to řekl jako provokaci, aby vyzkoušel, co je vetřelec zač, ale v tom případě mu záměr nevyšel, protože návštěvník jen souhlasně přikývl. Albín vstal a vytratil se do kuchyně. Za chvíli se vrátil a v rukou držel lahev dobrého červeného z Portugalska. Ukázal cizinci vinětu. Pak mu nabídl sklenku. A zeptal se: „Můžu vědět, jak se jmenujete?“ Cizinec prozkoumal víno proti světlu lampy. Přivřel oči a pomalu se napil, na tváři soustředěný, šťastný výraz, jako když člověk poslouchá Bachovu fugu. Postavil sklenku před sebe na malý mahagonový stolek se skleněnou deskou; pak konečně vzhlédl a odpověděl: „Měl jsem hodně jmen, ale chci všechna zapomenout. Budu radši, když mě pokřtíte vy.“ Félix trval na svém. Přinejmenším potřebuje vědět, čím se jeho zákazníci zabývají. Cizinec zdvihl pravou ruku se širokou dlaní a krátkými, sukovitými prsty v náznaku odmítavého posunku. Pak ji zase nechal klesnout a povzdychl si: „Ať je tedy po vašem. Jsem válečný fotograf. Shromažďuju obrazy válek, hladomorů a jejich přízraků, přírodních katastrof, velkých tragédií. Můžete mě považovat za svědka.“ Vysvětlil, že by se rád usadil v Angole. Že chce víc než jen slušnou minulost, početnou rodinu, strýce a tety, bratrance a sestřenice, neteře a synovce, prarodiče včetně dvou nebo tří příslušnic původních luandských rodů, třebaže už jsou pochopitelně všichni buď po smrti, nebo v exilu, že chce víc než portréty a příběhy. Potřebuje nové jméno a autentické angolské doklady, kterými by svou novou totožnost doložil. Albín mu zhrozeně naslouchal. „Ne!“ zmohl se na odpověď. „Tohle já nedělám. Vyrábím sny, ne falešné doklady… Navíc, promiňte mi tu upřímnost, vám se těžko vymýšlel čistě africký rodokmen.“ „To se podívejme! A pročpak?“ „No… protože vy jste, vážený pane, bílý!“ „No a co? Vy jste bělejší, než já! „Já, že jsem bílý?“ Albín se zakuckal. Vytáhl kapesník a otřel si čelo: „Ne, ne! Jsem černý. Čistokrevný černoch. Domorodý černoch. Nevidíte snad, že jsem černý?“ Seděl jsem celou dobu na obvyklém místečku u okna a teď jsem se neubránil smíchu. Cizinec zvedl hlavu, jako by větřil. Napjatě zbystřil: „Slyšel jste to? Kdo se to smál?“ „Nikdo,“ odpověděl albín a ukázal na mě, „to byla ještěrka.“ Muž vstal. Viděl jsem, jak se blíží, a cítil, jak mě provrtává pohledem. Jako by mi viděl až do duše (do mé staré duše). Zavrtěl hlavou v tichém úžasu: „Víte, co to je?“ „Cože?“ „Ještěrka, to ano, ale velmi vzácný druh. Vidíte tyhle proužky? Jedná se o ještěrku tygří či tygrovanou, je to velice plaché zvíře, dosud málo prozkoumané. První exempláře byly objeveny před pár roky v Namibii. Panuje názor, že se dožívají dvaceti i více let. Ten smích je působivý. Nepřipadá vám skoro lidský?“ Félix souhlasil. Ano, zpočátku ho to také zaskočilo. Ale pak se podíval do několika knih o plazech, našel je přímo tady, v domě, má tu knihy o všem, tisíce knih, zdědil je po nevlastním otci, majiteli antikvariátu, který pár měsíců po vyhlášení nezávislosti vyměnil Luandu za Lisabon, a v těch knihách zjistil, že některé druhy ještěrek mají hlasitý projev podobný smíchu. Bavili se o mně ještě drahnou chvíli, bylo mi nepříjemné, protože se chovali, jako bych tam vůbec nebyl. Přitom jsem cítil, že nemluví o mně, nýbrž o nějaké cizí bytosti, o neurčité, vzdálené biologické anomálii. O jednom z těch malých tvorů, s nimiž lidé sdílejí domácnost, ale přitom o nich skoro nic nevědí – o myších, netopýrech, švábech, mravencích, roztočích, blechách, mouchách, komárech, pavoucích, žížalách, molech, termitech, štěnicích, moučných červech, slimácích, broucích. Usoudil jsem, že nejlepší bude jít si po svých. Touhle dobou se albínova ložnice plní komáry a já dostával hlad. Cizinec vstal, přešel k židli, na niž si odložil aktovku, otevřel ji a vytáhl z ní tlustou obálku. Podal ji Félixovi, rozloučil se a vykročil ke dveřím. Sám si otevřel. Kývl na pozdrav a zmizel. Úryvek z 15. svazku Lusobrazilské knihovny. Knihu Prodavač minulostí přeložila Lada Weissová.

Srdečně Vás zveme na prezentaci knihy Václava Petrboka Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek 22. ledna 2013 od 19 hodin, Pražský literární dům autorů německého jazyka, Ječná 11, Praha 1. Pořádá Rakouské kulturní fórum ve spolupráci s Pražským literárním domem autorů německého jazyka. Vstup volný.

Znamením alarmujícího úpadku v struktuře liberální demokracie byla už snaha založit princip politické svobody jedinců na absolutizaci jejich politického svědomí. Tento posun od poslušnosti vůči uznané autoritě, ano i v demokracii, a vůči tradiční hierarchii politických hodnot, k punktuálnímu rozhodování svědomí od případu k případu, k rozhodování pojímanému přímočaře jako racionální(!) politický akt, mohl skončit jen zostřenou krizí liberální demokracie, spojenou s akutním nebezpečím nastolení totalitárního systému, po krátkém tranzitivním období pseudodemokratické anarchie. Svědomí politického subjektu se ve svém zásadním odvratu od jakékoli, tedy i tradiční a magisteriální, autority, a to samozřejmě ve jménu neovlivnitelné osobní svobody, k nerozeznání ztotožnilo s oním abstraktním myšlením, které na úroveň myšlení Boha povýšil už pozdně středověký scholasticismus, mentor karteziánského racionalismu. Takto absolutizované, od vztahu k autoritě oproštěné svědomí nemůže tvořit základ politické svobody v žádném politickém zřízení, protože svou podstatou směřuje k anti-státu nediferencované identity. Spojnice k ní je naprosto jasná: absolutizované svědomí absolutizuje subjektivní Já a činí je neschopným připustit cokoli jiného než zrcadlový obtisk sebe sama jako jedinou a nejvyšší autoritu, redukuje intersubjektivní vztažnost do roviny uniformního egalitarismu a jeho permanentně vylučující dialektiky. Absolutizované svědomí vládne duchem totalitárního kolektivismu tím, že jej zoceluje ustavičnými čistkami, přesněji: sebeočistami svědomí. Absolutizací politické svědomí teprve vyhlašuje neslučitelnost autority a svobody v demokracii, onu falešnou premisu, jež temně září v záhlaví onoho klamného liberalismu a jeho pozitivistického světového názoru. Protiklad autority a svobody vzešel z poměrně dlouhého dějinného procesu pozvolného odvracení se okcidentálního světa od autority církve. Domnívám se, že tento proces představuje jeden z četných znaků postupujícího (a dnes už dokonaného) rozpadu křesťanské kultury. Jde ovšem o fenomén velmi komplexní a vnitřně rozporný, v němž už pojem „církev“ by musel být teprve poznán ve své – přinejmenším – dvojdomosti: na jedné straně církev ve své podobě mystické, neviditelné i v podobě viditelné a magisteriální, na druhé straně církevní aparát úzce spjatý s mocenským aparátem státu. Pak teprve by bylo možno přistoupit k analýze příčin vleklé okcidentální krize autority, která se z hájemství stále důsledněji sekularizovaného a autoritativnějšího státu rozšířila nakonec do těla samotné církve, a po­chopitelně i do jejích dílčích absolutizací v podobě reformačních odštěpků. Nelze přitom zapomenout, že jedna z příčin rozpadu křesťanské kultury je dána neschopností diferencovat mezi církví magistrálně mystickou a její světsky organizovanou infrastrukturou, což v posledních fázích rozpadu této kultury vedlo k neblahým teokratickým teoriím [...]. Teprve z hlediska teokratické slepé uličky se dá pochopit plně i radikalita sekularizovaného státu s jeho nárokem na totální autoritu založenou arci na vnitřně rozporné absolutizaci, imanentizaci „světa“. Namísto plodné polarity mezi autoritou a svobodou se nám nakonec dostalo absolutního protikladu mezi oběma, při současném směřování k dialektickému ztotožnění obou: absolutní, totální autorita se vyhlásila za absolutní, totální osvobození et vice versa: otroctví si začalo říkat svoboda, ta zase byla prohlášena za otroctví; vznikl jazyk utopického imanentismu, Orwellův newspeak, Havlovo ptydepe. A na pozadí toho stále nesrozu­mitelnější, nekomunikovatelnější blábol absolutizovaného, bohorovného svědomí. V závěrečné fázi rozpadu okcidentální civilizace ztrácejí smysl obě kategorie: autorita i svoboda. První usiluje o stále větší anonymitu, kryjíc se za fasádami různě modifikovaných „obecných vůlí“ – přičemž reprezentanti této „vůle“ jsou lidé kašírovaných tváří –, druhá končí stavem loutkovité strnulosti mezi neřešitelnými protiklady bohorovné svobody a subanimální determinace. Kirillov z Dostojevského Běsů podává názorný příklad tohoto bankrotu okcidentální svobody. Subanimální determinace jako neodlučitelný protiklad absolutní svobody člověka se „dialekticky“ zrcadlí v autoritě chápané jako pouhá rušivá determinace. Nikoli náhodou zastánci nezávazné svobody mezi okcidentální mládeží temna šedesátých let častovali policisty jmény ze sféry animální, netušíce, že tím jen promítají svou vlastní subanimální determinaci do sféry autority. Ztráta smyslu obou kategorií má ovšem také svůj historický průběh, který by se dal stopovat v postupných fázích velmi průkazně zejména od francouzské revoluce. Zde se chci omezit pouze na několik ilustrativních a orientačních znaků, než se soustředím na Kantův pokus postavit vztah autority a svobody na nerozborný fundament racionální teleologie mravnosti; pokus, jímž Kant chtěl nahradit racionálně nepřijatelný, „nedospěle“ metafyzický základ křesťanské tradice, a tím i – takříkajíc u samého počátku – zabránit nezbytnému jinak rozpadu tohoto systému. Kantův pokus, jak se ukáže, ztroskotal nikoli snad proto, že zůstal nepochopen, ale proto, že tento rozpad naopak podnítil (kromě jiných vlivů) právě ve sféře, kde mu chtěl vzdorovat: v rovině nadsmyslové (nikoli nadpřirozené!) noumenality mravního zákona. Nemusím podotýkat, že otázka mravní je otázkou kruciální pro smysluplnou liberální demokracii. K tomu však až později. K jednomu ze znaků rozpadu autority náleží neschopnost rozeznávat hodnotové a hodnostní rozdíly mimo oblast mechanických funkcí. Tato neschopnost je založena na rozporu, jenž vyplývá z odmítání jakýchkoli hodnostních rozdílů – rozumí se ve jménu rovnosti všech –, při současném bezohledném spění za byrokratickými funkcemi skýtajícími zvláštní autoritářská privilegia. Už egalitarismus francouzské revoluce se výmluvně zrcadlil v kariérismu napoleonské éry, kdy každý grenadýr nosil jak známo maršálskou hůl v torně. Osip Mandelštam právě v tomto „napoleonském“ kariérismu spatřoval ústřední motivaci moderního románu, počínaje Stendhalem a Honorém de Balzacem. Stále mohutnější byrokratický aparát moderního státu s umělou hierarchií svých stále anonymnějších funkcí kašíroval vnitřní rozpor egalitarismu ovšem nejúspěšněji. Zastávat „společensky odpovědnou“ funkci, spojenou s nepřenosnými výsadami, se kupodivu nepovažuje za porušení antiautoritářského principu rovnosti. Taková perverze autority byla možná jen po oslabení smyslu pro skutečné hodnostní rozdíly, smyslu, jímž se patrně vyznačuje ryzí aristokratismus. Myslím tím smysl pro rozeznání hodnot (a s nimi spojených lidských hodností) tam, kde okcidentální člověk není už schopen cokoli vidět. Ještě pro učence Louise Pasteura stála zbožná venkovská žena hodnotově i hodnostně nad hordou univerzitních profesorů, což je věc nepochopitelná pro „člověka nového věku“, ale i pro celou řadu liberálních teologů. To, že Nobelova cena míru mohla být udělena v rychlém sledu státnímu funkcionáři Henrymu Kissingerovi i Matce Tereze Kalkatské, svědčí jen o naprosté absenci hodnotových měřítek a jakéhokoli smyslu pro lidskou hodnost. Matka Tereza uvedla věc na správnou míru, když svou cenu označila za finanční příspěvek opuštěným dětem a malomocným. Jaká hierarchická propast se však rozvírá mezi vysokým funkcionářem nejmocnějšího státu světa a skupinou neznámých malomocných! Ale což nelze připustit, že vedle malomocenství těla by mohlo existovat neskonale horší malomocenství ducha? Matka Tereza nepřímo naznačila tuto možnost; a pochopit ji znamená zároveň počátek obnovy hodnotového a mravního systému. Pochopit ji předpokládá však také to, co bych nazval sémantickou rehabilitací, obnovou pojmového kodexu, jenž byl též rozrušen aktem radikálního oddělení autority od svobody. Třináctá kapitola prvního oddílu knihy Rio Preisnera Speculum exilii Bohemici. Titulek doplňujeme a členění do odstavců upravujeme pro toto uveřejnění na webových stránkách.

