Search this site

Dobrý den. Říká se, že Rodinu si nevybereš… Já osobně jsem ale jiného názoru, myslím, že si velmi pečlivě vybíráme společnost pro život, přinejmenším podle toho, co se díky členům rodiny můžeme naučit, čím nás posunou. Já za sebe jsem velmi vděčná za svůj výběr a vím dobře, že i babička byla v tomto ohledu spokojená. Často mi říkala, že je ráda za své tři schopné děti, za pět vnoučat, která, jak se teď ukazuje, dokáží držet při sobě, a naprosto překvapivě se dojímala nad vývojovými skoky svých přibývajících pravnoučat. Líbilo se jí, že se nás na oslavách schází tolik, že se obtížně hledá prostor pro setkání. Libovala si v tom mumraji rodinných příslušníků a přátel, kteří tvoří propletený kruh. A i když jsme jí nedělali vždycky jenom radost, urputně hledala a následně se zuby nehty držela nejméně bolestného vysvětlení našeho jednání. Nebyla alibistka, jen pro svou rodinu chtěla ten nejlepší osud… Mám štěstí, že jsem mohla strávit skoro čtyřicet let vedle takové dámy, jež byla přirozeným středobodem rodiny. Dámy s rozhledem, s přesahem do mnoha poloh, která měla názor prakticky na cokoliv a naprosto přirozeně jej prezentovala. Její naturel a chuť jí umožnily držet krok s dobou. Když si uvědomím, jaký posun udělala technika v průběhu jejího života, musím pomyslně smeknout. S nadsázkou řečeno, bez mrknutí oka se přizpůsobila a od psacího stroje přešla k počítači, elektronické poště i k internetu. Jednoduše odešla velká dáma, která mi bude moc chybět, která nás toho ale hodně naučila. Třeba to, že těžké chvíle je dobré překonávat tancem. Takže až Vám po ní bude smutno, tančete. Řeč Zuzany Namyslovové, vnučky Věry Dvořákové, na pohřbu 11. května 2019.

(...) Když jsem v minulé kapitole svou mimoškolní činnost označila jako „promarňování“, měla jsem při tom na mysli i úvahy a myšlenky, které ke konci okupace, v tom náhlém probuzení veřejného života, hýbaly, ne-li přímo cloumaly, také mou hlavou: nejen co udělám po maturitě – v tom jsem měla jasno, bude to filosofická fakulta –, ale hlavně, co udělám v budoucí svobodě sama se sebou, kam se postavím, nebo spíš za co se postavím, co bude to nejlepší, nejsprávnější. A při své naprosté ještě naivitě a politické a vůbec myšlenkové nevzdělanosti (nevzpomínám si, že by nám byly hodiny filosofie v poslední třídě gymnázia přinesly po této stránce něco užitečného, ale možná mi tehdy jen chyběla určitá tykadla) jsem samozřejmě volila to, co se nejsnáze a také nejvtíravěji a nejrafinovaněji nabízelo: komunismus přivážený na sovětských tancích. Předzvěstí tohohle mého zbrklého kroku byly hodiny ruštiny, na které jsem začala chodit v posledním roce protektorátu. Učitel, k němuž jsem potají docházela, se jmenoval Baranov a vzhledem k věku to dost možná byl bývalý bělogvardějec, nebo alespoň přímý potomek Rusů, kteří měli s „novým náboženstvím“ už nějakou zkušenost. Byl by mě mohl možná trochu poučit, ale nejspíš byl opatrný, a tak mě bohužel naučil jen azbuku a trochu ruské gramatiky. Do dnů revoluce jsem tedy vstupovala už v rozpoložení, které jen čekalo, až bude moci dostat konkrétnější podobu. Po pátku 4. května, kdy se po celé Praze strhávaly německé nápisy, běžel v sobotu ráno městem jeden radostný hlas, že Pattonova americká armáda je u Plzně a že„...do poledne je máme tady!“ Tahle uklidňující představa zřejmě rodiče přiměla k tomu, že mě hned ráno vyslali – nevím už proč, nejspíš jen s nějakým vzkazem – k tetě a strýčkovi do Strašnic. Jezdila k nim od nás z Holešovic přímá linka, trojka, tehdy ještě přes Václavské náměstí. Když jsem se pak k polednímu stejnou linkou vracela, náměstí bylo podivně prázdné a tiché, nikde ani človíčka. Netušila jsem, že mezitím došlo ke zvratu: Praha nebude vítat Američany, ale musí počkat na Rusy, to měli být ti praví spasitelé. Rusové ovšemteprve přijížděli od Berlína, a tak vznikla několikadenní časová mezera, v níž naplno propuklo povstání a střety s Němci a skupinami SS, kteří se usilovně hleděli probojovat k Američanům, ale také se mstít za porážku. Naše tramvaj projela centrem patrně jako poslední, byl to právě ten okamžik, kdy Němci po prvním střetu s povstalci náměstí vyklidili a měli je na chvíli pod kontrolou. Proto to prázdno a ticho. V dalších ulicích, v Revoluční, na nábřeží, na budově bývalé Dělnické úrazové pojišťovny (dnes radnice pro Prahu 7) a na letenské Bělského třídě jsem pak viděla vyskakovat na domech první československé vlajky a domů jsem dojela ve chvíli, kdy už Československý rozhlas volal o pomoc. Doma byla jen sestra s maminkou, brzy nato sice přispěchal z práce – patrně už pěšky – i otec, ale hned zase odešel, zdali k rozhlasu nebo někam jinam, nevím, v dalším trochu hektickém dění na to pak už nepřišla řeč. V první chvíli po příchodu domů mě zarazilo sestřino hluboké rozrušení, myslela jsem, že ji tak vykolejil boj o rozhlas, ale bylo to, jak v té chvilkové úzkosti přiznala, kromě toho ještě něco jiného: strach z Rusů, zarostlých, divošských barbarů z východní tundry, jak nám je za války zobrazovaly plakáty německé propagandy a Ligy proti bolševismu. Mně, už nachystané jen jen tomu stalinskému přívalu pravého lidství a spravedlnosti otevřít náruč dokořán, připadala taková reakce jako něco zcela nečekaného a iracionálního: má bystrá, nadaná a vždycky rozumně uvažující sestra uvěřila německé demagogii! Napětí té zvláštní chvilky – kdy se ve skutečnosti setkaly dvě naivity – se nicméně rychle rozplynulo v dalším dění. Z centra města i od nedalekého trojského mostu (pozdějšího proslulého mostu Barikádníků) se začala ozývat střelba, v ulici kousek od elektrárny vyrostla barikáda. Trochu jsme s Milenou při její stavbě pomáhaly, potom jsme barikádníkům spolu se sousedkami z domu přinášely jídlo a pití (tak trochu romanticky, zdálo se mi tenkrát, žádný boj v těch místech neprobíhal a muži na barikádě pocházeli z blízkého okolí, takže by se byli mohli dojít najíst klidně domů). Další dny už to ale na legraci nevypadalo. Z trojského kopce mířila na Holešovice děla, náš dům stál přímo na ráně, a tak poté, co stržil nějaké zásahy – zůstaly po nich nahoře ve zdi dvě pořádné díry –, se všichni nájemníci sběhli k nám dolů a poslední dva dny, vlastně už po uzavření míru, jsme strávili pohromadě, v noci každý uložený, kam se dalo. Od mostu a z centra přicházely poplašné zprávy o hořící radnici, postupu německých jednotek a o srocování esesmanů, nakonec pak o příjezdu Rusů. Vzpomínám si, že se tehdy mezi námi v domě vyskytovala i jakási dvojice ještě dost mladých lidí, které jsem předtím nikdy neviděla. Říkali myslím, že jsou Rakušané. Muž a žena, kteří lapali každou zprávu o situaci s ještě větším napětím než ostatní, jako kdyby se cítili v jakémsi speciálním ohrožení. Od středy 9. května, kdy jsme konečně zas vyšli z domu ven, už jsem je neviděla, myslím, že se z domu vytratili. Ulice se však v prvních chvílích ukázala jako stále ještě nebezpečná: na střeše našeho domu zůstal schovaný nějaký zfanatizovaný nešťastník od Hitlerjugend a střílel po každém, kdo se venku objevil. Hledal se nějaký muž s dobrou střeleckou muškou, který by ze střechy elektrárny, vyšší než náš dům, střelce zahnal nebo zneškodnil. Odkud se objevila puška, nevím, ale objevil se také tatínek – kde byl po těch předchozích pět dní, si nedokážu vybavit –, a pak jsem ho viděla vztyčeného na protější střeše, s namířenou puškou, jak se chystá vystřelit. Naštěstí už neměl na koho, chlapec zmizel a už se pak neobjevil. Otec se všakskoro vzápětí ocitl v bizarní situaci, která nemusela dobře dopadnout. Bylo to ještě v tom počátečním chaosu, snad druhý den po osvobození Prahy; stály jsme s maminkou a jednou sousedkou před domem, z něhož právě vyšel i tatínek, a vtom se zpoza rohu vynořili dva mládenci s páskami RG na rukávech – příslušníci spontánně vzniklé tzv. revoluční gardy (jež si ale brzy získala přezdívku „rabovací“), skočili k otci se slovy „To je on, tak jdeme!“, a nebýt sousedky, jež se před něj vrhla s roztaženými pažemi a voláním „Nechte ho, to je náš člověk!“, byli by ho odvedli a bůhví, v jaké skupině německých zajatců se mohl octnout. Horlivost samozvaných „gardistů“ způsobil jeho starý kožený šoférský plášť, v němž celou válku chodil do práce, aby ušetřil svůj jediný pěkný svrchník. Plášť mohl trochupřipomínat kožené kabáty esesmanů. Skupiny podobně pochytaných německých „zajatců“ bylo pak v dalších dnech možné tu a tam v ulicích spatřit, hlavně ale ženy, manželky či vdovy po německých vojácích. Sama jsem je tak zahlédla jen jednou: s oholenými hlavami pomalovanými hákovými kříži, spoutané provazem do jednoho hloučku a poháněné bičem muže v civilu, českého „mstitele“. Dalším podobným obrázkům jsem se pak už vždycky zdálky vyhnula. Ale nijak zvlášť radostný nebyl ve skutečnosti ani pohled na tanky s osvoboditeli, ruskými vojáky kalmyckého typu, které jsme v našich končinách spatřili jako první. Zaprášení, nevyspalí, strnule nehybní na svých válečných strojích, ve tvářích a šikmých škvírkách očí výraz otupení z dlouhé cesty od Berlína i zřejmě ze všeho ostatního, co měli za sebou, působili podivně nečekaně, jaksi cizorodě a nepříliš důvěryhodně. Ale ne přímo nebezpečně a Mileniny obavy se opravdu také rychle rozplynuly. (I když bát se věru bylo čeho, ale tak daleko tenkrát asi dokázaly uvažovat jen ty nejchytřejší a lépe poučené hlavy.) Urostlí osvoboditelé ve vojenských rubaškách, zasypávaní květinami a tančící při harmonice – to všechno se také odehrávalo, ale spíš až v dalších dnech, a hlavně ovšem před kamerami. Běžné vojáky nebylo tenkrát v ulicích celkem příliš vidět, drželi se u svých tanků a posléze v kasárnách. Říkalo se, že mají ve městech velice přísný režim. Pověst, která je předcházela (proslulé „davaj časy“, ale i horší věci), se v Praze myslím tolik neprojevila. Do dnů téhle poválečné euforie – osvobodivého vydechnutí velmi podobného pozdějšímu nezapomenutelnému momentu z roku 89, kdy definitivně odstoupila komunistická vláda – se mi ještě řadí návrat prezidenta Beneše z Londýna a někdy v létě pak vítání našich letců, příslušníků RAF, hrdinů v modrých uniformách a tmavočervených baretech. Na prezidentovo otevřené auto, v němž spolu s manželkou Hanou projížděl cestou na Hrad pražským centrem, jsme tenkrát v květnu s Andulou čekaly v první řadě davu u kavárny Slavia naproti Národnímu divadlu. Jaro bylo v plném proudu (rozpuklo se, skutečně už s květy šeříků, neobvykle rychle během těch pěti revolučních dnů) a několik hodin čekání na prudkém slunci nakonec vykonalo své a já se najednou probírala z mdloby ve stinném vchodu do kavárny Parnas za rohem na nábřeží, nad sebou Andulu a tváře několika dalších dobrodinců, kteří mě tam pomohli odnést. Naštěstí byli tak dobrosrdeční, že nám vzápětí znovu uvolnili naše perně vysloužená místa v první linii, takže zamávat prezidentovi jsme ještě stihly. Vzpomínka na následující měsíce do květnových voleb v roce 46 mi splývá v jednu jedinou hektickou řadu průvodů, manifestací, emocí, hesel, pochodování po Václavském náměstí za útočného pokřikování do řad druhé, národně socialistické mládeže, pochodující v protisměru. My dvě s Annou jsme samozřejmě nelenily vstoupit do právě založeného Svazu české mládeže (SČM) a postavit se do čela školní svazácké buňky. V té funkci jsme pak v létě ještě s několika spolužačkami ze septimy odjely na první letní brigádu do podkrkonošského Horního Lánova. Okusily jsme tam něco z polních prací, ale také něco obav z rychlého spřátelení našich kvartánek, které jsme tam měly na starosti, s poblíž usídlenými brigádníky z jedné pražské reálky. Brzy jsme všaknabyly pocit, že můžeme odpovědnost složit trochu na rodiče, kteří tam za nimi začali přijíždět. Někteří, k našemu podivu, s velkými kufry. Kromě polní sklizně probíhal totiž už také soupis majetků v domech, vilách a chalupách opuštěných po nedávném odsunu německých obyvatel. My s Andulou jsme u toho pod vedením člověka s titulem „národní správce“ někdy pomáhaly jako písařky, protože obě jsme uměly trochu psát na stroji. Vstupovat do těch opuštěných prostor, místností s nábytkem, skříněmi a policemi jen zčásti vyprázdněnými, v zásuvkách s různými drobnostmi po lidech, kteří tam ještě nedávno žili, někdy i s fotografiemi, o nichž jsme nevěděly, jsou-li na nich oni sami, nebo jen nějaké i pro ně už bezvýznamné, a proto tam zanechané tváře z jejich minulosti – byl to zvláštní pocit. Přes všechnu naši tehdejší nevědomost, neschopnost vidět věcivlastníma očima, ba dokonce klidnou jistotu, že všechno je, jak má být, jsem se přece jen nemohla zbavit pocitu jakési ošklivé nepatřičnosti. (...) Kniha Co si pamatuju vyšla v Triádě (2019).

