Search this site

Dvoudenní konference se koná v Topičově salonu (1. patro, Národní 9, Praha 1) ve dnech 13. a 14. května 2013 vždy od 11:00 hod. (viz časový rozvrh a přehled příspěvků zúčastněných autorů). Vstup volný — Celodenní občerstvení v Topičově klubu. 13. 5. 2013 Topičův salon, 11:00—13:00 Uvede Pavel Vašíček 11:00 Zahájení 11:10 Marek Pokorný K čemu je nám v muzeu Zdeněk Vašíček čili Obrazy minulosti a přítomnost 11:40 Michal Špirit Vašíčkovy narážky 12:00 Viktor Šlajchrt Zdeněk Vašíček jako čtenář a kritik beletrie 12:20 Pavel Vašíček Názorný příklad Vašíčkovy umělecké kritiky – spojení teorie s praxí 12:30—13:30 Přestávka Topičův klub, 13:30–16:00 Moderuje Pavel Vašíček 13:30 Zahájení 13:40 Pavel Vošický Zdeněk a Trutnov 13:50 Josef Procházka Trutnov 14:00 Jarda Jíra Kriminál 14:10 Jan Šabata Nejlepší vzpomínky z kriminálu i potom 14:20 Ivan Kraus Trochu o Zdenkovi – Paříž 14:30 Petr Král Krátká vzpomínka – Paříž 14:40 Jaroslav Formánek Kastelán Zdeněk 14:50 Luboš Martínek Úplně obyčejný chlap 15:10 Antonín Kosík Naběhl sis do vlastní pasti (citát Zdeňka) 15:25 Ladislav Čumba Kyje a Kyjovy Zdeňka Vašíčka 15:45 Petr Placák Budy a Babylon 16:00–18:00 Moderuje Ludva Bednář 16:00 Petr Záruba Promitaní filmu Na okraji. Portrét Zdeňka Vašíčka 16:30 Karel Vachek Jak to vidí Vachek Cca v 18:00 odchod do Jericha na setkání (Zdeňek tam vždycky v pondělí byl!) 14. 5. 2013 Topičův salon, 11:00—12:30 Moderuje Václav Janoščík 11:00 Zahájení 11:10 Jan Bouzek Zdeněk Vašíček a archeologie 11:30 Jan Klápště Nearcheologický archeolog 11:50 Vilém Prečan Podíl Zdeňka Vašíčka na koncepci výzkumu soudobých dějin po roce ˇ89 12:30—14:00 Přestávka 14:00–16:00 Moderuje Françoise Mayer 14:00 Zahájení 14:10 Jan Horský Obraz, pojem, vyprávění. Příspěvek Zdeňka Vašíčka k teorii historických věd 14:40 Jan Balon Struktury akademického psaní: Od posedlosti úplností k nespoutané kreativitě 15:00 Tomáš Dvořák Vynález homogenního času: příspěvek se věnuje filosofickým, estetickým a vědeckým názorům konce 18. století vedoucím k vytvoření časové osy coby nástroje pro reprezentaci (minulého) času 15:20 Miroslav Petříček Jak je důležité zadrhávat v řeči: minoritní jazyk v majoritním 15:30 Václav Janoščík Alter erga aneb Kdo je Kukuck? Identity, fikce a práva Zdeňka Vašíčka Termíny zahájení jednotlivých vystoupení a příspěvků jsou pouze orientační.

Letošní XIX. dny Josefa Zvěřiny, pořádané Českou křesťanskou akademií a Konrad-Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou UK Praha, svým základním tématem Odvaha být církví dnes připomínají 100. výročí narození této významné osobnosti české církve 20. století, obránce lidských práv, signatáře Charty 77 a prvního prezidenta České křesťanské akademie. S odkazem na jeho inspirativní text z časů nesvobody Odvaha být církví chtějí zdůraznit několik podstatných rysů, které považují za zásadní úkol a výzvu pro občanskou angažovanost křesťanů v dnešní společnosti – morální kvalita osobního života, působení v elitách a citlivost pro sociální otázky. Tato konference je tradičně otevřena široké veřejnosti. Koná se v refektáři Emauzského kláštera v Praze (Vyšehradská 49). Odvaha být církví dnes u příležitosti 100. výročí narození dr. Josefa Zvěřiny Program Pátek 10. května 2013 16.30 prezence účastníků 17.00 zahájení, zdravice zástupců ČKA, KAS a KTF UK 17.10 přednáška s diskusí Odvaha být církví dnes – společenstvím hříšníků, jež žije z milosrdenství Božího doc. dr. Vojtěch Novotný (Katolická teologická fakulta UK, Praha) 18.30 přestávka na kávu 19.00 panelová diskuse K čemu dnes potřebuje církev najít odvahu? Miloslav kardinál Vlk RNDr. Gabriela Vlková Th.D., ThLic. Jan Kotas 20.30 závěr 20.35 společná večeře pro přihlášené účastníky Sobota 11. května 2013 8.15 mše sv. / bohoslužba 8.45 prezence účastníků 9.00 zahájení 9.00 - 10.30 Odvaha být církví dnes - kreativní menšinou prof. Tomáš Halík, prezident ČKA, Filosofická fakulta UK, Praha přednáška s diskusí 10.30 - 11.00 přestávka na kávu 11.00 - 12.30 přednáška s diskusí Odvaha být dnes církví – sloužící a chudou doc. dr. Pavel Hošek Evangelická teologická fakulta UK, Praha 12.30 - 14.00 společný oběd pro přihlášené účastníky 14.00 - 15.30 panelová diskuse Svědectví života – služba církve společnosti prof. Jan Sokol, Dr. Tomáš Holub, doc. dr. Tomáš Machula 15.30 - 16.00 závěrečné shrnutí Přihláška, možnosti ubytování a další informace na stránkách České křesťanské akademie.

Od 30. dubna 2013 bude možné kupovat naše knihy se slevou 20 procent (při nákupu nad 1500 Kč sleva 25 procent + dárek) v redakci nakladatelství Triáda, Kroftova 16, Praha 5, v úterý od 12 do 18 hodin a ve čtvrtek v době od 10 do 18 hodin (kromě svátků a prázdnin). Děkujeme vám za váš zájem!

Próza Anny Blažíčkové Teď něco ze života, kterou vydala Triáda na podzim roku 2012, získala nominovaci do soutěže Magnesia Litera 2013. Jak uvedli pořadatelé ceny, knihu „do soutěže nezaslala ani autorka, ani nakladatel, ale k 69 zaslaným titulům ji přidala sama porota“. Druhé veřejné čtení autorů nominovaných na knižní ceny Magnesia Litera se uskuteční středu 3. dubna od 19.00 v Knihovně Václava Havla (Řetězová 7, Praha 1, vstup volný), večer bude věnován knize Anny Blažíčkové Teď něco ze života, sbírce německého básníka Richarda Pietrasse Z lemu snu, již představí překladatelka Věra Koubová, a románu Jiřího Hájíčka Rybí krev.

se dozvídám, že mne má za (nevědomky) spoluviníka smrti svého muže Přemysla Blažíčka. Krajně jsem ho prý rozrušil nevděkem za angažmán ve prospěch mého návratu (jak se říká) do staré vlasti a ke „kulturnímu“, případně politickému žlabu. Já však ani dnes necítím žádný závazek vůči nikomu, kdo snad po převratu 1989 usiloval o můj návrat do českého establishmentu. (Byla to na prvním místě Pithartova vláda, která mne svým usnesením k návratu vyzvala.) Pokud jde o politiku, nesouhlasil jsem od počátku naprosto s cestou, jíž se česká společnost po převratu vydala, což jsem také mnohokrát veřejně osvědčil; a pokud se týká vědeckého a uměleckého prostředí, netajil jsem se svým pohrdáním Havlovými (předtím často Husákovými) lokaji, nekritickým vynášením jeho osoby a uplatňováním jeho zálib, které zničilo stát a v kořenech podťalo národní budoucnost. Za daných poměrů, když jsem svobodně mohl psát opět jen v samizdatu, považoval jsem své odmítání vstoupit na české území za veřejně srozumitelnou formu nesouhlasu. Že je někdo vykládá tradičně (a lokajsky) jako tužbu po bakšiši či válovu, není vysvědčení pro mne. S údajným nevděkem za knižní vydání té či oné mé práce je to poněkud složitější. Zásadně si nemyslím, že by (kterýkoli) autor měl být za vydání své práce vděčen. Pokřivení je právě v tomto nešťastném návyku. Když už tak o tom píšeme, dovoluji si vyjádřit svůj trvající pocit nikoli křivdy, nýbrž pohrdání, vztahující se jak k českému disentu, tak k české emigraci za to, že v době, kdy jsem byl poctivě v kriminále, nedovedli připravit vydání mých kvalitních textů, které měli k dispozici, aby tím mimo jiné živili kampaň za mé osvobození. Naproti tomu text Mnichovský komplex, napsaný v letech 1988–1989, jsem výslovně označil za neveřejný, určený pouze k diskusi mezi přáteli. Neměl jsem podmínky pro ověření mnoha detailů (například o vině za nezpůsobilost Republiky ke zbrojné obraně). K souhlasu s knižním vydáním textu mne přesvědčila Anna Blažíčková, hlavně proto, že jsem nemohl negovat, co jsem napsal. V souladu s tím jsem také knihu Anně Blažíčkové dedikoval. Nechápu, kde je tu nevděk. O nějakých jiných vděčnostech nemůže být řeči, nezískal jsem odtud ani haléř honoráře, ani žádné nehmotné dobro, nýbrž jen a jen publicitu, která mne obtěžuje. Tentýž kopec se v pohledu z různých úhlů jeví docela různě; což potom údolí, jež mohou být tajemná? Oči a mysli různých pozorovatelů vytvářejí různý obraz téhož jevu, byť nazíraného z téhož úhlu. Hádat se o „pravou“ podobu nějakého společného zážitku je tudíž ryzí pošetilost. Vědom si toho zachoval bych mlčení o svých setkáních s Annou Blažíčkovou, jež byla všehovšudy dvě a z nichž si i já, tak jako ona, pamatuji hlavně tutéž neviditelnou přehradu mezi námi (leč z druhé strany). KDYBY! Kdyby nebylo té okolnosti, že její text vytváří dojem, jako by důvěrně znala mou ženu a mé rodinné poměry. Protože své privatissimum držím stranou veřejného ryku (jak jsem to kdysi bláhově radil i Václavu Havlovi...), mohlo by se stát, že by mé mlčení k táčkám paní Blažíčkové mohlo posteritas považovat za souhlas v tomto ohledu. Tuto možnost se vším důrazem dementuji. Blažíčková o mně nic neví. Zejména jsem neměl žádnou (bývalou ani nebývalou) manželku v Brně, kterážto se tudíž nemohla státi obětí politické represe. (Jde pravděpodobně o záměnu s dr. Vlastou Tesařovou, což je náhodná shoda jmen - podobně jako v případě několika historických Jiřích Hájků atd.). Podobných věcných nesmyslů je v knize více. Nevyvracím je, neb mne nezavazují. Není to kompetentní informace o mně. Za zvlášť urážlivý klep mám to, že v předmětné knize je se mnou spojován povýšený poměr k fyzické práci. Nepravdu tu osvědčí nejen každý, kdo mne trochu poznal, ale i důchodový úřad: naučiv se mistrnému krytí záškoláctví jakožto umění, k němuž povzbuzovalo arogantně-servilní učitelstvo gymnázia, těším se dnes slušnému důchodu jakožto odměně za současnou těžkou práci v kamenolomě. Život na tomto světě není procházka růžovou zahradou a starý člověk je pln bolestí a jizev. Nejhorší je bezpochyby nutnost nějak se vyrovnat se smrtí milovaných. Dle víry dávných autentických socialistů má být pro člověka útěchou a posilou obecenství s bližními. Ideál a skutečnost! Ve skutečnosti se stále setkáváme s lidmi, kteří sice prošli presem Božím, ale přesto je pro ně poslední moudrostí přesvědčení o vlastní nadřazenosti a nutnosti vychovávat bližní fackami. Asi by se jim mělo patřičně odpovídat.