Dne 29. června 2011, čtvrt roku před novým vydáním knihy Šimona Welse U „Bernatů“ v Triádě, byly do chodníku před domem v Dobrovského ulici č. 375/15 v pražských Holešovicích instalovány tři Kameny zmizelých, připomínající nacisty zavražděné příslušníky rodiny Welsových. Stalo se tak z iniciativy Michaela Runda, ředitele Muzea Sokolov, a Marty Holekové, vnučky kazatele Josefa Štiftera. Autorem doslovu ke knize U „Bernatů“ a také autorem rukopisného opisu z roku 1939, z nějž vydání pamětí vychází, je syn Šimona Welse, architekt Rudolf Wels. Rudolf Wels (1882–1944) byl žákem vídeňských architektů Friedricha Ohmanna a Adolfa Loose. Domy podle jeho projektů stojí či stály mimo jiné v Karlových Varech, Sokolově a v Praze. Působil také jako návrhář skla Moser i jako filmový architekt (např. filmu J. Voskovce a J. Wericha Hej rup!). Patřil k nejpozoruhodnějším osobnostem české meziválečné architektury. Jeho žena Ida Welsová, rozená Kohnová (1894–1944), za první světové války působila jako ošetřovatelka, později byla v domácnosti. Měli dva syny, Tomáše (1920–1988) a mladšího Martina Welsovy (1925–1944). Martin studoval na soukromé umělecké škole Officina Pragensis. Od roku 1935 do roku 1939 rodina bydlela v novostavbě nájemního domu v Dobrovského ulici č. 15, postaveného a navrženého ing. arch. Rudolfem Welsem v posledním patře, v bytě s terasou. V roce 1939 se Welsovi museli přestěhovat do Mánesovy ulice 53 v Praze na Vinohradech do jednoho pokoje bytu, kde v každé místnosti byla umístěna jedna židovská rodina (Judenwohnung). O dalším osudu rodiny Welsových píše Zbyněk Hejda v Ediční poznámce ke knize U „Bernatů“: Tomášovi se podařilo uniknout před nacisty někdy v dubnu 1939 do Anglie. [...] Rudolf, jeho žena Ida a syn Martin odešli 30. 1. 1942 s transportem do Terezina a odtud 6. září 1943 do Osvětimi. Byli zařazeni do tzv. rodinného tábora (Familienlager) Bauabschnitt II B, jehož osud je dosti dobře znám, zrekonstruován byl například v Lanzmannově filmu Šoa. Celý tento tábor šel do plynu v noci z 8. na 9. března 1944. Tu noc byla zavražděna i rodina Rudolfova, nepatřil-li někdo z ní k tomu jednomu tisíci lidí, kteří v táboře podlehli nemocem v době šestiměsíční „karantény“. V Terezíně Rudolf a Martin Welsovi pracovali v technické kanceláři – kreslírně. Tam se Martin Wels údajně spřátelil s mladým malířem Peterem Kienem, o jehož životě a díle napsal Jürgen Serke rozsáhlou kapitolu do své knihy Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou (Praha, Triáda 2001). Vyvraždění 3792 obyvatel tzv. rodinného tábora v Osvětimi v noci z 8 na 9. března 1944 bylo největší hromadnou vraždou českých občanů v historii. Rukopis knihy U „Bernatů“ byl v době okupace uschován v rodině kazatele Jednoty českobratrské Josefa Štiftera v Praze na Vinohradech. Po válce jej spolu s dalšími věcmi rodiny Welsových vyzvedl Tomáš Wels a odvezl do Anglie, kde zůstal a založil rodinu. S myšlenkou tzv. Stolpersteinů jako způsobu připomínky obětí nacistického násilí přišel německý umělec Gunter Demnig v polovině 90. let. Stolpersteine je složenina německých slov stolpern (klopýtnout, škobrtnout) a Stein (kámen). V roce 1995 Demnig umístil první kameny do chodníků v ulicích Kolína nad Rýnem, následoval Berlín a další německá města. V současnosti již bylo položeno přes třiadvacet tisíc kamenů ve stovkách evropských měst. O pokládání Kamenů zmizelých v Praze a jejím nejbližším okolí se stará občanské sdružení Stolpersteine CZ. Nakladatelství Triáda chystá v letošním roce k vydání faksimile kaligrafické práce Martina Welse z roku 1940 Jarní romance od Jaroslava Vrchlického.

V září 2012 vychází v Triádě dlouho očekávaná kniha vzpomínek Raïssy Maritainové Velká přátelství. Jako anonci přinášíme text F. Mauriaca, původně publikovaný v listu Le Figaro, a Bibliografickou poznámku o knižních překladech nejdůležitějších postav Maritainové vypravování. François Mauriac Velká přátelství jako rub dějin Ze všech knih vybraných k přemítání v míru venkova jedna vyčnívá: vzpomínky Raïssy Maritainové, jež autorka nazvala Velká přátelství. Uvědomuji si nad tou knihou silně jednu pravdu, kterou znám sice odjakživa, ale jež mi s postupem mého života bije den po dni stále víc do očí: skutečné dějiny lidí nejsou napsány. Kniha Velká přátelství by podle mne měla nést balzakovský podtitul „Rub dějin současnosti“... Zatímco zaslepení a žvaniví poslanci si v letech 1905 až 1914 v Bourbonském paláci hlučně vedli svou, v podzemí, mezi intelektuální mládeží, probíhal jistý pohyb, cosi vznikalo; a právě o tom vyprávějí Velká přátelství. Léon Bloy, Maritainovi, Péguy, Psichari a řada dalších, lidé dotčení během těchto let Milostí, ti všichni mi v mém jalovém mládí byli vzdálení. Poznal jsem Maritainovy mnohem později, v období, o němž se zde nevypráví: až když se usadili v Meudonu, v oné vilce, kde jsme už jen po vkročení do zahrady cítili živou přítomnost hostie. Když Maritain před několika měsíci jako člen delegace navštívil Mexiko, jeho fluidum zasáhlo některé cizince, kteří ho předtím neznali. Zdalipak vycítili, že to není pouze jeho vlastní vyzařování? Maritain je člověk „navštívený“ – právě to ho odlišuje od většiny lidí, dokonce i od skutečných křesťanů, jež mi bylo dáno poznat. Možná je to tím, že zachoval větší věrnost síle, jež ho obývá. Příběh Jacquesa a Raïssy Maritainových by tak mnoho neznamenal, kdyby šlo jen o příběh dvou skvělých inteligencí: že jsou oba bohatě obdařeni dary ducha, je nepochybné, ale koneckonců nijak výjimečné. Nijak zvlášť se neodlišují od mnoha jiných ani tím, že přijali milost konverze za okolností, o nichž vypráví tato kniha. Jejich příběh činí jedinečným něco jiného: skutečnost, že po tolik let a při tolika zkouškách zůstali věrni svému poslání; dík této věrnosti se jejich skromný domek stal jedním z nejplodnějších center duchovního života nejen možná ve Francii, ale i v Evropě. Poznání se u nich proměňuje v lásku: řád ducha se snoubí s řádem lásky k bližnímu, v tom je celé tajemství. Neboť kdo říká věrnost, říká křesťanská láska. Velká přátelství jsou odměnou za Jacquesův a Raïssin totální dar duším, jež jim byly poslány. Není jediné, jež by se s tím neshodovala; svědčí pro ně dokonce i nešťastný Maurice Sachs, ve své knize Le Sabbat, plné bláta – slovy malomocného, jenž nebyl uzdraven... Ale co my koneckonců víme. Byl-li, jak se tvrdí, popraven, kdo říká, že si na nejkrajnějším srázu temnot nepřipomněl ono nevýslovné, z něhož mu bylo něco poodhaleno v malém domku v Meudonu? Dobře cítíme, že pokud ve všech těch konverzích došlo i k neúspěchům, pro Raïssu Maritainovou jsou pouze zdánlivé. Když hovoří o prohřešcích proti pravdě, za něž se, jak říká, musí neúprosně platit, hned k tomu dodává: „třebaže Bůh duše vskrytu osvěcuje a podle úradku své slitovnosti jednu po druhé spasí...“ Slova, jejichž ozvěnu slyšíme v nitru ještě dlouho. Velká přátelství vrhají světlo na mnohé body, jež nám byly v oněch cestách ducha dosud nejasné: například překvapivý vliv Léona Bloy, vizionáře tolik vzdáleného racionálnímu poznání, na Jacquesa Maritaina, kterýžto posléze svého jediného duchovního učitele najde ve svatém Tomáši Akvinském. Zrovna tak jsem nikdy příliš nechápal, jaké povahy byl vlastně vztah, který v jednu dobu zřejmě vznikl mezi Maritainem a Action française: tady se nám zajímavě vysvětluje jako důsledek vlivu duchovního učitele (otce Clérissaka). A odhaluje se nám rovněž, co stálo za nedorozuměním, jež způsobilo Maritainův odklon od Péguyho. Neboť docházelo i k nedorozuměním a příběh Velkých přátelství je prostě i takový, jaké už naše nebohé lidské příběhy jsou: přirozenost a Milost se při svých rozličných hnutích neobejdou bez značných vlnobití a na povrch někdy vystoupí bahno. Nebohý lidský příběh, ten nejkrásnější ze všech příběhů. Posiluje nás, dodává nám důvěru za všech okolností;každá jeho stránka nám připomíná, že jsme nezůstali sirotky a že – jak to říká velký Bernanos v posledních slovech, která klade do úst svému venkovskému faráři –: „Všechno je milost.“ Text vyšel v deníku Le Figaro, 11.–12. července 1948. Překlad Věra Dvořáková. Titulek je redakční. Bibliografická poznámka České knižní překlady děl, jejichž je RAÏSSA MARITAINOVÁ (1883–1960) autorkou či spoluautorkou: • Život z modlitby. Přeložil Tomáš Chudý. Praha, Paulínky 2005 (spolu s J. Maritainem). • Poznámky k Otčenáši. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Krystal OP 2006. • Stavy lidstva a svatosti. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Krystal OP 2011 (spolu s J. Maritainem). • Velká přátelství. Přeložila Věra Dvořáková. Praha, Triáda 2012. Knižní překlady JACQUESA MARITAINA (1882–1973) do češtiny, včetně předmluv ke knihám (chronologicky podle data vydání): • Předmluva. In: Humbert Clérissac OP: Tajemství Církve. Přeložil Josef Florian. Stará Říše, Marta Florianová 1921. • Vybrané stati filosofické. Přeložil Otto Albert Tichý. Praha, Ladislav Kuncíř 1931 [obsahuje stati: O některých podmínkách tomistického obrození, Arnošt Psichari, Život svatého Tomáše Akvinského, Svatý Tomáš a jednota křesťanské vzdělanosti, Pascal apologetik (na frontispisu černobílá reprodukce portrétu J. Maritaina od Otto van Reese)]. • Umění a scholastika. Přeložil Václav Renč. Olomouc, Knihovna Filosofické revue 1933. • Náboženství a kultura. Přeložil Leopold Vrla. Brno, Edice Akord 1936. • Křesťanský humanismus. Přeložil Vojtěch Gaja. Praha, Universum 1947. • Traja reformátori. Luther, Descartes, Rousseau. Přeložil J. M. Trnava, Spolok sv. Vojtecha 1947. • Vánoce 1943. Přeložil O. F. Babler. Velké Meziříčí, J. Banzet 1947. • Integrální humanismus. Přeložil Josef Petr. Doslov Pavel Želivan [= Karel Vrána]. Řím, Křesťanská akademie 1967 [nový překlad knihy vydané česky poprvé s titulem Křesťanský humanismus v roce 1947]. • Dvě studie o Tomáši Akvinském. Praha, TRS 1990 [reprint statí Život svatého Tomáše Akvinského a Svatý Tomáš a jednota křesťanské vzdělanosti z Vybraných statí filosofických, 1931]. • Úvod do filosofie. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Katolická teologická fakulta UK 1994. • Láska a přátelství. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Krystal OP 2005. • Člověk a stát. Přeložil a doslov napsal Karel Šprunk. Praha, Triáda 2007. • Předmluva. In: Léon Bloy, Stránky z díla. Vybrala Raïssa Maritainová. Přeložila Věra Dvořáková a Josef Heyduk. Praha, Triáda 2007. • Sedm lekcí o jsoucnu a o prvních principech spekulativního rozumu. Přeložil a doslov napsal Karel Šprunk. Praha, Triáda 2008. • Víra v člověka. Přeložil Karel Šprunk. Praha, Krystal OP 2008. • Odpovědnost umělce. Přeložil a doslov napsal Karel Šprunk. Praha, Triáda 2011. Chronologický soupis knižních vydání děl LÉONA BLOY (1846–1917) v češtině obsahuje kniha: Léon Bloy, Stránky z díla. Vybrala Raïssa Maritainová. Předmluva Jacques Maritain. Přeložila Věra Dvořáková a Josef Heyduk. Praha, Triáda 2007, s. 367–374. České a slovenské knižní překlady HENRIHO BERGSONA (1859–1941): • Komika charakteru. Přeložil J. Bartoš. Praha, Pelcl 1916. • Vývoj tvořivý. Přeložili Ferdinand Pelikán a František Žákavec. Praha, Jan Laichter 1919. • Duše a tělo. Přeložil Josef Helm. Praha, Alois Hynek [1927?]; 2. vyd. Agentúra Fischer 1994; 3. vyd. Olomouc, Votobia 1995. • Dvojí pramen mravnosti a náboženství. Přeložil Václav Černý. Praha, Jan Laichter 1936. • Čas a svoboda. O bezprostředních datech vědomí. Přeložil Boris Jakovenko. Praha, Samcovo knihkupectví 1947; 2. vyd. Praha, FILOSOFIA 1994. • Smiech. Esej o význame komična. Přeložil Anton Vantuch. Doslov Václav Černý. Bratislava, Tatran 1966. • Filozofické eseje. Přeložil Anton Vantuch. Bratislava, Slovenský spisovateľ 1970. • Smích. Přeložili Eva Majorová a Ladislav Major. Praha, Naše vojsko 1993; 2. vyd. tamtéž 2012. • Duchovní energie. Přeložili Marie Novotná, Josef Fulka, Tomáš Chudý, Alena Macháčková, Ondřej Švec. Praha, Vyšehrad 2002. • Myšlení a pohyb. Přeložili Jakub Čapek, Josef Fulka, Josef Hrdlička a Tomáš Chudý. Praha, Mladá fronta 2003. • Hmota a paměť. Esej o vztahu těla k duchu. Přeložil Alan Beguivin. Praha OIKOYMENH 2003. • Dva zdroje morálky a náboženství. Přeložil Josef Hrdlička. Praha, Vyšehrad 2007. Z díla CHARLESE PÉGUYHO (1873–1914) česky vyšlo: • Koberec vyšívaný svaté Jenovefě a Johance z Arku. Sešit na Hod Boží vánoční a k novéně svaté Jenovefy. Přeložil Bohuslav Reynek. Stará Říše, Antonín Ludvík Stříž 1915. • Mysterium lásky a útrpnosti Johanny d’Arc. Přeložil Bohuslav Reynek. Stará Říše, Antonín Ludvík Stříž 1916. • Čtyři modlitby k Matce Boží v katedrále chartreské. Přeložil Bohuslav Reynek. Kroměříž, Edice Magnificat 1942. • Ta jediná je paní – Chudoba. Tajemství lásky a útrpnosti Jany z Arku. Přeložil Ivan Slavík. Praha, Vyšehrad 1971; 2., revidované vydání pod názvem: Tajemství svatých Neviňátek. Brno, Vetus Via 1997. • Eseje. Uspořádala Alena Bláhová. Přeložili Alena Bláhová a Jan Sokol. Doslov Ivan Slavík. Olomouc, Votobia 1993. • Eva. Přeložil Bohuslav Reynek. Náchod, Pavel Maur 2003. • Mystérium svätých Neviniatok. Přeložila Anna A. Hlaváčová. Trnava, Dobrá kniha 2004. Ze spisů ERNESTA PSICHARIHO (1883–1914) vyšlo česky a slovensky: • Setníkova cesta. Doslov S. M. Braito. Olomouc, Krystal 1936. • Hlasy na púšti. Zápisník z Afriky. Přeložil Celestín Lepáček. Trnava, Spolok sv. Vojtecha 1948. • O Psicharim: Massis, Jindřich, Vnuk Renanův. Arnošt Psichari. Přeložil J. S. Bořita. Praha, Družstvo Přátel Studia (Ladislav Kuncíř) 1924, 1. a 2. vydání. • Celestín Lepáček, Ernest Psichari. Trnava, Fr. Urbánek a spol. 1937. Z literárního díla GEORGESE ROUAULTA (1871–1958) česky knižně vyšlo: • O umění a životě. Výbor uspořádal Stanislav Kolíbal. Přeložila Jitka Hamzová a Jiří Pelán. Praha, Arbor Vitae 2000. • Na křižovatce větrů. Korespondence Georgese Rouaulta a Josefa Floriana z let 1913–1931. K vydání připravili Václav Florian a Aleš Palán. Přeložila Marie Nosková. Praha, Vltavín/Dobré dílo 2010. • Monografii o výtvarném díle G. Rouaulta vydal František Zvěřina: Georges Rouault. Praha, SNKLU 1961. Existují-li české a slovenské knižní překlady několika dalších děl a autorů, o nichž vypravuje Raïssa Maritainová v této knize, pocházejí z valné většiny z produkce několika málo, zvláště prvorepublikových nakladatelství. Je to v prvé řadě podnik staroříšského vydavatele Josefa Floriana (1902–1948), dále olomoucká dominikánská edice Krystal (1927–1947) a jednotlivými počiny též pražské nakladatelství Ladislava Kuncíře (1923–1934, 1936–1949) či trnavský Spolok sv. Vojtecha (ve 30.–40. letech). V posledních dvaceti letech pak jde o ojedinělé ediční počiny vícera nakladatelství. Vydávání děl J. a R. Maritainových věnuje soustavnější pozornost pražské dominikánské nakladatelství Krystal OP. Z okruhu pražských dominikánů také vzešlo monografické číslo revue Salve (2/2006), věnované osobě a dílu Jacquesa Maritaina. Kompletní bibliografii tisků vydaných Josefem Florianem obsahuje svazek: Andrej Stankovič, Josef Florian a Stará Říše. K vydání připravila Lucie Bartoňová. Praha, Triáda 2008. Viz též obsáhlou monografii: Jitka Bednářová, Josef Florian a jeho francouzští autoři. Brno, CDK 2006. (Soupis knih zde okrajově zmiňovaného ANDRÉ GIDA /1869–1959/ přeložených do češtiny obsahuje edice: Václav Černý, André Gide. Uspořádal a komentáře napsal Jiří Pistorius. Praha, Triáda 2002, s. 369–376.) R. K.

