Search this site

Přinášíme řeči pronesené dne 8. srpna 2022 v obřadní síni Nového židovského hřbitova v Praze při pohřbu Tomáše Tomáška (5. 7. 1947 – 4. 8. 2022). Proslov Karola Sidona Tomáš Tomášek se 5. července 1947 narodil v intelektuální rodině. Jeho otec byl architekt a příležitostný malíř, maminka byla sečtělá a mluvila řadou cizích jazyků. I Tom se od mládí věnoval poezii, kterou psal do šuplíku pro přátele a pro sebe, i když důvody, proč se jí začal věnovat natolik soustavně až v pokročilém věku, a dokonce vydal tři básnické sbírky, není třeba hledat jenom v komunistickém režimu. Už jejich názvy „Sedimenty Magmatity“, „Vědra“, „Bastiony Kasematy“ naznačují, že jeho vnitřní svět byl na hony vzdálen vnější slupce dění, kam jej nepochybně řadil. Výstižně to vystihuje jedna báseň ze Sedimentů, v níž samotný život mezi branou života a branou smrti definuje jako mnoho křiku pro nic. Celým životem ho provázel silný vztah k hudbě. Od dětství měl velkou zálibu ve vážné hudbě, především barokní, ale byl otevřený mnoha žánrům, kruh jeho přátel bychom nalezli v undergroundu, poslouchal folk, ale i rock a big-beat. Koncerty aktivně navštěvoval až do své smrti. Stejně tak po celý život tíhnul k baroku, včetně architektury, vztahu ke krajině, i literatuře atd., kde už cítíme vliv jeho otce, architekta. To vyústilo ve velkou lásku ke zvonicím, které objížděl po celé republice a fotografoval je. Sbíral zkameněliny a nerosty, zajímal se o geologii. Barokní architektura, napojená jak na okultní symboliku, tak na pomalou, rozvážnou tvořivost Země, pro něj dýchala metafyzickým životem. Přesto rád navštěvoval galerie a výstavy výtvarných děl. V určitých fázích života se však věnoval i chovatelství hlodavců, esoterice a meditacím, východní filosofii a poezii a židovské moudrosti. Později našel také zálibu v pěstování sukulentů a kaktusů, kterými zaplnil celý svůj domeček v Dobřichovicích, kde dlouhá léta žil a prakticky rovněž zemřel. Souvisí to jistě i s tím, že celý život pracoval se dřevem. Nešel však ve stopách svého otce a po základní škole se vyučil truhlařině a držel se jí, dokdy mohl. Studium Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově ukončil předčasně ve čtvrtém ročníku, podle jeho dětí proto, že dostal modrou knížku a nemusil se už obávat povolání na vojnu. Spíše je to však již tenkrát možné vykládat jeho nezájmem o praktickou kariéru, protože se pohyboval v prostředí undergroundu, k jehož hodnotám se vlastně hlásil stylem celého svého života. Předtím i potom se ale věnoval i sportu. Nejdříve atletice, s výraznými úspěchy v chůzi, jednou se málem dostal na mistrovství světa nebo Evropy. Závodil za Vysoké školy a atletický klub Sparta Praha. Během studií se podílel na založení sportovně-recesistického TJ Nohyb Praha, kde krom sportu v rámci jedné z akcí přes noc popsali pražské zdi verši. Na dění roku 1968 reagoval po okupaci jako mnozí přátelé z undergroundu tím, že se vystěhoval z Prahy. V roce 1970 se přestěhoval do Vyklantic, kde pracoval v JZD jako truhlář. Následně pobýval v Jizerských horách se svou první ženou Boženou a jejich dcerou Kristýnou, zaměstnán byl v Domovní správě ve Smržovce. Po rozvodu s Boženou se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vrátil do Prahy, obnovil vztahy z dob studií, pracoval v podnikové planografii jako vedoucí a roku 1979 podepsal Chartu 77. V roce 1982 si vzal svoji druhou ženu Annu. V roce 1983 se jim narodili syn Michael a následně v roce 1985 dcera Ester. Ze jmen, která dali svým dětem, lze už vyčíst jejich vztah k pražské Židovské obci a k judaismu. S Aničkou se významně podíleli na vydávání samizdatového čtvrtletníku Kalendář a každý čtvrtek jsme se scházeli ke studiu hebrejských textů. S vystudovanou hebraistkou Helenou, jež těmto schůzkám dávala studijní řád, se později podílel na překladu a přípravě samizdatového vydání Pirke avot. Živil se jako signalista u dráhy v Dobřichovicích, kde s rodinou i částečně pobývali v přiděleném drážním domku. Po odchodu od dráhy v osmdesátých letech vystřídal několik povolání, mimo jiné se též vrátil k truhlařině a pracoval v truhlárně v Podolí. Já osobně jsem se s Tomem spřátelil ještě v době, kdy žil na Smržovce, a hlavně potom, co se stal součástí našeho tak trochu esoterně laděného judaistického kroužku. V první půli devadesátých let pracoval na ŽOP jako správce budov a hřbitovů, mimo jiné se podílel i na renovaci Vysoké a Staronové synagogy. Od druhé poloviny devadesátých let se však zase vrátil k jistějšímu dřevu a pracoval v truhlárně v Praze-Sedlci, protože Židovská obec přenechala Správu budov v jejím majetku Mataně, což se ho velmi dotklo. Měl to, myslím, za zlé i mně jako rabínovi, včetně dalších přátel, kteří jsme tomu nedokázali zabránit. Krátce potom pracoval v čističce odpadních vod v Dobřichovicích a také jako poštovní doručovatel v Dobřichovicích. V důchodu se živil jako kustod v Galerii hlavního města Prahy a následně až do smrti jako správce sportovní haly TJ Sokol Dobřichovice. Už na Smržovce se začal věnovat tenisu, ke kterému ho v dětství přivedl otec. S tenisem pak pokračoval v Dobřichovicích, kde byl až do pozdního věku aktivní v místním tenisovém a později badmintonovém klubu místního Sokola. Své styky s židovskou obcí omezil na její tenisovou (a z jeho strany úspěšnou) reprezentaci v rámci Makabiád. Po ukončení badmintonové a tenisové kariéry ve veteránském věku se věnoval stolnímu tenisu. Až na závěr jsem si nechal Tomovo přátelství s budoucím doktorem B., které je pojilo od základní školy až do Tomovy smrti. Určitě není náhodou, že se, ač jistě netušil, že je smrti na dosah, ve svých meditacích věnoval svému dětství na Hládkově, kde spolu oba vyrůstali. Ačkoliv jsem jeho poslední knížku Hládkov, protože ještě nevyšla, ještě nečetl, jsem si jistý, že v přátelství s židovským chlapcem nalezl dostatečný důvod pro svou konverzi k židovskému Bohu. Budiž jeho duše přivinuta ke svazku věčného života. Proslov Jiřího Daníčka Zesnulého Tomáše Tomáška, kterému nikdo neřekl jinak než Tom, jsem znal dlouho, určitě nejméně padesát let. Byla období, kdy jsme se stýkali častěji, byla léta, kdy jsme se skoro nevídali, ale mezi přátele a kamarády jsem ho počítal celý ten čas. Co o něm tady mohu říci. Snad to, že jsem z mírného odstupu mohl přihlížet, čemu se věnuje, oč usiluje a jak se mu daří ty záměry a přání uskutečňovat a naplňovat. Před mnoha lety jsme se podíleli na vydávání samizdatové edice Alef, po roce 1989 oba pracovali na pražské Židovské obci, Tom měl tehdy na starosti něco jako správu budov, poté působil na zdejším Novém židovském hřbitově, někdy koncem devadesátých let se jako absolvent střední uměleckoprůmyslové školy, proslulé byťárny, věnoval truhlařině a později ještě i jiným oborům. Až poté, co jsem dostal smutnou zprávu o jeho úmrtí, jsem si postupně začal uvědomovat, kolik otisků jen v naší obci Tom zanechal. Jsou to nenápadné stopy, ke kterým za normálních okolností nikoho nepřiřazujeme, ale pak si najednou uvědomíme, že za nimi někdo stojí; něčí práce, péče a úsilí. Tak například se podílel na první zásadní opravě obřadní síně, ve které se s ním dnes loučíme. Vedlejší cenná stavba tahary nebyla nakonec zbourána mimo jiné také díky jeho rozhodnému stanovisku. Ve Staronové synagoze každý štendr, modlitební pultík stojící před každým sedadlem, prošel v devadesátých letech jeho rukama a jejich oprava i nátěr byly provedeny tak, že slouží dodnes a další opravu nevyžadují. A tak by se dalo mluvit o řadě dalších menších úprav v budově Židovské radnice i jinde. Všechny svědčí o dovednosti a poctivosti člověka i řemeslníka. Další, co tu po Tomovi zůstává, jsou jeho básně. Neokázalé, nepříliš známé, protože nenápadné a tiché. Ale skutečnost, že je ve dvou sbírkách vydalo nakladatelství Triáda, které je známé tím, že z dobrých autorů vydává ty nejlepší, vypovídá o mnohém. Až vyjdeme z obřadní síně a budeme Toma doprovázet topolovou alejí na jeho poslední pozemské cestě, bude dobré si také připomenout, že tu alej poté, co na začátku devadesátých let musela být ta původní pro přestárlost stromů pokácena, nechal znovu vysázet právě on. Troufám si na závěr říci, že rozhodující většina toho, čemu se ve svém životě věnoval, jsou věci užitečné, důkladné a opravdové. A budou mu svědčit k dobrému, na tomto i na onom světě. Ať je jeho duše připojena do svazku věčného života. Amen. Řeč, kterou pronesla za Nohyb paní Stáňa Dufková Tomáš byl originální duchovní osobnost. Vzhledem ke svým rodičům – tatínek architekt a oba rodiče věřící – nebylo pomyšlení, aby se dostal na školu. A tak se šel učit na truhláře. Mistr velmi záhy rozpoznal. že je mu učeni „malé“ a poslal ho s vlastním doporučením na uměleckoprůmyslovou školu. Tam se poznal s mnoha budoucími přáteli, kteří se tu dnes loučí. Tomáš byl nesmírně svobodný člověk. Odmítl jít k maturitě, aby nesloužil systému, ačkoliv byl velmi nadaný a schopný, a odešel do Vyklantic truhlařit a žít po svém. Snil, sochařil, psal básně a chodil. Byl chodec. Chodec reprezentant, ale hlavně chodec životem. Bez ambicí, pro radost. Večer s Mydlíkem vymýšleli v Albrechticich až do rána „přeměnu světa“, ráno odjel po probdělé noci do Jablonce na mistrovství republiky v chůzi a vyhrál. Protože to bral mimochodem. Zlehka. Všichni, kdo s nim chodili v těch časech let sedmdesátých na toulky, Pavka Melichar, Mirek Vavruška, Helena, holky Švaříčkovy a ostatní, zažívali zvláštní kouzlo Tomášovy osobnosti rozdávajici svobodného ducha ostatním. Nasedli v pátek odpoledne na vlak a jeli, kam je napadlo, toulali se a měli společenství. Společenství svobodných duší. Pavka, Mirkové i Tomáš hledali odpověď po smyslu žití, ale bez patosu a snobismu a vlastně si odpovídali svou vlastní poctivou existencí. Žili tak, aby žili opravdově a poslouchali svá nitra, a ne společenský příkaz. Mirek Stárka bohužel nepříliš velký pohár svého života naplnil až po okraj, rozzářil každou hospodu svým banjem, Pavka i Mirek Vavruška, oba odešli tak předčasně a tak nás to všechny zasáhlo, jako by odešel kus našeho vlastního toulání. Tomáš vydržel až doposud, věčný tulák svým životem, jedinečný a svým způsobem nepoznatelný a věčně unikající do svých otázek a odpovědí. I ve stáří se toulal po místech, kde doufal v genia loci, vyhledával kapličky a kostelíky v lesích a bloumal a meditoval. Vždycky zvláštně osamělý, ač tolika lidmi ctěn a milován. Již putuje jinými kraji. Přejeme mu ten nový čas a těšme se snad jednou na setkání.

Uvedení sbírky Tomáše Tomáška Bastiony Kasematy se koná v kolínské synagoze (Na Hradbách 125, Kolín) v neděli 5. září od 16 hodin. Srdečně vás zveme. Zájemci o návštěvu židovského hřbitova nechť přijdou před synagogu již v 15 hodin.