Čtvrtek 14. února 2013 v 16 hodin před budovou Ministerstva kultury ČR, Maltézské nám. 1, Praha 1. Ve čtvrtek 14. února od 16 hodin proběhne demonstrace proti tomu, že Ministerstvo kultury a vláda ČR pokračují v likvidaci živé kultury v Čechách. Přímo před budovou ministerstva budeme protestovat proti neustálému snižování prostředků na otevřené granty pro živé umění v posledních letech a především proti letošní likvidační částce. Připojte se k protestům proti škrtům, které ničí civilizovaný veřejný prostor a ukazují, že Ministerstvo kultury a vláda ČR přikládají stále menší význam hodnotám, jež přinášejí společnosti kultura, vzdělání nebo věda a výzkum! Vyzýváme všechny účastníky demonstrace, ať s sebou přinesou jogurt jako odpověď na otázku, co jediného tu v roce 2013 má zbýt za živou kulturu. Kreativitě ve velikostech jogurtů a příchutí se meze nekladou. Žádáme naplnění požadavků petice „Zachraňte kulturu 2013“. Pokud se tak nestane, žádáme odvolání současného vedení ministerstva kultury, konkrétně ministryně Hanákové a ekonomického náměstka Sankota! Celý text petice, požadavky iniciativy Zachraňte kulturu 2013 a odkazy na související texty naleznete zde: http://www.petice24.com/zachrate_kulturu_2013 http://zachrantekulturu2013.tumblr.com/ http://www.facebook.com/ZachranteKulturu2013 Prosím, můžete-li, sdílejte akci i na facebooku: https://www.facebook.com/events/455430667898228/ Jan Vávra Za Česko kulturní

V sekci Triáda jsme nově doplnili seznam dárců a sponzorů nakladatelství Triáda, v jejichž pomoci máme oporu pro naši práci. Bez ní bychom naše knihy nemohli vydávat. Za osmnáct let existence nakladatelství tvoří tento seznam více než padesát nadací, sdružení, veřejných i státních institucí z Čech, řady evropských zemí a Spojených států. Soupis obsahuje také jména více než deseti osob, jejichž přispění si vážíme neméně. Sponzoři a dárci nám pomáhají uhradit práci na našich edičně, redakčně i graficky náročných publikacích a v důsledku tak umožňují ve vztahu k celkovým nákladům snížit jejich prodejní cenu. Tato podpora je proto také podporou čtenářů knih.

1. Josef Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce 2. Anne Franková – Deník [1.] 3. Hans-Georg Gadamer – Pravda a metoda II. Dodatky. Rejstříky 4. Ivan Blatný – Pomocná škola Bixley 5. Zdeněk Vašíček – Jak se dělají filosofie 6. Josef Čapek – Beletrie 1 7. Jean Guitton – Otevřené dopisy [17.] 8. Vladimír Binar – Číňanova pěna a jiné prózy 9. Gejza Demeter – Ráj na zemi. Romské pohádky [9.] 10. Otec Jeroným – Možnosti a melodie [16.] 11. Raïssa Maritainová – Velká přátelství 12. Zbyněk Hejda – Kritiky a glosy 13. Wassily Kandinsky – O duchovnosti v umění [12.] 14. Václav Petrbok – Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek 15. Jacques Maritain – Odpovědnost umělce [8.] 16. Anna Blažíčková – Teď něco ze života 17. Czesław Miłosz – Poslední básně [2.] 18. Eliška Vlasáková – Byla jsem s našima na procházce 19. Josef Čapek – Beletrie 2 [3.] 20. Petr Holman – Březiniana II. Odpovědi před otázkami. Dokumenty, ohlasy, přesahy 1966–2006 Čísla v závorce odkazují k pořadí v Nejprodávanější knihy Triády 2011.

Mé Sudety mají mnohovrstevnatou tvář, napůl viditelnou, napůl neviditelnou, ponořenou do temných komnat minulosti a otevřenou ve světle přítomnosti. Jsou součástí historie mé rodiny, mých vzpomínek na dědečkův hlas a babiččino kuchařské umění. Žijí ve vyprávění mého otce, který se narodil před začátkem první světové války v Karlových Varech, strávil první léta svého života jako poddaný císaře Františka Josefa I., a ke konci života bydlel na jednom z předměstí Mnichova, zahloubán do rozhovorů s přáteli ze školy a skautingu, z nichž už tehdy nikdo nebyl naživu. Zemřel v srpnu 2005. Mé Sudety jsou rokem 1970. V Západním Německu bylo takřka nemožné hovořit o Sudetech, aniž byl člověk terčem smíchu, posměchu či dokonce veřejného vypískání. „Ten Becher od vyhnanců“, „ten Becher Sudeťák“, to byly nálepky silnější než jakákoliv zvídavost, jakýkoliv zájem. Jako hráč házené a interpret Shakespeara nacházel sice sedmnáctiletý mladík, jímž jsem tehdy byl, náležité uznání, můj původ však nebyl společensky přijatelný. Vylučování bylo stejně tak samozřejmé a oprávněné jako jeho dnešní bagatelizace. Mé Sudety jsou rokem 1990. Krátce předtím odpadla vízová povinnost a mohlo se cestovat do Československa tak samozřejmě jako do Rakouska. Projevy sympatií se náhle obrátily. Dosavadní velkorysost německých pohraničníků se schovala za přísné rysy jejich tváří, neúčastná tvrdost jejich českých kolegů se naopak projevila jako maska, po jejímž sejmutí se objevily lidské rysy. Jeden český pohraniční úředník zvědavě studoval můj pas, přátelsky se zeptal, zda nejsem na cestě do Karlových Varů, uznale mi pokynul, usmál se, zasalutoval a popřál mně šťastnou cestu. Mé Sudety jsou v roce 2005 zvláštním způsobem restaurovaná a podivuhodně se rozpadající krajina, v níž nacházím vedle nádherně obnovených secesních fasád, třpytících se výloh a drahých turistických kaváren oprýskané zdi, rozbitá okna a zakouřené hospody, často vzdálené jen přes ulici. Vedle malých obcí s truhlíky za oknem a satelitními anténami na střeše, s požárními rybníky a zaprášenými autobusovými zastávkami se táhnou do dálky opuštěné krajiny, moře z kapradí, bylin, trav a křoví, v němž se dají najít zamřížované dveře, naslepo končící schodiště a zbytky zdí; věci vyplavené na břeh z doby dávno uplynulé. Sudety jsou moře v neustálém pohybu, rozrývané strachem a nároky, v němž se restaurované ukazatele cest a kostely zjevují jako lodě duchů, naprosto intaktní, vhodné ke vstupu i použití, aniž by byl poblíž aspoň jeden dům, jediný člověk. Je to zvláštní krajina, v níž se můžeme potkat s nostalgickými návštěvníky a turisty-hledači, s archiváři a muzejníky, malíři a spisovateli, běžkaři a milenci, s houbaři, skauty a trempy. Mé Sudety, to jsou vyhnaní Němci, kteří – traumatizováni nuceným vysídlením a uražení dlouholetým podceňováním ze strany německých politiků a novinářů – se nesetkávají jen o Letnicích. Jsou to moji krajané, jejichž dotčenost se mezitím stala do té míry samozřejmou, že ji ostatní berou na vědomí právě v ten moment, kdy už vůbec neexistuje. Mnozí z nich jsou tak fixováni na svá utrpení, že nejsou schopni přehodnotit prehistorii vyhnání, a přes jejich rty se nepřenese ani jediná věta o tom, že i samotné velké znevýhodnění v první Československé republice málo váží ve srovnání s převzetím moci nacisty, kteří na podzim 1938 nepřinesli národní osvobození, nýbrž zničení všech demokratických struktur, brutální zglajchšaltování všech spolků a nemilosrdné pronásledování všech politických odpůrců. Mimo jiné také mnoha sudetských Němců. Mé Sudety, to jsou čeští politici a novináři, kteří reagují na letniční setkání agresivně také proto, že je znepokojuje majetek jejich národa, jenž je podle nich ohrožen dynamickým německým hospodářstvím stejně jako majetkovými nároky vyhnanců. Tito politici a novináři stále znovu zdůrazňují, že je třeba hovořit o budoucnosti, ale přitom jsou tak fixováni na minulost jako sotva kdo jiný. Sice takoví nejsou všichni, ale přece jen je jich překvapivě mnoho. I sociální demokraté začali svou poslední předvolební kampaň na „svaté hoře“ Říp, aby tím demonstrovali, jak se stále velmi identifikují s národními mýty svého národa. Je-li řeč o českých obětech koncentračních táborů nebo o nuceně nasazených, je pro mnoho z nich minulost znepokojující přítomností, a naopak, minulost je pro ně nekonečně daleko, je-li řeč o sudetoněmeckých nuceně nasazených a obětech vyhnání. Mé Sudety, to jsou němečtí politikové a novináři, kteří nedokážou mít empatii pro utrpení vyhnanců a domnívají se, že kritický pohled na nacionální socialismus se dá udržet jen tehdy, když se každé patriotické hnutí i jakýkoliv soucit s německými oběťmi pojme v podezření. Pro mnoho z nich nejsou vyhnanci nic jiného než nepolepšitelní revanšisté, kteří zlehčují Třetí říši a nechtějí nahlédnout ani historické souvislosti, ani svou vlastní vinu. Ve zvláštní směsici ideologické krátkozrakosti a důvěřivosti jsou náchylní k tomu, aby přivítali každý šovinistický hlas z Česka, který potvrzuje jejich předsudky, a přeslechli každý sebereflektující hlas vyhnanců, jenž by mohl diferencovat jejich představy. Nechovají se sice všichni stejně – mnozí mluví takřka ústy vyhnanců a zase jiní jsou tak flexibilní, že si na jedné straně dělají politickou reklamu na Letničních setkáních krajanského sdruženía na druhé straně dokážou být těmi nejvěcnějšími účastníky německo-českých hospodářských setkání. Mé Sudety, to jsou na závěr a konečně a obzvláště skupiny Němců, Čechů a sudetských Němců, kteří se setkávají, sdílejí a poslouchají za minimálního zájmu médií již léta. Dobře přitom vědí, že se rány minulosti dají hojit jen tehdy, když je posuneme do mírného světla pozornosti a účasti, kdy je pečlivě čistíme a obvazujeme, ne však když je necháme ve tmě, potlačené, pokálené a zapouzdřené, a už vůbec ne, když se do nich pokoušíme řezat ostrými slovy a gesty. Těmto lidem patří moje úcta a obdiv. Jsou to lidé, kteří nehledí jen na jedno období dějin a neposuzují věci jednostranně, ale všímají si vzájemného působení, souvislostí a vývoje. To jsou lidé, kteří nezdvihají ukazováček proti druhé straně a hlasitě nepranýřují škody, jež údajně právě tato druhá strana působí. Setkáme se však i s lidmi, kteří ukazují, jak se tuhé pozice navzájem potvrzují a jak jedna s druhou koresponduje – zahořklost vyhnanců s přezíravostí německých politiků, obrana českého majetku s majetkovými požadavky sudetoněmeckých funkcionářů, sudetoněmecké zábrany reflektovat léta nacionálního socialismu s českým odporem přemýšlet o vyhnání. Mé Sudety jsou moje touha, má naděje, moje utopie, země potkávání, v níž budou lidé jednou objevovat stopy bohaté minulosti, kterou již nebudou vnímat jako ohrožení, ale jako dar. Ti lidé, kteří už nebudou bránit majetek, zpracovávat urážky nebo zakrývat nezájem, ale budou volně rozvíjet svou zvídavost, radost ze života a citlivost, naplněni vědomím, že jsou Evropané uprostřed Evropy. To jsou mé Sudety. Z knihy Der Löwe vom Vyšehrad. Essays, Feuilletons, Reden 1990–2012, Passau, Stutz 2012, s. 152–155, přeložil pro Český rozhlas 3–Vltava a Nakladatelství Triáda Václav Petrbok. Peter Becher se narodil 3. listopadu 1952 v Mnichově jako syn pozdějšího dlouholetého mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení a poslance spolkového sněmu Waltera Bechera. Po absolvování náhradní civilní služby vystudoval na mnichovské univerzitě germanistiku a historii, v roce 1981 obhájil disertační práci o literárních obrazech zániku rakousko-uherské monarchie. Po krátkodobých zaměstnáních v Goethe Institutu a Bavorském rozhlase působí od roku 1986 jako jednatel mnichovského Spolku Adalberta Stiftera, který se zabývá dějinami a kulturou českých zemí. Vedle přípravy řady výstav a sborníků například o česko-německých vztazích v karikatuře, literární emigraci či mladých Němcích a Němkách v meziválečném Československu, nebo německé literatuře v období tzv. Protektorátu je Becher rovněž autorem monografie o Adalbertu Stifterovi a románu Noční let (Nachtflug). Své stálé, pozorné a osobně prožívané angažmá ve prospěch česko-německé kulturní spolupráce osvědčuje i jako aktivní člen českého PEN klubu a sudetoněmecké Seliger Gemeinde. Od začátku listopadu mohou diváci zhlédnout v Muzeu města Ústí nad Labem výstavu Praha – Prag 1900–1945: Město dvou jazyků, mnoha prostředníků, na jejíž koncepci i realizaci se P. Becher podílel mírou rozhodující.