Od 19. 4. 2017 Nakladatelství Triáda změnilo sídlo na: Kroftova 341/16, 150 00 Praha 5 (což je stávající sídlo redakce). Na dřívější adresu v Ostrovní 17 již nebude možné nadále zasílat poštu.

Na Bubínku Revolveru vyšla zpráva R. Krumphanzla o svitavské debatě nad knihou Josefa Serinka a Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie.

K volnému prohlížení a vyhledávání i ke stažení jsme zpřístupnili veškeré rejstříky k trojsvazkové edici Josefa Serinka a Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie. Otevřít je můžete přímo u karty titulu v naší nabídce nebo zde.

Reportérka, dokumentaristka a disidentka Otta Bednářová, slavící letos kulaté životní jubileum, napsala v letech 1968–1989 řadu prozaických textů, z nichž některé nikdy nebyly publikovány, jiné zůstávaly rozptýlené po exilových a samizdatových periodikách a sbornících. Jde o vnitřně provázaný soubor, zachycující přerod publicistického svědectví Otty Bednářové o době a lidech ve svébytná literární díla. Kniha těchto jejích prací s názvem Jak jsme hledali obrazy. Prózy a jiné texty z let 1968–1989 vyjde v Triádě 4. září. Jako ukázku z knihy zde uveřejňujeme úryvek dříve nepublikovaného textu Srpnový týden v pražských redakcích. Autorka v něm popisuje první dny okupace Československa zeměmi Varšavské smlouvy, od níž letos uplyne 49 let: Je to paradox, že právě v tom týdnu, kdy ulice měst byly zaplněny okupační armádou, kdy děla tanků mířila přímo do redakčních oken, že právě v tomto týdnu se cítil československý novinář svobodným novinářem. Právě tehdy, kdy se scházely redakční kolektivy v kavárnách, protože redakce byly obsazeny ozbrojenými silami, kdy rozhlasoví a televizní pracovníci schovávali své mikrofony v nákupních taškách, kdy se rozhlasoví a televizní komentátoři maskovali třeba zelenými brýlemi, aby se nepoznáni dostali do svých provizorních studií, právě tehdy nad nimi nestál žádný cenzor. Právě tehdy se řídili jen a jen svým svědomím. Přitom bezpečně věděli, že vyjadřují mínění svého čtenáře a posluchače, věděli, že jejich slova jsou lačně čtena a vnímána až do posledního písmene. Vznikla obrovská jednota národa s novináři a novináři a zejména pak pracovníci masových sdělovacích prostředků a především rozhlasu se stali nebývalou autoritou pro celou veřejnost. To všechno nevzniklo však ani náhodou, ani za jednu noc, ale proto, že řadu měsíců i let a pak v posledním období od ledna 1968 si novináři získávali postupně důvěru veřejnosti. Některé redakce a zejména někteří jednotlivci, právě proto, že nebojácně odhalovali alespoň dílčí chyby a slabiny režimu Novotného, byli už dávno před lednem miláčky národa. Posluchači a diváci i čtenáři věděli, že jistý program nebo článek, který vyrobila jistá redakce nebo redaktor, bude vždycky usilovat o nápravu něčeho a třeba i mezi řádky kritizovat někoho. Lidé se naučili hledat články podepsané jistými jmény a rozumět i tomu, co nesmělo být zcela otevřeně řečeno. Na takové redaktory a redakce se lidé obraceli už dávno před lednem se svými těžkostmi a problémy, ale také třeba jen proto, že děkovali autorovi nebo autorům za odvahu a statečnost, s jakou z obrazovky, prostřednictvím mikrofonu nebo na stránkách novin obhajovali zájmy národa. Lidé tedy postupně získávali důvěru k některým tvářím na obrazovce, k některým hlasům v rozhlase a některým jménům v novinách a časopisech, protože o nich věděli, že se snažili psát a mluvit otevřeně i v době, kdy za to byli postihováni. Lidé věděli, že redaktoři chtěli říci víc, než mohli, a když sem tam cenzuře unikl jinotaj, národ porozuměl. Tím více si pochopitelně rozuměl čtenář s novinářem v době od ledna do srpna 1968, kdy se na stránkách novin, v rozhlase i televizi denně odhalovala praxe minulých let, kdy se ventilovalo otevřeně, kolik lidských osudů má na svědomí režim, který se nazýval socialismus. Celý národ si uvědomoval, že svoboda tisku není jen záležitostí redakcí, ale že míra svobody tisku představuje i míru svobody národa. Mnozí českoslovenští novináři poznali poprvé ve svém životě svobodu tisku v pravém slova smyslu v týdnu od 21. do 27. srpna 1968. V tu osudnou noc 21. srpna, kdy se z přijímačů ozvala první zpráva o zahájení obsazování Československé republiky okupační armádou Varšavského paktu, byla hlavní budova Československého rozhlasu na Vinohradské třídě doslova obležena obyvatelstvem Prahy. To bylo kolem druhé hodiny ranní. Vchod do budovy byl v té době už střežen zástupem pracovníků Veřejné bezpečnosti, která přispěchala na případnou pomoc Československému rozhlasu. Lidí stále přibývalo. Byli zmateni. Zoufalství a neštěstí je vyhnalo sem k rozhlasu, do ulic. Ozývaly se hlasy, vyzývající ke stavění barikád, tak jako v roce 1945 v době pražského povstání proti fašistickým okupantům. Jiné hlasy varovaly: Bez zbraní nic nezmůžeme! Dav před rozhlasem plakal bezmocně a vzteky. Lidé si připomínali rok 1938 – Mnichov. Cítili se zaskočeni, tak jako tenkrát. Volali po zásahu armády: Proč se nebráníme, nač máme svou armádu? Jen dvakrát za trvání naší republiky měla možnost si vystřelit, a ani jednou to neudělala! A znovu se hlásili ke slovu rozvážnější: Střílet nemá smysl, je nás málo, Rusové by nás pohltili! Dav zoufale čekal před budovou rozhlasu na každou novou zprávu. V té době byl však už v rozhlase přítomen ředitel spojů – bývalý ministr kultury, bývalý ředitel rozhlasu Ing. Karel Hoffmann a jeho nástupce, bývalý ředitel rozhlasu Ing. Miloš Marko. Oba žádali, aby Československý rozhlas okamžitě přestal vysílat. Jejich rozkazy však nikdo nerespektoval. Oba byli známí zastánci novotnovské politiky, a proto jejich příkazy nikdo nebral vážně. Pracovníci rozhlasu se naopak chystali vysílat, pokud jen to půjde. Věděli, že bez informací by byl národ naprosto dezorientován. Obě autority nemohly nic dělat. Technice nerozuměly. A tak se záhy ozývaly z přijímačů další informace, rady i pokyny. Odtud zazněla i slova: „Bez zbraní nic nezmůžeme. Naší zbraní je trpělivost. Jděte do ulic a přesvědčujte okupanty, že u nás není a nebyla kontrarevoluce, vysvětlujte jim naši polednovou politiku, přesvědčujte okupanty, že chceme mít socialismus humánní a demokratický!“ Když však Rusové přišli obsazovat pražský rozhlas, byli už hlášeni první mrtví. Před sekretariátem Komunistické strany Československa v Praze byl zastřelen mladý muž a dívka. Za to, že zpívali československou státní hymnu a volali jméno Dubčeka. Za to tekla v Praze na nábřeží první krev. Rusové se vrhnuli do budovy rozhlasu, především přeřezali telefonní kabely, shodou okolností jen telefonní spoje uvnitř budovy. Pak obsadili první dvě patra, ve kterých se pracovalo. První poschodí – Zahraniční vysílání Československého rozhlasu. Druhé poschodí – politické zpravodajství. Hledali studia a dálnopisy. V obou patrech je několik studií i několik dálnopisných kabin. To stačilo. Poněvadž ostatní poschodí byla prázdná, zde se nepracovalo, domnívali se, že mají vše, co potřebují. Lidé, kteří zde pracovali, redaktoři, hlasatelé a písařky museli opustit redakční místnosti. Celou budovu obsadila vojska. Jenže v přízemí, hned u vchodu do budovy, jsou ještě dvě studia, která unikla pozornosti okupantů. Budova rozhlasu je členitá, a kdo ji dobře nezná, nikdy by v těch místech studia nehledal. Ta místa vypadají spíše jako archivy nebo sklady materiálu. Jsou bez přímého denního světla. A právě tam se uchýlilo několik pracovníků Československého rozhlasu doslova v poslední chvíli. Jako zázrakem zůstali neobjeveni, přestože odtud neustále vysílali. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Vysílání pokračovalo přímo z hlavní budovy Československého rozhlasu, ačkoliv byla celá obsazena okupační armádou. Jen u vchodu zbyl zástup pracovníků naší Veřejné bezpečnosti, který se stal pomocníkem a spojencem rozhlasových pracovníků. Především tím, že věděl a mlčel. Později se však redaktoři, komentátoři a hlasatelé postupně z rozhlasu v zájmu vlastní bezpečnosti sami odstěhovali na jiné pracoviště. Nervy byly totiž tak vypjaté, venku se střílelo, každou chvíli hrozilo nebezpečí, že Rusové celou skupinu odhalí. Proto se také tak často ozývalo z vysílání Československého rozhlasu, že je možné, že budou okupanty odhaleni a že bude vysílání přerušeno. Salvy z kulometů často přehlušovaly vysílání, ale novináři zůstávali u mikrofonu. Nebezpečí sílilo každou hodinu už také proto, že pracovníci rozhlasu vycházeli i za této situace občas z budovy pro nějaké zprávy, podívat se, co se děje na ulici a tak podobně. Když se vraceli, byla obava, že je Rusové budou sledovat třeba až do studia. V tom pomáhali příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří okamžitě vystavili „bumážky“ – doklady o tom, že přítomnost té a té osoby je v rozhlase nevyhnutelná a podobně. Ale i tak už po dvou dnech byla situace této skupiny statečných a obětavých rozhlasových pracovníků zcela neúnosná. Věděli však, že rozhlas nesmí mlčet. Rozhodli se k přemístění. Československý rozhlas nesídlí jen v jedné budově. Protože však okupanti tuto okolnost zřejmě nevěděli, zůstala další pracoviště neobsazena. Na jedno z nich se přesunula i skupina těch pracovníků, kteří vysílali ve dne v noci po 48 hodin přímo z obsazené hlavní budovy rozhlasu. Přemístění proběhlo tak, že ho posluchač vlastně ani nezpozoroval, přestože skupina rozhlasových pracovníků musela překonat poměrně značnou vzdálenost a procházet a proplétat se ulicemi obleženými tanky, pancéřovými vozy a vojskem. Pomocná budova Československého rozhlasu, do které se přemístili, byla k dispozici se vším všudy. Je to neuvěřitelné a téměř nepochopitelné, ale ani tady nebyli odhaleni. Vědělo o nich jen okolní obyvatelstvo, které skupinu novinářů a hlasatelů opatrovalo jako oko v hlavě a které ji začalo zásobovat dobrým slovem i potravinami. Další pražská rozhlasová stanice vysílala na vlně 490 metrů – 613 kilohertzů. Tato stanice se hlásila titulkem „Jsme s vámi, buďte s námi“, který pak od ní přebírala další rozhlasová a televizní pracoviště, redaktoři v denících i týdenících, a dokonce i vedoucí političtí činitelé. „Jsme s vámi, buďte s námi“ – to bylo heslo srpnového týdne. Tato slova se psala vápnem po chodnících, ulicích i výkladních skříních. Tato slova dojímala, sjednocovala a posilovala boj, který vedli společně žurnalisté s národem, který se ocitl v nejtěžší chvíli bez vedoucích pracovníků, vězněných tisíce kilometrů odtud. (...) Text vznikl na podzim roku 1968 během pobytu Otty Bednářové v Rakousku a byl původně zamýšlen pro rakouská média.

O komiksové verzi Deníku Anne Frankové (...) hovořil s jejími tvůrci Yves Kugelmann. Bubínek Revolveru zveřejnil ukázku, celé interview bude publikováno v Revolver Revue č. 110/2018. Pane Folmane, když si přečtete stránku z Deníku a ten text máte před sebou, co vám běží hlavou? Film? Mohl byste nám objasnit, jak se z textu stanou obrázky? AF: Čtu ten deník stále dokola. Soustředím se jen na to, co a jak by fungovalo na papíře. Potom začnu vymýšlet, jak by mělo vypadat konkrétní okno, jak ho vystavět, co by měla být jedna stránka s několika ilustracemi a co celostránkový obrázek. Snažím se text nahlížet pouze z hlediska komiksového jazyka. Někdy mi to nejde, projdu třeba osm stránek, aniž bych narazil na něco, co by se dalo použít. Snažím se tedy proniknout hlouběji a ještě hlouběji a najednou to na mě vyskočí. Velmi se to liší od toho, když máte literární předlohu, z níž máte udělat film, scénář, protože filmová tvorba má svůj nezávislý jazyk, kterým mluvíte a kterým mluví také vaši spolupracovníci. Komiksový jazyk je jiný. V čem je komiks lepší než prostý text, v čem má větší možnosti? AF: Jelikož nemůžeme použít celý původní text, i když ponecháváme v plném znění množství dopisů Kitty, musíme dělat subjektivní rozhodnutí, co vybrat z textu, co převést do ilustrací, co se tím zvýrazní. Jak už jsem zmínil, když například výrobě párků, která v Deníku zabírá tři věty, věnujeme celou dvoustranu a uděláme z ní party, vzhledem k jejich situaci oslnivou party, tak je to naše rozhodnutí. Když to uděláte, víte, že kontrast mezi tou dvoustranou a ponurým pocitem, že za pět stránek to celé zmizí, bude o to větší. Musíme vybírat části, které se hodí pro komiks. Velice pečlivě se držíme tónu deníku, postupujeme podle dat a někdy necháváme celé stránky původního textu bez jakéhokoli zásahu, zejména abychom představili Anniny hluboké myšlenky. O některých z nich si totiž myslím, že by vůbec nebylo správné udělat z nich ilustrace, musí zůstat čisté, jsou nedotknutelné. Číst více

