Když v roce 2021, myslím někdy na podzim, za mnou přišel kemoš Robert Krumphanzl s deníkem Anne Frank, musím říci, že jsem vlastně o deníku A. F. nevěděl skoro nic. A když jsem si v rámci koronáče, celej svět byl zavřenej doma, přečetl deník... už jsem trochu začal tušit, do jakého prameniště vcházím: osm lidí, ukrývajících se ve stísněných prostorách tajné části podniku obchodujícího s želírovacím přípravkem po dobu dva a půl roku, opakovaná noční vloupání, první láska, první polibek, strach z odhalení, častá bombardování, hledání duchovní opory v naprostém zmaru a nejistotě, pohled na válku z úkrytu, tíha svědomí, že ty se ukrýváš, že ty se jen díváš, zatímco ostatní umírají... to všechno jako ohromný černý mrak tlačí svou tíhou na Anne... a ona vnitřně, za těchto tíživých okolností, zraje.

   A právě v této tíze, která je přece také naší životní zkušeností, se Anne snaží hledat světlo, snaží se a také ho nalézá... právě toto se stalo mým základním tématem... ale k tomu, abych ho mohl naplnit, jsem potřeboval víc materiálu, deník samotný mi nestačil... potřeboval jsem ještě dál, ještě hlouběji do jejího vnitřního světa.

   Takže jsem poprosil Roberta a dostal od něho bohatý historiografický materiál, a především Souborné vydání... a to byla dost zásadní chvíle... Dozvěděl jsem se, co Anne četla, co si z knih vypisovala, jaké texty, básně a povídky, psala... jakou hudbu poslouchala, co se jí zdálo, co se v ní zrcadlilo... To bylo pro mě dost podstatné při vytváření textu, který má obsáhnout vnitřní svět této podivuhodné dívky. Dalších inspiračních zdrojů kolem bylo samozřejmě víc... za všechny krásná kniha „Je mojí vlastí hradba ghett?“, ve které jsou publikovány básně terezínských dětí.

   Musím říct, že je to vlastně poprvé, kdy se takhle do hloubky, s takovou pozorností, v takových rozměrech, zabývám dívčím, ženským světem, jeho viděním, jeho cítěním. Vnímám to jako velký dar.

Co dodat? Asi jen tohle:

„Anne, jsem moc rád, že jsem se s tebou mohl setkat, že jsem s tebou takhle mohl ty čtyři roky být, že jsem to bě a tvýmu světu mohl posloužit... Přišla ta chvíle, a ty ožíváš, nově, tak jako nikdy předtím, a s tebou všichni ostatní, které potkal, potkává nebo potká stejný osud jako tebe. Děkuju.“