Search this site

Rozhlasový pořad Kontexty (Český rozhlas, Vltava) uvede v týdnu od 17. prosince každý den v 17:30 pětidílný pořad Davida Vaughana Prohrabuji v kamnech oheň. Seriál přibližuje příběh rodiny Welsů, který začíná v malé obci Osek u Rokycan v 19. století a končí v Anglii v současnosti. Na počátku je vyprávění asimilovaného židovského obchodníka Šimona Welse (jehož paměti U „Bertnatů“ vyšly v Triádě v roce 2011), pokračuje osudem jeho synů, z nichž Rudolf byl architektem funkcionalistických staveb v Praze i dnešním Karlovarském kaji, a končí u Colina Welse, který dnes žije v Oxfordu. V tomto unikátně zachovaném rodinném příběhu se odrážejí dějiny 20. století ve své česko-německo-židovské podobě, která byla shodou okolností zachráněna v Anglii.

Ukázky z doslovu Zveřejňujeme ukázky z doslovu ukrajinské spisovatelky a esejistky Oksany Zabužkové (nar. 1950), který napsala pro první české vydání knihy Leonida Pljušče Na karnevalu dějin (Triáda 2018). V obsáhlém textu Zabužková podrobně sleduje své setkávání s knihou Leonida Pljušče a později i s jejím autorem. Zabývá se Pljuščovými intelektuálními východisky, ze kterých se zrodil on a celá generace Ukrajinců, jež věřila a v možnost obrody režimu. Psát o této knize je stejné jako psát o živé bytosti: měnila se s časem – a sama měnila čas. Ljoňa (...) by mi zde pravděpodobně dovedl poradit nějakou elegantní matematickou analogii, způsob, jak chytře zformalizovat tu „funkci knihy v souřadnicích času“. (...) Karneval je pro mě jedinečný především proto, že to není „autoportrét“ Leonida Pljušče od dětství po emigraci ze SSSR, nýbrž Pljuščova intelektu: příběh jeho probuzení, vývoje a konfliktu s politickým systémem, jehož základním rysem byl militantní antiintelektualismus, myšlenkovražda. (...) S touto knihou jsem se seznámila asi o patnáct let dříve než s jejím autorem. Jakmile vyšla, snažila se ke mně dobít skrz divoký šum a praskání éteru na vlnách tehdejšího, ještě mnichovského Rádia Svobodná Evropa a ruské Deutsche Welle, které moji rodiče poslouchali po večerech, kdy se dal „zachytit“ nerušený zvuk z přijímače (dodnes si pamatuji na tu technologii trpělivého „skenování“ éteru vypínačem: opatrně, pomaloučku, po milimetrech, a ta radost, když – konečně! – v tom všem pekelném chrčení zaslechnete skulinku tenounkou jako vlásek a náhle k vám promlouvají živé hlasy): „ukrajinský matematik Leonid Pljušč... ukázky z knihy... čte Halyna Hordijenková...“ (že to není Halyna, ani Hordijenková, ale slavná spisovatelka poválečné emigrace Emma Andijevská, nikdo v té době v Kyjevě samozřejmě nevěděl). Dříve v tomtéž rádiu moji rodiče sledovali historii osvobození Leonida Pljušče z nejhoršího hororu, který si jen šlo představit – z brežněvovského psychiatrického vězení, takže lze říci, že s jeho jménem jsem vyrůstala jako současní dospívající s hrdiny Hry o trůny: jeho osvobození a odchod na Západ (první mezi ukrajinskými disidenty, kterému se to podařilo!) vypadaly jako úžasná pohádka o vítězství rytíře nad drakem, a samotná kniha-vyprávění o autorových strádáních, vydaná ve Francii, Itálii, Velké Británii, Spojených státech a kdoví, v jakých dalších vzdálených krajích mimo dosah „železné opony“, se pro Ukrajince automaticky zařadila do „nobelovské ligy“ vedle Solženicynova Souostroví – vždyť je to také svědectví oběti proti svým vrahům! (...) Když na jaře 2014 Ljoňa s manželkou už nemohli déle vydržet na svém francouzském venkově a bezmocně sledovat kyjevský Majdan v televizi, naskočili do letadla a dorazili do Kyjeva, navrhla jsem v panické nutnosti „něco dělat“, typické pro ty dny, aby se zorganizovalo jeho setkání s mládeží. A během dvou a půl hodiny – ve vydýchané, do posledního místečka nacpané mansardě nakladatelství Smoloskyp – jsem se snažila z něj dostat nic více a nic méně než universální recept na duševní stabilitu, uchování si rozumu pod čekistickým tlakem (je to až směšné, ale náš dialog se tak i nazýval: Jak se bránit totalitní propagandě). Vrtěla jsem se jak vyšetřovatel při výslechu: No, vzpomeňte si, Ljoňo! Zamyslete se! Řekněte! Samozřejmě že žádný recept nám tehdy Ljoňa nenadiktoval, a já jsem si až posléze, když jsem se vzpamatovala, pomyslela, že samotná myšlenka na takový recept se mu musela zdát jako směšné nedorozumění, protože ve svém „karnevalu“ padesátých až sedmdesátých let se snažil zachránit ne rozum, ale duši (...). A já jsem se neodvážila (a více se ani neodvažovala, až do naší veřejné debaty na jaře roku 2014) vyptávat se ho dál, abych pochopila to nejdůležitější: proč lidé tak odlišně reagují na trauma. Proč někdo, jako třeba on, po vlastní bolestné zkušenosti citlivě vnímá cizí bolesti a nejrůznější lidské ponížení (...), a jiné naopak nutí přeběhnout od obětí ke katům, dle logiky Scarlett O’Harové v Jihu proti Severu: udělám cokoliv – budu lhát, krást, zabíjet –, jen abych už nikdy nehladověla (a to je prostor té pseudokultury, kterou Pljušč nazývá „hulvátskou“ – pošlapávat cizí bolest a vysmívat se trpícímu právě ze strachu neocitnout se na jeho místě)? Pokud existovalo v novodobé historii pokolení schopné najít odpověď na tuto otázku, pak to byla Pljuščova generace: první postgenocidní, proto ze své podstaty děti bolesti. Jak si všiml již Vjačeslav Čornovil ve svém novinářském díle Hoře z rozumu (1967), sociologicky společným jmenovatelem pro ně byl „třídní původ“: dělnický či rolnický. A i když se poopraví fakt, že ve dvacátých a třicátých letech se Ukrajinci v dotaznících stávali „dělníky a rolníky“ velmi různými způsoby, zejména nuceným deklasováním jako Ljoňovi rodiče (až v posledních letech svého života Ljoňa nadšeně odkrýval tajemství svého původu a čile si dopisoval s borzenskými Pljušči, kteří pocházeli ze starodávného, kozáckého rodu ze 17. století), stejně nelze popřít, že ukrajinští šedesátníci (na rozdíl od moskevských „dětí perzekvovaných partajníků“) byli vesměs „první generací inteligence“, a to ovšem sovětského výcviku, a měli teoreticky na Ukrajině představovat oporu koloniální moci. (Byli ochotně zaměstnáváni na nejnižších úrovních – referenti jako Pljušč, instruktoři krajských a okresních výborů: v předsíních moci, s perspektivou kariérního růstu. Poté co oficiální propaganda pobouřeně prskala: vždyť jim „sovětská moc dala všechno“, opláceli jí hrubým nevděkem – a to propaganda ve svém kriminálním chápání vnímala jako čirou urážku a ignoranci mafie...) Fenomén jejich „disidentství“ historici stále analyzují, stejně jako Pljušč analyzuje svůj vlastní případ: v kontextu těch či oněch intelektuálních vlivů, tedy klasického obrozeneckého paradigmatu (nevěděli – dověděli se – „prozřeli“ – chtěli jednat – dostali od systému hrubý kopanec). (...) A zde máme jedno vysvětlení, proč se všichni tak upřímně a čestně hlásili k marxismu – jen, řekněme, „západního typu“ („obohaceného“, jak psal mladý Pljušč, „o buržoazní filosofii 20. století“) –, proč v tomto bodě jejich disidentství bylo místo jen pro víceméně mírný „revizionismus“ v duchu tehdejších evropských komunistů. (Těm bychom konec konců měli děkovat za záchranu Pljuščova života, protože kdyby nebylo francouzských „revizionistů“, pobouřených uvězněním svého souvěrce v SSSR, a mnohaletého, počínaje československým osmašedesátým, protikremelského „tažení“ Georgese Marchaise, Enrica Berlinguera a dalších lídrů západních komunistických stran, kterým Pljuščova historie akorát přišla vhod, pak kdo ví, zda by kampaň za osvobození ukrajinského marxisty ze sovětského vězení-blázince vedla k tak šťastnému konci. Pro srovnání: O deset let později, za jiné politické konstelace, zatímco Západ vyčkával, čeho se nadít od Gorbačova, zemřelo jen v lágru Perm-36 osm „disidentů“, včetně Vasyla Stuse, jednoho z největších slovanských básníků. „Liberální“ reputace Gorbačova na Západě tím ale nijak neutrpěla...) Dnešnímu čtenáři všechen ten marxistický diskurs Karnevalu – napětí tehdejších intelektuálských diskusí (je sovětská nomenklatura třída, nebo není?; zachrání socialismus svobodné odbory?), raný Marx proti pozdnímu, „zakázaný“ (v SSSR nikdy nevydaný) Marx proti Leninem padělanému (jak může světová revoluce začít v Rusku, když Marx za největší hrozbu pro lidstvo na cestě k pokroku považoval právě Rusko?) atd., atd. – zní archaicky a občas i dokonce trochu legračně, asi jako texty středověkých scholastiků (je až překvapující, že intelektuál Pljuščovy třídy mohl po léta dumat nad, proboha, diktaturou proletariátu!). V roce 1991 to vše ještě vypadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě – a, opakuji, nejen proto, že nic jiného než marxismus neměla inteligence sovětského odchovu znát, a my všichni, vyučení před rokem 1991, ať chcete nebo ne, jsme se učili myslet „podle Marxe“ – a jako dírami v sýru jsme se v jeho textech prokousávali k odkazům na německé a britské filosofy, od Kanta po Johna Stuarta Milla. (...) …A na podzim roku 2016 – když tady Ljoňa už nebyl, na Ukrajině pokračovala třetím rokem válka s Ruskem a ve Francii kremelští kandidáti usilovali o prezidentské křeslo (jak říkal Boris Berezovskij o nových zásadách zahraniční politiky Ruské federace: „proč kupovat továrnu, když si můžete koupit ředitele?“) – jsem se ocitla v Dněpropetrovsku, krátce předtím přejmenovaném na Dnipro. Odvážila jsem se tehdy zajet do Igreně: uprostřed vykolejeného (šíleného!) světa jsem zachtěla na vlastní oči vidět místo, kde se Ljoňovi podařilo nezešílet. Dnes je to prostě „Město smutku“ – příměstská nemocnice poznamenaná duchem rozkladu a umírání (většina budov se rozpadá), rozptýlená na rozlehlém pozemku, kde se po cestičkách procházejí pacienti v doprovodu příbuzných, a na první pohled nic neprozrazuje, že jen před nějakým čtvrtstoletím se jednalo o jedno z nejstrašlivějších míst na Zemi – zlověstné „vězení ve vězení“, v „uzavřeném“ (cizincům nepřístupném) městě, kam ani ptáček nezaletí a havran se kostí nedotkne... Jen malá tabulka u silnice upozorňuje, kde je odbočka na starý hřbitov, „místní“, nemocniční: v sovětských věznicích nebyla těla vězňů vydávána příbuzným, a to, co se s místními pacienty dělo před smrtí – o tom se lidstvo dozví až poté, co odborníci prostudují nedávno objevený nemocniční archiv, který obsahuje téměř tisíc složek politických vězňů z šedesátých až osmdesátých let, včetně záznamů o Leonidu Pljuščovi... (...) Doslov přeložila Rita Kindlerová.

