Search this site

Básník Marcin Kurek a překladatel Jaroslav Šubrt představí 9. prosince 2014 od 19.30 hodin v Café Fra, Šafaříkova 15, Praha 2, knihu Marcina Kureka Oleandr. Pořádá Polský institut v Praze. Srdečně vás zveme!

Srdečně vás zveme na setkání nad novou edicí audionahrávek autorských čtení současných předních českých básníků, spisovatelů a překladatelů, které se uskuteční 19. listopadu 2014 od 19 hodin v Knihovně Václava Havla v Ostrovní 13, Praha 1. Ukázky ze svého díla přečtou Petr Král, Lubomír Martínek, Oldřich Král a Andrej Giňa. Ze záznamu zazní hlasy Pavla Zajíčka a Ivo Vodseďálka. Večerem provázejí Robert Krumphanzl, Ivan Arsenjev a Michal Holubec. O společném projektu studia Bytrouška, nakladatelství Triáda, Nadačního fondu Martiny a Martina Růžičkových a Ivana Arsenjeva se více dozvíte zde. Pozvánka ve formátu jpg ke stažení zde.

Srdečně vás zveme na setkání nad knihou Pavla Kuneše Pár kroků do křesťanství bez černých i růžových brýlí v knihkupectví Ostrov, Ostrovní 17, Praha 1, 21. října 2014 od 17.30 hod.

Sedmi nahrávkami, které vyjdou během letošního podzimu, zahajujeme vydávání autorských čtení předních českých spisovatelů a překladatelů. Představí se na nich Andrej Giňa, Oldřich Král, Petr Král, Lubomír Martínek, Jáchym Topol, Ivo Vodseďálek a Pavel Zajíček. Režijní a dramaturgickou práci řídí Ivan Arsenjev. Jako zvukař se na nahrávkách podílí Jan Hála. Na koncepci a edičním zpracování obálky se podílejí Robert Krumphanzl a Ivan Arsenjev. Grafickou úpravu připravuje Jakub Suchý, který je také autorem značky edice. Autorkou portrétních fot na titulu obálky je Irena Vodáková. Součástí kompaktního disku je trojdílná rozkládací obálka, která obsahuje medailon autora a krátký esej o díle autora. Autory připojených původních esejů jsou literární kritici, historici a publicisté. (Jen v případě, že autorem je překladatel, který čte ze svého překladu, píše průvodní text o překladu sám.) Cílem edice je šíření a propagace kvalitní literatury. Edice chce oslovit nejširší okruh zájemců o literaturu, zvláště pak též studenty a pedagogy středních a vysokých škol. Kromě tohoto svého druhu osvětového působení má edice též dokumentární rozměr: záměrem je zachycovat na kvalitním, studiovém záznamu hlasy autorů, interpretujících svá díla. Každý zvukový nosič (CD) přináší čtení jednoho autora, jímž je básník, prozaik, esejista či překladatel. Obsah čtení určuje oslovený autor sám. Limitující je pouze rozsah, ohraničený zhruba 70 minutami. Nahrávky vycházejí v omezeném nákladu pouze na CD, nebudou tedy šířeny například jako soubory ke stažení na internetu. Edice Hlasy vznikla na jaře 2014 z iniciativy pražského zvukového studia Bystrouška. Vydavatelem edice je občanské sdružení Hlasy, založené v létě 2014. Jeho zakladateli a členy sdružení jsou Michal Holubec, spolumajitel Studia Bystrouška, Robert Krumphanzl, spolumajitel Nakladatelství Triáda, Martin Růžička, předseda správní rady Nadačního fondu Martina a Martiny Růžičkových, a scenárista a dramaturg Ivan Arsenjev. Aktuálně vydané tituly najdete na webu Triády v rubrice čtení na CD, chystané tituly v rubrice připravujeme.

Smutek se mísí se zlostí na tvrdou a lhostejnou skutečnost, ale spojuje se také s návaly vděčnosti, že jsem měla v životě to štěstí Gertrudu poznat a nazývat se její přítelkyní. V předposledním dopise v polovině července mi ještě stihla napsat: „Adam Drda mi připravil zorganizováním mé výstavy v Kutné Hoře vítané setkání s přáteli, vzácný dar! Robert Krumphanzl, Šubrtovi, Ty naproti mně, Miloš Doležal vedle...“ My, kteří jsme v sobotu 14. června do Kutné Hory přijeli, si dobře pamatujeme, jak jsme byli plní radosti, že je Gertruda tak svěží, mladistvá. Danuška Marková dokonce vyslovila, že je to přímo zázračné, aby byl někdo v devadesáti tak plný života a zájmu o druhé lidi a opakovaně litovala, že ji nemůže vidět její stará maminka, že by ji to povzbudilo. Uběhlo šest týdnů a je všechno jinak. „Eliško, Gertruda ve středu zemřela,“ uslyšela jsem včera z mobilu hlas Jany Frankové. „Cože? Co se stalo?“ – „Její slabé srdce to nevydrželo.“ Ve středu 30. července? Před třemi dny, to jsme byli s mým mužem Honzou na chvíli v Brně. Ještě jsem odtud napsala na pohlednici Gertrudě pozdrav do Rosenheimu a plánovala, že jí v neděli, tedy dnes, napíšu delší dopis, jak jsem to posledních deset let mívala ve zvyku. Dvakrát do měsíce dopis psaný rukou v obálce se známkou. Gertrudiných dopisů mám naskládáno do čtyř krabic od bot, ani jsem je nespočítala. „Moje drahá zlatá Gertrudo,“ tak bych začala svůj dopis. Měla ráda, když jsem ji tak nějak podobně oslovovala, psala, že ji to vždycky zahřeje. Asi bych jí popsala naši cestu do Brna, jak tam měl Honza práci a jak jsme se pak procházeli po městě, koupili si tři knížky, to by ji zajímalo, někdy chtěla, abych jí poslala knížku, kterou jsem četla. Teď už není dopis komu poslat. O Gertrudě Goepfertové jsem se dozvídala postupně. Nejprve to byl obrázek ze starého Kyjova, města mého dětství. „Šištót“ jej nazvala a otiskli jí ho v kyjovském měsíčníku. „Na Šištótě“ se říkalo skupince domů chudých lidí na kraji města, od šedesátých let jsou zbourány. Tehdy jsem si myslela, že malířka žije někde v Praze a v Kyjově prožila mládí, jako já. Později vyšla Gertrudě v Atlantisu básnická sbírka Zimní klavír, z níž jsem se o ní dozvěděla trochu víc. Nejvíc jasno mi do mé představy o malířce a básnířce přinesl medailon otištěný v Revolver Revui někdy koncem devadesátých let, který připravil Miloš Doležal. Toužila jsem se s ní poznat. Adresu do Rosenheimu jsem získala od Markétky Hejné, a jakmile mi vyšla roku 2004 knížka v Emanu, napsala jsem jí svůj první dopis, přibalila knihu a odeslala. Necelý rok nato jsme se naživo setkaly u Doležalů Na Pejškovně, kde Gertruda četla ze svého Rodokmenu, vydaného v Triádě. Krásná osmdesátiletá žena, seděla na dřevěné židli ve velké stodole a při některých pasážích se sama zajíkala smíchy. Poznali jsme tam i její dceru Grušu. Od té doby trvalo naše přátelství. Vyměnily jsme si stovky dopisů, výstřižků z časopisů, mám od ní spoustu malých obrázků, pohlednic ptáčků. Jednou u nás pobyla celý týden v Praze, když měla výstavu v galerii v Břehové ulici, ale hlavně jsme si psaly, rukou na papír, po staru. Gertruda nechtěla psát ani na psacím stroji, natož používat elektronickou poštu. Je mi moc líto, že už nemůžu svazek papírových obálek naplnit dopisy, také poštovní známky do Německa zůstanou ve zvláštní krabičce netknuté. Bude mi smutno po milé Gertrudě. Do konce srpna ještě trvá výstava jejích obrazů v galerii GASK v Kutné Hoře a znovu moc v duchu děkuji Adamovi Drdovi, který se o výstavu a poslední nádherné setkání s Gertrudou zasloužil. Do úplně posledního dopisu mi Gertruda vložila pozvánku na novou skupinovou výstavu obrazů v galerii Im alten Rathaus v Prienu, městě nedaleko Rosenheimu. Od července do konce září tam Gertruda vystavuje své dva obrazy, které pojmenovala Winter I a Winter II. Věřím, že Gertrudina duše pokojné spočinula v Boží náruči. Psáno v neděli 3. srpna 2014 v Bučicích Nakladatelství Triáda vydalo dvě knihy Gertrudy Gruberové- Goepfertové, Rodokmen (2003) a Půlnoční deník (2005, 2. vyd. 2009). Na stránkách Triády vyšel 16. dubna 2014 článek Adama Drdy Gertrudě GG k narozeninám. Tři portréty GGG obsahuje publikace Přemysla Havlíka Autoři Triády (2010).

Institut pro studium literatury uveřejnil u příležitosti šestnáctého výročí úmrtí Vladimíra Neuwirtha, teologa, spisovatele, překladatele, kulturního historika a organizátora kulturního života, bibliografický soupis jeho prací. Soupis obsahuje Neuwirthovy původní texty, včetně nepublikovaných, překlady, ediční práce a ohlasy. Nakladatelství Triáda vydalo v minulých letech dvě Neuwirthovy knihy: Apokalyptický deník a Vcházení do Evropy.