Dvěma texty se dnes, v den 75. výročí úmrtí T. G. Masaryka, vracíme k osobnosti Hedy Kaufmannové, jejíž vzpomínkovou knihu Listy z rodinné kroniky vydala před rokem Triáda. Právě závěrečná kapitola této knihy je věnována vzniku Československé republiky a jejímu „obsahu a smyslu“. První z nich uveřejňujeme z dosud nepublikovaného rukopisu z prosince 1968, který se nachází v pozůstalosti H. Kaufmannové a obrací se k tehdy již dvacet let zesnulému synovi zakladatele ČSR Janu Masarykovi. Druhý, článek Mileny Šimsové, otištěný v květnu 1969 v „evangelickém časopise pro mládež“ Bratrstvo, připojujeme pro objasnění kontextu toho, o čem H. Kaufmannová ve svém hutném eseji píše. Heda Kaufmannová Traktát pro Jana „Mně se nic tak neekluje jako pokřtěný žid, který se stydí za to, že se narodil jako žid. Jo, když to dělá z přesvědčení, prosím.“ „Co je třeba, to je, aby se žid rozhodl, že odmítá žít dál nepřirozeným životem a že chce začít znova tam, kde před dvěma tisíci lety historie připustila hroznou věc. Musí se rozhodnout, že od nynějška chce své dějiny dělat zase sám. A to je sionismus. A proto jsem pro.“ „Kdybych tak mohl z některých židů udělat sionisty! Já nemyslím ty, co se všelijak křečovitě namáhají být češtější než Jiří Poděbradský a chtějí přesvědčit svět, že se narodili v sokolské čamaře. Já nevěřím, že se jim to povede, ale ať to zkusí.“ Jan Masaryk, podle zápisu Viktora Fischla Tolik Jan. Tak tedy, Jene, vy jste zřejmě nikdy nepotkal člověka, který se narodil v Čechách jako žid, ale přesto žil od malička přirozeným normálním životem českého dítěte, rostl jako jiné české děti, až z něho byl normální dospělý Čech; nemusel to křečovitě dokazovat a nestyděl se za své židovské předky. Takový člobrda ani nevěděl do svých šesti let, že existují nějací židi, nevěděl, když přišel do školy, že by se měl považovat za něco jiného než ostatní děcka ve škamnách české školy onoho roku 1911. Zůstal samozřejmě klidně sedět ve škamně také v první hodině náboženství u velebného pána a poslouchal o malém Ježíškovi, jako doma poslouchal pohádku o Červené Karkulce. Jenže hned na to se dověděl, že jsou nějaké rozdíly mezi lidmi a že nebude dále chodit k velebnému pánovi na hodinu náboženství s ostatními děcky své třídy, ale k panu rabínovi do jiné třídy s docela jinými dětmi; vzal to na vědomí a myslil si, že ti dospělí mají divné nápady. Pan rabín zase povídal jiné pohádky třeba o malém Mojžíškovi, jak plul v košíku po řece k faraonově dceři; to bylo docela hezké. Méně hezké bylo odříkávat jakési litanie v nesrozumitelném jazyce, jehož písmena od prava do leva s nouzí a bídou přečetl, aniž se kdy dověděl i jen „ň“ o skladbě toho nesrozumitelného jazyka. Ale moc o tom tenkrát ten človíček nebádal, neměl čas, musel si hrát, jako si hrála jiná česká děcka, ve škole i doma; ta děcka měl za kamarády, měl je rád a oni měli rádi jeho. Měl české učitele. Velmi, velmi je miloval, protože to s děcky uměli. Oni jej měli také rádi a nikdy, nikdy nedali najevo, že by snad myslili, že ten člobrdík je něco jiného než ostatní děti v klase. A tak človíček rostl a učil se, učil se české básně, četl české knížky z tátovy knihovny, dostával české knížky pod vánoční stromeček jako jiné české děti, zpíval české písně, které se naučil doma od maminky a od táty – třeba Já mám panenku v Roudnici, nebo Když tě vidím, má panenko, v tom kostele klečeti – a ještě fůru jiných. Ve škole zpíval druhý hlas, a protože těch bylo málo, zpíval jej na kruchtě ve školní kapli, což nikomu nevadilo, nejméně panu katechetovi; byl rád, že všichni tak hezky zpívají. Pan rabín by býval méně rád, ale tohle on nevěděl; vlastně jej ani nikdy nenapadlo, že by třeba děcka, která učil, mohla pro radost zpívat na kruchtě synagogy. Možná, že by to nebylo podle pravidel, což vím. Ale budiž panu rabínovi přičteno ke cti, že pilně sledoval, jaké známky z češtiny mají ve škole jeho žáci, a že byl rád, když človíček měl z češtiny jedničku, a zlobil se na kluky lajdáky, kteří měli trojku. Pak když človíček dospíval, měl stejně rád Verdiho nebo Mozartovo Requiem, jako třeba Bruchovo Kol Nidrej; jenže Verdiho a Mozarta slyšel častěji a líp je znal. To už totiž nechodil k panu rabínovi, ani na Jom Kipur do synagogy. Shledal totiž, že to mechanické a znalostí jazyka nepodložené brebentění hebrejských modliteb u pana rabína, i to povídání o Mojžíšovi, věčně se každý rok opakující – protože chudinka rabín musel učit děti od prvňáčků do třetí měšťanky pohromadě v jedné klase – to že tedy není vůbec, ale vůbec žádné náboženství; pánbu se z toho jaksi vytratil a spíš by se byl asi našel občas v muzice nebo na polední pasece pod Smědavskou horou. Takže člověk dal vale církvi a obešel se nadále dobře bez ní. Přitom pořád dospíval mezi českými lidmi jako jeden z nich. Byl prostě Čech tak samozřejmě jakože dýchal. Miloval českou zemi, tu zemi krásnou, zemi jedinou, její dějiny, její kulturu, její jazyk, její hory, její lidi – pokud byli rovní, a tudíž krásní, jako třeba Hus nebo váš táta, Jene, jako bratři Čapci, jako písmáci v chalupách, jako ten dělník, který v týdnu své dovolené – dávno před zavedením rekreace ROH – sběhal celé Jizerské hory od Smrku k Ještědu. A tak tento člověk – protože toto byla jeho země, protože žil jejím životem a osudem, dokud byl dobrý, žil také jejím životem a osudem, když byl zlý, se vším risikem toho zlého, jako všichni ostatní Češi s rovnou páteří; tak žil i Josef Fischer, Karel Bondy, Andula Pollertová, Jiřina Picková, Viktor Kaufmann; ti se také narodili jako židi, taky se za to nestyděli, ale také vyrostli jako jiní Češi, byli to Češi, aniž o tom někoho křečovitě přesvědčovali – byli jimi tak samozřejmě, jako dýchali (a s nimi František Langer, František Zelenka, Ota Gutfreund a jiní, last not least Otokar Fischer, bratr Josefův). Jenže jim to dýchání zatrhl Hitler, jako mnoha jiným Čechům, v kriminálech a na popravištích a v koncentrácích, protože – nehledě na židovské prababičky – ještě také velezradili třetí říši. Přitom byli – z přesvědčení, Jene – různých vyznání: ten bez, onen židovského, což já vím: jen vím, že Jiřina byla vyznání křesťanského církve československé z přesvědčení a Viktor křesťan církve nijaké, nejspíš snad evangelické, ale neměl čas do ní vstoupit, na čemž, jak víte, tak moc nezáleží. Je škoda, že jste tyhle lidi neznal. Ale byl byste měl o některých – aspoň o Pepíčkovi Fischerovi – slyšet za války v Londýně, protože president Beneš od něho dostával depeše odbojové skupiny PVVZ, dokud náckové Pepíčka nezašili a téměř celý PVVZ nerozbili za vydatné spolupráce některých Čechů s nerovnou páteří. Tak prosím vás po mně nechtějte, abych šla dělat dějiny Izraele do Tel Avivu. Já chci umřít u nás doma v Čechách. Já vám to neberu, že fandíte sionistům (za vašich časů měl ten pojem trochu jiný význam, než je mu dnes podkládán) – ale po mně to nechtějte. Vy jste se patrně také ani nesetkal s takovými židy, co šli makat do kibuců v Izraeli, až když jim u nás začalo kvůli Hitlerovi téct do bot; do té doby se jim jaksi nechtělo opustit své pohodlné židle ve vlastních dobřezavedených kšeftech nebo v redakci Prager Tagblattu; takže od Izraele posílali rukama makat jiné za peníze ještě jiných, jak to praví známá anekdota o tom, co je sionismus. A mnozí takoví seděli i na venkově v ryze českém prostředí uprostřed Čechů, jimž prodávali boty nebo cvočky z vlastních fabrik a přitom hubou česki neklápli, a když, tak špatně; česká kultura pro ně neexistovala, kultura země, z níž leta letoucí měli veleslušnou obživu; ani je nenapadlo se asimilovat, naopak. Když tyhle lidi kritisuji, tak proto ještě nejsem židovský antisemita, jako jím nebyl žid Vojtěch Rakous, český spisovatel, který tuto odrůdu měl taky v žaludku, jak je možno si přečíst v jeho knížkách. Říkáte také: „Já jsem si dlouho myslel, že se Žid může docela dobře asimilovat k tomu folku, se kterým žije. My měli u nás Židi, o kterých už ani nikdo nepamatoval, že jejich dědečkové žili v ghettu. Ale jednoho krásného dne slušní lidé ztratí moc, přijde Hitler a co pak?“ Souhlasím, že en gros se židi asi nemohou nikdy asimilovat, protože en gros se neasimilují do důsledků, čili až do těch hrdel a statků. Vždycky budou mnozí pořád dál sídlit v duševním ghettu, štítit se „gojů“, bát se jich a přitom je považovat za méněcenné – to totiž mnozí dělali, v tom byli také rasisti. Nebo se asimilují, ale do pomyslného ghetta vlezou zpátky v tom okamžiku, o kterém mluvíte – přijde nějaký pogromista a co pak? Tak dobře, nechť si jdou, chtějí-li, dělat své vlastní dějiny ve vlastním státě. Mne, prosím vás, vynechte. Můj stát je tento československý stát. Rostla jsem od malička mezi Čechy, zcela přirozeně jedna z nich, bez pocitu odlišnosti, s pocitem sounáležitosti ke kultuře a jazyku této země. Je má se všemi důsledky, tak jako za války v PVVZ. Jestliže mi někdo šlápne na kuří oko, protože shledá, že můj dědeček byl vesnický žid (byl chudý) a ten druhý z maminčiny strany židovský kameník s věčným dalesem, tak to šlápnutí musím vydržet a nedbat toho. Ledaže by mi šlápl na mou nesmrtelnou duši – a to taky musím vydržet – vzpomeňte na Pierra Bezuchova v zajetí, vždyť jste marně nečetl tak rád Vojnu a mír. Anebo to nevydržím – a sbohem. Jene, nikdo mi nemůže vzít moji českou zemi v mé duši. Je moc škoda, že vám to nemohu říci živému. To by nám asi všem bylo líp v této zemi krásné zemi milované. Prosinec 1968 Milena Šimsová Zapomenutý odboj Tu neděli po 15. březnu přišel na Ořechovku, do domu v Klidné ulici č. 5, MUDr. Viktor Kaufmann a z jeho podnětu začal profesor Vojtěch Čížek organisovat hnutí, „které musí být nekompromisně protiněmecké, musí přispět soustavnou, dobře organisovanou podkopnou a odbojovou prací k tomu, aby byl svržen okupantský režim, obnovena státní samostatnost a vybudována republika skutečně demokratická a socialistická“. Hnutí, označené později v soudních spisech jako „Cizek und andere“, v dopisech Hany Fuchsové jako „Strýčkova klasa“, ve vzpomínkách Josefa Grni jako PRV – Přípravný revoluční výbor – bylo komisaři gestapa též nazýváno „odborari“. Právě toto, třebaže dílčí označení, vystihuje nejpřesněji záměr těch, kteří se rozhodli, „že své podzemní hnutí budeme opírati o odborově organisovaně, socialisticky zaměřené dělnictvo a levě orientovanou inteligenci“. Organisace, označovaná nyní v odborné literatuře jako PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme“) bylo tehdy něco zcela nového, co tu za první republiky nebylo. Spojení dělnictva prostřednictvím odborů s levě orientovanou inteligencí. A nejen to. „Naše hnutí musí pro své účely využít vydatně též církevních kruhů a pracovati úzce s ilegálním hnutím komunistickým. Snaha naší skupiny musí být vytvořit i podzemní hnutí lidové, celostátní, zahrnující i pohraničí a Slovensko...“ (Na paměť prof. Dr. Vojtěcha Čížka, Praha 1946). V roce 1964 sepsala paní Marie Čížková příchozí do jejich domu v roce 1939. Najdeme tu vedle jmen doc. dr. Josefa Fischera (znalce Palackého a Masaryka), dr. VasilaŠkracha (který redigoval vydávání Masarykových spisů), dr. Milady Horákové i jména vysokých vojenských činitelů (generál Čihák, major Hájíček), jména pracovníků v odborech (František Andršt, Otakar Wünsch, Václav Housar, Bohumír Truksa), stopu styků s církví katolickou a jméno Jaroslava Šimsy, jenž tu zastupoval nejen odbojové pracovníky z řad Ymky a Akademické Ymky, ale jehož prostřednictvím byla do tohoto hnutí zapojena celá řada skupin a skupinek mimo Prahu, pracující ať už na půdě církve českobratrské nebo Jednoty bratrské. Toto hnutí bylo třikrát rozbito. Po prvé gestapem ve dvojí vlně zatýkání na jaře roku 1940 a na podzim roku 1941. Po druhé v roce 1945 zcela odsunuto na vedlejší kolej londýnskou emigrací a zbytky potřeny v padesátých letech. Ideový program tohoto hnutí zněl: „Republiku skutečně demokratickou a socialistickou.“ • V Praze na Vinohradech v ulici Anny Letenské na domě číslo 34/7 je deska s dlouhou řadou jmen: „V tomto domě scházeli se k odbojové činnosti...“ Ten dům patřil Anně Pollertové. Měl v něm ordinaci a byt MUDr. Viktor Kaufmann. Prostřednictvím profesora Čížka v něm získala mansardový byt profesorka Jiřina Picková a ukrývala tu pracovníky odboje. Tato jména najdeme v seznamu, a tedy všichni „za svobodu své vlasti dali život“, právě tak jako JUDr. Karel Bondy, PhDr. Josef Fischer a RNDr. Jiří Baum. A všichni to byli „židé“. Anna Pollertová opatřila také sto tisíc korun, které profesor Čížek uložil v profesorské záložně a ty peníze byly vybírány podle potřeby odboje, podobně jako peníze, které dostal do úschovy JUDr. Vladimír Klouda, z nichž byly placeny součástky k vysílačkám, z nichž žili lidé pracující v ilegalitě a podporovány rodiny zatčených. To všechno byly židovské peníze. Víme vůbec, že židé v době okupace nebyli bezejmennou, trpící masou, hnanou do plynových komor? Že tu byla řada těch, kteří dali k disposici svůj majetek dávno před jeho zabráním, kteří dávno před povoláváním do transportů pracovali vodboji? A jak pracovali! Březina. Evžen, Vyskočil, Dobrnický, Čermák, Šavrda, Doucha, Blažek — to vše jsou krycí jména, jichž užíval ve své neúmorné organizační práci JUDr. Karel Bondy. PhDr. Josef Fischer napsal návrh ideového programu „Za svobodu“. Za trámem na půdě Čížkova domu bylo až do konce války schováno falešné razítko „říšského protektora“, které si opatřila a užívala pro odbojovou práci Anna Pollertová. Nejde však o zásluhy židů. Naopak! To nacismus rozdělil lidi na árijce a ne-árijce a označil židy žlutou hvězdou, aby je oddělil od ostatních. Podobně jako vodboji proti nacismu nešlo v prvé řadě o křesťany, komunisty či o Čechy. „Nešlo tu již jen o národní existenci, o to, zda se za padesát či sto roků bude v české zemi rozléhat český jazyk. Šlo o to, zda budeme ještě, či zda budou naše děti ještě lidmi... A proto jsme nástup nacismu necítili jen jako ohrožení své národní existence, nýbrž i jako útok na samu podstatu našeho lidství,“ napsal profesor Josef Grňa, jeden ze spolupracovníků Karla Bondyho. Jaroslav Šimsa vzpomíná v roce 1942 v mnichovském vězení rád na maminku Otokara a Josefa Fischera, které jako chlapec nosil noviny. Pro styky s Josefem Fischerem byl krutě vyslýchán v době, kdy Rudolf Mareš, „ač byl sám v ilegalitě, dovedl se starat i o jiné a byl zejména nezbytným pomocníkem profesora Josefa Fischera, byl jeho spojkou se světem.“ V odboji nebyli lidé rozděleni podle původu, rasy či třídní příslušnosti, ale spojeni solidaritou a vírou v spravedlnost a pravdu, která platí nad námi všemi. Paní lrma Kaufmannová a Heda Kaufmannová se účastnily odbojové práce, udržovaly motákové spojení zatčených pracovníků odboje s těmi, kdo ještě pracovali „venku“. Proto také, ač hledány gestapem, unikaly mu střídáním ilegálních úkrytů a nakonec tímto způsobem unikly transportu a smrti v plynové komoře. Jaroslav Šimsa píše tajně z koncentračního tábora Dachau koncem roku 1944 o utrpení židů a židovských dětí a vyslovuje přání, aby se po válce „Ymka ujala práce i mezi židovskou mládeží, aby se odčinilo bezpráví, deset let na ní páchané“. Co z toho jsme uskutečnili? Bratrstvo, evangelický časopis pro mládež, roč. XXVII, 1969, č. 5, 15. června, s. 73–75.