Srdečně zveme na podzimní knižní veletrh Knihex, který se uskuteční v sobotu 8. a v neděli 9. prosince 2018 vždy od 10 do 20 hod. ve Studiu Alta (U Výstaviště 21, Praha 7 – Holešovice). Vstup na akci je volný. Na Knihexu bude možné po oba dny navštívit také stánek nakladatelství Triáda. Pořídit si bude možné novinky z naší produkce i starší tituly, některé s výraznou slevou. Těšíme se na viděnou! Facebookovou událost k akci najdete na tomto odkazu.

Srdečně zveme na uvedení právě vydané básnické sbírky Svatavy Aubrechtové Návštěvy ve čtvrtek 17. ledna 2019 od 19.30 hod. v Café Fra, Šafaříkova 15, Praha 2 (mapa). Čte autorka, průvodní slovo pronesou Robert Krumphanzl a Vratislav Färber.

O poezii Svatavy Aubrechtové Habent sua fata…, ovšemže i rukopisy – – – Při své redaktorské praxi jsem měl radost z rukopisů objevených, ale nejzvláštnější tehdy, když nějaký – řízen krásnou náhodou – odněkud z neznáma připutoval... Básnická prvotina Svatavy Aubrechtové Návštěvy obsahuje 45 textů (nejkratší je šesti- či osmiverší, nejdelší přesáhne stránku knížky); názvy básní a použité citáty (často s aluzivní rolí) narážejí mimo jiné na dlouhý čas (křesťanské) kultury a na svět nejen klasické hudby, a svědčí tak o autorčině pestrém intelektuálním zázemí. Její texty charakterizuje výrazná senzibilita; je exponována zvuková povaha (daná nejen explicitní různorodou hudební motivikou či „řečovostí“ sdělení, občasným dynamickým rytmem [daným mimo jiné sekáním promluvy]). Zvukovostí a rytmičností se ovšem senzitivní tonus básní nevyčerpává, někdy hudebno přímo tvoří „obraz“. Angažována je rovněž vizualita, texty bývají často (nedistančně?) pozorovatelské. Autorka navíc sugeruje náladu, barevnost, povětří i atmosféru (Salzburger Festspiele, In omnibus requiem). Výsledkem je (někdy) mírně cizokrajný, obohacující buket a kolorit. (V některém motivu i tónu se podivuhodně setkávající s „muzikou“ Kostelíka Jaromíra Zelenky.) Píše s trochu vytrhující a vytrženou – z času, ovšem temperamentní perspektivou (které však nechybí teskná poloha). Svým viděním a líčením vytváří „situace“: někdy se jedná o mikropříběh z dávných dob „rodiny“ (nezapomene na nevšední osudy a existence), příběh opatřený jistou (nebanální) pointací (např. Píseň, Lekce). Jindy jde o portrét, či o vzpomínkovou stylizaci; jinde zas o situaci „prezentní“, zahlédnutou (městskou, společenskou, s komerční stafáží, a tedy s jistou distancí), o chvíli – s magií objevenou, zmizelou, s vteřinovým poodkrytím detailu, aromatu... Dle mého autorka vládne osobitou básnickou dikcí, akcentující (mnohdy nesourodý) vztah konce verše a věty; její texty jsou lexikálně bohaté. Mísí vysokou tradiční kulturu s nánosy vzpomínkových kolokvialismů. Občas výpravnější asociace inkrustuje cizím výrazivem, což působí ozvláštňujícím dojmem (stejně tak hudební názvosloví). Do básní vkomponovává „odposlechnuté“ promluvy, ale nikterak lineárně a mechanicky; („obyčejná“ i „neobyčejná“) slova žijí vlastním životem, respektive se emancipují – od konkrétních daností, sdělení… V básních se tak („nenásilně“) – pomocí četných evokativních gest a náznaků – daří vyvolat a podat do jisté míry asubjektivní „svědectví času“ o životě lidí, ale i věcí, proto také je tematickým invariantem celku paměť, pojmenovaná explicitně či traktovaná formou rozpomínky (některé působí stylizovaně jako kolektivní či transgeneračně tradované). Nejen proto se nad světem básní Svatavy Aubrechtové vznáší zvláštní – hravá – aura (za mnohé Spěte sladce), záře – mnohdy melancholicky tónovaná – „krása s právem disonance“... – I název sbírky nese jistou metaforickou valenci: návštěvy času a časem. Prosloveno na uvedení básnické sbírky Svatavy Aubrechtové v Café Fra 17. ledna 2019. Proslov Roberta Krumphanzla ke čtení zde.

Překladatelka Magda de Bruin Hüblová poskytla rozhovor o překládání Anne Frankové. Mluví o tom, proč se „ten slavný deník“ jmenuje v novém překladu z roku 2019 Zadní dům, a vysvětluje rozdíl mezi Zadním domem a Anniným deníkem. Magda navíc prozradila, která Annina slova ji i po letech zaobírání se touto autorkou zasáhnou. Rozhovor si můžete přečíst zde.

Anne Franková si vedla deník v dopisech od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A – na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocníci ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, který pořídila Magda de Bruin Hüblová, se vrací k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Tento deník se stane součástí souborného vydání všech textů, které Anne napsala, tedy i verzí deníků, povídek, dopisů a záznamů o své četbě atd. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: „K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané‘ verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy.“ Od narození Anne uplyne 12. června 2019 již 90 let. Můžeme se jen dohadovat, v jakou bytost by dospěla, jakému by se věnovala povolání a co by se svým životem udělala, kdyby měla tu možnost. Zápisy z úkrytu v Zadním domu však nepřestávají přitahovat aktuálností a zralostí: Je pro mě naprosto nemožné stavět všechno na základě smrti, hrůzy a zmatku. Vidím, jak se svět zvolna čím dál víc přetváří v pustinu, slyším, jak se blíží stále hlasitější hřmění, které zahubí i nás, soucítím s utrpením milionů lidí, a přesto, když se podívám na oblohu, říkám si, že se to všechno zase obrátí k lepšímu, že i tahle krutost pomine, že ve světovém řádu opět nastane klid a mír. Do té doby musím své představy udržovat v bezpečí a v suchu, v budoucích časech bude snad přece jen možné je provést! (Sobota 15. července 1944)

