Kniha prvorepublikového novináře, překladatele a spisovatele Alfreda Fuchse (1892–1941) O deseti svatých vyšla poprvé a naposledy v roce 1931 v nakladatelství Aventinum Otakara Štorcha-Mariena jako pátý svazek edice Knihovna životní moudrosti, již redigoval Karel Čapek. 
 
Příští rok uplyne 85 let od jeho smrti v koncentračním táboře v Dachau, kde byl uvězněn pro své humanistické a demokratické postoje. Fuchs byl „stavitelem mostů“: konvertitou ze židovství, k němuž se zároveň nepřestal hlásit, oblíbený propagátor katolictví, přesvědčený masarykovec, žák a přítel T. G. Masaryka, účastník pátečních schůzek u bratří Čapků, přispěvatel Peroutkovy Tribuny a Přítomnosti, zaměstnanec úřadu vlády, kde měl na starosti mj. vztahy Čechů a českých Němců aj.
 
A. Fuchs v předmluvě svůj výběr vysvětluje: „Chtěl jsem vybrat vůdčí osobnosti náboženského života, které pomáhaly formovat zbožnost člověka evropské kultury. Proto jsem se nerozpakoval vzíti do své sbírky i světce časově tak vzdálené, jako byl svatý Pavel nebo svatý Augustin. Jejich život ukazuje, jak staré jsou základní problémy lidstva a jak málo se mění lidská duše ve změnách civilisací a kultur. Vědět to, náleží k životní moudrosti. Konečně – a o to šlo myslím také redaktorovi této sbírky (tj. K. Čapkovi) – chceme ukázat, že světci byli lidé jako my. Zcela obyčejní, slabí, pokušením a chybám podrobení lidé. Nebyli vzorní hned od kolébky, nebyli to dobří Fridolinové, lišící se ve všem od nás, ostatním zlých Dětřichů. Měli svůj vývoj, zápasili, chybovali snad i hřešili, ale káli se a dosáhli odpuštění, vnitřního klidu, míru, svaté radosti a osvědčili ctnosti v míře heroické právě proto, že vyšli ze zápasů. Nechceme se dívat na světce očima legend, očima malířů ikon, kteří je znázorňují ve strnulých hieratických posách.“
 
Kniha obsahuje tyto kapitoly: O svatých lidech, Svatý Pavel, Svatý Augustin, Svatý Benedikt, Svatý František z Assisi, Svatá Kateřina Sienská, Svatý Jan z Boha, Svatý Filip Neri, Svatý František Sáleský, Svatý Jan Křtitel Vianney, Blahoslavený Don Bosco a O všech deseti. 
 
Prospěch z této knihy může mít každý čtenář – bez ohledu na to, zda se hlásí ke křesťanství –, neboť všechny portrétované postavy jsou zároveň osobnostmi evropské kultury prvořadého historického významu a jejich životní poslání dává živý příklad i pro současnost a budoucnost.
 
 
„Největší dílo, i pro svět, nevykoná totiž ten, kdo se zaplétá do nesčetných vnějších záležitostí, nýbrž ten, kdo se umí soustředit, kdo se dovede na svět dívat z vyššího hlediska, kde nabyl oné moudrosti, již dává život vnitřní.“
 
„Na těch deseti svatých lidech jest vidět, třebaže nebo právě proto, že jsou vybráni celkem náhodně, podle kritérií více méně vnějších, jak mocná jest síla tradice. Ne tradice mrtvé, jež dusí každý živější podnět, nýbrž tradice živé, jež působí, že památka spravedlivého jest požehnáním i pro generace budoucí do tisícího pokolení. Svatý Augustin se dovolává svatého Pavla, svatý Benedikt myslí při zakládání své řehole na svatého Augustina, na Benedikta myslí František z Assisi, na svatého Františka vzpomíná Kateřina Sienská. Na její hrob do Santa Maria sopra Minerva se chodí modlit svatý Filip Neri. Příklad světců dávno mrtvých působí právě tak živě na svatého Jana z Boha, jako na svatého Františka Saleského a na Jana Křtitele Vianneye. Když pak hledá Don Bosco pro svoje moderní dílo sociální péče o mládež patrona a jméno, volí jméno svatého Františka Saleského. Tradice jest stromem, z něhož pučí vždy nové větve, či lépe, jest skrytým kořenem."