Triáda právě vydala adaptaci Deníku Anne Frankové. Autory jsou filmař Ari Folman a ilustrátor David Polonsky, držitelé mnoha ocenění za film Valčík s Bašírem. Jejich zpracování Deníku je citlivé a originální, veřejnosti bylo představeno v září 2017 v Paříži. Tiskovou zprávu k vydání českého překladu najdete zde:

Portál medziknihami.sk uveřejnil 6. 1. 2017 rozhovor Jakuba Kratochvíla s Robertem Krumphanzlem. Zásadné knihy o spoločnej pamäti Rómov a nás Vydavateľstvo Triáda sa mi javí ako jedno z najlepších českých vydavateľstiev a zdá sa, že aj najodvážnejšie. Ešte jedno „naj“ si môžu pripísať. Vydali najzásadnejšie knihy o Rómoch v Československu. V roku 1997 vydali najväčší pohľad na život Rómov na Slovensku, životopis Eleny Lackovej Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Tá kniha je pre mňa zásadným pohľadom na spolužitie Rómov s Nerómami a bránou do pamäti Rómov v našom regióne. V roku 2005 vydali obrovskú zbierku svedectva – aj keď je to zatiaľ len prvý diel – slovenských Rómov za slovenského štátu, ktorá má jasný názov Po Židoch Cigáni. V roku 2011 vydali desať rómskych rozprávok Gejzu Demetera, Róma od Humenného, ktorý ich napísal ako hold svojmu starému otcovi. Tento rok vydali veľdielo. Geniálnu trojzväzkovú knihu Česká cikánská rapsodie – príbeh jedného človeka, Jozefa Serinka, rómskeho partizána, ktorý prežil prvú svetovú vojnu, keď dezertoval, počas druhej svetovej vojny utiekol z tábora Lety. Po nociach prešiel pešo celé Čechy a pridal sa k partizánom. Ono by sa do dalo zhrnúť celé do jednej útlej knihy, lenže historik Jan Tesař to spravil inak. Rozhovory s Josefom Serinkom, ktoré robil v rokoch 1963 a 1964, úplne rozobral a spravil k nim kritické poznámky a komentáre, ktoré majú 600 strán. Pracoval na tom viac ako desať rokov. V úvode autor píše: „Za Serinkovým vyprávěním je bolestná životní zkušenost a z ní pramenící moudrost, jejíž podstatou je přiznání osudu poraženého vítěze – osudu pro bojovníka revoluce sice častého, ale zpravidla zamlčovaného či přikrášlovaného. Podrobit kritické konfrontaci text, který si zasluhuje pietu, je ovšem dosti troufalé. Soudím, že pečlivá kritika je za všech okolností nejlepším projevem úcty.“ Podobný prístup zvolila aj pani Milena Hübschmanová, ktorá je spoluautorkou životopisu prvej spomínanej knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. „Nahrávali sme celé dlhé večery, týždeň, desať dní, po celý čas, čo som u nej bývala... Ilonine životopisné a zároveň etnologicky nesmierne zaujímavé rozprávania som chodievala nahrávať niekoľkokrát za rok po dobu ôsmich rokov. Zároveň som čím ďalej tým viac preciťovala, že sa nesmierne previním na Ilone, na Rómoch i na Nerómoch, ak jej rozprávanie nepoviem ďalej.“ Bol som na príbeh týchto kníh zvedavý, tak som s pár otázkami oslovil editora vydavateľstva Triáda Roberta Krumphanzla. Bolo to takto: Aký je príbeh spolupráce vydavateľstva Triáda s pani Milenou Hübschmannovou? V roce 1997 vyšla kniha Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, kterou paní doktorka uspořádala a přeložila z romštiny, v roce 2002 vyšlo druhé a 2010 třetí vydání. Roku 2000 básně Margity Reiznerové Suno / Sen v jejím překladu, 2005 první díl Po židoch cigáni, tisícistránkový soubor svědectví slovenských Romů o letech 1939 – 1945. Kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou vyšla prvýkrát v roku 1997, ako k tomu došlo? První ukázky byly uveřejněny v roce 1994 anglicky v literární revui Trafika, kterou v Praze začali vydávat mladí Američané. Výběr v Trafice tehdy zprostředkovala Marta Miklušáková, od ní jsem se o rukopisu dozvěděl. Seznámila nás s Milenou Hübschmannovou a domluvili jsme se. Přesně takové knihy jsme chtěli v tehdy vzniklém nakladatelství Triáda vydávat. Měli jsme štěstí. Prečo ste také knihy chceli vydávať? A čo znamená „také“? Snažíme se vybírat si takové tituly, které bude mít smysl číst ještě za dvacet či více let. Co v našich očích nemá budoucnost, tím není potřeba se zdržovat ani v přítomnosti. Hodně prostoru věnujeme poezii a myšlení o literatuře. V nich je koncentrovaná lidská zkušenost, jako jedinečná a zároveň všeobecná, tedy týkající se každého. Duchovní a přitom pozemská, vycházející z konkrétního života. Individuální, ale napojená na společenství. Jde jistě o víc než o estetickou zkušenost, i když právě i ta je – propojena s dalšími životními složkami – způsobem starosti, péče o lidskou duši. Jednou z těch dalších složek je například aktivita ve světě, proto nás zajímají životní příběhy, ať už třeba život mladé dívky, která si v životním ohrožení psala deník, romského partyzána, statečné novinářky a občanské aktivistky, pravoslavného kněze nebo katolického mnicha. Číst více...

Kniha Pavla Kuneše Kdo stvořil Stvořitele? vyjde v Triádě během letošního jara. Je určena dětem od devíti let, ale prospěch z její četby mohou mít i děti starší a dospělí, jak už vědí čtenáři předchozí knížky P. Kuneše Pár kroků do křesťanství, která vyšla před třemi lety. Obě knihy ilustracemi doprovodil Jan Hrubý, každou osobitým způsobem. Kapitola Na čem se dá stavět, kterou zde uveřejňujeme, tvoří druhou část připravované knihy. Na čem se dá stavět Musím umět zpaměti nějaká pravidla, chci-li být křesťanem? Abychom mohli při psaní správně používat i a y, musíme umět nazpaměť vyjmenovaná slova. Je to určitě otrava, když se je musíte učit, ale k jazyku českému tato pravidla patří, a tak se musejí zachovávat. Kdybys pravidla psaní neznal, dělal bys chyby. Někdy by nebylo možné tvému dopisu ani správně porozumět. Matematika má také svá pravidla. Kdyby ses jimi neřídil, nemohl bys správně počítat a dostal bys pětku. Každý předmět, kterému se ve škole učíte, má svá pravidla. Někdy se nazývají zákony, věty nebo pravdy. Když se je nenaučíš pořádně, budeš muset mít ve škole neustále strach, že se tě na ně paní učitelka zeptá. Také křesťanství má své zákony a pravdy, které by měl každý křesťan dobře znát. Staří Řekové se domnívali, že na hoře Olymp sídlí mnoho bohů a božstev. Proč také křesťané nemají víc Bohů? Můžeme začít s draky. Ne pohádkovými, ale těmi, které jste si na podzim možná sami vyráběli a pouštěli. Když byl dobře vyroben a vyvážen a když vál příhodný vítr, drak krásně létal. Udržel se vysoko, protože byl nadnášen vzduchem. Vítr je vlastně vzduch v pohybu. Je neviditelný, a protože ho nikdo nikdy neviděl, nemůže ho ani nakreslit. Jedině v pohádkových knížkách pro malé děti. Podobně je tomu s Pánem Bohem. Toho také nikdo nikdy neviděl, a protože není ani pohádkovou bytostí, nemůže ho žádný malíř namalovat. Přesto se o to kdysi malíři a sochaři pokoušeli. Tak se dokonce stalo, že každý národ nebo město nebo vesnice měl své zpodobení Pána Boha. Někteří lidé si pak mysleli, že Pán Bůh není jeden, ale že bohů je mnoho. Křesťané považují za správné to, co nám říkal Ježíš Kristus: Pán Bůh je jeden. Když je Bůh jeden, proč se mluví o Otci, Synu i Duchu svatém? Neumím si to představit ... Kdo staví dům, musí pozvat také elektrikáře, aby jako odborník vypočítal rozvod elektrického proudu pro jeho dům. Pro toho, kdo není odborník na elektřinu, jsou výpočty elektrikáře záhadou. Kdo chodí do čtvrté třídy, nemůže umět chemii, kterou se učí osmáci. Čtvrťák ani neví, co si má pod slovem chemie představit. Ani osmáci se ovšem nevyznají v chemii, kterou umí studenti z vysoké školy. A opět studenti chemie na vysoké škole se musí dlouho učit, než pochopí, co jejich pan profesor umí i pozpátku. Dovedete si jistě představit, jak velký je rozdíl ve znalostech chemie mezi žákem čtvrté třídy a profesorem chemie na vysoké škole. A přitom i pro profesora chemie zůstávají některé chemické pochody tajemstvím. Stejně je tomu v ostatních oborech lidské činnosti i u vás doma: maminka toho ví mockrát víc než ty. A teď je vám jasné, jak velký rozdíl musí být mezi člověkem a Pánem Bohem! Pán Bůh je totiž větší, než si vůbec dovedeme představit. Dokonce i některé pravdy, které učil Pán Ježíš, zůstávají pro nás stále tajemstvím. Vůbec je nemůžeme pochopit. Mezi ně patří i to, že Pán Bůh je jeden, a přece ve třech osobách. Tyto osoby jsou Otec, Syn a Duch svatý. Nazýváme je Nejsvětější Trojice. To je největší tajemství Božího života, o jakém víme. Jak nám dal Pán Bůh o sobě vědět? O Vánocích slavíme narozeniny muže, který se stal velmi slavným. Dokonce se od jeho narození začal počítat náš letopočet. Takže sám hned víš, kolik je to let. Ale už dávno předtím, už před mnoha tisíci lety mluvil Pán Bůh k různým lidem. Mnoha způsoby jim sděloval, jak to udělat, aby na zemi byl pokoj a láska. Někteří z těchto lidí o tom vyprávěli ostatním a své zážitky zapsali. Lidem se Boží přání zdála náročná a neuskutečnitelná. A tak se Pán Bůh rozhodl vstoupit do našeho světa sám a ukázat, že každý člověk může žít šťastně. Narodil se jako každý jiný člověk mamince Marii. Bylo mu dáno jméno Ježíš. Snoubenec Panny Marie se jmenoval Josef a miminko Ježíše přijal jako své vlastní dítě. Staral se o něho a měl ho ve své pěstounské péči. Panna Maria i svatý Josef věděli, že jejich děťátko je Boží Syn. V člověku Ježíšovi se lidem ukázal Pán Bůh sám. Tuhle neobyčejnou událost připomínají vánoční svátky. K Ježíši Kristu připojujeme různá krásná pojmenování. Říká se například, že je Vykupitel. Co to znamená? Z detektivek víte, že viník obvykle chce svůj zlý čin zatajit. Má obavu, aby se jeho vina neprozradila. Neustále na to myslí. Přestane se stýkat s ostatními lidmi. Přemýšlí, jak svou vinu zamaskovat. Často dělá další a další špatné věci, aby zakryl stopy po své účasti na zločinu. Jeho vina ho zahání do ústraní. Vina ho svazuje, jako by ho měla ve své moci. Něco podobného se stane, když člověk hřeší. I když nejde o zločin, přece bych svůj hřích nejraději zatajil. Mám strach, že prozrazením přijdu o dobrou pověst. Nemohu se lidem zpříma podívat do očí. Jako by mě hřích, který jsem spáchal, měl ve své moci. Z této uzavřenosti nás vysvobodil Pán Ježíš. Řekl: „Můžeš se přiznat ke svému hříchu. Jestliže zlého činu lituješ a vyznáš se z něho, Pán Bůh ti ho odpustí.“ Nemusíš se nechat dále svým hříchem svazovat. Uznáš-li svůj hřích, Pán Bůh tě osvobodí z jeho pout. Je to podobné, jako by někdo koupil otroka v poutech a dal mu svobodu. Tomu se říká vykoupení. Přišlo do světa s Ježíšem Kristem. Slovo vykoupení často slyšíme v kostele. A teď už mu budete aspoň trochu rozumět. Lidé jsou velmi různí, chytří i méně chytří, zdatní i méně zdatní. Proč Pán Bůh nezařídí, aby na tom byli všichni stejně? Ve škole se potkáváte s mnoha spolužáky. Některý z nich umí malovat krásné výkresy, jiný umí opravovat kola. Některý umí šplhat na laně, jiný je osvobozen od tělocviku, protože není docela zdráv. Někomu jde učení docela snadno, jinému trvá dlouho, než něco pochopí. Některé děti se narodí bohatým rodičům, někdo má rodiče velmi chudé. Někdo má hodně sourozenců, jiný by si přál nějaké mít, ale zůstává jedináčkem. Některé děti se narodí v nezničené přírodě, jiné nesmí kvůli smogu někdy ani vycházet ven z domu. Některé dítě může běhat, jak se mu zachce, jiné je odkázáno na vozíček. Některé dítě se narodí v klidné a bohaté zemi, jiné v zemi, kde už léta trvá válka. Proč jsou takové rozdíly mezi lidmi, nevíme. Zato víme, že Pán Bůh chce, aby každý člověk žil pokojně. Každému dal nějaké schopnosti, talenty, které ho mohou učinit šťastným. Stejný význam, jako slovo talent, má i slovo hřivna. Všichni mohou v sobě nějakou hřivnu najít. Přečtěte si v Bibli podobenství o hřivnách, které vyprávěl Ježíš svým učedníkům (Lukášovo evangelium 19). Všimněte si, že Pán Bůh ocenil úplně stejně toho člověka, který dostal hodně schopností, i toho, který dostal hřiven méně. Rozhodující bylo jen to, zda svěřené hřivny využíval, nebo ne. Proto další ze základních křesťanských pravd je, že Pán Bůh je nejvýš spravedlivý. Je možné, aby Bůh posuzoval všechny lidi na zeměkouli spravedlivě? Frantík se učil celé odpoledne básničku do školy. Druhý den byl vyvolán jako první. Nemohl si ale vzpomenout na třetí sloku a dostal trojku. Jirka se místo učení celé odpoledne díval na televizi. Byl také vyvolán, ale jako patnáctý. Protože slyšel tutéž básničku patnáctkrát, naučil se ji posloucháním ve škole. Dostal jedničku. Bylo to spravedlivé? Jistě to spravedlivé nebylo. Paní učitelka nevěděla nic o Frantíkově námaze a o Jirkově lenosti. Tak přišel Jirka snadno k jedničce a Frantíkova poctivost nebyla oceněna. Žádná paní učitelka nemůže známkovat docela spravedlivě. Na rozdíl od paní učitelky, a někdy i od tatínka, maminky, bratra i kamarádů, je Pán Bůh vševědoucí, a proto může být spravedlivý. Patří k základním křesťanským pravdám, že Pán Bůh je dokonce nejvýš spravedlivý. Nemusíš mít strach, že by ti Pán Bůh při svém soudu ublížil. Ale také si nikdo nemůže myslet, že to, co udělal špatně, zůstane bez Božího povšimnutí. Jsme rádi, že Pán Bůh je nejvýš spravedlivý. Je člověk jenom tělo, nebo je v něm i něco nehmotného? Pán Bůh je neviditelný, podobně jako jiné skutečnosti, které známe. O některých jste se už učili ve škole nebo se teprve budete učit. Protože Pán Bůh chtěl, abychom o něm věděli, ukázal se lidem viditelně v člověku Ježíšovi. Podle toho, jak Ježíš jednal, poznáváme, jak jedná Pán Bůh. Podle toho, co Ježíš zamýšlel, poznáváme, co zamýšlí Pán Bůh. Podle toho, jak Ježíš odpouštěl, poznáváme, jak asi odpouští Pán Bůh. Podle toho, co si Ježíš myslel, poznáváme, co si myslí Pán Bůh. Podle Ježíšovy spravedlnosti poznáváme spravedlnost Boží. Ježíš nám také vysvětlil, že každý člověk může žít Pánu Bohu blízko. Nejen teď, ale navždycky, věčně. Ale jak to Ježíš mohl říci, když se naše tělo po smrti rozpadne v hrobě? Jistě tedy musí z člověka něco zůstat, něco z něho musí rozpadnutí těla přežít. Něco z člověka neumírá. To, co při smrti člověka neumírá, nazýváme lidskou duší. Lidská duše je to, co oživuje naše tělo. Pokud je v člověku duše, je lidské tělo živé. Říkáme, že člověk je tvořen dohromady tělem a duší, že člověk je jednotou duše a těla. Lidská duše je nesmrtelná. To je další ze základních křesťanských pravd, o kterých si v této kapitole vyprávíme. Je Pán Bůh nakloněn člověku, nebo ho hlídá jako policista, zda neudělá něco špatně? Pán Bůh je ten, nad koho víc už si nemůžeme myslet. Řeknu-li slovo Bůh, označuji tím toho, kdo je úplně nejvyšší, kdo nemá nad sebou už vůbec nikoho. Pán Bůh je ten, kdo všechno ví a všechno může. Já jsem jiný, já nemohu kdykoliv odjet na hory, ačkoliv si to někdy přeji a chci. Pán Bůh je nekonečně větší než já, nekonečně moudřejší a mocnější. Mohli bychom si tedy myslet, že se nebude o lidi vůbec zajímat. Že je mu úplně jedno, jak se lidé chovají, co lidé dělají a jak to s nimi nakonec dopadne. Tak to není. Od Ježíše víme, že Pánu Bohu svět leží na srdci. Že má zájem na tom, abychom šťastně žili – teď, dneska i natrvalo. Ježíš řekl, že Pán Bůh má k lidem příznivý vztah a nechce, aby někdo utrpěl škodu. Tomu příznivému vztahu Pána Boha k lidem říkáme Boží milost. Vědomí, že Pán Bůh je nám příznivě nakloněn, nás těší. Je to něco podobného, jako tě potěší pochvala od paní učitelky nebo od maminky: uvědomíš si, že tě maminka miluje, a chceš jí udělat opět radost. Vědomí Boží milosti nás povzbuzuje k větší důvěře k němu. Taky k uctivému jednání s kamarády i s lidmi vůbec. I k uctivému jednání se vším, s čím na tomto světě přicházíme do styku. Tak poznáváme, že Boží milost, tato Boží přízeň, je něco, bez čeho bychom se neobešli. Říkáme, že Boží milost k pokojnému životu (neboli ke spasení) nutně potřebujeme.