Vážené přítomné, vážení přítomní, přítelky, přátelé! Těžko odpovědět na otázku zajisté dobře míněnou, kdy se nějaký básník stane dejme tomu předmětem jistého vědeckého, monografického, edičního, a dokonce celoživotního zájmu. Četba Březinových básní přišla relativně brzy, už někdy ve škole v našem sklářském Železném Brodě před mými patnácti lety. Ostatně první zmínky v textech dnes oceněné knihy Březiniana II jsou datovány rokem 1966… Dnes si ale především považuju skutečnosti (možno ji ovlivnit?!), že už tehdy mě některé ty básně oslovily a hluboce zasáhly. Ano, jistě, jen některé, stejně jako později zase jiné, a zase jiné dnes, to se časem měnilo, časem nezměnilo. Eseje a korespondence přišly později a vše se dalo do pohybu. Letitá nezodpovědná neutěšenost v březinovském bádání, laxnost a nezájem oněch jistých režimních oficiálních ctitelů a literátů mě přiměla k rozhodnutí, že je třeba nečekat, je třeba něco udělat, převzít jisté poselství a pokračovat, za každých okolností, v jakýchkoli podmínkách. Bylo nutno jít dál, nepodléhat, neustrnout, ať do jakékoli současnosti přenést. Na tomto místě fascinace Divišovou Teorií spolehlivosti a před devíti lety, tady v Praze, i slovy Seana Lennona. Diviš: Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše. Lennon: Nezaobírám se událostmi vesmírného významu, ale myslím si, že když se zaměříte na nějaký detail v mikrokosmu a popíšete ho dobře, bude mít všeobecnou platnost. Nutno říct, že ani já nejsem tvor nekritický, který by ulpíval na stále stejném, neměnném a jakémsi zkamenělém stanovisku. V literatuře, hudbě i v životě. Někteří vážnější zájemci o literaturu možná zaznamenali, že po desetiletích různých zaměstnání, prací a činností (to do roku 1989) jsem byl oficiálními i neoficiálními kritiky nebo „ctiteli Mistra“ proti své vůli vložen a zakonzervován do škatule s fádním názvem „březinolog“. Faktem ale zůstává, že můj zájem o tohoto mimořádného tvůrce prozatím neskončil… Dostávám různé otázky, často stále stejné nebo podobné – na některé dokážu odpovědět, na jiné odpovědět neumím. Takže jen ve stručnosti zopakujme: Jedna z posledních, i dříve častá, byla, čím dnes Otokar Březina nejvíce promlouvá k lidem? A jsme u toho! K lidem? Jak ke kterým! Dobře víme a s bolestnou hořkostí si uvědomujeme, jak a s jakým despektem současná zprašivělá doba pohlíží na kulturu a jak ji podporuje, tedy nepodporuje. Už dávno tu neplatí ani ono Demlovo „Otokar Březina dal duši tělu naší republiky“… Co všechno se dnes za kulturu a umění pokládá, čemu se dostává nesmyslné finanční, mediální a jiné pozornosti, čemu se většinou vždy a za všech okolností dává protekcionistická přednost! --- Neblíží se tu Deml k podstatě? Masaryk, Březina… Doba, která si kdysi dokázala vážit umění, kdy si prezident republiky ještě vážil básníků, ba neváhal je podporovat ani finančně. A dnes? Kupříkladu hudba, literatura? Co to je? Když už kterýkoliv nemrát (m. i f.!) se svým vlastním zduřelým egem sám sebe považuje za (dokonce významného!) spisovatele, básníka, kritika, malíře či skladatele! Na kvalitě, pravdivosti a poctivosti práce přece nezáleží, kšeft je kšeft! Vždycky jsem se bránil vidět kdekoli politikum, a zvláště v poezii. K tomu třeba jen tohle: „Ani ti, kdož milují pravdu, ani ti, kdož milují krásu, nemohou se starati o politiku, jež nestará se ani o krásu, ani o pravdu.“ Březinovo dílo se v průběhu let dokonce snažili zpolitizovat jak někteří jednotlivci, tak i církve, především jistí potentáti církve katolické. Také některé strany, z nichž třeba komunisti se například s obvyklým nevěděním, neporozuměním a nepochopením, zato však s obvyklou drzou arogancí vždycky rádi chytali oněch ze souvislosti vytržených veršů z básně Kolozpěv srdcí ze sbírky Ruce o Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného, jenž jediný v miliónech bratří, co budou a byli, nad prostorem vítěz, promění zemi od pólu k pólu… A ovšem zapomněli už na pokračování: … dle svaté tvé vůle a myšlenkou, která od poslušných sluncí se učila lehkosti, tanci a písni, usedne ve tvé tajemné radě mezi knížata kosmu – sladko je žíti. Domnívám se však, že dílo básníka Březinova typu lze zpolitizovat jen velmi těžko… Řečnická otázka? Ukazují snad některé ty všemožné dostupné prameny, že dílo Otokara Březiny přestavuje v nějakém smyslu politikum? Nebo se přidržíme toho, že jeho verše a eseje se staly výrazem principu věčného, neměnného, který bez zachvění trvá, ať už jsou dějinné kulisy rozestavěny kýmkoliv jakkoliv? Druhá část téhle rovněž nedávno položené otázky danou situaci vystihuje docela přesně. Proč ale nepřipomenout a neříct, že věčnost a neměnnost v sobě může nést a nese v jistém smyslu i určitá negativa – třeba právě tu kamennou strnulost, sošnou nepohyblivost, a tedy nemožnost jakéhokoliv vertikálního či horizontálního pohybu? Nicméně třeba právě tahle dnes zmiňovaná kniha také současně – a mimo jiné – ukazuje, kam, do jakých duchovních prostorů a končin, do jakých souvislostí se básníkovo dílo a jeho „druhý“, třetí či kdovíkolikátý život může dostat a dostává. Možná i tam, kde bychom to nikdy nečekali, kde by to čekal jen málokdo… Ale není právě tohle pro nás současníky pobídka k četbě a meditaci Březiny, cosi jako „důkaz jeho stále živé přítomnosti“, nezpochybnitelné nadčasovosti, síly a pozitivní energie, která trvá, která se neztrácí? Březinovy dynamické mnohovýznamové a mnohotvárné veršové architektury, eseje a korespondence jsou univerzální. O jejich komplikovanosti nemluvme, často – a stále ještě teď – tu přetrvává jakási ignorance. V Čechách bývají považovány za nezáživné, nestravitelné, temné, mystické, nesrozumitelné, nepřeložitelné; záleží tu však výhradně na výši a hloubce osobnosti toho kterého čtenáře. Ano, v Čechách! S tím ostře a paradoxně kontrastuje zájem zahraničí o esperantské překlady básnického díla, nejnovější souborná vydání Březiny v latině a ruštině nebo připravované argentinské vydání kompletu veršů ve španělštině. A tak se vlastně ani neodvažuji říct, kde a co si ten který čtenář v Březinových textech vyhledá a najde. Začne číst, nedočte a odloží, čte znovu, jednou, dvakrát či mnohokrát, do paměti uloží, napořád už oblíbí, za své přijme… Právě snad ona univerzálnost, náhle nabyté vědomí, že také u tohoto symbolisty si každý může najít něco pro sebe, představují zcela mimořádnou hodnotu, kterou si milenka či milenec poezie zprvu ani nejsou schopni uvědomit. Ze zkušenosti vím, že když už si po nějakém tom úsilí a třeba i překonání jisté duševní lenosti „to svoje“ najdou, jsou pak už navždy obohaceni a obdarováni, jejich zájem a láska trvají. Třeba i celý život… Poslední otázka, dnes a právě v téhle nejpřítomnější chvíli zvlášť aktuální: Co pro mě znamená Cena Toma Stopparda? Snad jistý druh radosti, poděkování a trvalá pokorná vděčnost všem (f. i m.), kteří mi celá dlouhá desetiletí byli nápomocni, kteří pomáhali a pomohli slovem, činem a někdy i hmotně, radou, povzbuzením a pochvalou, připomínkou, kritikou (paradoxně i odsudkem nebo pomluvou). Zvláštní poděkování si zaslouží nejen moje rodina, podpora a tolerance všech jejích členů, ale také nakladatelství Triáda a jeho spolupracovníci, tedy Robert Krumphanzl, Magdalena Martinovská a Václav Sokol, bez nichž by kniha nemohla vzniknout. A také všichni ti, kteří stáli při mně a věrně hned vedle a kteří uvěřili ve smysl a jistotu dokončení toho, co kdysi bylo započato. A jistě: rozhodně a nemálo mě také těší, že tahle cena možná přispěje i k tomu, že se snad o Březinově díle dovědí i ti další, kteří literaturu a potažmo ani kulturu nepovažují, nebo už jaksi přestali považovat za důležitou… Vám všem děkuji za trpělivou pozornost, za pozornou trpělivost!

Ve své nové knize s názvem Sólo Jiřího Letova Markus Pape popisuje životní dráhu podplukovníka generálního štábu (1897–1963) na základě jeho deníků a zatím nepublikovaných archivních dokumentů. Profesní vzestup syna učitele ze slezské vesnice byl ovlivněn jeho osobní účastí v první světové válce za vlast Rakousko-Uhersko. Po konci války se rozhodl vstoupit do armády nově založeného Československa. Úspěšně absolvoval Válečnou školu, instituci určenou k výchově budoucích vedoucích štábů. V hlavním štábu analyzoval mezinárodní bezpečnostní situaci a různé vojenské strategie. Jménem armády připravoval širokou veřejnost často i kritickými příspěvky zveřejňovanými jak v mainstreamových, tak ve vojenských periodikách na případnou válku. V jednom z nich v roce 1935 napsal: „Obrana proti přepadu válkou je toliko v preventivní válce. To znamená: přepadnout protivníka dříve, než bude se svými přípravami hotov.“ Provedení této strategie by tehdy zabránilo vypuknutí další světové války s desítkami milionů obětí. Po okupaci českých zemí německou armádou se podobně jako generál Alois Eliáš, ministerský předseda protektorátní vlády, rozhodl zůstat ve vlasti. Časem mu byla na ministerstvu vnitra svěřena hospodářská správa protektorátních lágrů, kde šlo o život nejen tisíců českých Romů, ale i desetitisíců etnických Čechů. Po válce ho komunistický politruk Bedřich Reicin obvinil z podílu na teroru proti nevinným. Trestní řízení bylo po roce zastaveno, načež vláda Edvarda Beneše právě Letovovi svěřila dohled nad poválečnými lágry, kde zabránil dalším masovým úmrtím – tentokrát bezbranných Němců, někde i německy mluvících Židů. Letovovu žádost o návrat do armádních služeb zamítl osobně tehdejší ministr obrany Ludvík Svoboda. Jeho nástupce Alexej Čepička degradoval Letova na vojína. Zbytek života dožil Letov v ústraní. Polistopadové ministerstvo obrany ho plně rehabilitovalo v roce 1997, i díky autorovi této knihy. Podle vojenských historiků byl Letov jediným členem hlavního štábu prvorepublikové armády, jehož deník se zachoval. Unikátní svědectví jeho zápisků vnáší světlo do významných kapitol nejen dějin československé armády, ale i nadále málo probádaných dějin protektorátních a poválečných táborů. Autor knihy Markus Pape se dlouhodobě věnuje průzkumu dějin perzekuce menšin. V roce 1997 vydal knihu A nikdo vám nebude věřit o protektorátním táboře Lety u Písku. Kromě toho publikuje v novinách, překládá a jako zmocněnec poškozených zastupuje u soudu oběti rasových útoků. Po dvacetiletých politických tahanicích vláda konečně vykoupila velkovepřín, který stál čtyřicet let na území bývalého tábora a zneuctíval památku obětí nacismu. Nicméně snahy Jiřího Letova o záchranu vězňů táborů zůstávají dodnes nedoceněny. Proto vznikla tato kniha.

Darebáci! Pátek 6. srpna 1943 Kdo jsou tady darebáci? Velcí darebáci! Van Pelsovi! Co se zase už děje? Já ti to povím. Pravda je, že lhostejností van Pelsových se nám dostaly do domu všechny ty blechy. Celé měsíce jsme varovali a říkali: „Dejte tu kočku do čisticího ústavu!“ Odpověď pokaždé zněla: „Naše kočka nemá blechy!“ Když byly blechy už jasně prokázány a my nemohli svěděním spát, šel se Peter pouze ze soucitu k ní na kočku podívat, a na mou věru, blechy mu skočily rovnou do obličeje. Dal se do práce, vyčesal kočku milostpaniným všiváčkem, vykartáčoval naším jediným smetáčkem. Co se objevilo? Aspoň sto blech! Poradili jsme se s Kleimanem a druhý den u nás všechno bylo samý odporný zelený prášek. Nepomohlo to. Následovala stříkačka s jakýmsi prostředkem proti blechám. Taťka, Pfeffer, Margot a já jsme strávili hezky dlouhou dobu mytím, čistěním, drhnutím a stříkáním. Postřik byl všude, na kobercích, dekách, podlahách, pohovkách, v koutcích a škvírách, nic nezůstalo nepostříkáno. Nahoře, Peterův pokoj, van Pelsovi to ve svém pokoji nepovažovali za nutné. Naléhali jsme, aby vzali do parády v každém případě koberce, deky a židle. Že prý to udělají. Všechno vynesli na půdu a prý postříkali. Ale kdepak! Proč by Frankovy nemohli vodit za nos. Nic nepostříkali, nic nebylo cítit. Jejich výmluva: načichnou tím zásoby! Závěr: Blechy se sem dostaly jejich vinou. Nás obtěžuje smrad a svědění. Milostpaní ten pach v noci nesnese. On předstírá, že postřikuje, ale přinese židle, deky a tak dále nepostříkané zase zpátky. Jen ať se Frankovi těmi blechami třeba udusí! Přeložila Magda de Bruin Hüblová; soubor povídek Anne Frankové vyjde v únoru 2020.