Spisovatel a novinář Jürgen Serke – jehož dosud jedinou česky publikovanou knihu Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou vydala Triáda v roce 2001 – se stal laureátem Umělecké ceny česko-německého porozumění za rok 2012. Podle oficiálního zdůvodnění udělení ceny byl „Jürgen Serke vyznamenán za své angažované reportáže o sametové revoluci v roce 1989 a za své odborné knihy, v nichž se zasadil za pronásledované spisovatele třetí říše a komunistických režimů a vystavěl pomník německy psané literatuře v Čechách. Jeho angažovanost a přátelské vztahy podstatně přispěly k dnešnímu stavu poznání německé a české literatury v obou sousedských zemích. Jako uměleckou cenu dostává J. Serke barevný linoryt pražského umělce Pavla Piekara.“ Laudatio přednesl Milan Uhde. Spolu s J. Serkem byl oceněn také bývalý vedoucí české redakce BBC, novinář, publicista a moderátor Petr Brod. Kromě toho byly uděleny i dvě čestné ceny, a sice bohemistce Haně Adamové a historikovi Helmutu Walzovi. Uměleckou cenu česko-německého porozumění letos udělovaly Spolek Adalberta Stiftera (Mnichov), Collegium Bohemicum (Ústí nad Labem), Nadace Brücke/Most (Drážďany), Pražský literární dům autorů německého jazyka (Praha), mezinárodní umělecký spolek pro arte vivendi (Berlín), Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemích (Praha) a Společnost pro německo-českou spolupráci v Evropě Porta Bohemica. Jde o druhé veřejné ocenění J. Serkeho v poslední době, právě před rokem, v listopadu 2011, mu byla Ústavem pro studium totalitních režimů udělena Cena Václava Bendy za to, že „seznamoval světovou veřejnost s perzekucí odpůrců totalitních komunistických režimů, mapoval osudy pronásledovaných autorů. Českému disentu zprostředkovával kontakty s evropskými intelektuálními a politickými elitami, získával jejich podporu“. Za laskavé zapůjčení fotografie z předávání ceny děkujeme Spolku Adalberta Stiftera. Foto © Adalbert-Stifter-Verei

Nakladatelství Triáda a knihkupectví Ostrov Vás zvou na uvedení knihy Zbyňka Hejdy Kritiky a glosy ve středu 26. září 2012 od 17 hodin v knihkupectví Ostrov, Ostrovní 17, Praha 1. Řeč Michaela Špirita pronesená při uvedení knihy v knihkupectví Ostrov 26. 9. 2012. Videozáznam z uvedení knihy na Youtube.

Čtyři ukázky ze vzpomínkové knihy Anny Blažíčkové s názvem Teď něco ze života otiskuje v týdnu od 6. do 9. srpna deník Lidové noviny. První úryvek, nazvaný Anticharta a organizovaný odpor "národa", vyšel dnes, 6. srpna 2012. Knihu A. Blažíčkové vydá nakladatelství Triáda letos na podzim.

Dnes jsme na webových stránkách Triády spustili internetový obchod. Jeho prostřednictvím je možno rychle a pohodlně objednat a zakoupit knihy našeho nakladatelství i knihy nabízené na našich stránkách v takzvané Zvláštní nabídce (tj. zpravidla starší knihy vydané jinými nakladatelstvími, které se již jinde nedají sehnat). Přejeme si, aby naše tituly byly dostupné co největšímu okruhu čtenářů, a přednost stále dáváme knihkupeckému prodeji, který považujeme za nezbytnou součást knižní kultury. Víme však, že zvláště pokud jde o knihkupecké pulty mimo velká města, je nabídka našich knih limitovaná a v lepším případě nesoustavná. Pro zájemce stranou center je tedy možnost seznámit se s naší produkcí a objednat si něco z ní omezena prakticky na tuto internetovou cestu. Snažíme se, aby naše knihy byly cenově stále dostupné. Avšak rostoucí daň z přidané hodnoty, cena poštovného a další náklady nás donutily, abychom upravili výši slev na 20 procent z běžné prodejní ceny, respektive 25 procent s množstevní slevou. (Podrobněji viz objednávky a obchodní podmínky.) Tituly Triády nepředstavují rychloobrátkové zboží pro jednu sezónu, většinu z nich nabízíme mnoho let a možnost pořídit si je tak mají zájemci o ně dlouhodobě, což však znamená další náklady spojené mimo jiné s jejich skladováním. Děkujeme vám, čtenářům našich knih, za váš zájem a nejvýznamnější podíl na tom, že nakladatelství Triáda pokračuje ve vydávání již osmnáctým rokem.

Povídkový triptych Vladimíra Binara Číňanova pěna obdržel ocenění Česká kniha 2012. Cena byla autorovi předána dnes, v sobotu 19. května v Komorním sále Průmyslového paláce v Praze. V prvním ročníku ceny porotci rozhodovali mezi sto dvaceti přihlášenými knihami.

Dnes, ve čtvrtek 3. 5. 2012 od 19 hodin se uskuteční v Českém centru v Paříži vernisáž výstavy Ivana Matouška, nazvané Mezi obrazy. Bude otevřena od 4. 5. do 9. 6. 2012 (od úterý do soboty 13–18 hod., ve středu do 20 hod., vstup je volný). Ivan Matoušek patří k předním současným českým spisovatelům, méně známý je jako autor obrazů a grafických listů. Výstava představuje na padesát Matouškových maleb a grafik z let 1973–1996. Součástí instalace je také projekce jednoho z Matouškových filmů, rovněž s názvem Mezi obrazy, na jehož zvukovém aranžmá se podílel Pavel Brázda. K výstavě je připraven následující doprovodný program: Čtvrtek 31. května 2012, 18 hod. – Prohlídka výstavy za přítomnosti autora, v rámci zahájení festivalu Art Saint-Germain-des-Prés 2012. Pondělí 4. června 2012 v 19 hod. – Projekce dokumentárního filmu 13 českých spisovatelů – slovo a dějiny, režiséra Dominiqua Rabourdina, za přítomnosti Ivana Matouška. Úterý 5. června 2012 v 19.30 hod. – Literární pořad: četba z románu Nové lázně Ivana Matouška a setkání s autorem. Triáda vydala tyto knihy Ivana Matouška: Poezie, Spas a Adepti. Prostřednictvím našich internetových stránek můžete získat katalog výstavy. Pieta vchází (olej na plátně, 98 x 54 cm, 1979)

Kniha Gejzy Demetera Ráj na zemi. Romské pohádky s ilustracemi Martiny Špinkové byla na dnešním vyhlášení soutěže Nejkrásnější kniha roku 2011 oceněna 3. místem v kategorii Literatura pro děti a mládež. Soutěž pořádá Památník národního písemnictví a Ministerstvo kultury ČR. Knihu spisovatele Gejzy Demetera ilustrovala Martina Špinková, grafickou úpravu vytvořil Václav Sokol, knihu vysázel Robert Konopásek a vytiskly ji Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Na výsledné podobě knihy se dále podíleli uspořadatel svazku, editor, autor doslovu a rejstříku romských přezdívek a jmen pohádkových bytostí Zbyněk Andrš a redaktor Robert Krumphanzl.