Zveřejňujeme text přednesený Magdou de Bruin Hüblovou během literárního večera „Vše o Anne Frankové“, 13. dubna 2023 v Divadle Na zábradlí Jsem ráda, že tu můžu říct něco bližšího o Anne Frankové, o jejím deníku a také stručně o tom, čím je výjimečné české Souborné vydání jejích textů. Je to ovšem velmi široké téma. Za 20 minut, které jsem si na to vyhradila, nemůže dojít na všechny aspekty (podrobnější texty se najdou na www.iliteratura.cz). Když jsem uvažovala, jak tenhle svůj proslov pojmout, narazila jsem na povídku amerického spisovatele Nathana Englandera s názvem O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové (What We Talk About When We Talk About Anne Frank). Ten titul si dnes vypůjčím s drobným upřesněním: o čem mluvíme, když mluvíme o DENÍKU Anne Frankové. Začněme tím, co asi skoro každý ví – bez ohledu na to, jestli deník Anne Frankové četl. Jsou to záznamy mladé židovské dívky z doby, kdy se za německé okupace ukrývala v Amsterodamu. Úkryt byl však odhalen a Anne zahynula v koncentračním táboře. Od roku 1947, kdy deník s názvem Het Achterhuis (Zadní dům) péčí jejího otce Otty Franka vyšel poprvé, se z Anne Frankové stal symbol holokaustu po celém světě – už jenom její portrét nebo jméno funguje jako obchodní značka, například na obálkách knih, které ve skutečnosti o Anne Frankové nepojednávají. Ale i třeba Annina vrstevnice Věrka Kohnová z Plzně, jejíž deník nedávno vyšel, se v médiích označuje za českou Anne Frankovou. Díky deníku Anne Frankové se i poválečné generace nebo lidé v částech světa, kam pronásledování Židů za druhé světové války nedolehlo, dozvědí o holokaustu. Tedy aspoň rámcově. O jeho nejhrůznějších projevech se u Anne nedočteme, protože ve chvíli, kdy je prožívala na vlastní kůži, si už deník psát nemohla. Holokaust je tu tedy zúžený na ukrývání před transportem do koncentračního tábora, navíc za poměrně příznivých podmínek (což i Anne v deníku zmiňuje). Nebylo totiž vůbec běžné, že by rodina mohla zůstat pohromadě a že by se ukrývala přes dva roky na stejném místě, navíc v centru města. (Zároveň bylo poměrně vzácné, že by někdo tak dlouho opravdu nevyšel ven – v tom ohledu na tom byli obyvatelé zadního domu hůř než mnozí jiní.) Relativně nejsnazší bylo najít adresu pro dítě. To ale neznamenalo, že na tom místě zůstane až do konce války. V průměru vystřídalo jedno dítě za dobu ukrývání 4,5 adresy. V tom jsou zahrnuté i extrémy – některé děti vystřídaly přes 20 adres. Ale k široké popularitě deníku jistě přispívá i fakt, že holokaust v podání Anne Frankové je vhodný i pro dětské nebo útlocitnější čtenáře. Nejznámější dokument o holokaustu na světě, jak se deník Anne Frankové označuje, tedy ve skutečnosti podává o holokaustu poněkud zkreslenou, nebo řekněme neúplnou představu. To je jen jeden z mnoha paradoxů v souvislosti s deníkem. O čem tedy mluvíme, když mluvíme o deníku Anne Frankové? – Mluvíme v každém případě o textu, který napsala Anne Franková – to bylo vědecky prokázáno už před 40 lety, kdy její písemnou pozůstalost důkladně prozkoumali nizozemští odborníci. Výsledky bádání zveřejnili v roce 1986 v takzvaném kritickém vydání deníků Anne Frankové. – Mluvíme o textu, který Anne Franková psala mezi 12. červnem 1942 a 1. srpnem 1944. Začíná v den jejích 13. narozenin, kdy jako jeden z dárků dostala ten známý památník v deskách s kostkovaným potahem, ale hlavně zachycuje dvouleté období od 6. července 1942, kdy se Anne s rodiči, starší sestrou Margot a s dalšími čtyřmi lidmi ukrývala v tzv. zadním domě, tedy řekněme přístavku do dvora propojeném s budovou, v níž sídlila firma jejího otce Otty Franka. Jde o typický dům na amsterodamských kruhových kanálech (grachtech) – takové ty známé úzké, vysoké domy se štítem. Ve skutečnosti zabíhají daleko dozadu do vnitrobloku a mívají ještě různé přístavky. V tomhle případě to je skutečně oddělený dům postavený napříč k té přední části a propojený s ní jen v jednom podlaží. Takže označení „zadní trakt“, které zavedl Gustav Janouch ve svém překladu deníku z roku 1956, navozuje nesprávnou asociaci. V pozdějších překladech se používá označení „zadní dům“, i když to v češtině není tak zavedený termín jako „přední“ a „zadní“ dům v nizozemštině. Ale zpět k obyvatelům zadního domu. Frankovi, van Pelsovi (se synem Peterem) i zubař Fritz Pfeffer patřili k více než 30 tisícům židovských uprchlíků z Německa, kteří v průběhu třicátých let na útěku před Hitlerem hledali azyl v Nizozemsku. Frankovi bydleli v Amsterodamu už od roku 1933, kdy byly Anne čtyři roky, takže školní docházku už od mateřské školy absolvovala v nizozemštině. Pohybovala se sice ve dvojjazyčném prostředí, ale nizozemština pro ni byla nejpřirozenější psaný jazyk. Z toho vyplývá další bod: – Mluvíme o nejpřekládanější nizozemsky psané knize – doposud vyšla asi v 70 jazycích, prodalo se na 250 milionů výtisků, patří k nejčtenějším knihám na světě. ALE: mluvíme o deníku v pravém slova smyslu? Jestliže deník definujeme jako text, v němž autor nějakou dobu chronologicky zaznamenává své zážitky a myšlenky, tak to, co od roku 1947 vychází jako deník Anne Frankové, ve skutečnosti deník není. Neznamená to, že by deník Anne Frankové neexistoval. Ale ten si můžete přečíst až v tomto svazku, kde se označuje jako verze A. Co tedy čteme, když čteme deník Anne Frankové neboli Zadní dům? Čteme kompilaci z původních deníkových záznamů, ze záznamů, které Anne od května do srpna 1944 zpětně přepracovala (v tomhle svazku se označují jako verze B) a z jejích literárních pokusů zhruba z léta 1943, jejichž součástí byly i různé příhody ze zadního domu. Když se podíváme na začátek Zadního domu, máme tu záznamy z 12. až 15. června 1942, ty vznikly skutečně v těch dnech. Ale následující záznam s datem 20. června 1942 – před chvílí jsme si ho tu vyslechli – ve skutečnosti Anne napsala o dva roky později. A třeba celkem známou epizodu o tom, jak se Anne dohaduje se svým spolubydlícím Pfefferem, kdy smí používat psací stolek v jejich pokoji, zařadil do Zadního domu Otto Frank ze zvláštního sešitu, kam si Anne psala své literární pokusy (v češtině vyšel i samostatně jako Povídky a příhody ze zadního domu). Součástí původního deníku nebyl. Ve skutečnosti tedy nemáme v ruce ucelený, chronologicky psaný text, jak by se zdálo z datace nebo z toho, jak text po celý svůj život uváděl Otto Frank (v závěrečném slově své kompilace z roku 1947 totiž psal: „S výjimkou několika málo částí, jež nemají pro čtenáře valné hodnoty, je vytištěn původní text.“) Když ten řetěz paradoxů shrneme: – text známý jako deník Anne Frankové je ve skutečnosti kompilace z jejích deníkových záznamů, z jejího románového zpracování deníku a z povídek ze zadního domu; – její skutečný deník (verze A) nikdy samostatně nevyšel a Anne ho nechtěla zveřejňovat, což dva pováleční editoři (Otto Frank a Mirjam Presslerová, ta pořídila v roce 1991 verzi, která je v současné době závazná pro všechna knižní vydání) nerespektovali a zařadili z něj do svých kompilací rozsáhlé pasáže (Mirjam Presslerová ještě asi o třetinu víc než Otto Frank); – text, který Anne určila ke zveřejnění (verze B), nikdy v té podobě nevyšel – existuje jen německé vydání z roku 2019 s názvem Liebe Kitty (Milá Kitty), název navazuje na to, že Anne ve své románové verzi deníkové záznamy adresuje fiktivní přítelkyni Kitty – v původním deníku to bylo jinak. – Annin titul Het Achterhuis (Zadní dům) použili editoři pro své kompilace, a byl tedy už „obsazený“; – světový věhlas získala kompilace Annina otce, povoláním podnikatele a obchodníka bez jakýchkoliv editorských zkušeností, a převážně v překladu amatérů, pro něž byla práce na deníku prvním a posledním překladatelským počinem. To se týká překladů do němčiny, do angličtiny, částečně do francouzštiny (z dvojice překladatelek byla sice jedna zkušenější, ale ta zase neovládala nizozemštinu) a také do češtiny. Už zmíněný Gustav Janouch, jehož překlad z němčiny vyšel v roce 1956, se ke knize nejspíš dostal přes svého západoněmeckého nakladatele Fischera (v roce 1951 u něj vydal své Hovory s Kafkou, v roce 1955 vydal Fischer deník Anne Frankové jako paperback a zaznamenal s ním prodejní úspěch) a knihu pak pro nakladatelství Melantrich i přeložil, přestože jsme v té době už měli poměrně bohatou tradici překladů přímo z nizozemštiny. Z toho vyplývá i přínos tohoto svazku. Čeština se zařadila zhruba k pětici převážně velkých světových jazyků (nizozemština, angličtina, němčina, francouzština, japonština – v japonštině nevyšlo Souborné vydání, ale překlad nizozemského kritického vydání), v nichž jsou tyhle dvě Anniny původní verze – A a B – k dispozici. V českém vydání jsme se snažili zachovat i různé gramatické zvláštnosti originálu – na první pohled to vypadá jako žhavý kandidát na překladatelskou anticenu Skřipec. I v tom je zřejmě české vydání jedinečné – pokud vím, do jiných jazyků tenhle aspekt textu převeden není. Ale hlavně jsme na rozdíl od jiných vydání mohli využít nově spuštěných webových stránek www.annefrankmanuscripten.org s digitalizovanými rukopisy Anne Frankové a se spoustou podrobných informací nejen o okolnostech ukrývání, ale i třeba o nových zjištěních – nejvýznamnější je asi míra, do jaké Anne svůj deník přepracovávala na román. Tak například epizoda s Anniným ctitelem z doby před odchodem do úkrytu. S datem 23. června 1942 Anne ve svém románu o zadním domě popisuje, že když si šla den předtím pro kolo, oslovil ji o pár let starší kluk, představil se jako Hello Silberberg a dovolil se, jestli ji smí doprovodit do školy. V deníku ale Hello figuruje už mezi známými, od nichž Anne dostala 12. června dárek k narozeninám, a o okolnostech jejich seznámení se tam nic nepíše. S datem 1. července 1942 Anne popisuje, že o dva dny dřív, takže 29. června, se Hello přišel představit jejím rodičům, jaké pohoštění Anne připravila a že se šli projít. Domů se vrátila deset minut po osmé a otec se velmi zlobil, protože nedodržela zákaz vycházení pro Židy, který platil od osmi hodin večer. Ve skutečnosti ale tohle nařízení vstoupilo v platnost až o den později, 30. června 1942. Takových posunů je tam víc, vysvětlujeme je blíž v poznámkách pod čarou. V češtině tedy máme rozsáhlý poznámkový aparát, který staví deník Anne Frankové do nového světla a díky němuž se z našeho vydání opravdu stal dokument o holokaustu. Přináší tahle publikace „vše o Anne Frankové“? Od roku 2013, kdy vyšla v nizozemštině, se vynořily nejméně dvě další básničky do památníku. V říjnu 2022 zemřela Annina kamarádka Hanneli Goslar – to jsme už nestačili v českém vydání zachytit. Zásadnější je rozluštění dvou stránek (v roce 2018), které Anne později přelepila. Obsahují několik košilatých vtipů (zřejmě je vyprávěl Hermann van Pels, možná i Otto Frank) a stručný záznam sexuální osvěty, které se jí dostalo od otce. Majitel práv (AFF v Basileji) nám je nedovolil zařadit do českého vydání s tím, že to s ohledem na Anne není etické. Nicméně při prodeji práv na kompilaci Mirjam Presslerové, která se skládá z významné části z textů, které Anne zveřejňovat nechtěla – a některé z nich jsou choulostivější než přelepený text – s tím problém nemají. Zase jeden paradox... Abych dostála názvu „vše o Anne Frankové“, přečtu vám teď ty přelepené pasáže ve svém překladu – se zachováním pravopisných zvláštností: 28. září 1942 Tuhle zkaženou str. využiju k zapsání „neslušných“ vtipů. Víte proč jsou v Nizozemsku německé dívky z wehrmachtu? Jako matrace pro vojáky. Pán přijde večer domů a zjistí, že u jeho ženy v posteli byl večer jiný pán. Prohledá celý dům a nakonec se podívá i do skříně v ložnici, stojí tam úplně nahý pán, a když se ten jeden pán toho druhého zeptal, co tam dělá, odpověděl ten ve skříni: Věřte si tomu, nebo ne, ale čekám tu na tramvaj. Jeden pán měl strašně ošklivou ženu a nechtěl s ní mít poměr. Jednou večer přišel domů a uviděl u manželky v posteli svého kamaráda a ten pán povídá: On může, a já musím!!!! Jeden pán s paní spolu měli poměr a po pár měsících se ženino břicho znepokojivě zakulatilo, tak ten pán zavolal doktora a ten povídá: „Samý vzduch pí. Samý vzduch!!!! Nato odpověděl ten pán: „Přece nepumpuju vzduch?“ Někdy si představuju, že by za mnou někdo přišel a požádal mě, abych ho poučila o seksuálních tématech, jak bych to udělala? Zde je odpověď: Žena dostane kolem čtrnácti let měsíčky to je znamení, že je zralá, aby měla poměr s mužem ale to se samozřejmě nedělá dokud lidé nejsou sezdaní. Když jsou sezdaní dělat to můžou, můžou si taky sami zařídit jestli chtějí děti nebo ne když je chtějí položí se muž na ženu a dá m. semeno do ž. pochvi, to se děje rythmickými pohyby. Když děti nechtějí vezme si žena vnitřní prostředek a ten pomůže, někdy to samozřejmě může i selhat, ale když lidi děti chtějí taky to někdy nejde. Pro muže je takové soužití rozkoš a má k němu i puzení žena méně ale taky. Všichni muži pokud jsou normální chodí se ženami, takové ženy je na ulici osloví a pak spolu jdou. V Paříži jsou k tomu velké domy. Taťka tam byl. Strýček Walter není normální. Dívky tohle prodávají ale slušné dívky něco takového samozřejmě nedělají nikdy, a člověk si musí dávat velký pozor na pokušení. Tak to by bylo „vše“ o Anne Frankové. (Text je uveřejněn též na www.i-kanon.cz) Debaty se kromě překladatelky Magdy de Bruin Hüblové účastnil Martin Šmok a Adam Drda.

Srdečně Vás zveme dne 27. dubna 2023 v 19.30 na křest překladu knihy Odysseas Elytis Marie Mračná. Akce se koná v Božské Lahvici, Bílkova 122/6, Praha 1.

DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z.s., která zastupuje práva spisovatele a výtvarníka Josefa Čapka, vydává toto prohlášení: I přesto, že Josef Čapek s největší pravděpodobností zemřel již na jaře v roce 1945, byl tento spisovatel a výtvarník Okresním soudem civilním pro Prahu-jih prohlášen za mrtvého až dne 7. 5. 1948 s tím, že výnos soudu stanoví, že „30. duben 1947 je dlužno považovati za onen den, který Josef Čapek nepřežil“. Doba trvání majetkových práv k dílu Josefa Čapka tak bude ukončena v souladu s §27 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, po uplynutí 70 let od konce roku, ve kterém byl Josef Čapek prohlášen za mrtvého. Tímto dnem je tedy 31. 12. 2017. V Praze dne: 29. 1. 2016 prof. JUDr. Jiří Srstka, ředitel DILIA Příloha Prohlášení Josefa Čapka za mrtvého – rozsudek soudu ze dne 7. 5. 1948 V průvodním dopisu k tomuto prohlášení ředitel Dilie doplňuje: „Dlužno ještě doplnit, že v případech, kdy Josef Čapek spolu se svým bratrem Karlem Čapkem vytvořil dílo spoluautorské, počítá se doba trvání majetkových práv autorských pro oba od data smrti posledního přeživšího autora, tedy od soudem stanoveného data úmrtí Josefa Čapka.“