Kapitola z připravované knihy opata trapistického kláštera v Novém Dvoře Dom Samuela, kterou s názvem Synové světla v čase zkoušky. Rozprava mnicha o jednotě v protivenství připravujeme k vydání. Máme tedy mlčet? Nic svým odpůrcům neodpovídat a všechno tiše snášet jako Beránek, kterého vedou na porážku? Ano i ne. Pravda i Láska. Pravda... o té jsme mluvili; Láska s velkým „L“, ta, která je v Bohu. Pravdy se nikdy nesmíme zříci. Jak je to ale s pravdou, kterou považujeme za tu pravou, kterou jsme upřímně promysleli, zvážili její pro a proti, s pravdou, která je poctivým výsledkem osobní zkušenosti a uváženého, upřímného jednání? Shoduje se pokaždé s Pravdou? A ta pravda, v niž každý věří, ať už ji hlásá, nebo se na ni odvolává, je to skutečně celá Pravda? Vždycky zbývá pochybnost. Bez této pochybnosti, která nesmí člověka odradit od toho, aby hledal Prvotní Pravdu, aby po ní toužil, aby v ni chtěl věřit a důvěřovat jí, se v něm usídlí pýcha stejně jako v Luciferovi. Ani Lásky se nikdo nesmí vzdát. Přijímejme jako dar bratry a sestry, kteří nám rozumějí, v jejichž společnosti žijeme, kteří nám poskytují podporu a radu a pomáhají nám pochopit to, co je nejasné. Snažme se jim stát po boku, tak jako oni stojí po našem. A nezapomínejme, že jsou ještě drahocennější dary: bratři, kteří nás nutí vkládat prst přímo do našich ran, s nimiž nám to skřípe a drhne, bližní, jejichž úvahy je složité pochopit a kteří působí dojmem, že nechápou nic z toho, co jim říkáme my. I tyto bratry a sestry – i je, a především je – milujme láskou, která je sice drsnější, ale hlubší. Tuto čistou lásku, kterou jim dáváme, i tu, kterou dávají oni nám, je důležité přijímat s vděčností. Je možné vyřešit složité otázky, aniž ztratíme tolik potřebné společenství. Je to dokonce úkol, jakmile vyvstane otázka zásadního významu. Malá skupinka se sejde na poradu, dva lidé si spolu pohovoří u stolu, každý nad svým talířem, jeden s pivem, druhý se sklenkou vína. Mohou se procházet ve stínu vzrostlých stromů; jeden vyjádří svůj názor, druhý naslouchá a věnuje víc pozornosti tomu, aby porozuměl, než aby druhého přesvědčil. Dlouhé odmlky ponechávají čas k zamyšlení, k modlitbě nebo k myšlenkám na jiné věci. Tehdy se objeví pravda a zlo, proti němuž je třeba bojovat, se stane zjevnějším. Dobro se projeví jakoby samo od sebe, při pomalém tempu názorových výměn, v nichž je přítomen Bůh, pokud je ovšem úmyslem každého z účastníků naslouchat Slovu, které chce ostatním zprostředkovat. Alespoň já bych chtěl žít tímto stylem. Když v některé skupině stoupá tlak, je to možná znamení, že je čas se sejít, abychom pochopili, odkud to napětí pochází. Pro budování církevního společenství, do něhož nás Bůh volá ke službě, představují Pravda a Láska nepostradatelné a nerozlučné základy. Převyšují naše neúplné pravdy, tak málo jisté samy sebou, i naši skoupou, omezenou, tak trochu okoralou lásku. Ti, jejichž trpělivost zkoušíme, zkouší zas tu naši. Jsme ochotni je z celého srdce milovat pro to, co v nich pochází z pravdy a dobra, milovat je tak, jako nás miloval Kristus, když jsme byli ještě hříšníci, když na sebe vzal jejich hříchy společně s těmi našimi? Nezapomínejme na toto: abychom se mohli vydat společnou cestou, musím pokorně uznat, že i já je nutím, aby nesli můj kříž spolu se mnou... „Přímá duše postupuje po cestě pravdy, stejně jako láskyplná duše po cestě milosrdenství, napsal svatý Lev Veliký. Tyto dvě cesty se přitom nikdy nerozdělí. Jako by růst v milosrdenství mohl znamenat něco jiného než činit pokrok v pravdě! Jako by to byly dvě cesty vedoucí ke dvěma různým cílům! Člověk, jemuž je pravda cizí, totiž ve skutečnosti není milosrdný, a ten, který nezná dobrotu, není schopen spravedlnosti: kdo není bohatý jedním i druhým, nemá jedno ani druhé.“ (Kázání, Sources Chrétiennes č. 49, Cerf 1957, s. 61–63.) Při našich sporech v církvi hrozí, že budeme jednat některými navyklými způsoby. Hájit spíš pravdu, nebo lásku, tíhnout spíš ke spravedlnosti, nebo k pokoji. Právem hájíme pravdu: bojujeme, sváříme se, neustoupíme, protože Bůh je Pravda. Razíme lásku a i pro to máme nepopiratelné důvody: vždyť jsme křesťané, ne? Přece nás nerozzlobí taková maličkost. Ovšem zastánci pravdy hrozí, že se stane tvrdým, nesmlouvavým, ba pyšným; obhájce lásky zas může upadnout do léčky demagogie a medových úsměvů. Protože pravda a láska, spravedlnost a pokoj se jen tak snadno nepolíbí, navrhuji vydat se cestou společenství. Společenství? Co o něm praví magisterium? Benedikt XVI. a Jan Pavel II., kterého prvně zmiňovaný cituje, se shodnou na tom, že: „Společenství je plodem a projevem té lásky, která prýští ze srdce věčného Otce a přichází k nám skrze Ducha, kterého nám dává Ježíš (srov. Řím 5,5), aby z nás všech vytvořil ,jedno srdce a jednu duši‘ (Sk 4,32). Právě uskutečňováním tohoto společenství lásky se církev projevuje jako svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ (Jan Pavel II., Apoštolský list Novo millennio ineunte (6. ledna 2001), par. 42; citováno Benediktem XVI., List katolické církvi v Číně, par. 6.) Aby mohlo existovat „společenství“, je důležité lásku projevovat. Nestačí milovat bližního ve skrytosti, je dobré, aby si toho všiml! Že to nejde samo od sebe, to papež dobře ví: „Stejně jako společenství v lásce existuje od počátku a bude existovat až do konce (viz Jan 1,1n),“ (zde se jedná o společenství, jehož zdrojem je Bůh) „tak se od počátku bohužel objevilo i rozdělení,“ dodává Benedikt XVI. (to jsou ty naše věčné spory). Společenství, to je tajemství Boha Lásky a Pravdy, který se nám sdílí, aby se skrze nás rozléval dál. Hledat společenství neznamená snažit se za každou cenu o uniformitu. To bylo pokušení stavitelů babylonské věže, jak tvrdí exegeta otec André Wénin: „Uniformita je vždy příznakem jednak vítězství (více či méně viditelného) logiky jediného člověka, jednak přilnutí (více či méně dobrovolného) druhých a jejich (více či méně vědomé) rezignace. Tento typ jednoty (...) je nejen slepou lidskou uličkou, ale také protikladem Stvořitelova přání.“ (D’Adam à Abraham ou les errances de l’humain, Cerf 2013, s. 228.) V komunitě scelené určitými zásadami je zdravé, aby se osoby (a především ty, které mají podíl na uplatňování autority) smířily s tím, že se budou někdy různit ve svých rozhodnutích. Bratři tak tříbí svůj vlastní úsudek a získávají určitý prostor svobody, v němž se rozvíjí jejich osobní iniciativa. Uniformita za každou cenu často znamená jen postupné scvrkávání společného prostoru, za nímž už nezůstává společného téměř nic. Společenství, to je život, který je nám předáván, který předáváme my a jehož zdrojem je rozlévající se Pravda a Láska. Společenství se získává a hledá, člověk k němu tíhne a je mu dáno. Je cestou, kde Kristus není daleko... Kristus sám je tou cestou. Tehdy je možné se dohodnout a budovat viditelnou církev jako výraz jeho neviditelného tajemství. Různost vnímání, původu i osobních příběhů má povahu barevného kaleidoskopu; podobá se duze, která po potopě zpečetila smlouvu mezi Bohem a Noemem, bílému světlu, rozloženému drahokamem. Naše rozcházející se názory jsou zdravé, jsou jako různé odstíny, které se prolínají na Matissových vitrážích v kapli de Vence. Sváry, zatrpklost, žárlivost a půtky jen házejí stíny. A protože tyto vitráže odrážejí světlo jediného slunce, nemůže nás pokoušet pluralismus. Kdybychom totiž potvrdili právoplatnost plurality vzájemně neslučitelných tvrzení, bylo by nemožné přiblížit se Pravdě. Z francouzštiny přeložila Tereza Hodinová.

