Search this site

„Individuální osud, celá epocha. Nejpronikavěji však v té próze působí něco, co z textu vystupuje jen jaksi mimoděk: příběh dvou lidí, nevšední vztah ženy a muže: v dobách, kdy nikdo nemá na nikoho čas, naprosto ojedinělý.“ (Věra Koubová v doslovu) Dovolujeme si Vás pozvat na uvedení knihy Anny Blažíčkové Teď něco ze života ve čtvrtek 15. listopadu 2012 od 17.30 hodin v Písecké bráně, K Brusce 5, Praha 6-Hradčany. Pozvánka elektronicky

„Děje co možná otřesné, krvavé, senzační – ty nás obklopují natolik, že už dávno nejsou strhující. Ale dokáže-li nás spisovatel zastavit nad všedním výjevem, dokáže-li nás zarazit a přimět k usebrání, podivení, potěšení nad maličkostí tak, abychom s ním při zažívání oné maličkosti spolupracovali, pak je to zážitek jedinečný, který stojí za to v životě vyhledávat a stále znovu opakovat. Próza Anny Blažíčkové je spíš poezie a nutí setrvávat…“ Věra Koubová Srdečně vás zveme na uvedení knihy Anny Blažíčkové Čekání v zástupu v Týnské literární kavárně, Týnská 6, Praha 1 7. října 2014 od 17.30 hod. Promluví Věra Koubová, na housle zahrají Tereza Rejšková a Karolína Vančurová, na violu Ondřej Palkovský.

Jiří Pistorius měl koncem devadesátých let plán na edici textů svého vysokoškolského učitele Václava Černého o André Gidovi a hledal nakladatele. Seznámení s Pistoriem mi zprostředkovala na podzim roku 1998 dr. Růžena Hamanová. Jádrem souboru měly být Černého rukopisy, které sloužily jako podklad jeho přednášek o francouzském spisovateli a francouzské literatuře Gidovy epochy, které Černý přednesl v letech 1946–1947 na Filosofické fakultě UK a jejichž posluchačem tehdy Pistorius také byl – jako student a zároveň jediný asistent profesora Černého. Po celou dobu přípravy čtyřsetstránkového svazku s názvem André Gide, který nakonec vyšel v roce 2002, Jiří Pistorius naprosto nenaléhal s ničím, co by se týkalo jeho vlastního díla. V rozsáhlých komentářích k edici bohatě uplatnil svou erudici, zkušenost a znalosti tématu; ani na jednom místě přitom neupozorňuje, byť třeba skrytě, na sebe. Byli jsme to my s Jiřím Pelánem a zakrátko se Zuzanou Jürgens, kdo ho vyzvali k přípravě obsáhlého výboru z jeho celoživotního literárněvědného a kritického díla a následně povzbuzovali, aby se aktivně podílel na jeho přípravě. Svým mimořádným angažmá dali tomuto projektu reálné obrysy Zuzana Jürgens – sestavila bibliografii, bez níž by výbor nemohl být koncipován, byla autorkou prvního rozvrhu, sama přeložila jednu Pistoriovu studii, celý svazek zredigovala, napsala k němu ediční poznámku a komentáře a navíc vedla s autorem obsáhlý rozhovor o jeho díle a životě – a Jiří Pelán – navrhl definitivní koncepci výboru, domluvil s dalšími zkušenými překladateli jejich účast, sám přeložil úvodní dvě studie, vymyslel název. Pistoriův bezmála sedmisetstránkový výbor Doba a slovesnost byl nejnáročnější původní knihou, kterou do té doby vlastními silami Triáda připravila a patří k jejím nejdůležitějším knihám. S Jiřím Pelánem si Jiří Pistorius padl do oka na první pohled. Svědčí o tom jeho dopis ze 7. července 1999, v němž píše o Pelánově doslovu k edici Překladů Jana Kameníka (Triáda 1997). Tomu a dalším dvěma Pelánovým textům pak věnoval svou studii, která vyšla v posledním čísle Kritického sborníku. Ještě předtím však napsal rozsáhlou stať o Vývoji Curtiovy osobnosti v pojetí české komparatistiky, již uveřejnila Kritická Příloha Revolver Revue (č. 16/2000), zaměřenou především na doslov Jiřího Pelána a Jiřího Stromšíka ke knize E. R. Curtia Evropská literatura a latinský středověk (Triáda 1998). Tyto a další texty, napsané a publikované česky už v dřívějších devadesátých letech (o V. Černém a F. X. Šaldovi), svědčí o Pistoriově okolnostmi přerušeném, ale vnitřně nikdy nepřervaném vztahu k české literatuře. Ostatně Pistoriova čeština byla i padesát let po jeho odchodu perfektní. V exilu, kam odešel v červenci 1948, se J. Pistorius přátelsky stýkal s Janem Čepem či Egonem Hostovským, jak o tom mluví v rozhovoru otištěném v Době a slovesnosti (ve sborníku Egon Hostovský. Vzpomínky, studie a dokumenty o jeho díle a osudu je fotografie všech tří u kavárenského stolku v Paříži z roku 1957), se spisovatelem Janem Kolárem, ale také například s generálem Louisem-Eugènem Faucherem a jeho synem Eugènem Václavem („chodili jsme v Paříži na pivo“), velkými přáteli demokratického Československa. Celoživotní průvodkyní, oporou i jeho spolupracovnicí na řadě odborných prací byla Jiřímu Pistoriovi jeho žena Marie (24. 1. 1923 – 23. 4. 2013), s níž se poznal během studií na filosofické fakultě. Postupem času, a zvláště po přestěhování z Paříže na západ USA v roce 1958, se Pistoriovy osobní i pracovní vztahy stávají stále internacionálnějšími a tento významný komparatista 20. století občanem tehdejší „République des lettres“. Své nikoli marginální postavení v ní sice sám nikdy nezdůrazňoval, ale svědčí o něm jak jeho publikované práce od druhé poloviny padesátých let minulého až do počátku současného století (druhé vydání jeho čtyřsetstránkové základní oborové bibliografie Marcel Proust und Deutschland, připravené ve spolupráci s jeho ženou Marií, vyšlo v Heidelbergu roku 2002), tak některé na okraj vyjádřené zmínky v korespondenci či rozhovorech (v letech 2003–2007 Jiří Pistorius s manželkou Marií a pak též dcerou Erikou Pistoriovou Stamperovou, historičkou umění, navštěvoval při svých evropských cestách v pozdních jarních měsících i Prahu a setkával se s okruhem redaktorů připravované Doby a slovesnosti, s editorem Kritického sborníku Karlem Palkem i dalšími kolegy a přáteli): k jedné náhodné zmínce o italském spisovateli Giorgiu Bassanim dodal, že právě u Bassaniho bydlel vždycky, když pobýval v Římě; když přišla řeč na Yvese Bonnefoye, jehož poezii a eseje tehdy J. Pelán přeložil, vypravoval o Bonnefoyově přednáškovém hostování na Williams College a tehdejších procházkách s ním; zanedlouho poté, co jsem mu poslal knihu Claudia Guilléna Mezi jednotou a růzností, která vyšla v Triádě ve stejné edici jako Doba a slovesnost, přišla mi od něho kopie jejich korespondence s komentářem, že Guillén byl první Neameričan z akademických kruhů, s kterým se po svém příjezdu v USA setkal. Pistorius ale neměl ve zvyku se čímkoli chlubit ani nebyl sebestředným vypravěčem, mnoho „detailů“ z jeho biografie tak nejspíš zůstane navždy zasutých. (Ještě si dovolím připomenout jeho lásku k hudbě – jednou vypravoval o tom, jak hráli čtyřručně s Janem Patočkou u něho doma na klavír, či jak ho jako malého chlapce držel na kolenou, také u klavíru, Zdeněk Nejedlý ve Smetanově bytě – Pistoriova rodina tehdy bydlela v paláci Lažanských.) Jiřího Pistoria charakterizuje spíše schopnost naslouchat, i v situacích, v nichž měl nebo by snadno mohl mít profesně či lidsky převahu, a nenuceně soustředěná pozornost k partnerovi v práci či rozhovoru. Nepovažoval se za střed světa, netrpěl sentimenty ani resentimenty a nepotřeboval si s nikým „vyřizovat účty“. Ani ve vztahu k zemi, v níž vyrostl a jejíž literární kultuře tolik věnoval. Dluh v tomto smyslu nepokládal za starost věřitele. Jedním z prvních čtenářů Doby a slovesnosti byl filosof Zdeněk Vašíček, který si povšiml (a jako příklad uváděl studii srovnávající E. Ionesca a J.-P. Sartra či texty o A. Gidovi), že v Pistoriových textech není důležité jen to, co říká, a to, jak to říká, ale i to, co neříká – o čem mlčí. Podobně to platilo o jeho vyjadřování, nemluvil dlouze a důležitou součástí jeho promluv byly i pomlky a akcenty. Debatu o Vaculíkově Českém snáři uzavřel v Klášterní vinárně již v předsálí toalet lakonickou větou: „On by chtěl být jako André Gide...“ Když jsme výbor Doba a slovesnost připravovali, čím dál silněji jsem nad Pistoriovými texty prožíval, jak nám pod rukama postupně vyvstává jakási „punkevní linie“ českého myšlení o literatuře druhé poloviny 20. století, něco jako „chybějící skrytý článek“ – pokud bychom to chtěli pojmenovat „vývojově“. O to však v první řadě nešlo, šlo o to, že jsme v Pistoriovi viděli vzorovou a jedinečnou postavu pro porozumění tomu, co je či by měla být literární věda, přemýšlení o literatuře a její metodologické ukotvení. Co mám na mysli, zde jen stručně uvedu výběrem několika málo témat, dokumentovaným výmluvnými citáty z Pistoriových textů, převážně již ze čtyřicátých let: Když ve studii o Hanuši Bonnovi a Jiřím Ortenovi Jiří Pistorius zmiňuje Ortenovu blízkost s K. H. Máchou, dotýká se otázky „příbuznosti“: „Neboť není v tom žádná romantická magie, s níž opravdu dva takové básnické osudy pociťujeme jako vnitřně blízké, jako naplňování téhož zákona, uskutečňujícího se také týmiž silami, i vnějšími. V té významové příbuznosti – domníváme se – jest jistý přirozený řád.“ (DaS, s. 518) Nad Chalupeckého studií o Richardu Weinerovi pojmenovává Pistorius kritéria celistvosti postižení tématu, naproti tomu (v následujícím citátu) eviduje u Julia Fučíka schematičnost, jednostrannost a tendenčnost, citáty se týkají též vztahu zvolených prostředků k výsledku:„Základní postoj, s nímž přistupuje k Weinerovu zjevu, je volen úspěšně: nazírá jeho dílo nikoli souřadnými analýzami, nýbrž vidí je jako celek vysokého, složitého organismu, v němž vysledovává všechny objevné mezivztahy od knihy ke knize, nalézaje z jejich uzavřeného obvodu sám střed a životné jádro psychologické podstaty jedinečné. Osvědčil se i literárněhistoricky. A také esej potřebuje tohoto fundamentu historického, má-li být poctivým postižením celistvosti nějakého zjevu.“ (DaS, s. 530) Naproti tomu J. Fučík ve svých literárních studiích „příliš zobecňuje problémy, na něž naráží; schematizace, v niž někdy upadá, nedovoluje mu rozkládat je v problémy a řešení částečná, z nichž by teprve mohl dospět k položení závěru přesvědčivějšího. Z přítomných studií vyplývá jasně: jejich autor nebyl rozhodně kritický analytik. Na to jeví jednak značnou dávku sklonu k aprioristickému kladení poznatků a postřehů, jednak příliš vyvinutý smysl pro efekt, s nímž příliš záměrně staví svůj materiál do světla zkreslujícího i zjednodušujícího rysy nejzákladnější. Všechny tři stati mají jeden hlavní společný rys: jsou totiž záběry úzkými a přímočarými, nikoliv vymezenou tematikou, nýbrž proto, že jsou jednostranné směrem i cílem interpretace, jež se na mnoha místech nápadněji prozrazuje tendencí a priori, že často uvedený materiál nestačí k podpůrnému důkazu napřed již uváděné teze, nebo naopak svou mnohoznačností a vnitřní složitostí ukazuje k závěrům méně jednoznačným a komplikovanějším.“ (DaS, s. 491) Věcnost Pistorius vyzdvihuje jako otázku charakternosti:„Ale největší význam té první malé knihy je v tom, že se zabývá skutečnou a palčivou otázkou, a že se s ní vyrovnává postojem i odpovědí nadmíru charakterními, protože věcnými.“ (Ferdinand Peroutka o Benešově selhání v únorové krizi 1948, DaS, s. 540) Co vypadá jako samozřejmé, nemusí být podle Pistoria ještě obecně sdílené: „Především článek s nepochybně aktuálním námětem ,Poezie a politika‘. I když Urbánek není první, od něhož slyšíme nekompromisní, nekroucené stanovisko, stanovisko přirozeně odmítavé k poezii podřízené a politicky služebné, přesto přese všechno jeho slova imponují. Protože v této věci, jako ostatně v celém komplexu problémů příbuzných, nelze v dnešním českém prostředí nikomu vytýkat, opakuje-li skutečnosti samozřejmé. Naopak! Alespoň na tak dlouho, pokud tyto samozřejmé věci nebudou samozřejmé alespoň ze čtvrtiny, ale zato obecně.“ (Dva sborníky, DaS, s. 505) A v neposlední řadě zmiňme ještě Pistoriovo vyjádření k otázce individuálnosti/skupinovosti uměleckého úsilí, které vystihuje i autorův vztah k různým ismům: „Cítí-li již dnešní poeta nepřemožitelný pud hromadný, jenž ho žene do houfu skupinky a k tvoření skupinového programu, míní-li, že program jeho tvorby lze vyčerpat teorématy a hesly, měl by být opatrnější ve výběru těch, kterým za sebe, za své dílo, dovoluje mluvit. Svobodnější i kritičtější k těm, kteří si osobují právo být jeho vykladačem a bojovníkem.“ (Závěr cyklu Mladé literatury, DaS, s. 516). Nepatří-li v současnosti akribičnost spojená s citlivostí k jemným předivům propojujícím jednotlivé literární dílo s celkem literatury, nepatří-li vnímavost, dávající smysl jednotlivému dílu a ozřejmující tak i smysl celkový, k příliš vyznávaným hodnotám, není to jistě z toho důvodu, že by toto pojetí zastaralo. Svědčí spíše o dnešním handicapu. Nicméně platí, že Pistoriova nabídka, jak číst a rozumět literatuře, je díky jeho přínosu trvalá; naše štěstí je, že se bezprostředně dotýká i literatury české. Psáno pro nakladatelství Triáda a Echa Institutu pro studium literatury. Na webových stránkách Triády viz též koláž Z dopisů Jiřího Pistoria (dodatkem ke dvěma edicím v Triádě) a nekrolog od Zuzany Jürgens † Jiří Pistorius.