Pozvánka na akci v knihkupectví Ostrov Vydávání Spisů Andreje Stankoviče završily Knihy básní 1 a 2, publikované letos v únoru. U příležitosti dokončení těchto Spisů proběhne krátké setkání nad Stankovičovým dílem, které se uskuteční ve čtvrtek 3. května od 17.30 hod. v knihkupectví Ostrov (Praha 1, Ostrovní 132/17). Na akci bude možné zakoupit nově vydané Knihy básní a v omezeném množství i komplet obsahující celé autorovy Spisy. Spisy Andreje Stankoviče čítají následující knihy: 1. sv.: Knihy básní 1, 2 (ed. Lucie Bartoňová) 2. sv.: Josef Florian a Stará Říše (ed. Lucie Bartoňová) 3. sv.: Co dělat, když Kolja vítězí (ed. Michael Špirit) Srdečně zveme a těšíme se na viděnou v knihkupectví Ostrov. Zároveň si dovolujeme upozornit, že v souvislosti s konáním akce budeme v daný den v redakci k zastižení jen do 16.30 hod.

14. 5. 2018 Na otázku RR odpovídá na Bubínku Revolveru Robert Krumphanzl, editor právě vydané knihy Jana Tesaře Co počít ve vlkově břiše. V nakladatelství Triáda vyšla nedávno Vaší editorskou péčí již několikátá kniha Jana Tesaře: výbor z jeho textů s názvem Co počít ve vlkově břiše (Práce o vytváření struktur občanské společnosti z let 1968–1980). Můžete ji čtenářům Bubínku Revolveru představit a říct, proč považujete texty a působení tohoto historika, esejisty a disidenta za natolik podstatné, že patří ke kmenovým autorům nakladatelství, které řídíte? R. K.: Kniha obsahuje texty převážně z let 1968 až 1980, ale také několik prací z let osmdesátých, a zahrnuje i autorovy komentující vstupy z roků 2000 a 2001 a z posledních dvou let. A protože Jan Tesař byl od roku 1969 do roku 1976 s třináctiměsíční přestávkou ve vězení, většina textů v knize pochází z let 1977 až 1980, tedy z období počátku Charty 77. V těchto letech patřil mezi její nejaktivnější signatáře, inicioval například vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, byl iniciátorem česko-polské spolupráce, spolu se svými tehdejšími spolupracovníky stál u počátků nezávislého vzdělávání či časopiseckého samizdatu, a pokoušel se Chartě 77 vtisknout ještě poněkud jinou podobu, než jaká později převážila. Jednoduše řečeno zaměřenou více na činy a méně na apely. Podobně rozsáhlá byla Tesařova aktivita i po jeho odchodu do exilu v roce 1980 a zůstává úkol vydat sumu také z tohoto následujícího období. Číst více...

Fra 29. 5., 19 hod. Srdečně vás zveme na večer k jubileu básnířky, prozaičky, překladatelky a výtvarné teoretičky Věry Linhartové. O díle V. L. promluví a z jejích textů čtou: Marie Langerová Miloslav Topinka Zbyšek Sion Miroslav Petříček Jakub Vaněk Jaromír Typlt Petr Král Stanislav Dvorský a Zdenka Švarcová Uvádí a moderuje Robert Krumphanzl. https://www.fra.cz/autorska-cteni/2018/5/29/hommage-a-vera-linhartova

Od čtvrtka 31. května můžete v redakci nakladatelství v Kroftově 16, Praha 5, zakoupit některé naše tituly za výjimečně nízké ceny (po 50 a 150 Kč za kus). Jde o knihy, které se k nám z distribučních sítí vrátily lehce poškozené (zažloutnutí, nepatrně natržený přebal atd.). K zastižení jsme každý čtvrtek od 10.00 do 18.00 hod. Nabídka snížených cen platí do 28. června. Platit je možné pouze v hotovosti. Knihy za 50 korun 100% štěstí – Vašíček Adepti – Matoušek Apokalyptický deník – Neuwirth Autor Quijota – Matoušek Byla jsem s našima na procházce – Vlasáková Čekání v zástupu – Blažíčková Emigrantský snář – Binar Hlava žáru – Binar K teorii plastičnosti – Rezek Kritické příležitosti II – Fučík Listy z rodinné kroniky – Kaufmannová Paralipomena – Fučík Podzimy a jara – Nuska Problém formy ve výtvarném umění – Hildebrand Prózy – Kameník Půlnoční deník – Goepfertová Šlépěje ve stopách – Hernándezová Teď něco ze života – Blažíčková Texty o literatuře – Žilina U „Bernatů“ – Wels Ustavičné senzace poutníka K. H. Máchy – Koloc Výstup na Babylonskou věž – Altmann Knihy za 150 korun Březiniana II – Holman Částečný portrét – otec Jeroným Doba a slovesnost – Pistorius Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře – Magris Jak je udělán Gogolův Plášť – Ejchenbaum Kritický sborník 1981–1989 – Palek (ed.) Kritika a interpretace – Blažíček Mezi jednotou a růzností – Gillén Po Bábelu – Steiner Pod Minerviným štítem – Preiss Poetika, interpretace, styl – Staiger Pravda a metoda II – Gadamer Spas – Matoušek Stylistické studie z románských literatur – Spitzer Velká přátelství – Maritainová Zrcadlo a lampa – Abrams Tituly, u kterých máme za sníženou cenu pouze jeden kus Pozdní syn království – Rejchrt, 50 Kč Psí víno – Blažíčková, 50 Kč V případě jakýchkoliv dotazů pište na: objednavky@i-triada.net nebo nám pošlete zprávu na Facebooku.

5. 6. 2018, 18.30 Zveme do Kina Pilotů (Donská 168/19, Praha 10), kde proběhne v úterý 5. června od 18.30 projekce filmu Svědectví pro výstrahu spojená s diskusí. Svědectví pro výstrahu patří k nejvýznamnějším reportážním pořadům Otty Bednářové. Odvysílán byl v červnu 1968 v Československé televizi v divácky oblíbeném čtrnáctideníku Zvědavá kamera, který se zabýval problémy mladých lidí. Tento pořad je inspirovaný rehabilitačním řízením s tzv. trockistickou Velkou radou v roce 1963, sedmi muži, kteří byli roku 1954 odsouzeni v politickém procesu k mnohaletým trestům vězení za údajnou hospodářskou sabotáž. Osobní účast na tomto rehabilitačním soudu Bednářovou podnítila k přehodnocení svých dřívějších názorů a posílila potřebu vyslovovat se proti nespravedlnostem v tehdejší společnosti. Za autorčiny účasti bude film uveden historikem Danielem Růžičkou. Promluví též novinář a někdejší disident Jan Bednář. Před projekcí bude krátce představena kniha próz a reportáží Otty Bednářové Jak jsme hledali obrazy (Triáda 2017). Rezervace vstupenek je možná na webu kina. Kino Pilotů, knihovna Libri prohibiti a nakladatelství Triáda se těší na Vaši účast!

Úvodní slovo k projekci, která se uskutečnila 5. června 2018 v pražském Kině Pilotů za účasti autorky Vážení diváci, milí a vzácní hosté! Za chvíli se tu bude promítat dokumentární film Otty Bednářové Svědectví pro výstrahu z roku 1968. Asi je na místě vysvětlit, proč právě tento titul a proč právě dnes. Otta Bednářová přece natočila mnoho skvělých televizních pořadů a záznamy některých jsou stále k dispozici. Myšlenka promítnout Svědectví pro výstrahu a nechat události padesátých a šedesátých let s jejich protagonisty ožít na velkém plátně vzešla z redakční práce Triády. V Kině Pilotů pak našla ochotnou a vstřícnou odezvu, za což moc děkujeme. Triáda se věnuje řadu let vydávání prací historika Jana Tesaře. Na jeho knihách se obvykle pracuje několik let a věnuje se jim důkladná péče – tak jako i jiným titulům. A tak tomu bylo i s nedávno vydanou publikaci Co počít ve vlkově břiše. Je to výběr Tesařových textů ze sedmdesátých a osmdesátých let o budování občanské společnosti. Mezi těmito texty je i stať Proč bude odsouzena Otta Bednářová. Tesař v ní v době procesu s VONSem v roce 1979 píše portrét Otty Bednářové jako veřejné osoby a novinářky a mimo jiné – protože byl dobře obeznámen s aktivitami Bednářové – se zmiňuje o jejích literárních pracích. Shromáždili jsme je a posléze z nich vznikla kniha Jak jsme hledali obrazy – vyšla loni – v roce kulatého životního jubilea autorky. A to dokonce dříve než samotná Tesařova kniha. Otta Bednářová působila v padesátých a šedesátých letech nejprve jako rozhlasová a od roku 1963 jako televizní reportérka. Jakmile to bylo společensky možné, začala odvážně pronikat pod povrch zvěstované socialistické reality a poukazovala na chyby a nedostatky. Klíčovým bodem v osobním vývoji Otty Bednářové byl rok 1963 – nejen proto, že přešla do televize, ale zejména proto, že se zúčastnila rehabilitačního soudního přelíčení s tzv. trockistickou Velkou radou, sedmi muži, ekonomy, kteří byli roku 1954 odsouzeni v politickém procesu k mnohaletému vězení za údajnou hospodářskou sabotáž. Jan Tesař se shodou okolností rehabilitačního procesu zúčastnil též, a ve svém textu píše o hluboké mravní krizi, kterou tento otřesný zážitek vyvolal. Osobní účast na tomto rehabilitačním procesu Bednářovou podnítila k důkladnému přehodnocení dřívějších názorů. Sama o tom v knize Jak jsme hledali obrazy píše: Co je mi platné, že jsem se z čisté víry v lásku, pravdu, spravedlnost a dobro přihlásila k těm, kteří zvali do ráje na zemi. Že jsem nepostřehla ve věku mladické nerozvážnosti, jak se nechávám vlastně unášet pouze hesly o lásce, dobru, spravedlnosti a pravdě. Jak jsem se mohla domnívat, že zrovna má generace, nebo jakákoliv generace bude kdy vyvolená či předurčená předělat svět v ráj zemský. A co je mi platné, že jsem už před čtvrt stoletím sedala od rána do večera v soudní síni při rehabilitačních procesech, abych si vypila svůj kalich hořkosti. Abych vyslechla svědectví těch, kdo přežili, či pozůstalé po těch, kdo nepřežili. Že jsem záměrně, až do morku kostí chtěla poznat krutou pravdu o zločinech. Co je mi platné, že jsem se pak pokoušela a pokouším svými slabými prostředky ozývat proti nespravedlnostem a že jsem za to platila a platím svou daň? Než jsem prohlédla slibovaný ráj, byl tu už celý systém, který drží své otěže rajské moci obludně a pevně. Text z roku 1983, v tomto výboru nazvaný Nemůžu se zbavit víry v lásku, knihu uvozuje. Stále ještě jsem neodpověděl na otázku, kterou jsem si úvodem sám položil: proč tu dnes budeme promítat Svědectví pro výstrahu. Otta Bednářová byla v televizi zaměstnána po většinu období v redakci Zvědavé kamery a měla zřejmě s postupujícím společenským uvolněním šedesátých let víc a víc svobody ve vyhledávání námětů. A na jaře roku 1968 situace dospěla tak daleko, že se mohla věnovat i této, pro sebe zcela klíčové, události – rehabilitačnímu procesu s Velkou radou, tedy Václavem Vlkem a spol. Navštívila účastníky procesu a příbuzné a natočila mrazivou reportáž, která i v té uvolněné době s nečekanou otevřeností pojmenovávala manipulace, v jejichž stínu autorka i její diváci celá léta žili, a dávala nahlédnout i povrchnost rehabilitačních procesů. Jan Tesař film označuje za její vrcholný pořad. Je to ukázka skvělé televizní práce Otty Bednářové. Toho, kdo se někdy před mikrofonem nebo kamerou snažil rozmluvit respondenty, zaujme schopnost autorky pozorně naslouchat a získat otevřenou výpověď i od lidí, jejichž životní zkušenost byla, že za pravdu se platí utrpením, někdy i životem. Svědectví pro výstrahu můžeme vnímat i jako nadčasové varování před tendencemi podrobovat si veřejnost manipulací, dezinformacemi a zastrašováním. Film měl premiéru 21. června 1968 – za pár dní to tedy bude přesně padesát let. (Pozor na mylné titulky, které televize vložila do verze určené pro internetové přehrávání.) A dva měsíce před příchodem vojsk Varšavské smlouvy, kterým se proces kulturního a duchovního uvolňování československé společnosti na dlouho zastavil. Nakonec tedy i z těchto trochu formálních, ale ne nevýznamných důvodů promítáme právě dnes na plátně Kina Pilotů film Otty Bednářové Svědectví pro výstrahu.