Úryvkem z Diagnózy nepřijatelné osobnosti od Jana Tesaře dnes připomínáme osobnost a dílo filosofa a historika Zdeňka Vašíčka (20. května 1933 – 13. dubna 2011). Původní znění textu z října 1991 J. Tesař v roce 2003 zkrátil, mírně přepracoval a doplnil několika poznámkami pod čarou. Tuto verzi jsme dostali právě někdy v roce 2003 od Z. Vašíčka, jemuž J. Tesař text věnoval. Autor o publikování Diagnózy, pokud víme, sám nijak aktivně neusiloval (a stejně tak nyní). Asi také proto, že ji považoval v rámci českého polistopadového dění za nepublikovatelnou a sám sebe – bohužel oprávněně – za tehdy naprosto nežádoucího svědka. Jít proti „mytizaci“ nedávné historie v době tvorby nových mýtů, ustavování a přeznačování společenských „hodnot“ nebývá vítané a nebylo ani v době po společenském převratu. Takový postup je akceptovatelný, a naopak dokonce oceňovaný až ex post, limitní doba bývá, jak je zřejmé, zhruba čtvrt století. Nežádoucí svědek se také potýká s těžkým zápasem: mluví-li o věcech, které nikdo nechce slyšet, tváří v tvář jiným svědkům, jejichž výpovědi jsou zkreslené, neúplné či zamlčující, zato však v pozoruhodném vzájemném souhlasu, je vystaven nejenom ostrakizaci okolí (viz níže – tak Tesař!), ataku na vlastní vnitřní integritu, ale ještě jednomu, nenápadnému, ale o to horšímu tlaku, který lze jedním slovem pojmenovat jako umlčení. Nemyslím na to vnější, ale vnitřní umlčování, jemuž se svědek brání, podle povahy, někdy se zuřivostí, někdy spíš pasivně, vysíláním lahvové pošty, s odkazem ke vzdálené budoucnosti. Nezveřejňujeme tento úryvek, strany 19–24 rukopisu z celkových 25 stran, v nichž Jan Tesař uvádí „třetí, nejdůležitější příčinu, proč Vašíček nemůže být českou společností akceptován“, na stránkách nakladatelství Triáda z podnětu autorova a nevycházíme ani ze znění 2003, ale vracíme se k podobě původní, bezmála dvacet let staré, tedy k verzi bez jakýchkoli dodatečných – i autorových – úprav (v závěru připojujeme několik dnešních autorových věcných vysvětlivek). Shodou okolností se nám tato první verze dostala do rukou právě nyní, při dokončování ediční přípravy Vašíčkovy poslední knihy Jak se dělají filosofie. Pasáž o neautentičnosti české politiky 90. let jsme nevybrali náhodně – její důsledky totiž naplno pociťujeme i v dnešní době. (V té souvislosti upozorňujeme také na Tesařův text Hra s ohněm a jedem.) V neposlední řadě pak následující úryvek uveřejňujeme také jako hold historikovi, publicistovi a politikovi Emanuelu Mandlerovi (2. srpna 1932 – 22. ledna 2009) s předstihem k jeho nedožitým osmdesátinám. V prvním odstavci J. Tesař odkazuje k podrobné bibliografii Z. Vašíčka, již sestavil téhož roku 1991 předtím, než napsal Diagnózu nepřijatelné osobnosti, a spolu s texty Vašíčkovými a svými texty o Z. V. uložil v archivu University Paris X, BDIC v Nanterre jako součást rozsáhlého souboru dokumentace „disentu pocházející z něho samého“. Diagnóza vznikla jako komentář k uspořádané sbírce Vašíčkových písemností, nikoli jako stať určená pro veřejnost. R. Krumphanzl Jan Tesař Diagnóza nepřijatelné osobnosti (úryvek) Ve sloze Vašíčkových textů D, na stranách 132 až 141, je založen Vašíčkův text pocházející hned z počátku jeho emigrační aktivity, asi z roku 1982; ačkoli je psán česky, ztotožnil jsem ho na základě obsahu s titulem uvedeným ve Vašíčkových vlastních bibliografických poznámkách (Notes bibliographiques, p. 6, pod položkou 38) N-dimensional and Natural World a přidělil jsem mu opusové číslo 48 v Systematické bibliografii. Poznámka v Notes zároveň dokazuje, že Vašíček najisto počítal s uveřejněním ve Scrutonově The Salisbury Review, což na D 32 doplňuje dodatečnou poznámkou, že text byl odmítnut jak v Salisbury Review, tak v Tigridově Svědectví. Už to samo vyvolává zvědavost. Nespokojenost s tímto textem nebyla náhodná. Vašíček tu filozoficky zdůvodňuje názor typický pro středoevropskou a především českou opozici od druhé poloviny 70. let, tvrdící, že všechna stará politická klišé a všechna západoevropská politická dělení jsou nepřiměřená pro novou politickou situaci, přinejmenším v našich, tj. komunistických zemích. S tímto stanoviskem nemusí se politik nebo historik ztotožňovat, ale nemůže přehlédnout, že v oné době bylo typické. Nalézáme je explicite vyjádřené v mnoha teoretických studiích, aniž bychom mohli najít nějaký autentický, z domácího disentu pocházející, kritický hlas proti, a praktické politické činy domácích iniciativ otevřeněji politického charakteru (např. naší skupiny Nezávislých socialistů) zakládají se právě na tomto základním přesvědčení. Toto stanovisko se tehdy na Západě setkávalo s nechutí u všech politických institucí, neznám – z té doby, tj. z přelomu desetiletí – žádnou politickou skupinu, která by je podporovala, ale (pokud vím) žádná také otevřeně polemicky proti tomuto stanovisku nevystoupila. Jedna z typických situací ne-diskuse a – manipulace. Je mi dobře pochopitelné, že Roger Scruton nebyl spokojen s tímto Vašíčkovým textem, vždyť je to implicite kritika právě jeho přesvědčení. Ostatně právě Scruton byl potom první, kdo osobně intervenoval do českých debat v přesně opačném smyslu, a také jako jediný Zápaďák v tom neměl žádné skrupule. Já bych ovšem na Scrutonově místě Vašíčkův text s chutí otiskl a doprovodil ho vlastní polemikou; ale já nejsem britský konzervativec. Pokud se týče Tigrida, věděl dobře, že rozhodovat o politické linii v tak zásadních věcech nepřísluší jemu, a čeho se mu nedostávalo na intelektuální úrovni, to vyvažovala jeho opatrnost: čemu nerozuměl, to pro jistotu schoval pod koberec. Také tady mohu obdobnou vlastní historií přispět ke srovnání a tím k pochopení, oč šlo zásadně. V r. 79 jsem ve své úvaze na okraj knihy Vladimira Bukovského vyjádřil (co se týká politiky) týž názor jako Vašíček v textu, jejž označuji jako op. 48. Přímo jsem Bukovského vyzval ke konkrétnímu politickému činu: ke společnému prohlášení, že my, východoevropští demokrati, se cítíme navzájem spojeni pevnějšími pouty, než jaká nás, jako jednotlivé národní a politické směry, mohou vázat k různým západním partnerům, a proto že prohlašujeme, že žádnému z našich svazků k západním přátelům nedáváme přednost před svou vzájemnou jednotou. Tento můj samizdat tehdy Baťtěk s Vohryzkem zařadili do Dialogů, tehdy již „stranického“ orgánu, čímž text dostal charakter jaksi „polooficiální“ nabídky. O tomto textu se doslechla impulzivní Gorbaněvská a publikovala ho potom v ruském a německém Kontinentu; ale Tigrid, jehož Gorbaněvská přiměla, aby jí text opatřil, tu hloupost neudělal, aby ho zveřejnil česky! Rovněž Bukovskij byl ovšem natolik chytrý, aby věděl, že taková faux pas se nedělají západním hostitelům. Dělal, že nic takového nečetl. Nejvýmluvnějším příkladem nechuti všech západních politických směrů k zvláštním, jim nepochopitelným rysům nezávislé politiky na Východě je naprosto trapný poměr Willy Brandta, SPD a celé jí služebné SI vůči polské Solidarnośći v letech 1980/1981, jedinému autentickému dělnickému hnutí na Východě po desetiletích (ostatně tehdy ještě hlásajícímu řadu důležitých autenticky socialistických postulátů). To je současně i nejvýraznější příklad naprosto sebevražedné zaslepenosti. Někdy zanedlouho potom, dobu nemohu blíže určit, nastala změna. Někdo rozhodl o opaku. Nikdo samozřejmě nemohl a nemůže rozhodnout o změně Rogera Scrutona, ten je autentický; ostatně bych řekl, že právě díky tomu a vyhraněnosti svých postojů nebude ani on v britské politice o mnoho úspěšnější než Vašíček v politice české. Každý historik ví, že změny celkového ovzduší se nejlépe studují na tvárných objektech. Už někdy ke sklonku první poloviny 80. let začíná záplava úvah vycházejících vstříc nechuti domácího disentu k západním politickým schematům a stranám – zvulgarizovaná do podoby odmítání veškeré politiky vůbec. To je současně spojeno s všeobecným propagováním Václava Havla, který nejvyhraněněji vyjádřil tento názor, a s faktickým potlačováním textů jiných disidentů i pouhých zmínek o komkoli jiném (např. vězněném Baťťkovi). Edice financované Američany jsou v čele této vlny. Neseděl jsem samozřejmě v žádném americkém grémiu, nemohu vyjádřit argumentovaný názor. Odkazuji na tematický rozbor ročníků Svědectví, ba snad i na pouhý jmenný index dle ročníků. Známou poučku, že Bůh mluví ústy pacholat, doporučuji přitom za metodické vodítko, a to nikoli na základě pouhé víry, nýbrž své konkrétní zkušenosti. Tento zřetelný obrat vyšel vstříc významnému rysu domácího nezávislého mínění a současně zadržel jeho nezávislý, autentický vývoj. Domnívám se, že se jedná o fakt základního významu. Připomínám, že představiteli místní moci v Praze se v období 1990–1991 stali skoro výhradně právě ti a jenom ti, kteří po celou druhou polovinu 80. let, ba ještě 1989 vystupovali právě s tímto názorem; ti, kteří měli předtím svá stanoviska politická, získali jistý (a to povětšinou jen dekorativní) podíl na moci jen za cenu tichého nebo i zcela otevřeného odepsání vlastní politické minulosti. Neplatí to o slovenské politice, resp. o rodině Čarnogurských, ale to je jiný případ. Jinak to platí i o tak výrazném představiteli politického disentu, jako byl Benda, který byl donucen k politickému saltu mortale-morale a tím k (dočasné?) politické bezvýznamnosti. Zdůrazňuji, že Vašíček nikdy ani nepřímo nepodpořil „nepolitickou politiku“. Jeho explicite kritika této sice bláznivé, ale, jak se ukázalo, velmi účelné a k politické moci spolehlivě vedoucí koncepce je tu sice doložena až 1990 (viz Texty C 187–198), ale v praktické aktivitě zastával výrazné opačné stanovisko od počátku, viz např. podpora rozvoje nezávislých struktur a potom veškerá aktivita spojená s Pro cooperatione, která je vyloženě politického typu a snaží se o angažování domácích struktur v tomto smyslu. Přecházím k jinému aspektu tohoto problému. Je zřejmé, že idea „nepolitické politiky“ a odpor nezávislého veřejného mínění k politickému stranictví přispěly k původnímu vítězství a udržení moci Občanského fóra. Potom došlo k rychlému rozdělení dle stranického