Po nekrolozích z pera Zuzany Jürgens a Roberta Krumphanzla uveřejňujeme jako třetí připomenutí osobnosti a díla literárního kritika a historika, bibliografa, překladatele a editora Jiřího Pistoria (19. 3. 1922 Praha – 15. 3. 2014 Williamstown) úryvek z nekrologu Jiřího Pelána, psaného pro časopis Česká literatura. Na první pohled má Pistoriův odkaz trojí dimenzi: bibliografickou, kritickou a komparatistickou. Ve skutečnosti je jeho rozpětí ještě širší a zahrnuje také stylistiku a versologii. Základní obrysy jeho zájmů lze nicméně identifikovat už v raném mládí, v době, kdy pracoval na šaldovské bibliografii a šaldovském rejstříku. Jak sám opakovaně zdůrazňoval, byla to zcela osobní volba, zjevně motivovaná přesvědčením o klíčové roli F. X. Šaldy v novodobé české kultuře a potřebou vytvořit pro recepci šaldovského poselství exaktní bázi. Pistorius zahájil svou odbornou dráhu bez učitelů a ani později se nepřipojil k žádné „škole“. Nepochybně ho však významně ovlivnila dvě určující setkání poválečných let: s Janem Mukařovským a Václavem Černým. Byla to ovšem velmi rozdílná inspirace (již – jak se zdá – se ve svém vlastním odborném díle pokoušel propojit): zatímco Mukařovský uváděl Pistoria do subtilních otázek literární estetiky a nabízel cenné lekce strukturní analýzy textů, Černý pro něho představoval vzor kritika a imponoval mu schopností syntetizující komparatistické zkratky. Je paradoxní, že jakkoli osobně tíhl Pistorius k Černému a poválečný Mukařovského vývoj stíhal stejným morálním odsudkem jako Černý, pro jeho vlastní metodologické přístupy byla zřejmě lekce Mukařovského strukturalismu zásadnější. Syntetikem Pistorius nikdy nebyl: jeho vlastní doménou byla heuristika a drobnohledná formální analýza. Jeho práce byly vždy založeny na bezpečné znalosti materiálu, vždy vlastně začínal – jako už v případě Šaldově – bibliografickým soupisem, pokud možno úplným a vyčerpávajícím, a teprve k takto soustředěnému materiálovému korpusu přistupoval s analytickými nástroji. Tento přístup zůstal ve skutečnosti v platnosti i v americkém období jeho působení, kdy překvapivě aplikoval bibliografickou akribii i na široce založená komparativní témata. Co se z tohoto rámce vymykalo, bylo odpovědí na výzvu či příležitost. Takto se například stal na tři roky (1946–1948) kritikem Černého Kritického měsíčníku (a v menší míře Svobodných novin). Nesporně i tomuto zadání dostál a v krátké době se vyprofiloval v jeden z nejautoritativnějších hlasů Černého revue. Ve svých kritických glosách se vyjadřoval k Vančurovi, Bezručovi, Weilovi, Ortenovi, Hanuši Bonnovi, k Šaldovu vlivu na Josefa Horu, u příležitosti stého výročí narození Svatopluka Čecha žádal kritické zhodnocení básníkova díla v aktuálním kulturním kontextu a u příležitosti vydání antologie z Adolfa Heyduka jasné (ať už průřezové, či aktualizující) hledisko výběru. Pravidelně rovněž hodnotil nové překlady (Portugalské sonety Elisabeth Browningové z pera Hany Žantovské či Vladislavův překlad Shakespearových sonetů), komentoval nástupy nových proudů (dynamoarchismus), kriticky posuzoval nové básnické sbírky i nové prózy a bystře komentoval také literárněvědné novinky, například Chalupeckého studii o Richardu Weinerovi či Vodičkovy Počátky krásné prózy novočeské (jež charakterizoval jako „dokonalou práci“, vyznačující se programově uskutečňovaným metodickým zaměřením, novostí celistvé koncepce a původností tematiky, jako první nicméně upozornil na skutečnost, že Vodičkův ústřední termín „preromantismus“ neodpovídá „ani vnitřní povahou specifického českého případu, ani chronologicky“ preromantismu evropskému). Charakteristickým rysem jeho kritických projevů byla věcnost a – u kritika ne tak běžná – „nestrannost“, dále vyrovnaná pozornost jak k tematickým aspektům, tak k aspektům formálním a vědomí širších souvislostí. Jeho nejpozoruhodnějším kritickým výkonem je zřejmě referát o šesti večerech mladé poezie, jež se konaly pod patronací pražské Umělecké besedy na podzim roku 1947: zde se mu podařilo zatepla zformulovat hodnotící charakteristiky jednotlivých skupin („předexistencialistů“, civilistů, „obrozených“, marxistů, katolíků, surrealistů), jež lze i po šedesáti letech číst s užitkem. Ale i pro toto „kritické“ období platí, že jakmile Pistorius postoupil k osobněji založenému tématu, okamžitě se vynořil vzorec, který jsme popsali výše: pečlivě soustředěný a dokonale nastudovaný korpus textů, jehož analýza – z jasně určené perspektivy – je ilustrována rozsáhlým souborem dokladů. Těmito metodickými direktivami se řídí již Pistoriova stať „Poznámky k Šaldově lyrické autostylizaci“ (1946), kde jsou identifikovány především romantické, „titánské“ motivy této autostylizace, nebo velká studie „Nad divadelní kritikou Vladislava Vančury“ (Divadelní zápisník, 1948), osvětlující Vančurovo pojetí divadla jako struktury, v níž slovo nepřevažuje, ale je v organickém vztahu s hereckou akcí a výtvarným prostorem. Tato metodika, systematicky využívající strukturalistických podnětů, je zjevně Pistoriovi nejbližší a bude ji používat opakovaně: mezi nejlepší texty tohoto typu patří například stať z roku 1974, pojednávající o trojčlenném rytmu Hostovského prózy jakožto strukturním prvku relevantním jak pro kompoziční, tak pro stylistickou organizaci textu, či pozdní studie „Baudelairova přítomnost v kritickém díle F. X. Šaldy“ z roku 1997. Vnějšími okolnostmi – prvními lety exilu – byla motivována Pistoriova kniha Destin de la culture française dans une démocratie populaire (Osudy francouzské kultury v jedné lidové demokracii, 1957), jakýsi mimoprodukt Pistoriova referování o francouzské kultuře v kulturní rubrice českého vysílání francouzského rozhlasu. Pistorius tu soustředil své příspěvky, v nichž reagoval na protifrancouzské akce československého komunistického režimu – jako byla například likvidace Francouzského institutu – a v nichž komentoval komunistickou kulturní politiku a její ideovou manipulaci s francouzskými spisovateli (Aragonem, Sartrem a dalšími). Kniha má z odstupu času především hodnotu dokumentu, jak osobního (Pistoriův soud o kulturní politice nového režimu je věcný, jednoznačný a netrpí žádnými levicovými iluzemi), tak objektivního. V kontextu recentních studií, v nichž je český literární vývoj v padesátých letech zkoumán v korelaci s regulativními institucemi, tato stará Pistoriova kniha nepochybně znovu získává na ceně. V USA se Pistorius znovu vrátil především k bibliografické práci a postupně publikoval dvě jedinečné bibliografie, ohromující precizností a šíří záběru. První z nich, Proust en Allemagne (Proust v Německu) vycházela postupně v letech 1965, 1966, 1976 v Bulletin de la Société des Amis de Marcel Proust, načež se jí – v rozšířené a doplněné podobě – dostalo i knižního vydání pod titulem Proust und Deutschland (Heidelberg, Carl Winter 1981). U stejného německého nakladatele vyšla pak v roce 1990 i Pistoriova bibliografie André Gide und Deutschland. Za těmito dvěma monumentálními bibliografickými výkony se skrývá velké téma, jež Pistorius rozpracoval už ve své doktorské disertaci a jemuž se ve svém americkém období věnoval přednostně: téma kulturních vztahů mezi Francií a Německem. Pistorius je traktoval v celém jeho historickém rozsahu: od prusko-francouzské války a pruské anexe Alsaska-Lotrinska po apokalypsu první světové války a důsledky nešťastných Versailleských dohod. Materiál k tomuto průzkumu ve skutečnosti Pistoriovi neposkytli pouze Proust a Gide, ale dlouhá řada německých a francouzských intelektuálů (Rilke, Stefan George, Curtius, Rolland, Malraux, Romains, Giraudoux a další). Na bázi recepční estetiky Pistorius nasvítil ve svých příspěvcích řadu fazet tohoto dialogu, dialogu plného bludných zátočin (ať již jimi byly extrémně nacionalistické tóny z obou stran, či naopak poněkud naivní schémata národních mentalit, v nichž se Francouz jevil jako vyznavač demokraticky cítěné „civilizace“ a Němec jako ctitel aristokraticky cítěné „kultury“). Jakkoli byly všechny tyto studie vedeny snahou bezchybně zrekonstruovat recentní historii francouzsko-německého dialogu, nelze přehlédnout, že jejich význam přesahuje do dnešních dnů, neboť tento dialog jakožto klíčový faktor evropského sjednocení zůstává nadále aktuální. Mezi materiálově nejbohatšími Pistoriovými příspěvky k této problematice lze citovat následující texty: „L’image de l’Allemagne dans la Nouvelle Revue Française“ (Obraz Německa v La Nouvelle Revue Française, 1964), „André Gide, l’image de l’Allemagne et l’idée de la complémentarité“ (A. G., obraz Německa a myšlenka vzájemného doplňování, 1988), „Rainer Maria Rilke – ausgeschlossen von der ,Hommage à Marcel Proust‘“ (R. M. Rilke – vyloučen z „Hommage à Marcel Proust“, 1991), „Le premier acceuil des ,Faux-Monnayeurs‘ en Allemagne“ (První ohlasy Gidových Penězokazů v Německu, 1992), „La première réception d André Gide en Allemagne“ (Rané přijetí André Gida v Německu, 1995), „Der groteske Fall der Rückentlehnung: Zur negativen Proust-Kritik im Deutschland de 20er Jahre (Groteskní případ „zpětného přejímání“: k negativní kritice Prousta v Německu dvacátých let, 2000). Je příznačné, že tato tematika se znovu vrátila i v pracích, jež Pistorius vykonal v devadesátých letech pro české publikum: ve vzorné edici Černého gidovských přednášek (2002) či v recenzi českého překladu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku (2000). Pečlivá bibliografická báze byla rovněž základem oněch Pistoriových prací, jež volily jiná témata a jež se případně vydávaly na jiná pole literárního výzkumu. Tak tomu bylo například v jeho rozsáhlé studii o českých Amazonkách („Vlasta – Le thème légendaire tchèque des Amazones dans les littératures occidentales“, 1979), zpracované na materiálu anglickém, francouzském, německém a českém. Pistorius zde podal klasickou komparatistickou studii z oboru „Stoffgeschichte“ a zároveň cenný příspěvek k lepšímu poznání české německé literatury. Časté byly Pistoriovy výpravy do oblasti stylistiky. Mířily tam už zmíněné rané studie z české literatury (o Vančurovi či Hostovském) a stejně byla orientována také řada příspěvků z jeho amerického období. V analýze Stendhalova románu Lamiela („L’humour dans le dernier roman de Stendhal“, 1966) si Pistorius kladl otázku jazykového humoru (a vůbec role komiky) v novodobé francouzské próze a ve studii o Flaubertovi („La structure des comparaisons dans ,Madame Bovary‘“, 1972) se tázal, jak se v jeho románovém světě, protkaném analogiemi, pracuje s přirovnáními. Minuciózním stylistickým rozborem se vyrovnal rovněž s existencialistickým románem, když konfrontoval Sartrovu Nevolnost s Osamělcem Eugèna Ioneska (2007). Precizním bibliografickým soupisem byla podložena i Pistoriova velká studie o fonické architektuře Baudelairova verše („État présent des études consacrées à l’architecture phonique du vers baudelairien“, 1984), jež ukazuje ještě jedním směrem Pistoriových zájmů a v níž byla kriticky zhodnocena dlouhá série francouzských (a nejen francouzských) analýz Baudelairovy poezie. Na tuto studii bezprostředně navázal Pistoriův originální rozbor Baudelairova vztahu k figuře dorica castra, figuře, jež vzniká střetem dvou homofonních slabik na hranici dvou slov („Les figures phonique de ,Dorica castra‘“, 1987). Pistorius v této práci usiloval na základě detailních excerpt z Baudelairových veršů a jejich postupných variant o rozřešení otázky, zda Baudelaire tuto figuru vnímal jako hybris, jíž je třeba se vyhnout, anebo jí příležitostně přičítal pozitivní estetický účinek. Právě v těchto verzologických studiích je nejzřetelněji patrný Pistoriův zájem o strukturalistické metodologické postupy (a konkrétně o Mukařovského), jakkoli věcně vycházel ze starších francouzských výzkumů. Pistorius tu navazoval především na francouzskou tradici „fonostylistiky“ – průzkumu zvukové roviny verše ve vztahu k rovině sémantické. Na rozdíl od řady francouzských teoretiků – a souhlasně s českým strukturalismem – nicméně nepodléhal zjednodušeným představám o propojenosti obou rovin a popíral bezprostředně expresívní hodnotu zvukových složek. Kriticky se ovšem stavěl rovněž k důsledkům, jež v baudelairovské literatuře měla proslulá Jakobsonova a Lévi-Straussova analýza Baudelairových Koček, a ironizoval „impresionistické“ a div ne „okultní“ analýzy „zvukové textury“, jež si nekladou žádná omezení. S Jiřím Pistoriem odešel badatel, jehož typ je dnes už velmi vzácný. Jeho nejvýznačnějším rysem byl patrně stálý zájem o průkaznost a exaktnost, badatelský common sense, který mu zakazoval koketérii s jakýmkoliv typem interpretační libovůle (s „dekonstruktivistickým“ myšlením příznačně nevedl žádný dialog). Jak vyplývá z výše řečeného, Pistorius pokládal za základ každé analytické operace dokonalou bibliografickou bázi a pokud možno vyčerpávající znalost materiálu, a to do těch nejmenších strukturních jednotek. Zjevně také soudil, že analýza tohoto materiálu musí být metodická, ale nepředpojatá. Byl přesvědčen – tak jako Leo Spitzer –, že tento materiál nám sám napoví, jaké otázky si nad ním máme položit. A věřil, že položíme-li správné otázky, můžeme si být jisti, že se nebudeme točit v kruhu imanence, ale v šťastném případě dokážeme postoupit na rovinu kulturní historie.