U příležitosti zítřejšího 80. výročí umučení Alfreda Fuchse v nacistickém koncentračním táboře Dachau uveřejňujeme záznam debaty z jara 1934 v cyklu Svět v přerodu, který pořádal Otakar Matoušek v československém rozhlase. Knižně záznam vyšel ve sborníku Svět v přerodu (Praha, Radiojournal 1935, s. 193–203). Osobnosti a dílu významného prvorepublikového publicisty, překladatele a filosofa (23. 6. 1892 – 16. 2. 1941) se v posledních letech věnovali ve svých studiích Vojtěch Čurda (Myšlenkový odkaz Alfréda Fuchse v kontextu československé meziválečné společnosti. In: České, slovenské a československé dějiny 20. století. 9, Ústí nad Orlicí, Oftis 2014), Michal Topor (Alfred Fuchs: peripetie oddanosti /1910–1921/. In: Slovo a smysl č. 16/2011) a Pavel Večeřa (Reflexe ekumenismu, katolického univerzalismu a unionismu v díle Alfreda Fuchse. In: Církve 19. a 20. století ve slovenské a české historiografii, Brno, CDK 2010). Heslo Alfreda Fuchse v Biografickém slovníku Historického ústavu AV ČR zpracovali Tomáš Hermann a Michal V. Šimůnek. Nakladatelství Triáda se v minulém roce přihlásilo do programu pražského magistrátu na důstojnou údržbu významných pražských hrobů a finančně podpořilo budoucí údržbu hrobu Alfreda Fuchse na břevnovském hřbitově, na níž se bude podílet s Benediktinským arciopatstvím sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově, doc. Ivo Cermanem a Českou křesťanskou akademií. V úterý 16. února 2021 od 18 hodin se v bazilice sv. Markéty v Praze-Břevnově koná zádušní mše za Alfreda Fuchse. Diskuse o náboženství Dr. Alfred Fuchs – Dr. J. L. Hromádka, profesor Husovy fakulty – Bohuslav Koutník[1] Matoušek: Dámy a pánové!– Před 28 lety byla v Hradci Králové diskuse o náboženství, kterou tenkráte uvedl profesor Reyl asi těmito slovy: „Snad měli bychom v přítomné době zabývati se spíše otázkami národohospodářskými nebo politickými než náboženskými, snad by se mohlo zdáti zbytečným, že se zde chceme zabavovati nějakými náboženskými spekulacemi. Vždyť český člověk dnes se nemůže ani uživiti v Čechách...“ atd. To je skoro před 30 lety, ale mám dojem, že by ta slova úvodem bylo možno opakovati i dnes. Náboženství není a nebude věc odbytá.Vzpomeňte jen na hromadné vystupování z církví po převratu, a naopak zase dnes třeba, kdy u studentů vidíme – aspoň podle mých zkušeností –, jak mnoho jich je v katolické církvi nebo v jiné církvi, a nejde jenom o členství matrikové! Je třeba o tom přemýšleti a já mám dojem, že právě v dnešním zmatku přemýšlíme o náboženství. Proto je dnešní debata v cyklu Svět v přerodu. Cyklus Svět v přerodu není divadlo, je to snaha o přirozené rozhovory význačných lidí. S jejich slovy, prosím, můžete souhlasiti nebo nesouhlasiti, některá debata právě proto, že je přirozená, se zdaří, jiná se nezdaří, ale zpravidla jsou to slova, o nichž stojí za to přemýšleti. A to je účel našeho cyklu „Svět v přerodu": učiti přemýšlení. Já prosím, abyste o dnešní diskusi, která je pokusem v našem rozhlase, přemýšleli v přátelství.– A teď dovoluji si představiti diskutující pány, pana profesora dra Hromádku, pana dra Fuchse a pana Koutníka a omlouvám generálního sekretáře Cyrilometodějské matice pana Papicu, který odřekl dnes telegraficky jistá z velmi vážných důvodů, a děkuji panu dru Fuchsovi, který jej laskavě v poslední chvíli zastoupil. Prosím pana dra Hromádku, aby se laskavě ujal diskuse. Hromádka: Myslím, že se, pánové, shodujeme v tom, že diskuse o náboženství je zvláště vážná a že každý sebe nevážnější tón by mohl uraziti anebo dotknouti se nejednoho člověka. A když zde budeme diskutovati mezi sebou, jde o to, abychom jednak sobě pomohli a jednak abychom, pomohli těm posluchačům, kteří nás dnes poslouchají. Bylo řečeno, že opravdu tu nejde o divadlo, neboť v otázkách náboženských každý takový teatrální pokus nebo teatrální tón může uškoditi. Jde zde o věci nejvážnější a nejdůležitější, které se týkají vlastního života, srdce, duše lidské. Tedy já sám věřím v náboženství, věřím v jeho přítomnost i budoucnost a myslím, že právě dnešní naše velmi těžká doba, dnešní rozvrat světový nás přímo nutí k tomu, abychom o náboženství co nejvážněji přemýšleli. Víme, že jsou proti náboženství námitky a já právě z hlediska náboženského vítám každou námitku a jsem rád, že máme mezi sebou člověka, který velmi opravdově a vážně umí říci proti náboženství velmi vážné námitky, a rád bych slyšel, co může býti proti náboženství uvedeno. Koutník: Jistě že toho, co může býti proti náboženství uvedeno, si povíme dnes dost. Co se týče všeobecného rázu diskuse, vřele bych se přihlásil k tomu tónu, který nasadil pan prof. Hromádka. Kritika náboženství není něco jen ryze negativního. Vytýkává se někdy nevěrcům, že jim šlo jenom o negaci, jenom o kritiku, ale není to pravda. V minulosti šlo zpravidla o ideály vědy a dnes jde o ideály sociální, které rozvádějí stoupence určitých názorů s církvemi. Ovšem jistě jsou to věci, o kterých se musí přemýšleti velmi vážně. Fuchs: Já se domnívám, že právě ty důvody sociální, které rozvádějí lidi s církvemi, nejsou důvody podstatné. Nejsou podstatné z toho důvodu, že přece obor náboženství je daleko širší, nežli dávat určitý sociální řád. V náboženství skutečně jde – musíme používat této terminologie skoro dnes již zapomenuté – o spásu duše, skutečně o smysl života, o tvůrčí princip. Sociální řád nebo politický řád tvoří přece jenom úplně nepatrný úsek celého lidského života a jeho určení. Je ovšem pravda, že po převratu bylo velmi mnoho agitováno s hromadným vystupováním z církve a že ještě dnes občas vznikne taková vlna, která z toho neb onoho důvodu politického nebo sociálního pod dojmem té a té události vyvolá hromadné vystupování z církve. Ale domnívám se, že zde vždy hrají roli jiné otázky nežli v podstatě otázky náboženské, poněvadž při náboženství nejde o nic jiného než o otázku: Odkud jsem, jaké je určení člověka, kam jdu, jaký je můj původ, jaký je můj cíl. A myslím, že každá náboženská diskuse může začíti skutečně jenom s touto otázkou, poněvadž přece konec konců neběží o to, co já při náboženství cítím, nebo co mi náboženství dává. Je-li Bůh – a náboženství předpokládá víru v Boha –, pak musí ta otázka znít trochu jinak. Ne co mi náboženství dává, nýbrž co Bůh ode mne chce, jak obstojím před představou absolutního Boha, a proto myslím, že tímto způsobem musíme tuto otázku formulovat. Hromádka: Je to pravda, pane dr. Fuchsi, co říkáte. Pan Koutník říká, že jsou to zejména sociální důvody, které lidi odvádějí od náboženství a že moment sociální je dnes nejdůležitější. Ale po mém soudu plnost života je tak rozmanitá, že moment sociální je jen jednou součástkou. Každý z nás má chvíle bolestí, těžkostí, každý z nás v životě klopýtá. Koutník: Dobře. Hromádka: Že ano? Každý z nás se stará, jak by vychoval děti, k jakému ideálu je má vésti, každý se ptáme sám sebe, proč určitá pravda a proč určité životní pravidlo mě zavazuje, absolutně zavazuje. To je tak rozsáhlý obor, taková plnost života, že ten sociální moment nevyčerpává náboženskou otázku. Souhlasím úplně s p. drem Fuchsem, ale souhlasím také s panem Koutníkem v jedné věci, že skutečně jsou někdy oprávněné důvody tam, kde je dojem, že církev nějak sociálně příliš brzdí. Například – p. dr. Fuchs mi odpustí, když řeknu, že – mám dojem, že katolická církev je příliš takovou konservující silou a dělá dojem, jako by jí šlo o udržení, o konservování určitého řádu. Fuchs: Například... Hromádka: Například dnešního řádu společenského, že se uchyluje k tomu, aby soukromé vlastnictví bylo nedotčeno, nebo příliš přemýšlí o obnově určitých forem středověkých, a to na dnešního člověka dělá dojem podivný, jako by náboženství nebylo opravdu nic jiného, než aby konservovalo, co zde bylo, nemyslíte? Koutník: Stavovství. Hromádka: Stavovství, ano. Fuchs: Nemyslím totéž. Především musím vřele souhlasit s tím, co p. dr. Hromádka říkal, ale při tom bych připomněl jeho slova, která řekl svého času na táboru Ymky v Kralovanech. Tam tenkráte řekl asi toto: Prorok Ezechiel líčí obranu Jeruzaléma a mimo jiné mluví o úkolu trubače, který má polnici. Ten trubač nesmí bojovat, poněvadž se nesmí dát strhnout vášní, jeho věcí je, aby signalisoval, když přichází nepřítel. Kdyby se tento trubač dal strhnout, místo aby signalisoval, bude Hospodin vyžadovati krve padlých z rukou jeho. Pan profesor Hromádka tenkráte řekl, že něco podobného je poslání církve. Její věcí není, aby se chápala meče, její věcí není, aby bojovala sama, její věcí je, aby signalisovala obrat, to jest, aby okamžitě, jakmile cítí, že se blíží nepřítel, jakmile cítí, že společenský řád je do té míry porušen, že ohrožuje vážně spásu duší, v tom okamžiku se ujala slova. Ale její věcí není, aby se pouštěla přímo do politických a sociálních bojů. Hromádka: Ano. Koutník: Ale ne troubit k ústupu. Fuchs: Ale troubit, když je skutečně třeba, ne mlčet. Hromádka: Mám dojem, že katolická církev netroubí vždycky, když by měla troubit. Právě o tom chceme mluvit. Fuchs: Myslím, že tato výtka, že církev konservuje, je nespravedlivá, poněvadž církev nynější sociální řád nestvořila, ten byl stvořen proti ní. Vždyť formy liberalismu, který je nositelem nynějšího kapitalismu a který vystupoval jako největší nepřítel církve, to jsou formy kapitalismu, pod kterým žijeme přes 150 let a který byl vytvořen proti církvi. Liberalismus je otcem moderního individualismu a hlavní, co se mu vytýká se stanoviska katolického, zejména v té encyklice Quadragesimo anno,[2] je, že způsobil atomisaci lidské společnosti, že totiž nežijeme spolu, nýbrž vedle sebe. Hromádka: Ano. Fuchs: A jestliže v té encyklice Quadragesimo anno je narážka na to stavovství, není tam toho tolik, kolik se obyčejně myslí. Předně je tam podána kritika fašistického korporativismu, která je z největší části odmítavá, a za druhé se tam říká: Má-li být překonána nynější atomisace společnosti, musíme se vrátit k přirozenějším formám, poněvadž liberalismus rozbil přirozené vztahy lidské, a musíme najíti takové poměry společnosti, kde se to společenství opět obnoví. Ale to je zlomek toho, co je tam obsaženo. Ostatně zde nejde o určité formy sociální, dokonce se tam říká... Hromádka: Vidím pana Koutníka, jak je netrpěliv. On by vám chtěl na to odpovědět. Zajímalo by mě, co vám na to řekne. Koutník: Nejsem interesován na liberalismu osobně, přesto bych řekl, že se mu křivdí s tím rozdělením lidí na jednotky: Jestliže heslo liberalismu bylo, že svoboda jednoho přestává tam, kde začíná svoboda druhého, to je souručenství, to je ještě více, to je přímo program toho souručenství. Pan dr. Fuchs říká, že ta třída, která stvořila dnešní řád, vystupovala nejdříve liberalisticky. Ta tak vystupovala do té doby, dokud šla k svým cílům hospodářským, ale dnes, když byla ohrožena nástupem nejchudší a nejširší třídy, zarazila se a obrací se, a proto se mluví o renesanci, o obnově náboženství... Hromádka: Ano. Koutník: ...a podobných věcech. Co říkali oba pánové, dává mi za pravdu, že náboženství v podstatě vždycky znamená uznání dvojího světa, světa přirozeného a nadpřirozeného, a to jak u pana dr. Hromádky, tak u pana dr, Fuchse, že ano? Hromádka: Ano. Fuchs: Ano. Koutník: Onen svět je důležitější a tento svět je tím slzavým údolím, jak se říká v katolické modlitbě, nebo jak nedávno jeden myslitel se ptal: Ve jménu čeho se vláčíme tímto světem? To, znamená, že tento svět je něco nižšího, že tento svět je takovou průchodní stanicí. Fuchs: Velmi důležitou stanicí! Koutník: Připouštím, přirozeně že je důležitou stanicí, poněvadž jak se osvědčím na této stanici, tak to bude později, ale přes to tím padá nebo alespoň se podlamuje zájem o hospodářské uspořádání tohoto světa. To je marná věc. Jestliže citujete, pane dre Fuchsi, encykliku Quadragesimo anno, tedy právě ta brzdí další vývoj. Jestliže pan profesor Hromádka mluví o tom, že náboženství má širší a rozsáhlejší vztahy než ty sociální, tedy ta převaha těchto druhých zájmů je dána tím, že jsou to zájmy onoho světa, a nikoliv tohoto světa. Hromádka: Ano. Koutník: Tím přirozeně zabíháme dále, než se obyčejně kritika církve dělá. Mohli bychom připomenout, že se dělá kritika církve se stanoviska, zdali církevní učení obstojí ve srážce s vědou. Vidíme, že církevní učení se přizpůsobilo, prosím, přizpůsobilo, na to kladu důraz, a že kritika byla církví uznána. Hromádka: Jaká kritika? Koutník: Vědecká kritika. Dejme tomu kritika u přírodních věd. Hromádka: Přírodní vědy činily počátky církvím. Koutník: Také teologové měli s tím starosti zrovna tak, jako ti, kteří začali s vaší církví, měli s tím jistě dosti nesnází. Vždyť ten Galilei, to nebyla žádná veselohra, podobně i Koperník. Hromádka: To je ale jednak staré, jednak se to netýká podstaty věci. Například námitka, že církev nechce uznat přírodní vědy a že pořád drží nauku o stvoření světa, ta je dnes již překonána. Koutník: Je to vyřízeno proto, že se do toho vložila moderní věda, nikoliv snad že by do toho církev přišla sama. To bylo způsobeno na ten nátlak zvenčí. Hromádka: Já říkám, že věda byl otvor v rámci církve. Abychom se však vrátili k našemu východisku, k náboženství a víře. Nevím, jestli s tím bude pan dr. Fuchs souhlasit, možná, že vy, pane Koutníku, s tím budete souhlasit, když řeknu, že ať přijdou jakékoliv sociální a hospodářské poměry, ať jakkoliv bude svět uspořádán, že tím člověk ve své podstatě nebude přetvořen, že tu neubude vůbec těžkostí. Stále budou těžkosti, osobní bolesti, lidé budou hřešit, budou klopýtat, padat, budou míti bolesti ve svém rodinném životě, budou nešťastni, vždycky a za všech okolností bude třeba vnitřní opory, vnitřní síly, aby věděli, kam jdou, co mají dělat a co je váže. Koutník: To je pravda. Hromádka: Náboženství je vědomí, že mě něco váže, že mám nějaký věčný závazek, že jsem před Bohem za všechno odpověden, za celý hospodářský život. Fuchs: K tomu, co říká pan profesor Hromádka, bych se chtěl ještě vrátit. Na tu námitku pana Koutníka, že tento svět není pro nás nijak důležitý, znovu zdůrazňuji, že tento svět je bitva, lhůta milosti, ve které vyhrajeme, nebo prohrajeme věčnost. Ani ten sociální řád není nedůležitý pro věčnost, poněvadž je striktním závazkem, že musíme pěstovati nejenom lásku, nýbrž i spravedlnost. Nejdříve musí být vykonána spravedlnost, i sociální, a pak teprve po případě akt lásky, na kterou, jak říká pan profesor Hromádka, bude vždycky v každém řádě místa dosti. Je pravda, že země zůstane slzavým údolím, nevěřím, že kdy bude ráj na zemi, v němž nesmí být žádných běd, ale křesťanství pochopilo bolesti tím, že je donáší ke kříži, na kterém umřela láska. Koutník: My nechceme snášet bolesti, ale my je chceme odstraňovat. Fuchs: My je také chceme odstraňovat. My ale víme, že všecky bolesti se světa neodstraníme. Je dvojí druh bolestí: ona bolest, kterou si lidé dělají sami, ty kříže, svou vlastní zlobou, nevědomostí, špatnými sociálními řády. Ty chceme odstraňovat. Ale vedle toho jsou zde bolesti, které nezmizí, které prostě vyplývají z toho, že člověk je relativní bytost, že nemůže absolutno uchvátiti, jak říká Otokar Březina: „Jsme stiženi kletbou: i v letu nejvyšších roztoužení, tíži země jsme podrobeni, do tmy krve své pohrouženi.“[3] Koutník: Tato bolest zde je a tu neodstraní žádný řád. Hromádka: Potom ještě jedna věc, pane Koutníku. Právě na tomto světě, ať člověk dělá cokoliv, ať věrně plní své povinnosti, čím výše stojí, tím větší má vědomí, že nevyhovuje skutečným závazkům, a kdyby se jak snažil, aby správně zaujímal vztahy k lidem, kteří jsou okolo něho, vždycky má dojem, že se provinil proti lidem, proti čistotě své duše atd. To vědomí, že je zde bytost, která, ať jakkoliv je chatrná, člověku odpouští, že ho pozvedá, naplňuje novou odvahou a radostí, to je něco, čeho lidé na tomto světě nemohou postrádati. Koutník: Pane profesore, ten pocit pomoci, to je něco, co není vlastního jen náboženství. Ten pocit ideálu, kterému nikdy nedostojím, to je pocit člověka, to je samozřejmá věc. To má každý. To nemá s náboženstvím vůbec co dělat. Vy zdůrazňujete pocit oné závislosti na Bohu, kdežto my zdůrazňujeme pocit závislosti na lidském souručenství. My odvozujeme všecky normy a vztahy, všechny závazky z tohoto lidského společenství, my nemůžeme nad sebe, nad lidi, ale my také, když chybujeme, víme, že chybuje celý člověk. Vy mluvíte o tom, jak obstojím před Bohem. Hromádka: To je základní otázka. Koutník: Já se ptám, zač obstojím. Pamatujete se na ta skvělá základní slova Ježíšova: Lačnil jsem a nedali jste mi jísti, žíznil jsem a nedali jste mi píti... Tuto otázku kladou nám všichni ubozí a chudí na tomto světě a kladou nám ji všichni za to, co prožívají na tomto světě. Hromádka: Citujete, pane Koutníku, slova Ježíšova. Nikdo tato slova s takovou naléhavosti nevyslovil, nikdo neřekl, že nepomáhat a neodívat je hřích. Nejde jenom o nápravu takových nahodilých těžkostí, jde o fakt, že jsem nevykonal, co jsem vykonati měl, že bez opravdové vnitřní lítosti jsem nějak ve světě nešťasten. Fuchs: Zdůraznil bych ještě slovo hřích; totiž hřích není jenom porušení určitého sociálního řádu, neznamená, že nebyla splněna určitá sociální funkce, nýbrž hříchem je do gruntu porušena lidská bytost a porušen řád. A nejde jen o reformu, nýbrž o spásu. Koutník: Co vás oba spojuje, je dědičný hřích, který my neuznáváme a nemůžeme uznati, protože nemáme k tomu prostě žádných důvodů. Vy máte své důvody, to je zjevení, což my nepřijímáme. Hromádka: Víra v dědičný hřích je pocit svědomí, které je postaveno před Boha, které si uvědomuje své neskonalé závazky a svou nedostatečnost, to je to vědomí, že žijeme ve stálém překvapování vůle boží. Koutník: Chtěl bych ještě dodat, že ten konflikt s církví není v přírodních vědách, ten je dnes ve vědách duchovních. Nauka o duši vykládá pocit hříchu docela jinak. Tam je to otázka duchovní hygieny. Hromádka: Vidím, pánové, že je opravdu těžko se dorozuměti, ale jedna věc nás zde spojovala všechny, že myslíme ty svoje věci opravdově. Myslím, že vy, pane dre Fuchsi, budete souhlasit – náboženství bez opravdovosti je nestvůra. Ovšem, co se mi líbí u pana Koutníka, je jeho opravdový zájem. Koutník: Myslím, že býti nevěrcem, k tomu je třeba větší opravdovosti, poněvadž to znamená jít proti mínění. Hromádka: Mýlíte se, pane Koutníku, dnes je těžší být věřícím člověkem, daleko těžší než nevěrcem. Tuto zkušenost máme na všech stranách. Koutník: Já ne. Hromádka: Opravdovosti je třeba a potom mít lidi rád. Když se hádám s panem Koutníkem, nehádám se proto, abych ho přehádal, nýbrž abych nějak sobě a lidem pomohl. Fuchs: Myslím, že to, co říká pan profesor Hromádka, vyjádřil klasicky svatý Augustin těmi známými slovy: Errorem odisse, hominem diligere – nenáviděti blud, omyl, ale milovati člověka. Vypuštěno úvodní slovo Otakara Matouška. Autorem trojportrétu je Jaroslav Lebeda. Poznámky [1] (1891–1965), středoškolský profesor, knihovník, redaktor, viz http://www.badatelna.eu/fond/3164/uvod/ – Pozn. red. [2] Encyklika papeže Pia XI. „o uspořádání společnosti, obnově společenského řádu a jeho zdokonalení podle zásad evangelia“ z 15. května 1931. Pozn. red. [3] Báseň Odpovědi, sbírka Ruce (1901). Pozn. red.