Ukázka I Uveřejňujeme ukázku z knihy pamětí ukrajinského matematika a disidenta Leonida Pljušče (1939–2015). – Leonid Pljušč se od roku 1964 zapojil do práce v samizdatu, byl důležitou spojkou mezi Moskvou a Kyjevem. V lednu 1972 byl zatčen za antisovětskou agitaci, proces byl zahájen až roku 1973. Leonid Pljušč byl poslán na psychiatrická vyšetření. Lékaři kyjevské oblastní nemocnice označili Pljušče za příčetného, v moskevském Institutu Serbského, jehož komise byla známá pronásledováním politicky nepohodlných občanů, mu byla diagnostikována tzv. vleklá schizofrenie. Rozhodnutím soudu byl roku 1973 poslán na nucenou léčbu do psychiatrické nemocnice zvláštního, tedy vězeňského typu v Dněpropetrovsku. Pljušč byl propuštěn až po masivním nátlaku mezinárodní veřejnosti zkraje roku 1976 a bezprostředně emigroval s rodinou do Francie, kde sepsal své paměti. – Paměti s názvem Na karnevalu dějin vyjdou na podzim tohoto roku v překladu Martina Vrby. (LB) Narodil jsem se v dělnické rodině. Můj otec byl traťmistr, matka nekvalifikovaná pracovnice. Otec zahynul na frontě v roce 1941. Matka se na konci války přestěhovala se mnou a s mojí mladší sestrou z města Frunze do otcova rodiště, Borzny, malého městečka na Ukrajině, k mé babičce z otcovy strany. Nemá smysl, abych vyprávěl o životě v té době: veškeré obyvatelstvo země, s výjimkou byrokratické věrchušky, trpělo neustále či velmi často hlady. Moje babička byla hluboce věřící člověk. Věřícími jsme se stali i já a má sestra. Vzpomínám, s jakým rozechvěním jsem si v šesti letech přečetl dětskou knížku o Ježíši Kristu. Matka, ateistka, se nás různě pokoušela přesvědčit, že Bůh neexistuje. Její argumenty se však hroutily při setkání s naší osobní životní zkušeností. A tato zkušenost spočívala v tom, že naše babička byla vědma. Odříkávala zvláštní modlitbu nad dítětem postiženým „kojeneckou nemocí“ (dnes tomu rozumím tak, že se jednalo o nemoc neurotického charakteru), úlekem nebo „uhranutím“ (čemuž nerozumím ani dnes). Moje matka se babiččině medicíně vysmívala, nemohla však nic namítat proti očividnému faktu, že se téměř všechny děti skutečně uzdravily. A nejen to, lékaři z nemocnice, kde matka pracovala, se naučili rozpoznávat příznaky „babiččiných“ nemocí a příslušné pacienty směrovali přímo k ní. V osmi letech jsem onemocněl kostní tuberkulózou. Matka napsala dopis Chruščovovi, v němž prosila o mé umístění do sanatoria pro léčbu tuberkulózy (místní lékaři mi neuměli nijak pomoct). Dostal jsem poukaz do sanatoria. (Matka je za to dodnes Chruščovovi hluboce vděčná, já o dost méně: v zemi, kde je lékařská pomoc bezplatná, má být poukaz do sanatoria standardní záležitostí a není kvůli němu nutné obtěžovat vládu.) Velmi dobře si pamatuji první den v tuberkulózním sanatoriu. Na pokoj mě přivedli zrovna v době oběda. Jako první chod se podával boršč, jako druhý bramborová kaše, jako třetí – hroznové víno. Po polohladovém životě na venkově to byl přímo přepychový oběd. Hrozny jsem viděl poprvé v životě, takže jsem se na ně okamžitě vrhl, pak jsem začal lačně hltat boršč. A najednou do mého talíře spadl kousek chleba, za ním druhý – poté následovaly ohlodané větvičky od hroznů. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a hledal jsem nepřítele. Házel kdekdo, ale dlouho se mi nedařilo zahlédnout někoho přímo při hodu. Nakonec je nepřítel nalezen, přelézám k němu na postel a začínám ho tlouct. Co mohl mně, zdravému vesnickému chlapci, udělat on, po léta připoutaný k lůžku? Vešla sestra, a když spatřila bitku, chtěla mě odvléct do izolace, na „samotku“. Rozeřval jsem se a vysvětlil jí, že jsem si nezačal. Vynadala nám oběma a šla pryč. Ze všech postelí se začalo ozývat slovo „deka“. Vycítil jsem v tom slově hrozbu a požádal chlapce s nejsympatičtější tváří, aby mi vysvětlil, co to je. Vysvětlil, že v noci přijdou starší chlapci z jiných pokojů s berlemi, přehodí přese mne pokrývku a budou mě mlátit. „Ale proč?“ „Seš seksot.“ „Co to znamená?“ „Bonzák.“ Tohle slovo jsem znal. Začal jsem mu dokazovat, že je to nespravedlivé, že za všechno můžou oni sami. Trpělivě mi objasnil, že dospělí jsou vždycky zaujatí proti dětem a v trestání dětí jim nelze pomáhat. To jsem pochopil, souhlasil jsem s ním, ale vysvětlil jsem mu, že když jsem o tom nevěděl, mohli by mi to odpustit. S tím nesouhlasil. Večer jsem s hrůzou očekával příchod noci. Jedinou záchranu jsem viděl v tom, že bych se schoval pod postel. Schovat jsem se však nestačil. Do pokoje vtrhli velcí hoši, jedenácti- až dvanáctiletí, s berlemi. Jenže... zamířili nikoli ke mně, ale k chlapci, který nejvíc ze všech vyžadoval „deku“. Žertovně na něj poklepali berlemi a odešli. Moje vyjednávání s chlapcem se sympatickou tváří bylo zjevně úspěšné. Co znamená slovo seksot, jsem pochopil až v dospělosti. [...] Naše známá byla vychovatelkou v moskevské školce pro děti „sluhů lidu“. Úředníci se dělí na „milovníky“ a „nemilovníky“ dětí. Ti druzí dávají děti (a vnuky) do týdenních školek a berou si je jen na soboty a neděle. „Milovníci“ dětí je dávají do školky pouze na osm hodin. Naše známá pracovala ve školce pro „milovníky“ dětí. Každá třída má svůj autobus a děti jím jezdí do lesa, na louky, na pole, k řece, do muzea atd. Každý den je zvláštními letadly z Krymu dopravováno čerstvé ovoce a zelenina. Hraček mají samozřejmě hojnost. Zkrátka mikrokomunismus pro děti bojovníků za komunistický ráj na zemi. Vychovatelka si stěžovala na své postavení. I ona užívala blahobytu, platila za to však životem v neustálém napětí. Děti samo sebou vnímají svoji důležitost v životě země. Třeba Gromykův vnuk, je-li za něco napomenut, spustí křik a vyhrožuje: „Můj děda tě zavře do vězení.“ Jakýsi chlapeček (ne tak vlivný) jednou přiskřípl Gromyčátku prstík do dveří. Následoval ohlušující pláč. Přijela babička. Maličkého „kralevice“ odvezli k jednomu z nejlepších lékařů. Ten nic nenašel, nicméně předepsal léčbu. Nad celým personálem se vznášela hrozba. Vyvázli poměrně lehce – byla propuštěna jen jedna vychovatelka. Jednou se Táňa účastnila předávání medaile za vzornou práci v mateřské škole zřízené pro děti zaměstnanců čokoládovny. Po oficiální části následoval banket. Vedení závodu věnovalo „soudruhům z ministerstva“ vládní bonbony a sušenky. Názvy těchto výrobků jsou stejné jako těch, co se prodávají v obyčejných obchodech prostým lidem. Ale kvalita je mnohem vyšší. (Je známo, že med pro „sluhy lidu“ je získáván ze zvláštních včelínů, umístěných v zahradách a polích neotrávených chemikáliemi...) Jiná známá, stavební inženýrka, se podílela na stavbě vilové čtvrti pro ukrajinské vedení na kyjevském předměstí Konča-Zaspa. Vyprávěla, že se ohromné peníze utrácejí nejen na to, aby byl dosažen veškerý myslitelný komfort, ale i na to, aby vůdce viděl, jak dobře se mu žije, aby vybavení bylo dovedeno na hranici dokonalosti, ne-li za ni. Moje žena jezdila po celé Ukrajině a kontrolovala práci mateřských škol. V Ternopilské oblasti jí ukázali místo, kde se nachází tajný veřejný dům pro oblastní vedení. Služeb tohoto domu využívá čas od času i vedení z Kyjeva. Obyvatelstvo okresu dobře ví o tomto středisku kultury a oddechu od státnických záležitostí, a není těžké si představit, co si myslí o sovětské vládě. V roce 1970 nebo 1971 se vMykolajivu konala republiková konference věnovaná činnosti mateřských škol na venkově. Účastnili se jí představitelé ÚV, Ministerstva osvěty, zástupci předsedů oblastních rad pracujících, předsedové mnoha ukrajinských kolchozů. Mykolajivskou oblast vybrali proto, že stav tamějších mateřských škol byl zdaleka nejlepší. Předváděli nedávno založené školky, vcelku ucházející, jejichž budovy byly postaveny podle speciálních projektů. Když ale připravovali konferenci, vyšlo najevo, že téměř všem školkám scházejí hřiště, chybí vybavení a herní prvky. Věci na hraní okamžitě zakoupili a vybavení pro dětská hřiště objednali v nejbližších pracovních táborech. Vězni i zde pomáhali vytvářet „potěmkinské vesnice“ socialismu. Na základě těchto a řady dalších faktů jsem dospěl k závěru, že v naší zemi vznikla nová podoba vykořisťovatelské společnosti. [...] Když jsem přijel zpátky do Kyjeva, přišel ke mně kolega z laboratoře a sdělil mi, že mě vyhodili z práce „na základě snižování stavů“. Antomonov na odborářské schůzi oznámil: „Musíme propustit jednoho spolupracovníka. Pljušče tak jako tak vyhodí – všichni víte proč. Buď přijdeme o dva, pokud propustíme někoho jiného než Pljušče, anebo o jednoho – Pljušče.“ Aritmetika to byla přesvědčivá, ale ani tak nikdo nechtěl hlasovat pro moje „uvolnění“. Antomonov navrhl „americké“ hlasování: všem se rozdá seznam kolegů z laboratoře a každý udělá křížek u jména oběti. Většina udělala křížek u svého vlastního jména. V takovém případě ovšem stačily dva tři křížky u mého jména, abych automaticky získal nejvíce hlasů. A tak to i dopadlo. Našel se pouze jeden člověk, který prohlásil, že by bylo lepší, aby vyhnali všechny, nežli se účastnit takové podlosti. Právě on mě také přišel varovat. Prošel jsem si pracovněprávní legislativu a přesvědčil se, že obsahuje pět či šest bodů, na jejichž základě mě nemají právo propustit. Šel jsem do laboratoře a požadoval svolání nové odborářské schůze, jelikož ta první se konala beze mne, a dokonce neexistoval zápis z jednání. Vzal jsem zákoník práce a ukázal jim, proč mě nemohou propustit. Nakonec jsem jasně řekl, že mi není lhostejné, kdo mě vyhodí, jestli kolegové, nebo vedení. Pokud to budou kolegové, pak pro mne bude u soudu obtížné podat jakýkoli důkaz proti vedení. Schůze se usnesla na tom, že předchozí schůze byla nezákonná a že „Pljušč je pro laboratoř potřebný zaměstnanec“. Potíž spočívala v následujícím: „Koho tedy propustit, když ne mě?