Připomínat Jiřího Němce (18. 10. 1932 – 4. 10. 2001) – psychologa, překladatele, kulturního publicistu a editora – v čase, kdy uběhlo osmdesát let od jeho narození, stojí za to hned z několika důvodů: Byl jedním z iniciátorů tzv. Ekumenického semináře v Jirchářích, který se stal od roku 1963 do počátku let sedmdesátých jedinečnou (a první zcela veřejnou, i když ne jedinou) platformou svobodného náboženského, filosofického a kulturního dialogu v komunistickém Československu. (K Jirchářům viz dokument uveřejňující programy semináře a komentář k němu.) Vedle Emanuela Mandlera, Jana Nedvěda a Václava Havla patřil Jiří Němec k členům redakčního kruhu časopisu Tvář, kteří nejpodstatněji ovlivnili podobu a směřování této zásadní nemarxistické kulturní tribuny šedesátých let. Před okupací v roce 1968 se Němec podílel na přípravách a vzniku Díla koncilové obnovy, sdružení usilujícího o uvedení myšlenek 2. vatikánského koncilu do každodenního života katolické církve a přiblížení křesťanství současnému člověku. Po roce 1968 spoluvytvářel paralelní kulturní aktivity, ať už šlo o tehdy pololegální či ilegální studijní či diskusní kroužky, nebo o literární, hudební či výtvarné dění formujícího se „undergroundu“. V roce 1976 Němec pak patřil k nejužšímu kruhu iniciátorů Charty 77 a bezprostředně se podílel na formulaci Prohlášení. Tolik ve faktografickém výčtu Němcovy společensky nejdůsažnější aktivity. Jiří Němec se však kromě toho věnoval – a nutno dodat, že tak činil vedle svého zaměstnání psychologa na Foniatrické klinice v Praze, které vykonával s velkým nasazením a na vysoké odborné a profesionální úrovni – přednášení, vlastním překladům i pořádání knižních edic (v šedesátých letech tiskem publikovaných, jak to dovolovala politická situace, později samizdatových). Společně s Petrem Rezkem inicioval po smrti Jana Patočky pořádání jeho spisů, po své vynucené emigraci v roce 1983 se pak ve Vídni podílel na vydávání Patočkových vybraných spisů v němčině a vzniku Patočkovy bibliografie. Od druhé poloviny sedmdesátých let se dále účastnil spolu s Ivanem Chvatíkem, Pavlem Koubou a Miroslavem Petříčkem na překladu Heideggerova spisu Bytí a čas. An toto doplnění nicméně neposkytuje dostatečný obraz Němcovy osobnosti. Ta se projevovala mimo jiné také v jeho roli inspirátora, přirozené duchovní autority či prostě partnera v dialogu pro celou řadu lidí v jeho nejbližším přátelském i vzdálenějším okruhu. Zmiňme v této souvislosti příkladně Zbyňka Hejdu či Andreje Stankoviče. Zbyněk Hejda – Němcovi dedikoval svou básnickou prózu Nikoho tam nepotkám (1961) – na konci sedmdesátých let napsal známou polemiku s Ivanem M. Jirousem O Jiřím Němcovi znovu, v níž mimo jiné uvádí Němcovy nesporné zásluhy, jak „pokud jde o autory, které skutečně uvedl a pomáhal uvést do českého kontextu, tak pokud jde o jeho podíl na úsilí obnovit potlačené a rozrušené povědomí o normálním kontextu české a světové literatury“ (in Z. Hejda, Kritiky a glosy, Praha, Triáda 2012, s. 52). Andrej Stankovič – který publikoval své první verše v Tváři v lednu 1965 a patřil nadále do autorského okruhu časopisu – své monumentální literárně-historické dílo o Josefu Florianovi dedikoval „Jiřímu Němcovi, inspirátorovi a skutečnému vedoucímu této kdysi diplomové práce“ (srov. první kompletní knižní vydání monografie s bibliografií Florianova vydavatelství: A. Stankovič, Josef Florian a Stará Říše, Praha, Triáda 2008). Účastníků Němcova „společenství“, k jehož jádru patřila jeho žena Dana Němcová a rodina, bychom mohli uvést celou řadu – Ladislava Hejdánka, Jana Sokola, Václava Freie, Petra Pokorného, Miloše Černého, Stanislava Zedníčka, Jana Lopatku, Jana Nedvěda, Karla Štindla, Josefa Forbelského, Milana Machovce, Bonaventuru Boušeho, Václava Břicháčka, později Ivana M. Jirouse, Věru Jirousovou, Petra Rezka, Ivana Chvatíka, Ivana M. Havla, Martina Hyblera, Pavla Zajíčka... (nevyhnutelně, ale nikoli úmyslně opomíjíme mnohé další). Jak upozorňuje už Zbyněk Hejda v uvedeném textu, Němcovo angažmá vyrůstalo ze snahy navazovat na plodné tradice kulturního a náboženského života, které byly v Československu násilně přervány po únoru 1948. Není tedy v této souvislosti od věci zmínit též generačně starší účastníky dialogu, o nějž usiloval a jejž považoval za nejpřirozenější způsob vzdělávání a svobodného myšlení a tvorby – Jana Patočku, s nímž byl v pravidelném kontaktu od roku 1955 až do jeho smrti, Vladimíra Holana, s nímž trávil čas rozhovory o umění a filosofii od konce padesátých let, či Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudovou. Nicméně ani toto další doplnění ještě nepodává dostatečný obraz osobnosti Jiřího Němce a jeho významu. Pro jejich pochopení bude třeba jít ke zdrojům jeho uvažování o světě a – řečeno teilhardovsky – místě člověka v kosmu. Zhodnocení tohoto Němcova odkazu je stále na počátku. Podstatně by je měla usnadnit připravovaná edice Němcových textů, publikovaných studií a článků, záznamů přednášek a jejich konceptů a v neposlední řadě zápisníků, které si soustavně vedl od druhé poloviny padesátých let do sklonku let sedmdesátých. Tato edice případnou další reflexi postaví na pevnější základ. Vycházet by měla začít napřesrok. V rámci této krátké připomínky Jiřího Němce ještě v této souvislosti zmiňme alespoň dva momenty: Je to za prvé Němcovo uvažování o umění, filosofii a náboženství, které mají v rámci lidského jednání výlučnou roli. V těchto oblastech – mimo rovinu pouhého přežívání a reprodukce – se nachází nejvlastnější smysl lidského života a konání (v tom u něho bezpochyby zaznívá ohlas a vliv Patočkův). Němec se celoživotně snaží hledat východisko z již zcela zřetelné ztráty schopnosti či zájmu o vzájemnou komunikaci mezi těmito třemi oblastmi, přičemž každá z nich je podle jeho přesvědčení oživována a posilována především, ne-li dokonce jedině konfrontací a dialogem s druhými dvěma. Za druhé je to promýšlení postavení člověka ve společnosti a možností svobodného jednání na poli společensko-politického angažmá, založeného nikoli na ovládání (mocenském, ideologickém), ale na odpovědnosti k sobě i druhým. Jednou z otázek, které si v šedesátých letech Němec opakovaně klade, je postoj k stávajícímu režimu a s tím souvisejícímu dialogu křesťanů s marxisty, který neodmítá, ale naopak se o něj aktivně snaží. Do svého zápisníku si v srpnu 1961, tehdy osmadvacetiletý, zapsal: „Jsme přece posláni… nejsme zbytky něčeho, zříceniny, polou zamilované do vlastní malebné zchátralosti. Jsme posláni k lidem, ne ovšem k nějakým systémům (tam totiž právě lidé nejsou), a musíme být s nimi, pracovat s nimi (ne to jen markýrovat) – ne z masochismu, ale abychom otevřeli zablokovanou situaci. Jsme povoláni k hloupým, k úspěšným, k nudným, k neřestným atd., myslím však, že nejsme povoláni k spoluasistenci oficiálním šaškárnám − ale smějeme-li se jim, smějeme se jim právě s lidem (ha!). Jak paradoxně působí, když po rozebrání mechanismu ovládání a zvnějšněnosti původně osvobodivého hnutí (jež nyní se již dokonce bojí vnitřního nasazení, vždyť: kam až by to mohlo vést!!) nakonec uzavřu: je třeba tvůrčím způsobem pracovat (v socialismu!!) na každém sebeprostším úseku, jedině takto lze vytvořit, lze rozšířit, nutně rozšířit atmosféru svobody, ,пpoрyбить в Eвpoпу oкнo‘!“ V době normalizace byl duch kulturně-společenských aktivit paralelních k režimním nesen velkou měrou hlubokou zkušeností intelektuálního dialogu z let šedesátých, rozšířenou ještě o oblast „undergroundu“ (mj. též účastí lidí z jiných sociálních vrstev). Ať už je hodnocení této skutečnosti jakékoli, právě tyto zkušenosti dialogu umožnily spolupráci tak širokého spektra politicky, nábožensky i jinak názorově vyhraněných osobností v rámci Charty 77 i mimo její platformu. Jakmile budeme schopni dostatečně, jinak než přibližně nebo schematicky zhodnotit význam Jiřího Němce pro českou kulturu a intelektuální společnost, potažmo pro „celý“ společenský život druhé poloviny 20. století, otevře se tím cesta k lepšímu porozumění smyslu nejen této etapy české kulturní historie, ale také některým přehlíženým rysům naší současnosti. Psáno pro Institut pro studium literatury a Nakladatelství Triáda. O Jiřím Němcovi u příležitosti nedožitých osmdesátin viz též Michael Špirit na Bubínku Revolveru.