Malířce a spisovatelce Gertrudě Gruberové-Goepfertové je devadesát let. Těžko tomu věřit. To je obvykle laskavá fráze, užívaná při podobných úctyhodných příležitostech, ale myslím to vážně: když s ní člověk je, má pocit, že se potkal spíš s blízkou vrstevnicí, protože Gertruda opravdu působí mladě; je krásná, hodná, jiskřivá, těší ji mluvit s druhým o všem možném, o knihách, o Vysočině, o Německu, o exilu i o psech, o dění doma. Žije „postaru“ – žádný internet, mobilní telefon ani televize – má tedy prostor na přemýšlení, ví toho víc než lidé závislí na přísunu aktualit. Je příjemné jít s ní v Rosenheimu do řecké hospody nebo jen tak sedět v její kuchyni u čaje. I když vím, že její život byl a je v mnoha ohledech těžký, nepamatuju si, že by si stěžovala. Smutná jistě bývá, ale smutek nejsou stížnosti. Je pro mne čím dál těžší psát o někom, koho znám a koho jsem si oblíbil – nejsem umělecký kritik a osobní prožitky bývají nepřenosné, nepředatelné, znějí banálně. Jak zachytit nedělní odpoledne v Gertrudině bytě, její jemný dívčí obličej, měkké světlo, pronikající do místností, klid mezi obrazy a malovaným venkovským nábytkem, kupovaným v chudých dobách po bazarech? Jak popsat její hlas, aby z toho něco měl i někdo druhý? ● Gertruda Goepfertová se narodila 16. dubna 1924 v Janštýně na Vysočině ve sklářské rodině. Otec se často stěhoval za prací, rodina žila v Hudcově na Teplicku, v Praze a v Kyjově. Do Janštýna jezdívala malovat na sklo Zdenka Braunerová, viděla jeden z Gertiných dětských obrázků, líbil se jí a prohlásila, že z holčičky třeba jednou bude malířka, „což moji rodiče vzali jako orákl sudičky nad kolébkou. Braunerovou ctili nesmírně a moje budoucnost jim byla jasná.“ Letní prázdniny trávila Gertruda na statku u dědečka v Kunemili poblíž Světlé nad Sázavou nebo u tety v Loukově. „Na to jsme se vždycky těšili. … Cesta a pobyt v Kunemili, to bylo osvěžení. Naši, chudáci, nic neměli, tatínek byl čas od času nezaměstnaný, a tam jsme se vždycky o prázdninách najedli a taky trochu spravili.“ Ze vzpomínek na pobyty v Kunemili a na tehdejší rozmluvy se zrodila kniha Rodokmen (Triáda 2003). Statek na kopci byl „vzorem soukromého království, které člověku stačí a odkud se cestovat nechce. Smečka šílenců za desetiletí komunistické hrůzovlády se zasloužila o jeho zničení.“ Zanikla i usedlost v Loukově poblíž kostela sv. Markéty, před rokem 1989 ji zbořili. Nikdy prý Gertruda nepochybovala, že se stane malířkou, ale brzy začala také psát, už na obecné škole tiskla krátké texty v dětské příloze Národní politiky, vzpomíná si na povídku Rackové na Vltavě. Její první „dospělá“ próza Trh v Kyjově vyšla ve Studentském časopise (č. 18/1938–1939, je také v knize Choroš, Trinitas 2002). Kolem SČ, kde tiskla literární práce i grafiky, se postupně vytvořila síť přátel, seznámila se s Josefem Hiršalem, Vítězslavem Kocourkem a dalšími. Působila na ně jako zjevení: „Tato dívka je tak úžasná, že se mi zdá, že je z kříšťálu. Člověk se bojí něco napsat, aby ji hlouběji neporanil,“ psal Kocourek v dopise Hiršalovi v dubnu 1940. Dívám-li se dnes na její tehdejší akvarely, na Morový průvod, Návštěvu v blázinci nebo Posluchače rádia, čtu-li její dopisy a prózy, je mi ta fascinace srozumitelná: křehkost, spojená s vyzrálostí u šestnáctiletého člověka nebývalou. Nacistická okupace mladé přátele silně zasáhla (názorově se rozešli až po válce), v květnu 1940 šestnáctiletá Gertruda Hiršalovi píše: „My se těšíme a někde daleko se vraždí lidé. Vyjasní se? Čekáme na Den, zaťaté zuby…“ A o pár měsíců později: „Já vím, není se čeho chytit, není nic slyšet a nic nevidíš, jen na okno cvaká déšť, nějaká unylá ženská ruka jako by sahala z přetrvávajícího pološera. Jako by stromy nevěděly, proč pláčou. No, útočiště tonoucích je daleko a svítat ještě dlouho nebude. A přece je den, nelítostný den, kdy lidé jsou si nejdál. Člověk v té chvíli musí v něco věřit…“ Za okupace v Kyjově odmaturovala (1943), pak ji „totálně nasadili“ do sklárny. Dívka „z křišťálu“ dostávala ránu za ranou: její otec v té době zahynul při železniční nehodě, maminka onemocněla tuberkulózou a léčila se – neúspěšně – v sanatoriu v Humpolci. Gertruda publikovala i v časopisech Práce a Jitro, hlavní zlom v jejím osobním a intelektuálním životě ale nastal, když se seznámila s Janem Čepem, Janem Zahradníčkem (přispívala pak do Akordu i Řádu) a jejich prostřednictvím s právníkem Leo Gruberem, za něhož se roku 1944 provdala a měla s ním později pět dětí. Po desítkách let na tu dobu vzpomíná: „Seděli jsme, bylo to za války, na hliněném jílovitém náspu blízko Hradiska, pozorovali krvavý západ slunce (nemluvila jsem, dokud mě někdo přímo neoslovoval), nejnaléhavěji si vybavuju Zahradníčkovo apokalyptické vidění budoucnosti, neutěšených vyhlídek (vůbec ne těšení na to, ,až to skončí‘), nejspíš tam byl i Čep, Vodička, snad i někdo z olomouckých známých, asi pět mužů, mne jejich závěry a tušení ochromovaly; sotva si uvědomovali, vírou silní a životem otužení, jak jejich rozmluva působí na mladou roztřesenou holku, která si málem zoufá nad svou zbytečností (nepotřebností) v obludném (nemilosrdném) světě.“ (Revolver Revue č. 39/1999) Když roku 1945 nastoupila ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze k prof. Františku Tichému, v jehož ateliéru inklinovala většina studentů ke komunistické straně a ideologii, držela se svého: „Kluci komunisticky blbli, někteří byli dost agresivní. Já jsem chodila někdy ráno před školou do kostela a oni mne atakovali. Netajila jsem svou nechuť, a oni svou nelibost k mému přesvědčení také neskrývali. Do svazu mládeže jsem se nepřihlásila. … Ale ne z nějakého protestu, říkala jsem si, že do žádných spolků nepolezu, nejsem členem žádné politické strany, nechodila jsem do Sokola ani do Orla, nikam. Neměla jsem spolky v oblibě…“ Gertrudiny výhrady ke komunistické ideologii nevycházely jen z víry a z okolnosti, že žila v katolickém intelektuálním prostředí – byla to i nechuť solitéra ke kolektivismu a davovým vášním: „Především jsem se děsila všeobecného poblouznění, útěku do světa chimér a hesel, vzdáleného rozumové úvaze i citovému vnímání skutečnosti. Ráj na zemi! Jako by bolest a smrt neprovázely život neoddělitelně, jako by utrpení bylo vyhladitelné, a ne očistné. Bála jsem se, že budeme násilím manipulováni a vyháněni ze světa závratných výšek a tajemných hloubek na ploché organizační pole.“ Z ateliéru F. Tichého zřejmě odmítla vstoupit do svazu mládeže jako jediná, spolupracovala v těch letech s Jakubem Demlem a Marií Rosou Junovou, ve škole roku 1947 raději přešla k Antonínu Strnadelovi:„Tam to totiž vypadalo úplně jinak, jiná atmosféra, bylo tam pár komunistů, ale ne tak agresivních, a také pár sympatických lidí, jako Stanislav Kolíbal a Jiří Šindler, s těmi jsem se kamarádila.“ Po převratu v únoru 1948 na Gertrudu Gruberovou-Goepfertovou manžel naléhal, aby oba odešli na Západ. Získala tehdy cenu ministerstva průmyslu za návrhy nálepek na krabičky od sirek, a díky tomu se jí podařilo vyřídit si studijní pobyt v curyšské tiskárně Orell Füssli: „Nechtělo se mi ven. Manžel (byl o jedenáct let starší a vykali si – pozn. A. D.): ‚Když to bude zlé, tak tam zůstanete a já přijdu taky.‘ A já jsem si od něj vymínila, že když zle nebude, tak se vrátím.“ Bylo zle, a Gertruda už do Československa nepřijela, odcestovala do Paříže, kde se zapsala na Státní akademii výtvarných umění – École Nationale Supérieure des Beaux-Arts. Získala stipendium, chodila do ateliéru Mikuláše Unterstellera a později Maurice Brianchona. Akademii navštěvovala tři roky, v Paříži se mimo jiné znovu setkala s Janem Čepem, a přes jeho známého, předsedu svazu francouzských katolických spisovatelů, udržovala telefonický kontakt s manželem. Leo Gruber, jemuž v ČSR hrozilo zatčení, se do Paříže dostal jako uprchlík, tajně přešel hranice s pomocí básníka a poté dlouholetého politického vězně Zdeňka Rotrekla. „Bydleli jsme v podnájmu na bulváru Raspail a později ve studentském domově na bulváru E. Quinet. Na podzim roku 1950 se nám narodil syn a v zimě 1951 dcera. Toho roku jsem vystavovala samostatně v Maison des Beaux Arts a o rok později se dvěma kolegy ve známé Galerii St. Placide.“ Ve Francii L. G. pracoval jako dělník v továrně na barvy, později jako účetní ve velkoobchodě s cukrem – peníze však rodině nestačily, a když se mu v roce 1952 naskytla příležitost nastoupit do mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa, odstěhovali se Gruberovi do Bavorska. Gertruda odcházela z Paříže jen nerada a také tehdy omezila výtvarnou práci, musela se starat o domov a děti. „V té době jsem nemohla pracovat, nemohla jsem se systematicky věnovat malbě … Tak jsem dělala alespoň linoryty, vánočenky a obálky na české exilové knížky. Protože to se mohlo kdykoliv přerušit – a zase začít, když byl čas.“ K pravidelnému malování se vrátila až v pozdějším věku, ale psaní ani výtvarnou práci nikdy zcela nepřerušila. Její básně a kresby vycházely v exilových periodikách Hlas domova, Kruh, Nový život, Okno dokořán, Perspektivy, Proměny, Svědectví, Text, Zápisník, Zpravodaj. Spolupracovala s Křesťanskou akademií v Římě, kde také v roce 1966 vyšla její básnická sbírka Hejna stehlíků, další sbírku poezie Ohňostroj marnosti publikovala roku 1975 ve Švýcarsku v edici Akt. Kromě již zmíněných knih vydalo nakladatelství Triáda roku 2005 soubor krátkých próz Půlnoční deník a v brněnském nakladatelství Atlantis vyšel v roce 2003 Zimní klavír, souborné básnické dílo; stejný nakladatel připravuje k vydání i knihu vzpomínek. V roce 1975 se Gertruda Gruberová-Goepfertová odstěhovala s rodinou do Rosenheimu – a od té doby také psala cestopisné črty o bavorských vesnicích, doprovázené vlastními kresbami. Vycházely v novinách, a poté knižně, pod titulem Oberbayerische Dorfskizzenblätter (Drei Linden Verlag 1984) a Neue Dorfskizzenblätter aus Oberbayern (Edition Förg 1997). V Bavorsku mnohokrát vystavovala, její obrazy jsou v tamních galeriích, v České republice se chystá první velká výstava jejích obrazů na červen 2014 v Galerii Středočeského kraje v Kutné hoře. ● Myslel jsem na Gertrudu Gruberovou-Goepfertovou teď v dubnu často, mimo jiné když se všude připomínaly pětaosmdesáté narozeniny Milana Kundery a v každém druhém ze stovek láskyplných a obdivných textů se kdosi absurdně pozastavoval nad tím, jak si „Češi nedovedou vážit úspěšného autora“, který je „representuje v cizině“. I Gertruda je exulantka, zná ji tu však jen pár lidí, především díky péči Miloše Doležala, který ji znovu uváděl do českého kulturního kontextu. Její život je na rozdíl od toho Kunderova rovný, její tvorba nemódní, nepodbízející se, žurnalistickým měřítkům „úspěchu“ je vzdálená, vzpírá se jim. S Kunderou to mají redaktoři lehké; introvertnější umělce, jako je Gertruda Gruberová-Goepfertová, je třeba s jistým úsilím objevit. I když zas až taková „dřina“ to není – jsou tu její knihy, a například v Revolver Revue č. 39/1999 vyšel obsáhlý portrét, který připravil právě M. Doležal. Z tohoto portrétního bloku, a z interview, které jsme s Gertrudou natáčeli asi před čtyřmi lety v Rosenheimu, pocházejí i citace v tomto textu. Gertruda Gruberová-Goepfertová, autoportrét, 2008

Prvé moje setkání s básníkem Máchou se odehrálo při rekonstrukci jeho cesty do Krkonoš v roce 1983. Ohlasem potkávání byla knížka Rozčilené cesty Karla Hynka Máchy po hradech spatřených. Druhá knížka Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy vznikla díky rekonstrukci Máchovy cesty do Itálie v roce 1997. Obě tato setkání mne přivedla i do rodiny potomků největšího básníkova přítele Eduarda Hindla. S panem Václavem Hindlem jsme se spřátelili a společně navštívili i Klášter Hradiště, kde kdysi bydlel a pracoval ve zdejším zámku jako panský úředník Eduardův otec Tomáš Hindl. Václav Hindl Tomáš Hindl (1784–1869) Eduard Hindl (1811–1891) Je známo, že za přítelem Eduardem Mácha často na Klášter zajížděl. Prokazatelně zde přespal v roce 1833 v březnu a ještě jednou v srpnu při prázdninové cestě do Krkonoš, o Velikonocích 1834 a v dubnu 1835 při putování s přáteli Kudrnou, Strobachem a Eduardem Hindlem po boleslavském kraji. Není vyloučeno, že i někdy jindy. Kresba Kláštera od Karla Hynka Máchy V krajině kolem Kláštera Hradiště, nazývaného po své patronce Ostrovem svaté Anny, žilo v minulých dobách také mnoho mých předků. Postupně jsem se to dovídal z dokladů, když jsem se začal zabývat rodinnou genealogií. Věděl jsem, že tito lidé museli navštěvovat klášterskou kancelář za vyřízením svých záležitostí, a že se tedy s Hindlovými potkávali. A proč tedy ne s Máchou? Ve výpisu z matriky z roku 1834 o narození vnučky mého prapředka Jozefa Pachmana mne zaujala věta, že matkou vnučky byla dcera „vrátného z Kláštera N 18“, a toto sdělení se opakovalo i u zápisu kmotry Kateřiny, „dcera Jozefa Pachmana vrátného“. Výpis z matriky – 23. října 1834 narozena Marie Catharina, matka Anna, dcera Jozefa Pachmana, vrátného z Kláštera N. 18 Jak vypadala geografická situace na zámku Klášter Hradiště nám ukazuje mapa z roku 1842. Budova s číslem popisným 18, mezi kostelem a zámkem, kde Jozef Pachman bydlel, je v polohopisném plánu identifikována jako byty. Pod číslem popisným 20 je veden areál zámku. Klášter 1842, N. 18 a N. 20 = zámek Polohopisný plán Kláštera. 1 – silnice od Mn. Hradiště obíhající pod kopcem a vzhůru na náves od ní odbočuje: 2 – cesta ke mlýnu, 3 – cesta k Mukařovu, 4 – ke dvoru a dále k Jivině, 5 – starý příjezd od města, 6 – kostel P. Marie, 7 – škola, 8 – starý portál, 9 – nový vjezd do dvora, 10 – kanceláře, 11 – byty, 12 – kolna (č. 8–12 na místě bývalého chrámu), 13 – nové stavení pivovarské, 14 – vjezd do bývalého zámku(nyní pivovaru), druhdy kláštera v někdejší věži, 15 – nový přístavek, 16 – dvůr, 17 – zadní stavení, 18 – zahrada v nižší ohradě, 19 – věže nárožní, 20 – snesené věže zámecké, 21 – bývalé parkány, 22 – starý pivovar Schéma klášterského zámku znázorňuje nejen vjezd do zámku, ale i umístění vrátnice s oknem a dveřmi do vjezdové chodby a oknem s průhledem před zámek. Fotografie z počátku dvacátého století pak situaci reálnou. Vjezd do zámku, vrátnice (světlé rysy značí přístavbu pivovarskou) Průčelí bývalého zámku Brána bývalého zámku To vše ukazuje, že Jozef Pachman se s Hindly nemohl nepotkat, že s nimi zcela jistě, třeba i jen v rámci své funkce, hovořil a že básníka Máchu téměř jistě vídal. Za přítelem Eduardem nechodil Mácha jenom na Klášter. V létě 1832 podnikli oba přátelé cestu z Prahy přes Kokořín do krajiny podbezdězské, kde Eduard pracoval. Od začátku roku 1832 byl zaměstnán coby praktikant na zámku městečka Hiršperk, dnešní Doksy, a to až do 1. března 1835, kdy nastoupil do úřednické služby na Klášter. Takový byl postup na valdštejnském panství při výchově hospodářských úředníků. Všichni museli nejdříve projít praxí v Doksech, aby se seznámili s rybníkářstvím a chovem ovcí. Již zmíněný výpis z matriky z 23. října 1834 o narození vnučky Jozefa Pachmana, nám ještě říká, že otec narozeného děvčete, třicetiletý Pachmanův zeť Václav Čupík, je zaměstnán ve stejné době a na stejném místě jako Eduard Hindl coby „čeledín v Hiršperků“. Výpis z matriky – 23. října 1834 narozena dcera Václava Čupíka, čeledína v Hyršperků, zetě Jozefa Pachmana Další výpis z matriky – tentokrát z roku 1852, kdy tentýž Václav Čupík provdává dceru, hovoří o něm jako o šafáři na valdštejnském zámku Studénka. A protože šafář byla funkce hospodářského zřízence, který měl na starosti obhospodařování polí, chov dobytka, drůbeže a dohlížel až na jedenáct poddaných, čeledínů a děveček, lze předpokládat, že v roce 1834 absolvoval v Doksech obdobný zácvik jako Eduard Hindl, a že se tedy mohli vídat. Výpis z matriky – 19. října 1852 oddána Marie Čupíková, dcera Václava Čupíka, šafáře ze Studénky Matriční doklady z 16. února 1846 uvádějí domkáře Jozefa Pachmana již jako bývalého vrátného. A protože jeho působení v panské službě bylo zřejmě úspěšné, nastupuje na jeho místo syn, jak vidíme z dokladu ze dne 22. února 1846. Nejprve žije jako kdysi otec v bytě domu č. 18. V matričním výpisu z 20. listopadu 1846 již ale bydlí tento nový vrátný v č. 20, tedy v bytě na klášterském zámku, stejně jako Tomáš Hindl se synem Eduardem. Výpis z matriky – 16. února 1846 provdána Barbora, dcera Josefa Pachmana, bývalého vrátného na Klášteře Výpis z matriky – 22. února 1846 zemřel vnuk Jozefa Pachmana, Jan, syn syna Josefa, vrátného, Klášter N. 18 Výpis z matriky – 20. listopadu 1846 zemřela vnučka Anna, dcera syna Josefa vrátného, Klášter N. 20 = zámek Za toto moje třetí setkání s básníkem Máchou při rekonstrukci cesty šesti generací mých předků musím poděkovat Augustinu Kolocovi, Anně Mocové, Anně Ševčíkové, Marii Čupíkové, Václavu Čupíkovi, Anně Pachmanové a Jozefu Pachmanovi, vrátnému z Kláštera. Genealogický vývod Klášter Hradiště, pivovar – bývalý zámek, současný stav