Jakkoli sensibilní, neupadá přinejmenším do emocionality či sentimentality, naopak píše s „tak klidnou rukou, jak mi bylo možno“, jistě, jinak svou pravdivost postavit ani nelze. (Zdeněk Vašíček v doslovu ke knize Josepha Conrada Srdce temnoty) Nakladatelství Triáda a Topičův salon Vás zvou na presentaci knihy Zdeňka Vašíčka Jak se dělají filosofie která se bude konat ve středu 19. září 2012 od 18 hodin v Topičově salonu a klubu, Národní 9, Praha 1, 1. patro. Zároveň bude promítán film Petra Záruby Na okraji, portrét Zdeňka Vašíčka.

„Na ulici jsem se setkal s nadávkami jen jednou, bylo to po anšlusu Rakouska v březnu 1938, v Revoluční, na Starém Městě. Nosil jsem, tehdy šestnáctiletý, módní takzvané pumpky, a k tomu šedozelené podkolenky. (…) A podle systému „věci a slova“, tedy na základě vztahu mezi věcmi a slovy, muselo se něco, co se v češtině dá náležitým způsobem označit, také patřičně znát, a podle toho byli také poznáváni ti, kteří něco takového nosili. Jeden vytáhlý český kluk se proto zaměřil na moje podkolenky, rozhodl se, že je bude považovat za bílé, rýpl do mě a vyrazil ze sebe to nejhorší slovo, které měl po ruce: „Sudeťáku!“, a přisadil si ještě: „Henlajnovče!“ Rozzlobilo mě to, protože jsem považoval tuto titulaturu za něco, jak byla i zamýšlena, totiž za urážku. (…) Nechtěl jsem ani trochu být henlajnovcem ani jsem nechtěl být za něj považován. A ačkoliv jsem nebyl nijak zvlášť odvážný a kolem nás se shluklo několik zvědavců, ve své nejlepší češtině jsem mu odpověděl, že nejsem ten ani ten, a že ponožky, které nosím, nejsou bílé, nýbrž šedozelené, patří k pumpkám, a tento oděv se nazývá správně knickerbockers a pochází z Anglie a ne z Liberce! A to zapůsobilo! Kluk zrozpačitěl, a senzacechtiví kolemjdoucí iritovaní mojí – jen zdánlivě dokonalou – češtinou začali na mého útočníka nadávat, co jen „auf mich wolle“, tedy česky „co jen na mě má“, tedy co „gegen mich habe“ čili „má proti mně“, a že přece anglické oblečení se v Praze může nosit!“ Tento příběh, který v rozsáhlém interview s Jozo Džambem zprostředkoval čtenářkám a čtenářům ročenky mnichovského Spolku Adalberta Stiftera (Prag und noch einmal Prag, Stifter Jahrbuch 2002, s. 28–63) mnichovský folklorista a etnograf Georg Richard Schroubek (11. června 1922 – 6. dubna 2008) po osmašedesáti letech, jistě nebyl pro vypravěče nijak bezvýznamnou záležitostí. Při vědomí toho, že „je lepší nestát jako očitý svědek pod přísahou“, ovšem „přinejmenším je důležité zůstat zodpovědný vůči svému svědomí“, právě tímto rozhovorem potvrdil, že jeho celoživotní odborné zaměření, dějiny a kultura českých zemí, a zejména mýty a (auto)stereotypy Čechů, Němců i Židů, nahlížené pohledem etnografa, není pouze „objektem“ akademického provozu, nýbrž prožitým (a stále prožívaným) osobním angažmá. Georg Richard Schroubek Obojí předpoklady – osobní i odborné – si přinesl Schroubek nicméně již z rodinného prostředí. Děd Josef Paul Schroubek (1855–1911) byl c. k. místodržitelský viceprezident, a stýkal se přátelsky – tedy neběžně – i s četnými českými kolegy (jak o tom podává svědectví syn básníka Růže stolisté, právník a archivář Jaromír Čelakovský). Otec Richard Schroubek (1890–1948), spolužák Pavla/Paula Eisnera z germanistických seminářů Augusta Sauera, působil později jako zemský školní inspektor pro obecné školy s německým vyučovacím jazykem; publikoval několik učebnic „občanské nauky“ a dějepisu pro národní školy, brožurku o J. W. Goethovi ke stoletému výročí jeho smrti a v neposlední řadě v populární řadě Sammlung gemeinnütziger Vorträge spisek o filmu (Der Film : seine Herstellung, Verwendung und Bedeutung 1922), kde záhy rozpoznal jeho zábavnou i agitační úlohu. Mladý Georg vyrůstal tedy v dobře situovaném prostředí „německojazyčných Pražanů“ doby meziválečné, s českou chůvou, „ženou z lidu, představitelkou onoho lidově barokního prostředí katolicky zbožné Prahy“ (té věnoval později svou studii o lidových korespondentech Festwunsch und Festbrauch), a ničím se od svých českých i německých současníků a vrstevníků ve svých přáních, potřebách ani náklonnostech neodlišoval. Po ustanovení Protektorátu byl však jeho otec suspendován na pozici tlumočníka v ministerstvu školství a národní osvěty; Georg, jako „míšenec druhého stupně“, sice mohl v roce 1940 odmaturovat (už však nikoliv u svého oblíbeného učitele Oskara Donatha, autora knih o Židech a židovství v české literatuře, jemuž v roce 1990 věnoval vřelý článek v mnichovském periodiku pražských německých vyhnanců Prager Nachrichten, které dlouhá léta redigoval), ale už nikoliv studovat na univerzitě. Navštěvoval pomaturitní kurs pro obchodníky a posléze musel narukovat. Po návratu ze sovětského zajetí (kde se mj. učil rusky, aby „mohl číst ruskou literaturu v originále“) odešel za rodiči, mezitím „odsunutými“ do Mnichova. Nejprve byl knihkupcem starého pražského německého knihkupectví Robert Lerche (dříve Calve), studoval germanistiku, sestavil bibliografii R. M. Rilka a již tehdy se zajímal o triviální literaturu a kulturu. Svou disertační práci o náboženských poutích a ztrátě vlasti (Wallfahrt und Heimatverlust, 1968) psal nejprve pod vedením Josefa Haniky, posledního představitele německé univerzitní folkloristiky, později u Rakušana Leopolda Kretzenbachera, přístupného širšímu a alternativnějšímu pohledu na populární kulturu, na mnichovské Ludwig Maximilian Universität. Šťastnou shodou okolností mohl Schroubek na mnichovské univerzitě i nadále odborně působit, k prospěchu univerzity a radosti svých spolupracovníků, a to až do svého penzionování v roce 1984. O tom, jak mu záleželo na mladé generaci, zabývající se tématy, mnohdy jím iniciovanými, svědčí i založení Zvláštního fondu východní Evropa – poznáním ke vzájemnému sblížení (Sonderfonds Östliches Europa – Erkundungen und Annäherungen), z jehož prostředků jsou podporovány odborné aktivity badatelek a badatelů týkající se témat středovýchodoevropsko-německé kulturní výměny. Schroubkova sice nerozsáhlá, ale soustředěná publikační činnost se nedávno dočkala reprezentativního knižního výboru nazvaného prostě (a snad provokativně s jistým lehce nostalgickým nádechem) Studie k vlastivědě českých zemí (Studien zur böhmischen Volkskunde, 2008), který připravil český etnograf Petr Lozoviuk, působící na Institutu saských dějin a vlastivědy (Das Institut für Sächsische Geschichte und Volkskunde) v Drážďanech. Lozoviuk, mimo jiné též autor záslužné monografie o dějinách německé folkloristiky v českých zemích (Interethnik im Wissenschaftsprozess. Deutschsprachige Volkskunde in Böhmen und ihre gesellschaftlichen Auswirkungen, 2008; dedikované Schroubkovi přípisem, který si vypůjčil autor tohoto příspěvku pro název), knihu rozdělil do tří oddílů. První je věnovaný obecným studiím o českoněmeckých tématech (sémantické analýze „umělého regionu [slova, pozn. VP] Sudetenland“, pracím o vzpomínkových svědectvích, mj. též vyhnanců z Československa po roce 1945), a zásadní prací o dvou dominantních konceptech českoněmecké literatury meziválečného období: regionalismu a nacionalismu (s diagnostikou biologizujícího, genderově zatíženého diskursu a fetišizaci „rodné hroudy“ jako projevu skrytého pocitu méněcennosti vůči „zkažené“ městské kultuře pražské). Druhou část knihy o dějinách vlastivědného bádání v českých zemích otevírá studie o Josefu Georgu Meinertovi (1773–1844), profesoru estetiky na pražské univerzitě, později soukromém učenci, zabývající se národopisem a historií (nejen) německojazyčných obyvatel českých zemí. Následují dvě práce o dějinách univerzitní folkloristiky v Praze, disciplíny jen zdánlivě okrajové, neboť právě představitelé tohoto vědního oboru promýšleli, formulovali a následně propagovali představy o „totožnosti jazykové a kulturní hranice“ a konstrukci tzv. „sudetoněmectví“, obsluhujíce se četnými mýty a stereotypy o těch druhých na základě „zjištěných odlišností“. Třetí část, zabývající se dějinami česko-německých kulturních vztahů, rozšiřuje Schroubkovy úvahy o jeho patrně nejoblíbenějších tématech, tématech kulturní výměny: o (původně) monarchistickém toposu „dalekého císaře v jeho zlatém domě“, kulturně zprostředkovatelské roli „kuchařky z Čech“ v literatuře přelomu 19. a 20. století, o mýtu Prahy a obrazu Čechů v českoněmecké literatuře, a konečně o zdánlivě okrajovém tématu „vznešených pater“ a „zadních dvorků“ jako kulturněhistorickém příspěvku k úvahám o společném bydlení v rozvrstvené společnosti. Škoda jen, že nebyly do výboru zařazeny některé jeho další studie, např. Der „Ritualmord“ von Polna: Traditioneller und moderner Wahnglaube, in: Studien zu Ehren von Herbert A. Strauss. Hrsg. von Rainer Erb und Michael Schmidt. Berlin 1987, s. 149–171). S interpretačním důvtipem a lehkou ironií zde Schroubek zprostředkoval – již v 70. a 80. letech, dávno před dnešními „transnacionálními“, „interkulturními“, „orálně historickými“ či „diskursivně analytickými“ zaklínadly – důležitá témata i traumata česko-německého soužití, a to i s žádoucí (ovšem nikoliv neběžnou) znalostí kulturního prostředí těch „druhých“. Dobový ohlas nebyl jednoznačný: v českém prostředí byl jako „sudetský“ Němec vnímán přinejmenším „podezřele“, ale pro (sudeto)německou stranu nebyla jeho argumentace, nesená nepochybně nemalou dávkou empatie, avšak přitom jistě demytizující a vůbec jaksi provokativní a nepohodlná, vůbec akceptovatelná. Proti pohodlné představě „sudetských“ Němců jako obětí české zvůle a pomsty se ostatně Schroubek zcela rozhodně stavěl při jakékoliv příležitosti svým komplexnějším historizujícím – a přitom nikoliv primárně akademickým, individuálním – pohledem: „Nikoliv v první řadě ztráty na majetku vyvolávají její [vypravěččiny, pozn. VP] emoce, nýbrž citové prožívání oddělení všech vazeb osobního, regionálního a jiného relevantního druhu, po nichž následuje útěk do bídy jako důsledek této totální amputace. To, že člověk, postižený takovým traumatickým zážitkem, není ve stavu uvažovat o svém osudu v širších souvislostech, a že neodděluje své osobní otázky po vině a zodpovědnosti od obecnějšíchotázek po souhře příčiny a účinku, pak nemůže vůbec překvapit.“ Když byl ve vzrušené diskusi ke svému příspěvku o obrazu Prahy a Čechů v českoněmecké literatuře napomenut, že obdobná klišé se objevují také v české literatuře o Němcích, namítl: „Referent má ale za to, že vzájemné výčitky k ničemu nevedou; spíše si myslí, že bude lépe, když každá zúčastněná strana kriticky analyzuje své vlastní (chybné) chování.“ Mám za to, že tomuto přání Georga Richarda Schroubka stále česká strana – ať již etnografie, kulturní či literární věda – zůstává mnoho dlužna. Nakladatelství Triáda vydalo Václavu Petrbokovi knihu Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek (2012), na stránkách Triády dále uveřejnil stať Učitel noblesy Franz Spina.

Dámy a pánové, o mnoha autorech se říká, že píší celý život jedinou knihu. O Vladimíru Binarovi bychom s jistou nadsázkou mohli říci, že celý život píše jedinou větu. Větu, která by obsáhla, zahrnula a vyjevila všechno – všechny vzpomínky, myšlenky, obrazy, úzkosti, radosti, zápasy, vzněty, výšiny, pády, slasti i krutá poranění, objetí i odmrštění, nicotu i plnost, lásku i nenávist, život i smrt. „Možná, že někteří lidé žijí, trpí a umírají jen proto, aby nám něco řekli, aby se nám zjevili jen v nevypočitatelné chvíli, kdy se z jejich úst dozvíme něco, co musí být řečeno a co nesmí být zapomenuto,“ říká v jednom svém textu. Z Binarových děl vyplývá i neúprosný fakt, že všude na světě je to – zvlášť pro určitý typ člověka – vlastně stejné. Svému údělu a odpovědnosti nemůžeme za žádných okolností uniknout, bytí nás konfrontuje se stále stejnými otázkami a nároky, ať už mu čelíme v břevnovské hospodě, v Paříži či řízením osudu na Tahiti a Markézách. Mění se doba a kulisy, režimy a portréty vůdců, nikoli však lidská podstata. Tu se odjakživa snaží postihnout umění; a podle Binara „umění je vyšší formou skutečnosti, tzn. vyslovuje to, co je na skutečnosti nevyslovitelné“. Tvůrčí a životní dráha Vladimíra Binara (ročník 1941) narážela na obtíže neodlučitelné od minulé éry. Po nepřijetí na vysokou školu následuje kalvárie „univerzit života“, tj. manuální práce ve výrobě, po kýženém úspěchu deziluze z prostředí tehdejší pražské filozofické fakulty, ale také vzrušující objevování literárních lásek, hledání kongeniálních básníků i vlastního výrazu. Na konci šedesátých let přišlo učitelské místo na bohemistické katedře, příležitost nevyhnutelně dočasná, jež nemohla v normalizačních bažinách dlouho přežít bdělou pozornost tehdejších politických vyklizečů. O to více se Binar odevzdal oddané a soustředěné službě: uplatnil se jako překladatel, ale zejména nalezl svoje poslání v úloze iniciátora a editora monumentálního samizdatového vydání díla Jakuba Demla, a posléze i kompletní tvorby svého milovaného učitele a přítele, „pana doktora“, literárního kritika Bedřicha Fučíka. A vedle toho vznikalo i dílo vlastní, jež se dostává ke čtenářům povýtce až dlouho po roce 1989, předkládané s neokázalou skromností a cudností, v souladu se slovy „pro mě psaní znamená ne vydávání knih, ale to, jak si psaním ohmatávám život, dotýkám se ho“. Oblouk Binarova díla tvoří pětice knih (budiž zde díky i nakladatelství Triáda, které Binara věrně provází a realizovalo všechny jeho knižní tituly) – Playback představuje silnou výpověď o osamělosti člověka ve vírech neuchopitelného času, Emigrantský snář přinesl v epistulární podobě záznamy autorova dlouhodobého pobytu v Polynésii, monografie Čin a slovo se stala holdem Jakubu Demlovi, Hlava žáru obsahuje rané básnické texty i reflexe osmdesátých let a prozaický triptych Číňanova pěna prozatím Binarovo dílo završuje. Jedním z klíčových témat Binarovy tvorby je čas. „Násilí času drásá duši, trhlinou vstupuje věčnost,“ napsala Simone Weilová. Žijeme v čase, který jsme nestvořili, nerozumíme mu, nemáme nad ním pražádnou moc. Nekonečný čas, na jehož okraji se pohybují naše životy, tryská, vleče se, plouživě nás míjí, někdy se bezmála zastaví a do jediného okamžiku, do jediného bodu v celém vesmíru koncentruje najednou všechny krásy světa i veškerou lidskou bídu. V čase se rodí nepřestajné lidské tázání po tom, kdo jsme, odkud pocházíme a kam jdeme. Málokdo dokáže uchopit magii a tajemství času s takovou naléhavou intenzitou jako Binar. „My jsme lidé, jenom prach a popel, ale kdo uhasí ten plamen, z něhož popel povstává, z něhož se rodí?“ Čas je možná jen šifrou, za kterou se skrývá nesrozumitelné poselství, jehož se lze zatím jen nepatrně a jemně dotknout. V titulu jedné z Binarových knih se patrně ne náhodou ocitl žár. V žáru se cosi děje, věci se žhaví, taví, mění svou strukturu, praskají, explodují. Obnažuje se jádro, může to být zkouška i tvůrčí akt, jež vede k transformaci, kdy věc ztuhne v nový a bytostný tvar. Myslím, že Binarovým žárem je imaginace. Imaginace plná krystalické čistoty, v níž řeč mluví stejně, jako ptačí zpěv zpívá – nezadržitelně, svobodně, bytostně. Imaginace tu překonává samotu, přesahuje sama sebe, vytváří světy, v kterých je zřejmé, že druhého není možné poznat, ale je možné se s ním setkat. Autorovými slovy „není totiž možné říci, který životní příběh je velký a který malý, který je jedinečný a který banální, který má pro nás nějaký smysl“. Jak potvrzují i Binarovy prózy, na světě není nikdy nic jisté. Odvažuji se ale míti za jisté, že dílo Vladimíra Binara patří k nejpřesvědčivějším hodnotám současné české literatury. Prosloveno 16. října 2012 při předání Ceny Jaroslava Seiferta Vladimíru Binarovi za knihu Číňanova pěna.