Tátovi Čas, ten, když se rozletí, nemůže se odestát, už jsi pryč půl století, mně je pětapadesát. Odešel jsi, nevím kam, přesto v létě, v zimě, navzdory mým vzpomínkám, stojíš kdesi při mně. Ladislavu Dvořákovi Od Tomáše Pro Ladislava Dvořáka Nebyl pokrok modlou Které nutno přitakat Či se před ní ohnout. Je jenom hříčkou času Když Kairos potká Chrona Sám Dvořák jen žasnul Zatímco pokrok konal. Čas si nelze vybrat Je tolik vybíravý A kdo nad ním chce vyzrát Jen riskuje mravy. Dvořák měl dost síly Zrál sám napříč časem Na trase být v cíli A v cíli být na trase. Občas při cestě vídal Stát nelidského koně Nikdo ho nezpovídal Jen vždycky stál při něm. Pro Ladislava Dvořáka Sám život nebyl účel, Přesto ho uměl přilákat A psát jen tak, jak musel. Básně vznikly u příležitosti letošního padesátého výročí úmrtí dvou přátel, překladatele a esejisty Vladimíra Kafky (8. června 1931 – 19. října 1970) a stého výročí narození básníka a spisovatele Ladislava Dvořáka (1. 12. 1920 – 22. 6. 1983). K výročí Vladimíra Kafky viz též článek Roberta Krumphanzla Živý Kafka, uveřejněný na Bubínku Revolveru. * Ladislav Dvořák se narodil 1. prosince 1920 v Krásněvsi (tehdy Krásňovci) u Velkého Meziříčí do rodiny místního kováře jako předposlední z devíti dětí. Roku 1943 maturoval na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí. Od srpna téhož roku do května 1945 byl „totálně nasazen“ v továrně Avia v Letňanech u Prahy. V květnu 1945 se aktivně zúčastnil pražského povstání na barikádách. Od roku 1945 studoval na Filosofické fakultě University Karlovy bohemistiku a filosofii, později srovnávací literatury. Když nedlouho po únorovém puči začaly na vysokých školách probíhat tzv. studijní prověrky, které ve skutečnosti zjišťovaly loajalitu k novému režimu, odmítl se jich zúčastnit a studium v důsledku toho nedokončil. V letech 1949–1950 pracoval jako pomocný dělník v pražských podnicích Motorlet a Posista. V červenci 1949 krátce ukrýval ve svém bytě v Bartolomějské ulici celostátně hledaného básníka, prozaika a později významného ekonoma Jana Tumlíře, který prchal na Západ po útěku z pracovního tábora. Od konce ledna 1950 získal zaměstnání sortimentáře v antikvariátu podniku Orbis v Železné ulici v Praze. V listopadu 1950 se oženil s Věrou Batistovou, pozdější významnou překladatelkou z francouzštiny. V letech 1951, 1952 a 1955 se jim narodily děti Marie, Ladislav a Klára. V září 1951 nastoupil jako dělník v ČKD Dukla Karlín, po zaškolení na zámečníka odešel do Rudého Letova Letňany, kde pracoval do roku 1956. V letech 1956–1966 byl zaměstnán jako technický úředník v Praze v n. p. Potrubí, 1966–1968 jako redaktor propagačního oddělení nakladatelství Orbis, 1968–1969 redaktor nakladatelství Horizont. V letech 1970–1977 pracoval jako knihovník, samostatný pracovník a později odborný pracovník Slovanské knihovny v Praze. Po podepsání Charty 77 byl z knihovny v únoru 1977 propuštěn. V letech 1977–1978 byl zaměstnán jako strojírenský dělník v továrně Ergon a poté až do odchodu do důchodu v roce 1982 jako tiskárenský korektor. Ladislav Dvořák zemřel 22. června 1983 v Rokycanech. Básně publikoval v knihách Kterési noci (soukromý tisk 1952), Kainův útěk (Československý spisovatel 1958), Vynášení smrti (ČS 1965), Obrys bolesti (Mladá fronta 1966), Srdeň (ČS 1969) a Hle nyní (samizdat 1980). Souborně vyšly samizdatově ve svazku Dílo I, Básně (1984, ed. Jan Lopatka a Věra Dvořáková) a tiskem Kainův útěk–Vynášení smrti–Obrys bolesti–Srdeň–Hle nyní (Český spisovatel 1994). Výbor s názvem Stromy uspořádala Věra Dvořáková (BBart 2004). – Povídky byly uveřejněny ve svazcích Ledňáček neodlétá (Lidová demokracie 1962), Nelidský kůň (ČS 1966) a Šavle meče (Edice Expedice 1983, Rozmluvy 1986), který vznikl spojením a rozšířením souborů Jak skákat panáka (Edice Petlice 1975) a Šavle meče (Edice Petlice 1979, 1980). Souborně vyšly povídkové knihy v samizdatovém svazku Dílo II, Prózy (1984, ed. Jan Lopatka a Věra Dvořáková) a tiskem, rozšířeny o povídky nezařazené do knih a výběr fragmentů z pozůstalosti, s názvem Jak hromady pobitých ptáků (Torst 1998; ed. R. Krumphanzl). Svazek Sentence (Revolver Revue č. 41/1999, Triáda 2020) obsahuje deníkové záznamy a úvahy. – L. Dvořák je autorem knížek pro děti: Barunčina babička (SNDK 1958), Z modré konvičky prší na Žofín (SNDK 1962), Kam chodí slunce spat (SNDK 1963), Jak si hrají tátové (SNDK 1964), výbor z předchozích dětských knih Nejmenší větrný zámek (SNDK 1967), Omluvenky pro žáky poškoláky (Albatros 1972), Pohádky maminky Mateřídoušky (Orbis 1973), Krik a Krak (Artia 1974), Podzimek jde do školy (Orbis 1974), O pejskovi, který se hledá (samizdat 1978). Několik souhrnnějších pramenů upozorňuje na bohatství přátelských i literárních vztahů Ladislava a Věry Dvořákových: je to nejprve rukopisný sborník k šedesátinám Ladislavu Dvořákovi k 1. prosinci 1980, do něhož přispěli mj. Vladimír Binar, František Černý, Václav Černý, Václav Daněk, Ludmila Dušková, Libor Fára, Ondřej Fibich, Bedřich Fučík, Jiřina Hauková, Olga a Václav Havlovi, Zbyněk Hejda, Josef Hiršal, Jindřich Chalupecký, Ivan M. Jirous, Věra Jirousová, František Jungwirth, Vladimír Justl, Petr Kabeš, Eva Kantůrková, Zdeněk Kirschner, Vítězslav Kocourek, Petr Kopta, Jan Lopatka, Jiří Němec, Jiří Pechar, Jindřich Pokorný, Jan Rous, Jaroslav Seifert, Andrej Stankovič, Drahoslav Šajtar, Josef Topol, Jiřina Topolová, Mojmír Trávníček, Zdeněk Urbánek, Ludvík Vaculík, Josef Vohryzek, Jan Vladislav, Stanislav Vodička, Ivan Wernisch, Jan Zábrana a Miloslav Žilina. Významná svědectví přinesl „kolektivní portrét“ Ladislava Dvořáka, uveřejněný v Revolver Revui č. 41/1999 s názvem „...a nedal se k těm, kterým jde o jiné výhry“ (Ladislav Dvořák ve vzpomínkách, ohlasech a dokumentech), který obsahuje texty mj. Ladislava Nováka, Ivana Slavíka, Drahomíra Šajtara, Josefa Suchého, Dagmar Burešové, Jiřího Němce, Zbyňka Hejdy, Josefa Topola, Vladimíra Justla, Jany Štroblové, Andreje Stankoviče, Emanuela Mandlera, Mojmíra Trávníčka, Václava Havla, Heleny Glancové, Jindřicha Pokorného a Tomáše Kafky. A dalším cenným zdrojem poznání Dvořákova života a díla jsou vzpomínky Věry Dvořákové Co si pamatuju (Triáda 2019). R. K.

U příležitosti 100. výročí narození básníka a spisovatele Ladislava Dvořáka (* 1. 12. 1920) připravila stanice Vltava Českého rozhlasu tyto pořady: 30. 11. 11:30 Osudy / Věra Dvořáková: Co si pamatuju (1/10). Vzpomínky překladatelky z francouzštiny a manželky básníka a spisovatele Ladislava Dvořáka na život v Československu poznamenaný dvěma totalitami a na vzácná celoživotní přátelství s Emanuelem Fryntou, Janem Zábranou, Jiřím Kolářem, Olgou a Václavem Havlovými a dalšími osobnostmi české kultury druhé poloviny 20. století. Připravil Dominik Mačas. Čte Hana Franková. Režie Jakub Doubrava. (Plzeň, prem) (repríza 1.12. v 0.00)... A DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ NÁSLEDUJÍCÍCH DESET VŠEDNÍCH DNÍ VE STEJNÝ ČAS... 30. 11. 13:30 Povídka / Ladislav Dvořák: Hvězdy na dně šachty. Všednodenní příběh z šedesátých let. Povídka významného představitele tzv. "rozptýlené generace" české poválečné literatury. Připravil Dominik Mačas. Režie Miroslav Buriánek, účinkuje René Přibil. (Plzeň, 2003) 30. 11. 22:00 Souzvuk / Ladislav Dvořák: Zděšen a okouzlen. Rozhlasová antologie básní a krátkých textů ze souboru Sentence českého básníka a autora knížek pro děti. Připravil Vratislav Färber. (2020) 1. 12. 13:30 Povídka / Ladislav Dvořák: Jak hromady pobitých ptáků. Povídka ze souboru próz z padesátých let Šavle meče. Účinkuje Petr Pelzer. Režie Ivan Chrz. (2001, 26 min). 2. 12. 13:30 Povídka / Ladislav Dvořák: V sobotu odpoledne. Povídka ze souboru próz Nelidský kůň. Připravil Jiří Vondráček. Účinkuje Petr Lněnička. Režie Martina Schlegelová (2015, 18 min). 3. 12. 13:30 Povídka / Ladislav Dvořák: Křik racků; Vlak, který nikdy neodjel. Dvě povídky básníka a spisovatele, od jehož narození v letošním roce uplyne 100 let. Oba příběhy spojuje síla mateřství. V prvním se matka snaží ochránit své dosud nenarozené dítě před potratem, ve druhém vytrvale čeká na lavičce u nádraží až se jí syn vrátí z války. Čte Ivan Řezáč a Apolena Veldová. Připravil Dominik Mačas. Režie Jakub Doubrava. (Plzeň, 2020) 4. 12. 2020 13.30 Povídka / Ladislav Dvořák: Quirin Mazel, modlář; Domluva Ludvíkovi. (2020)