1. Josef Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce 2. Karel Čapek – Josef Čapek – Devatero pohádek 3. Anne Franková – Deník 4. Zbyněk Hejda – Básně 5. Paul Klee – Pedagogický náčrtník 6. Josef Čapek – Publicistika 2 7. Anna Blažíčková – Teď něco ze života 8. Dom Samuel – Celým srdcem. Úvahy o budoucnosti křesťanství v našem světě 9. Friedhelm Mennekes – Nadšení a pochybnost. I / Nové umění ve starém kostele 10. Zdeněk Vašíček – Jak se dělají filosofie 11. Boris Ejchenbaum – Jak je udělán Gogolův Plášť a jiné studie 12.Wassily Kandinsky – O duchovnosti v umění 13. Zbyněk Hejda – Kritiky a glosy 14. Ivan Blatný – Pomocná škola Bixley 15. Martin Wels / Jaroslav Vrchlický – Jarní romance 16. Otec Jeroným – Možnosti a melodie 17. Hans-Georg Gadamer – Pravda a metoda II. Dodatky. Rejstříky 18. Eliška Vlasáková – Byla jsem s našima na procházce 19. Josef Čapek – Beletrie 1 20. Elena Lacková – Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou

„Proč mluvíte o andělech? – Proč? Jen tak zbůhdarma. Z potřeby poesie,“ dá se číst u Vančury. Čím to, že i na sklonku mých dní tady ta potřeba stále je? Dokonce možná mnohem silněji než kdysi, neboť teď již nemusím psát básně. Třeba je to tím, že vyprchala ze mne jakási ostražitost před střízlivostí, upjatostí, rolí hraním, už dávno nedbám, jak a kým bych chtěl být lidmi viděn, nahlížen, obhlížen, nepřehlížen. Jedu si venku a zpívám si kostelní písně, a když se dotýkám stromů, mísím pohanské s křesťanským a nemám to ani za obřad, ani za počínání bláznovo, nýbrž za to, co pochází z té potřeby poesie. A i ty básně, jež si říkám doma i venku, venku víc, jsou více mumláním, těšením se ze slov, než čímkoli, co zatíží mysl obsahem, poselstvím, naléhavostí. Vždyť obsahy, významy tak nějak léty znám. Má stejný účin pro duši, recituji-li si „Na žerď podzimu korouhev chvály“, anebo za krásného počasí v extatickém pokyvování tělem si jmenuji dle Elytise středozemní větry, tyhle: mistral, levante, garbis, ponente, gregos, scirocco, tramontana, auster – a sním při tom o jihu… Jako by stáří, kdy odevšad z přírody zaslýcháme již především „tichou a smutnou hudbu lidství“, bylo vyladěno i na jiné zvuky, předpotopní, rajské, zpěvavé, na bezpředsudečnou mluvu dětskou, a žádalo si více je než ty, jež mají onu příslovečnou správnou míru, ve znění, v soudu, v postoji. Jistá věc: z poesie nelze zběhnout, a nakonec, máte-li ji nade vše rád, cítíte jakožto rovnocenné jak tvoření básní, tak vytváření „básnických chvil“, tak i vnímání dění a dějů jako příležitost přizvat k obyčejnému krásné, snad i to zázračné. Zasymbol básnění je bráván Pegas. Odkudže přišel? Víme z bájí, že spolu s bratrem válečníkem vyskočil z útrob Gorgony Medúzy přesně ve chvíli, kdy jí hrdina Perseus uťal hlavu. Medúza byla čistá panna, sloužící Athéně. Zmocnil se jí Poseidon, praživel sám, znásilnil ji. Athéna ji co zneuctěnou a zneucťující vyhnala z chrámu. Jako uťatou a zabíjející si nakonec dala její hlavu na štít, palladium. Je v tom příběhu několik velmi příznačných dějů, jež, chtěli-li bychom brát Pegase jako příměr pro ni, ukázaly by na poesii jako na činnost ambivalentní, záludnou, temnou, obmyslnou, jako na něco, co se poddá, přistoupí-li se k tomu pozpátku a s očima upřenýma do zrcadla, jako to, v čem se mísí cudnost s živočišností, jed s medem, ošálení s pravdou. Možná taková je, s Pegasem je to však jinak, jak jsem se časem dověděl. Jakožto symbol básnické fantazie se ujal teprve v novověku. Kupodivu bělostný koník s křídly neodkazoval, jak by podoba naváděla, k letu, vzletu, k přenášení se do jiných světů, k překonávání tíže (a už vůbec se na něm nemohlo chtít, aby adepta poesie donesl na Olymp, tam je zajisté veršujícímu smrtelníkovi přístup zakázaný, byť by básnil jako bůh…), nýbrž působil jakožto otvírač pramene, proudu očistné, živoucí vody. Text na barokním emblému oznamuje, že Pegas otvírá kopyty pramen, a to na pahorku Múz. Z toho všeho může vyplývat, že pro poesii, jež je jaksi z milosti, darem, jako něco tryskajícího z nitra (země, duše, latentně soptících hlubin), jsou podstatné úkoly související jednak s očistou, jednak s opojením, a též s předáním toho odedávna punkevně i slapově tekoucího nově příchozím na tento starý svět. U mne to v mládí jistěže skrze prostředníky tak probíhalo, při čtení i okusném sepisování o nic než prostosmyslné opojení a jakési nejasné očišťování nešlo, tradici jsem vnímal jen velmi zjednodušeně, asi jako mapu povědomé, ještě však nenavštívené země. Opojení slovy, obrazy, rytmem, hrou. O očišťování sebe samého skrze čistotu, již nalezl a s níž na nás naléhal někdo druhý, někdo, kdo už se vyzná a ví, jak na to. Tím, kdo opájel, byl Apollinaire, tím, kdo čistil, jak cudnostmi, temnostmi a vzpurnostmi obydloval mysl, byl Halas. Halas! První, k jehož hrobu jsem putoval. Ten je tu dodnes, stále, ale je s věkem někým jiným. Není už tím, jehož imperativ „strhnout slovem lavinu“ v mládí tak rozněcoval, a stejně tak ovšemže ochromoval, a jehož víra-nevíra v poesii – jakže je to s ní? „Říkám si pořád Poesie / a je to jen hrstka orlích per / Přibude kůrka štěstí / údivu zkroušenosti a nic víc“ – tak rozporně vábila. Je nyní dobrotivější a laskavější, než se dá pomyslet. Jako člověk i jako básník. Jeho tvář je vyslankyní neviditelné dobroty, jeho verše došly až tam, kde slova pukají, obnažují se až na jádro, a smí být už sama pro sebe, aniž vlastně přestanou „jít po ptaní“. Jdu s ním po kunštátské cestě, loukou a lesem s mateřídouškou, svízelem a slzičkami Panny Marie, nahoru k Rozseči a poslouchám, jak to bylo s ním a s poesií: „Kdo dá básni ovsa?“, až „přijde ráno odzořené“, se přes ono „vám slova nevěřím já věřím mlčení / je nad krásu je nade vše slavnost porozumění“ vpředlo do konečného „budeme se musit učit vzájemnému odposlouchávání svých tich“… Dojde na to, já vím… Po čase však poblázněnému mládenci přišlo, že to s tou poesií může být i jaksi vážnější. Slyší od zralejších již a učenějších kamarádů, co říká třeba Palivec: Poesie je nájem, když se k ní nechováš, jak náleží, vyhodí tě na ulici. Co se tím chce říci? Že když si s ní jen z rozmaru pohráváš, přestaneš s ní, odeženeš-li ji, stane se z tebe žebrák? Nebo prázdný člověk? Je básnická existence jediná, která stojí za to? Přímo výstražně mluví Holan: Kdo vstoupí do poesie, už z ní nevystoupí. Je to tedy činnost údělotvorná, v jistém řádu i ontotvorná; však tentýž Holan řekne, že „co napíše básník, udělá anděl nebo démon“. Ale jak rozumět, ne-li po způsobu posledního starcova smíchu, jeho: „Vzpomínám si na tebe, řekla Země, ale už nevím proč“… Snažíš se to odlehčit dětským říkadlem: Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde! Ale to je přece nakonec ještě horší… Chvilku to zkoušíš na sobě, mate tě to, vidíš, že to potýkání tě bere sobě samému, ještě vlastně nikomu, neb sám ze sebe nic nedodáváš; brzo ti blahodárně dojde, že to až zasvěcení se týká velkých, opravdových básníků. Pro ty malé a ještě menší to rozhodně nemůže platit. Na chvíli jakožto lék na svou nedostatečnost vezmeš zavděk i jakýmsi zlehčením všeho toho básnění: kdesi zaslechneš prozaikův výklad o tom, že poté, co takový nějaký pokušitel poesie vše, o čem básní, najde v mnohem lepším provedení v životě vezdejším, s úlevou, že má, po čem volal, veršování zpravidla zanechá. Pravda, je tam jakýsi dodatek, že ti, kdo si uchovají panictví v tom nejobecnějším smyslu, básníky nakonec zůstanou a neutečou mu – tomu se ovšem nedá v tvém věku ještě rozumět. Tady přeskočím časy a svěřím se s něčím, co mě rozladilo v době, kdy už jsem měl takříkajíc jasno o tom či onom. Dočetl jsem se v životopisné knize o Březinovi, že básník, tehdy pan učitel, by dal všechnu svou poesii za jediný polibek uctívané, snad platonicky milované bytosti. Věřil jsem, že u těch největších to je jinak, že by poesii nevyměnili za nic na světě… Napsané tedy oddělíme od básníka, krása je tu sama: Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony, / sad našich jarních přání kvet jak liliové záhony / a nejžhavější, nejsladší, nejzářivější z žen / jsme pozdravili zářící jak bílé sestry jen. Tady zase poznání je samo: Nemocni příliš tušíme nemoc v extatickém proměnění tváří, / v zářící bledosti svatých, ve slovech příliš hýřících světlem. / A nemocí naší k smrti stala se pravda. Přišlo mi tedy na mysl, že poesie, krása nevykupuje, že asi to jediné, co vykupovat smí, je láska. Kam patří dílo v řádu spásy, beze všeho pošklebku, ovšem s jistou, nikoliv pohrdavou pýchou prozradil třeba Durych. Při hovoru s kolegou literátem ukázal na hromadu svých knih a prý řekl: Mýlil by se ten, kdo by si myslil, že na tohle se před Božím soudem bude brát zřetel. Tak nějak asi. Budeme souzeni z toho, jak jsme milovali. Možná se dá ještě něco přihodit na váhu: Na poušti, v lese, v dešti, ve spánku, v pochybnostech, v hlubokém zahanbení člověka vždy chrání dobré skutky, které předtím vykonal, říká se ve věkovitých knihách. Máme za jistý příslib naděje, že tak tomu bude také před Soudcem. Najednou se chlapci ukazuje poesie jako to, co vábí a odpuzuje zároveň, co obšťastňuje i zachraňuje a hned zas zklamává. V hloubi duše cítíš, že to vlastně pro tebe není. Snadno by sis vystačil s prázdným sněním, patřením na vidiny, důvěrností s blízkými věcmi, s cizotou těch nejvzdálenějších; vstoupit do světa a dívat se vlastníma očima a unést to, co se vidí a ještě to vyslovit, vyžaduje příliš mnoho: odvahy, nadání, také ctižádosti. Nic z toho nemáš ani v míře poloviční. Navíc se ti zdá, že ta činnost básnická, umělecká, může být i jakýmsi vypovězením z veselosti, ze štěstí. Podívejme se na Marsya, jak nakonec dopadl. Co mu chybělo v hojnosti arkádských hájů a niv? Proč chňapne po odhozeném nástroji a chce dokázat, že to, co umějí bohové, svede i on, možná lépe. Předvádí se, líbí se mu, že hra, básnění hubu nejen křiví, ale činí ji i výraznou; vyzve prý z marnivosti, to však vykladačům nevěřme, na hráčský souboj největšího z největších, takříkajíc zavedeného, a nedbá ani na to, že pravidla a porotce nemůže mít na své straně. Prohraje a jeho kůží se potáhne buben – nu a do té doby si může kdekdo do umělce bouchnout: v nedávné době jsem viděl několik filmů o životě některých novodobých básníků, tak trapná pachuť z toho šla; oč dílo bylo větší, o to ubožejší lidské trosky je vytvořily… Možná jinak je to s těmi k básnění předurčenými. Orfeus zazpívá tak, že obměkčí vládce podsvětí. Umění sice vítězí, ale umělec tak nějak selhává: když zachráněnou manželku má vyvést ven, otočí se, není si asi trvalým účinem zpěvu jist. Ale proč by vlastně? Co když za ním již nešla a tam se vracela, kde on sám uzřel největší blaženost? Což neodváděl svou milou z Elysia, odtamtud, kde „ona již svou smrtí plna byla“? Che puro ciel, che chiaro sol… Básnit by se mělo o vznešeném, krásném, dovršeném, o tom, co si pamatujeme z ráje. O čem asi zpívala plovoucí hlava Orfeova, když poté, co jeho tělo rozškubaly Dionýsovy divoženky za to, že neochvějně vyznával apollinství (a to Apollonův syn přivodil smrt Eurydice!), ji na ostrově Lesbu vylovily a posléz pohřbily neposkvrněné elévky lyrického básnictví? Netipnul bych si na kvílení, vytí, nýbrž na nějaký sluneční hymnus, na předzpěv k Rilkovu Slavím, k Holanovu Báseň je dar… Když se dívám na sebe z dálky let, vidím prvně krajinu a to, jak, kým jsem v ní byl. Dítě, tlačící se k plotu a za keři za ním tušící přeludný, nedostupný svět. Klučinu, který jede na prvním svém kole polní cestou, sám, vnímá slast z jízdy, ale jehož cosi posud neznámého zarazí a velí mu otočit se. Pozná prvně úzkost: je už za kopcem a nevidí dům se zahradou, kostelní věž, tam za obzorem není to doma. Jinocha (jasně, jinocha, toho ve světě nepatřičného, jinoně…) vycházejícího za mlhy, za noci z domu – nevlídné počasí podmínkou – a jdoucího krajinou bez cíle, do dálky, do tmy; „pocítil nejzazší štěstí: být v dešti, ve tmě, bez lásky, bez soucitu, sám“… (Greene) Do těchto kroků vstoupí první verše, úkryty, samoty, mizení, odírání, nedotýkání první lásky, nahlížení za hřbitovní zdi, smrt jako smrtholka. První dlouhá sólo cesta, do kraje prarodičů, ještě ne pouť, spíše výdrž, výkon, chlapecká frajeřina: Máchův Zvěřinec, zřícenina, iniciace nocí. Brzy už přijdou opravdové poutě, cesty vyznavačské. Za domy s pamětními deskami, za hroby básníků. Zde osamělost na cestě je vyloučena, jde se s kamarády, přáteli, veselá družina hovoří mluvou těch, kteří vystupují z knih a chlapcům ukazují, co má jaké jméno, jak co vlastně vypadá. Někde se jen nakoukne do dvora a z plachosti uteče i před stínem, šmouhou na zdi (Petrkov), jinde se s Nesmírným krásným životem v rukou sedí v hospodě a při srdnatém popíjení píva děsí se a těší se, že by Mistr mohl přijít, ach ano, až jen když první „hvězda sprchne“, a mužně nám stiskne ruku (Chlum u Třeboně). Do Počátek a Telče dojdeme po dlouhém pochodu vysočinskými lesy kol Jedlí a přes Javořici a míjejíce zachmuřené místní, cítíme jakési uspokojení, že „nepoznány míjejí se duše, každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní, nedůvěřivá“… Ve Staré Říši dostaneme chléb s tenkým máslem a meltu, jak se sluší na chudé; na podestě dřevěných schodů se modlíme u domácího oltáříčku, jsem vrcholně nesvůj, vůně květů a rozdrceného kadidla se tluče se smradem stoupajícím z ponožek, neb dva dny již prší a noclehy pod širákem jsou mokré. Pan hostitel, jemný muž, vykládá o Rouaultovi a Léonovi Bloy a říká, že budeme eh! jednou vzpomínati na tuto planetu a že do ráje půjdeme s korunou z hoven… O Kunštátu se již mluvilo, na Tasov, jejž dosáhli jsme poprvé za letních veder po několikadenním pochodu Vysočinou, přijde ještě krátce řeč. Brzy mi bylo přikázáno pobývat v jiné krajině. Se stropem, s oknem, s plotem před ním. Co se autenticky dálo, byly jen proměny světla venku, o sebe tříštící se uliční hlasy lidí, dětí, zvířat, ptáků, návštěvy, s nimiž se neloučilo na zápraží. Verše jaksi metastázovaly v tom těsnu a nehybnu, dloužily se i zamotávaly, jiné, třeba ty hrabyňské, jako by chtěly hravým potýkáním se s formou, řečí vázanou, písní, říkankou vykřičet i zahladit to, co otřásalo a bolelo, leč ještě plně nedozrálo. Věnoval jsem je příteli na vozejku, žil v bytovce přifařené k hrabyňskému ústavu, místě líčených dějů, dal jsem mu je k přečtení. On je ve své upřímnosti bral, neb mne jako člověka znal a měl rád a věděl, že ty verše jsou ode mne důvěřivým a bratrským podáním ruky, a tak je také jako nabídku podané ruky poslal dál; avšak jedna nemocná dívka znechucená z nich prohlásila, že „to není vůbec pravda, my tak nežijem“. Od té doby jsem již ve verších mluvil jen za sebe. A pro sebe je i psal a nic jsem s nimi nezamýšlel. Zatímco mladistvé verše jsem vychodil, vytoulal v mlhách a polních cestách, ty z let kol roku 1980 jsem vyseděl a vyležel v jakémsi vězení, kobce ozářené marnou touhou, verše z let devadesátých a Kostelík jsem vyjezdil na vozejku, darovala mi je krajina, diktovalo štěstí z volnosti, síly, dálky, pospolitosti. Podobu těch básní a jejich obsahy či témata jistěže neurčovala náklonnost k té či oné poetice, nýbrž stav těla, šíře srdce, vývoj mysli. V určitém čase, nemusí to být zlom, při trvalém, ustavičném nabírání začnete s redukováním, oprošťujete se, stáváte se prostým. Psal jsem velmi málo, dokonce ani oheň, odpadkový koš, záchodová mísa si moc nepočetly. Ne že bych čekával, až si mě báseň za mé pomoci najde sama (nutkavá pohotovost k tvoření byla mi odepřena a koneckonců vždy jsem raději dával přednost slovům cizím než svým), či až se na ni nažije, jak se říká (nikdy jsem nebyl shánčlivý po dojmech, pocitech, zkušenostech…), ale jaksi jsem časem pochopil, že jsou jisté okolnosti života, za nichž se básnění nevyhnu a za nichž jsem k němu i jako nevděčník jaksi pověřen. A že tedy mám psát, až když nastanou, a za ty verše pak ručí jak to, co je vyvolalo, tak i ten, kdo za sebe k nim svolil, kdo svolal slova do slok. Není třeba vypisovat, kterépakže okolnosti to jsou. V Maeterlinckově Pokladu pokorných jsou popsané, a kdyby básník badatel žil dnes, jen by přidal bezpochyby k úžasu z pohledu vzhůru ke hvězdám, jenž často přisluhuje těm nejryzejším vznětům a doprovází vteřiny milosti, i pohled od hvězd dolů na křehotinku Zemi s andělskými křídly magnetických sfér, jejž nynější lidé získali skrze svou odvahu, vědění a zvídavost a s nímž si zatím nevědí tak úplně rady, jakkoli brzy, věřím, bude určujícím pro definici lidství, kosmopozemšťanství. Zmíním jen místa, aspoň tedy jedno. Budišov u Třebíče. Odtud jsem s přítelem vozejkářem vyjížděl na objezdy Tasovska a poznal přitom trojí: že naladění, v němž zním opravdově, je obdiv a jeho projev pokojný jásot, že to, co člověku drží svět pohromadě, je zbožnost, zbožný postoj k životu, k stvoření, úcta a sebeúcta, a že, a zde si pomohu Hölderlinem, „není dobré bez duše myslet na smrt. / Ale dobrý je rozhovor, říci mínění srdce a vyslechnout mnohé / o čase lásky / a činech, které se staly“. To vše za jízdy krajinou a za vyčerpání a za zastavení se na vyhlídkách a na Demlem a paní Pavlou a Březinou a Vodičkou a Švestkou poznamenaných tam místech a na zápraží statku mezi květy, ptáky, kočkami, psy, drůbeží a lidmi a s kostelní věží na dosah ruky tam do mne vešlo a stále z toho žiju, stále čerpám. V tom Demlově kraji jsem nakonec dostal i návod k tomu, jak si počínat, kdybych se chtěl odhodlat k básni: „Tajemství stylu, a tedy oprávněnost všeho vašeho psaní spočívá v tom, abychom hovořili jedině o tom, co milujeme, nebo jinými slovy: o tom, co je v nás. Víme-li o některé věci, že s námi nebude neb nemůže žíti na věčnosti, nemluvme o ní, byla by to řeč marná.“ V prvním odstavci jmenoval jsem středomořské větry a mluvil o nich i jako o kouzlících slovech, zvucích, snad i jako o zárodcích událostí, jež se jaksi nevyhnutelně jednou milodějně dostaví, odněkud přijdou, přiletí, a přitělí se. Onehdá jsem jel z nákupu a z vinotéky, celá ta cesta v tom, co se za ní přiházelo, setkání, pozdravy, krotkost ptactva a zdrženlivost psů neočichávajících toho dne mé rány a neštěkajících a neútočících na mne, měla mnohé znaky požehnání. Na úzkém chodníku babička vybízí tříleté děvčátko urputně a nemotorně potýkající se s miniaturní dřevěnou trojkolou: „Uhni, vozejček!“ Děvče zvedne hlavu, chvíli si mne prohlíží, nato krabatíc čílko otočí se k babičce a zeptá se: „Ten pán je vozejček?“ Hned si zavýsknu a jedu zvesela dále. Blízko domu, kde bydlím, mezi rohem paneláku a řadou sakur, lip a javorů, náhle jako bych vjel do sem přeneseného okrsku blaženosti: tělo i hlava i duše zachytí od jihovýchodu teplý, omamný, tichý a mírný, jakýsi až svatý vítr. Obalí mě, slastně strnu, zastavím se, jsem vyňat. Musím vypadat hodně nemocně, bezradně, bezmocně, neb kolemjdoucí pán, statný muž, se mne optá: „Nepotřebujete pomoc?“ – „Ne, díky, ne…“ Kdyby tak věděl, že v té chvíli plnou bytostí odebírám bezeškodně a štědře poletavou, pokojnou pomoc kosmu, přírody, dějin, umění, života, že v té chvíli nepohnutý a k zemi přikovaný odpoutávám se a letím… A slyším z toho větru tuhle „řeckou“ Hölderlinovu báseň: Veďte nás, nebeské chvíle, veďte nás, mladistvé, vážné! Zůstaňte při nás vždy, tušení svatá, i vy, zbožné prosby! A city nadšení, ale i všichni dobří vy duchové, kdož průvodci milenců jste; Zůstaňte s námi tak dlouho, dokud se nesejdem v zemi, v níž jsou domovem orli i hvězdy, poslové Otce, a jež je domovem Múz, reků i milenců všech, tam shledáme se nebo tady na ostrově skrovném, kde je našinců kruh shromážděn v kvetoucí sad, kde jsou vonná jara delší a básně nelžou a kde se nanovo dní naší duše věk. Toť vše. Jaromír Zelenka vydal v Triádě naposledy Básně. Souborné vydání (2010, ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka). K vydání se připravují autorovy prózy. Poděkování za podnět k sepsání zde uveřejněné eseje Igoru Ficovi.