“ Stavělo mě to do morálně nelichotivé situace: nutil jsem někoho jiného, aby se dobrovolně obětoval. Vysvětlil jsem zúčastněným, že odbory mají právo nedopustit propuštění kteréhokoli zaměstnance. Tak se to i uvedlo v zápisu ze schůze. Po schůzi se opět debatovalo o tom, jak „amorální“ je ohrožovat existenci laboratoře a jak „morální“ je mlčky přihlížet tomu, že se účtuje s lidmi kvůli jejich názorům. Někteří soudruzi se mi snažili dokázat, že není všechno tak špatné, že symptomy návratu stalinismu zveličuji. Se zápisem z jednání jsem pospíšil na kádrové oddělení. Tam mi oznámili, že za dva týdny budu propuštěn. Já jim sdělil, že nemají právo mě propustit, neboť mám dvě děti. „A kdo může za to, že jste kádrovému oddělení neoznámil, že se vám narodil druhý potomek?“ „Nic takového, musíte to mít v dokumentech, jelikož o svátcích dostávám dárky pro obě děti.“ (To je v SSSR taková tradice – péče o děti... o svátcích dostanou pytlík bonbonů.) „A já vám říkám, že o druhém dítěti tu není záznam.“ Přistoupil jsem ke kartotéce a začal hledat svoji kartu. Vedoucí kádrového oddělení ke mně přiběhla a začala křičet, ať se neopovažuji hrabat v papírech. Vytáhl jsem svoji kartu a ukázal, že jsou na ni zapsáni oba synové. Vedoucí začala křičet, že jsem výtržník, hrubián a podobně. Křičela to hlasem uražené ženy. Do místnosti začali nakukovat další zaměstnanci – vznikl dojem, že se ji někdo pokusil znásilnit. Na okamžik jsem si opravdu připadal jako ničema, který zneuctívá šediny té dobré ženy. Pocit viny však rychle zmizel – náhle jsem si uvědomil, kdo s kým ve skutečnosti jedná násilně. Zašel jsem na městský výbor a ukázal zápis. „Neznáte zákon. Tuto věc neřeší odborářská schůze, ale městský výbor.“ „A proč jste tedy nařídili svolat odborářskou schůzi?“ „To není důležité.“ „Ale vy nemáte podle zákona právo mě propustit.“ Provedl jsem výčet všech svých „kladů“, ukázal skvělý posudek, který mi Antomonov vystavil několik měsíců předtím. V tu chvíli se do hovoru vmísil jiný návštěvník: „Pracuji na oblastním výboru odborového hnutí. Teď už je pozdě cokoli řešit na městském výboru. Do deseti dnů můžete zažalovat vedení u soudu.“ „Dobrá, budu se tedy soudit.“ Promluvil jsem si o tom s výtvarnicí Allou Horskou, kterou spolu s přáteli vyhodili ze Svazu umělců. Také se chystali soudit – kvůli pomluvě ze strany svazového sekretariátu. Jenže v Allině případě se ničeho nedosáhlo, protože ostatní výtvarníci ztratili chuť podávat žalobu. Jeden z vedoucích svazu přislíbil, že jim ponechají ateliéry a budou poskytovat zakázky na výzdobu ukrajinských měst, pokud zůstanou zticha. Alla se sama soudit nechtěla. Začal jsem hledat advokáta, neboť jsem chtěl proces učinit politickým. Najít v Moskvě advokáta, který by byl ochoten otevřeně promluvit u soudu o politickém pozadí mého „propuštění“, bylo obtížné, nikoli však nemožné. V Kyjevě jsem ovšem hledáním vhodného advokáta ztratil celých deset dní. Až dvanáctého dne mi jeden právník vysvětlil, že podle zákona jsem měl podat žádost k soudu do deseti dnů, a poté bylo možné pokračovat v hledání advokáta. Byl tu však srpen osmašedesátého roku a osud jednotlivce ustupoval do pozadí. Souhrou náhod jsem se v jednom domě setkal s nějakým Čechem. Začal jsem se ho dotazovat na ona „fakta“, která přinášely naše noviny na důkaz hrozby kontrarevoluce, antisocialistického převratu v ČSSR. Přesvědčivě vyvrátil všechny argumenty a „fakta“ sovětského tisku. Ohledně známého dopisu devadesáti dělníků z automobilky,[1] v němž autoři psali o hrozbě kontrarevoluce a prosili sovětský stát o „bratrskou“ pomoc, mi například vysvětlil, že téměř všichni jsou buď úředníci, nebo zaměstnanci závodní ostrahy. Tvrzení o agresivních záměrech SRN ho pouze pobavilo. Je snad někdo, kdo nechápe, že SRN se natolik bojí SSSR, že nemůže ani ve snu pomýšlet na nějakou agresi proti ČSSR, i kdyby měla „pátou kolonu“? A navíc, celá staletí vzájemných vztahů s Němci si Češi i Slováci až příliš dobře pamatují. „Češi ani Slováci se nikdy neodvrátí od Ruska.“ „Jistě, ale SSSR se chystá vás napadnout.“ „Ne, to není možné. Jsme bratrské národy. Jsme socialistická země.“ „To tedy špatně znáte své bratry. Brežněv si ani nevzpomene na staleté vztahy a přátelství. Stejně se to má se socialismem. (Stačí si vzpomenout na proces se Slánským.) Pro ně je socialismus jen zástěrka k udržení moci. A vy jejich moc podlamujete.“ „Možná. Ale sovětští vojáci přece nepůjdou proti komunistům a Slovanům!“ „A co Maďarsko? Kvůli čemu tedy každým dnem pomlouvají KSČ, když ne kvůli přípravě armády a lidu k napadení ‚kontrarevolucionářů‘!“ „Ne, to není možné.“ „A proč stojí naše tanky u hranic?“ „Cestou jsem je tam také viděl. Chtějí zastrašit Dubčeka, aby byl povolnější.“ Náš spor nedospěl k žádnému konci. Můj spolubesedník příliš věřil slovům „přátelství“ a „internacionalismus“. Já jsem nevěřil ani jednomu slovu našich vůdců. A lid... Co vlastně ví? Lžou mu den co den, věří i nevěří. Lid věří tomu, že „my všechny živíme; my jsme zachránili Čechy i Slováky, Poláky i Bulhary před Němci. A oni jsou nevděční...“, a nevěří v počestnost těch, kdo to říkají. Dokonce i v naší laboratoři jsem zaslechl slova: „Kvůli čemu jsme my prolévali krev? Aby oni vrátili zemi Němcům?“ „Proboha, proč by chtěli Češi a Slováci odevzdat svou zemi SRN?“ A to říkali lidé, kteří znali dějiny sovětské zahraniční politiky. Už v květnu, když se objevily pouze první příznaky Brežněvových agresivních záměrů, jsem se rozhodl napsat pro samizdat Dějiny Stalinovy mezinárodní politiky v interpretaci deníku Pravda (Историямеждународной политики Сталина в изложении газеты «Правда»). Chtěl jsem sebrat postupně se měnící výklady vztahů s Anglií, Francií, Německem, Polskem, Finskem, pobaltskými republikami, Rumunskem a Čínou v citátech z Pravdy od jara 1939 do června 1941. Tyto citáty jsem uváděl bez komentářů: byly sdostatek výmluvné, neboť čtenář už předem věděl, že to všechno dospěje až k Vlastenecké válce. Výsledky mých rešerší předčily všechna očekávání. Předně samotný způsob výkladu událostí. Vše, co bylo nezbytné pro potvrzení správnosti politiky SSSR, vykládala Pravda ústy... buržoazních politiků a žurnalistů. Měl jsem podezření, o co tu jde, a po příjezdu na Západ jsem si své domněnky potvrdil. Mezi politiky a novináři, ať už jakkoli nenávidí Sověty, je tolik neshod a v tisku tolik lži a honby za senzacemi, že je docela snadné najít citáty, které jsou vůči SSSR v daný okamžik příznivé. A kromě toho, vždycky je možné do každých novin jakéhokoli zaměření vecpat myšlenky, poznatky atd. nezbytné pro bezpečnost státu. Kupříkladu celý novinářský svět dnes ví, že jistý Victor Louis, sovětský občan, systematicky předává na Západ náležité informace, a dokonce „samizdat“ (když je potřeba pošpinit Solženicyna nebo Chruščova). A co má být? Louis je „kmenový“ pracovník buržoazních novin, jako by ani nebyl sovětským občanem. K čemu je toho zapotřebí těm novinám, jejich čtenářům? Mnohé západní listy s potěšením tisknou to, co potřebuje KGB, jelikož jde buď o senzaci, nebo o „nové poznatky“, „nový úhel pohledu“. Takto nasazená „kachna“ se potom vrací domů, na stránky Pravdy, v podobě sdělení, že „dokonce reakční tisk přiznal, že N. byl agentem gestapa a země M. chystá podvracení míru“ atd. atp. V samizdatu obíhá práce jednoho ze západních autorů o Tuchačevském. Autor líčí, jak bílý generál Skoblin s úmyslem rozdrtit bolševiky jejich vlastníma rukama navázal spojenectví s gestapem i NKVD, aby vyrobil „kauzu Tuchačevskij“. NKVD podsunulo myšlenky Skoblinovi a jeho ženě (dlouholeté agentce Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, čili čeka,Skoblin se domluvil s gestapem. Gestapo vyhotovilo „důkazy“ a podstrčilo je československému presidentu Benešovi, který je coby přítel SSSR předal Stalinovi. Kruh se uzavřel. Stalin zlikvidoval nejnadanější vojenské velitele (a také Skoblina jakožto nepotřebný „důkaz“). Téměř celá tato historie byla vyložena i v sovětském tisku, s výjimkou úmluvy mezi NKVD a gestapem. Zajímavější nežli způsob jeho dodávání je však samotný materiál deníku Pravda. Ještě na jaře devětatřicátého roku tiskla Pravda protifašistické články. Pohoršovala se (umírněně) nad zradou Západu vůči Československu. Postupně však „antifašismus“ utichá. Objevují se „objektivní“ články o fašistickém Německu. Ale i tak byl přechod k paktu o neútočení, o míru a přátelství příliš prudký a propagandisticky nedostatečně připravený. Pravda otiskla několik výňatků z Hitlerových projevů proti Polsku. Hitler vedl řeči o imperialistické Versailleské smlouvě, která měla srazit německý lid na kolena, o policejní politice polské vlády vůči národnostním menšinám – Němcům, Ukrajincům a Bělorusům. Komentáře k Hitlerovým projevům Pravda nenabízela, ale výběr řečí a citátů z Völkischer Beobachtervýmluvně vypovídal o sympatiích sovětského Vůdce k Führerovi. Jen tak tak stihli podepsat pakt o neútočení, když fašisté vtrhli do Polska. Anglie a Francie vyhlásily Německu válku. Pravda poskytla svědectví objektivně: rozsáhlé výňatky z německého tisku a drobné z anglického a francouzského. Pravdainformovala o zhroucení polské armády, o útěku vlády. A náhle se objevily články o pronásledování Ukrajinců a Bělorusů ze strany Poláků, o narušení sovětských hranic polskými vojsky, o tom, že se polská ponorka ukrývala kdesi v pobaltském přístavu. A vtom... sovětská vojska přešla hranici, aby zachránila pokrevně spřízněné Ukrajince a Bělorusy (před Poláky nebo před novými přáteli?). „Neexistující“ polské vládě byla zaslána nóta. Prostí sovětští občané, vojáci i novináři začali psát pobouřené dopisy o tom, že běsnící polští důstojníci mají tu drzost... střílet po rudoarmějcích. Nakonec přichází vítězství udatných sovětských vojsk (o vítězství Němců se skoro nepíše), západní Ukrajinci a Bělorusové žádají o své začlenění do svazové federace a o vypsání voleb do sovětů v západních částech svých zemí. (Tady, na Západě, jsem se od ukrajinských emigrantů dozvěděl o tom, jak probíhaly tyto „volby“: za doprovodu střelby a mučení, prováděných čekou.) Současně vzniká pobaltský problém. Uzavírají se smlouvy o podpoře pobaltských republik Sovětským svazem. Do některých pobaltských měst jsou umístěna sovětská vojska. Vedoucí představitelé pobaltských armád a vlád vyvracejí „výmysly západního tisku“ o sovětizaci Pobaltí. (Nešťastný Ulmanis, president buržoazního Lotyšska, či estonský