Na jaře roku 2003 jsem připravoval čtení z Revolver Revue v sále Památníku národního písemnictví. Pokusil jsem se vytvořit komponovaný celek na jedno užití z textů asi tak patnácti autorů, měl jsem k tomu volnou ruku, výběr jsem průběžně konzultoval s redakcí. Například v RR č. 41/1999 mne zaujal blok věnovaný Ladislavu Dvořákovi a po jeho Sentencích z pozůstalosti jsem pro potřeby čtení rád sáhl. Učil jsem tehdy na filmové fakultě a v učebně ve věži paláce Lažanských jsem po večerech finalizoval scénář pořadu, rozstříhané texty jsem posouval po čtvrtkách papíru, ubíral z nich a prohazoval. Zrovna Dvořák mi šel dobře – u něj byl tady výchozím textem ze své podstaty fragment. Jednou jsem u těch patnácti „simultánních šachovnic“ vydržel až do rozednění, kdy na katedru vešla uklízečka „Ale ale, koho pak to tady máme?“ „Správně, koho všeho to tady máme? Jen se pojďte podívat…“ Byl jsem jak po celonočním flámu, ukazoval jsem na čtvrtky rozložené po stolní desce. „Tohle je dobrý, ten Dvořák „Přijme se udavač, -ka“, nebo tady, Plíšková, to se vám bude líbit „Naděnko, měla bys víc tančit.“ Hejda: „Kam jsem to zabloudil?“ Matoušek: „Debilky.“ Žena ale musela konat, co jí přísluší, dále si mě nevšímala. Mohl jsem pak s novým dnem a uklizeným stolem začít přilepovat výstřižky napevno. Hodně to dalo i mně samotnému, zevrubně jsem se obeznamoval s kánonem RR, a ve zrodu jsme to souběžně probírali v semináři, student Vašek Kadrnka se mnou chystal provedení pořadu; vzpomínám, jak jsme při zkoušce nasucho ve Strahovském klášteře měli obavu, co s intimitou čtení udělá v určitý čas proznívající zvonkohra Lorety. I tohle dopadlo dobře, začali jsme až po zvonkohře. V první řadě v Sále Boženy Němcové seděla také paní Věra Dvořáková, přišly spolu se Zdenou Koutenskou, přítelkyní Dvořákových odedávna, a na krátkou dobu také mojí kolegyní v nakladatelství Mladá fronta, kde jsem v roce 1989 nastoupil do svého prvního zaměstnání po dokončení FAMU, do redakce původní české prózy – kde mě Jarda Veis někdy krátce před převratem ponoukal, abych jako mladej za mladejma šel za lidmi z Revolver Revue, že můžeme něco od nich zkusit vydat (to se ví, že jsem nešel, zas tak padlej na hlavu jsem nebyl). Od Sentencí byl pak už pro mě v novém tisíciletí jen krok k přečtení souborného vydání povídek Ladislava Dvořáka Jak hromady pobitých ptáků v Torstu, další to edici připravené Robertem Krumphanzlem, se kterým jsem se v Revolver Revui a v Triádě spřátelil. Ty povídky, zvláště pak ty z padesátých let, mě oslnily. I v pomyšlení na filmové adaptace a povídkové filmy. Až nad Perličky na dně aspirovaly u mě ty Šavle meče! Předloha lepší Hrabala těchto poloh. Ne že by filmaři nemohli najít dobré náměty už ve Dvořákových povídkových sbírkách vydaných v šedesátých letech, v Ledňáčkovi a v Nelidském koni, ale Šavle meče, vydané v celku prvně samizdatovou Edicí Expedice v roce 1983, to je plné vyslovení. A ne že by tou dobou nevznikaly v Československém státním filmu povídkové filmy, naopak to byla osvědčená alibistická disciplína barrandovské dramaturgie – baví mě ta ahistorická představa, jak by třeba režisér Vladimír Drha namísto povídky v Jak rodí chlap natočil vybranou povídku z Šavlí mečů, a ten by to Privátovo líčení tehdy uměl zhmotnit i v továrenském prostředí, to nebyl normalizační neumětel, a bylo by mě zajímalo, jak by si případně poradil s Doktorem Dochtorem, jak by s touhle silnou figurou uměl hrát. V ubíjející skutečnosti povídkových hraných filmů z pracovního prostředí to ovšem znárodněná kinematografie v posledním tažení dotáhla akorát tak do dolů Figurek ze šmantů podle Stavinohy, ke kterým by se dneska nehlásil už vůbec nikdo. Ale jsem také jeden z nich od osmdesátých let, když ne přímo filmař, tak věrný spolupracující, nejlepší přítel filmařů, měl jsem dost a dost času na nápravu stavu nejen u zastaralých podob filmů povídkových. Něco se daří, zároveň jsem i zvětšil dluh. Někdy v roce 2006/7 jsem si domluvil schůzku s paní Dvořákovou, chtěla se sejít v kavárně Slavia. Věděla předem, že budu mít zájem o filmový námět. Navrhla mi k zfilmování manželovu povídku Vincenc Pól cestovatel, já však hořel pro jeho Podnájem v Malém Berlíně, rozkošnou povídku z časů těsně poúnorových, s autobiografickým vypravěčem komentujícím sebe sama v mladickém vydání, nemajícím na chmury kdy, zároveň tehdy i s odstupem žalujícím ty, kteří v politické krizi selhali. Autor dovedně a lehkou rukou mísí měšťanskou domácnost matičky a dcerušky na vdávání s explicitně politickými motivy, s úchvatným finále v Menší růžové zahradě Stromovky, kousek od toho Malého Berlína v pražských Holešovicích. Že mi paní Dvořáková na setkání uvěřila, soudím podle toho, jak otevřeně se mnou tenkrát mluvila. Dostal jsem svolení. Začal jsem s dobovými rešeršemi a konzultacemi. Oslovený Jindřich Pokorný mi z první ruky přiblížil generaci „sirot pomnichovských“ a památný rok osmačtyřicátý na vysokých učeních, s vylučováním ze studia po tzv. studijních prověrkách. S nadhledem okomentoval nový český film, jako by tu už byl: „Úplně vidím všude po Praze filmové plakáty zvoucí na PODNÁJEM V MALÉM BERLÍNĚ.“ Ten film ale nevznikl. Přeskakovali jsme tou dobou z námětu na námět, nepřesvědčil jsem a sám jsem ztratil přesvědčení. Horší, že jsem stále odkládal zpravit o tom vdovu. Třeba se k Malému Berlínu ještě vrátíme, namlouval jsem si. Když paní Dvořáková spolupracovala s Triádou, kam jsem docházel, nikdy jsem se s ní v redakci nepotkal. Ale k setkání po letech došlo, potkali jsme se v pasáži v centru Prahy. Zastavil jsem se, ona pokračovala v chůzi, odvrátila pohled, přešla mě. Ještě jsem se za ní otočil, šla do cukrárny Hájek na schůzku s kamarádkou. Ani teď jsem nenašel odvahu, po chvilce váhání jsem popošel těch pár metrů k pokladně Kina Světozor, šel jsem na nějaký dobrý film, koupil jsem si lístek a zapadl do kinosálu. Jiří Soukup (1960) studoval na FAMU, kde pak v několika obdobích také učil. V první polovině devadesátých let byl nakladatelským redaktorem české prózy a poezie a filmovým dramaturgem v českých filmových studiích nejen v oblasti hraného filmu. V druhé polovině devadesátých let byl mužem v domácnosti. Po roce 2000 se vrátil k dramaturgické, scenáristické a editorské práci. Scenáristicky a dramaturgicky se podílel na řadě filmů, obdobně dramaturgicky spolupracuje na vzniku konkrétních knižních titulů v nakladatelství Triáda, občas spolupracuje také s Revolver Revue.

(I) U příležitosti dnešního významného životního jubilea překladatelky Věry Dvořákové uveřejňujeme první ukázku z rukopisu vzpomínek, který odevzdala do nakladatelství Triáda koncem minulého roku. Věra Dvořáková (* 12. 4. 1927) přeložila z francouzštiny desítky knih, v Triádě vyšly její překlady: Léon Bloy Stránky z díla (2007), Marcel Jouhandeau Jak dosáhnout počestnosti (2009), Raïssa Maritainová Velká přátelství (2012), Dom Samuel Celým srdcem (2013), Paul Claudel Obejmout minulost (2015) a Agnès de La Gorce Chudý, který našel radost. Svatý Benedikt Labre (2015). Začínala jsem znovu uvažovat o nějakém zaměstnání. Ale v roce 55, kdy Láďa[1] nastoupil do Potrubí, se nám narodilo třetí děcko, Klárka, a měli jsme s mužem oba stejnou představu, že dokud jsou děti maličké, měla bych s nimi být doma. Krom toho dostat se k práci takového druhu, aby mě aspoň trochu uspokojovala, se mi tak jako tak nedařilo. A v hlavě se mi tedy stále pevněji usazovala myšlenka, že právě překládání by pro mě mohlo být to pravé: činnost, která by mě bavila, k níž mám možná určité předpoklady – v každém případě velikou zálibu v zacházení s jazykem – a hlavně, kterou bych i jako „žena v domácnosti“ mohla vydělat nějaký ten peníz. To mi leželo v hlavě nejvíc ze všeho. Protože o nějaké intelektuální či duchovní strádání vlastně ani moc nešlo. Především jsem měla vedle sebe Láďu, jeho přítomnost, rozhovory s ním – vydrželi jsme někdy spolu sedět při sedmičce červeného celé dlouhé hodiny – a jeho verše. A kromě Ládi tu byl stále kroužek našich kamarádů, vesměs vzdělaných a tvůrčích lidí, a přibývali i zajímaví noví přátelé. … Jednu zajímavou návštěvu k nám jednou přivedli bratři Hendrichové, hosta, o němž jsme něco věděli už od Koláře a také jsme měli v knihovně jeho báječnou prvotinu Hovory lidí, vydanou roku 1956 Spolkem českých bibliofilů (ale s autorovým věnováním „Milému příteli Dvořákovi“ dopsaným až v roce 62 při jedné návštěvě v Dejvicích, kdy k nám však Bohumil Hrabal přicházel v jiné společnosti). Tehdy U medvídků se v našem bytě jen otočil, šli jsme společně do kina Praha dole na Václavském náměstí na nějaký italský film z tehdejší slavné „nové vlny“. Na film už si nevzpomínám, ale navždycky mi ve vzpomínce utkvěly Hrabalovy oči z té chvíle, kdy u nás vešel do dveří; hleděly zpříma a v jejich modři bylo něco zvláštně čistého a zároveň jaksi něžně pronikavého, co druhého zasahovalo. K našim občasným návštěvníkům U Medvídků patřil i básník Stanislav Zedníček, kterého s Láďou pojil jejich společný původ na Vysočině, křesťanské vyznání a samozřejmě i podobný osud proskribovaného autora. Také Zedníček, původně myslím učitel, se protloukal životem, jak se dalo, z jednoho nesmyslného zaměstnání do druhého. U nás se objevoval hlavně koncem padesátých let, kdy pracoval v Praze jako tiskárenský korektor. … Mezi přáteli se Zedníčkovi říkalo „Božínek“, byl to – s malým písmenem – oblíbený výraz v jeho slovníku. A ještě na jednu návštěvu – opravdu jedinou a význačnou – bych neměla zapomenout. Odehrála se (to sloveso na ni ostatně dost dobře sedí, k dramatickému představení měla docela blízko) brzo po naší svatbě. Tak jako mnozí jiní i Láďa občas navštěvoval básníka Vladimíra Holana. Tohle bylo ale na počátku padesátých let, kdy Holan ještě ze svého přízemního obydlí na Kampě vycházel ven. Začali nepochybně u něj doma při nějaké lahvičce vína, ale pak spolu zřejmě pokračovali po hospůdkách a vinárnách Malé Strany a Starého Města až k Medvídkům. Objevili se v pokročilé noci, Láďa ve stavu o trochu čilejším než pan Holan. Chvíli jsme seděli, uvařila jsem kávu, potom Vladimíra Holana zaujalo něco v naší knihovně. Neměli jsme ještě skoro žádný nábytek, ale stěna v jedné z místností tvořila dva veliké obloukovité výklenky a do těch Láďa zabudoval police. Knížky z našich dvou spojených knihoven je stačily právě tak zaplnit. A nastal maličký horor. Těžce podroušený básník vzal knížku, prohlédl si ji, prolistoval, pustil na zem. A druhou. A další... Úcta nám nějakou chvíli bránila spoušť zastavit. Nevím už, jak se to nakonec povedlo, ale má vzpomínka končí obrazem, jak pan Holan opět sedí u stolu, zálibně zahleděný do okna, za nímž se v polotmě – bylo možná už k ránu – rýsují dvě starobylé nízké stříšky. Na zjevení Marlowa myslím nedošlo, i když fantazie přátel se později pokoušela něco podobného vyfabulovat. Památnou návštěvu přesně datuje věnování v Cestě mraku: 11. 6. 52. * * * Zdeněk Urbánek byl jedním z přátel, kteří naše manželství provázeli od samého začátku. Přesto ho v našem kroužku U Medvídků nějak nedokážu vidět. Mám v hlavě z té doby jen jeden obrázek, jak nám jednou přinesl autorský výtisk svého překladu Dickensova Martina Chuzzlewita: vidím jeho tehdy ještě mladou, lehce zarůžovělou tvář, elegantní štíhlou postavu a – už tehdy – úplně bílé vlasy. Měl-li je takové odjakživa, nevím, ale důvody k tomu, aby zbělely, v jeho životě rozhodně nechyběly, i když sám o nich nikdy nehovořil. Ale věděla jsem už tehdy od Ládi, že patřil například ke skupině, která koncem války ukrývala šestici židovských dívek uprchlých z pochodu smrti. Za tento statečný postoj byl později od Izraelského státu poctěn vyznamenáním „spravedlivý mezi národy“. Jedna z ukrývaných dívek, Anita, se pak stala manželkou Josefa Hiršala, a s další, Věrou, se oženil Urbánek. Byla to tanečnice a poznali jsme se s ní blíž v době, kdy učila na konzervatoři naší mladší dceru Klárku. Na začátku sedmdesátých let při cestách do Motolské nemocnice za mou umírající maminkou jsme se někdy stavovali ve Střešovicích u Urbánků, kde ve stejné době bojovala s touž nemocí Zdeňkova žena. Tehdy se na rakovinu ještě pravidelně umíralo. Vzpomínám si, že při jedné cestě do Motola, kam jsem tehdy obden dojížděla, jsem se v tramvaji potkala s Emanem Fryntou, jel také do nemocnice, do jiné, ale za stejným účelem: za matkou umírající na rakovinu. V těch časech už k nám Frynta nechodil – na rozdíl od Urbánka, s nímž jsme se naopak právě od té doby, myslím, opravdu sblížili. A časem pak od něho dostávali další skvělé překlady, Shakespeara, Galsworthyho... Pro mě však tou největší hodnotou zůstal kdysi darovaný Martin Chuzzlewitt, protože mi vnesl do života jednu velikou radost. Objevila jsem tak autora, kterého jsem do té doby vůbec nečetla, zajímala mě tehdy hlavně literatura francouzská, česká a ruská. Dnes mi z románů tohohle velikého lidového vypravěče nechybí v knihovně ani jediný. * * * Když se vdala Anna Hrubínová[2], navštěvovali nás pak s manželem Jirkou už jen sami, nebo naopak my je u nich na Letné v Heřmanově ulici, v bytě po rodičích Hrubínových, kteří už tehdy nežili. … O Františkově připravované řeči na spisovatelském sjezdu v roce 1956 jsme něco věděli předem od Anny a možná jsme očekávali víc, než potom František řekl. Ve srovnání se Seifertem, který mluvil nejen o spisovatelích diskriminovaných, ale připomněl i autory vězněné a požadoval jejich propuštění, nám Hrubínova řeč připadala polovičatá, přece jen opatrná. Stejně radikálně to viděla i Františkova sestra, a pokud tu kritiku tlumočila ve Farského ulici, nebylo divu, že se Hrubín cítil dotčený. My v našem marginálním postavení jsme si samozřejmě tehdy dost neuvědomovali, pod jakými tlaky se František vzápětí ocitl (je to názorně zachyceno ve svazku Hrubínovy poválečné korespondence s Václavem Černým). Jeho hořkost nakonec vyvřela na povrch v emotivním dopise Emanu Fryntovi o – stručně mnou parafrázováno – „mladých radikálech, kterým se to kritizuje, když sami nic nedělají“. Frynta na to odpověděl textem podle mě dost zásadního významu: vysvětlením postoje určité části mladé literární generace k otázce politické konformnosti. Oba dopisy jsou otištěné v plném znění v Hrubínově korespondenci. Myslím si, že Hrubínova nevole si našla cestičku ještě i po letech v tolik obdivované Srpnové neděli, kde jedinou postavou literáta je nesympatický, žlučovitě zahořklý spisovatel Morák (a kde jedinými představiteli živnostníků je směšně šosácká a sobecká manželská dvojice cukrářů Váchových – to obojí po zkušenostech s vězněním básníka Jana Zahradníčka, básníků Rotrekla, Palivce, Kostohryze... o komunistickém pronásledování třídy živnostníků ani nemluvě. Říkalo se tomu úlitby, náš pocit – mluvím i za svého muže – byl, že v takovém případě je lepší nepsat, nebo aspoň nepublikovat.). Nakolik se Hrubínova roztrpčenost vztahovala ve hře na někoho jmenovitě, bych se neodvážila tvrdit (i když nebylo tenkrát možné si nepovšimnout, že Morák pohrdlivými slovy o „ulomené hlavičce sirky“ v jednom momentu hry zřetelně cituje motiv z Láďovy básně Oheň čistý z Kainova útěku), ale něco z ní se za čas, někdy koncem šedesátých let, projevilo znovu, a to doopravdy adresně. Zašli jsme tehdy s mužem „na kafe“ do klubu spisovatelů na Národní třídě. Na smůlu se tam vyskytl právě František, a přestože byl očividně ve stavu těžké recidivy, kdy nemusí tak úplně platit, že v alkoholu je pravda, přišel k našemu stolu vyjádřit svůj naprosto rozdílný vztah ke mně a k mému muži velmi výrazně. Myslím, že ani jeden z nás dvou příliš nechápal, co to má znamenat, ale trapně nám bylo oběma. S Františkem se přitom Láďa tehdy už řadu let vůbec nestýkal. Eman Frynta za nějaký čas po té vzájemné výměně dopisů své dávné přátelství s Františkem opět navázal, jak je rovněž zřejmé z Hrubínovy vydané korespondence. Přibližně od té doby – ale nemyslím si, že přímo v té souvislosti – začaly zato řídnout návštěvy Fryntových u nás. ... Vzpomínám si jen, že jedno z posledních setkání, kdy u nás seděli jen Eman a Jirka Beran, proběhlo v jakémsi napětí a nepohodě. Nevěděla jsem tehdy – a nevím dodnes –, oč vlastně šlo, snad o nějakých pár slov, která někdo někde nechtě řekl, ale Frynta se tvářil i hovořil dotčeně a myslím, že právě od toho dne se něco zadrhlo, až jsme se nakonec úplně přestali v soukromí stýkat. Později jsme dostali už jen písemnou pozvánku na Fryntovu přednášku o Haškovu Švejkovi, pořádanou Maticí českou, záslužným spolkem, který v totalitní době dokázal občas poskytnout prostor k různým režimem nevítaným kulturním akcím. Ochlazení a konce přátelského vztahu mezi Emanem a Láďou jsem asi ze všech nás tří litovala hlavně já. Mezi všemi našimi přáteli patřil pro mě Frynta k těm nejcennějším a dodnes na něj vzpomínám. Jim dvěma ale, zdálo se mi, jako by bylo ukončení několikaletého těsného svazku přineslo spíš úlevu. Možná trochu lítosti či hořkosti, ale úlevu také. Mezitím však přibylo ke skupině, která se scházela v našem obydlí U Medvídků, několik nových, vzácných a skutečně doživotních přátel. Mirek Žilina nás jednou pozval na návštěvu k sobě domů, do rodinné vily v Podolí, kde tehdy bydlel ještě s matkou a tetou. Byla to návštěva, dá se říct, jedinečná už proto, že za všechna dlouhá léta, kdy jsme se s Mirkem stýkali, už se nikdy neopakovala nejen pro nás dva s Láďou, ale myslím že ani pro ostatní účastníky. Mirek při všech svých bohatých pracovních stycích, které přirozeně vedl jako nakladatelský redaktor a které u něj v některých případech snadno přerůstaly v bližší přátelství, byl na druhou stranu člověk značně uzavřený. Když jsem v pozdějších letech spolupracovala jako lektorka a překladatelka s Odeonem, vždycky jsem před návštěvou romanistické redakce zašla nejprve do jeho proslulého kumbálku, zavaleného na stole knihami skoro až ke stropu, a pod stolem prázdnými lahvemi od minerálek a tu a tam od vodky. A vždycky to bylo, jako by mě právě čekal, hned udělal na stole další miniaturní místečko pro druhý šálek kávy a usadil se k hovoru, jako bych ho vůbec nevyrušila od práce. Tak byl pohostinný, vstřícný, otevřený. Ale soukromý život si chránil. Nevím, mělo-li to nějaký přesný důvod, ale spíš si myslím, že to bylo bezděčné, že prostě při setkáních s přáteli nepovažoval soukromí za relevantní téma. Že je ženatý, jsme se dověděli jen z nějaké náhodné zmínky, s jeho manželkou jsme se myslím setkali jedinkrát v životě, nemluvil příliš ani o narození dcery Klárky – ačkoli ji, myslím, velice miloval –, a že má vnuka, a to už skoro dospělého, se ukázalo až ve smutných dnech Mirkova odchodu ze života. Tu schůzku tehdy svolal asi proto, aby Láďu seznámil s několika svými zajímavými přáteli (a hlavně lidmi stejného postoje vůči stávající bolševické skutečnosti): germanistou a redaktorem z Mladé fronty Vladimírem Kafkou, jeho přítelem, také germanistou a rozhlasovým redaktorem Františkem Černým, a jejich společným kamarádem, výtvarníkem Hugem Demartinim. Dalším účastníkem byl Zábrana a mám dojem, že překladatel z němčiny Karl, který v té době spolupracoval s Mladou frontou. Pro mě byl ten večer maličko nepříjemný, protože jsem cítila, že to nejspíš měla být jen „pánská jízda“, a tak jsem ho chvílemi raději trávila v přilehlé předsíni pinkáním badmintonu střídavě s jedním nebo druhým z posledně jmenovaných. Asi proto mi taky jako hlavní a jediný zisk večera utkvěl v hlavě ze všeho hovoru jen Demartiniho chytrý humor a jeho zábavná mystifikace o vlastním původu z italského dědečka, který kdysi přivandroval do Prahy jako kominík. Ve skutečnosti znamenalo pro nás dva s Láďou tohle setkání zisk velmi podstatný. Především v sobě našli velké zalíbení Láďa s Vladimírem Kafkou a Kafka, ačkoli o deset let mladší, tak vlastně u něho trochu převzal postavení, které v té době začínal opouštět Frynta. Přátelství s Vladimírem s sebou takříkajíc druhotně přineslo i spřátelení s jeho kamarádem Františkem Černým a později i s jejich manželkami Olgou a Helenou. Zvláště silvestry jsme pak slavili po několik let vždycky v tomhle seskupení, ještě i se Žilinou, Jungwirthem, Zábranou a později ještě s dalšími blízkými dušemi, a když se to konalo u nás, samozřejmě i s našimi dorůstajícími dětmi. Schůzka u Mirka v Podolí, na níž jsem se cítila tak nepatřičně, měla však nakonec kromě zisku vzácných nových přátel významné důsledky i pro mě. Aby nás Vladimír Kafka v naší očividně pořád ještě krušné situaci nějak podpořil, nabídl jednou Láďovi možnost přeložit něco z francouzštiny. S tím, že já jako franštinářka mu mohu udělat podstročník a on hrubý překlad upraví. Byla to drobná satirická próza Jeana Dutourda, která pak vyšla pod názvem Vejce pro maršála. Text nebyl obtížný, šlo hlavně o to zachovat mu svižnost a satirický vtip. Knížka se mi líbila, a tak jsem chutě pracovala na podstročníku. Chutě, ale ne moc rychle, protože v té době jsem si už našla jakés takés zaměstnání. Dohodil mi je Pavel Kopta, který spolupracoval s nedávno založeným divadlem Na Zábradlí a upozornil mě, že tam potřebují pomocnici k baru. Protože Láďa nastoupením do Potrubí skončil s továrními střídavými směnami, mohla jsem já večer odcházet a děti nechávat s ním. Večery Na Zábradlí se však často prodlužovaly, pokračovaly tzv. text-appealy nebo prostě jen další zábavou u baru, takže jsem ráno po vypravení dětí do školy a školky často dopoledne ještě dospávala nastavenou noc a na práci s překladem moc času nezbývalo. Nicméně když se jednou Kafka podíval na text v psacím stroji, usoudil: „Vždyť to máš hotové, Láďa už s tím nemusí nic dělat.“ Tím mě neoficiálně pasoval na překladatelku, a práci jsem tedy dodělala a odevzdala já. Jenže když asi tak po roce (možná i později, tak to tehdy chodilo) knížka vyšla, čekal mě nemilý zážitek, pěkně tvrdá kritika. Vladimír mi prostě důvěřoval trochu ukvapeně, ve své naprosté nezkušenosti jsem se dopustila v překladu některých chyb, které se nedaly přehlédnout. Bylo zřejmé, že prozatím mám tedy s překládáním konec. Vladimír Kafka – tady mu za to vzdávám dík – přesto v důvěře úplně nepolevil a zadával mi francouzské knížky dál alespoň k lektorování. (Jen pro srovnání s dneškem – tehdy se platilo většinou 100,– Kč za stránku, takže za dvě tři zlektorované knížky měsíčně už to byl slušný přínos do domácnosti.) [1] Básník Ladislav Dvořák (1920–1983). [2] Sestra básníka Františka Hrubína.