(ke sto padesátému výročí narození) „Co je naší základní vadou: žijeme den ze dne! Naše politika nesahá dále než od případu k případu, nanejvýše že tu onde v nějakém úvodním článku si vzpomeneme na svoje kardinální potřeby, že formulujeme svá přání, jichžto splnění by po našem soudě nás úplně uspokojilo, tj. zaručovalo naše existenční podmínky národní. (…). Jazyková rovnoprávnost, autonomie (decentralizace), státoprávní uznání svatováclavské koruny, co možná největší kompetence zemského sněmu… těmito hesly zahrnuje se náš stálý program. Avšak určitější údaje se nám nepodávají ani v těchto otázkách.“ Tato přímočará, pro mnohé kacířská slova, si mohli před Vánoci 1886 přečíst hned na titulní straně čtenáři prvního čísla nově založeného časopisu Čas, který vlastnil a redigoval Jan Herben. Přes oněch bezmála sto třicet let, které od té doby uplynuly, nás jejich naléhavý tón zneklidňuje i dnes, jakkoliv rakouská monarchie již je dávno minulostí, místo zemského sněmu existuje Poslanecká sněmovna a slovo „národní“ má nepochybně užší významovou platnost, než s jakou se kladly v článku proslulé Naše dvě otázky. Za iniciálami autora, oním H. G., hledali mnozí univerzitního profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Ten totiž vystoupil téhož roku 1886 s filologem Janem Gebauerem, historikem Jaroslavem Gollem a germanistou Arnoštem Krausem sérií článků proti pravosti Rukopisu královédvorského, kterou zpochybňovaly dosud – až na nečetné výjimky – kruhy nečeských, hlavně německých badatelů. Skutečným autorem textu byl však litomyšlský rodák Hubert Gordon Schauer, který téhož roku přesídlil z Vídně, kde studoval práva, do Prahy. Zde mu jeho gymnaziální učitel Gustav Zába zprostředkoval u Masaryka místo v kanceláři Ottova Slovníku naučného. Schauer, o jehož rozsáhlých znalostech jazykových, literárních, historických a filosofických svědčí již v době otištění článku vydaná kniha Geistiges Leben im zwölften Jahrhundert, se zabýval rovněž problematikou sociologickou a ekonomickou. Souvislosti sociální problematiky s duchovním životem jedince a národa rovněž patřily k frekventovaným tématům jeho úvah, což je patrné i z dalšího úryvku: „Ale národ, jakkoli reálně žije jenom v přítomnosti, hleděti musí přece neodvratně a stále do budoucnosti, každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím. Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci? (…) Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.“ Nepřeslechněme zaměření k budoucnosti a morální akcent Schauerových otázek. To mu totiž umožňuje položit si otázku prožívanou a hodnocenou v českém prostředí navenek s halasným a pobouřeným protestem, uvnitř však mnohdy s úzkostnou a nejistou nesamozřejmostí: Je český národ „povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vystačí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, odnoží Němectva? (...) Je náš národní fond takový, aby (...) v onom krajném případě poskytoval dostatečné mravní posily, aby jim vnukal úplné přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlenkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou etickou škodou, že tím zachovají typus, který v panteonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné?“ Slova provokativní a provokující tehdy i dnes, tudíž v době ekonomické a kulturní globalizace, v čase měnové krize, a tedy i poněkud zjednodušeně konstatované krize Evropské unie, v době sílících extremistických snah zleva i zprava, a rovněž vzrůstající ekonomické, a tedy i mocenskopolitické úlohy mimoevropských zemí. Stejně tak i v druhé polovině 80. let 19. století, kdy tradiční liberální model, založený a rozvíjený v českých zemích ještě bezprostředními účastníky „jara národů“, revoluce 1848/1849, stále ukazoval své slabiny, a to jak v oblasti ekonomické a sociální, tak v oblasti politické, především pak v problematice česko-německého soužití. Schauer, slovy Ivo Tretery „chorobný optimista“, soudil, že „železná konstrukce nezatlačí kámen, nýbrž jej pozmění, podepře – jako nižádná revoluce a nižádná evoluce nedovede změniti konstitutivních prvků bytosti lidské“. Současně však pozorně sledoval ekonomické souvislosti tehdejšího národního, společenského i kulturního života. V prvé řadě to byly obtížně regulovatelné a s nemalým úsilím regulované podmínky kapitalistického podnikání, které přes nesporné zásluhy a úspěchy nebylo schopno a mnohdy ani ochotno poskytnout důstojné sociální podmínky pro politicky stále nerovnoprávné dělnictvo. Tradiční patriarchální modely – k jejichž idealizaci nebylo důvodu – v zemědělském prostředí rovněž ztrácely na své účinnosti. Fatálně zasahovala do těchto úvah i zmiňovaná problematika nacionální, která bývala až příliš ze Schauerova článku vyzdvihována, ať už v Schauerův prospěch či na jeho odsudek. Byl to ostatně autor česko-německého původu, studoval ve Vídni a publikační činnost vyvíjel v německém prostředí. Aniž bych závažnost nacionální problematiky v českých zemích chtěl podceňovat, zdá se, že tehdejší česká politická reprezentace si především nechtěla připustit, že koncept historicko-právní, opřený o diskutabilní české právo prvorozenství, pro legitimizaci českého politického a společenského úsilí již nedostačuje. Vzniklá frustrace nepochybně přispěla na obou stranách k růstu nacionalismu, který se stal v průběhu 80. let 19. století řetězem triviálních i závažnějších potyček na lokální úrovni, ochotně zprostředkovávaných denním tiskem na české i německé straně. Nacionalismus se stal každodenní realitou, otupující pozornost z dnešního hlediska vzato pro záležitosti klíčové a zásadní. Nedostatek dobré vůle ke vzájemné komunikaci a dohodě po řadě odchodů (ať dočasných či trvalých, ať z vrcholné či regionální politiky), vyvrcholil otevřenými střety na konci 19. století, které přivedly české země bezmála na okraj občanské války. Nesmyslnost vytváření domnělých protikladů se stala ostatně předmětem kritiky i u Schauera, když v jiné souvislosti napsal: „Žil jsem příliš ve smíšených okresích, abych nevěděl, že kterákoliv česká osada a sousední osada německá (…) si čím dál tím více jsou podobny, že vdychují týž myšlenkový vzduch, že pojímají život a svět z téhož hlediska a na jeho působení v tomtéž smyslu reagují.“ Jak je patrné, Schauerovo pojetí národní existence překračovalo úzce vymezenou představu společenství daného pouze užíváním příslušného jazyka. Šlo mu o celostní koncepci, určovanou osobitým posláním v duchovním životě Evropy i celého lidstva. Často připomínaná slova o možnosti přimknout se k rozvinuté kultuře velkého národa jistě mimoděk prozrazují Schauerovo osobní dilema, jsou ale také účinným rétorickým prostředkem obávaného diskutéra a analytika, jenž takto chtěl zdůraznit závažnost a pádnost svého sdělení. Morální zacílení Schauerova článku je zapotřebí vnímat v kontextu jeho pozorování proměn sociálního prostředí českých zemí i Evropy. Sociální spravedlnost a obecná touha po harmonii, po souladu rozumu a citu, jak se sám několikrát zmiňuje, byla pro něj věcí niternou. Vzápětí ovšem dodal, že s dosavadními recepty na jejich řešení je nespokojen, že pro něj nejsou jen záležitostí politických stran, ale především osobního svědomí každého z nás. „První zákon zdravé etiky musí pro budoucnost býti: individuum má právo samo nad životními interesy rozhodovati, a žádná anonymní moc, politická strana, ,národ‛ atd. mu v tom nesmí brániti.“ To píše Schauer v dopise F. X. Šaldovi krátce před formulováním Našich dvou otázek. Literatuře přiznává – připomenu jen slova o „chorobném optimistovi“ – důležitou roli při ohledávání skutečnosti, se schopností zobrazovat jevy jako ztělesnitele určité světodějné, dodejme humanitní ideje, vůle k pozitivním činům, sebezdokonalení, činorodosti. Ovšem k tomu, aby „každý pravdy došel, musí znáti všechny názory a cesty“. Schauer byl vzdálen estetizujícímu uvažování svých vrstevníků, proto měl jako literární kritik pochopení vedle Jaroslava Vrchlického či Lva Tolstého i pro autory lidovýchovné četby, jako Václava Kosmáka. Necelých třicet let života, z toho pět let aktivního působení, bylo Schauerovi vyměřeno k tomu, aby zformuloval své nároky a možnosti jejich uskutečnění. Dodnes jejich nové, aktualizované čtení provokuje, a to tím spíše, že základní rámec jejich tázání se v podstatě nemění: „Dnes je doba vážná, protože zoufale nejasná, plány roztříštěny, očekávání zklamáno: dnes očekávám, že na otázky tyto, ať sebe pochmurnější, bude odpovídáno věcně, pokud sami jich příště postupně nezodpovíme. A skutečně nás potěší, vyskytne-li se pokus na otázky ty odpověděti vážně a věcně i jinde – potěšíme se, neboť nabudeme přesvědčení, že s námi přece ještě není tak zle, a že jsou tu mužové, kteří s opravdovým citem pro vlast a národ pojí hlubokou úctu k člověčenstvu, jehož jsme organickou částkou, a s ní povznešený rozhled po světě a dějinstvu, mužové, kteří majíce mužné přesvědčení a dovedouce ho hájiti, respektují mužné přesvědčení jiných. A toho je nám hlavně zapotřebí.“ Psáno pro Český rozhlas 3 – Vltava (vysíláno 21. října 2012 v pořadu Výročí týdne) a Nakladatelství Triáda. Faksimile článku H. G. Schauera Naše dvě otázky v pdf. (Reprodukováno z Kritického sborníku XVI, č. 3, zima 1997, s. 51–54.)