Jako ohlédnutí za básnickým dílem Zbyňka Hejdy (zemřel v 83 letech 16. 11. 2013 v Praze) uveřejňujeme dosud nepublikovaný proslov Roberta Krumphanzla, přednesený při Hejdově autorském čtení v rámci cyklu Básníci v prostoru Zlín 6. 5. 2011 v Domě umění ve Zlíně. Literární dílo Zbyňka Hejdy stojí na třech vzájemně se ovlivňujících „žánrech“: básně, deníku a snu. (Stranou ponecháváme autorovu esejistiku a publicistiku, tvořící autorův nebásnický hlas, který je v mnohém s poezií komplementární, avšak zároveň jde pochopitelně o jiný druh promluvy.) Toto vnímání celku o třech opěrných žánrech nebo spíš výrazových polohách zvýraznilo jak vydání Cesty k Cerekvi, „prázdninových deníků“ z raných šedesátých let, tak poslední samostatné knihy, výboru Sny... Jejich paralelita a prostupování pak vytváří onen pro Hejdu charakteristický hlas, jednotný básnický výraz. Poezie Zbyňka Hejdy se „hlásí k tradičnímu typu poezie-zpovědi, mostu mezi čtenářem a autorem“, jak to pojmenoval nad Hejdovými prvními sbírkami A tady všude muziky je plno a Všechna slast na počátku šedesátých let Bohumil Doležal, je to poezie oslovující a komunikativní, nikoli poezie odstupu a sošného či jiného chladu. Připadá mi důležité zdůraznit, že tomuto východisku zůstal básník celoživotně důsledně věrný. V roce 1961 v próze Nikoho tam nepotkám napsal: „V poslední době mě často zneklidňuje vztah, který je v básni mezi vyznáním a tím, co přesahuje do platnějšího sice, ale o to míň srozumitelného světa. Báseň, myslím si, tak, jak je symbolem a obrazem a přestává mít co společného se svým básníkem, tak je i prostým vyznáním a je s ním navždy spjata. Není to šifra, do níž se básník skrývá, on se vyznává z nemoci duše, snad se vyznává špatně, málo a na nepravém místě, snad ještě nemá dost odvahy... Odpovědí na toto vyznání není rozhřešení, odpovědí na ně je ticho, ticho tak hluboké, že se podobá smrti, je to jako cesta noční spící vsí, nikde nikdo se ti neozývá, ty voláš, ale je ticho, ticho, ticho...“ Pokud bychom chtěli k této vyhraněné formulaci básníkovy art poétique něco dodat, pak to, že odpovědí na ni – odpovědí, která je buďto práva nebo nepráva uvedenému –, jedinou možnou odpovědí je básníkovo dílo: naplňující vyznání nebo před ním uhýbající. Dokazující buďto platnost vyřčeného, nebo ji vyvracející. Zbyněk Hejda jednou napsal, že „poezie je bezúčelná hra, což neznamená, že je beze smyslu, ale že má smysl sama v sobě“ a po desítkách let to zopakoval slovy: „Poezie není zacílena k nějakému přesnému, určitému cíli. Jediný cíl je poezie sama.“ Tato obrana svébytnosti poezie je ve vztahu k jejímu pojetí u Zbyňka Hejdy jako symbolického a obrazného vyjádření a jako vyznání, jako svědectví, velice důležitá právě proto, že chce její vlastní pole uchránit účelového výkladu, zneužití pro takový výklad, který by zfalšoval smysl poezie a učinil z ní něco jiného než to, co je jí nejvlastnější: totiž obracet naši vnímavost k přehlíženému, k diferencovanějšímu a pozornějšímu vnímání a pohledu. V básni nazvané Na skutečnou událost čteme verše: „A já myslím na lásku, / já myslím na smrt, / já myslím na zrození / do velké naděje, která je. / Já nemám naději / a v sobě zatemněn / a pro nikoho, / sám sobě osudem, / sám sobě nadějí.“ Čtyři verše o naději tu následuje pět veršů o beznaději. A v jiné básni: „Svět nemá naději, řekneš, / ale jsi to ty, kdo nemá naději, / jaký je to svět, že nemám naději, / ale jsi to ty, kdo to říká“ a jinde: „vykoupení není, / jen tlít je naděje“. V případě snů pak na místo reflexe nastupuje (až na naprosté výjimky) holá, nevysvětlující obraznost. V mnoha snech přicházejí mrtví. Kým jsou, u básníka, který tak střídmě, ba odmítavě reaguje na cokoliv, co by mohlo být explicitním vyjádřením lidské naděje v posmrtný život? A také ještě: „Smysl byl v tom, co se nedělo, ale co bylo“ napíše v jednom ze snů. Soustředění k bytí, pobývání ukazuje člověka jako bytost holou, nejištěnou držením věcí, neukotvenou v dění – „nic mě neudivovalo ani neznepokojovalo, jak to bylo všechno tiché a klidné a celé jako bez významu“. Odtud pak vědomí, že ani naději „nemáme“, že není něčím, čím můžeme disponovat, čím se lze blahosklonně zaštítit, vědomí, které básník mimořádně zvýraznil. Pokud něco opravdu je, pak to není v naší moci. Tak je tomu i s dobrem a krásou, o nichž napsal tyto verše: „Co bylo krásné a dobré, / nebylo ze mne. / A jako živé neumím to v sobě podržet. / A ač se toho dotýkám jen lehce, / i tak to zaniká. / Zato věci spáchané, ty zlé, / vyvstávají z minulosti ostře. / Jsou nevývratně skutečné / a přítomné / jak smrt.“ Zděšení ze zla se stává vyjádřením úžasu nad krásou a dobrem – a lze to říci i naopak –, básník ovšem dodržuje vlastní rozvržení. Krása a dobro existuje, a to jedině proto, že není v moci člověka jako jeho výtvor a výsada, a jako jeho držba. Nejde o to, vytrhnout „morálku básnického díla“ z oblasti morálky jako takové. Avšak ten prvotní a původní postoj člověka proviňujícího se, uvědomujícího si vlastní slabost a nehledajícího výmluvy – tak jak tomuto postoji dal s mimořádnou poctivostí a otevřeností výraz Zbyněk Hejda – nelze identifikovat s oním „platnějším sice, ale o to míň srozumitelným světem“, právě při vědomí odlišnosti zacílení poezie. V „platnějším světě“ můžeme věřit v milost a odpuštění. Ovšem i v něm zůstává tato naše víra vždy sekundární, „méně srozumitelnou“, a tedy slabší skutečností než vlastní, tolik přítomná a svazující „nemoc duše“. Možnost smyslu básně ani básnického díla určitě nespočívá v jeho rozložitelnosti na dílčí motivy či témata. Nejde v něm nakonec o to, správně poskládat kostky jednotlivých výřezů roztroušených tu a tam v básních. Výsledek výkladu nebo čtení, který nemíjí jeho podstatný, celkový smysl, neznamená, že se povede dílo přeskládat do zřetelnější podoby či k obrazu čtenáře-vykladače. Jistěže existují básně i prózy – a představují široký proud řinoucí se snad od dob, kdy sama literatura vznikla –, v nichž takovéto aleatorně založené a na mechaniku hlavolamu, byť sebesofistikovanějšího, ponížené pojetí záhady stojí v prvním, „zcizujícím“ plánu. Ale i tyto básně, jsou-li něčím víc než jenom hříčkou, jenom projevem nápaditosti, jenom vtipu a slovní či zvukové ekvilibristiky, obsahují vždy něco víc: celkový smysl, který nedovedeme zcela uchopit ani tak, že báseň rozebereme na detaily, ani tak, že na ni budeme jen soustředěně nazírat. Obojím způsobem se smyslu můžeme i nemusíme přiblížit, ale jen těžko ho vyčerpáme. Básně Zbyňka Hejdy bývají charakterizovány jako temné – zachycují bolest a úzkost, chlípnost a krutost, trýzeň viny, otupění z triviality a mechaničnosti, hrůzu ze smrti. Podávají plastickou a věrohodnou, otřásající anamnézu lidské duše. Avšak věrohodnost neplyne ze záliby v ošklivosti, daleko spíš míří k tomu, sesadit člověka z piedestalu vlastní suverenity a sebezálibnosti. Za povšimnutí stojí už to, že Hejdova otevřenost není nikdy kluzká, jejím tónem není zhnusení ani malost. Ze své povahy křehce a bezbranně pak na pozadí temnoty vystupují motivy cesty a domova, něhy či úsměvu. Jako v básni To je zas jiná cesta, v níž básník uprostřed sněhu hovoří se čtyřletým dítětem o jeho bolesti v dlani, která „bolí jen tak“. Zbyněk Hejda v Kroměříži, 8. května 2011

Srpnové, 422. číslo časopisu Nový Prostor přineslo rozhovor Ondřeje Slačálka s historikem Janem Tesařem, který se letos dožil osmdesáti let. Triáda připravuje k vydání Tesařovu historickou práci, na níž pracuje posledních téměř deset let a která je již blízko dokončení, dvousvazkovou komentovanou edici vzpomínek Josefa Serinka Česká cikánská rapsodie. Právě této práce se týká větší část rozhovoru v Novém Prostoru, nazvaného Setkání s Černým partyzánem. Znění otištěného rozhovoru můžete číst zde.

Srdečně vás zveme k poslechu hodinového pořadu Petr Holman – Odsouzen k nekonečné trýzni svědectví v rámci Schůzek s literaturou na Českém rozhlase 3 – Vltava v neděli 15. září 2013 od 20 hodin. Z knihy Březiniana II (Dokumenty, ohlasy, paralely, přesahy 1966–2006) vybrala při příležitosti 145. výročí narození Otokara Březiny Alena Blažejovská.

Do bytu v Soukenické ulici se mi vlastně příliš nechtělo. Pana doktora Loužila jsem osobně dosud neznal, ale dobře jsem věděl o jeho pracích zabývajících se – tehdy a vlastně dodnes poměrně málo frekventovaným – zkoumáním česko-německé kulturní výměny v 19. století. Na radu Alexandra Sticha (a snad i jeho zprostředkováním) jsem se nakonec ale s tlukoucím srdcem přece jen vypravil konzultovat téma své disertační práce. Či spíše řečeno katalog možných témat, od velmi obecných, týkajících se například zemského patriotismu v české literatuře, až po velmi speciální (napadá mě ohlas mého tehdejšího čtení studií o německé barokní literatuře od H. Cysarze v době jeho pražského působení a jejich možné afinity k barokologickému bádání V. Černého a Z. Kalisty). V bytě s knihovními policemi až ke stropu, prosklenými regály se starými tisky a velkými okny vedoucími na jih mě s jistou zdrženlivostí a střízlivostí přivítal asketicky vyhlížející muž, který mně nabídl kávu („mám jen tureckou“) a hned poté bez okolků začal pročítat a komentovat zelenáčovy návrhy. Některé komentoval souhlasně, některé nikoliv. Nad několika váhal, vyžádal si čas na úsudek, „musím se na ně připravit“. Jakoby mimochodem zmínil téma Bolzanovi čeští žáci. „Nemyslete si,“ vysvětloval, „tady nejde jenom o vypočítávání vlivů, registraci návštěv přednášek, kontaktů. Je to téma koncepční, zasahující do filozofie, pedagogiky, historie vědy, literární historie. Této práce se zoufale nedostává.“ Vysvětloval jsem, poněkud zahanbeně, že nejsem filozof, teolog ani pedagog. „Škoda,“ zareagoval a mávl rukou ke vzorně srovnané knihovně s dosud vydanými Bolzanovými spisy, „byl bych rád, kdyby se tomu věnoval někdo z mladých.“ Nevěděl jsem, jak mám na tuto skrytou pobídku reagovat. Půjčil jsem si od pana doktora překlad povídky Uffo Horna Pašerák s jeho doslovem (a pečlivě zaznamenanými rukopisnými poznámkami o česko-německém poměru v revoluci 1848/49) a monografii Eduarda Wintera o době předbřeznové v Rakousku (s věnováním) a rychle jsem odešel. Disertaci jsem nakonec psal o době raně novověké. Pan doktor se nikdy k našemu iniciačnímu rozhovoru nevrátil. Přesto jsem cítil, že bych neměl celou záležitost pustit z hlavy. O něco později, na začátku nového tisíciletí, se zdálo, že by mohla vyjít Loužilova edice Čeští hegelovci s obsáhlým komentářem, kterou připravil kdysi pro Odeon. S panem doktorem knihu redigoval a analyzoval Michal Pacvoň, filozof (konečně!) a překladatel. Od Michala vím, že nabídka zabývat se Bolzanem padla i v jeho případě, avšak redaktor publikace se chtěl nadále věnovat překládání a výkladu francouzské filozofie posledních padesáti let a teorií filmu. Kniha nakonec kvůli nedostatku finančních prostředků a nezájmu nakladatele nevyšla, rukopis si pan doktor vyžádal – jistě zklamán, ale nestěžoval si – zpět. Při jedné návštěvě v Soukenické mluvil pan doktor o rodné Jaroměři a severovýchodních Čechách. Zmínil, že i zde lze najít osobnosti, které se vypořádávaly s Bolzanovým odkazem, byť nepřímo, a jako příklad uvedl Michala Silorada Patrčku. Věděl jsem, že o tomto samoukovi, literátu, mnemonikovi a vynálezci napsal článek, kde se věnoval jeho pedagogickému působení v josefovské vojenské pevnosti. Jako trest za publikované a rozšiřované básně s neskrývaně sociálním tónem musel totiž Patrčka narukovat. Nevěděl jsem ale, že o něm napsal knihu, která měla vyjít v Knižnici Nakladatelství Lidové noviny. To ve své skromnosti zcela zamlčel. Kniha nevyšla, nestěžoval si. Až dnes si uvědomuji, jak bylo pro něj, předního bolzanovského badatele, právě toto téma důležité, jak za něj ručil, a to i osobně, nejen symbolicky. A sice i „svou situovaností ve světě“, jak by mohl říci. Dnem (8. ledna 1926) a místem svého narození, rodinným zázemím (uměnímilovným otcem-lékařem a odbojářem), válečným totálním nasazením, poválečnými studiemi filozofie, knihovnictví a sociologie, dobrovolným odchodem z místa asistenta Katedry filozofie FF UK na počátku padesátých let, návratem do rodného kraje a působením v knihovnách a muzejních institucích, a konečně dlouholetým angažmá v Památníku národního písemnictví (předtím krátce v Literárním archivu Národního muzea). A především volbou témat: koncepčně pojatým zájmem o německou a rakouskou filozofii 19.–20. století (a četnými překlady z G. W. F. Hegela, F. H. Jacobiho, I. Kanta, M. Schelera, ale i G. A. Lindnera) a stále se vracející problematikou nacionalismu a česko-německých vztahů (monografie o I. J. Hanušovi, Fr. Th. Bratrankovi, studie o J. Jungmannovi, J. E. Purkyňovi, R. M. Rilkeovi, F. X. Šaldovi). K tématu Bolzano a jeho žáci se jakoby celý život vztahoval. A to nikoliv jen apologeticky, jak je patrné ze studií o Bernardu Bolzanovi a Rukopisu královédvorském a zelenohorském, týkajících se Václava Aloise Svobody a Josefa Lindy, ale vždy komplexně, zaujatě a nanejvýš fundovaně. Dne 1. srpna 2013 Jaromír Loužil zemřel. Zprávu o jeho smrti jsem se dozvěděl později, poslední rozloučení se konalo v úzkém rodinném kruhu. Bude platit i v Loužilově případě, co napsal kdysi Eduard Goldstücker o díle Otokara Fischera: „Zůstalo jako dědictví nám i příštím, ale zůstalo také ležet; dědicové je dosud nevzali v užívání“? Psáno pro Sborník Národního muzea a Nakladatelství Triáda. Autor nekrologu vydal v nakladatelství Triáda knihu Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek (2012).