Křížová cesta Stal se štvancem honitby, jelen je vydán psům. Jak by mohl unést kříž, když se sám sotva vleče? Šimon z Kyrény, otec učedníků Alexandra a Rufa, musí nést kříž místo Ježíše. S ním jdou dva zločinci a každý nese stejné dřevo a nijak se neliší od Boha. Ten kříž si musíme představit tak, jak opravdu vypadal: tak odlišný od toho trůnu, který jsme si od té doby postavili a který vyvyšuje beránka Božího nad svět! Pravda je téměř nesnesitelná; kdo se jí chce podívat do očí, musí mít odvahu. „První křesťané se děsili, když měli Ježíše vztyčit na kříž, píše otec Lagrange, neboť na vlastní oči viděli ta úplně nahá, zubožená těla, přibitá k drsnému svislému břevnu, které bylo příčným břevnem zkříženo do tvaru T, ruce přibodnuté hřeby ke dřevu, viděli nohy také proražené hřeby, tělo hroutící se pod vlastní vahou, visící hlavu, psy přilákané pachem krve a ožírající nohy, supy kroužící nad tímto místem prosáklým krví a trpitele vyčerpaného mukami, planoucího žízní, přivolávajícího smrt nesrozumitelnými výkřiky. Takový byl trest pro otroky a zločince. A právě ten vytrpěl Ježíš.“ Golgota se vypíná hned za městskými branami. Byla to dostatečná vzdálenost k tomu, aby došlo ke třem pádům, jež posvětila tradice? Cesta, po níž Ježíš stoupá, je krátká a on je přitom takřka ušlapán davem, smýkán vojáky. Jeho matka Maria asi není v jeho zorném poli, ale určitě je přítomna. Využívá toho, že její syn a Bůh už nemá sílu ani hlas, aby ji zapudil; nakonec vystoupí ze svého ticha a s oním mečem v srdci. Žádný světec k sobě nikdy tak nepřitiskne kříž jako Panna; ona se snoubí s Vykoupením, pohroužena v mlčení. Ne, Matka nekřičí, protože mezi ženami, jež lkají nad odsouzencem, není jmenována. Avšak on, on vyměřuje v tomto okamžiku trest svému městu a svému lidu a zachvěje se kvůli nim hrůzou. „Plačte nad sebou a nad svými dětmi!“ Jedna z plačících k němu možná přistoupila a osušila mu tvář rouškou. Veroniku evangelisté neznají. Ona však existuje, není to nějaká smyšlená postava. Není možné, aby nějaká žena odolala přání osušit tu znetvořenou tvář. Ukřižování Nyní nastává ta nejkrutější chvíle: z Ježíše strhnou oděv, který se přilepil na rány; údery kladiva do hřebů. Je vztyčen kříž, těžce visí lidský plod. Žízeň pak utišují octem, myrhou a žlučí. Je vystavena nahota, stud tohoto nebohého těla je znásilněn odhalením... Kdyby tak bylo možné se utéci do maličké hostie! Kati konají svou katovskou práci, nic víc. Ježíš se za ně modlí, neboť nevědí, co činí. Zášť zákoníků a kněží však nemá konce. Ještě tam jsou, před tou živou ranou, aby se mu smáli, kroutili hlavou, aby se mu posmívali, avšak ani to jim ještě nestačí k triumfu: „Jiným pomohl, ale sám se zachránit nemůže! Sestup z kříže, a my v tebe uvěříme! Jsi-li židovský král, zachraň sám sebe!“ Něco však jejich radost kalí: ten nápis, který dal Pilát připevnit na kříž: Tohle je Ježíš, židovský král. Pokoušejí se zakročit u místodržitele, aby byl nápis opraven na: který se vydával za židovského krále. Ale místodržitel už toho má dost a možná jej sužuje úzkost. Rázně je odbude: Co bylo napsáno, to i zůstane. Kříž, který se tyčí dost nízko nad zemí, obstupuje dav – tak blízko u země, že by na něj ještě mohli plivat. Ale spokojí se jen posměšky: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase postavit, zachraň sám sebe!“ Ať si pomůže sám, pak v něj uvěří. A ti, které miluje, jsou přitisknuti k sobě jakoby na stráži kolem jeho na odiv vystaveného těla a snaží se zakrýt jeho nahotu, která příliš krvácí a je příliš bolestná, než aby urážela něčí pohled. A skrz krev a hnis Ježíš vidí, jak se jeho bolest odráží na tvářích těch, kdo ho milují: jeho matky Marie, Marie Magdalské, jedné z jeho tet, ženy Kleofášovy. Jan má možná oči zavřené. A pak dojde k oné úžasně vznešené epizodě, poslednímu projevu nevinné a ukřižované Lásky, kterou zaznamenává jen Lukáš: „Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: ,To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!‘ Ten druhý ho však okřikl: ,Ty se nebojíš ani Boha? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.‘“ Jakmile to řekl, dostalo se mu obrovské milosti: uvěřil totiž, že tenhle odsouzenec, tenhle žalostný lidský odpad, kterým opovrhovali dokonce i psi, je Kristus, Boží Syn, Původce života, nebeský Vládce. A řekl Ježíšovi: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Stačil jediný záchvěv čisté lásky, a celý ten zločinecký život je smazán. Dobrý lotře, svatý dělníku poslední hodiny, učiň z nás blázny naděje! Smrt Z hlubiny svého utrpení objímá Ježíš jediným pohledem dvě bytosti, jež na tomto světě miloval nejvíc, a svěřuje je do vzájemné péče: „Ženo, to je tvůj syn! – To je tvá matka!“ A také naše, navěky. Maria a Jan se už od sebe nikdy neodloučí. A náhle zazněl srdceryvný výkřik, výkřik nejméně očekávaný, při němž nás dosud mrazí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Je to první verš 21. žalmu – toho žalmu, který Kristus musí prožít až do smrti. Ano, věříme celou vahou své víry, že Syn musel zakusit i tuto hrůzu: být opuštěn Otcem. Přesto se jeho umírající mysl měla přimknout k tomuto žalmu, jehož šestý, sedmý a osmý verš se v té chvíli na něm doslova a do písmene naplňovaly: „Já jsem však červ, a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jen pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: důvěřoval v Hospodina, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil! Probodli mi ruce i nohy. Dělí se o mé šaty, losují o můj oděv.“ To vše se naplnilo: losuje se o nesešívaný oděv. Umírající Kristus se podrobuje tomu, co je o něm předpověděno. K tomu se upínají všechny jeho síly. Ale opuštěnost zažil už v Getsemane. A ten první verš 21. žalmu – kolikrát jej jistě musel hlasitě vyslovit za ty tři trpké roky! (Tak jako i my sami vzdycháme v hodinách únavy či utrpení: „Můj Bože!“) Nejpodivnější však je, že při zvolání „Eli! Eli!“ si vojáci mysleli, že volá Eliáše, a řekli: „Volá Eliáše, nechte ho, ať uvidíme, jestli Eliáš přijde a zachrání ho!“ Ti prosťáčci měli tedy aspoň trošku víry... Ale muž bolesti plní svou roli verš za veršem. Ještě řekne: „Mám žízeň!“ Houba namočená v octě se přiblíží k jeho ústům. To nebylo nic špatného: ten ocet tu byl pro vojáky a bylo to cosi jako „špatné víno“. Ježíš řekl: „ ,Je dokonáno.‘ Sklonil hlavu a skonal.“ Ale ještě předtím zvolal tím velikým, tajemným hlasem, takže se setník bil v prsa a řekl: „Byl to opravdu Boží Syn.“ Není třeba slov; zlíbí-li se Stvořiteli, stačí výkřik, aby ho jeho stvoření poznalo. Uložení do hrobu Z onoho tříletého nepochopitelného, nejasného dobrodružství nezbývá už nic jiného než tato tři těla popravených za městskými branami pod nebem věstícím onoho chmurného jarního dne bouři. Bylo to jen úplně obyčejné divadlo: například bylo zvykem nechávat těla odsouzenců na výstrahu vystavena na odiv všem a napospas dravé zvěři. A protože byl den příprav, nesměla tam mrtvá těla zůstat. Na žádost Židů a na rozkaz Pilátův ukončili vojáci utrpení těch dvou zlodějů tím, že jim přerazili nohy. Poněvadž Ježíš byl už mrtev, spokojili se jen tím, že mu kopím probodli z boku srdce a Jan, který si možná opřel hlavu o rozdrásané tělo, viděl, jak z otevřené rány vyšla krev a voda a ucítil, jak mu stékají po tváři. Jeden tajný Ježíšův učedník z těch, kteří se báli Židů, Josef z Arimatie, dostal od místodržitele povolení vzít si Ježíšovo tělo. Politik Nikodém, jeden z těch bázlivců, se v té chvíli objevil se sto librami myrhy a aloe. Je to hodina ustrašených. Oba muži, kteří neměli odvahu vyznat Krista za jeho života a navštěvovali ho tajně v noci, osvědčují nyní, když je mrtev, víc víry a lásky než ti, kteří oplývali mnohomluvností. Těmto ctižádostivcům, mužům význačného postavení již poté, co ztratili Ježíše, na ničem nezáleží. Čeho by se ještě měli obávat? Židé jim už nemůžou ublížit. Můžou jim vzít všechno, jelikož už všechno ztratili a vůbec jim už nezáleží na poctách, na nichž, jak si mysleli, lpěli víc než na čemkoli jiném na tomto světě: protože Ježíš zemřel. Josef z Arimatie vlastnil v zahradě na svahu Golgoty nový hrob. A jelikož už nastal svátek a hrob byl v těsné blízkosti, tělo Páně uložili do něho. Úryvek z knihy Françoise Mauriaca Život Ježíšův, která vyšla v překladu Vladimíra Petkeviče v Triádě.