generál Laidoner! Vyvraceli něco, co už všichni viděli – svůj brzký konec.) Tři měsíce po vypuknutí druhé světové války vystupuje na pravidelném zasedání Nejvyššího sovětu Molotov. Vysvětluje dialektiku dějin – během těchto tří měsíců se staly agresory Anglie a Francie. Vedou „náboženskou válku“ po vzoru středověku – proti nacismu. Molotov se Anglii a Francii vysmívá: copak je možné bojovat s idejemi pomocí kanonů? Objevují se články o francouzských komunistech pronásledovaných za „antimilitaristické“ projevy. Spisovatel a komunista T. Dreiser protestoval proti tomu, že USA navzdory své neutralitě hospodářsky pomáhají Anglii a Francii. Cosi rozhořčeného napsal Andersen Nexø, rovněž spisovatel a rovněž komunista. Stručně řečeno, Stalin se rozhodl rukama západních komunistů vypálit cejch anglo-franko-americké agresi proti nacionálnímu socialismu. Básník Asejev ve veršících proti Polsku zrýmoval Hitlerův projev v Gdaňsku (aniž by se, pravda, o Hitlerovi zmínil). Právě takto lživě byla prezentována válka s Finskem. Byly zahájeny rozhovory s finskými představiteli. Nabídli jim stejnou pomoc jako pobaltským státům. Finové měli už před očima osud Polska a Pobaltí, a proto odmítli jak výměnu území, tak vojenskou pomoc. Objevila se zpráva o jakémsi výstřelu z děla na finské straně, o vpádu finských vojsk na naše území. Finsku byla zaslána hněvivá nóta. To vše připomíná Krylovovu bajku Vlk a jehňátko, argumentaci na obou stranách – jak vlka, tak jehňátka. Nakonec vojska Leningradského vojenského okruhu (nikoli Rudé armády, ale okruhu!) překročila hranici bez vyhlášení války. Finové měli tu opovážlivost vyhlásit válku (takže agresorem jsou – oni). Za několik dní byla ve Finsku vytvořena lidová vláda (na území uchváceném Rudou armádou). Nová vláda, sotvaže vznikla, podepsala potřebnou smlouvu. Pravda otiskla mapu území, odstoupených Sovětskému svazu a Finsku. Všem čtenářům byla zjevná šlechetnost SSSR: malinká Karelská šíje nám, a velký kus Karélie – jim. Finská vojska ve spěchu ustupovala, stará finská vláda kamsi zmizela. Když se Švédové ostýchavě pokusili smířit bojující strany, oznámili jim, že už byla uzavřena smlouva se skutečnou vládou Finska. Byly publikovány výňatky z Völkischer Beobachter se zprávami, jak se Berlíňané radují z vítězství svého spojence. (Mussolini, pravda, dodával v tuto chvíli zbraně Finům. Anglie a Francie rovněž podporovaly Finsko.) Článků o chrabrých úspěších v boji proti Finsku postupně ubývalo, a potom dokonce zmizely zcela. Vystřídaly je články líčící boje o tu či onu vesnici. Lidová vláda byla zapomenuta. Náhle se objevila stará, nelidová vláda, se kterou byl také uzavřen mír. Je zvláštní, že tehdejším čtenářům nedošlo, že Rudá armáda je slabá, jestliže předvedla, že není schopna porazit Finsko. Stejně tak nepochopili spojenectví stalinismu s hitlerismem a slabost „páté kolony“ ve Finsku. 21. prosince celý svět slavil dvaašedesáté narozeniny Vůdce všech národů. Na viditelné místo umístila Pravda blahopřání od jiných vůdců – Hitlera, Čankajška a slovenského Tissa. Výtah týkající se uchvácení Besarábie, připojení Pobaltí a války v Číně jsem nestihl udělat: dovolená, propouštění, a hned nato 21. srpen – to vše mi nedovolilo článek dokončit. V Pravdě vyšel 21. srpna nepodepsaný text, žádost o pomoc ze strany nejmenovaných vedoucích představitelů KSČ. „Pátá kolona“ fungovala. Dlouho předtím se v samizdatu objevilo 2 000 slov, Vaculíkův projev na sjezdu československých spisovatelů, Akční program KSČ a další překlady z československého tisku, zejména z Literárních listů. Na dračku šla Dukľa – časopis slovenských Ukrajinců. Bohužel se v něm analyzovaly pouze národnostní a náboženské problémy v novém Československu. Nacionalistická omezenost časopisu se odrážela ve všem. Když Ukrajince V. Biľaka zvolili tajemníkem slovenské komunistické strany, slovenští Ukrajinci se radovali. Když se však Biľak veřejně zřekl svého ukrajinství a de facto předem oznámil své odhodlání zradit všechny národy ČSSR, Dukľa ho učinila terčem své nevole. Radost z „jara“ však do té míry plnila stránky časopisu Dukľa, že bylo dokonce možné nevědět o jiných československých novinách a časopisech, aby bylo jasné, že „jaro“ skutečně přišlo. Demokratičnost, humanismus, pravdivost Akčního programu KSČ nás tehdy přesvědčovaly víc než co jiného, že československá komunistická strana skutečně začala budovat „socialismus s lidskou tváří“. Toto označení se mi nelíbilo, neboť teoreticky připouští možnost socialismu s nelidskou tváří. To však není socialismus, ale nová forma vykořisťovatelské společnosti. Z téhož důvodu považuji za nepovedený termín „kasárenský komunismus“. Jakožto ideologie je takový „komunismus“ možný, ale jako zřízení je buď nemožný, nebo to není komunismus, neboť musejí existovat lidé zainteresovaní na zachování jeho nelidskosti, kteří se pohybují mimo rámec „rovnosti, bratrství a svobody“ a disponují politickými a hospodářskými výsadami. Musejí tedy být nejrovnějšími a nejsvobodnějšími „bratry“. Výpady proti ČSSR sílily každým dnem. Všichni čekali, zda – pokud dojde k válce – řeknou své slovo přátelé ČSSR, Rumunsko a Jugoslávie, a také nepřátelé, „imperialistické státy“. Kolovaly zvěsti, že Rumunsko a Jugoslávie slíbily Dubčekovi vojenskou pomoc v případě invaze. Jugoslávie začala ozbrojovat své obyvatelstvo pro případ války s pokrevně i ideologicky spřízněnými „bratry“. My jsme však věděli, že československá vojska nestojí u hranic SSSR, ale u hranic s Německem, že jejich děla jsou obrácena na Západ. Dubček se vůbec nechystal k odporu vůči agresi ze sovětské strany. SRN se nejen nepřipravovala pomoci „kontrarevoluci“, ale ze strachu před provokací ze strany zemí Varšavské smlouvy uskutečnila pro každý případ vojenské manévry ve větší vzdálenosti od ČSSR, třebaže dříve je hodlala provést u československých hranic. Nanejvýš odporně působily v našich novinách interpretace článků západních novinářů o ČSSR. Nepodložené dohady listů Washington Post, Daily Mail, Il Tempo, New York Times, rakouských a dalších novin byly vydávány za sebeodhalení imperialistů. Svoboda vymýšlet si a lhát, kterou mají západní žurnalisté, byla využívána nesvobodným lživým tiskem Sovětského svazu. „Svoboda“ zase jednou pomohla nesvobodě. Prolhanost západních žurnalistů jde sovětským falsifikátorům vždy k duhu. Platí to i naopak. Západní tisk nejednou využil sovětskou lež k boji proti socialismu. A do toho všeho oznámení – vojska Varšavské smlouvy vtrhla do Československa. Do pozdního večera jsme seděli u tranzistoráků a poslouchali československé rozhlasové stanice. Dny od 21. do 24. srpna se nyní slévají v paměti v jednu dlouhou noc plnou zlého snu, studu a zoufalství. Vyslechli jsme informaci o reakci Čechoslováků na bratrskou pomoc. S projevem vystoupil Ludvík Svoboda. Bylo mu do pláče kvůli tragickému opakování osmatřicátého roku, vedl paralelu mezi roky 1938 a 1968. Všichni jsme plakali spolu s ním, protože kromě slz a bezmocné nenávisti ke svým „vůdcům“ jsme nemohli proti síle nic postavit. Bylo trýznivě zahanbující být sovětským občanem, být marxistou. Duši si podmanil pouze strach o ČSSR, SSSR, o budoucnost celého světa, pocit příchodu dlouhé zimy, stalinsko-fašistické noci. Na ulicích se objevovali nepříliš známí lidé a říkali s nenávistí a zlobou: „Proč Američané mlčí? Kdyby tak alespoň Číňané rozpoutali válku!“ „Musejí se začít házet bomby. Samizdat a všechna propaganda – to je jen hra na slepou bábu.“ A nejvíce zlá slova plná zoufalství pronášeli ti nejumírněnější, liberálové. Pokoušel jsem se přátele nějak uklidnit, rozmluvit jim takové či onaké dobrodružné kousky. Ale sám jsem měl sto chutí pustit se do něčeho dobrodružného. Žít v této odporné zemi přestalo být možné, jelikož zde člověk neviděl žádné účinné metody boje s mocí gaunerů. Jestliže ani moderně organizovaná, politicky vyspělá země, jednomyslná v názoru na právo jít svou cestou, na právo na nezávislost, s vlastní vládou, armádou atd. nemohla nic dělat, co zmůže ubohá hrstka sovětských opozičníků? Odhodlal jsem se zajít na československý konzulát, abych požádal o občanství. Ukázalo se, že mě už několik Kyjevanů předběhlo, ale konzul nebyl přítomen – odjel do Moskvy. Jeho zástupci děkovali za morální podporu ze strany sovětských občanů, ale radili nic nepodnikat, aby nevznikla záminka, na jejímž základě by byl konzulát obviněn z „podněcování nepokojů“. Sami toho o událostech v ČSSR moc nevěděli a dnem i nocí seděli u rozhlasových přijímačů. Říkali, že československý velvyslanec v Moskvě je koupen našimi okupanty. Rozhodl jsem se, že půjdu na jugoslávský konzulát. Ukázalo se, že na Ukrajině žádný takový není. Padl návrh uspořádat demonstraci. Po dlouhých diskusích jsme od toho upustili: v Kyjevě je nás tak málo, že zadržení demonstrantů by zčásti ochromilo samizdat. Rozhodli jsme se podpořit Čechy a Slováky tím jediným, co jsme ještě mohli – co největším rozšířením dokumentů jejich „jara“. V noci jednadvacátého nebo dvaadvacátého jsme se se ženou vraceli taxíkem domů. Před Patonovým mostem bylo nutné zastavit – po mostě přejížděla nekonečná kolona s děly a raketami. Řidič zlobně poznamenal: „To jedou zatopit Rumunům!“ Rázem jsme strnuli. Vždyť Rumuni si nejspíš nenechají líbit „bratrskou pomoc“. To znamená, že vypukne válka... V těch dnech povolali do armády mnoho mladíků. Zpracovávali je lží o Rumunsku, o jeho kontrarevoluční vládě (která vlastně kontrarevoluční je, ale nikoli v brežněvovském smyslu). U rumunských hranic stála naše vojska. Někteří Kyjevané dostali nápad – vstoupit jako dobrovolníci do armády, aby pak v případě války přešli k Rumunům. Byla to však myšlenka velmi naivní – kdo by uvěřil takovému „entuziasmu“? [1] 99 z celkových asi 4500 dělníků z pražské automobilky Praga poslalo do novin Pravda Dopis 99 pragováků (30. červen 1968) adresovaný sovětské vládě, v němž projevovali odpor vůči demokratizačním reformám a schvalovali přítomnost vojsk Varšavské smlouvy v ČSR. Sovětský tisk poté dopis využíval jako alibi a prohlásil, že signatáři byli perzekvováni.