V sobotu 15. března zemřel v americkém Williamstownu – krátce před svými dvaadevadesátými narozeninami – komparatista, literární kritik, editor a bibliograf Jiří (George) Pistorius. Nelze si nevšimnout, že zemřel v den 75. výročí obsazení Československa hitlerovskými vojsky, události, která ve svých důsledcích radikálně ovlivnila (nejen) jeho osud. Je to tak zřejmě poslední „shoda okolností“, které se v jeho životě vždy znovu objevovaly a určovaly jeho další směřování. Až na tuto poslední však pokaždé šlo o souběh událostí, který – jak se ze zpětného pohledu ukazuje – by nebyl možný bez Pistoriova přirozeného a hlubokého zájmu o témata a věci samotné a bez důkladnosti a systematičnosti, s níž se jim věnoval. Již během druhé světové války se z vlastního popudu a bez jakékoli další pomoci rozhodl sestavit rejstřík a bibliografii k dílu F. X. Šaldy. Především díky této práci mu po válce Václav Černý nabídl místo asistenta ve svém komparatistickém semináři; jen o několik měsíců později začal Pistorius přispívat do Kritického měsíčníku a stal se i jeho tajemníkem. V červenci 1948 odešel přes Bavorsko do francouzského exilu, do Paříže. Jeho činnost v Kritickém měsíčníku a spolupráce s Václavem Černým mu pomohla v prvních universitních kontaktech, zejména s profesorem srovnávacích literatur Jean-Marie Carrém, který pro něj sehrál další určující roli. „V setkání s Jean-Marie Carrém jsem našel počátek jakési své nové ústřední inspirace,“ říká Pistorius v rozhovoru, který je součástí jeho knihy Doba a slovesnost (Triáda 2007), totiž oblast německo-francouzských literárních styků. Tomuto tématu zůstal věrný i po roce 1958, kdy odešel do Spojených států. Nejen jeho doktorská práce L’Image de l’Allemagne dans le roman français entre les deux guerres (1918–1938), ale také dvě rozsáhlé bibliografie Marcel Proust und Deutschland (1981; rozš. 2002) a André Gide und Deutschland. Eine internationale Bibliographie (1990) patří k základním oborovým pracím. V letech 1963–1982 byl Pistorius profesorem románských literatur na Williams College ve Williamstownu (1971–1982 tamní katedru románských studií vedl). Ani po odchodu do důchodu se nepřestal věnovat vědecké, kritické a editorské činnosti, jak ukazuje jeho bibliografie (poslední položkou v ní je již citovaný obsáhlý výbor Doba a slovesnost z roku 2007, který vznikal za podstatné spolupráce s ním). Jiří Pistorius se spolu se svou ženou Marií (roz. Skokanovou, 24. 1. 1923 – 23. 4. 2013) i po odchodu do Ameriky pravidelně vracel do Evropy, nejen pracovně. Oba rádi chodili do hor, cestovali, stále úzce spojení s evropskou kulturou („Pozdrav z končících prázdnin ve staré Evropě. KRAKOV je město skvělé a ducha povznášející,“ stojí na pohledu z léta 2007). Do Čech se mohli vrátit až po roce 1989. Návrat do českého literárního života trval o něco déle a byl spojen, kruh „shod okolností“ se uzavírá, opět s Václavem Černým (účast na konferenci o Václavu Černém v roce 1995 a edice jeho studií o André Gidovi, Triáda 2002) a F. X. Šaldou (studie v Šaldovi věnovaném čísle Literárního archívu, 1997). Pistoriovu spolupráci s nakladatelstvím Triáda završilo v roce 2007 vydání rozsáhlého výboru z jeho kritik a studií Doba a slovesnost (doplněného rozhovorem, bibliografií a základními informacemi o díle a životě). Během jeho přípravy, která trvala takřka pět let, jsme si vyměnili nespočet faxů, provolali mnoho hodin zaoceánských telefonických hovorů (fax a telefon byly vedle klasického dopisu hlavním komunikačním prostředkem Jiřího Pistoria) a několikrát se setkali v Praze a Německu. Jen díky bohatě zásobené kostnické universitní knihovně a především pečlivě vedenému Pistoriově archívu mohl vzniknout úplný soupis jeho textů, publikovaných v nejrůznějších časopisech a sbornících v Evropě i Americe. Už tehdy bylo jasné, že až se jednou čas Jiřího Pistoria na téhle zemi naplní, odejde s ním nejen jeden z posledních svědků 20. století: jeho politických a společenských převratů, osobních selhání a statečnosti, vývoje literární historie a estetiky. Ale také a především: skromný, věrný a kritický člověk, osobnost s jiskřivým humorem a neutuchajícím zájmem o své okolí, která nám – mně – bude moc chybět. 22. března 2014, Mnichov

P. C. Obdivuju nejen Aischyla, ale všechny jeho řecké následovníky. Nesmírně například Sofokla a Eurípida, toho obzvlášť, v jeho cítění je něco silně baudelairovského; dokonce mi přijde zatěžko řadit ho až pod Aischyla: jsou to pořád obrovští chlapíci, oba dva. Právě tenhle obdiv k Řekům mě pak přivedl k Dantovi, ten mě taky úžasně zaujal. A Dante mě přivedl k mému velikému životnímu idolu, k člověku, který pro mě možná stojí úplně ve středu všeho, k Vergiliovi. Vergilius mě nadchl. Umím z něho ještě celé kusy zpaměti, mohu vám je zarecitovat, kdybyste chtěl. J. A. A tenhle obdiv vás provází od mládí a nikdy neselhal? P. C. Ten se datuje od mého odchodu z lycea, protože Vergilius na lyceu, ne, tam jsem ho nemiloval ani trochu. [...] zároveň tedy – protože ten měl na mě tehdy taky silný vliv, obzvlášť na mé pojetí charakterů – zároveň jsem objevil Dostojevského. Dostojevskij je objevitel polymorfního charakteru. Když vezmete Molièra nebo Racina nebo velké klasiky, jejich postavy jsou z jednoho kusu, kdežto Dostojevskij udělal v psychologii obdobný objev jako de Vries v přírodních vědách, když objevil spontánní mutaci. Určitá povaha se náhle promění, totiž najde v sobě věci, které tam předtím absolutně nebyly, podobně jako jedna žlutá květina, kterou de Vries nazývá – teď si nevzpomenu –, po staletích, kdy byla pořád žlutá, zničehonic pojednou vyrazí bílý květ. Nikdo neví proč. No, a u Dostojevského vidíte ničemu, jako třeba v Zločinu a trestu toho chlapa, co pronásleduje Raskolnikova, odporný lotr, a najednou je z něho něco jako anděl: surovec usne, a probudí se anděl.Právě tahle nečekanost, tenhle neznámý, který se skrývá v lidské povaze, ten právě Dostojevského zajímá. Člověk je sám sobě neznámý a nikdy neví, čeho je schopen, když ho vyprovokuje nějaký nový popud. Tohle je Dostojevského veliký objev a mně samému hodně posloužil, ať už v mém dramatickém umění nebo i v nevyhnutelných úvahách o životě, a hlavně v myšlence, že nikdy nemáme zoufat, ale naopak být stále takříkajíc ve stavu pohotovosti. Nikdo na světě neví, co v sobě má. Proto mi introspekce doporučovaná starými řeckými filosofy – Poznej sebe samého – nebo introspektivní postupy takového Prousta apod. připadají absolutně falešné, poněvadž když člověk začne zkoumat sám sebe, k ničemu nedojde, že... k ničemu! Náš život stojí na nicotě, jak praví jeden žalm. Ale naopak život, styk se životem, lidé, které potkáme, to je to, co v nás najednou dokáže vyvolat věci, jaké jsme vůbec nečekali; takové jako třeba v mé hře Polední úděl,kde by Mesa nebyl nic, kdyby nepotkal tu ženu, která jediná zná jeho pravé jméno; tajemství jeho duše, jeho vlastního života není u něho, nýbrž u té ženy, kterou potkal na lodi. A z toho je i jasné, proč mu na ní tak záleží: Pověz mi své tajemství, pověz mi mé pravé jméno, které znáš jen ty – a které i ona sama pozná jen dík styku s lidmi. J. A. To je součást vašeho systému, systému, který je naprosto celistvý a koherentní. Myslím, že budeme mít ještě příležitost o tom hovořit a že nám pak možná pomůžete proniknout do něj hlouběji, poznat takříkajíc krok za krokem jeho strukturu. P. C. Ano, obstojí to, všechno je homogenní; ale aby se dalo pochopit, k jakému dalšímu rozvinutí mě to později přivedlo, je potřeba vědět, že u počátků mé dramatické techniky, tedy, mého vidění světa, je tohle setkání s Dostojevským, za které nemohu být nikdy dost vděčný. Dostojevskij je jedním z velkých formativních duchů, od kterých jsem se učil. * * * J. A. Minule jste mluvil o Dostojevském a o jeho hlubokém vlivu na vás. Také jste o Dostojevském napsal krásný dopis právě Andrému Gidovi, který velkého ruského spisovatele obdivuje stejně jako vy. P. C. Ano. Jenomže on nevidí v Dostojevském to, co tam je. Dostojevskij je pro něj tak trochu barbar a nemocný člověk. A to vůbec není pravda: Dostojevskij nebyl ani barbar, ani nemocný člověk. Věděl moc dobře, co chce, a jeho romány jsou ve svých zvláštních postupech přímo vzorem kompozice. Neznám krásnější skladbu – v beethovenovském smyslu slova, abych tak řekl – než začátek Idiota:prvních dvě stě stran Idiota je doslova veledílo kompozice, připomíná to Beethovenova crescenda. J. A. Vy byste postavil Idiota nad Karamazovy? P. C. Karamazovi jsou fragmentární kniha, poskládaná z fragmentů. Udělal z toho celek, tak jako člověk někdy dospěje ke konci života po různých cestách, které nejdou příliš dobře dohromady, v jeho díle prostě bylo všechno možné a on ty různé věci spojil v Karamazových v jeden celek, jenže v tom není jednota, není v tom ten integrální, jednolitý pohyb jako v Idiotovi. Samozřejmě, Dostojevskij díky svému citovému a intelektuálnímu vybavení dosáhl v Karamazových některých ještě hlubších psychologických objevů, tryská z toho spousta nového. Bratři Karamazovi jsou obrovské dílo, já mluvím čistě jen z formálního hlediska. Právě po formální stránce jsem se od Dostojevského hodně naučil, stejně jako bych řekl, že jsem se hodně naučil od Beethovena, kterého jsem tenkrát vyťukával jedním prstem. Jejich kompoziční systémy mi připadaly v mnohém obdobné. Vlastně i v té pečlivosti. Oni na nic nezapomenou. Na nás Francouze je to možná někdy až trochu moc, ale je v tom pozoruhodné umění a jednota myšlenky. * * * J. A. Takže ty čtyři postavy Směny jsou prostě čtyři stránky vás samotného, čtyři stránky autora? P. C. No, já myslím, že tak je to u každého člověka, řekl bych, že povaha u klasiků, když například Molière kreslí Lakomce jenom jako lakomce nebo když jiný klasik udělá, snaží se, vykreslí třeba Lháře, řekl bych, že z dramatického hlediska to má své výhody. Rozhodně se nebudu přít s Molièrem, protože se pokusil realizovat určitou svou myšlenku a udělal to s velkou působivostí. Ale z hlediska skutečnosti je to podle mě naprosto falešné, takový lakomec, charakterizovaný čistě jenom jako Harpagon, nebo pokrytec, což je ještě zajímavější – protože pokrytectví je jedno z nejkrásnějších témat, jaká si lze představit – je přese všechno směsice kontradikcí: lakomec může být v určitých věcech velice lakomý, a v jiných přitom bláznivě štědrý; stejně jako Tartuffe, pokrytec, v jiném případě dokonale upřímný, upřímný až skoro „paroxysticky“. To obojí může jít ruku v ruce. Dobře to viděl Dostojevskij a taky toho využil – možná až přehnaně, jak ho k tomu nutil jeho ruský, výstřední temperament. Ale myslím si, že ve skutečnosti je člověk cosi nesmírně bohatého: jsme složeni z velice různých vlastností, o nichž někdy ani sami nevíme, až nám je náhle odhalí nějaký šok. J. A. Ano, ale nepokoušela vás přece jenom někdy myšlenka všechny ty protichůdné tendence spojit? P. C. No ano, všechny ty protichůdné tendence se možná setkávají v jednom společném cíli, který je tak silný – ten jeden cíl, ta jakási až skoro tyranská, vemlouvavá vůle –, že se jí naše destruktivní sklony podřídí. Třeba takový Napoleon, vidíte, jak se v něm probudí ta ambice, nebo v Hráči zase vášeň, a jak všechny ostatní schopnosti sjednotí, někdy dokonce i zmrzačí a nakonec zničí. J. A. Takže by šlo vlastně o jakýsi přirozený proces, podobně jako v umění klasiků, tam také jsou faktory, považované za druhotné, podřízeny jednomu faktoru hlavnímu. P. C. Já klasickému umění nevyčítám, že je podřizuje, ale že je potlačuje. Lakomec a Tartuffe jsou viděni právě jen v rolích lakomce a pokrytce, až na to možná, že v Lakomci...už jsem tu hru dlouho nečetl: není Lakomec zamilovaný? Něco takového tam je. J. A. Ano, samozřejmě: Lakomec je zamilovaný, a tak vášnivě, tak divoce, jak se může zamilovat právě stařec. P. C. Ano, ale s jeho lakomstvím jako takovým to koneckonců nijak zvlášť nesouvisí. Tady vidíte, že trochu to najdeme i u Molièra, tu směsici vlastností, spojených, dá se říct, rolí, protože pro mě jako dramatika role postavě předchází: je to tak, že role tvoří postavu, a ne postava roli. J. A. To je dost zvláštní výrok a bylo by dobře, kdybyste ho mohl trochu blíž vysvětlit. P. C. No, to se dá snadno právě na Směně, protože v podstatě ty čtyři postavy se pohybují na určitém pozadí, na pozadí Ameriky: Amerika je pro ty čtyři postavy, jež se rozvíjejí ve vzájemných vztazích, něco jako reaktor. [...] Představte si například hudebníka, který by skládal symfonii o Americe, hudebníka, který v Americe žije a má důvod dobře ji znát, protože v ní trpí... Nikdy totiž nepoznáme nic tak dobře, jako když tím trpíme: když trpíme kvůli ženě, poznáme ji lépe, než kdybychom s ní žili prostě bok po boku... Tak si tedy představme toho hudebníka, který v Americe trpěl, ale právě proto líp poznal různé její složky, různé prvky, které to trápení způsobují, a teď má tedy čtyři témata, která v inspiraci zkomponuje. Na Směně je zajímavá právě ta skoro hudební skladba. J. A. Ano, ale kdybyste byl teď tak laskavý a pověděl nám něco bližšího o těch čtyřech postavách. Rád bych totiž využil příležitosti a trochu se zastavil u té chvíle, kdy jste tuhle hru psal a dospěl k určitému sebepoznání. Snílek Laine mi připadá, že představuje věčnou touhu po dobrodružství a útěku, ducha mládí a vzpoury, s nimiž je však potřeba už jednou skoncovat, za každou cenu je zničit, vykořenit je ze sebe. Viděl jste ho taky takhle? P. C. Zničit není správné slovo: lidská bytost je v podstatě obrazem Božím a nic z toho, co v sobě má, není samo o sobě opovrženíhodné. Ten dobrodružný duch, ta lačnost – v podstatě po tom všem, co Bůh stvořil, po jeho díle, není jako taková nic špatného. Jde jen o to, dát jí patřičný směr. [...] Jako umělec, jako básník se prostě snažím realizovat určité dílo. Jakou tajemnou cestou potom, skoro proti vaší vůli, zapůsobí na vás, to vysvětlit nedokážu. Ale zničit něco, ať už cokoli, to by určitě nebyla má myšlenka. Myšlenka destrukce, tak hluboce zakořeněná v lidské povaze, myšlenka jansenismu a některých proudů křesťanského myšlení, mně osobně nesedí. Spíš je mi blízká myšlenka svatého Tomáše, že všechno, co je v lidské povaze, je samo o sobě dobré, špatný je jen způsob, jakým to uplatníme. To je myšlenka filosofická, ale ta je až druhotná, první je má představa dramatu. Slyšel jsem prostě zpívat ty čtyři hlasy, všechny dohromady, a napadlo mě uvést je na scénu, zkusit, „co to udělá“, když jim budu naslouchat a spolupracovat s nimi. Jinou myšlenku jsem neměl, prostě jen realizovat drama, nic jiného. * * * J. A. V jednom krásném dopise o Dostojevském vy sám říkáte: Umění má jeden veliký smysl, a tím je očista duše. Jestliže tuhle krásnou definici umění aplikujeme na vaši Trilogii, z čeho se tedy očistila vaše duše, když jste napsal ty tři hry? P. C. Vysvětlení je v Poledním údělu. A Saténový střevíček se na Polední úděl váže velmi těsně a uzavírá takříkajíc určitý kruh. Okolnosti umožnily oběma partnerům z Poledního údělu „opětné shledání“, došlo k určitému, dalo by se říct, vysvětlení a nakonec ke smíření ve vyšším slova smyslu. Známku toho smíření nese Saténový střevíček. Ta rána, způsobená jakoby nevysvětlitelně a bezdůvodně – což je možná to nejbolestnější –, už v něm není. Pochopil jsem časem, co se v Poledním údělu přihodilo, a Saténový střevíček v celém svém rozsahu je vlastně jen vysvětlením toho; toho, co se událo ve dvou lidských srdcích. Nechci tuhle osobní stránku nijak zdůrazňovat, ale je pravda, že se to setkání, to opětné shledání stalo osou celého jednoho života, života plného cestování, úvah, vizí všeho druhu, a posloužilo jako jejich „katalyzátor“, jak se dnes trochu nadneseně říká. Bolestné drama Poledního údělu dospělokesvému rozuzlení, a v tom je hlavní důvod, hlavní vysvětlení Saténového střevíčku; v něm se ukazuje, že všechno to trápení, všechno to neuspokojení byla v podstatě dobrá věc, tak jak to stojí v prologu hry: „Aby všechny věci spolupracovaly k dobrému,“ jak říkal svatý Augustin, a důkazem toho je tahle veliká kniha, kterou jste správně označil za sumu všeho mého umění, všeho mého myšlení a celého mého života. Úryvek z knihy Paula Claudela Obejmout minulost. Čtyřicet jedna setkání s Jeanem Amrouchem ve Francouzském rozhlase (Triáda 2015), z francouzštiny přeložila Věra Dvořáková.

