Spisovatelka a překladatelka Heda Kaufmannová se v sedmi vzpomínkových kapitolách obrací do vlastní rodiny a k nejranějším etapám svého života. Ve svých textech postupně mapuje své rodové kořeny, ohledává a komponuje zasuté střípky s utkvělými detaily o příbuzných, jejich povahových rysech a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vážou k průběhu běžného rodinného života, práce i volného času, zpřítomňují hluboce zažitou blízkost a důvěru. Stejně plasticky působí i kapitoly věnované školní docházce do obecné a měšťanské školy a později dívčího lycea, spolužačkám a pedagogům. Humor a ironie jsou výrazným stylovým znakem jejího literárního projevu. Do dnešní doby tato kniha přináší kromě jiného zprávu o zázemí ženy, která se mnohokrát osvědčila svou statečností a odhodláním vzdorovat nepříznivým životním okolnostem.
K vydání připravila Lucie Bartoňová.
Esej H. Kaufmannové Traktát pro Jana a článek Mileny Šimsové ke čtení zde.
Heda Kaufmannová (24. dubna 1905 v Praze – 7. srpna 1981 v Praze) pocházela z pražské židovské sekularizované rodiny. V roce 1926 složila mistrovskou zkoušku na Státní grafické škole a věnovala se knihařskému řemeslu, toto zaměstnání musela roku 1929 ze zdravotních důvodů ukončit. Poté pracovala ve Státním zdravotním ústavu. V březnu 1939 požádala o předčasné penzionování, aby se vyhnula propuštění z rasových důvodů. Následně si přivydělávala soukromou výukou cizích jazyků. Její starší bratr, MUDr. Viktor Kaufmann (* 1900) se zapojil do odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme jako jeden z jeho významných organizátorů. Ke skupině se přidala i H. Kaufmannová a vykonávala pro odboj řadu drobných, ale nezbytných úkonů, zejména v oblasti zpravodajství. V. Kaufmanna zatklo gestapo na podzim 1941. Odbojářům na svobodě se podařilo se zatčenými navázat pravidelné obousměrné spojení. Heda s Viktorovou ženou Irmou přebíraly motáky od Viktora, vězněného na Pankráci a pak na Karlově náměstí, a předávaly je dál určeným osobám. V září 1942 obdržela povolání do transportu, nenastoupila do něj a začala žít v ilegalitě, od léta 1943 do konce války v bytě H. a E. Málkových ve Střešovicích. Otec H. Kaufmannové zemřel roku 1924, matka nastoupila do transportu v červenci 1942 a v říjnu téhož roku byla deportována z Terezína do Treblinky, kde zahynula. Lidový soud v Berlíně bratra Viktora a další spolupracovníky odsoudil v listopadu 1944 k trestu smrti, popraveni byli 26. 2. 1945 v Brandenburgu. O osudu matky a bratra se H. Kaufmannová dozvěděla až po válce. Z celé její rodiny zahynuli téměř všichni v nacistických koncentračních táborech. Nepohodlí války a život v ilegalitě přispěly k výraznému zhoršení Hedina zdravotního stavu a nedlouho po skončení války musela roku 1949 odejít do invalidního důchodu. Knižně vyšly její Válečné vzpomínky (ÚSD 1999), Haindorf (Albis International 2002), výbor z básní Slova hledám (Jitro 2002) a a Listy z rodinné kroniky (Triáda 2011).