Žádné z poválečných vydání knihy Karla Čapka Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek neregistruje dosavadní život tohoto titulu. Dvě nejobsáhlejší souhrnné řady, Dílo bratří Čapků (1954–1971, ed. Miroslav Halík) a komentované Spisy Karla Čapka (1980–1995), Devatero pohádek jako samostatný titul pomíjejí. První edice neobsahuje pohádky vůbec, druhá naopak přináší v 10. svazku, nazvaném Menší prózy (1992, ed. Emanuel Macek a Mojmír Otruba), autorovy veškeré „pohádkové“ texty, a to ve znění a pořadí, v jakém je Čapek otiskoval ve sbornících nebo periodikách poprvé, tedy v jiné verzi a sledu, než v jakém většina z nich tvoří knihu Devatero pohádek, a bez Josefovy prózy. Stanovit pořadí jednotlivých vydání je složité. Bibliografie Karla Čapka (1990, ed. Boris Mědílek) k tomu v obecné rovině říká: „Základní evidence titulových řad by byla snadná, kdyby v označeních nakladatelství Aventinum a Borový (na titulním listě, v tiráži a jinde) panoval řád. Pravý opak je pravda, ať již byl způsoben laxností či podnikatelským záměrem. Do číselného sledu vstupují vydání vyznačená rozmezím tisíců (praxe Borových označovat každou další tisícovku jako další vydání platí jen omezeně), dvě různá vydání téhož titulu mají stejné pořadové číslo, označení v nakladatelských tiskovinách jsou nespolehlivá a někdy průkazně chybná. Jako nejproblematičtější se jeví rok 1932, v němž F. Borový přebírá remitendy likvidovaného Aventina a postupně je různě adjustuje a označuje. I M. Halík navázal označením některých svých edic po roce 1945 na nesprávný údaj a my jsme záhy upustili od úmyslu napravovat chybný sled vlastním, ‚správným‘ číslováním“ (s. 641). Poprvé vyšlo Devatero pohádek s vročením 1932 společnou péčí dvou nakladatelství, Fr. Borového a Aventina. Koedice byla dána tím, o čem vypovídá citát z Mědílkovy bibliografie: Borový přebíral závazky likvidovaného podniku O. Štorcha-Mariena a přejal také aventinskou řadu Spisy bratří Čapků, vycházející od roku 1928. Devatero pohádek bylo jejím 29. svazkem a ve skutečnosti bylo distribuováno už v prosinci 1931. Druhé vydání bylo na přebalu (s kolorovanou první ilustrací knihy, na níž je král, malá princezna, babička s nůší, černá kočka na trůně a stráž), obálce a titulním listu vypraveno s týmiž časovými a nakladatelskými údaji, ale v tiráži už Aventinum nefigurovalo. U třetího vydání s týmž vročením je uváděn výhradně Fr. Borový, který zůstává nakladatelem Devatera pohádek až do roku 1946. Všechny tři edice z roku 1931/32 pocházely z identické sazby, kniha o formátu 18,5 x 11,5 cm měla 261 stran (257 paginovaných + další do tiráže včetně) a obsahovala 57 černobílých ilustrací Josefa Čapka. Čtvrté vydání v roce 1935 žádné pořadí neuvádělo. V druhé části titulu mělo prohozený pořádek slov (...a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka). Autorem grafické úpravy byl František Muzika (1900–1974). Osm Josefových kreseb bylo rozšířeno na celou stránku, kolorováno a následováno vakátem (zahrnutým do paginace), jednotlivé kapitoly byly uvozeny samostatnými listy s titulem pohádky, každá z šesti podkapitol „Velké kočičí pohádky“ začínala na nové stránce. Především se ale celý text sázel nově (i když počet stran zůstal náhodou stejný jako u vydání z roku 1931/32) a autor do něho na několika místech zasahoval. Nejpodstatnější změnou bylo ve třetí kapitole „Velké kočičí pohádky“ nahrazení holandského detektiva Mynheera Valijse Francouzem Monsieurem Valise (s. 27; holandské příjmení ale na celostránkovém obrázku Josefa Čapka na s. 25 zůstalo). Rozměr knihy se zvětšil na 21,5 x 16 cm a na deskách byla reprodukována barevná ilustrace s kouzelníkem Magiášem. Páté, šesté a sedmé vydání, označené jako druhé, třetí a čtvrté, vyšlo v roce 1939 a bylo pořízeno ze stejné sazby jako edice z roku 1935, na niž pořadím vydání zjevně navazovalo (a nebralo v úvahu první tři edice z roku 1931/32). Osmé vydání z roku 1940 známe jen z Mědílkovy Bibliografie Karla Čapka, kde je uváděno jako převzatý údaj. V druhé části titulu se vrátilo k původnímu slovosledu (...a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek). Bylo označeno jako čtvrté, a protože bylo zároveň 29. svazkem Spisů bratří Čapků, navazovalo daným pořadím zřejmě na první tři vydání z roku 1932. Deváté vydání z roku 1941 s údajem „5. až 20. tisíc“ a „Spisy bratří Čapků, sv. 29“ bylo podle všeho dotiskem právě oné edice z roku 1940. I když bylo formátem 18,5 x 11,5 cm a 261 stranami shodné s prvními třemi vydáními z roku 1931/32 a jeho ilustrace byly rovněž jen černobílé, bylo vysazeno nově (jakož i nejspíš edice z roku 1940). Na obálce, kde byla vedle Karlova jména uvedena jen první část titulu Devatero pohádek, reprodukovalo poslední kresbu z „Velké kočičí pohádky“ (babička, král, princezna a Vašek s Jůrou v náručí), oproti textu knihy kolorovanou. Výčet strážníků z „Velké policejní pohádky“ v prvních vydáních („Na tu posilu nás přiběhlo poklusem šest, kolegové Rabas, Matas, Kudlas, Firbas a já...“, 1932: 181) byl opraven na: „...Rabas, Holas, Matas, Kudlas, Firbas a já...“ (1941: 181, 2013: 149). Ve třetí kapitole „Velké kočičí pohádky“ se znění naopak vrátilo k holandskému detektivovi Mynheeru Valijse z edic 1931/32 (1941: 28). – Fotoreprint tohoto devátého vydání, zvětšený na 19,5 x 14 cm (s odlišnou obálkou: na ní první kresba z „Velké kočičí pohádky“), publikovalo v roce 2000 nakladatelství Levné knihy a do výčtu jednotlivých edic Devatera pohádek ho jako mechanickou kopii bez jakýchkoli úprav nepočítáme. Desáté vydání z roku 1946 se rozměrem i Muzikovou grafickou úpravou vrátilo k edici z roku 1935, resp. 1939 (včetně slovosledu v druhé části titulu: ...a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka), ale sazba byla pořízena nově, kniha měla 325 stran. Holandský Valijse byl tak jako ve vydáních z let 1935 a 1939 opraven na francouzského Valise (1946: 32), výčet šesti strážníků z „Velké policejní pohádky“ byl zde emendován v odlišném pořadí než v edicích z let 1940 a 1941: „...Rabas, Matas, Kudlas, Firbas, Holas a já...“ (1946: 228), a tuto verzi přebrala i následná vydání z let 1959 a 1964. Ještě před nimi však vyšel „výbor z Devatera pohádek a dvě pohádky dosud knižně nevydané“, jak zněl podtitul knihy Pohádky Karla Čapka (SNDK 1954). Výbor vypustil z původního pořadu Devatera „Velkou kočičí pohádku“, „Velkou policejní pohádku“ a Josefovu „První loupežnickou pohádku“ (Karlovu „Druhou loupežnickou pohádku“ tiskl jako „Pohádku loupežnickou“). Do obsahu naopak pojal dvě dosud jen časopisecky publikovaná vyprávění „O začarovaném tulákovi“ a „O šťastném chalupníkovi“, otištěná dosud jen v Národních listech 25. 12. 1920, resp. v Lidových novinách 12. 7. 1922, a v obsahu knihy zařazená v prvním případě jako úvodní, v druhém za „Pohádku loupežnickou“. Svazek s předmluvou Jaroslava Závady a v grafické úpravě Olgy Pavalové, reprodukující na přebalu kolorovanou kresbu kouzelníka Magiáše (jakou mělo na deskách vydání z roku 1935 a na obálce edice z let 1939 a 1946) a na deskách černobílou kresbu tančících psích víl, měl 105 stran a vyšel, zařazený do „Knižnice pro národní školy“, v nákladu 30 tisíců výtisků. Jeho reprint s údajem „2. vydání v SNDK“ byl publikován tamtéž v roce 1957, bez předmluvy, o 99 stranách v nákladu 20 tisíců výtisků. Odpovědnou redaktorkou byla Jaroslava Reitmannová a jako editor už byl udán Miroslav Halík. Dvě vydání tohoto výboru, který neobsahuje celé Devatero, však do pořadí jednotlivých vydání nezapočítáváme. Po jedenácté vyšla kniha v roce 1959. Státní nakladatelství dětské knihy ji s údajem „1. vydání“ vydalo s titulem Devatero pohádek, dvě navíc a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, neboť do obsahu, před „Velkou kočičí pohádku“, zařadilo i vyprávění „O začarovaném tulákovi“ (s. 7–14) a „O šťastném chalupníkovi“ (s. 15–20). Na přebalu nebyla užita žádná z Josefových kreseb, nýbrž žluté a bleděmodré čtverce tvořící na červeném podkladu velkou číslici devět (na deskách na podkladu bílém); titul na přebalu a hřbetu knihy zněl: Devatero pohádek Karla Čapka. Grafickou úpravu navrhla Olga Pavalová (1930–1998), která zůstala autorkou proměňující se typografie Devatera pohádek v SNDK, resp. v Albatrosu (kde byla kniha vydávána kromě jedné výjimky výhradně) až do edice z roku 2003; ve vydáních 1997 a 2003 navrhoval jen odlišnou ilustraci na deskách a vstupní strany Vladimír Vimr. Formát knihy se zvětšil na 24 x 16 cm (a zůstal takový i v následujících dvou vydáních z let 1964 a 1968), sazba byla pořízena z písma Garamond, kniha měla 220 stran. Kapitoly otevíraly úvodníky s titulem a vakátem (vakáty následovaly také za každou barevnou ilustrací a jejich listy nebyly součástí paginace), podkapitoly ve „Velké kočičí pohádce“ a „Velké policejní pohádce“ začínaly vždy na nové liché stránce a toto rozvržení opakovalo i následné vydání z roku 1964. Odpovědnou redaktorkou byla Jaroslava Reitmannová. Náklad 30 tisíc výtisků byl doporučen, jak stálo nad tiráží, „pro čtenáře od 9 let“. Ve třetí kapitole „Velké kočičí pohádky“ svolával policejní prezident mezi ostatními detektivy znovu (tak jako ve vydáních z let 1931/32 a 1940/41) holandského Mynheera Valijse. Oproti tomu byl opraven výraz „detektivové“ z nadpisu kapitoly: podle důsledně užívaného tvaru „detektýv“ v textu této a následující části „Velké kočičí pohádky“ nadpis zněl: „3. Jak detektývové kouzelníka honili“ (1959: 35). Ilustrace s Šítkovským vodníkem z „Velké policejní pohádky“, stojícím pod rozcestníkem „Do Němec – Praha“, byla přesunuta do „Pohádky vodnické“ (1959: 109). Všechny tři jevy takto zůstaly ve všech vydáních až do roku 2008. Kresba Lotranda, uhánějícího v „Druhé loupežnické pohádce“ se synáčkem na koni, byla umístěna chybně do „Pohádky ptačí“, na jednu stránku společně s kresbou dvou vrabců v Kardašově Řečici (1959: 83). V „Pohádce tulácké“ chyběla, tak jako už v dvojím vydání výboru z let 1954 a 1957, ilustrace s donskými Kozáky, neboť celý úryvek, který pojednával o „pobytu“ odvátého klobouku v prostředí ruských reálií, byl z textu vypuštěn: „...Ale zatím si můj klobouk pořídil kožich, protože se už začínala zima, nechal si narůst vousy a jel do Moskvy.‘ ¶ ‚A co dělal v Moskvě?‘ tázal se pan soudce. ¶ ‚Nu, co by tam dělal,‘ pravil cizinec. ‚Politiku dělal, mizera. Stal se tam novinářem. Pak si vzal do hlavy, že se zmocní vlády, ale to už ho Rusové zatkli a odsoudili jej k smrti zastřelením; ale když jej vedli na popraviště, zafoukal vítr, a tu on, uličník, se začal na ulici kutálet a proklouzl mezi nohama vojáků a kutálel se po matičce Rusi až do Novočerkasku. Tam si dal na hlavu beranici a stal se atamanem donských Kozáků. Já jej pronásleduju a konečně jej chytím; a tu on, padouch, zapíská na své Kozáky a káže jim, aby mne zastřelili.‘ ¶ ‚A co dál,‘ ptal se pan soudce dychtivě. ¶ ‚No, co bylo dál,‘ řekl cizinec. ‚Já jim povídám, že my se kozáků nebojíme, že je krájíme do polívky. Já nevím, pane rado, jestli tady u vás taky rostou kozáčky –‘ ¶ ‚Rostou a hodně,‘ pravil pan rada. ‚Nejvíc tamhle u Libňatova, a vůbec tam, kde rostou břízy a osiky.‘ ¶ ‚Kozák je docela dobrá houba,‘ řekl cizinec, ‚jenomže má nožičku trochu dřevnatou. Tak já povídám, že u nás kozáky vaříme v polívce nebo rozkrájíme na malé kousky a sušíme; toho se ti Kozáci tak lekli, že mne pustili. Ale zatím můj klobouk, ničema, skočil na kůň a uháněl na východ. Já, to se rozumí, za ním. A on v Orenburku sedne na vlak a jede na Omsk a přes celou Sibiř, ale v Irkutsku se mně ztratil; prý tam někde přišel k penězům, ale pak jej chytli lupiči Chunchuzové a obrali jej o všechno, takže vyvázl jen s holým životem. Pak jsem jej potkal...“ Cenzura musela usoudit, že takovéto „znevažování“ je nepřípustné stejně jako třeba „projev Komunistické internacionály, podepsaný soudruhem Molokovem“ z prostřední části prózy Válka s Mloky ve vydáních z let 1953–1955, a z textu jej prostě vypustila. V Devateru pohádek byl úryvek zkrácen takto: „...Ale zatím si můj klobouk pořídil kožich, protože se už začínala zima, nechal si narůst vousy a uháněl na východ. Já, to se rozumí, za ním. A on v Orenburku sedne na vlak a jede na Omsk a přes celou Sibiř, ale v Irkutsku se mně ztratil Pak jsem jej potkal...