Německý teolog Karl Rahner už v šedesátých letech tvrdil, že postupující společenská „socializace“, „planetarizace lidstva“, „multikulturalizace“, či jaká další slova pro tento proces volíme, ve skutečnosti nepovede k unifikaci, zmasovění jednotlivého člověka, ale naopak ke zvýraznění jedinečnosti každého lidského života. „Nastává tedy postupně situace, v níž bude každý každému sousedem,“ napsal Rahner. A: „Čím se [člověku] společnost bude jevit závažnější a náročnější, tím více poroste i význam jednotlivce.“ (In: Křesťanství dnes, Praha 1969, s. 102, 104.) Tvrdí také, že je třeba přijmout to, že se to ovšem netýká každého člověka, ale jenom toho, kdo se pro takový jedinečný život aktivně rozhodne. Když jsem začal číst básně ze sbírky Svatavy Aubrechtové Návštěvy poprvé v knížce – předtím jsem sbírku přečetl čtyřikrát nebo pětkrát a některé básně doznávaly během redigování určitých změn, s nimiž zpravidla přicházela autorka –, znovu se ve mně oživil zážitek, který jsem nad těmito texty měl už několikrát: že totiž není vůbec samozřejmé, že určitým věcem, určitým sdělením rozumíme a že rozumět řeči druhého člověka, i když je to stejná řeč, a dokonce společná mateřská řeč, není vůbec tak jednoduché, jak se na první pohled ukazuje. Mluvím teď o rozumění, které není pouze funkční ve smyslu různých oznámení, vyhlášek, zákazů, příkazů, předpisů či nařízení, ale jehož „věcnost“ je subtilní a v tom smyslu přiměřená povaze člověka jakožto bytosti vyrůstající z ducha, jejímž úkolem je integrovat časově-prostorovou, ohraničenou konkrétnost. O takové subtilní rozumění se můžeme pokoušet v poezii, která je ničím nenahraditelným prostředím jeho kultivace. K rozumění pronikáme mimo jiné opakovaným čtením, přijetím opakování jako součásti úkolu porozumět. A básně jdou vstříc tomuto úkolu – paradoxně možná o to víc, čím méně jsou vstřícné čtenářsky – tím, že zvýrazňují právě takové rysy promluvy, kterým se naopak ve zfunkcionalizovaném vyjadřování snažíme vyhnout. Zadrhávání, kakofonie či vyšinutí z větné vazby představují přitom zdá se pouze ty menší překážky. Překážka zásadní se otevírá v momentu, kdy si uvědomíme, že porozumět druhému bezezbytku prostě nelze, a začneme se ptát, k čemu to tedy je, že se o to pokoušíme. Prosloveno na uvedení básnické sbírky Svatavy Aubrechtové v Café Fra 17. ledna 2019. Proslov Vratislava Färbera ke čtení zde.

1. Anne Franková – Zadní dům. Deník 2. Ari Folman – David Polonsky – Deník Anne Frankové 3. Josef Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce 4. Josef Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce [cestovní vydání] 5. Karel Čapek – Josef Čapek – Devatero pohádek 6. Martin Heidegger – O pravdě a bytí 7. Elena Lacková – Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou 8. Jorge Luis Borges – Autobiografie 9. Anne Franková – Povídky a příhody ze zadního domu 10. Martin Wels – Tomáš Wels – Sancta Familia 11. Ana Teresa Pereirová – Karen 12. Dom Samuel – Synové světla v čase zkoušky 13. Píseň o Rolandovi 14. Jiří Weil – Reportáže a stati 15. Jiří Weil – Moskva-hranice 16. Eric Heuvel – Rodinné tajemství 17. Paul Klee – Pedagogický náčrtník 18. František Daniel Merth – Sbírky básní 19. Vratislav Färber – Lyrika 20. Alena Brožová – Moje modlitební knížka