Cenu Jaroslava Seiferta dnes, 16. října 2012, převzal v pražské rezidenci primátora v Městské knihovně literární historik, editor, básník a prozaik Vladimír Binar za prozaický triptych Číňanova pěna (Triáda 2011). Toto nejprestižnější české literární ocenění uděluje Nadace Charty 77 od roku 1986. Laudatio pronesl literární kritik, historik a editor Jiří Zizler. Jde již o druhé ocenění tohoto Binarova díla, v květnu kniha získala cenu Česká kniha 2012.

Na Velký pátek v roce 1783 se Benedikt Labre modlil v kostele Sv. Ignáce, kde zrušené jezuity vystřídali kapucíni. Kvůli nemoci se nemohl to jaro vydat z Říma do Loreta. Jeho zpovědník opat Marconi ho spatřil mezi dvěma sloupy u oltáře Panny Marie, opřeného o hůl, rozcuchaného, bědnějšího než kdy jindy. Každého by polekal, nebýt jeho radostného výrazu. Opat Marconi si té zvláštní záře všiml už dříve. „Stačilo ho vidět,“ píše, „i v těch hadrech, které ho halily v poslední době, a člověk bezděky pocítil, jak ho zaplavuje opravdová radost.“ Když potom opat naslouchal chuďasovým slovům, hleděl přitom na jeho paži, jež vyčuhovala z rukávu jako paže kostlivce; zbývalo na ní jen tolik masa, aby měli co žrát červi. Benedikt při zpovědi prohlásil, že je nyní prost všech pokušení. Opat Marconi věděl, co ten mír znamená, že to je nepochybně předzvěst smrti. „Mládí je špatné,“ vysvětloval Benedikt Labre lidem, kteří kritizovali jeho praktiky umrtvování, „musí se mu srazit hřebínek.“ Gioventu fiorita e bella... zpívaly v době vinobraní hlasy provázené zvukem kytar. „Mládí je špatné...“ Velikost toho, jenž takto hovořil, spočívala právě v jeho mládí. Jeho asketismus, kdyby se mu byl oddal už jako zralý muž, by patrně byl jiný a tolik by nás neuchvacoval. Benedikt Labre, hledač absolutna, jakým bývá člověk ve dvaceti letech, dospěl k absolutnu otrhance. Jeho svatost byla jednou z oněch vášní mládí, které jdou až do samého konce a stravují zároveň tělo i duši. Jeho mladistvá logika vždycky požadovala to nejdokonalejší, nejtěžší; stal se bytostí, kterou by byly hospodyně nejraději vymetly zároveň s odpadky, jimiž se živil ve společnosti prašivých psů. A přesto jeden bývalý jezuita, jménem Fraja, před ním jednoho dne spontánně poklekl. A když se žebrák zmateně roztřásl, řeholník zrušeného řádu mu řekl, že v postavě chudého uctil Krista. „Zemře, má smrt na jazyku,“ pomyslel si opat Marconi, když kajícník odcházel, „zemře jako oběť své přísnosti vůči sobě samému a své křesťanské lásky.“ Prost všeho pokušení! Et ne nos inducas in tentationem. Každodenní modlitba byla vyslyšena. Tělo, neoddělitelný bratr, přestalo být bratrem nepřátelským, ale protože Benedikt Labre byl stvořen k boji, chvíle uklidnění zároveň znamenala konec. Po opuštěném prostranství mezi chrámy Sv. Jana Lateránského a Sv. Kříže jeruzalémského se na Květnou neděli, v slunci, jež ozařovalo Sabinské hory, zvolna pohyboval osamělý nuzák, tak slabý, až to vypadalo, že se může při každém kroku zhroutit. Jedna žena ho sledovala pohledem a tiše si povzdechla: „Chudák Benedikt!“ Jmenovala se Dominica Braviová a nebožáka dobře znala. Když lehal pod arkádami Kolosea, přinesla mu někdy čerstvá vejce a pomeranče. Přijal darované jenom zřídka a jen proto, aby ji nezarmoutil. Říkal, že lidem jako on stačí chléb namočený ve vodě fontány, že je hříšník, a musí se naučit trpět: „Bisogna saper soffrire.“ Pokud snědl pomeranč, tak vždycky neoloupaný, i s hořkou slupkou: „Je to skvělé na žaludek,“ upokojoval dárce s úsměvem. Dominica Braviová jednou Benediktovi řekla: „Je to krásné, cestou víry poznat Boha a cestou lásky k bližnímu ho milovat.“ Zdálo se, že ho ta slova hluboce potěšila. Hlavně si však Dominica Braviová vzpomínala na jedno setkání s Benediktem v době velkého vzrušení a neklidu. Velký zvon na Kapitolu oznámil smrt papeže Klementa XIV. Nosítka tažená bílými mulami, provázená po stranách kajícníky, kteří se svícemi v rukách zpívali pohřební žalmy, odvážela z Quirinalu do Vatikánu mrtvé tělo, propadající tak rychle rozkladu, že padla slova o jedu. – Římanka, žena z lidu, si na to vzpomínala, jako by to bylo včera: na zvonění hrany za papeže, na ponurý šum – začalo jednání konkláve o zvolení Klementova nástupce. Táhlo se pak, dlouhé, nekonečné, několik měsíců: okolo kardinálů zavřených ve Vatikánu se jako obvykle spřádala síť intrik; kolovaly pamflety. Zatímco se Řím, opojený onou honbou za slávou, utápěl ve zvědavých a marných dohadech, Benedikt Labre putoval od jednoho kostela ke druhému a Dominica Braviová ho potkala blízko Sv. Pavla Za hradbami. „Benedikte, je to vážná chvíle, když se hledá nový papež. Modlete se za církev, za Kristovu církev.“ Nebožák se při těch slovech: církev, Kristova církev celý proměnil. Smutný a znehybnělý jako kamenná socha žebráka dosáhl v tom okamžiku vrcholu své modlitby. A Dominica Braviová pochopila – po svém způsobu prosté, nevzdělané ženy z lidu –, že mezi honosnými osobnostmi jednajícími ve Vatikánu a tím cizincem, kterého ani neznala příjmením, existuje určité zásadní, nezničitelné pouto. Církev, církev Kristova spočívala na tomto anachoretovi, protože v něm přebýval duch schopný obnovit rity a posílit chřadnoucí tělo. Od toho setkání a dělových ran, které z Andělského hradu oslavily zvolení Pia VI., uplynulo osm let, ale bolestný poutník Benedikt té Květné neděle zas jako vždycky mířil ke Sv. Kříži jeruzalémskému, kde jsou uloženy relikvie Utrpení. Dominica Braviová si uvědomila, že nebožáka z Kolosea vidí naposled. O velikonočním pondělí se v kostele Sv. Ignáce jeden světský kněz jménem Balducci chystal celebrovat mši. Na stupni k oltáři pronesl vkleče: Introibo ad altare Dei, ad Deum qui laetificat juventutem meam... Obvykle ta slova jen mechanicky zamumlal, tentokrát však z jeho duše vylétla jako zcela nová, ve své plné svěžesti a čistotě. Kněz pocítil prudkou touhu osvobodit se nejen od hříchu, ale i od jeho temného lesku. Odkud přicházelo to vanutí, jež každý liturgický obrat unášelo k nebi? Odkud ta teskná touha po obrození? „Nikdy jsem nesloužil mši s takovou horoucností,“ přizná Balducci později. Otočil se k hrstce přítomných: několik žen s hlavami v šátcích a v jednom koutě, hodně stranou kvůli odporu, jejž vzbouzela, jakási nedefinovatelná bytost, hromádka cárů a z ní vyvstávající tvář Krista. Žebrák Benedikt Labre, těžce nemocný, kašlal, div že si neroztrhl plíce. Kněz pohlédl směrem k těm hadrům a v tu chvíli věděl s jistotou, že ohnisko onoho vnitřního světla, jež ho celého zalilo, je tam. Napadlo ho, že ten nebožák má dar vidět do lidského srdce; že pátrá v jeho vlastním srdci, srdci kněze. A postupně s tím, jak se jeho prostřednictvím obnovovala oběť Kříže, mu prosby za odpuštění vycházely z úst se stále větší pokorou a vroucností: Agnus Dei qui tollis peccata mundi... Prosil jsem Boha o větší, a ještě větší očistu své duše, abych byl hoden udělit tomu chudému eucharistii. Usoudiljsem, že to je světec.“ Benedikt se přiblížil k zábradlí a kněz, který od něho neviditelným způsobem předtím sám přijímal, mu podal hostii. Jedním z nejhorších církevních nešvarů té doby totiž vskutku byly narychlo odbyté mše. S rozhořčením na takové uspěchané mše (la mensa strapazzata) poukazoval ve svých drobných spiscích, v nichž se zasazoval o reformu kněžství,Alfons z Liguori. Benedikt Labre přijímal také předtím v pátek, ten den, kdy opatu Marconimu sdělil, že je prost všech pokušení. Neoprostil se však jen od pokušení, ale také od úzkostných obav, toho posledního, co ho ještě poutalo k němu samému a jeho smutku. Zbavil se onoho bolestného pocitu své vlastní nehodnosti, v němž si, lze-li to tak říci, až příliš liboval; strhl ze sebe houževnatý zbytek starého člověka. Obětoval Bohu všechno, i odpor k sobě samému, a dosáhl konečně oné definitivní radosti, vyžadující absolutní chudobu: pozvedl k hostii usměvavou tvář. Téhož pondělí byla zaznamenána Benediktova přítomnost v kostele Svatých Apoštolů. V úterý ho viděli u Sv. Praxedia, před mramorovou stélou nazývanou sloup Bičování. Kostel Sv. Praxedia stál jen několik kroků od Manciniho špitálu; přesto když Benedikta potkal Aloysius Rossi, prefekt koleje maronitů, nebožák byl tak vyčerpaný, že mohl na přátelský pozdrav sotva odpovědět. Duchovního provázeli jeho studenti, mladí Orientálci; překvapeně zírali tmavýma očima na asketu. Několik dní předtím Benedikt Labre řekl perskému starci Zitlimu: „Pomodlete se za mě, už se neuvidíme.“ Když se chtěl Benedikt na velikonoční středu – 16. dubna – vydat na mši, strážný Manciniho špitálu se pokusil mu v tom zabránit, viděl, že sotva stojí na nohou. Benedikt jen požádal o tlustší hůl, protože ta jeho se pod tíhou jeho unaveného těla prohýbala; strážného nakonec přemluvil, aby ho pustil ven jako jindy. „Hlavo dubová, umřete na ulici,“ vykřikl za ním strážný. „Co na tom!