“ (1959: 138). Škrt zachovalo i další vydání. To vyšlo v témže uspořádání, ale v nové sazbě z písma cicero Baskerville, s titulem Devatero pohádek, dvě navíc a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek o 232 stranách jako „2. vyd. v SNDK“ po dvanácté v roce 1964. Provázel je doslov Bohumila Nováka Nad Čapkovým Devaterem (1964: 223–229); je to jediný doprovodný text k Devateru pohádek za celou historii vydávání knihy. V plánu nakladatelství byla zařazena do programu Klub mladých čtenářů a vydána v nákladu 48 tisíc výtisků, odpovědným redaktorem byl Oldřich Syrovátka. V Klubu mladých čtenářů, tzn. s přednostním odběrem a za zvýhodněnou cenu, vycházelo Devatero pohádek pak až do roku 2003. S ilustracemi zacházelo toto vydání ještě volněji než předchozí. K chybně umístěnému Lotrandovi do „Pohádky ptačí“ (1964: 87) a chybějící ilustraci z „Pohádky tulácké“, jakož i k celému úryvku o kloboukových patáliích v Moskvě a na Sibiři (1964: 142), přibylo chybné zařazení barevné ilustrace s dědečkem, babičkou a Voříškem z „Pohádky psí“ ještě před její začátek (za stranu 72) a umístění obrázku kouzelníka Magiáše z „Velké pohádky doktorské“ do předcházející „Pohádky pošťácké“ (za stranu 192). Na přebalu (jen s první polovinou titulu Devatero pohádek) byla zmenšeně reprodukována první kolorovaná ilustrace knihy, na deskách byl použit výřez z páté ilustrace k „Pohádce pošťácké“, s hlavou a rukama pošťáka Kolbaby a s dopisem bez adresy a známky. Třinácté vydání z roku 1968 se v nové sazbě z písma Grotesk vrátilo k původnímu obsahu Devatera. S titulem navazujícím v druhé části na edici z roku 1935 (...a ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka) a údajem „3. vydání v SNDK (2. v KMČ)“ je připravil Miroslav Halík (1901–1975), který pod předchozími edicemi podepsán nebyl, ale jeho editorská účast je vzhledem k jeho péči o dílo obou bratrů od roku 1939, resp. 1945 pravděpodobná. Halíkova edice pak vycházela v SNDK, resp. v Albatrosu až do roku 2008 (od roku 1997 se znovu prohozenou, a tedy původní druhou částí titulu: ...a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek). Výčet strážníků, spěchajících jako posila proti rozlícenému sedmihlavému drakovi, zůstal tentokrát bez Holase, tedy v chybné verzi prvních sedmi vydání z let 1931/32, 1935 a 1939, stejně jako ve dvou následných edicích z let 1972 a 1977. Do textu byl však – poprvé po roce 1946 – vrácen úryvek o kloboukových dobrodružstvích v Rusku z „Pohádky tulácké“ (1968: 134–136), jakož i příslušná ilustrace (1968: 135). Ta byla ovšem oproti původnímu pořadí zařazena až za kresbu pána zvedající ze země klobouk před budovou okresního soudu, a tento sled držela všechna další vydání do roku 2008. Jako předchozí dvě edice byly kapitoly zahájeny úvodníky s titulem a vakátem (vakáty následovaly také za každou barevnou ilustrací a jejich listy nebyly součástí paginace), podkapitoly ve „Velké kočičí pohádce“ a „Velké policejní pohádce“ začínaly vždy na nové, ale už ne nutně liché stránce. Tuto praxi zachovala další tři vydání do roku 1983. Odpovědnou redaktorkou byla Zuzana Ceplová, kniha o 219 stranách vyšla v nákladu 60 tisíc výtisků. Na přebalu (s kompletním titulem) byl reprodukován výřez z páté ilustrace k „Pohádce pošťácké“ a týž motiv, bez jména autora a titulu, byl použit na deskách, jako u předchozího vydání. Kvartový formát 18,5 x 20 cm měla vydání čtrnácté a patnácté, označená jako „čtvrté a páté v Albatrosu“ a zařazená do edice Jiskřičky, v níž Devatero pohádek vycházelo pak v dalších vydáních až do roku 1991. V roce 1972 byla na laminovaných deskách (s toliko první částí titulu, což opakovala všechna další vydání do roku 1996) reprodukována barevná kresba kouzelníka Magiáše (tak jako v letech 1935, 1939 a 1946). Text z fotosazby písma Grotesque byl reprintem předchozí edice, vzhledem k čtvercovému formátu knihy byl jen na stránkách odlišně zalomen. Odpovědnými redaktorkami byly Zuzana Ceplová a Dagmar Sekorová, kniha o 265 stranách vyšla v nákladu 30 tisíc výtisků. V roce 1977 byl na deskách použit výřez z první barevné ilustrace knihy (král, princezna a babička s nůší; stráže z horní poloviny kresby byly reprodukovány na zadních deskách). Doporučení zpod tiráže „pro děti od šesti let“ zůstalo ve všech reedicích v Albatrosu až do roku 2008. Vydání bylo nově sázeno z písma Plantin. Ve „Velké pohádce doktorské“ chybně rušilo grafický předěl mezi vyprávěním doktora z Hořiček o „rusálkách“ a následnou autorskou řečí, začínající slovy „Propána, děti, vždyť my jsme při tom povídání...“ (1977: 240), a tento omyl přebrala další dvě vydání z let 1983 a 1986. Odpovědnou redaktorkou svazku o 247 stranách v nákladu 85 tisíců výtisků byla Arnoštka Kubelková, která byla podepsána i pod následnou edicí. Tou bylo šestnácté vydání z roku 1983, v tiráži vystavené jako šesté a vydané „se souhlasem Ministerstva školství ČSR jako četba pro žáky základních škol“, což platilo i pro další dvě edice z let 1986 a 1991 (tam „...se souhlasem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR“). Bylo nově vysazeno z písma Baskerville, na deskách reprodukovalo první barevnou ilustraci celé knihy (tak jako dvě další vydání). Rozměrem 23 x 16 cm se vrátilo k formátu edicí z let 1959–1968 a v Albatrosu ho drželo až do vydání v roce 2008. Za poslední, sudou stranou textu „Velké pohádky doktorské“ byl na následující pravé, liché stránce černobíle reprodukován výřez z první barevné ilustrace (babička s nůší), což do roku 2008 opakovaly v Albatrosu rovněž všechny další edice. Emendován byl výčet strážníků ve „Velké policejní pohádce“, s Holasem jako druhým v pořadí (1983: 188), tedy ve shodě s devátým (1941) a snad i osmým (1940) vydáním, a tuto úpravu všechny další edice v Albatrosu zachovávaly. Náklad tohoto vydání o 271 stranách byl zatím nejvyšší, 136 tisíc výtisků. Sedmnácté vydání z roku 1986, udané v tiráži jako sedmé, je se 150 tisíci výtisky překonalo a zůstává dodnes nejvyšším. Použilo tutéž sazbu jako vydání předchozí, ale zrušilo jak úvodníky před jednotlivými kapitolami, tak vakáty za celostránkovými kolorovanými ilustracemi; podkapitoly ve „Velké kočičí pohádce“ a „Velké policejní pohádce“ začínaly ovšem vždy na nové stránce a této praxe se držely všechny edice do roku 2008 se shodným stránkovým rozsahem jako toto vydání: 256 stran. Odpovědnou redaktorkou, stejně jako u následné edice, byla Šárka Krejčová. Osmnácté vydání z roku 1991, představené v tiráži jako osmé, neudávalo už, jak je politováníhodným zvykem v nových politických a hospodářských poměrech, výši nákladu, ale jinak bylo reprintem edice předchozí; ve „Velké pohádce doktorské“ obnovilo ve vydáních Albatrosu až do roku 2008 grafický předěl mezi koncem „Případu s rusálkami“ a následným závěrečným rámcujícím vyprávěním. V roce 1992 vyšly jako 10. svazek Spisů Karla Čapka Menší prózy, které po apokryfech, bajkách, satirách, aforismech a podpovídkách obsahovaly na s. 299–443 oddíl „Pohádky“. Do pořadí jednotlivých vydání Devatera je však nepočítáme, neboť svazek nezahrnoval Josefovu prózu (otištěnou v prvním dílu sborníku Nůše pohádek I, ed. K. Čapek, 1918), a pohádky otiskoval ve znění a pořadí, v jakém je Karel postupně psal a publikoval, tedy odlišném od knižní verze: „Velká kočičí pohádka“ (sb. Nůše pohádek I, 1918), „Pohádka psí“ (Národní listy 25. 12. 1910, příl. s. 9–12), „O začarovaném tulákovi“ (Národních listy 25. 12. 1920, příl. s. 8–12), „Pohádka o zdvořilém loupežníkovi“ (Lidové noviny 24. 12. 1921, s. 17–18 → „Druhá loupežnická pohádka“), „O šťastném chalupníkovi“ (Lidové noviny 12. 7. 1922, s. 11), „Pohádka vodnická“ (Lidové noviny 25. 12. 1923, s. 17), „Král František“ (Lidové noviny 25. 12. 1924, příl. s. 5–7 → „Pohádka tulácká“), „Pohádka ptačí“ (Lidové noviny 8. 6. 1930, příl. s. 1–2), „Velká policejní pohádka“ (Lidové noviny 14. 9. 1930, příl. s. 1–2), „Pohádka pošťácké“ (Lidové noviny 4. 10. 1931, příl. s. 1–2) a„Velká pohádka doktorská“ (Lidové noviny 15. 11. 1931, příl. s. 1–3). Devatenácté vydání vyšlo v roce 1996 v obnoveném nakladatelství F. Topič a formátem 18,5 x 11,5 cm se shodovalo s vydáním z let 1932 a 1940/41. Počet ilustrací redukovalo na 48. Je těžké posoudit, co bylo výchozím textem této edice: výčet strážníků z „Velké policejní pohádky“ emendován nebyl, a Holas se tedy – podobně jako v letech 1931/32, 1935, 1939 a 1968–1977 – v seznamu neobjevil (1996: 128), zachována byla podoba všech tří jevů fixovaných od edice z roku 1959 („detektývové“ v nadpisu třetí podkapitoly „Velké kočičí pohádky“, Holanďan Valijse, povolaný mezi sedmi „detektývy“, a ilustrace Šítkovského vodníka z „Velké policejní pohádky“ přesunutá do „Pohádky vodnické“), ve „Velké pohádce doktorské“ nebyl – jako v letech 1972–1986 – grafický předěl mezi vyprávěním doktora z Hořiček a následnou autorskou řečí (1996: 186), z podkapitol úvodní a závěrečné pohádky začínaly na nové stránce jen části „Velké pohádky doktorské“. Odpovědnou redaktorkou knížky o 190 stranách byla Irena Žantovská. Dvacáté vydání bylo v roce 1997 v tiráži legitimováno jako „v Albatrosu 9. vydání (1. vydání 1932)“ a bylo reprintem osmnáctého. Lišilo se od něj jen deskami (s kompletním titulem v původním slovosledu ...a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek), na nichž reprodukovalo druhou barevnou ilustraci z „Pohádky psí“, kresbu s tančícími psími vílami. Odpovědnou redaktorkou byla Blanka Sýkorová, která byla podepsána i pod následným dvacátým prvním vydáním z roku 2003, jež bylo s údajem „10. vydání v Albatrosu (1. vydání 1932)“ reprintem předchozího. Dvacáté druhé vydání z roku 2008 s údajem „11. vydání v Albatrosu (1. vydání 1932)“ přišlo po pětadvaceti letech s novou typografií Lubomíra Šedivého, v níž byla většina černobílých ilustrací zvětšena na celou stránku. Obálku navrhla Soňa Šedivá. Šest černobílých reprodukcí na předních deskách v horním a dolním pruhu, jejž rozděloval prostřední s kompletním titulem, bylo s odlišným pořadím zeleného, červeného a žlutého podkladu variováno na zadních deskách. Odpovědnou redaktorkou byla Kateřina Závadová. Reprint označený jako dotisk vyšel v roce 2011. Vydání v nakladatelství Triáda v roce 2013 je podle tohoto počítání tedy dvacáté třetí. Jeho výchozím zněním bylo čtvrté vydání z roku 1935, poslední za Čapkova života, které bylo dotčené změnami. Znamená to, že ve shodě s touto verzí, jakož i všemi vydáními do roku 1946, (a) ponecháváme v nadpisu třetí podkapitoly „Velké kočičí pohádky“ podobu slova „detektivové“ (s. 20), neboť tituly podkapitol nevnímáme jako součást skazového vyprávění, v němž je používán tvar „detektývové", nýbrž jako adjustaci textu empirickým autorem; tak to ostatně bylo ve všech vydáních Devatera do roku 1946; (b) mezi „detektývy“ povolanými policejním prezidentem je „veselý tlustý Francouz Monsieur Valise“ (s. 22), a nikoli „veselý tlustý Holanďan Mynheer Valijse“ z prvního vydání 1931/32 a z edic 1940/41 a od roku 1959; (c) ve „Velké policejní pohádce“ ponecháváme ilustraci se Šítkovským vodníkem, stojícím pod rozcestníkem „Do Němec – Praha“, a nepřesouváme ji, jak činila všechna vydání od roku 1959, do „Pohádky vodnické“, neboť se v „policejním“ vyprávění váže přímo k passu o tom, že naštvaný vodník se „odstěhoval z Prahy. Teď prý dělá vodu v Drážďanech“ (s. 144). – Oproti čtvrtému vydání z roku 1935 text měníme (a) při výčtu strážníků z „Velké policejní pohádky“, kde ve shodě s edicí z let 1940/41 a od roku 1983 jmenujeme „Holase“ v pořadí jako druhého (s. 149), neboť tam podle dle číslovky „šest“ a dle opětovného výčtu (s. 153) patří; (b) celou knihu vydáváme v titulu se slovosledem prvního vydání z let 1931/32 a dále edic z let 1940/41 a od 1997, Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek. (Pokud bychom chtěli rozlišovat mezi novými vydáními a dotisky a řídili-li bychom se při tom odlišným textovým zněním, ilustracemi, formátem a sazbou, počítali bychom po prvním vydání /1932, s dvěma dotisky týž rok/ jako druhé až edici z roku 1935 /tři dotisky v roce 1939/, třetí by bylo zveřejnění z roku 1940 /dotisk 1941/, čtvrté 1946, páté 1959, šesté 1964, sedmé 1968, osmé 1972 /ač je de facto fotoreprintem předchozího, ale se zlomem sazby se přece jen nějak pracovalo/, deváté 1977, desáté 1983 /dotisky s nepodstatnými modifikacemi 1986, 1991, 1997, 2003/, jedenácté 1996 a dvanácté 2008 /dotisk 2011/. Vydání v Triádě 2013 by v tomto počítání bylo tedy třinácté, ale protože tento způsob rozlišování mezi dotiskem a novou sazbou-vydáním nebyl v Čechách důsledně dodržován, zmiňujeme ho na závěr jen takto v závorce.)