Ve středu 17. června 2020 zemřel v Praze básník Petr Král. Rozloučení s ním se koná v pátek 26. června 2020 v 11,00 hodin ve velké obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích. Níže uveřejňujeme průvodní text Roberta Krumphanzla k CD s autorským čtením Petra Krále, vydanému v roce 2014 v edici Hlasy ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda. Text je doplněn dodatkem z roku 2016. Mezi Jak si koncem padesátých let povšiml kulturní historik Gustav René Hocke, výraz „existenciální“ může představovat jednu z variant označení pro šifru lidského bytí. Používá se také tehdy, když jde o vyjádření toho, co přesahuje pouhou existenci. Co nelze vyjádřit ve výrazech věcné povahy skutečnosti. Podobně říkáme třeba: „to je boží“, „to je geniální“ – anebo „to je surreálné“. Také tento posledně jmenovaný výraz, pokud jej uvolníme ze striktní souvislosti s konkrétním uměleckým směrem vzniklým v první půlce 20. století, odkazuje mimo „profánní“ skutečnost, jejíž smysl je sám o sobě pro člověka chudý. Úžas nad průrvami ve všednodennosti prostředkuje básnická řeč obrazným způsobem. Básníkovou doménou je vidění a jeho jazyk je objektivem, není to však jazyk objektivní deskripce, podává poznání zvláštního druhu. Petr Král své první básně psal a záhy začal šířit v strojopisných opisech od konce padesátých let, v době, kdy jejich zveřejnění tiskem nepřipadalo v úvahu. Již v dětství ho oslovila obraznost výtvarného surrealismu, což také rozhodlo o jeho počátečních básnických východiscích. Záhy se seznámil s Vratislavem Effenbergrem, vůdčí osobností a autoritou pražské postsurrealistické skupiny UDS, a se svými vrstevníky básníky Stanislavem Dvorským, Karlem Šebkem či Prokopem Voskovcem, kteří se do tohoto okruhu také hlásili. Králův vztah k surrealismu jako programovému hnutí se však v průběhu let uvolňoval, příslušnost ke skupině pro něho představovala spíš možnost konkrétního společenství s básníky na tehdejším okraji literárního i kulturně-společenského dění. Toto spojení znamenalo také příležitost tvořit v návaznosti a kontinuitě: s těmi proudy české literatury, které tehdejší moc potlačovala, nebo úmyslně ignorovala. Česká literatura od čtyřicátých let navíc procházela synkrezí, kdy i umělci hlásící se k surrealistickým východiskům přijímali vlivy autorů z okruhu Skupiny 42 či spirituálně orientovaných básníků, stejně jako tomu bylo i naopak (uveďme například Hrabalovy počáteční, neopoetistické či surrealistické básnické pokusy či vliv surrealismu na výtvarné dílo Jiřího Koláře). Stále zřejmější je akcent na tvorbu samu, podpůrné ismy se odsouvají. Dalšími významnými inspiracemi pro Královu poezii jsou nepochybně fotografie a film. Film především v souvislosti s obrazností, tentokrát tou, která je vlastní filmovému umění, jeho výrazovým předpokladům: možnostem střihu, montáže, prolínání, světelnosti, kulisám apod. Petr Král vystudoval v první polovině šedesátých let pražskou FAMU, později řídil edici Film a tvůrci v nakladatelství Orbis a o filmu napsal řadu studií, mimo jiné dvě knihy věnované filmové grotesce. Po odchodu Petra Krále do Paříže po okupaci v roce 1968 to bude ještě trvat až do popřevratových let devadesátých, než u nás vyjdou jeho první knihy, nejen básnické soubory, ale také svazky próz a esejů. I tato fakta jako by stvrzovala něco příznačného pro jeho poetiku: události a věci dokořán zejí ve své odloučenosti. „Věci unikají symbolům, na které je náš hrdina chce převádět, a vedou samy stejně odstíněný jako solidní proslov,“ napsal v próze Paříž z knihy Zpráva o místech (2008). Královy básně jsou složeny z více hlasů, promluv vycházejících z různých perspektiv a od různých původců. Střídají se v nepředvídatelném sledu. Sugerují pohyb – s jeho rychlostí a časem. A vedle pohybu zničehonic nastává ulpění. To se v plánu výrazových prostředků projeví například v občasné hře se zvukovou podobou slov. U Krále nejde o skladebnost dialogickou, ale spíš polyfonickou. V jeho básních se totiž neodehrává rozhovor událostí, věcí, dojmů, zvuků, zrakových a čichových vjemů apod., je to mnohohlasá koincidence. Náhodně vyslechnuté promluvy nebo zahlédnuté nápisy z ulice vedle citátů z děl světových spisovatelů, to všechno zaznívá podobně. Jednotlivé skutečnosti nejsou propojeny s okolím švy. Souvislosti vyvstávají v odstupu, jednou trýznivém, jindy poťouchle ironickém. V průrvě, v propasti. Takto jsou nazírány také dějinné fakty, místo člověka v dějinách „od bouřících arén antiky k nezvučným lágrům zítřka“ (Přesuny, 2005). Dějinnost je důležité téma, nejspíš jeden z klíčů ke Králově poezii. Toto mezi, prožívané jako chybění, je právě tím jediným, co všechnu skutečnost spojuje. Jde o „krátká spojení mezi odlehlými signály“. Místa smyslu. V Králových básních se propojují prvky náhodné, jen zkusmo vložené do řeči, s nosnými, sdělujícími právě ty významy, které bychom mohli označit – v souladu s Hockeovým tvrzením – za existenciální. Jako by se právě uprostřed toho nezachytitelného, v pohybu básně rozprostřeného obrazu, ukazovalo to stálé, výsostné, nevšední. Nebo alespoň mohlo. Nebo, dokonce, jen ukázat mělo. Vůlí básníka, snad nazdařbůh bloumajícího flanéra, snad bezcílného tuláka, snad poutníka, který míří za svým snem. * Dodatek: „I když se tedy právem stavíme proti tomu, aby se Bohu a modlitbě dávalo místo pouze v mezerách lidského poznání a lidského konání, přece nemůžeme popřít, že v lidském životě jsou ,mezery‘. Nemáme tu na mysli mezery dílčí a kategoriální, které lze zásadně překonat, nýbrž mezery, které jsou dány konečností lidského bytí a charakterizují lidské bytí jako takové. Tyto ,mezery‘ a hranice dané samotným bytím člověka, jeho konečnost, jsou místem, ve kterém se víra a spolu s ní modlitba stávají smysluplnými jako výraz základní situace člověka. Chceme-li totiž uznat hranice dané samotným lidským bytím a nepropadnout z nich zoufalství, je to možné jedině tehdy, je-li lidské bytí obklopeno a neseno svobodou, která teprve osvobozuje lidskou svobodu pro ni samu. Boží svoboda je tak přímo podmínkou lidské svobody.“ (Walter Kasper, Uvedení do víry, Svitavy 2003, s. 66, přeložil Karel Šprunk.)

Stanice Českého rozhlasu Vltava vysílá deset pokračování četby ze vzpomínek partyzána Josefa Serinka. Premiéra je k poslechu každý všední den 3.–14. srpna 2020 v 11:30 na Vltavě a po odvysílání ještě po dobu dvou týdnů on-line. Vybral Robert Krumphanzl. Režírovala Markéta Jahodová. Čte Hynek Čermák. https://vltava.rozhlas.cz/ceska-cikanska-rapsodie-vzpominky-prosluleho-cerneho-partyzana-josefa-serinka-8261763 Vzpomínky zaznamenal v letech 1963–1964 historik Jan Tesař, vyšly jakou součást obsáhlé knižní edice Česká cikánská rapsodie (Triáda 2016).

Vážení čtenáři, náš sklad praská ve švech, zlevnili jsme proto pro Vás desítky zajímavých titulů. Slevy nabízíme na našem eshopu od 1. do 31. března 2021 nebo do vyprodání zásob. Nabídka výrazně zlevněných titulů je široká a těšíme se, že si vyberete hned několik knih. Snížili jsme cenu i u všech CD. Pomozte nám uvolnit místo pro novinky, které pro Vás připravujeme!

Šel jsem k telefonu, ale nevěděl jsem, komu mám telefonovat. Kateřině? Ruka se mi třásla. A tu se mi vybavilo jeho poslední slovo „padá“ a uvědomil jsem si, že ve skutečnosti zaznělo trochu jinak. Nebylo to „padá“, nýbrž „pápá“. Když jsem byl malý a otec se se mnou loučil ve školce, říkával to. Byl vždycky takový rozněžnělý. Jako by se omlouval, že mě tam nechává. * Ale to už jsem uslyšel výstřel. Tiskl jsem se bez dechu k zemi. Chvíli bylo ticho. Hlídka je někde tam... nebo tam. Z roty se s řevem řítil UAZ. Vstal jsem a zakopl. Odpálilo to světlici. Protáhl jsem se zase mezi ploty a jako náměsíčný šel. Prostříhanou díru v druhém plotě ne a ne najít. Baterku jsem ztratil, kleště jsem vytrousil. A tak jsem přelézal. Ostnatý drát nahoře si mě omotal a já se škubal a zmítal. Chcípnu tady, napadlo mě. Přijde hlídka a sestřelí mě. Vzápětí jsem padal. Nahoře v drátech zůstal jen kabát. * Víkend jsme si užili náramně, protože bylo hezky, večer nám táta udělal na plácku za stožáry ohýnek, na kterém jsme si pekli špekáčky a v popelu brambory. Byli s matkou domluveni, že nám všechno vysvětlí, ale neřekl nic, a tak jsme se jako vždycky v neděli vrátili domů. Táta neměl klíče, a tak zazvonil, máma vyhlédla z okna a zavolala, že nám jde dolů otevřít, a přišla chladná a tvrdá jako kámen. A najednou to bylo venku, táta už nahoru do bytu nepůjde. * I staré hudby se hraje jen zlomek, například Beethovenovo oratorium Kristus na hoře Olivetské poprvé slyšel až v pětapadesáti ve Vídni. Nahrávky nejsou, do programů se nezařazuje. Lidi chtějí pořád dokola to samé. Kolem nás jsou hory hudby, ale spí zahrabané v partiturách. Werner je někdy v noci slyší. Volají: Hrajte nás! Vyslechněte nás! Tak proč děláme to, co děláme? Werner trval na svém, že když se přihlásí hlas, ten, kdo ho slyší, zodpovídá za jeho předání dál, aby ho mohl slyšet i někdo jiný. * „Haló! Slyšíš mě mami? Mami? Tady je tak blbej signál! „To jsi ty, Julinko? Kde jsi? Jak se ti daří? Nemám ti poslat peníze?“ „Mami, já jsem zahlídla tátu.“ „Cože?“ „Mami, v první chvíli jsem se k němu málem rozběhla. Pak jsem se sbalila a vypadla.“ * Zastavili jsme. Sam vyskočil a klusal a pak to šlo ráz naráz. Dvířka se rozletěla, z toyoty vystoupila mladá, dohola ostříhaná žena v černých džínách a bundě. Viděla jsem, jak Sam ztuhl. Něčím na něj mířila. Zakrvavený obličej křičel. Pochopila jsem, že máme vylézt z auta, jinak se Samovi povede zle. * Většinu toho, co kdysi říkala mně a Álovi, před Ingrid zamlčela, i to, že její otec byl alkoholický násilník a že dlouhou červenou jizvu na paži má od rozbitého talíře, který po ní hodil. Nevyprávěla ani, jak jí matka zemřela na zápal plic, ani jak se od desíti let o otce a celou domácnost starala sama. Nosila uhlí a žhavý popel, topila, prala na valše v zinkové vaně, vařila. Ukládala otce do postele, když přišel z hospody. Naučilo ji to postarat se o sebe, nefňukat, být k sobě nesmlouvavá, a hlavně tvrdě pracovat. * „Tatínek na tebe myslí,“ ukázala Ingrid na igelitky s dopisy. „Ještě k tobě mluví. On už nemá jinou možnost, jak k tobě mluvit.“ * Svět už nemohl čekat. „Dobrý, opravdu dobrý odpoledne!“ pozdravil. Zavládlo zděšené ticho. Soustředil se, hodlal se omezit na základní teze. Už je měl, jejich formulace zněla: „Tak za prvý: Vesmír je tvořivá síla. Za druhý: Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. Za třetí: My všichni, co tu jsme, máme kosmickej význam.“ To už ho prý drželi a vedli od pultíku, venku čekala sanitka. * Sledoval jsem ho až k východu z metra a pak dál. Pustil se doprava směrem na Strossmayerák. To se mi hodilo. Rychle jsem si v hlavě sestavil plán. Držel jsem odstup pěti kroků, abych ho nevylekal. Podešli jsme magistrálu a on pak zahnul doprava. Ohlédl jsem se, lidé byli daleko a proti nám taky nikdo. Dvěma skoky jsem ho dohonil, jemu hned došlo, že se něco děje, a vystartoval. Stačilo kopnout do kotníku a už padal, a vzápětí jsem na něm klečel. * Strýc rozkládá po stole obálky s dopisy, alba i osamělé či zatoulané snímky, štůsky fotografií převázané šňůrkou. „Vyprávějte o nás!“ dožadují se tváře. Jejich majitelé jednou vystupují jako děti, jindy jako ženichové a nevěsty a pak zase jako starci. „Připomeňte nás!“ prosí ti, kdo s ostatními nejsou svázáni pokrevními pouty. * Pak už jsme najeli na mělčinu. Skákali jsme do vody a brodili se k břehu. Potom pádili jsme po kamení proti palbě. Viděl jsem, jak Král z Kostelce běží, pak jsem ho ztratil. Vavruška přede mnou se v běhu zlomil. První vlna tam během pár minut padla, jen několik nás dokázalo doběhnout až ke křoví. Celou dobu jsem měl po pravé ruce Evžena. V tak malém počtu nemohli jsme zhola nic dělat. Hauptmann ležel hned vedle nás a sténal. Krčili jsme se k zemi a čekali, až přirazí druhá vlna. * „Álo...“ „Copak, tati?“ „Máš mě rád?“