klíče, neúspěchu snah o udržení nestranické podoby politické reprezentace a k identifikaci jednotlivých politických skupin se západními partnery. Tvrdím, že jde o další projev neautentičnosti českého politického života, a nabízím následující argumenty pro podporu svého názoru: • vznikající politické strany ve skutečnosti nenavazují na strany, známé z historie; občasná identifikace není autentická ani programově, ani sociálně • v jejich soupeření nehraje významnou úlohu využívání struktur a prostředků, jež se legálně uchovaly v komunistické době • politické skupiny neodrážejí přirozenou sociální diferenciaci společnosti a protichůdné zájmy sociálních skupin • ani se (pokud jde o politiku českou) nevyjadřují tím nebo oním způsobem k řešení základních otázek postavení národa a státu. V každém z těchto ohledů jednotlivě postačí srovnání s Polskem a především Maďarskem, abychom viděli, co je politický život a politický zápas autentický, a abychom s jistotou rozpoznali odvozenost. (Odkud pocházejí volební fondy a vůbec finanční prostředky nových stran? – Vzpomínka na rok 1945 zdá se mi velmi aktuální, ale, pokud vím, srovnání nikoho neupoutává.) V tomto soupeření nových stran viditelně přicházejí zkrátka liberálové. To je důvod, proč o této věci píšu, neboť Vašíček je nepochybně liberál. Samozřejmě ho tím neidentifikuji s politickou skupinou, která se tak dnes v ČS nazývá a není ničím jiným než skupinou „komunistů v opozici“ čili eurokomunistů ze 70. a 80. let; označení, které si zvolili, svědčí jistě ještě jednou o jejich perfidnosti (i např. ve srovnání s komunisty jiných zemí) a chameleonských sklonech, na druhé straně je však také důkazem nutnosti odřeknout se sebe jako podmínky pro podíl na novém establismentu. S nimi samozřejmě Vašíčka nespojuji. Nespojuje ho s nimi nic už od jeho návratu z kriminálu koncem roku 1973. Nespojuji Vašíčka s „liberály“ v žádné konkrétní zemi a době. Termín nesmí být čten v ŽÁDNÉ historické nebo geografické konotaci, nýbrž jen a jen v odvození od jeho latinského kořene; po přečtení Vašíčkových textů, a to nikoli jen těch politických, je snad zřejmé, že pro zjednodušené označení jeho zásadního postoje nelze nalézt lepšího termínu. Mohu k tomu dodat jen to, že Vašíčkův vývoj od stoupence Dubčekových reforem přes nezávislého socialistu k liberálovi je vcelku charakteristický pro duchovní vývoj české společnosti v posledním čtvrtstoletí, že je to cesta, kterou si po svém prošly desetitisíce intelektuálů. Můžeme mluvit o ČESKÉM OSUDU, přejeme-li si to. Avšak pozor! Obdoba platí jen do jisté míry, Vašíček z této vcelku normy velice radikálně vybočuje hned dvakrát: za prvé šel začátkem 70. let do ilegality a kriminálu, to naprosto nebyla norma, a za druhé se stal liberálem z filozofického přesvědčení, nebo ještě hloub, z přirozené potřeby kritického ducha. Tato skutečnost, která vyniká jako základní nad všemi ostatními jednotlivostmi jeho prací, ho velice odlišuje od údajných liberálů motivovaných pouhou momentální politickou účelovostí, a je zároveň posledním a asi nejdůležitějším důvodem jeho osamělosti a izolace v českém prostředí, posledním důvodem, který já vidím. Je zajímavé srovnat Vašíčka s vůdcem opravdových liberálů v Čechách Emanuelem Mandlerem. Je to ovšem srovnání teoretika, filozofa s praktickým politikem (byť rovněž intelektuálem). Ale jejich duchovní a, aspoň pokud vím, i lidská blízkost je nepochybná, a jejich postavení v české společnosti obdobné – o což mi tu právě jde. Mandler není emigrant, Mandler neprovokuje a nikdy neprovokoval českou společnost svým „stylem“, tak jako to chtě nechtě dělá a bude dělat Vašíček. Mandler má všechny vlastnosti obezřelého politického vůdce, a to v míře, která má-li obdobu v novém českém establishmentu, rozhodně ji neměla v chartovním disentu, a tedy novém havlovském státním vedení. Poznal jsem Mandlera již v r. 1969, z titulu funkce v Socialistické akademii fungoval jako vydavatel našeho časopisu Dějiny a současnost. Časopis zvolil, za mé spoluúčasti, odmítnutí jakékoli spolupráce s režimem, jakéhokoli kompromisu, tj. rozhodl se, že bude zničen. Mandler se pravděpodobně neztotožňoval s tímto naším rozhodnutím, ale dokázal volit postoj natolik taktní, že nás v nejmenším nepoškodil, sebemíň se nepošpinil zbabělostí nebo spoluprací s režimem (jako ostatní funkcionáři této instituce, předtím nadšení dubčekovci). Také jsme neměli proti jeho postoji nejmenší výhrady. V opozičním hnutí objevilo se Mandlerovo jméno teprve v druhé polovině 80. let – nicméně objevilo se, na rozdíl od mnohých pozdějších funkcionářů Občanského fóra. Objevilo se v souvislosti s novou iniciativou, zcela nezávislou na Chartě, a k tomu politickou. Program i činnost jeho Demokratické iniciativy přitom byly těžko postižitelné režimními zákony, což mu zároveň usnadňovalo duchovní kontakt s širšími kruhy i vytváření zárodků organizačních struktur. V tom předstihl i Chartu, která něco podobného do konce odmítala (a proč!?), nemluvě o asi tříletém předstihu před budoucí OF. Od listopadových dnů pak vidíme jednak vůbec existenci nějakých programových představ DI (proti nimž má OF jen a jedině blábol, „pravdu a lásku“), jednak velice racionální preferenci postulátů. A právě tato strana je – nikoli od počátku, nýbrž od převratu – zcela marginální. Chtěl jsem zdůraznit racionálnost, opatrnost, uvážlivost atd. jako údajně české vlastnosti… Proč tedy ten výsledek? Znám jedinou odpověď: protože to jsou liberálové, a tuto odpověď spojuji s Vašíčkem. Na fotografii z roku 1991 zleva Emanuel Mandler a Zdeněk Vašíček. Neexistence autentického politického života, autentické politické kultury a ze všeho nejvíce pak skutečných politických stran v Čechách vždycky postihovala nejvíce právě skutečné liberály. Slabost opravdových liberálů, či dokonce vůbec jejich neexistence jako samostatného politického proudu je vůbec jedním z charakteristických projevů, následků a zároveň příčin slabosti české politické kultury. S ní také souvisí nepochopitelné identifikace českých liberálů už ve 30. letech: od fašistů po komunisty i nacionalisty. Slovo liberál není v Čechách odiózní, je možno s ním licitovat, viz včerejší eurokomunisté – ale liberalismus jako duchovní a politický proud nemá v Čechách zřejmě dost živné půdy. Ale právě tento proud vyvolil si Vašíček. Je velice český ten osud, že původní nesmlouvavý kritik se najednou začne celý rozplývat, zkrátka že se tomu mrzáctví zaprodá, protože nevydrží. Zlomí ho ani ne tak hlad, jako společenský ostrakismus, tichý teror české společnosti. Při tom zas nejde tolik o stupeň na společenském žebříčku, funkce atd., ale zkrátka o nemožnost vydržet v Čechách postavení kritika společnosti, být považován za zrádce národa, který se navíc ještě příležitostně stylizuje do postavení ukřivděné, utlačované oběti. Můžeme sestavit řadu, např. od Jana Nerudy k Jaroslavu Šabatovi. Právě toto je osud původního Kritika české společnosti Masaryka. Také on zradil sám sebe, když jim začal vyprávět pohádky, aby se jim zalíbil a přestali ho odmítat. Tato sebezrada mívá někdy lákavou podobu: učinit se sdělným národu, přivést ho, aby v zrcadle uviděl sebe sám. Viz Palacký. (Pořád tu někoho parafrázuji, mon cher confrère, měl byste to poznat, platí Vás za to, že jste bohemista, kdežto mne žene nouze, nemohu se zdržovat formalitami, jako např. citováním.) Drápkem uváz, chycen celý ptáček. Čert sežere Fausta, a spása tím, že je přijat do národního Slavína, se netýká podstaty, nemůže ovlivnit ZTRÁTU OSOBNOSTI, která je konečná a neodvolatelná. Jsem dalek jakékoli poplatnosti havlárně, natož její stylizaci cirkusového šaška do podoby Masarykovy, nemluvě ani o tom, že mírou ubohosti je především sebestylizace do cizí podoby. Nicméně je pravda, že dřívější práce Havlovy v sobě společenskou kritiku obsahují. Nemyslím ovšem na jeho umění vpravdě dezolátní, variace na téma, ako nás tí policajti jebú, vypočítané na žebráctví před západním publikem, nýbrž na začátky. Také byly ovšem postaveny na principu draka lidožrouta, bez toho by si v Čechách ani neškrtl, ale přece se odvažoval kritizovat, co se nemá. Pak se dal na „pravdu a lásku“ – a byl rázem jejich. Dubček, jak známo, byl nejvíc jejich, když do mikrofonu zabrečel, zatímco když nedávno ve stařeckém zatemnění mysli zablábolil cosi, co bylo možno považovat za kritiku, přivolal si záhubu. Je mi nepředstavitelný Vašíček, vyměšující blábol typu „pravda a láska“, právě proto, že říká pravdu a neoslnila ho moc. Nechci tím říci, že bych neviděl jeho vypočítané triky na čtenářstvo. Právě že je vidím, a pokud jsou to triky na zalíbení se, taky se mu za to příležitostně posmívám. Ale mezi takovou, řekněme, „obranou Evropy“ (Francouzi), použitou v práci určené pro francouzského blbečka, a Havlovou „pravdou a láskou“ použitou v zájmu výkonu politické moci nad českým blbečkem... mezi tím dvojím já vidím rozdíl himálajského měřítka. 1991 Vysvětlující poznámky (2012): 1) Přímo jsem Bukovského vyzval ke konkrétnímu politickému činu – návrh byl podáván z domova, na stránkách Dialogů (viz poznámku níže), asi v r. 1979. 2) Benda [...] byl donucen k politickému saltu mortale-morale – narážka na popřevratovou alianci Václava Bendy s dřívější režimní „stranou lidovou“, k níž měl v předchozí době naprosto odmítavý vztah (zejména odmítal jakékoli spekulace o případném legálním využití). 3) Pro cooperatione – předpřevratová polská opoziční iniciativa otevřeně politického rázu a liberalistického zaměření. 4) Tento můj samizdat tehdy Baťtěk s Vohryzkem zařadili do Dialogů, tehdy již „stranického“ orgánu – když se mluví o Dialozich jako „stranickém orgánu“, jde o ironickou narážku na jedno z prvních (ne-li vůbec první) samizdatové periodikum, které vzniklo dle mého programu POSTUPNÉ gradace: začali jsme si více-méně pravidelně, číslovaně, s hlavičkami, ve více exemplářích vyměňovat „otevřené listy“ s Ladislavem Hejdánkem a Rudolfem Baťťkem; nakonec tomu Jiří Müller dal i grafickou fazonu, dokonce se i za to platilo a stalo se to „oficiálně“ orgánem Skupiny Nezávislých socialistů. J. T.