S autorem knihy Přímluva za současnost. Umění v sakrálním prostoru rozmlouval Vilém Faltýnek. Foto © Martin Staněk Jste architekt, ale působíte i jako kurátor, iniciátor, a dokonce tvůrce výtvarných projektů, a současně se věnujete i jejich teoretické reflexi. V knize Přímluva za současnost, která právě vychází v nakladatelství Triáda, podáváte zprávu o úsilí propojovat sakrální prostory se současným uměním. V tomto ohledu je to, pokud vím, kniha ojedinělá. Co vás přimělo, abyste ji začal psát? Už řadu let se zabývám tím, jak umění ovlivňuje prostor a jak prostor ovlivňuje umění. A také specifickou problematikou moderního sakrálního prostoru. Kupříkladu, je možné, aby nám současné umění poodhalilo tajemství skrytá ve starých zdech? Aby byl historický prostor něčím víc než jen svědkem minulosti? Kdy umění přestává být osvěžující, ale v zásadě nezávaznou estetickou hrou, a kdy se dotýká hranic něčeho dosud nepoznaného? To jsou otázky, které mě zajímají. Nasbíral jsem za víc jak deset let určité množství nejprve teoretických a později i praktických poznatků, které se různě mísí a propojují. Nastal proto čas zastavit a ohlédnout se a všechno znovu promyslet. Na několik týdnů jsem se stáhl do ticha k psacímu stolu. Odhaloval jsem s radostí, ale i s mnoha pochybnostmi skrytou vnitřní logiku našich zkušeností, kterou jsem v hektičnosti všedního dne neměl šanci zahlédnout. Vznikala Přímluva za současnost z dílčích textů, nebo jste ji od začátku koncipoval jako celek? Na začátku jsem měl v ruce střípky textů k jednotlivým akcím, různé anotace, poznámky k proslovům, rozhovory a články i delší teoretické studie. Docela dlouho mi ale trvalo, než jsem z toho vykřesal nějakou propojenější osnovu, koncept. Pak jsem vše různě přepisoval, upravoval a především doplňoval. Vzniklo také několik úplně nových tematických kapitol. Dlouho jsem váhal, co vlastně udělat se „závěrem“ zatím neukončeného procesu. Tak jsem knihu na konci „otevřel“ zařazením dvou rozhovorů. Ten úplně poslední je v češtině zatím nepublikovaný rozhovor s Adrienou Šimotovou. Komu má ta kniha sloužit? Pro koho je určena? Takovou otázku jsem si vlastně nikdy nepoložil. Nepsal jsem pro žádnou cílovou skupinu, jak se dnes často říká. Kniha vznikla jako určitá reflexe, svědectví o cestě, kterou jsme prošli. Je to přiznaně osobní svědectví, nejde o soupisový katalog ani objektivní kritický popis událostí u Nejsvětějšího Salvátora a jinde. Řeknu to tedy jinak, koho by podle vás mohla oslovit? Snad kniha zaujme lidi, pro které není umění pouhou dekorací nebo snobskou zábavou. Doufám, že najde svou cestu ke čtenářům, kteří jsou podobně jako já přesvědčeni, že umění může v sobě ukrývat a v prostoru rozeznívat hluboké existenciální roviny. Také by mohla zaujmout ty, kteří se zajímají o vztah umění a duchovnosti, spirituality v tom nejširším smyslu, nebo konkrétně o komplikovaný vztah současného křesťanství a kultury. První dvě úvodní kapitoly jsou více teoretické a představuji v nich různé evropské pozice, které na tomto poli považuji ve 20. století za nejzajímavější, nejopravdovější a tím pádem i pro současnost nejnosnější. A pokusil jsem se nad tím shrnout i naše teoretické východisko. Kniha ale snad může oslovit i architekty. Karolina Jirkalová z časopisu Art & Antiques jednou poznamenala, že u Salvátora se daří to, co se jinde rozpadlo, totiž že se umělecké dílo zase stává, byť dočasně, přirozenou součástí živého architektonického prostoru. Snad je to pravda. A snad kniha poslouží jako zrcadlo vlastní reflexe i těm, kteří se zabývají památkovou péčí, kdo mají na starost nějaký historický objekt a snaží se, aby nedegradoval v nějaké nedotknutelné muzeum bez života. Aby se naopak taková stará budova stala místem kontinuity, kde se utváří něco nového. Kniha se během příprav rozrostla, původně měla mít nějakých dvě stě stránek, ale dnes má dvojnásobek. K čemu při přípravě knihy došlo? Na začátku jsme uvažovali o větším formátu, a proto jsme mluvili o těch dvě stě stránkách. Hledali jsme adekvátní vztah mezi obrazem a textem, aby text nepřebíjel obraz a zároveň obraz nepřebíjel text. Díky redaktorovi Robertu Krumphanzlovi jsme, myslím, nakonec našli to správné řešení v menším formátu a více fotografiích na celou stranu. S výsledkem je spokojený i fotograf Petr Neubert, který je vlastně hlavním spoluautorem knihy. A řekl jste, že jste dopisoval i nové kapitoly... Ano, během přípravy mi pod rukama vyrostlo pár textů, na které jsem nejdříve ani nepomyslel, například celá kapitola o hudbě a prostoru. Najednou z toho bylo finálních čtyři sta čtyřicet stran. Kniha zachycuje tvorbu umělců zvučných jmen jako Adriena Šimotová, Václav Cigler a Stanislav Kolíbal, i umělců mladší generace, jako je Matěj Forman, Patrik Hábl, Michal Škoda nebo Jaromír Novotný. Nechybí ani zahraniční autoři, třeba světoznámý Jihokorejec Choi Jeonghwa nebo Němec Christian Helwing. To jsou velice rozdílní tvůrci. Dovedl byste pojmenovat něco, co mají tito výtvarníci společného? Překvapilo mě vlastně, s jakou vážností všichni k danému úkolu přistupovali. Všem bylo jasné, že nejde o prezentaci vlastního díla, o exhibici. Dost zpříma a hned to formuloval například Choi Jeonghwa, který pochází z úplně jiného kulturního kontextu: „You must not f**k the space!“ Volněji přeloženo: Nesmíte prostor zneužít! Ale to je bohužel samozřejmostí, jen když pracujete s opravdu prvotřídními umělci, kterým jde o věc a kvalitu. Měli jsme v tomto ohledu velké štěstí od samého začátku. Sázka na kvalitu vám podle mě vyřeší, většinou bez jakýchkoli průtahů, různé obsahové kolize, které u tak exponovaného místa, jakým je kostel, přirozeně hrozí. Zkušenosti jste získával převážně v prostředí Akademické farnosti Praha, v kostele Nejsvětějšího Salvátora. To je ale naprosto specifické prostředí dané osobnostmi, které ho vytvářejí, i lidmi, kteří tam přicházejí. Nakolik jsou poznatky odsud platné i pro jiné prostředí? Na začátku jsme hledali poučení hlavně v zahraničí, vyrazili jsme do Kolína nad Rýnem, do Mnichova, do rakouského Grazu nebo do Paříže. Ale zjistili jsme brzy, že všechny příklady jsou originální a nelze je kopírovat. Můžete se poučit v obecnějších principech – třeba že je důležité vsadit na kvalitu –, ale konkrétní návod, co udělat doma, nikde nenajdete. Musíte se zase vrátit, zapomenout na to, co vás oslnilo, a začít pomalu zkoumat vlastní prostor a lidi, kteří ho používají, pozorovat různé konstelace a najít vhodnou příležitost, kdy a jak do něj smysluplně vstoupit. Proč je právě špičková umělecká úroveň tak důležitá? Zážitek přece může přinést i umělecké dílo, které by v nejpřísnějším měřítku vedle jiných neobstálo. Ano, může, ale vždy jde i o kontext a hru, kterou chcete hrát. Mám například jednoznačnou zkušenost, že něco průměrného vedle oltářní architektury Kiliána Ignáce Dientzenhofera nebo vedle stavby od Santiniho prostě neobstojí. Vznikne trapná kolize, překážení a nic nového, překvapivého a dobrého se neukáže. To prostě není tak, jako když v klubovně vystavíte obrázky oblíbeného, ale už zemřelého učitele, který si občas ve volných chvílích rád kreslil. Což má samozřejmě svou velkou lidskou hodnotu a je dobré takové výstavy v klubovnách nebo na chodbách škol dělat. Umělecká intervence do prvořadého historického objektu, jako je Klementinum, musí ale splňovat nejvyšší kritéria. Víte, když pracujete s vizuálními proměnami vysokého uměním, s prvotřídním prostorem, kterým skoro každý kostel i ten na venkově koneckonců většinou je, tak nejde o charitu nebo nějaký teambuilding pro návštěvníky bohoslužeb. To jsou jiné disciplíny! Ve výsledku se možná tyto disciplíny paradoxně nevylučují, možná se dokonce podporují. Ale to jen za předpokladu, že se nebudou míchat. A nemáte-li hned nablízku vhodnou osobnost na poli umění, tak umění jednoduše nedělejte. Není to vůbec nutné. Můžete začít třeba tím, že budete důsledně, jen při svíčkách, slavit rorátní mši, objevovat kouzlo malého, ale živého světla. Ani jedno elektrické světlo! Když to shrnu, povzbudil bych všechny, aby skutečně vsadili na kvalitu toho, co je dosažitelné, aby trpělivě hledali vlastní program a hlavně: naslouchali dobře prostoru, který mají k dispozici. Tady se jistě ozývá, že jste vzděláním i hlavní profesí architekt. Ano, ale nevycházíme jen od prostoru, ale i od lidí, kteří se v něm scházejí. To je neodmyslitelně spojeno. Prostor tu není nikdy sám pro sebe, ale pro lidi a jejich setkávání. Navíc intervence u Salvátora a jinde – v tuhle chvíli třeba běží intervence ve studentském kostele v Českých Budějovicích, kam jsme přenesli otisk z hrobu padlých při bitvě na Bílé hoře, o kterém se v knize také píše –, to nejsou umělecké vstupy do nějakého opuštěného kostela nebo hradu, jejichž cílem by bylo přilákat návštěvníky. My vstupujeme do funkčního prostoru, který je plně obsazený lidmi a ději, které do něho patří. Používáte pojem intervence. Proč nemluvíte třeba o instalaci? Intervence má v sobě oproti instalaci něco navíc: nepřehlédnutelné pronikání, silný vztah k místu a k lidem v něm. My známe slovo intervence v negativním kontextu. Vpád tzv. bratrských vojsk Varšavské smlouvy po Pražském jaru byla taky intervence, ale i tady mělo to slovo znamenat vlastně pomoc. Umělecká intervence je něco jako nabídnutá ruka, otevřené okno, šance, díky které můžete zahlédnout něco nového. Je to vlastně i ona „přímluva“ za někoho či za něco podstatného, jak se objevuje v názvu knihy. Nehledě na to, že slovo intervence je zcela běžné v současném galerijním prostředí u nás i v zahraničí. A co tomu říká laická veřejnost? Teď myslím lidé, kteří nemají pravidelnou zkušenost s moderním uměním, ale přicházejí do kostela a teprve tam se setkávají se současnými díly. Jakou máte s jejich reakcí zkušenost? Velkou předností našeho prostředí je, že do kostela u Karlova mostu chodí dnešní lidé, kteří žijí plně ve své současnosti, a to i té kulturní. A zároveň to nejsou jenom galerijně poučení diváci. Dílo se nemůže spolehnout na takový ten zacyklený, do sebe zahleděný kruh interpretace a odkazování, na který někdy narážíte v dnešním uměleckém provozu. Zažili jsme například, že před dílo Adrieny Šimotové někdo položil kytičku sněženek. To by se v galerii nikdy nemohlo stát! V kostele se reaguje na umění jinak, možná bezprostředněji a syrověji. A návštěvníci kostela už si zvykli, že naše intervence jsou vždy nějak nezvyklé, někdy až provokativní, že to je vždy určitá výzva. Sněženky jsou hezká odpověď na umělecký podnět. Zažili jste i odmítnutí? Samozřejmě nedostáváme jenom pozitivní odezvy. Hlavně ze začátku několik jednotlivců reagovalo velice negativně: že se to či ono nesmí, že to, co děláme, je blasfémie, že to či ono není adekvátní sakrálnímu prostoru, a tak dál. A jak jste s tím naložili? My jsme to všecko vzali a stále bereme jako příležitost k rozhovorům a prohloubení cesty, po které jsme se vydali. Pořádáme veřejné debaty nad podobnými kritikami, nad konkrétním uměleckým dílem a otázkami, které otevírá. Například jsme mnohokrát rozebírali: Co to je umělecké dílo? Co to je sakrální prostor? Jaká byla role umění ve středověku, jaká v baroku a jaká může být dnes? Tím se rozptylují prvoplánové předsudky, jako je třeba ten, že dynamické zacházení s uměním je něco zásadně nového, co jsme převzali ze současného světa umění. Dynamické zacházení s uměním? To souvisí s tím, že výtvarné umění a prostor mají v sobě vždy jistou proměnlivost. I obrázek pověšený na zdi se mění během dne, podle toho, jak na něj dopadá slunce, nebo i tím, v jakém rozpoložení k němu člověk přistupuje. Prostor je také závislý na charakteru světla. A plně ho vnímáme vlastně, až když jím procházíme, až když ho zažíváme v čase. Podstatou dynamického zacházení s uměním je právě ona interakce s divákem, i se samotným prostorem, proměňování jeho aktuální atmosféry. A tento přístup k umění a prostoru má historické paralely? V minulosti se s uměním v kostele zacházelo vždy s velkou svobodou. Při různých slavnostech se do kostela vnášely při procesích různé sošky a obrazy. A zase se vynášely. Středověké deskové oltáře se otevíraly a zavíraly podle proměny liturgické doby. Kostel se všelijak inscenoval, například do různých liturgických barev, aby se v postní době vizuálně zase zcela ztišil a všeho umění pokud možno zbavil. To není nepodobné touze současného umění vstupovat dočasně do veřejného prostoru. S uměním je tedy třeba hýbat? Trefně to vyjádřil malíř Georg Baselitz: „Vidíme jen nový obraz, staré obrazy nevidíme.“ Mám rád paralelu, že umělecký vstup do kostela je něco jako kázání, které v sobě nese pozitivní provokaci k novému náhledu, k novému přemýšlení, které je vždy nějak vyhrocené a jednostranné. Za čas se ke stejnému biblickému textu kazatel zase vrátí úplně jiným způsobem. Prostor kostela je místo, kam člověk obvykle přichází se svými niternými prožitky a asi velmi citlivě vnímá, když mu ten prostor pozměníte, když ho najde jiný, než čeká. Kostel je možná svým způsobem konzervativní prostředí... Ano i ne. Sám Salvátor je určitě konzervativní už hloubkou a kontinuitou své tradice. Na druhé straně tradice není nic neměnného a je třeba neustálého rozvíjení, abychom neustrnuli. Moje zkušenost z křesťanského prostředí je, že paradoxně starší lidé jsou méně konzervativní, použil bych jiné slovo: strnulí, než někteří mladí lidé, kteří si přečetli jednu nebo dvě knížky a hned ví, jak všechno má na věky věků být. Při druhém pohledu je kostel pro mě místem, kde se otevírá budoucnost, kde se dává příležitost tomu novému a často nezvyklému, kde se rozlišuje a kde se tříbí podstatné věci. Nemáte asi rád dělení na progresivní a konzervativní... To cítíte správně. Raději mluvím o strnulém a živém, proměňujícím se. Strnulé umění a strnulý kostel nikoho neobohacují. Pokud jde o ten existenciální rozměr, na který narážíte, podle mě je důležité si uvědomit, že kostel není prostorem pro nějaký od světa odtržený kult. Otázky křesťanství se týkají celého člověka. Lidé vcházejí s osobními problémy, s radostí, ale i s bolestí, se strachem z toho, co je čeká, mnohdy s nějakou hlubokou ránou, která se nedá zacelit. V současném umění, které do kostela klademe, se můžou setkat s reflexí toho, co si do kostela v této existenciální rovině přinášejí. Nikdo nečekal, ani Pavel Mrkus jako tvůrce a ani já jako kurátor, jaké paralely a asociace budou například rezonovat, když nechal na strop kostela promítat pomalé záběry ohromné masy padající vody. Zrovna v tu dobu vrcholila uprchlická krize a začaly přicházet ty děsné zprávy o tom, kolik lidí se utopilo ve Středozemním moři při pokusu doplout do bezpečné Evropy. Nebyla to samozřejmě jediná rovina tohoto díla, navíc v době jeho vzniku zcela nezamýšlená, a přesto pro mnohé nakonec tak silná a aktuální! V knize Přímluva za současnost píšete i o několika umělcích z Asie, instalace jednoho z nich se dokonce dostala na přebal knihy... Zvete ke spolupráci vždycky jen umělce tvořící z křesťanského přesvědčení? Pro nás není křesťanské zázemí či směřování umělce žádnou rozhodující podmínkou. Vlastně na to vůbec nehledíme. Když oslovujeme umělce, ptáme se po kvalitě jejich umění, a pak klademe důraz na to, aby zvládli práci s konkrétním prostorem, jak jsme o tom hovořili. To znamená, že musí být natolik vnímaví, aby nevznikla nějaká hloupá, laciná kolize, a zároveň natolik sebevědomí, aby k oboustranně obohacující konfrontaci a dialogu opravdu došlo. A nakonec plně důvěřujeme i oné existenciální kvalitě, protože věříme, že když se dotýkáme podstatných problémů člověka, tak to nemůže být nikdy vzdálené od evangelia.