Ladislavu Čumbovi, příteli, jenž předbíhá nejen sám sebe. Autor knížky, k níž píšu tento doslov, Vráťa Brabenec, mne nedávno velmi potěšil svým přesným postřehem: „Nikolaj, ten skáče do řeči i sám sobě.“ Andrej Stankovič (doslov ke sbírce Vratislava Brabence Karlín-Přístav) Přípravu na původní termín kolem 28. 10. jsem nestihl: možnost ubytování na statku v Albrechticích už dlouho neplatí, letáčky na trase jsem nevylepil, ani nocleh u Pavla v Sušici mi nevyšel. Ale v náhradním termínu 16. 11. má penzion U Sovy volno. A po poradě s Ladislavem – doporučil mi cenu, pod kterou bych to kupovat neměl – jsem si objednal megafon. 16. 11. 2021 Do batohu jsem naskládal pití, oblečení, kartáček na zuby atd. K tomu dva první a dva druhé svazky básní FDM a do příruční brašny ještě jednou oba svazky. Nad dálnicí před námi prošlehují kouřem plameny. Autobus v koloně stojí, časový rozvrh nejspíš jde do háje. Velmi pilně čtu ve svazku jedna, vybírám si básně k recitaci. Dokážu to? Vlak ze Strakonic mi ujel, a proto se v restauraci U Dudlíka, fungující vlastně stejně jako v osmdesátých letech, a přece naprosto jinak, prokousávám zprvu řízkem a pak znovu básněmi. Ve vlaku jsem mnohem klidnější: odvahu mi dodává vzpomínka na Václava, jenž jezdívá na chalupu u Horažďovic. Knihovna v Sušici má zavírací den. Obhlížím kontejner pro vhazování vracených knih. Jako schránku pro dar knihovně mi ho před pár dny navrhla paní ředitelka. Zkouším jí volat. Do budovy vešel chlapec, jde asi do nějakého kroužku? Vcházím za ním. V prvním patře ťukám na prosklenou stěnu, protože za ní nalevo v chodbě vidím světlo. „Dobrý den, nesu dar knihovně, souborné vydání básní Františka Daniela Mertha. Telefonicky jsem o tom mluvil s paní ředitelkou.“ „Ona je tady. Před chvílí šla támhle, zajdu pro ni.“ „Dobrý den, přivezl jsem ty knihy. Nemáte je?“ „Nemáme.“ „Tak tady jsou.“ „Byl jste před tím knihkupectvím? U gymnázia?“ „Autobus měl zpoždění, šel jsem rovnou k vám. Teď půjdu ke knihkupectví.“ Kupodivu mám velikou trému. Knihkupec je vyšší štíhlý muž. Svetr, černé strniště a bystrý pohled. „Dobrý den, prosím vás, nelekněte se. Postavím se před výlohu na chodník a přečtu tam pár básní od autora, který žil ve Strašíně. Je to trochu klukovina na oslavu nedávného vydání těch básní v nakladatelství Triáda.“ – „Není ten básník páter Merth? Mám jednoho známého, který ho navštěvoval a obdivuje ho.“ – „Ano, František Daniel Merth.“ – „Distributoři to budou mít, například Kosmas?“ – „Nejspíš ano, ale zkuste přímo Triádu. Bohužel to není levné. Mám to s sebou, podívejte se.“ – „Hm, hm. Vidím, že je to náročné vydání. Kolik zhruba?“ – „Vlastně nevím, ale určitě méně než tisíc. Prosím, vyřiďte vašemu známému, že bych se s ním rád spojil. Možná by měl korespondenci nebo nějaký strojopis.“ Na chodníku čtu pár básní, soustředím se na to a okolí nevnímám. Antikvariát má ve výloze plno duchařiny. Na lavičce před obchodem jsem přečetl pánubohu do oken několik dalších básní. Pak jsem volal Václavovi, abych mu řekl o neznámém pamětníkovi, kterého zná pan knihkupec. Při recitování před gymnáziem přecházím zvolna ze strany na stranu. Tu a tam jdou kolem studenti, možná i pedagog. Obcházím kostel a hledám faru. Ve vzpomínce vidím okno v prvním patře nad vraty. Z toho okna s námi někdo vyjednával o možnosti prohlédnout si kostel uvnitř. Dodatečně jsme si uvědomili, že tam tehdy žil páter Ferda, kněz a známý léčitel. FDM byl s Ferdou v kontaktu. To, co hledám, nenacházím, takže pro dnešek mám hotovo. V noci jsem dočetl první svazek a načal jsem druhý. Jsem rád, že na to mám čas a nemůžu přestat, dokud si dost básní vhodných k recitaci nenajdu. 17. 11. 2021 Vyhlídková jízda od zastávky Solo přes město a nahoru ke kapli Andělů Strážných. Na severu Rabí, střední Pootaví. Dokonce i Katovické hradiště? Pak se cesta přilepila k loukám s dobytkem, nabídla pár miskovitých údolí a našla Žichovice. Pak jsme znovu mezi mezemi, tady máte Bukovník a tohle už je Strašín. Sejdu od zastávky k obecnímu úřadu. Volám paní Helískové. Přichází a odemyká místnost se všelijakými hromádkami knih. Knihovna teď nefunguje, protože paní Helísková jezdí od pondělí do pátku pracovat do Plzně. Předávám jí ty dva svazky. Napadlo ji, jestli by nebylo lépe odnést je na faru, ale nakonec jsme je přece jen vystavili na polici tak, aby jejich přední desky trkly příchozího do očí už ve dveřích. Vracím se k batohu před knihovnou. Tam se náhle vynořil vysoký mladý muž. „Jé, ahoj!“ „Ahoj!“ Objímám se s Petrem, jenž chtěl před pár lety sestavit knižní výbor z básní FDM. Paní Helísková odchází a Petr se diví, že jsem tu úplně sám. Ptá se, co tamten a tenhle. O Norbertovi a jeho norbertinu slyší poprvé. Protože už nejsem sám, vytahuju z báglu megafon a do svátečního poledne odříkávám tři sentence z oddílu krátkých próz Malé fontány: „Stále jsou stejné dávné zlořády…“, „Nejstarší a nejpůvodnější…“ a „Mrtvý živému nepřekáží…“ Petr mi pomohl vypnout sirénu, když jsem ji u odbočky k faře omylem spustil. Na hřbitově jsem zapálil svíčku a četl jsem bez megafonu. Snažil jsem se soustředit a trému jsem neměl. Jednu báseň jsem nabídl Petrovi, a on to přijal. Přecházíme k faře. Pan farář nás bere dovnitř. Sedíme ve vytopené zadní místnosti s výhledem na svahy nad Strašínem. Pan farář pochází z Moravy, ale je tu rád. Petr říká, že místní lidé jsou zachovalí, poctiví. O podvodném plánu zřídit ve Strašíně fotbalovou akademii pro kluky z Afriky pan farář ještě nic neslyšel. Ukázal nám novou polici, na kterou uložil knihy zbylé po FDM (Klub přátel poezie atp.). Kam asi se poděla ta farní knihovna, o níž básník spokojeně poznamenal, že obsahuje dokonce barokní tisky? A písemná pozůstalost básníkova? Časem uvidíme. Pan farář má smysl pro humor. V kostele nám ukázal dva nové zvony. Je to dar pro poutní mariánské místo od jakéhosi poustevníka. Loučíme se. Na trávníku před farou čtu do megafonu několik básní. Cestou od kostela jsme se domluvili, kudy půjdeme do Vacova. Ukazujeme si jablka – červená, žlutá a zelená – ve větvích i kolem stromů na zemi. Říkám Petrovi, že to znám z dřívějších výprav do Strašína: někdy byla krajina už pod sněhem, a přece ta jablka zářila jako vánoční ozdoby. Petr postřehl, že na předsádce prvního svazku mám víc poznámek než ve druhém. Zeptal se mne, jestli se mi první svazek líbí víc než druhý. On má raději ten druhý. Odpověděl jsem, že první svazek jsem včera dočetl, ale druhý ještě ne. S tím souvisí rozdíl v počtu poznámek. Jaký dojem mám z nynější četby: poetika FDM byla až do padesátých let dekadentně symbolistická. Ozvaly se v ní i dotyky expresionismu, poetismu, s génia Františka Halase nebo Josefa Palivce? Ale osobitost jeho výrazových prostředků nabrala jakoby nenápadně na síle až během šedesátých let, a to snad i v korespondenci s uvolňující se společenskou a kulturní atmosférou. Petr všechny cesty v regionu projel na kole, a proto je rád, že jdeme pěšky. V básních FDM si cení konkrétní, odpozorované motivy a děje ze zdejší krajiny, avšak náboženská témata ho nechytla. Dodal jsem, že FDM je taky básník rybníků, hladinových a hloubkových událostí, světelných a zrcadlících efektů. To souvisí s Jindřichovým Hradcem, resp. Českými Budějovicemi. V půli cesty lesem jsme zas recitovali. Jestli něco přednášíme špatně, nestačíme na to, nevadí, stromy na doslech jsme asi nepohoršili. Poblíž Vacova mi Petr vysvětlil, že Janové Hanč a Zábrana jsou bolestíni, kdežto Ivan Diviš si to s těmi Čechy rozdal. Nevím, jestli Petr měl na mysli Ivana Diviše po roce 1968, nebo až po roce 1989. (Na čtvrt metru Divišových sbírek vydaných před rokem 1968 se Petrovo hodnocení nejspíš nijak nevztahovalo.) Jabloně už bez listí, ale stále ještě s jablky jsou jako šípkové keře Bohuslava Reynka. Do odjezdu autobusu zbývalo půl hodiny, a tak jsem konečně sebral na mezi pár jablek na štrúdl. Nakonec jsme po soumraku stáli vedle sebe při proměňování v naplno rozsvíceném vacovském kostele. 5. 12. 2021 Pochod FDM 2022, náměty k úvaze. a/ Termín: konec října 2022, nebo jindy? b/ Trasa: z Vacova do Strašína, nebo z Černovic do Jindřichova Hradce? c/ Cestou přespat v terénu, nebo pod střechou? d/ Vedle básní číst i reflexe, vzpomínky atp.? e/ Kdo se přidá k plánování, organizování? (Zapojit Karla S.?) f/ Sepsat autory článků o FDM a jiné merthofily. g/ Přípravu zahájit v lednu 2022, výsledky shrnout v červnu. Autor zprávy je jedním z editorů dvojdílného souboru Sbírek básní Františka Daniela Mertha, který vyšel v Triádě. Psáno pro webovou stránku nakladatelství Triáda a pro revue Pandora.

Vážení přátelé, zveme Vás na uvedení sbírky Petra Halmaye, které se koná v úterý 17. 1. 2023 od 18.30 v Kafe nůžky papír, Na Zámecké 597/11 Praha 4 – Nusle.

Ve Spisech Jiřího Weila (1900–1959), prozaika, překladatele, literárního kritika a novináře, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Přinášejí reportáže, články, recenze, přehledové články, glosy, polemiky, anketní odpovědi nebo zaslána a svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru ponechal editor Michael Špirit pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský, referentský, a tvůrčí individualita se v nich neuplatňuje tak jako ve statích zařazených. První svazek (SJW 1, vydán v roce 2021) představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu. Druhý svazek publicistiky (SJW 3, 2022) na to chronologicky navazuje a přináší autorovy reportáže a stati pro noviny a časopisy od léta 1933 do konce roku 1937, kdy vyšel román Moskva-hranice (SJW 4, 2021). Třetí svazek (SJW 8, vyšel 2023) přináší články, recenze a reportáže z let 1938–1940 a 1945–1959. Časové rozpětí je sice delší než to, které představují oba předchozí svazky dohromady, ale autorových textů pro noviny a časopisy vzniklo v tomto období nesrovnatelně méně. Jako levicově orientovaný novinář a současně Žid byl Jiří Weil v letech tzv. Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945) vystaven nacistické perzekuci, publikovat nesměl, žil v Praze jistou dobu ilegálně, a v posledních měsících okupace, kdy měl nastoupit do terezínského transportu, fingoval s pomocí přátel před protektorátními úřady dokonce svou sebevraždu. Po osvobození Československa v květnu 1945 se marně snažil navázat zpřetrhané vztahy s komunistickou stranou. Roztržku načalo na začátku roku 1935 vyloučení z KSČ, prohloubila ji kampaň vedená na jaře 1936 po VII. sjezdu strany proti tzv. úchylkám (Weilovo psaní bylo vnímáno jako jeden z jejich projevů) a na konci roku 1937 ji dokonalo vydání románu Moskva-hranice, jejž komunističtí recenzenti označili jako „lživý“, „kýčovitý“ a „zpátečnický“. Když pak KSČ v únoru 1948 získala v zemi veškerou politickou moc, byl Weil spolu se stovkami dalších autorů o publikační možnosti připraven. Veřejně vystupovat mohl až od poloviny padesátých let, a to převážně v periodikách židovských náboženských obcí, de facto jako součást svého zaměstnaneckého úvazku ve Státním židovském muzeu v Praze. Činnost muzea komunistická moc sice omezovala, ale zároveň ji při stálém dohledu připouštěla. Současně byl autor v období 1938–1959, které rozhodující měrou destruovaly dvě politické diktatury, poután především tvůrčími úkoly beletristickými, vůči nimž se novinářství a reflexe umění ocitaly na čím dál vedlejší koleji zájmu. Kromě prvních dvou románů vznikla ve čtyřicátých a padesátých letech veškerá autorova prozaická díla – včetně několika nedokončených nebo tiskem neuplatněných rukopisů –, která v rámci SJW představují sedm z třinácti svazků. Tři publicistické svazky jsou – na rozdíl od autorovy šířeji známé beletristické tvorby – čitelné především jako historické dokumenty svědčící nejen o Weilově osobním světonázorovém směřování a zakotvení, ale i obecněji o dobovém proudu levicové revolučnosti, v němž se snoubila víra a touha po sociální spravedlnosti s dogmatickou účelovostí, jíž byly ideály prosazovány. Editorovy Komentáře – v konfrontacích s Weilovými texty, ale i samy o sobě – představují neobyčejně poutavé čtení a nabízejí vhled do dlouhého období našich dějin. U příležitosti vydání posledního z publicistických svazků jsme připravili cenově zvýhodněnou nabídku na zakoupení všech tří svazků.

Když Mauriac jezdil do Lurd, dokázal se umrtvovat jen v nejluxusnějším hotelu, v hotelu Hilton. Aby se člověk odpoutal od ubohých světských poct, říkal mi, musí je nejdřív mít. Jinak by umřel závistí. Aby mohl pohrdat bohatstvím, musí být bohatý… Povím Ti příběh jednoho dost cynického řeckého mudrce. Diogenes se jednou rozhodl, že bude při jídle používat dřevěné nádoby, když tu uviděl dítě, které vodu ze studánky pilo z dlaně. Diogenes rozbil misku a řekl: „Tohle dítě mě poučuje o tom, že si dosud ponechávám zbytečné věci.“ Pascal napsal jednomu velmoži, který sám byl potomkem velmože: byl to nejstarší syn vévody de Luynes. „Pane vévodo, to své bohatství máte od svých předků. Ale nezískali je Vaši předkové díky tisícerým náhodám? A neuchovali si je díky tisícerým náhodám? Řád – to, co vy řádem nazýváte – se zakládá pouze na vůli zákonodárců, kteří ho mohli opřít o velmi dobré důvody, ale o žádný takový, který by vycházel z nějakého přirozeného práva, jež byste měl na věci, o nichž se domníváte, že jsou Vaším vlastnictvím. Kdyby si zákonodárci umanuli nařídit, že věci, o nichž se domníváte, že jsou Vaším vlastnictvím poté, co byly po celou dobu jejich života vlastnictvím Vašich předků, se po jejich smrti navrátí státu, neměl byste žádný důvod stěžovat si na to.“ Tyhle revoluční věty nám dávají hluboce pocítit, nakolik je to, co nazýváme vlastnictvím, věcí dočasnou, nejistou, lidmi vymyšlenou, Bohem propůjčenou. To není to pravé vlastnictví; pravé vlastnictví je v podstatě něčím, nač křesťané vždycky mysleli, co však nikdy neuváděli ve skutek: je to vlastnictví pochopené jako dar, který nám dal Bůh, abychom obohacovali chudé. A Chateaubriand řekl ještě hrozivěji: „Jsou děti, které jejich matky kojí ze svých seschlých prsou, protože nemají kousek chleba, jsou rodiny, jejichž členům nezbývá, než se v noci přikrčit jedni ke druhým, protože nemají přikrývku.“ A dodal: „Příliš velký nepoměr mezi jednotlivými stavy a jednotlivými osudy byl snesitelný, dokud byl skrytý. Ale jakmile tento nepoměr vyšel všeobecně najevo, byla mu zasazena smrtelná rána. Dejte, můžete-li, znovu dohromady aristokratické fikce a pokuste se přesvědčit chudáka, až se naučí správně číst a už neuvěří, až dosáhne stejného vzdělání jako vy, jen se ho pokuste přesvědčit, že musí snášet všemožnou nouzi, zatímco jeho soused vlastní tisíce zbytečností. A nakonec vám nezbude než ho zabít.“ Tak Ti ponechávám Pascala a Chateaubrianda a radím Ti, abys o nich rozjímal. Epištola z knihy Jeana Guittona Otevřené dopisy (Triáda 2011), kterou přeložili Dagmar a František X. Halasovi.