U příležitosti nového, doplněného a kritického vydání básnické knihy Ivana Blatného Pomocná škola Bixley uvádíme úryvek z eseje básníka Zbyňka Hejdy, věnovaného Blatného poezii. Úplné znění eseje Kolemjdoucí vyjde na podzim letošního roku v nakladatelství Triáda v souborném knižním vydání Hejdovy nebeletristické tvorby ve svazku nazvaném Kritiky a glosy. V prosinci 1971 mi poslal Jan Zábrana pět básní Ivana Blatného napsaných v letech 1948–1953 s tímto dovětkem: „Údajně je těchto pět básní vše, co Blatný v Anglii napsal. ‚Zprávu‘ o tom, že se pokoušel psát anglicky a že existuje sbírka jeho jedenácti anglických básní – někdy kolem roku 1955 –, se mi nepodařilo ověřit. V druhé polovině padesátých let jsem o té ‚anglické‘ sbírce několikrát slyšel od různých lidí, ale nesešel jsem se s nikým, kdo by ji četl nebo měl.“ Takový byl v té době stav našich znalostí o Blatném. Znali jsme jeho čtyři knihy vydané v Československu ještě před rokem 1948, ale vědět, co psal a jak žil od doby své emigrace, bylo nám znemožněno neprostupností zdi, která dělila oba světy. V padesátých letech se po Praze rozšířila „zpráva“, že Ivan Blatný v bídě a opuštěnosti někde v Anglii zemřel. Zprávu prý dokonce vysílal československý rozhlas. Pokud tomu tak bylo, mohlo jít o záměrnou desinformaci. Ostatně o Blatného poesii se „zajímala“ státní bezpečnost ještě v osmdesátých letech. [...] * S přáteli Jiřím Kolářem a Arnoštem Vaněčkem odjíždí na počátku roku 1948 díky přímluvě Halasově a Nezvalově na studijní pobyt do Anglie, ze které se už do Československa nevrátí. Sjezd mladých spisovatelů, který se konal v březnu 1948, ale ještě zdaleka nebyl zglajchšaltovaným shromážděním, jak tomu bylo později ve svazu spisovatelů, Blatného emigraci důrazně odsoudil. Poté bylo básníkovo jméno nadlouho tabuisováno. Vítězslav Nezval, Blatného otcovský přítel, uveřejnil ve sbírce Křídla (1952) báseň zcela nepochybně adresovanou Blatnému; básníkovo jméno se v ní však nevyskytuje. Ach škoda, škoda, věčná škoda, odrodivší se básníku! Odpadnout srdcem od národa, odciziti se jazyku, ... Co chtěl jsi mít? Co? Slávu? Klid, zatímco my se lopotíme? Jak málo měl jsi rád náš lid! Ty zradils jej, my nezradíme! I na nejmenší dědince budem s ním letos sklízet žito, zatímco ty v zdech blázince... Je mi tě přese všecko líto. Ve zdech blázince se Blatný skutečně záhy octl a strávil v něm přibližně deset let. Mohl se sice volně pohybovat, ale neměl kam jít. Přátelé v emigraci měli svých starostí dost. A Blatný, jak dosvědčují lidé, kteří ho znali už z Československa, nebyl vybaven těmi vlastnostmi a schopnostmi, které člověku umožňují zařídit se v životě prakticky. A tak zbytek života stráví nikoli sice právě v blázincích, rozhodně však ne zcela na svobodě. Ale nechme mluvit Blatného samotného, co o tom říká v interview s Martinem Pluháčkem v roce 1989: „Před dvaceti lety jsem už byl v Ipswich v House of Hope. Nebyl jsem tam zrovna šťastný. Později v St. Clement’s Hospital jsem se přestěhoval do Clacton on Sea. Mohou to být asi tři roky... Od dob, co jsem v Clactonu, jsem naprosto šťasten. Bydlím zde v residential Hotel Edensor, mám tu velmi pohodlné křeslo a mám tady stůl, kde vysedávám velmi šťasten a píši poesii každý den.“ Pravda, ještě nedlouho předtím mohl psát jen na jediném místě, kde je klid a kde na jakési objemné knize s tvrdými deskami, kterou si pokládal jako podložku na kolena, psal básně. Pravda, byla doba ještě tak sedmnáct let předtím, tj. než v něm paní Francis Meachemová objevila českého básníka, kdy papíry s jeho básněmi pečlivé ruce ošetřovatelů odklízely do nenávratna. Obvykle si Blatný nenaříkal. Z vydaných básní znám jen jednu, kde si nad svým osudem, nad svou opuštěností a nad svým strachem před utrpením hořce posteskl: Hubené ubohé tělo Ivana Blatného neustále zraňované těmi kteří vidí tělo plné studu pohlaví začíná svoje šedesáté narozeniny Šedesát směšných let pro smích celému světu Je v něm také strach strach z pěstí a kopanců těch kteří znají jen rychlou pohodlnou smrt Všichni jeho milovaní básníci byli takoví Strávili s ním den a odešli celý den života se těšíce ze svého štěstí On zná své místo on nesmí být off side on byl ostracisován on byl vyhozen ze společnosti Nicméně, Ivan Blatný žil a bylo o něj postaráno. S vděčností je namístě poznamenat, že žil na anglické státní útraty a v posledních letech života dokonce velice šťastně, jak sám potvrzuje. V Anglii také v hotelu Edensor v roce 1990 umírá. * V padesátých letech a až do konce let šedesátých Blatný skoro nepsal. Zmínil jsem se již v úvodu, že z této doby je známo všeho všudy pět básní. Teprve od počátku sedmdesátých let se rozepsal v míře u stárnoucích básníků sotva vídané. Grafomanie bývá přece spíše příznakem mládí. Těžko říci, co bylo podnětem k tomuto probuzení. Martin Pluháček míní, snad to slyšel od Blatného samého, že inspirací k novému psaní mu byla kniha jeho přítele Klementa Bochořáka, kterou mu kdosi v roce 1968 přivezl do Anglie. Existuje několik set sešitů, které Blatný v posledním dvacetiletí popsal verši. Z tohoto obrovského množství vyšly do roku 1990 jen tři výbory básní, z nichž jeden si Blatný uspořádal sám. Dal mu titul Pomocná škola Bixley a kniha vyšla roku 1982 v Československu jako samizdatový strojopis v edici KDM. Byl to mimořádný ediční počin. Nepatřilo k samizdatovým zvyklostem tisknout básníky-emigranty, přednost se dávala domácím autorům, kteří nemohli publikovat oficiálně. Pomocná škola Bixley vyšla tak, jak si ji k vydání básník připravil sám. Kopii rukopisu poslal tehdy do Prahy Jiří Kolář. V roce 1979 vyšla Blatnému v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers knížka básní, které z velkého množství rukopisů vybral a uspořádal Antonín Brousek (Stará bydliště). Posléze roku 1987 vychází znovu v Torontu pod titulem Pomocná škola Bixley další výbor z veršů, obsahující většinu básní z původní Pomocné školy, a ostatní verše vybral Brousek z neuspořádaných rukopisů. Po dlouholetém vyřazení Blatného z české literatury (s výjimkou liberálnějších šedesátých let, kdy se básník připomínat směl, připomínal se ale jen tím, co vydal v Československu do roku 1948) znamenaly jeho nové verše brutální vpád do ustáleného obrazu jak české poesie, tak poesie Blatného. Poprvé se tu v moderní době objevuje básník, který píše několika jazyky, především však česky a anglicky, a to tak podivně neobvykle, že v jedné básni třeba dvěma třemi jazyky. Budiž dvoj- či trojjazyčný, ale v jediné básni? Přitom není tomu tak, že by jinojazyčné verše byly jakýmisi vložkami. Blatný často přechází z jazyka do jazyka po spojnici oběma jazykům společného významu, ale zároveň využije různých významových polí slova, která se v jednom a druhém jazyce vzájemně nekryjí. Uvedu jeden z mnoha případů takového postupu: Der Herbst ist gekommen aber die Sonne ist noch weich ale slunce je měkké jako postel V češtině slunce ve smyslu denního osvětlení nemůže být měkké, tak „měkkost“ tohoto osvětlení asociuje básníkův obraz slunce jako hmoty. Je měkké jako postel. Je třeba jen znovu připomenout, že Blatný dvojjazyčnost jako umělecký postup zkoušel už v Čechách. V básni „Hra“ kombinuje český text s francouzskými a německými pasážemi. Život v jinojazyčném prostředí jen přispěl k rozvinutí tendence, kterou si Blatný přinesl už z domu. (Nezapomeňme, že pocházel z dvojjazyčné rodiny; s babičkou mluvil německy.) „Básníci byli vždycky inspirováni básníky,“ píše v jedné své básni. Nic překvapivého, máme-li na mysli první náraz, navíc často utajovaný. U Blatného, kde toto obecné pravidlo platí zajisté také, tomu musíme rozumět ještě i takto: Blatný rád a velice často přímo cituje cizí verše, které buď rozjedou jeho vlastní verše v metru a intonaci citátu, nebo naopak citát stanoví rytmický půdorys, aby ho hned další Blatného verš rozrušil. Někdy pracuje s polocitátem, s parafrází verše: „socialismu dálkoblízká“ (Pasternak), „surrealismu dálko blízká“ (Blatný). Cituje rád své oblíbené: Seiferta – „Telefonní sluchátko je černý květ a poupátko“ – a Nezvala – „Tehdy ještě žil Marcel Proust a dadaisté měli sjezdy.“ Blatný není básníkem hloubek. Je nepředstavitelné, že by napsal meditaci typu Holanovy Noci s Hamletem. Je básníkem povrchu, kde všechno je stejně vysoko nebo stejně blízko. Jak se takového efektu dosahuje? V Blatného básních se to přímo hemží spoustou jmen. Nezval, Seifert, Desnos, Breton, Trakl, Verlaine a další a další, ale taky F. S. Procházka, „byl také básník jako každý jiný“. Velmi frekventovaní jsou i malíři jako Kupka nebo Rousseau, a vedle nich Lada nebo Maroldovo panorama, a podobně se to má s fotbalisty: se slavnou hvězdou se Blatného básněmi prohánějí neznámí hráči nějakého klubu z brněnského předměstí. U Blatného vzpomínka na verš, na básníka, na malíře má v jeho světě stejně závažné místo jako vzpomínka na fotbalové utkání. Každý okamžik – parafrázuji Blatného verš – je hoden básně, kterákoli situace, kterýkoli člověk je jí hoden. Vyskytne-li se v básni jméno politika – ať už je to Lenin, Trockij, Masaryk, Beneš nebo Hitler –, je toto jméno mimo jakýkoli ideologický kontext, je součástí vzpomínky na četbu, na událost, na něco prožitého zcela osobně, je to událost jeho, básníkova života. Co se času týče, ten jako by stál. Budoucnostní rozměr chybí docela. Minulost je součástí přítomnosti, přítomnost je vklíněna do minulosti. Nezval, mrtvý dvacet pětadvacet let, „je živ a zdráv, řekne mi: Ivánku, oni nás nezabili“. „Maqui, můj kocourku, co děláš, ještě žiješ?“, otázka po třiceti pětatřiceti letech. To jsou ovšem vědomé, upozorňující ataky na plynutí času, běžně je v Blatného poesii ten nehnutý čas v podstatě jeho vidění. Tím překvapivým způsobem skládá básník z nejobyčejnějších životních faktů, z trosek událostí, osobních či místních jmen nebo veršů citovaných odjinud jakýsi mythus naléhavé básnické síly. Že to – z psychologického hlediska – možná byl úporný zápas o renovaci paměti a podržení ztraceného světa doma, nemusí nás příliš zajímat. 1992 Publikováno francouzsky v roce 1992 jako předmluva (Préface) k dvojjazyčnému, česko-francouzskému výboru z básní Ivana Blatného, který uspořádala a přeložila Erika Abrams, Le Passant (Paris, La Différence, s. 7–22). Česky vyšlo zkráceně pod názvem Pomocná škola Bixley: Zápas Ivana Blatného o obnovu paměti v týdeníku Respekt č. 21 z 23. 5. 1994 (s. 15) u příležitosti prvního tištěného vydání Blatného sbírky Pomocná škola Bixley (Praha, Torst 1994), kterou Hejda spolu s Vratislavem Färberem a Antonínem Petruželkou připravil k vydání. V úplnosti byla studie poprvé česky publikována podle autorova původního strojopisu s názvem Kolemjdoucí v prosinci 1996 v časopise Kritická Příloha Revolver Revue (č. 6, s. 59–68). Na podzim 2002 vydáno též v angličtině pod názvem Passer-By v revui Metre (č. 12, s. 171–184, přel. Justin Quinn).