“ šeptl Benedikt. Dovlekl se až k Panně Marii Horské. Bohoslužba té velikonoční středy u Panny Marie Horské se vryla do paměti. Shromáždění tvořil drobný lid jako obvykle: hostinští, vozkové, pradleny, zelináři. Benedikta dobře znali; nazývali ho křestním jménem, ledaže někomu v takové důvěrnosti bránila jakási zvláštní zdrženlivost. „Měl jsem k tomu člověku takovou úctu,“ vyjádřil se jeden z oněch skromných Římanů, „že se mi nechtělo říkat mu Benedikt, ale Il signor Benedetto.“ Mezi lidmi se šeptalo o novém svatém Alexisovi. Nekonal snad zázraky stejně jako světci? Jeden čeledín z Domu Colonnů a jeden drobný klerik od Panny Marie Horské mu přičítali své uzdravení. Klerik onemocněl krticemi, na Benediktovu radu si třel hrdlo olejem z lampy svítící u Madony, a nemoc zmizela. Lidé ze čtvrti povolaní svědčit v procesu blahořečení měli na signora Benedetta mnoho vzpomínek, byť ne všechny stejně spolehlivé. „Jednou jsem si všiml, že má na sobě čistou košili a nějakou jemnou, asi nějaký milosrdný dárek,“ říkal jeden. A jiný se stejně klidnou jistotou tvrdil, že se Benedikt objevil na dvou místech zároveň: jednou o Vánocích ho v noci viděli modlit se u Panny Marie Horské, zatímco spal mezi ostatními chudými v zamčeném Evangelním špitále. Divotvůrce byl především člověkem modlitby. Všichni ti nevědomí lidé, kteří se stali svědky svatosti, věděli, že rytmus Benediktova života v podstatě udávala liturgie. Pokaždé když rok dospěl opět k vánočnímu oktávu, Benedikt stoupal po schodech k Ara Coeli, aby vyslechl kázání pronášená dětmi před slavnou sochou Bambina, z tváře mu na uvítanou Narození vyzařovala radost; na oslavu Vzkříšení pojedl – on, který nikdy nejedl maso – sousto z velikonočního jehněte; na Velký pátek ho viděli pít ocet – kvůli Kristovu kalichu hořkosti. Víc se oddával bolestné zbožnosti než tajemstvím božské radosti. Když pastýři v prosinci sestoupili z Abruzz a vyhrávali na všech křižovatkách na své dechové nástroje, Benedikt se modlil u jeslí, významné relikvie, v kostele Panny Marie Větší, ale v každém ročním období vyšplhal po kolenou schody, po nichž stoupal Ježíš v předvečer své smrti, Scala Sancta. Utrpení, vždycky utrpení! Protože věřící shromáždění u Panny Marie Horské toto všechno věděli, ve chvíli, kdy kněz začal číst pašijové evangelium, zavládlo mezi nimi vzrušení. Očekávali s napětím dvojí drama: Kristovo a Benediktovo. Obě ta dramata se propojovala: bez onoho příběhu čteného zvolna před oltářem by Benediktův příběh ztratil význam. Neuspíší evangelium jeho smrt, neskoná Benedikt rovnou při něm? „Benedikt umře zároveň s Kristem,“ říkali si mezi sebou zahradníci, řemeslníci, „při Expiravit padne.“ Díky jakému úsilí dokázal Benedikt vstát? Příběhu, který ho obvykle rozrušil, naslouchal vstoje, klidný od hlavy až k patám. Na rtech, zachvívajících se neslyšným Aleluja, jako by mu stále tkvěl úsměv od posledního přijímání. Kristus vláčený od jednoho soudu ke druhému, schody na Kalvárii, bušení kladiv do hřebů, všechno navzájem splývalo v kontemplaci nad nedostupným Božstvím. Benedikt Labre by byl mohl říci spolu s Andělou z Foligna, jež dosáhla stejných vrcholů: „Utrpení je pro mne už pouze světlo, které mne vede.“ – „Expiravit,“ pronesl kněz. Strachující se shromáždění nevidělo, že by Benedikt zavrávoral. Ale když později vycházel z kostela, zhroutil se na schodech: nějaký nebožák omdlel, bezvýznamná nehoda. Sousedky přinesly posilující nápoj. Objevil se řezník Zaccarelli. Benedikt slabě pootevřel oči. „Benedikte náš, vám je špatně, moc špatně. Benedetto mio, quanto sta male, molto male. Chudáku Benedikte!“ Bourač dobytka nenacházel dost soucitných slov. „Pojďte ke mně, Benedikte, chtěl byste?“ Z bezkrevných rtů vyšel tichý ševel. Zaccarelli rozpoznal slova souhlasu. „K vám... ano, chtěl.“ Kolikrát už jen řezník Benedikta marně zval do svého domu. Nabízel mu, že se může najíst v místnosti za krámem. „Proč?“ odpovídal Benedikt, „já jím na ulici.“ A šel se svou porcí kaštanů dál svou cestou. Jindy Zaccarelli chuďasovi říkal, že by mu rád dal nějaké oblečení, ale že si je musí přijít vyzkoušet. „Schovejte je pro některého jiného chudáka, který je potřebuje víc,“ odpovídal Benedikt. Zaccarelli tedy hledal jiné záminky. „To proto, aby svou přítomností poctil můj dům,“ přiznal řezník s prostou upřímností. Jeho milosrdenství sestávalo z nerozpletitelné směsi motivů hmotných i duchovních. A teď Benedikt, ten francouzský svatý, je ochoten vstoupit pod jeho střechu, aby tam zemřel! V davu už se rodila závist. Jeden praktický a prozíravý kněz Zaccarellimu řekl: „Nač si působit takové nesnáze?“ Je tolik špitálů, které by toho nebožáka přijaly! Zaccarelli však nemyslel na obtíže milosrdenství, jež se chystá prokázat, ale na milost, jíž se mu dostane. Kněz to nepochopil. Řezník zavolal syna Jeana-Paula, aby Benedikta podpíral. Pomohl také lékárnický učeň, který se tam náhodou nachomýtl. Zaccarelli bydlel na Via dei Serpenti, jen pár kroků od Panny Marie Horské. Benedikt, duchem trapista, si napůl v mdlobách uvědomil, že trapisté umírají na slámě a popelu. „Na zem,“ šeptl, „jenom na zem.“ Jeho dobrodinci jeho přání neporozuměli; položili břemeno na první ubohé lůžko, které se namanulo. „Jste ospalý, Benedikte, chce se vám spát,“ řekl řezník. „Ano, jsem ospalý, chci spát.“ To byla poslední zřetelná slova Benedikta Labra. Svůj poklad mlčení, své tajemství, si odnesl s sebou. Nepomohly žádné léky: bujon, který se mu Zaccarelli snažil vpravit sevřenými zuby do úst, suchar namočený ve víně, hořčičné obklady na chodidla, nic. K řezníkovi se spěšně vydal jeden řeholník z Kongregace zbožných dělníků, otec Piccilli. Ten si Benedikta nesmírně vážil a vyprávěl, že když ve chvíli, kdy vystoupil na kazatelnu, spatřil mezi přítomnými toho mladého nuzáka, vždycky pak hovořil o Kristu s neobvyklou vroucností a slovy tak novými, že ho to samotného překvapovalo. Nebyl ten Francouz nakonec, ó, hrůzo, tak trochu nakažený kacířstvím své země, jansenismem? Kostely ve čtvrti se málem dotýkaly jeden druhého, Panna Maria Horská, Sv. Spasitel Horský, Sv. Martin Horský, Sv. František z Pauly, ale viděl ho tam někdy někdo u přijímání? Otec Piccilli přispěchal, aby Benedikta, pokud opravdu zbloudil, obrátil na pravou víru. Pronesl obvyklou formuli a jal se umírajícímu – tomu, jenž sám někdy inspiroval jeho výmluvnost – kazatelsky domlouvat: „Myslete na svou duši, Benedikte... myslete na věčnost.“ Benedikt, který nikdy nemyslel na nic jiného, mlčel. Pouze instinktivním pohybem zkřížil ruce na prsou, tak jak je držíval v obvyklém postoji při modlitbě. Na okamžik se probral z agonie; otec Piccilli chtěl zjistit, zdali byl v poslední době u přijímání. Z úst muže, jehož život visel už jen na vlásku, vyšlo pár sotva zřetelných slabik: „Peu... Poco... Poco...“ Řeholník zůstal v nejistotách. Benedikt přistoupil ke svatému stolu dva dny předtím, umíral v nedorozumění, které se teprve až časem vysvětlilo. Vikář od Sv. Spasitele Horského mu udělil poslední pomazání, prohlásil však, že stav nemocného nedovoluje, aby přijal viatikum. Benediktův nepřetržitý slabounký nářek se mísil s modlitbami otců Pokání, pověřených poskytovat oporu umírajícím. Vtom zazněl zvon, po něm druhý a pak všechny zvony Říma; něžně dunivé vyzvánění ohlašovalo čtyřicetihodinovou noc, kdy se žádný palác nerozzáří světlem, zmlkne veselý zvuk spinetů. Když papež Pius VI. povolil mírnější půst, zároveň vznesl požadavek, aby se první hodina po půlnoci věnovala za zvuku zvonů modlitbě Zdrávas Královno za těžce zkoušenou církev. Věřící lid vzýval Svatou Pannu: Ad te suspiramus gementes et flentes... Byla to antifona, kterou zpívali školáci v Amettes každý den po vyučování. Ora pro nobis. „Pros za něj,“ dodali otcové Pokání, sklonění nad žebrákem Benediktem-Josefem Labrem. Za zvuku zvonů skončil jeden život. Život později vysmívaný, protože jeho užitečnost nikdy nebude lidským způsobem prokázána. Gaudencius a Barbara Soriovi v Loretu vyhlíželi poutníkův příchod. Právě v té době se přece vždycky objevoval? Jejich malý synek Giuseppe však náhle řekl – jak to děti někdy dělají, že při skotačení pronesou něco hrozného, aniž tomu samy rozumějí: „Benedikt už nepřijde... Umírá.“ Gaudencius ani Barbara nevěnovali dětskému žvatlání pozornost. Propátrávali očima zšeřelou cestu. „Benedikt umírá... Umřel,“ opakoval chlapec, a to už ho pokárali. Ale když vzápětí dodal, pojednou nedětsky vážný: „Benedikt vešel do ráje, srdce mi to říká,“ s hubováním přestali. Zamysleli se a dali se do pláče. Byla jedna hodina v noci. Ukázka z 8. kapitoly knihy Agnès de la Gorce Chudý, který našel radost. Svatý Benedikt Labre, která vyjde v Triádě v letošním roce.