Dnes slavíme jedenáctisté padesáté výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Využijme této příležitosti k tomu, abychom si položili otázku: Jaký smysl má pro církev misijní práce? Je stále ještě aktuální? Apoštolská a misijní činnost církve je pravidelně kritizována, i když v různých dobách a na různých místech různě. Jedni jí vyčítají přílišnou horlivost, jiní ospalou setrvačnost. Na současnou Evropu tvrdě dopadají důsledky odkřesťanštění, a přesto se církvi s oblibou vyčítá právě nemístná horlivost. Na církev, která zdůrazňuje pravdy, jež nepříjemně provokují nebo naopak nikoho nezajímají, se často pohlíží se směsicí ironie a údivu, ať je to v Praze, v Plzni nebo v Paříži. Nejde o nepřátelský postoj! Kdyby se církev spokojila s péčí o své věřící, nikomu by nevadila. Pokud by zanechala nepříjemných provokací, mohla by se i těšit naprosté svobodě. Církev se však nikdy neztotožní s moderním zfalšovaným pojetím svobody. Její apoštolát se nesmí řídit módními trendy, motivaci pro svou činnost nachází jinde. Je poslušná Krista a řídí se příkladem, který jí dal on sám. Náš Pán žil v zemi, ve které to vřelo napětím – a přitom se otevřeně obracel na všechny lidi, i na ty, kteří ho o nic nežádali nebo se k němu stavěli nepřátelsky. Jeho kázání i jeho poselství bylo určeno všem a své učedníky vedl k tomu, aby činili podobně. Velmi brzy poslal Kristus svých dvanáct apoštolů do měst judejských a galilejských; po svém zmrtvýchvstání pak až do končin země. Jeho příkaz byl jasný: „Jděte, ze všech národů učiňte učedníky!“ Svatý Pavel je k nám blíž, patřil k druhé křesťanské generaci a nežil s Kristem tak jako apoštolové. A přece právě on viděl nejdál, nejlépe chápal, co je třeba dělat. Toto pochopení mu bylo darováno na cestě do Damašku, v den jeho obrácení. Být křesťanem je pro něj totéž jako hlásat Krista: „Běda mně, jestliže nebudu hlásat evangelium!“ A hlásat Krista, to znamená stavět církev, která je jeho Tělem. Všichni lidé jsou povoláni, aby se skrze křest a Eucharistii stali údy Kristova Těla. Kristus je činitelem jednoty, v něm a skrze něj se lidé sjednocují mezi sebou navzájem i každý z nich osobně s Bohem. To uskutečňoval svatý Pavel ve svém životě, to učil skrze své dopisy, ke kterým se vrací a které vykládá církev. Proč je však stále třeba zdůrazňovat, že se máme obracet i na ty, kteří po nás evidentně nic nechtějí? Je řada důvodů, pro které můžeme lidem nějakou věc nabízet. Například proto, že odpovídá jejich věku, temperamentu, zájmům... Nabídka spásy se však neřídí partikulárními, omezenými důvody. Bůh oslovuje člověka na základě toho, co je jeho lidskou podstatou: člověk potřebuje Boha k tomu, aby byl šťastný. Kdo netouží po štěstí? A koho hřích o štěstí nepřipravil? Proto se Boží nabídka týká všech! Proto také je třeba ji všem předložit. Je povinností církve oslovit všechny lidi. Nabídka nejvyššího Dobra není žádným omezením lidské svobody, a to tím spíše, že přepokládá osobní svobodné přijetí. Když církev plní své apoštolské poslání hlásáním Krista, nerozlišuje lidi na ty, kteří chtějí slyšet a ty, kteří slyšet nechtějí; všichni Krista potřebují, proto se církev snaží všem přizpůsobit, aby všechny oslovila. Autentické hlásání křesťanské víry se tedy bude vyznačovat neohrožeností a odvahou, děje se však s úctou a ohleduplností. To vyžaduje velkorysost, kterou neodradí žádný neúspěch. Svatí Cyril a Metoděj patřili k velkým misionářům takového ražení! Stejným způsobem postupovali i velcí mistři kontemplativní modlitby, mniši a mnišky ze Cîteaux, z Kartouzy, z Karmelu...! Dnes stejně jako kdykoli dříve, žije mnich odděleně od světa a současně v samém srdci církve; proto po něm Bůh žádá, aby pro církev pracoval, a dává mu účast na svém skrytém, nadpřirozeném působení na duše lidí. Mnich se účinně podílí na budování církve, Kristova Těla, tím, že ze všech sil lne ke Kristu, že žije podle evangelia, že své velké touhy dokáže vyjádřit prostými, konkrétními skutky, že svůj čas věnuje modlitbě a především že se účastní Eucharistie nebo ji jako kněz slaví. Jednoho dne mnich pochopí, že po něm Pán chce, aby měl srdce apoštola – aniž by ale opustil klášter, do kterého ho Bůh přivedl. Tehdy řekne se svatým Pavlem, avšak svými vlastními slovy: „Běda mně, jestliže se nemodlím...“ – „Běda mně, jestliže vše, co se mi přihází, nesměřuji k Bohu, pro jeho větší slávu a pro spásu mých bližních.“ Amen. Otec M.-Jáchym je trapistický mnich a kněz v opatství Sept-Fons. Toto kázání pronesl 5. července 2013 na slavnostní bohoslužbě v opatství v Novém Dvoře.