Ve středu 29. února 2012 od 19 hod. uvádí Krytové divadlo Orfeus v premiéře (dříve inzerované provedení se nemohlo z technických důvodů uskutečnit) literární večer Čanových veršů nazvaný Jako když otevíráte dlouhý zip na jejích černých šatech večerních... Nový pořad vychází převážně z Čanových Zpěvů skoro sokolských, doplněných několika nově zařazenými romancemi a rozměrnou Rozpravou o lásce. Volba přestupného dne jako by odkazovala k motivu pro Čana příznačnému, k tématu času, respektive jeho uplývání a relativity. V něm se spojuje jeho profesní zájem fyzika s uchopením básnické tradice i s jeho osudem, kdy patrně v několika letech 1990–1997 takřka vychrlil většinu nám známého svého básnického díla: Taoistický mnich na mostě zůstal stát a do vody dlouze hledí a najednou se ten most nad vodou začal hnát a voda si klidně sedí na první pohled se mohlo zdát že je to jako s vlaky ve stanici jenomže tomu mnichovi jeho vous začal vlát nad vodou pěnou dštící v tom vlaku nikdy nevíme který stojí a který ne ten mnich je bez pochyby vlajícímu vousu vždycky věříme vlající vousy nedělají chyby ta relativita není v pohybu či stání ta je celičká zavřená do vlajícího vousu zdání (Ze sbírky Sonety pro nic a za nic.)