Úryvek z knihy Paul Claudel Obejmout minulost. Čtyřicet jedna setkání s Jeanem Amrouchem ve Francouzském rozhlase, která vyjde v překladu Věry Dvořákové v nakladatelství Triáda letos na podzim. Jean Amrouche Ale teď bych se rád zeptal, když už jste před chvilkou sám zmínil tu scénu s Donem Leopoldem Augustem [ze Saténového střevíčku], s tou postavou, co ji představuje jakási loutka, která se nafoukne, že, a která je... Paul Claudel Ne, ne! To si pletete s Dvořanem ze čtvrtého aktu. Leopold August je ten pedant, kterému ukážou velrybu a on se nad tou hříčkou přírody pohorší. To je ve třetím... J. A. Ano, ta známá scéna s ocelovými velrybami. P. C. Správně. J. A. Ale tenhle Don Leopold August, co teď o něm mluvíte, to je kategorie těch groteskně komických figurek a možná by se právě teď hodilo, kdybyste trochu blíž vysvětlil jednu svou poznámku, kterou jste před časem pronesl, a sice, že humor, komično, vám připadá jako... jak to říct... vrchol lyriky. P. C. To je naprostá pravda. Myslím si, že prvek komična, bujnosti, hluboké radosti je pro lyriku, pro jejího ducha, dokonce bych řekl pro ducha tvorby, podstatný. Když přijdete do zoologické zahrady nebo hledíte na přírodu, nemůžete si nevšimnout, jak je ta obrovská Noemova archa z jistého pohledu legrační. Směšnost a význam jdou ruku v ruce. Ti tvorové jsou tak zvláštní, že je skutečně možné mít je za originály, tak jak se to řekne o někom, kdo představuje obzvlášť zajímavý vzorek lidské rasy: je to „originál“. Skoro všechna zvířata Stvoření, ať jde o jejich chování, o vnější podobu nebo o vztah k našemu chápání mravnosti, jsou „originálové“ v plném smyslu slova. A člověk, člověk v onom stavu nadšení a radosti, jak jsem říkal, tyhle originály oživuje, aby i oni přispěli k veliké slavnosti tvorby. Tak jako by byla nemyslitelná slavnost bez veselí, tak i tvorba – což je jedna obrovská slavnost – by byla smutná, chmurná, kdyby v ní chyběli všichni ti originálové, kteří se ji snaží oživit a poskytují nám podívanou, jež přispívá k velkoleposti představení. Právě tohle jsem se pokusil vyjádřit v komických pasážích Saténového střevíčku, vůbec nejde o nějaké „ozdůbky“, ale o momenty určitého odlehčení jak pro mě, tak, doufám, i pro diváka, a zároveň o jakési boční nasvícení, umožňující líp sledovat celek děje. J. A. Mě dokonce napadá, jestli některé z těch komických a fraškovitých pasáží nepředstavují pro vás určité osvobození, a to docela drsné, protože všechny ty oprýmkované postavy, ti kancléři, ty figury obalené tituly, poctami, řády... musím říct, že jste je v Saténovém střevíčku vypodobnil obdivuhodně. A Rodrigovo pohrdání, to je vlastně zuřivá nechuť Paula Claudela k některým postavám, které v podstatě odpovídají situacím, v jakých vystupoval on sám! P. C. Což ale dokazuje, že tu vůbec nejde o nějakou opravdovou nenávist, o nějakou zlobu, ale naopak o postoj celkově dobrosrdečný. Jestliže připustíme, že herci divadelního kusu jsou v podstatě vždycky „v převleku“, pak je samozřejmé, že i to nejtemnější drama obsahuje prvekkomiky. Víme, že to není tak úplně doopravdy, že za všemi těmi strašlivými souboji a konflikty, jež probíhají, je přátelský úmysl. A myslím si, že nějak takhle, se špetkou humoru, pobavené sympatie, hledí i Otec, dobrý Pánbůh, na nás, nebohé tvory, kteří se tolik pachtí, a přitom vlastně nedělají nic tak příliš důležitého. J. A. Co soudí předseda vaší „správní rady“, jak tomu říkáte, o některých jejích příslušnících? P. C. No, soudí je hodně přátelsky, říká si: „Dobrá, ale něco si přece jen zaslouží shovívavost, a sice, že všechny ty postavy do toho jdou celým srdcem, a možná jsou směšné, nebo naopak vášnivé, možná jsou... projevují plno citů, dobrých vlastností, ale v každém případě přispívají k představení, jehož úspěch závisí na jejich dobré vůli, a tou nešetří.“ J. A. Mám tak trošku pocit, že když vezmeme Rodriga, nebo i toho strašného Dona Camilla, a jak oni vidí radu ministrů, nejvyššího kancléře Jeho Veličenstva španělského krále, že jsou oba trochu v postavení Paula Claudela, básníka a spisovatele, který soudí Paula Claudela, reprezentanta státu, s jeho hodnostmi, řády a uniformami! P. C. To je jasné. (Směje se.) Člověk před vámi nic neutají. Je nepochybné, že jako nositel všech těch legračních hodností můžu leccos z toho humorného soudu vztáhnout na sebe. J. A. No, ano, pokud jde o ty „legrační“ hodnosti – „legračními“ jste je nazval vy, ale přiznám se, že jsem hrozně rád, že jste je tak nazval, protože spousta lidí si představuje, no ano, že je ve skutečnosti berete velice vážně a hluboce na nich lpíte! P. C. Ale to je potom jiná přihrádka. Pokud je řeč o státních úkolech, o mých povinnostech, pak by šla všechna legrace stranou. Potom jde o povinnost a na mně je, abych ji čestně a ve vší poctivosti plnil. Že ta povinnost může mít pro diváka zvenčí – a vnitřně dokonce i pro mě – určitou komickou stránku... Přesto jde v podstatě o vážnou věc. Mým úkolem je poctivě plnit závazek, který jsem podepsal, který jsem uzavřel a kterému mám co nejlíp sloužit ke cti. Dělat to s dobrou náladou, s trochou humoru, jak říkají Angličané, neznamená, že by člověk nemohl svou funkci vykonávat pečlivě a s plnou vážností. Dobře jsem si to uvědomil například v Americe – lidé od státní správy, se kterými jsem tam měl co dělat, skoro všichni měli smysl pro humor a i při jednání o hodně vážných záležitostech jsme přesto skoro pořád žertovali. Tahle stránka se mi na Anglosasech a Američanech hrozně líbí; zatímco v jiných zemích se věci berou strašlivě vážně, v Americe vždycky všechno provázel prvek humoru, žertu – ale vůbec to přitom nebylo na závadu serióznímu vyřizování věcí. J. A. Dobrá, teď bych se vás rád zeptal, pokud jde o celkový smysl Saténového střevíčku, myslíte si, že to je opravdu optimistická hra? Slyšíme tam totiž některé skutečně závažné výroky, vkládáte je hlavně do úst Denyse Athénského, například tahle tvrdá slova: Na zemi nic není uděláno proto, aby byl člověk šťastný. Není to v kontradikci s onou jakousi vítěznou radostí, na níž se podle vás podílí duše, jež dosáhla pokoje – podobně jako i Bůh vykonal v radosti své dílo stvoření? P. C. Pokud jsou v Saténovém střevíčku nějaké pesimistické pasáže, neznamená to, že představují celkovou výpověď; jsou to jen prvky přispívající k představení, stejně jako třeba u Shakespeara, v jeho hrách je pesimistických aspektů mnohem víc než v mých, ale taky se v nich pojí v úchvatný koncert veselost a radosti všeho druhu. Navíc ale v té pasáži, co jste ji citoval, ve skutečnosti říkám: Nejlepší způsob, jak nepotkat štěstí, jak se s ním minout, je vyhledávat je. Stejně jako když umělec vyhledává krásu, tak jak to dělali třeba D’Annunzio nebo Flaubert: může si být skoro jistý, že se s ní taky mine. To, co hledáme pro svůj osobní prospěch, nikdy nenacházíme. Náš cíl musí být jiný. Cílem života není štěstí, to je jen vedlejší produkt. Cílem umělce není krása, to je taky jen vedlejší produkt. Osobní prospěch nikdy není... nemůže být v dobře uspořádaném životě cílem, i to je jen vedlejší produkt, produkt, který vyplyne ze splněné povinnosti. Cokoli vyhledáváte ke svému osobnímu prospěchu, ať to má být štěstí nebo krása nebo řekněme láska, láska jen pro lásku, láska ženy, máte předem jisté, že to nenajdete. Tyhle věci přicházejí jaksi přidruženě, jako nutný doprovod slušného života, toho, co Buddha nazývá „správnou cestou“, správnou myšlenkou, prostě věcí, které jsou ve správné linii, v linii reality. Všechno, co směřuje k myšlence na sebe samého, k myšlence potěšení, je předem zasažené smrtí, sterilitou. Tím jsem vám tedy popsal základní pocit, z něhož drama vzniklo. Ale pak je tu ještě jeden, abych tak řekl, periferní pocit: pocit nadšení. Základem každého díla je pocit vítězství, nadšení, že člověk zvládl určitou těžkou situaci, že dosáhl rovnováhy, že nalezl bod, z něhož dokázal v podstatě všechno nahlédnout a zkomponovat, a tenhle vítězný pocit je, přese všechny překážky, obsažen i v mé hře a částečně je i vysvětlením právě té její komické stránky, jsou to momenty inspirované radostí, která mě celého jímala, pocitem vítězství dobra, dobra, které naprosto převážilo nad zlem, naprosto je eliminovalo. Proto mi také na pasážích, které tohle vyjadřují, obzvlášť záleží, například na té scéně místokrále a Doni Muziky – o které se většinou soudí, že do hry nezapadá, a přitom je to prvek zásadního významu, něco jako raketa, zářivý bod, bez kterého by hra podle mě nebyla kompletní a z něhož právě hovoří ten pocit triumfu, nadšení, jímž je celá prodchnutá.