Proč je někdy tak těžké chválit Boha nebo se k němu modlit? To proto, že sami spontánně nemáme zalíbení v tom, co je dobré. Ale zalíbení se dá vytříbit. Varujme se řídit se podle toho, co se nám líbí. Varujme se také toho, abychom si libovali v něčem, co se nám nelíbí. Bůh nás nechce k ničemu nutit! Naučme se své zalíbení zaměřovat na skutečně dobré věci. Utíkejme před banálními nebo nevkusnými situacemi, architekturou, hudbou, potravou či vztahy. Hledejme to, co je kultivované, vznešené, vkusné. Jsi schopen přiznat, že stejně jako v řadě dalších věcí potřebuješ i v oblasti vnitřního a duchovního života vytříbit vkus? „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý“ (Žl 34,9). Boží věci téměř vždycky chutnají jako mana. Je třeba si na ně zvyknout. Dokážeš přistoupit na to, že dobro, skutečné, jisté a základní dobro, se ti někdy nemusí zamlouvat, protože nevyhovuje tvé povrchní smyslovosti? V čem je dobré chválit Boha, přicházet k němu, dodržovat jeho zákon? Můžeš si nakonec oblíbit to, co se ti zprvu nelíbí? Jedině dvojí pohled – pohled víry a zkušenosti – ti umožní vkročit do této žádoucí dynamiky. Pohledem víry jsme s to spatřit skutečnosti, které smysly nevidí. A zkušenost blahodárného účinku disciplíny, již jsme si uložili, abychom se těmto skutečnostem podřídili, v nás zakotvuje to, co víra ohlásila. Je třeba, abys pozvolna nalezl v Bohu zalíbení, abys nechal rozeznít strunu, kterou vložil do tvého srdce. * * * Rozhodni se také, že budeš přijímat všechna protivenství, která ti vstoupí do cesty, i ta, která sis nezvolil a která provázejí běžný život. Přijímej je, využij je. Nastanou dny, kdy tě Bůh utěší tím způsobem, že potkáš některého z jeho přátel. Jindy tě bude zkoušet; budeš svědkem toho, jak se ti vzdalují bytosti tobě drahé, budeš se muset vzdát toho, co ti činilo radost. Neváhej a dej k tomu svůj souhlas; tímto způsobem tě nyní Bůh povede. Povede tě svou mocnou otcovskou rukou. Když ho necháš jednat, začneš pomalu rezignovat na své přání řídit si svůj život sám. Tímto způsobem, píše svatý Augustin, se otevírají „vnitřní oči, jediné schopné spatřit Ducha, který jakožto neviditelný nemůže být spatřen“.[1] Chceš následovat Krista? Pokud se ti někdy zrovna dvakrát nechce, řekni Bohu: „Chtěl bych chtít, dej mi tu milost.“ Zanech všeho! Všech svých plánů, svých myšlenek, svých úsudků i jistot, které sis vytvořil, a poslechni Pána, který ti praví: „Přijď a následuj mě.“ Tvým úkolem je samozřejmě rozpoznat sám své povolání, toto rozhodnutí však má svůj nezbytný rámec: postoj víry plné důvěry, jež je jednou z podob zřeknutí se sebe sama. Tváří v tvář takovému úkonu víry je každý bezmocný jako dítě. Škemrá o víru jako o dar. Avšak víme přesně, co chceme, když naše srdce ještě nesjednotila dlouhá známost s naším Pánem prostřednictvím modlitby? * * * Žádný svatý nikdy nemohl tvrdit, že dosáhl morální dokonalosti. Svatá Kateřina Sienská byla přesvědčená, že příčinou krize, jíž procházela církev její doby, jsou její hříchy. Na Svatopetrském náměstí stojí dvě sochy. První je socha muže, který byl před svým obrácením velkým hříšníkem a po celý život mu v těle zůstal osten, aby stále znovu zakoušel milost. Druhá socha představuje toho, jehož Mistr jmenoval knížetem mezi apoštoly, i když věděl, že ho brzy zapře. Zde však přichází obava: Nezničí hřích zcela dar vnitřního života? Chceme-li se před ním ochránit, nalezněme znovu sílu slabosti, naučme se počítat se sílou slabých, dívejme se na slabost silných. Otec Jeroným, který byl příkladem morální integrity, jaká byla v křesťanských rodinách jeho doby častá, to zakusil osobně: V této oblasti neexistují oslnivá vítězství. Jen věrnost. Modlitba je branou pokorných a jenom pokorní jsou ochotni projít touto branou na cestě k Bohu.[2] Každý, kdo usiluje o určitou kvalitu vnitřního života, musí umět zároveň na sebe i na ostatní upřít dostatečně pronikavý pohled, aby si byl plně vědom, že to nejhorší se může přihodit všem, i jemu. Dokud se člověk modlitby, ať už prostřednictvím osobní zkušenosti nebo soucitu s těmi, které miluje, blízkými i vzdálenými, nedotkl dna, toho dna, kterého se dotýkal celník, bude jeho modlitba vždycky trochu pokrytecká. Lidé Boha neodmítají pro něho samého, proto, že je Bůh. Jsou zcela připraveni ho přijmout. Odmítají ho však proto, jak zachází s člověkem. Nechtějí přijmout neštěstí, v nichž Bůh člověka zanechává, chvíle, kdy ho domněle opouští, rozpory a pobouření, jimiž Boží vedení lidského ducha podrobuje. Odmítají Boha, na kterého musí nekonečně dlouho čekat, což je nutná zkouška všech těch, kdo Boha hledají.[3] Bůh nás miluje i s našimi nedostatky. Jaký význam by mělo lidské přátelství a láska, které by na druhém přijímaly jen jeho přednosti? * * * Generace, která bojovala za svobodu proti komunismu, která viděla pád berlínské zdi a která v tehdejším Československu zažila konec komunistické moci, se dnes ohlíží za sebe. „To je ta svoboda, pro niž jsem se v mládí obětoval?“ slyšíme z úst křesťana, jehož syn žije v Novém Dvoře. Přislíbená svoboda zde stále není. Svoboda je skutečnost vnitřní. Utváří se v nás podle naší oddanosti Pánu. Není to iluze ani nic, co bychom si vydobyli silou pěstí. Bylo by fatální chybou (osobní, náboženskou, politickou), kdybychom se chovali, jako bychom už byli v zaslíbené zemi, u cíle svého putování, zatímco jsme pořád ještě na cestě. * * * Ať už patříme mezi zasvěcené osoby nebo ne, dokud se nesmíříme s tím, že naše tělo a srdce hostí ty nejrozličnější tužby, bude naší křesťanské zkušenosti chybět podstatný prvek. Tyto tužby si zaslouží být obětovány Pánu a spáleny jako celopal. Teprve potom můžeme začít utvářet svou osobnost v jednotě s Pánem, teprve pak se mu začne více podobat i církev a my můžeme začít budovat spravedlivější a lidštější společnost, která neklade překážky jeho následování. Ať už máme tvárnou nebo bouřlivou povahu, dokud si neuvědomíme, že k tomu, abychom mohli být otci, je třeba umět být nejprve syny a dospělými, bude naší lidské a duchovní stránce chybět podstatný prvek. Syn je schopný naslouchat a přijímat přirozenou i nadpřirozenou zkušenost; dospělý umí zdůvodnit, obhájit, naplňovat a dlouhodobě uplatňovat své volby. Může se dokonce stát, že předčí ponaučení otců. Ať už jsme žáci – Boží synové – nebo učitelé – otcové na místě Boha, našeho Otce a Pána –, dokud nepochopíme, že křesťanská zkušenost se předává až s věkem a zralostí jako dobré víno, uchovává se však v hliněných nádobách a stejně tak se i předává, nenaučíme se brát v úvahu neposlušnost synů a omylnost otců. Sníme o ideálních vztazích, které neexistují a tak zůstáváme sami, sklíčeni svými vlastními démony. Ať už jsme vlažní nebo zapálení, dokud se nenaučíme odlišovat ducha světa od Ducha Páně, hrozí nám ty nejhorší zmatky. První duch se totiž zlomyslně snaží napodobit druhého. Ve snaze milovat hříšníky – což je chvályhodné – budeme v pokušení nalézt v hříchu zalíbení. Nebo naopak z odporu vůči hříchu – což je správné – budeme mít tendenci vymezovat se vůči hříšníkům. Kristus miloval a miluje i dnes ubožáky, jako jsme my (a nám podobní), aby je uzdravil svou láskou. Má-li být toto uzdravení trvalé, vyžaduje velkou trpělivost. Nejlepší je vstoupit do tohoto proudu pokud možno již v dětství, vytrvat, když se výsledky zdají povzbudivé, neopouštět tuto cestu, když přichází zralý věk nebo když síly slábnou. Počítejme však i s tím, že se pouta zpřetrhají, stává se to. Přiznejme si to a ponechme si čas, abychom mohli požádat o odpuštění a nalezli novou rovnováhu. Ten, jehož jméno je Bůh-s-námi, nás neopustí. Nepochybujme o něm, i když je čekání někdy dlouhé. Život není procházka růžovou zahradou ani cesta po uhrabané pěšině. Prohry, spory, nemoci, smrt jsou stále přítomné. Pán nepřišel odstranit překážky, ale zdolat je nejprve místo nás, abychom je napříště uměli zdolat i my společně s ním. Úryvky z knihy Dom Samuela Jako sžírající oheň. Rozprava mnicha o prokazování milosrdenství, která vychází 12. dubna v nakladatelství Triáda. [1] Svatý Augustin, Sur saint Jean, 74, 4. Corpus Christianorum, série Latina n. 36, Brepols, s. 515. [2] Otec Jeroným, Valeurs; srov. Anne Bernet, Père Jérome, un moine au croisement des temps, op. cit., s. 374. [3] Tamtéž, s. 376.