Ekumenický seminář v Jirchářích, založený v roce 1963 z iniciativy Ladislava Hejdánka, Jiřího Němce a Václava Freie a pořádaný pod záštitou profesorů J. B. Součka a J. L. Hromádky při Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, byl jedním z nejvýraznějších center duchovního dialogu a obnovy náboženského a kulturního života české společnosti v 60. a na počátku 70. let 20. století. Poskytl příležitost k veřejnému vystoupení řadě osobností, jejichž publikační a pedagogická činnost byla zvláště počátkem šesté dekády, a poté i po roce 1969 kvůli politickým poměrům značně omezená. Jirchářské přednášky a následné diskuse byly veřejně přístupné kterémukoli příchozímu. Představovaly velmi důležitou platformu pro vzdělání, diskuse a setkávání desítkám především mladých lidí. Ekumenický duch a prostředí svobodné diskuse kultivovaly nejméně jednu generaci české (nejen pražské) kulturní společnosti, lidí, kteří díky zkušenosti z Jirchářů a ovšem i dalších obdobných aktivit vstupovali do pookupačních normalizačních časů lépe vybaveni. I přesto zůstává tato téměř deset let trvající aktivita – alespoň pokud je nám známo – dosud podrobněji nezdokumentována a nezhodnocena. Spíše sporadicky bývá připomínána jen vzpomínkami některých tehdejších aktérů či účastníků. Ty jsou pochopitelně jednak kusé, jednak závislé na paměti či „úhlu pohledu“ vzpomínajících. Jako pokus podnítit soustavnější kritické studium jsme se rozhodli na stránkách Triády uveřejnit následující dokumenty z pozůstalosti Jiřího Němce. Jde o listy se strojopisy programů semináře v Jirchářích, od zimního semestru 1966/1967 pak – vzhledem k Němcem rukou psaným vpiskům a škrtům – evidentně o koncepty programu či pracovní návrhy. Uveřejněné soupisy tedy nedokládají vždy skutečný program semináře, ten bude možno rekonstruovat až na základě ověření prostřednictvím dalších pramenů, jsou však – pokud jde o dnešní povědomí o něm – unikátním pramenem o přednášejících i tématech přednášek, stejně jako o tom, jakým způsobem byl koncipován. Uvítáme, pokud se na adresu nakladatelství přihlásí kdokoli, kdo vlastní jakékoli dokumenty, dobové ohlasy, fotografie apod. související s Ekumenickým seminářem v Jirchářích, zvláště pokud by existovaly záznamy samotných přednášek v jakékoli podobě, včetně například zápisků. Vzhledem k povaze materiálu jsme při přepisu ponechali veškeré údaje v podobě, v jaké je uvádí předloha, včetně například evidentní konfuze (či zdvojení informace?) v letním semestru 1965 u dat 7. 4. a 14. 4. Z téhož důvodu také evidujeme škrty, stejně jako uvádíme přeškrtnuté pasáže (jsou-li čitelné). Tužkou či perem psané údaje uvádíme kurzívou, přeškrtnuté údaje značíme škrtem vodorovnou čarou, v hranatých závorkách ediční doplnění či odkaz na chybějící údaj. Listy s programy přednášek a seminářů Ekumenického semináře v Jirchářích se nacházejí v části pozůstalosti Jiřího Němce, uložené v archivu knihovny Libri prohibiti v Praze. Jde o sedm strojopisných listů popsaných z jedné strany, s rukopisnými vpisky J. Němce, s řadou škrtů a úprav. Dva listy, uvedené zde, čísly [8] a [9], jsou cyklostylované strojopisy pozvánek. * V posledních letech připravujeme k vydání Němcovy publikované texty, stejně jako texty z pozůstalosti. Pracovní verzi první části, dokumentující roky 1959–1964, bychom rádi vydali v první polovině příštího roku. R. Krumphanzl Zvláštní poděkování Jiřímu Gruntorádovi. 1 P r o g r a m y ekumenického semináře v Jirchářích Zimní semestr 1963/64: 16. 10. J. Němec: Struktura mýtu 30. 10. O. Funda, P. Pokorný: Historický Ježíš 13. 11. L. Hejdánek: O myšlení předmětném a „nepředmětném“ 27. 11. J. Dus: Víra a tradice ve Starém a Novém Zákoně 11. 12. J. Miřejovský: Adolf Portmann (s koreferátem J. M. Lochmana) 8. 1. J. Sokol: Theologie práce (Chénu) 15. 1. J. Němec: Cl. Tresmontant, La pensée hebraique – I. 19. 2. J. Němec: Cl. Tresmontant, La pensée hebraique – II. Letní semestr 1964: 4. 3. M. Černý: Dva prameny evropské literární tradice (Auerbach) 18. 3. K. Floss: Podmínky sjednocení 1. 4. [?]. Široký: Bůh je jiný (ad Robinson) 15. 4. Z. Trtík: Robinson, Honest to God 22. 4. L. Hejdánek: Feuerbachova antropologie 6. 5. A. Molnár: Prvky biblického a řeckého myšlení u Otců 20. 5. J. L. Hromádka: O možnostech a úkolech dialogu 3. 6. J. Sokol: Pojetí dějin u Arnolda Toynbeeho – I. 10. 6. J. Sokol: Pojetí dějin u Arnolda Toynbeeho – II. Zimní semestr 1964/65: 23. 9. Round table o 1. a 2. semestru (V. Frei, J. Němec, L. Hejdánek) 14. 10. M. Habáň: O aristotelismu – I. 28. 10. Round table o filosofické interpretaci křesťanské víry (Z. Trtík, J. Němec, K. Večerka, L. Hejdánek) 25. 11. J. Sokol: K. Jaspers, Der philosophische Glaube 9. 12. M. Habáň: O aristotelismu – II. 13. 1. M. Černý: Romano Guardini (medailon); V. Frei: Kontroverze a dialog mezi křesťany různých vyznání (podle Congara) 20. 1. L. Hejdánek: Albert Schweitzer (medailon); Vl. Sadek: O Ježíšovi historicky 11. 2. Round table o Teilhardovi de Chardin (J. Němec – život a dílo; L. Hejdánek - filosofie; V. Frei – spiritualita; J. Sokol – k pojmu „komplexity“) 17. 2. B. Blažek: Niebuhr, Synové světla a synové tmy Letní semestr 1965: 3. 3. J. Trojan: M. Heidegger, Otázka techniky 11. 3 Round table o knize J. L. Hromádky „Pole je tento svět“ (L. Hejdánek, J. B. Pavlíček, J. Němec, R. Lukavský) 17. 3. K. Trusina: Zvěstovatelská služba umění (Fr. Dürrenmatt) 1. 4. W. Becker: Třetí zasedání Vatikánského koncilu 7. 4. J. Němec: Jsoucno a bytí u Tomáše Akvinského 14. 4. V. Frei: Gregory Baum a jeho pojetí jednoty církve 28. 4. J. Kohl: Van der Pool, Svědectví reformace 7. 4. Schauta: Tomáš Akvinský (medailon); J. Němec: Bytí a jsoucno u Tomáše Akvinského – II. 2 14. 4. V. Frei: G. Baumovo pojetí jednoty Církve 6. 5. F. Hájek: Martin Buber (medailon); V. Frei: Židé, katolíci a ekumenismus 12. 5. K. Metyš: Dante Alighieri (medailon); K. Floss: O současném islamu 19. 5. K. Trusina: Vyznávající církev (medailon); J. Šimsa: Dietrich Bonhoeffer 3. 6. J. Schuster: Diskuse ke 13. schematu (medailon); M. Heryán: Taizé 9. 6. Zd. Trtík: Braun a Gollwitzer, diskuse o existenci Boží Zimní semestr 1965/66: 6. 10. L. Hejdánek: Filosofie a ekumenické hnutí 20. 10. J. Kubalík: Historie katolického ekumenismu 3. 11. J. L. Hromádka: Konstituce o církvi (Vatic. II.) 17. 11. Vl. Benda: Diskuse Barth – Küng o ospravedlnění 1. 12. V. Frei: Dialog a otázka neměnnosti nauky 15. 12. A. Pavelka: Věda a víra 5. 1. P. Pokorný: Tělo Kristovo podle epištoly k Efezským 19. 1. J. M. Lochman: Theologie jako věda Letní semestr 1966: 16. 2. B. Komárková: Rosenstock-Huessy a jeho Sociologie 2. 3. J. Němec: Křesťan a filosofie 16. 3. 30. 3. Round table o encyklice „Pacem in terris“ (JLH, Kotalík, Machovec, Němec) 13. 4. 27. 4. M. Machovec: Augustinova modernost 11. 5. Kotalík – Souček: Dekret o svobodě 25. 5. Panel „Víra a dějiny“ (P. Pokorný, Vl. Benda, L. Hejdánek, V. Frei) 8. 6. K. Metyš: Zimní semestr 1966/67: 19. X. panel: Místo laika v círk. struktuře 3 podzimní sem. 1966 Velký seminář Malý seminář 19. října Laik a církevní struktura 28. září (Prof. Kouřil, Dr. Šimek, Prof. Trtík, ? J. Schuster ?, + předseda) + JN + LvH + ? 265. října a) pokrač. v Heideggerovi b) příprava na „Mír“ 2. listop. Merell: Bible 12. října Mír, nenásilí (jako metoda) (Alfred Kocáb) list. 19.října Heidegger + příprava list. 16.26. října Církev a stát (panel) (Ludv. Vaculík, ? I. Klíma?, atd. 2. listopadu Heidegger + příprava 9. listop. Křesťané a synagoga (Prof. Schubert z Vídně) 16. listop. Heidegger + příprava 23. listop. O rodině, mezinár. organi- zace „Familia“ (Jiří Havlík) 30. listop. Heidegger + příprava 7. prosin. Křesťanství a revoluce (Prof. Daim, Vídeň) 7. pros. Heidegger / Marx + příprava 14. prosin. 14.21. prosin. Církev a stát (panel) 21. prosince Heidegger / Marx + příprava 1967 4. ledna 11. ledna 18. ledna 25. ledna 1. února 8. února 4 N á v r h programu ekumenických seminářů v HBS (Jarní semestr 1967) Data: 11. 1., 22. 2., 8. 3., 22. 3., 5. 4., 19. 4., 3. 5., 17. 5., 31. 5. 1. V. Frei–J. Němec: Úvod k rozpravě o pojetí semináře (Výsledky ankety) 2. R. Garaudy: Od kletby k dialogu. (Panelová diskuse: J. Prokůpek, J. Hranička, V. Frei. J. S. Trojan) Němec 3. Kritika v církvi. (Panelová diskuse: V. Frei, J. Veber) 4. Od dětství k dospělé víře. (Otázka tzv. náboženské výchovy.) (Panelová diskuse: prof. Trtík, L. Hejdánek, J. Němec) 5. Tomáš Akvinský v ekumenickém rozhovoru. (Panelová diskuse: Zedníček! A. Pavelka, J. S. Trojan, J. Němec) Němec 6. Dr. A. Wucherer (Vídeň): Theologicko-kritický význam vyspělého atheismu. (Současně pozván na seminář doc. Machovce) 7. Prof. Dr. K. Schubert (Vídeň): Křesťanský (-ův) poměr k Židům.(Současně pozván na seminář doc. Machovce) 8. .Chudí v naší společnosti. (Panelová diskuse: J. Čapek, J. M. Havlík, A. Rozehnal) 9. Církev a stát. (Panelová diskuse: I. Klíma, L. Vaculík, E. Kadlecová, L. Hejdánek, J. Sokol) 10. Krize předbělohorské společnosti. (Dva referáty: prof. Říčan, Dr. R. Kalivoda) 11. Lochman, Křivohlavý, Ebertová: Ženeva ? Dantine 1) prakt. a akt. otázky 2) někt. velmi často jmen. akt. teor. problémy 5 Program Jirchářských seminářů – podzim 1967 přednášející: 11. 10. Emanuel Rádl. prof. J. B. Souček 25. 10. Význam Rádlova pojetí pravdy. Lad. Hejdánek 8. 11. Rádlovo pojetí smyslu dějin. panelový rozhovor (Jan Sokol, L. Hejdánek, Metyš aj.) 22. 11. Národ a národnost u Rádla. panelový rozhovor (J. B. Souček, Rob. Kalivoda aj.) 6. 12. Moderní věda dnes. panelový rozhovor ( (Václav Frei aj.) Malé semináře: a) theologický (Bultmann, Rahner, později Tomáš Aq. – četba textů): 4. 10., 1. 11., 29. 1[1]. b) filosofický (Heidegger, četba textů a komentářů – Wesen der Wahrheit): 18. 10., 15. 1[1]. a 13. 1[2]. Předběžný plán pro konec semestru (po vánocích): Malé semináře: a) theologický: 17. 1., 14. 2. b) filosofický: 31. 1., (21. 2.) Témata pro velký seminář: Jan Patočka: (Místo Rádlova myšlení v dnešním filosofickém kontextu) J. L. Hromádka: Emanuel Rádl. Jiří Němec: Ženská otázka. Milan Průcha: O naší nynější filosofii. L. Hejdánek: Náboženství a politika. – Křesťanství po 2. svět. válce ve světě a u nás: 1. Katolicismus 2. Protestantismus 3. Ekumenismus [6] PRACOVNÍ PROGRAM EKUMENICKÉHO SEMINÁŘE V J I R C H Á Ř Í C H Letní semestr šk. r. 1967/68 Ekumenická shromáždění 14. 2. Rozhovor o českém výboru z díla Teilharda de Chardin „Místo člověka v přírodě“ (úvodní slovo Ladislav Hejdánek, dotazy zodpoví překladatelé) 28. 2. Karel Floss: Nový holandský katolický katechismus 13. 3. Jiří Němec: Moderní tomismus 27. 3. Rozhovor o filmu P. P. Pasoliniho „Evangelium sv. Matouše“ 10. 4. Zdeněk Bouše: Liturgie prvotní církve 24. 4. Josef Myslivec – Zdeněk Bouše: Dědictví liturgie prvotní církve na Východě a na Západě 8. 5. Prof. J. B. Souček: O novém díle prof. Ernesta Käsemanna „Der Ruf der Freiheit“ (kniha je osobním vyznáním tohoto předního protestantského biblisty) 22. 5. Rozhovor o encyklice „Populorum progressio“ 5. 6. Rozhovor o ekumenické náplni letošního ročníku „Křesťanské revue“ (úvodní slovo prof. Josef Smolík) Malé semináře (studium textů) Theologický seminář (od 7. 2.): Karl Rahner: Christentum als Religion der absoluten Zukunft – S. Thomas Aquinas: De spe Filosofický seminář: (od 201. 2.): Martin Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit Ekumenická shromáždění se konají v sále evangelického bohosloveckého semináře v Praze 1, V Jirchářích 13. Malé semináře pracují střídavě vždy v týdnu mezi ekumenickými shromážděními. Všechny uvedené programy jsou ve středu a začínají v 19.30. [7] P R O G R A M přednášek v Ekumenickém semináři v Jirchářích Zimní semestr 1970/71 9. listopadu P. POKORNÝ: Interpretace biblických výpovědí o Bohu 30. listopadu J. NĚMEC: Pojetí Boha v procesuální theologii 14. prosince L. HEJDÁNEK: Teilhardovo pojetí Boha a protestantská kosmická christologie 11. ledna J. PATOČKA: Fenomenologický přístup k tématu Bůh. Přednášky se konají vždy v p o n d ě l í v 19.30 hod. v Husově bohosloveckém semináři v Praze 1, V jirchářích 13 (přízemí). [8] V Praze, 3. dubna 1968. Vážení přátelé, hodláme obnovit práci mezi křesťanským studentstvem a zároveň ji rozšířit i na ostatní inteligenci. V nových podmínkách a pod tlakem nových úkolů chceme od samého začátku postupovat na co nejvýraznější ekumenické bázi. Cílem organizace, kterou chceme uvést v život, je uplatňování evangelia v soukromém i veřejném životě, na všech rovinách a ve všech oblastech. Zvláštní pozornost chceme věnovat jeho společenských důsledkům. Zveme Vás proto na ustavující schůzi, která se bude konat v úterý 9. dubna 1968 v Jirchářích v 19.00 hod. a na níž bude dalším jednáním s úřady pověřen pracovní výbor. Za vedení dosavadního ekumenického semináře v Jirchářích Prof. Dr. J. B. Souček Dr. Jiří Němec Dr. Ladislav Hejdánek [9] Vážení přátelé, Dovolujeme si Vás pozvat na další přednášku z cyklu, věnovaného křesťanskému pojetí poměru instituce a víry v dějinách, jak se obráží především v otázce autority. V pondělí 1. června 1970 v 19,30 pronese prof. Dr. A. Molnár přednášku na tema „Otázka autority v reformních hnutích středověku“, po níž bude následovat diskuse. Jako doporučenou literaturu uvádíme: Svět středověku, skripta lektorů Socialistické akademie, Horizont, Praha 1969. Zároveň si Vás dovolujeme upozornit, že program letního semestru bude ukončen panelovou diskusí, která se bude konat v pondělí 15. června 1970 v 19,30 a bude věnována shrnutí a závěrům z tematiky celého cyklu. Úvodní slovo zaměřené na biblické pojetí autority pronese Dr. Petr Pokorný. Za vedení Ekumenického semináře V Jirchářích 13 Dr. Bedřich Moldan [soukromá adresa]