Vážení pozůstalí, vážení smuteční hosté! Život každého z nás je vymezen dvěma okamžiky – narozením člověk do tohoto světa vstupuje a smrtí z něj odchází. Ve chvílích, kdy odchází blízký člověk, si i my sami uvědomujeme pomíjivost vlastní existence. Němí a bezradní zůstáváme stát před tímto tajemstvím a pro nejbližší zesnulého, nejvíce zarmoucené, jen těžko nalézáme vhodná slova útěchy. Dnes jsme se shromáždili, abychom uctili památku otce rodiny, dědečka a pradědečka, novináře a spisovatele Gejzy Demetera. Dovolte, abych stručně připomenul jeho život a jeho význam pro širší společenství. Gejza Demeter se narodil 11. května 1947 v Ústí nad Labem. Narodil se po válce, kdy mnoho romských rodin přicházelo ze Slovenska do Čech za prací a důstojnějším životem. Odešla i Gejzova rodina a po mnohém putování se usadila zde, v Neratovicích. Ve věku dvou let vážně onemocněl a po svém uzdravení zůstal u dědečka na východním Slovensku. Tato okolnost na něj měla zásadní vliv. Dědeček mu předal svou moudrost, laskavost, ale i hněv nad bezprávím, kterému byli Romové vystaveni. Malý chlapec, Gejza, se ve škole dobře učil. Po návratu do Čech vystudoval střední školu, a pak sedm semestrů medicíny. Vysokoškolská studia nedokončil, založil rodinu. Prošel několika povoláními, působil i jako policista, ale osudovou profesí se mu stala novinařina. Počátkem devadesátých let začíná jeho dráha novináře a spisovatele. Veškerý volný čas tráví v pražské redakci časopisu Romano Gendalos a neúnavně vyťukává do klávesnice reportáže, úvahy a komentáře. Tehdy mu také vycházejí jeho první povídky. Gejza se ve svých článcích vždy zastával těch, kteří nezaslouženě trpěli. Měl přirozenou moudrost a schopnost vcítit se do druhých. Při jedné výpravě do romských osad na Slovensku, na kterou byl přizván Američan, indián z kmene Siouxů, našli tito dva velmi rychle společnou řeč. A nepotřebovali k tomu slova. V každé rodině se vyskytne období, kdy věrná, milující srdce, zahalí temný mrak. Období, které je pro všechny zkouškou. Gejza se v devadesátých letech nechává zaměstnat jako redaktor bulvárního deníku a na dlouhý čas odchází od rodiny. Po svém návratu k ženě, dceři a vnoučatům, se život vrací do svých kolejí a on k psaní povídek a pohádek. Stihl ještě vzdát hold svému dědečkovi a napsal soubor romských pohádek tak, jak si je pamatoval ze svého dětství. Měl ještě mnohé plány. Chtěl nezištně, bez nároku na odměnu, vyučovat romštinu, psát další knihy, ale hlavně, žít pro svou rodinu. Nebylo mu to dopřáno, jeho čas byl vyměřen. Udeřila těžká nemoc, které do poslední chvíle statečně vzdoroval. O tom víte nejlépe vy, milá rodino, vy, kteří jste s ním prošli tím dlouhým údolím utrpení. Kteří jste o něj v posledních letech jeho života tak vzorně pečovali. Dnes se loučíme a cítíme se osaměle, avšak Gejza Demeter věřil, že duše Romů se po smrti odebírají na „romaňi čercheňori“ – romskou hvězdu, kde se rozhodnou, zda se vrátí mezi živé, nebo zda zůstanou na onom světě. Věřil také, že se tam setká se svým dědečkem a se všemi blízkými, kteří jej na strastiplné cestě za hranice bytí předešli. Rozlučme se s naším drahým zesnulým a mějme ho v úctě jako výjimečného člověka! Mi del les o Del loki phuvori! Budiž mu země lehká! Vám všem děkuji, že jste přišli, abyste se se zesnulým rozloučili a uctili jeho památku. Smuteční řeč, kterou na pohřbu G. Demetera 11. prosince 2015 v Neratovicích pronesl Zbyněk Andrš, romista a editor knihy Gejzy Demetera Ráj na zemi. Romské pohádky (Triáda 2011).

Kurt Krolop – Studie o německé literatuře – diskusní setkání, Kampus Hybernská 4, 30. 4., 18 hod.

Srdečně Vás zveme na představení knihy Petra Holmana Březiniana II, která mj. začala vznikat právě v Železném Brodě a která mapuje „druhý život“ velkého českého básníka Otokara Březiny (1868–1929), ale nejen to. KC Kino Železný Brod, Husova 697, Železný Brod, 26. listopadu 2012 v 18.18 hodin. Večer za účasti autora, vydavatele a dalších hostů. Vstupné dobrovolné.