I letos se chystáme na knižní veletrh, najdete nás jako vždy ve Stanu malých nakladatelů. V pátek 12. 5. od 18:00 hod. Vás zveme do Literárního salonu na čtení ze sbírek Hládkov od Tomáše Tomáška a Skrytá kopie od Petra Halmaye. Pořad uvádí Petr Borkovec, čte Petr Halmay.

Přijďte se podívat. Těšíme se na Vás! Sobota 10. června, 10–20 hod. Kasárna Karlín Prvního pluku 20/2 Praha 8 www.knihex.cz

Nekrolog za Oldřichem Hamerou (3. března 1944 – 15. listopadu 2021) napsala historička umění Eva Čapková, která je mj. autorkou knihy Bohumil Hrabal a výtvarné umění (Triáda 2015) a v ní kapitoly Bohumil Hrabal a Oldřich Hamera. Život Oldy Hamery byl nevýslovně bohatý. Všechno, co dokázal, ale také co zakusil, by vystačilo na deset lidských životů. Ale jak přiblížit Oldřicha? Vyjádřit slovy, jaký byl, nejde. Oldřich byl vše. Byl dobrý kamarád, který dokázal podat pomocnou ruku, výborný grafik a kreslíř, typograf a ilustrátor, excelentní vypravěč, člověk s neuvěřitelnou energií, tmel na lidi, protože k sobě vždy dokázal přivést ty správné, spisovatel, rváč dámských srdcí, gentleman, člověk erudovaný hned v několika vědních oborech, které však nesměl nikdy vystudovat, byl vydavatelem samizdatové literatury, dobrým kamarádem grafika Vladimíra Boudníka a spisovatele Bohumila Hrabala, ale nejen těch. Oldřich byl totiž přítelem mnoha významných osobností naší kulturní scény, ale i malých obyčejných lidí. Nedělal rozdíly. Byl telefonní ústřednou, protože vždy utěšoval spoustu svých kamarádů, kterým se zrovna nevedlo. Rozdával rady. Bavíval celou společnost. Byl vždy středem pozornosti. Uchvacoval. Doháněl lidi k nebývalým výkonům. Dokázal prostě vymámit z jalové krávy tele. Byl naivní i podezřívavý. Velkorysý i žárlivý. Citlivý i necita. Bouřlivák i posluchač ticha. A jak napsal Hrabal: něžný terorista. Když se v poslední době ke slovu přihlásily všechny jeho bolesti, dávná zranění a nemoci, stával se někdy i nepříjemně nevrlým a smutným, ale jen málokdy a málokomu to dal najevo. Celý život se toulal přírodou. Sbíral zkameněliny a minerály. Obdivoval jejich dokonalou krásu, kterou pak přenášel do svých grafických listů. Byl však také častým hostem nejrůznějších zdravotnických zařízení, přetrpěl četná onemocnění a úrazy, aby pak o nich s humorem sobě vlastním mohl vyprávět svým přátelům, a svá utrpení měnil v zábavné historky vhánějící slzy smíchu do očí. A právě do nemocnic mu kamarádi pro potěšení nosili nejrůznější kamenné kamarády, ze kterých postupně vznikla Oldřichova velká mineralogická sbírka. Ve svém řemesle byl vždy poctivý a přísný sám na sebe. Nepřestal, dokud ze sebe nevydal to nejlepší. Avšak pracoval vždy tak nějak ve skrytu, nejprve před vládní mocí, a i když po roce 1989 mohl vystoupit z ilegality, jako by zůstával stále stranou. Nepatřil a nikdy nechtěl patřit do hlavních výtvarných proudů. Umění pro něj bylo vším. Tvrdilo se o něm, že je umělcem Váchalova typu. Jako grafik pracoval s netradičními technikami Boudníkovými, aktivní a strukturální grafikou. Pomocí aktivní grafiky zobrazoval své předměty touhy, zejména trilobity a další podivuhodná stvoření, pomocí grafiky strukturální vyjadřoval především stavy své duše. Říkal, že chce světu ukázat, že Boudník se nespletl a že jeho techniky mají svou platnost i nadále. Nést na zádech takový těžký ranec jako Boudníkův odkaz, je velice těžká záležitost, ale Oldřich to zvládl dokonale. Nestal se Boudníkovým epigonem, ale s technikami zacházel svobodně a dospěl k vlastnímu nenapodobitelnému výrazu. Jeho srdeční záležitostí byla však technika monotypu. Měl ji rád, protože mu dávala největší volnost. Nebyl ničím svazován a na tiskové matrici mohl malovat či kreslit tak, jak se mu zachtělo. Při tvoření měl vždy radost ze hry, z objevování, z toho, že mu „to jde“. Tvůrčí práce, stejně jako sbírání kamenů, mu dodávala sílu. Monotyp pak obohatil o dva vlastní postupy, kterým dal název „zavětrávaný monotyp“ a „aktivní lept“. Nelze opomenout jeho rozsáhlý soubor monotypů na téma Máchova Máje. Modrozelené jemné lyrické monotypy vytvářel na deskách nepravidelných formátů, které měly připomínat kámen. Představoval si dojmy a pocity Karla Hynka Máchy, vyvolané jeho putováním krajinou. Otec mu říkal: „Nebudeš pravým umělcem, dokud neilustruješ Máj.“ Knižní vydání Máje doprovázené Oldřichovými monotypy vyšlo v nakladatelství Triáda v roce 2010. Tématem se zabýval více než čtyřicet let, jedná se o koncept, který se měl možnost vyvíjet a prohlubovat až do dnešní podoby. Dá se říct, že Máj byl jeho osudovým tématem. Dalším výtvarným odvětvím, v němž zanechal svou stopu, byla koláž. Ta jej nemohla nechat lhostejným už proto, že se jí zabývali jeho přátelé Bohumil Hrabal a Jiří Kolář. Oldřich začal používat jako materiál ke kolážování své vlastní kresby či grafiky a vytvářel tzv. autokoláže. Sestavoval fiktivní vědecké sbírky a bavil se novou katalogizací. Později vznikl cyklus koláží k poctě Boudníkovi a Hrabalovi, zčásti darovaný Polabskému muzeu v Nymburce. Oldřich měl jedinečnou vlastnost. Vždy si dokázal poradit, když něco nešlo, udělal to jinak, vymyslel nový postup. Nahradil, vyhodil, překopal, roztrhal, zničil, aby vzniklo něco nového, nečekaného, ale ještě lepšího a uchvacujícího. Potřeba tvořit byla u Oldřicha výjimečně silná a jeho tvůrčí síla si vždy našla nějaký ventil. Když přišel o ateliér a nemohl tisknout grafické listy, začal vydávat samizdatovou literaturu. Za Tajný deník Karla Hynka Máchy získal později Cenu Jiřího Koláře za literaturu. Když mu těžká nemoc znovu zabránila věnovat se grafice, vytvářel akvarely z různých desinfekcí a lékařských tekutin, které měl při sobě, a doplňoval je koláží. Vznikly tak netradiční práce na papíře, kterými překvapil návštěvníky své výstavy v galerii Ztichlá klika roku 2013. V posledních letech, když vinou vážného zdravotního stavu komplikovaného dlouhou řadou onemocnění nemohl tisknout potřetí, začal vyrábět obrazy z papíroviny. Jako zdroj mu posloužil ten nejdostupnější materiál – kartony na vajíčka. Vznikly tak nečekaně minimalistické práce, které svou originalitou nejen v kontextu Oldřichova díla, ale i v kontextu umění vůbec vzbudily nadšený ohlas na výstavě v galerii Maldoror v roce 2019. Někteří návštěvníci vernisáže zvyklí na jeho předchozí dílo se zmateně rozhlíželi, jestli náhodou nejsou na jiné akci, tak velké, ale hezké překvapení to bylo. Také já vlastním jeden z těchto obrazů. Při každém pohledu nalézám v jeho papírové struktuře doplněné slídou něco jiného, obraz ke mně promlouvá, mění se podle denní, ale i roční doby. Do života i do umění dával Oldřich všechno, vydával sama sebe, a proto jsou jeho grafické listy a obrazy tak pravdivé. Proto mě těší, že některé z nich našly společně se svými předobrazy místo, kde o ně bude dobře postaráno. Ve Strašicích, v Brdech, totiž vzniká Hamerium. Muzeum Oldřicha Hamery, kde budou ubytováni jeho kamenní miláčci a k vidění tam budou i některé z jeho grafických prací. Oldovy sbírky a jeho výtvarná díla se tak stanou přístupné veřejnosti. Je to jeho odkaz generacím příštím. Stejně jako jeho povídky, které začal psát, když přišla doba, která nás všechny donutila zůstat doma. Jsou jemné i drsné a plné jeho laskavého humoru. Oldřichova energie, jeho životní elán, jeho popohánění dál a dál mi bude navždy chybět. Ten, kdo se někdy o Oldu otřel, nemohl zůstat stejným člověkem. Oldřich ho už navždy poznamenal. Mne velmi hluboce. Jsem ráda, že alespoň malou chvíli jsem ho mohla doprovázet životem. Byla to velká radost a velká čest. Povídal mi, že mu maminka říkávala, že má žít tak, aby až bude jednou umírat, všichni plakali, ale on se mohl smát. Myslím, že se mu to povedlo. Protože vše má nejen konec, ale i začátek, zavzpomínejme na Oldřicha jeho vlastními slovy, když vypráví o svém narození: Moje matka Božena Hamerová byla Sokolka. Tak ji všichni formovali. Když byla v jiném stavu, tak mimo jiné cvičila a sáňkovala. Při jedné sáňkovačce v Úvalech na „Homolce“ po ní někdo z blízké osady Klondike nad Výmolou vystřelil. Psal se rok 1944, 3. 3., 17 hodin odpoledne. Máti se lekla a hurá směr vila „Ema“. Tím fofrem jsem vykoukl na svět. Byl sníh a mráz, a tak mám od té doby červený nos. Matička doběhla na Úvalák a děda zavolal porodní asistentku rodinného lékaře Dr. Fidlera, paní Dufkovou. Venku půl metru sněhu, a tak se nedalo jet autem do Českého Brodu pro lékaře. Proto porodní bába vytáhla pupeční šňůru na kuchyňský stůl a uřízla ji nožem nebo srpem. To si nepamatuji. Nepamatuji si ani, že matčina mladší sestra Hela, která cihličkou žehlila moje pleny, ze samé radosti, že se v rodině konečně narodil kluk, a ne křivochcalka, jak říkal děda, mně tou cihličkou jakoby pohrozila. Cihlička se vysmekla z držáku a cákla mě do palice. Děda ze samé radosti, že má nástupce firmy „Oldřich Verner, instalatér, vodovody, čerpadla, Raisova 407 Úvaly“, dopsal vápnem na ceduli: „a vnuk“. V tu chvíli se zlomil žebřík, děda spadl a zlomil si obě nohy. To byl první den mého života. A tak to šlo den ze dne… Sbohem, Oldo.