Historie a zázemí knihy Teď něco ze života Anny Blažíčkové, pojednávající o celé jedné epoše, velevýznamné pro naši zemi – druhé polovině 20. století – z osobního pohledu spisovatelky a jejího muže, Přemysla Blažíčka, fenomenálního literárního vědce s ostrým smyslem pro skutečnost. Uvádějí Michael Špirit a Robert Krumphanzl. S Annou Blažíčkovou hovoří Věra Koubová. Večer, pořádaný ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla, se uskuteční 26. června 2013 od 19 hodin v Galerii Montmartre, Řetězová 7, 110 00 Praha 1.

Nakladatelství Triáda se zúčastní knižního jarmarku Knihex, který se letos bude konat v neděli 23. června 2013 od 10 do 18 hodin na pražské náplavce pod Rašínovým nábřežím mezi Palackého náměstím a železničním mostem.

Večer s Eliškou Vlasákovou nazvaný Aby se nezapomnělo se uskuteční ve středu 29. května 2013 od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku, U Školské zahrady 1, Praha 8-Kobylisy. Autorka bude číst a komentovat vybrané úryvky svých knih Jedním okem, Jako sen a Byla jsem s našima na procházce. Doprovodný program zajistí zpěvem u klavíru dcera autorky Anna Vlasáková. Pořádá Komunitní centrum U Jákobova žebříku, o. s., a Farní sbor ČCE v Praze 8-Kobylisích.

Ve čtvrtek 16. května 2013 od 18 hodin se v Kině 35 ve Francouzském institutu v Praze, Štěpánská 35, Praha 1, uskuteční premiéra filmu Vzdor básníků režisérů Pierra-André Sauvageota a Bertranda Schmitta. Film Vzdor básníků zachycuje vybrané momenty ze života Jana Vladislava a Prokopa Voskovce a skrze jejich svědectví se vrací k některým klíčovým okamžikům dějin bývalého Československa. Jejich osobní pohled, občas plný ironie či humoru, přibližuje život v disentu, samizdatové vydávání knih, každodenní strasti, jež jim komunistický režim přichystal a nátlak, který na ně vyvíjel. Uvádí nás tak zároveň do reality strašlivé a dramatické, ale i absurdní a groteskní. Jejich vzpomínky dokreslují archivní záběry, některé z nich dosud neznámé, a hrané scény, jež s jistou nadsázkou ilustrují jejich vyprávění a symbolizují jejich pohled na skutečnost, kde hlavní hybnou silou vzdoru a projevem svobody zůstává imaginace. Rozhovory s Janem Vladislavem a Prokopem Voskovcem vznikaly v letech 2005–2008. Oba protagonisté zemřeli před dokončením filmu, který je tedy i poctou oběma básníkům. Délka 78 minut, v česko-francouzském znění s titulky. Vstup volný.