Od čtvrtka 10. do neděle 13. května proběhne tradiční knižní veletrh Svět knihy, na kterém najdete i nakladatelství Triáda – opět ve Stanu malých nakladatelů před Průmyslovým palácem na pražském Výstavišti. U stánku nakladatelství Triáda si bude možné zakoupit nejnovější tituly – včetně například poslední knihy Jana Tesaře Co počít ve vlkově břiše nebo nových CD z edice Hlasy. K mání budou i starší tituly, které budou k dispozici za výrazně snížené ceny. Nakladatelství se rovněž zúčastní besedy o izraelském komiksu a přichystáno je čtení z knihy Josefa Čapka Povídejme si, děti! Izraelský komiks pátek 11. května od 12.00 Sál komiksů, balkon vpravo v pravém křídle Průmyslového paláce Nakladatelství Triáda vydalo na podzim roku 2017 komiksové zpracování Deníku Anne Frankové, jehož autory jsou David Polonsky a Ari Folman, pocházející z Izraele. Pohled nakladatelství, které se na komiksy nespecializuje, nabídne za Triádu Juan Zamora. Dále vystoupí Roman Lesný, který publikoval komiks Mike’s Place. Debatu bude moderovat Daniel Kumermann. Povídejme si, děti! sobota 12. května od 15.00, Stan malých nakladatelů Josef Čapek nenapsal pro nejmladší čtenáře jen Povídání o pejskovi a kočičce, ale také texty obsažené v knize Povídejme si, děti! Z tohoto titulu bude číst redaktor nakladatelství Triáda, spisovatel a básník Ondřej Tuček. Čtení bude doplněno výtvarnou dílničkou. Otevírací doba Světu knihy čtvrtek–sobota 9.30–19.00 neděle 9.30–16.00

Úterý 27. 11. 2018 / Venuše ve Švehlovce Zveme na celodenní setkání Sympozium 8 / Komunismus – elity – dnešek, konané u příležitosti letošních výročí let 1948 a 1968. Akce se uskuteční v úterý 27. listopadu 2018 v prostoru Venuše ve Švehlovce (Slavíkova 22, Praha 3) a bude otevřena široké veřejnosti. Své příspěvky přednesou a o společenských i kulturních otázkách historie i dneška budou diskutovat: Jaroslav Cuhra, Bohumil Doležal, Adam Drda, Tomáš Hermann, Petr Jindra, Marie Klimešová, Robert Krumphanzl, Pavla Pečinková, Miroslav Petříček, Terezie Pokorná, Maciej Ruczaj, Martin Šmok, Tereza Šnellerová, Jaromír Typlt a Marek Vajchr a další. Následovat bude podvečerní projekce: filmové záznamy vybraných rozhovorů s pamětníky bude komentovat Adam Drda. Pořádá Revolver Revue ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda a společností Post Bellum. Další podrobnosti budou aktualizovány na webu Revolver Revue a na facebookové události k akci.

Nakladatelství Triáda bude začátkem prosince prodávat své knihy na dvou akcích: nejprve na Předvánočním knižním bazaru a poté na veletrhu Knihex. Předvánoční knižní bazar se uskuteční v Tranzitdisplayi (Dittrichova 337/9, Praha 1 – Nové Město) v pátek 1. prosince od 15.00 do 20.00 a v sobotu 2. prosince od 11.00 do 17.00. Zimní Knihex 7 1/2 proběhne o víkendu 9. a 10. října v prostorech Studia Alta (U Výstaviště 21, Praha 7 – Holešovice). Nakladatelství Triáda se však bude veletrhu účastnit pouze v neděli 9. října od 10.00 do 20.00. Na obou akcíh si bude možné pořídit některé novinkové tituly z produkce nakladatelství, včetně komiksového Deníku Anne Frankové, ale také několik knih se slevou. Srdečně zveme a těšíme se na viděnou.

Letos se již potřetí účastníme – a opět budeme v tzv. stanu malých nakladatelů. Veletrh se koná na Výstavišti ve od čtvrtka 9. do neděle 12. května 2019 (v časech 9.30–19.00 od čtvrtka do soboty, v neděli veletrh skončí v 16.00). Dovolujeme si Vás v rámci veletrhu pozvat na debatu u příležitosti vydání pamětí ukrajinského disidenta Leonida Pljušče Na karnevalu dějin (Triáda 2018, přel. Martin Vrba). Setkání se bude konat ve velkém sále Lapidária Národního muzea v sobotu 11. května od 11. hodin a zúčastní se ho filosofka Oksana Zabužková, která pro naši knihu napsala doslov, a pak francouzský lingvista a blízký přítel rodiny Pljuščových Loïc Boizou a další hosté (Serhij Žadan, Alex Sevruk, Miroslav Tomek, Igor Pomerancev, Martin Vrba, Julie Pljušč). V sobotu od 19. hodiny se bude ve stanu malých nakladatelů konat blok poezie. Vystoupí zde mj. Ondřej Tuček, jehož sbírku Celou noc velmi silně štěbetalo ptactvo jsme nedávno v Triádě vydali. Přijďte se podívat. Těšíme se na Vás!

S Věrou Dvořákovou jsem se poprvé setkal v roce 2014 při redigování dvou jejích překladů z francouzštiny pro nakladatelství Triáda. Tolik šedivý úvod ke vzpomínce na člověka tolika barev. Pro redaktora je práce s překladatelem, jakým byla Věra Dvořáková, radostná. Bylo to jako tenisový zápas. Každou připomínku poctivě řešila a své míče chytře umísťovala do těch míst mé poloviny hřiště, kde to slibovalo divákům i mně zajímavý zážitek. Nikdy se nehádala s rozhodčími, že jsem zahrál aut nebo že jí naopak přiřkli aut neprávem. Do smíchovské redakce už tehdy přijížděla o berlích, což mohlo budit ledajaká zdání. Realita ovšem byla taková, že po pár hodinách práce jsem já, o dvě generace mladší, škemral o přestávku, na což zpravidla následovala odpověď „No, jestli ji potřebujete... Já můžu klidně pokračovat.“ Přísahám, že mi pak vytoužená svačina příliš nechutnala. O pár let později jsem začal jezdit k Věře Dvořákové domů do Holešovic redigovat její paměti. Už jsme měli své rituály. Přestože paní Dvořáková už téměř neviděla, vždy na mě čekaly nějaké dobroty, a dokonce jsem mohl v bytě odnaučené kuřačky kouřit... A náš grandslam pokračoval. „Ne, takhle bych to já neřekla,“ reagovala často na nějakou redakční úpravu, byť šlo o částici či spojku. Ale změny a připomínky přijímala s pokorou a jasnozřivostí zkušeného překladatele, který se slovy léta žije a zná jejich povahu i tajnosti. Ve chvilkách oddechu jsme odbočovali k osobnějšímu tónu a já poslouchal příběhy, názory a myšlenky, které se do připravované knihy nevešly nebo je tam autorka, dáma za všech okolností, neuvedla, aby někoho neranila či se příliš nezviditelňovala(!). Vždy jsem z holešovického bytu odcházel zklidněný, jak už to bývá po čase stráveném s člověkem, který je kompletní – svět je prostě na pár hodin v pořádku. Věra – můj smutek v tuto chvíli trvá na důvěrném oslovení – v sobotu 11. května odešla. I přesto musí být svět v pořádku dál. Protože je úkolem nás, kdo jsme se měli tu čest se s ní setkat, přenášet její postoj k životu na ostatní jako šťastnou nákazu. (Takhle by to určitě neřekla!)

Vážení přítomní, smrt člověka vystavuje jeho nejbližší i blízké bezprostředně zvláštnímu zmatku. V tomto čase se mísí bolest ze ztráty s naléhavými otázkami, kolik jsme zůstali zemřelému dlužni, co jsme pro něho mohli udělat, se stejně neodbytným tázáním, kým skutečně byl, jakou má cenu to, co udělal, co mohl udělat a podobně. S Věrou Dvořákovou jsem se blíž poznal ve druhé polovině devadesátých let, když jsem připravoval pro nakladatelství Torst souborné vydání próz jejího muže, básníka a spisovatele Ladislava Dvořáka, a následně rozsáhlý portrét sestavený ze vzpomínek několika desítek jeho přátel a známých pro Revolver Revui. Náš kontakt se potom znovu obnovil v posledních zhruba deseti letech, kdy Věra Dvořáková pro nakladatelství Triáda přeložila postupně knihy Marcela Jouhandeaua, Léona Bloy, Raïssy Maritainové, otce Samuela z kláštera v Novém Dvoře, Agnès de La Gorce a Paula Claudela. Během přípravy překladu poslední knížky jsem Věru Dvořákovou vybízel, aby napsala své paměti. Pamatuji si, že poprvé mi odpověděla: „Máte pravdu, vždyť já jsem už poslední, kdo může zaznamenat některé události, které jsme prožili.“ Ale vzápětí, a zdá se mi, že to bylo pro ni charakteristické, se lekla – nikoli toho úkolu, vždyť práce se slovy bylo její řemeslo, přeložila desítky někdy velmi složitých knih a napsala mnoho esejů či recenzí. Začala pochybovat, co ji k tomu opravňuje a proč by měla chtě nechtě na sebe upozorňovat. Ta pochybnost byla v následujícím čase, kdy své vzpomínky začala psát, jak se ukazovalo, chvílemi dost mučivá, což se projevovalo v postupující tendenci z již napsaných vzpomínek vyřazovat sebe, psát nestranně, nikoho za žádnou cenu nepoškodit a neodkrývat nic z toho, co si zaslouží být zapomenuto. Ale zároveň byla – a to je, řekl bych, také charakteristické a velice důležité – naprosto neochvějná, jako někdo, kdo se jednou rozhodl, a tedy věc dokončí. Vzpomínkovou knížku dopsala, vyjde na podzim a bude obsahovat také soupis všech jejích knižních překladů z francouzštiny i jejích textů o literatuře, které uveřejňovala v šedesátých letech zejména v revui Světová literatura a v letech devadesátých v Literárních novinách. Nehraná skromnost a ostych, a aniž se to vylučovalo, rozhodnost a jistota vlastního postavení jako by měly zdroj v jednom jejím dětském zážitku, o němž ve svých vzpomínkách napsala, totiž intenzivním prožitku jednoty celého vesmíru, všech jeho součástí a sebe v něm. Je příznačné, že právě tuhle pasáž pak chtěla v rukopise škrtnout, s tím, že něco podobného přece možná zažil kdekdo a proč čtenáře obtěžovat představami malého děvčete. Mluvím však o tom nyní kvůli času, tomu času, který Věra Dvořáková žila a který se pro ni uzavřel. Je totiž zřejmé, že její život byl opravdu naplněný. Avšak tohle lze říci ne především kvůli požehnanému věku, kterého se dožila, ani kvůli nesmírnému množství práce, kterou udělala navzdory politickým omezením a zákazům, doléhajícím na ni a její rodinu po většinu jejího života. Věra Dvořáková prožila dobrý život, protože jej naplňovala kvalitou související s láskou, již věnovala svému muži, své rodině, přátelům a jistě také literatuře a divadlu. Kvalitou spojenou se životem, jenž je udržován a rozmnožován onou směnou, o které píše Antoine de Saint-Exupéry v závěru Citadely, v asi nejznámější z knih, které přeložila do češtiny. Ukázky z připravované knihy vzpomínek Co si pamatuju na webu Triády a Bubínku Revolver Revue.

Srdečně vás zveme na uvedení knihy vzpomínek Věry Dvořákové Co si pamatuju, která právě vyšla v nakladatelství Triáda 18. listopadu 2019 od 19 hodin v kavárně Potrvá, Srbská 2, Praha 6 Vystoupí TRIO RTH ve složení Anna Romanovská – housle, Petr Tichý – kontrabas a Michal Hrubý – basklarinet, saxofon