Kniha Romana Guardiniho Pán. Úvahy o osobě a životě Ježíše Krista vyjde v Triádě v překladu Vladimíra Petkeviče a Karla Šprunka v polovině února 2022. Dnes přinášíme úryvek z kapitoly Možné a nemožné. Ježíš po podobenství o královské hostině říká: „Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“ (Mt 22,14), nebo ... volá: „Kdo má uši, slyš“ (Mt 11,15), což zároveň znamená, že ti, kdo uši nemají, slyšet nebudou. ... Musíme se tedy vypořádat s otázkou, ... zda se křesťanská zvěst obrací na všechny, nebo jen na zvlášť vyvolené jedince. Při tomto vyvolení by samozřejmě nemohlo jít o pozemské vlohy – jako je kupříkladu k velkým činům disponován jen ten, kdo se narodil s neohroženým srdcem a silnou, neochvějnou vůlí, nebo ten, kdo dokáže vytvořit veliká díla, kdo v sobě nese tajemství tvůrčí hloubky. Ježíš nepřišel, aby přinesl zvěst lidem nějak zvlášť nadaným, nýbrž tomu, „co zahynulo“ (L 19,10). Vyvolení, o němž se zde mluví, tedy může znamenat jen vládu milosti: ta spočívá v tom, že Bůh vysvobozuje srdce z pout sobectví, učí je rozlišovat podstatné od nepodstatného a dodává mu posilu, aby opravdu jednalo z víry. Jak by se to potom konkrétně projevilo, by záviselo patrně na tom, jakého založení by ten či onen člověk byl. U člověka velmi nadaného, například u svatého Františka, by z této milosti vzešla i lidsky veliká křesťanská existence. Ale ta by se mohla projevit i za zcela obyčejných podmínek; takový člověk by pak žil jako všichni, ale jeho nitro by bylo v Bohu. Avšak stále by to byli jen nemnozí, kteří by byli zvláštním způsobem povoláni svobodným Božím úradkem a jimž by tak byla tato cesta otevřena. Myšlenka, že vyvoleni jsou jen nemnozí, je těžko přijatelná a může nás v hloubi duše odradit a sebrat nám odvahu – může nás zasáhnout mnohem hlouběji než myšlenka zdánlivě ještě radikálnější, že totiž splnit křesťanský požadavek nedokáže v podstatě nikdo. Zdá se totiž, že i tato myšlenka se někdy objevuje – například v Ježíšově rozmluvě s bohatým mladíkem. V jejím závěru se ukazuje, že tázající lpí na svém majetku, a Ježíš vyslovuje nad bohatými svá „běda“. Učedníci zcela správně dospívají k tomuto závěru: Je-li tomu tak, kdo pak může být spasen? Ale „Ježíš na ně pohlédl a řekl: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno!“ (Mt 19,26) Jde tu zřejmě o křesťanskou existenci vůbec a jednotlivec se cítí jaksi uklidněn, když slyší, že z všeobecné nemožnosti být spasen není nikdo vyňat. Jednotlivec pak patří do celé lidské rodiny a dovolává se Boží slitovnosti – neboť jestliže Kristus přišel, musí to přece mít smysl, a to smysl vykupitelský!... Ovšem v kázání na hoře Bůh požaduje splnění požadavků. Cítíme, že má právo je žádat; vidíme, že to, co tu požaduje, je správné – potom však slyšíme, že to, co se požaduje ode všech, mohou uskutečnit jen nemnozí, jimž je to dáno. Je těžké to přijmout. Nejprve musíme připomenout, že slova Písma nesmíme brát nikdy izolovaně. Vždy je musíme zasazovat do celkového kontextu, v němž budou jinými slovy rozvinuta, upřesněna, uvedena do protikladu. Zde se rozpomeneme na to, jak andělský zpěv v noci narození zvěstuje Boží pokoj všem lidem dobré vůle. Ježíš sám říká, že „přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (L 19,10), a stále znovu se slitovává nad mnohými, kteří bezradně bloudí „jako ovce bez pastýře“. To zní jinak než slova o malém počtu vyvolených. Ale musíme přijmout i to. Jedno je pravdivé, ale druhé rovněž. Pouhým rozumem si s tímto protikladem již neporadíme, ale musíme ho chápat s živou niterností, každý sám u sebe před Bohem. Chápeme-li Písmo správně, obrátilo by se na nás s otázkou: Odkud víš, že nejsi vyvolený? Vyvolení přichází z Božího tajemství; nikdo z nás neví, zda ho zahrnuje, nicméně každý má právo, vlastně ne právo, ale přímo povinnost být této možnosti otevřený. Naslouchej slovu; vezmi vážně fakt svého povolání – a pak se zamysli nad tím, zda smíš říkat, že nejsi vyvolený!... Řekneš možná: A jak to mám vědět? Nic necítím! Jaké to je, být vyvolený?... Písmo na to odpovídá: Tak se nemůžeš ptát. Musíš začít plnit Boží příkaz a jednat. Být vyvolený není žádný nápis, který se nachází nad lidskou existencí, nýbrž živý záměr Boží; působení jeho lásky právě na tohoto člověka. Co je v něm obsaženo, to se uskuteční teprve v jednání tohoto člověka... Ale nemusí se vyvolený člověk chovat určitým způsobem? Nemusí to na něm být vidět?... Chovat se určitým způsobem – jakým? Kde jsou stanovené normy, které jakoby oficiálně vyjadřují smýšlení obsažené v kázání na hoře? Ježíš v něm prohlásil, že když člověka někdo udeří, má nastavit druhou tvář (Mt 5,19) – ale když ho před veleradou udeřil sluha, sám to neudělal, nýbrž se takto bránil: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ (J 18,23) Odvolal se tedy na procesní řád. To nám ukazuje, v jak malé míře se tu dá něco pevného stanovit. Nikdo nemůže soudit o tom, zda se nějaký člověk chová ve smyslu kázání na hoře nebo ne. Neexistuje žádné vnější chování, jímž by jeho smysl měl být naplněn podle nějaké normy. Ba ani člověk sám nemůže s jistotou vědět, jak to s ním je; Pavel výslovně říká: soudí jedině Bůh. A tak tedy seber odvahu a věř, že jsi vyvolený! Tento odvážný čin se děje ve víře a neexistuje proti němu žádná námitka ze strany světa ani vnější či vnitřní zkušenosti. Avšak já přece nemohu milovat svého nepřítele!... Ale můžeš dosáhnout toho, že vůči němu nechováš nenávist. To už je počátek lásky... Nedokážu však ani to!... Tak se alespoň snaž, aby se tento odpor neprojevil slovy. Takovým způsobem by ses už lásce přiblížil... Neznamenalo by to však zmíněný požadavek oslabovat? Nejde tu o „všechno, nebo nic“? Řekněme si to otevřeně: lidé typu „buď–anebo“ zřídka vypadají tak, jako by svou přísnost také žili. Jejich bezpodmínečnost až příliš často vypadá jako pouhá rétorika... Nikoliv, kázání na hoře nežádá „všechno, nebo nic“, ale je v něm začínání a postupování, a také pády a opětné povstávání. Na čem tedy záleží? Abychom zvěst kázání na hoře nechápali jako nějaký strnulý příkaz, nýbrž jako živoucí požadavek a zároveň účinnou sílu. Jde o vztah věřícího člověka k Bohu, o vztah, který se má pozvolna projevovat v průběhu lidské existence, o setkání, které má začít a pokračovat.