V úterý 21. března 2017 od 10. do 15. hodiny a pak ve středu 22. března od 10. do 12. hodiny proběhne v prostorách Ústavu české literatury a komparatistiky (FF UK, 4. patro) v místnosti číslo 414 prodej některých titulů z nakladatelství Triáda za výjimečně nízké ceny (po 50 a 100 Kč za kus). Jde o knihy, které se k nám z distribučních sítí vrátily lehce poškozené (zažloutnutí, nepatrně natržený přebal atd.). Dále budou k dispozici jednotlivá čísla Kritického sborníku (jedno číslo za 5 Kč, dvojčíslo za 10 Kč, ročník 20 Kč). Kompletní seznam titulů: Adepti Matoušek Autoři Triády Havlík Básně sv.1 Čan Básně sv.3 Čan Březiniana II. - dokumenty, ohlasy, paralely 1966-2006 Holman Čekání v zástupu Blažíčková Člověk a stát Maritain Doba a slovesnost Pistorius Emigrantský snář Binar Eseje, kritiky, korespondence Franz Evropská literatura a latinský středověk Curtius Hlava žáru Binar Jak dosáhnout počestnosti Jouhandeau Josef Florian a Stará Říše Stankovič K teorii plastičnosti Rezek Knihy o poezii Blažíček Kritické příležitosti II Fučík Kritický sborník 1981-1989 -výbor ze samizdatových ročníků Kritika a interpretace Blažíček Listy z rodinné kroniky Kaufnannová Matné zrcadlo Olahová Města pravdy Lunc Mezi jednotou a růzností Guillén Místo pro náhody II Bachmannová Moje plány Sokol Moře Kolmačka Na ohnivém voze Dom Samuel Otevřené dopisy Guitton Paralipomena Fučík Po Bábelu Steiner Pod Minerviným štítem Preiss Podmínky volby Vašíček Povídání o pejskovi a kočičce Čapek Pozdní syn království Rejchrt Předpoklady tvorby Lopatka Půlnoční deník Goepfertová Stylistické studie z románských literatur Spitzer Šlépěje ve stopách na cestě Hernándezová Teď něco ze života Blažíčková Texty o literatuře Žilina Traktát o záchraně národa Tesař Ustavičné senzace poutníka K.H. Máchy Koloc Výstup na babylonskou věž Altmann Zamlčená diagnóza Tesař

Zůstat na okraji. Osobitý básnický hlas Josefa Friče Nakladatelství Triáda spolupracuje s Michalem Kosákem už řadu let. Před deseti lety jsme vydali jím připravené dílo básníka Čana a nyní začíná vycházet jeho kritická edice tvorby Josefa Friče. První svazek má titul Básnické sbírky. Josef Frič je jméno v české poezii poměrně neznámé. Co vás k němu přivedlo? Jeho knížka byla jedním z prvních titulů, které jsem pro Triádu dělal. Dostal jsem tehdy nabídku od Roberta Krumphanzla připravit sbírku Na ulici. Ležela v pozůstalosti a nebyla do té doby publikována, toto mělo být její první vydání. A díky tomu jsem se já dostal k Josefu Fričovi. Sbírka Na ulici vyšla v Triádě už v roce 2003. Ano. U některých věcí člověk ví, že je to první pokus a bude se k nim vracet. Tehdy jsme to vydání pojali jako přípravnou edici pro větší celek a ten začíná vycházet dnes, řekněme po třinácti letech, které od té doby uplynuly. Dal by se Frič jako básník přirovnat k někomu, koho třeba čtenář bude znát lépe, aby si uměl udělat představu, než knihu vezme do ruky? Jeho raná poezie bývala srovnávána s Wolkerem, ale jako každé přirovnání to kulhá. Objevují se i další přirovnání, k Janu Hančovi či Josefu Čapkovi, ale je to spíše problematické, pojmenovává to vždy jen část tvorby či některé Fričovy osobnostní rysy. Josef Frič se narodil v roce 1900. Jak reagoval na dobové tendence v umění? Jako mladý začal publikovat v novinách, tiskl v Tribuně, v Národních listech i jinde. Zařadil se do skupiny kolem vznikajícího prvního Devětsilu, kam vstoupil s přátelským kruhem umělců, z nichž nejbližší mu v té době byl podle vzpomínek malíř Alois Wachsman. Po jistou dobu s jejich poetikou souzněl, programových setkání se zřejmě podle sdělení v korespondenci příliš neúčastnil. Ve dvacátých letech je jeho básnická činnost celkem soustavná. Soudě podle novinových zpráv plánoval vydání sbírky. Už tehdy se měla jmenovat Umělé květiny, ovšem sešlo z ní, o tom nevíme nic bližšího. Jeho tvorba potom polevuje, ale zase se zvedá ve třicátých letech také povzbuzená přáteli. Na jejich výzvu potom vydává tu sbírku Umělé květiny v S. V. U. Mánes. Čemu se Josef Frič věnoval „v civilu“? Jakou měl profesi? Po škole pracoval v Daňkově továrně na letecké motory a krátce v Jedličkově ústavu. Pak začal pracovat ve firmě, kterou založili jeho otec a strýc – v továrně na jemné měřicí stroje. Ti také založili hvězdárnu v Ondřejově a v ní uplatnili mnohé zařízení, které se u nich vyrábělo. Josef Frič v továrně prošel údajně od nejprostších zaměstnání všemi provozy a po otcově smrti ji i řídil. Také překládal technickou literaturu a věnoval se dalším činnostem. Básnická tvorba tedy nevyplňovala jeho život, nebyl profesionální spisovatel. Čím je Josef Frič jako básník mimořádný? Jeho některé básně jsou mimořádné prostotou, jsou čisté, lehké, často se blíží písni, ale Frič dokáže svoji poetiku jakoby shodit nebo hovorovějším obratem depatetizovat. A k tomu jeho okrajovému postavení. Ačkoliv se možná jeví jako okrajový, vždycky měl kolem sebe čtenáře, kteří jeho poezii rádi četli, které právě tenhle způsob poezie oslovoval. Není to outsider, kterého bychom nově objevovali. Ta okrajovost byla jeho vlastní rozhodnutí? Odhaduji, že základní vnitřní nastavení Josefa Friče bylo nikam se necpat. Stál na okraji a poezii vnímal, alespoň později, jako svoji soukromou záležitost. Tak na něj alespoň vzpomínají ti, co ho znali. Zároveň asi ne vždy měl ideální publikační možnosti. V té době nemohl každý, kdo si vzpomněl, vydat sbírku jako dneska. Jeho první knížka Umělé květiny byla, soudě podle korespondence, iniciativou Fričových přátel Aloise Wachsmana a Adolfa Hoffmeistera. I druhá sbírka, Poslední milá, vyšla v šedesátých letech v Květech poezie z iniciativy přátel. V knize Josef Frič Básnické sbírky tedy čtenář najde Umělé květiny, o těch jste mluvil, sbírku Poslední milá a sbírku Na ulici. Je to všechno, co napsal? Jsou tu všechny jeho básnické sbírky. Dvě vyšly za života, jedna je tištěna z pozůstalosti. Sbírka Na ulici vychází podruhé, ale poprvé v kritickém vydání. Ačkoliv všechny tři už vyšly, je v této knize několik zvláštností. Poslední milá je zde otištěna ne podle vydání v edici Květy poezie, kde se jmenuje Večerní světlo, ale podle bibliofilie, která vyšla v edici Speciálky Františka Muziky. Její znění není tak známé. Liší se uspořádáním, obsahuje i tři básně, které ve Večerním světle nejsou, a také se odlišuje ve znění jednotlivých básní – ne moc, ale přece. Jaké jste měl pro kritické vydání k dispozici další zdroje? Díky tomu, že ta kniha vznikala dlouho, podařilo se za tu dobu jednak shromáždit velkou rukopisnou pozůstalost a jednak dohledat v archivech a v pozůstalostech Fričových přátel různá znění básní. Porovnávali jsme texty se všemi rukopisnými variantami, které jsme měli k dispozici, a stejně tak i se všemi dohledanými tištěnými básněmi. Tento korpus samozřejmě není úplný. První svazek právě vyšel, který bude následovat? V první knížce je poezie, k níž už se čtenář mohl dostat. Naopak další svazky představí texty, které vesměs nejsou známy vůbec, nebo jenom částečně. Jádro budou tvořit dosud netištěné básně z pozůstalosti. Druhý svazek má těžiště v poezii z dvacátých let, další svazek bude obsahovat převážně texty z šedesátých let, zahrne básně, vzpomínkové prózy a básnické překlady Josefa Friče.

Sciasciův esej-příběh je pokusem rekonstruovat drama, které předcházelo zmizení geniálního jaderného fyzika Ettora Majorany v roce 1938. Je navíc také strhující literaturou s detektivní zápletkou, již se Leonardo Sciascia s vlastní pozoruhodnou invencí pokouší rozplést. Svou morální naléhavostí Sciasciova esej může připomenout protiválečné prózy a dramata Karla Čapka, syžetově je také blízká divadelní hře Friedricha Dürrenmatta Fyzikové. Tiskou zprávu k vydání nové knihy najdete zde:

Název nové knihy Lenky Karfíkové Duše zrcadlo odkazuje k řeckému teologovi ze 4. století, Řehořovi z Nyssy, jemuž se autorka z velké části věnuje. Kniha o kořenech křesťanské teologie a filosofie byla připravena v rámci výzkumného projektu „Historie a interpretace Bible“ a fotografiemi ji doprovodila Věra Koubová. Podrobnosti najdete v tiskové zprávě zde:

Nakladatelství Triáda vydalo kolektivní monografii věnovanou Zdeňku Vašíčkovi, nazvanou Z přirozené potřeby kritického ducha. Portrét originálního historika, estetika a filosofa sestává z dvaceti dílčích textů zúčastněných autorů: Jaroslava J. Alta, Davida Bartoně, Jana Bouzka, Jana Brabce, Tomáše Dvořáka, Tomáše Hermanna, Jana Horského, Martina Hyblera, Václava Janoščíka, Jana Klápštěho, Petra Krále, Ivana Krause, Vlastimila Málka, Lubomíra Martínka, Miroslava Petříčka, Petra Placáka, Jana Šabaty, Viktora Šlajchrta, Jana Tesaře a Pavla Vašíčka. Podrobnosti ke knize jsou dostupné zde nebo v tiskové zprávě:

Aktuální echo na stránkách Institutu pro studium literatury věnuje Michael Špirit trojdilné knize Josefa Serinka a Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie.

Do 31. 12. 2016 můžete následující knihy pořídit při objednávce na našem e-shopu s ještě výraznější slevou: Vladimír Binar Emigrantský snář Původní cena: 346 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 99 Kč Josef Čapek Povídejme si, děti! Původní cena: 219 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 149 Kč Eric Heuvel – Ruud van der Rol – Lies Schippers Hledání Původní cena: 159 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 99 Kč Eric Heuvel Rodinné tajemství Původní cena: 159 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 99 Kč Petr Holman Březiniana II Dokumenty, ohlasy, paralely, přesahy 1966–2006 Původní cena: 799 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 299 Kč Heda Kaufmannová Listy z rodinné kroniky Původní cena: 246 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 99 Kč Raïssa Maritainová Velká přátelství Původní cena: 388 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 199 Kč Petr Rezek K teorii plastičnosti Původní cena: 346 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 49 Kč Šimon Wels U „Bernatů“ Původní cena: 258 Kč. Cena platná do 31. 12. 2016: 99 Kč Ke každé objednávce navíc získáte jako dárek knihu Přemysla Havlík Autoři Triády a při objednávce nad 1500 Kč ještě knihu Lva Lunce Města pravdy. Nabídka platí do vyprodání zásob.