Ukázka II Uveřejňujeme druhou ukázku z knihy pamětí ukrajinského matematika a disidenta Leonida Pljušče (1939–2015). – Leonid Pljušč se od roku 1964 zapojil do práce v samizdatu, byl důležitou spojkou mezi Moskvou a Kyjevem. V lednu 1972 byl zatčen za antisovětskou agitaci, proces byl zahájen až roku 1973. Leonid Pljušč byl poslán na psychiatrická vyšetření. Lékaři kyjevské oblastní nemocnice označili Pljušče za příčetného, v moskevském Institutu Serbského, jehož komise byla známá pronásledováním politicky nepohodlných občanů, mu byla diagnostikována tzv. vleklá schizofrenie. Rozhodnutím soudu byl roku 1973 poslán na nucenou léčbu do psychiatrické nemocnice zvláštního, tedy vězeňského typu v Dněpropetrovsku. Pljušč byl propuštěn až po masivním nátlaku mezinárodní veřejnosti zkraje roku 1976 a bezprostředně emigroval s rodinou do Francie, kde sepsal své paměti. – Paměti s názvem Na karnevalu dějin vyjdou na podzim tohoto roku v překladu Martina Vrby. (LB) Začátkem března dorazil samizdat. Větší zásilka samizdatu je vždy doprovázena vzrušením a starostmi: čtení, rozdělování – kdo si co vezme k přepisování na stroji. Kronika, šesté vydání, informovala o soudu s Irou Bělogorodskou, o protestech jejích přátel. Jako příloha Kroniky koloval zápis ze soudního jednání, pořízený Petrem Hryhorovyčem Gryhorenkem. Poprvé byl někdo souzen za šíření protestního dopisu – do té doby vylučovali z komsomolu a ze strany, propouštěli ze zaměstnání. „Zákonnost“ postoupila o další krok kupředu. KGB a prokuratura povolily Bělogorodskou obhajovat pouze advokátovi, který měl „přístup k zvláštním dokumentům“ (podle zákona je takový „přístup“ nezbytný pouze u kauz dotýkajících se státního a vojenského tajemství). Novinkou pro nás byla zpráva, že se v lágrech trestá, když vězni sami sebe označují za politické. Kronika vylíčila pogrom ve městě Gorkij. Propuštěni byli čtyři universitní učitelé, vyloučeno bylo několik studentů – vše kvůli samizdatu. V Taškentu se připravoval soud s deseti krymskými Tatary, mezi nimiž byl Rollan Kadijev. I v Kyjevě probíhal soudní proces. Soudili několik dělníků kyjevské hydroelektrárny za letáky proti rusifikaci. Znal jsem se s některými svědky v této věci. Státní bezpečnost využívala Nazarenkova „donkichotství“. Mezi tvůrci samizdatu jsou „knížata Myškinové“ – lidé vzácné dobroty, pravdivosti, cti. KGB využívá nejen slabiny svých obětí (ješitnost, strach, alkoholismus atd.), ale i přednosti. Nazarenko jako by téměř fyzicky nedokázal lhát. A KGB ho lapila velmi jednoduše: „Tady jste řekl to a to. Že se nestydíte lhát! Ve skutečnosti to bylo takto.“ A Nazarenko se přiznával (stejně nemohl nelhat – veškerou vinu bral na sebe). Nazarenkova poctivost způsobila, že vyslýchali přes dvacet svědků, z nichž Státní bezpečnost některé ani neznala. A protože Státní bezpečnost viděla, že se Nazarenko nevzdal, jeho svědectví nijak nezmírnilo jeho úděl, takže dostal pět let lágrů s přísným režimem. V časopise Nauka i religija se objevil dopis „kajícího se“ tolstojovce. Dopis byl zjevně upřímný. Tolstojovec vylíčil, jak propadl religióznosti, jak si uvědomil zhoubnost tolstojovství pro rozvoj osobnosti atd. Byla zřejmá psychická nalomenost v předtolstojovské etapě jeho života, a ta zůstala i po ní. Uvízl v „propastech“ Tolstého, tak jako v sobě samotném. Napsal jsem mu dopis, v němž jsem souhlasil s částí jeho závěrů a pokusil jsem se mu ukázat, že oficiální ateismus je bezvýchodný a že v „propastech“ je hluboký smysl, který nelze ztrácet ze zřetele. Tento dopis jsem uveřejnil v samizdatu, neboť jsem mnohé problémy náboženství považoval a dosud považuji za velmi závažné. Pokud tyto problémy nelze řešit materialisticky, pak se marxismus ukazuje jako neplodný v oblasti ducha. S morálními problémy jsem se potýkal prakticky každý den. Kupříkladu problém provokatérů. Mezi mnohými lidmi se šířily zvěsti, že X., Y., Z. jsou provokatéři. Ivan Svitlyčnyj je provokatér, protože ho pustili z vězení ještě před soudem. Dzjuba je provokatér proto, že si pro něj ještě nepřišli. Ten a onen navrhoval cosi příliš rezolutního – je to agent. Jiný se vyjádřil pochvalně o Petljurovi nebo o Trockém v přítomnosti mnoha lidí – je to agent. Co s tím? Provokatéři existují, ale nedalo by se dělat vůbec nic, kdybychom měli každého podezírat. Vypracovali jsme následující taktiku: o určitém úkolu mluvit pouze s tím, komu je zadáván. A nikdy nic neříkat nikomu, kdo rozváží tiskoviny, kdo přepisuje na stroji atd. Jenže dodržovat to v praxi je obtížné. Několik měsíců s námi žil S. (neměl kde bydlet). A najednou se dovídám, že S. je agent. Byla mi poskytnuta věrohodná, nepopiratelná fakta. Co dělat? Každý den se tu objevují různí lidé, přinášejí nebo odnášejí samizdatové materiály. S. je vídá, rozmlouvá s nimi, domlouvá se o opisování na stroji. Mám ho vyhodit? A co když jsou to všechno lži – ta svědectví o jeho osobě? Říci mu to na rovinu? Jednou jsem to řekl jistému fyzikovi: měl jsem stoprocentní důkazy, že pracuje pro KGB. Urazil se, ale rozumně mi odpověděl: „Ať ti řeknu cokoli, stejně mi neuvěříš.“ Nezbývalo než ho požádat, aby už nikdy nechodil. Začal jsem si S. více všímat. Počíná si skutečně podivně, zejména nedodržuje žádná konspirační pravidla. Začal jsem se ho vyptávat, jako kdybych nic netušil, na fakta, která ho usvědčovala. S. je objasnil, aniž pojal jakékoli podezření. Dozvěděl jsem se několik skutečností, které vyvracely to, co se o něm povídalo. Instinktivně jsem nabýval přesvědčení, že ho pomluvili. Pak se ukázalo, že osoba, od níž tato pomluva pochází, je hysterická lhářka. Otevřeně jsem S. řekl, z čeho byl nařčen. Byl uražen, rozhořčen, velmi těžce to nesl. Ani mně nebylo lehko. Před nemilosrdným ostrakismem zachránilo S. naše pravidlo mluvit s každým pouze o tom, co se ho týká, a vyloučení strachu z provokatérů. Ale kolik nervů nás stály měsíce života se S. pod jednou střechou! Jednou za mnou přišel poručík X., člen KSSS, obyvatel malého sousedního městečka. Že prý o mně slyšel v rádiu Svoboda. Cítí se opuštěn, celý život bojuje s nadřízenými, celý život ho vyhazují z práce, dopouštějí se podlostí. Naposledy byl obviněn z antisovětských postojů. Chtěl by se účastnit hnutí, šířit samizdat. „Napíši o svém životě knihu (rozkulačování, služba v mongolské armádě, krádeže a lži nadřízených atd.) a vy ji rozšíříte.“ Vysvětlil jsem mu, že mohu pouze poslat knihu do oběhu, ale zda půjde „z ruky do ruky“, nemůže nikdo konkrétní ovlivnit. V samizdatu neexistuje cenzura a přepisuje se pouze to, o co mají lidé zájem. Právě to je naše „cenzura“ – míra zájmu o tu či onu knihu. „Dobře, tak to předejte na Západ.“ „Ale já nevím, kdo který text předá na Západ. Bude-li kniha zajímavá, pak se – možná – dostane na Západ. A nač vůbec potřebujete Západ? Píšete přece pro naše?“ „Ano, ale nemám peníze. Požádejte Gercenovu nadaci (slyšel jsem o ní v rádiu), aby mi zaplatila.“ V tu chvíli jsem pojal podezření, že poručík je provokatér. Opatrně jsem odpověděl: „Jak můžete vy, člen strany, brát peníze od organizace, o níž nic nevíte? Nelze vyloučit, že je to špionská organizace. A jestli něco zaplatí, to nevím. Navíc nemám se Západem žádné kontakty, a ani je nechci mít.“ Než odjel, požádal mě o nějaký samizdat, aby ho mohl šířit ve svém městečku. Dal jsem mu pár neškodných článků. Poradil jsem mu také, aby ve své knize nečinil žádné ostré antisovětské výpady: „K čemu by vám to bylo? Nejste politik ani filosof, ani sociolog. Pište pouze fakta. Naši lidé jsou vzdělaní, závěr si udělají sami. A za ostré výrazy vás pošlou nadlouho do kriminálu.“ Za několik měsíců knihu přivezl. Byla v ní velmi zajímavá fakta, o nichž jsem dříve nevěděl. Vyvstala však otázka důvěryhodnosti. Jde-li o úmyslnou lež, u soudu to pak využijí. A spousta útoků na celé zřízení – zlostných, často nesmyslných. Přečetl jsem si to a on mi večer zavolal: „Tak jak? Už jste mou knihu předal do Moskvy, pro samizdat?“ Navrhl jsem mu, aby si o tom přijel promluvit. Ale v obavě, že přijde s kágébáky, jsem na okrajích textu učinil vlastní poznámky: „Nedostatečné. Sporné. Neseriózní. Opravdu?“ atd. Chtěl jsem také napsat: „Antisovětské, antikomunismus“ – ale co kdyby byl autor čestný člověk? Moje výtky pak budou využity proti němu. Když jsme se setkali, dal jsem mu rukopis a řekl: „Počínáte si jako provokatér. Mluvíte do telefonu o samizdatu, ptáte se na tiskárnu (nabízel zřídit tiskárnu pro rozšiřování samizdatu), na platbu, píšete zbytečně nazlobeně. Možná že ani nejste agent, že jste jednoduše nešikovný. Tak jako tak je to pro mé přátele nebezpečné.“ Se slzami v očích dokazoval své čestné úmysly. Cítil jsem lítost, stud za svá slova... Ale co jsem mohl dělat? Ještě jednou jsem mu zdůraznil, že mu to všechno říkám pouze vzhledem k jeho jednání a nabídkám. A že přece ani on nemá zapotřebí jít do vězení kvůli své neopatrnosti. Odjížděl celý uplakaný. Je nemorální podezírat, je nemorální nebýt opatrný. Je nezbytné vypracovat takovou taktiku, aby se člověk nepodílel na urážení lidí nálepkou provokatéra a aby se nedostal do sítí KGB. Taktika musí být morální, morálka racionální, taktická, pružná. Ale je to obtížné. Dochází k neřešitelným situacím, kdy je třeba přetnout uzel, klubko plné rozporů – a v takovou chvíli je to bolestivé pro všechny. [...] Za celou dobu došlo na dvanáctém oddělení ke dvěma mimořádným případům. Jednou se v noci pověsil pacient na toaletě. Náhodou ho zachránili. Poté ho zbili a všem odebrali kapesníky. Sanitáři i pacienti se mu vysmívali, jak jen mohli. A on se jen omlouval tím, že takový život nevydrží. Podruhé se ve třetím patře, přímo pod námi, vzbouřili „karantéňáci“. V karanténě ještě stále žije nezlomený vzbouřenecký duch lágrů. Když sanitáři zmlátili nezletilého mladíka, postavili se za něj zloději. Několikrát sanitáře praštili. Za vzpouru jim naordinovali síru. Protože v karanténě věděli, že síra všechny zlomí během několika hodin, zatarasili dveře na pokoj postelemi. Zatímco ostatní budovali barikádu, ten nejsilnější vyšel s pryčnou v ruce a jako holí s ní odháněl sanitáře a dozorce. Chytili ho a surově zbili. Vzbouřenci rozmlátili všechna skla, pořezali se na hrudi a na břichu (obvyklý způsob protestu kriminálníků), vylámali radiátory a hrozili, že je hodí na dobyvatele barikády. Sešlo se celé vedení věznice. Přijel krajský prokurátor. Začali vyjednávat. Vzbouřenci požadovali skoncovat s užíváním síry jako trestu, s bitím ze strany sanitářů a čestné slovo, že budou moci opustit místnost bez postihu. Dát slovo nebylo obtížné. Všechny je potom přepravili do věznice a odtud rozptýlili po odděleních jako vznětlivé pomatence. Tato vzpoura měla okamžitý důsledek i pro nás. Každému, kdo příliš hlasitě komentoval události, a dokonce jenom vyjadřoval radost z probíhající vzpoury, naordinovali sírovou kúru. Mě se snažili dát do spojitosti se vzbouřenci – bez výsledku (třebaže spojení v tom smyslu, že jsem doručoval machorku, zde existovalo). Druhý den po vzpouře si mě zavolala Ellinka a s nepříjemným úsměvem mi sdělila: „Jste přeřazen na jiné oddělení.“ „Na deváté?“ „Ano... Ale co se hned mračíte? Je tam stejná léčba jako tady a zvůle sanitářů je menší. Plachotňuk se jednoduše snažil přejít ke mně a vy půjdete na jeho místo.“ Ve skutečnosti je zde jiný režim. Svévole sanitářů i bití pacientů je méně, protože vše je podřízeno výhradně teroru Niny Nikolajevny Bočkovské. Je to ona, komu by se mělo přezdívat Ilse Kochová. Jemná, chladná tvář, mluví klidně, sebejistě. Málokdy ji oživí chladný, pohrdavý úsměv. Do debat s pacienty se nepouští: „Vaše léčba je naše starost. My jsme za ni placeni. Síra vám pomůže. Že bolí?... Taky jste ale chlap, a ne baba. To se musí vydržet. Na frontě jste přece byli ranění a vydrželi jste to. A tady vás léčí.“ Jako moji ošetřující lékařku určili Ludmilu Alexejevnu Ljubarskou. Umístili mě na „dohlížečku“ s těžce nemocnými, agresivními pacienty. Požádal jsem o převedení do normálního. Dlouho odmítali, pak mě přemístili. Ticho, klid, žádné řvaní. Zato rozhlas řve od rána až do deseti večer. Obyčejné pokoje měly ovšem i své výhody. Bylo na nich nanejvýš třináct čtrnáct pacientů. Klidných. Dal se tam najít někdo, s kým bylo možné mluvit. Mladý chlapec, syn profesora filosofie, zajímá se o sci-fi. Sblížili jsme se při rozhovorech o vědě, o knihách. Strávili jsme spolu dva večery... Třetí den ho přemístili jinam a mne se zeptali, k čemu mi je dobrý takový klučina, který zabil vlastního bratra. „A to s ním nemůžu ani promluvit? Tak mě tedy dejte k politickým.“ „Abyste osnovali spiknutí?“ „Jaké spiknutí?“ „Však vy víte jaké.“ Mladíka rovněž varovali, aby se se mnou nestýkal, začali mu dávat zvýšené dávky haloperidolu. Jednou jsem se ho zeptal, proč jsem se za celou dobu nesetkal s upřímně kajícnými zloději, vrahy, prostitutkami. Vůbec nepochopil, že otázka směřovala i na něj, na jeho zabití. Lítost přece neprojevují ani nemocní, ani vyléčení, ani zdraví. Litují jedině toho, že špatně zahladili stopy svého zločinu („to jsem byl ale hlupák“). Pokání nečinil ani jeden zloděj, šmelinář či podvodník, s kterým jsem se setkal ve vězení. Každý měl svou filosofii: „Šel jsem přece jen po boháčích: vykrádal jsem domy plukovníků, ředitelů a ministrů.“ „Stát okrádá lidi a já stát.“ „Na cizí měně nikdo netratí. Provedl jsem operaci – a oba jsme byli spokojeni.“ „Jsem spekulant. Vím si rady s úkolem, s kterým si stát poradit neumí – poskytnout všem potřebné zboží.“ Prostitutka: „Ať mě v podniku víc platí, abych se mohla líp oblíknout a najíst. Jejich úřednické dcerky chodí běžně v dovozovém, a já v utahaném kabátě. Oč jsem já horší než ony?“ Jeden moralizující zloděj mně vysvětlil pronikavý nárůst pohlavní nevázanosti tím, že na mezinárodním festivalu se naše děvky naučily módním sexuálním praktikám a od nich je převzala mládež stranických elit. Navíc si stranické elity ve svých domovech pouštějí západní pornografické filmy, za jejich dětmi chodí na návštěvu kamarádi, a v důsledku toho začínají pornofilmy kolovat mezi mládeží, bohémou a veksláky. Řečmi o sexu jsou vyplněny celé dny. Jedni opakují stále tytéž historky, druzí zjevně fantazírují a své sny vydávají za svou minulost. Občas přicházejí poslouchat i ošetřovatelé. A sami vyprávějí... Znovu mě přemísťují na uzavřené oddělení. V místnosti zvané „dohlížečka“ je osmnáct až jednadvacet pacientů. V některých dohlížečkách jich prý bývalo na čtyřicet. Hluk nikdy neutichá – výkřiky, popěvky, rvačky mezi pacienty i se sanitáři. [...] Z Přílohy: dopis Taťjany Žitnikovové-Pljuščové Andreji V. Sněžněvskému (1904–1987), přednímu ruskému psychiatrovi, řediteli Ústavu psychiatrie na Akademii lékařských věd, autoru vědeckých pojednání o schizofrenii, předsedovi komisí v řadě psychiatricko-soudních expertiz vedených proti sovětským disidentům Andreji Vladimiroviči! 12. října 1972 diagnostikovala expertiza Serbského institutu, na níž jste se podílel i Vy, u mého muže Leonida Ivanoviče Pljušče „pozvolnou schizofrenii“. Já, manželka Leonida Ivanoviče, ani jeho matka a sestra, ani kterýkoli člověk z okruhu příbuzných, přátel či jen známých nebo bývalých spolupracovníků mého muže – nikdo nevěří v pravdivost, profesionální svědomitost a vědeckou spolehlivost diagnózy, kterou stanovil Serbského institut. V diagnóze spatřují ortel nad politicky nepohodlným člověkem odlišného smýšlení, vynesený zaujatou organizací a uskutečněný rukama ústupných a poslušných lékařů. [...] V případě Leonida Ivanoviče je léčba absurdní, a tedy zločinná jak z hlediska mezinárodních psychiatrických norem, tak z hlediska norem běžných v sovětské psychiatrii: v běžných, „normálních“ psychiatrických léčebnách, tj. léčebnách nespadajících pod MV, se přece „pozvolná schizofrenie“ neléčí antipsychotiky. Toto vědomé a záměrné obcházení stanovených norem kvalifikuji jako ohavné mučení lékařskými přípravky. Cílem tohoto mučení „léčbou“ je vyvolat symptomy, které se shodují s příznaky schizofrenní poruchy. A vaši kolegové vytyčeného cíle dosáhli: Leonid Ivanovič ztrácí paměť, schopnost pracovat, zájem o knihy, o vědu, o své blízké, tedy o to vše, co tvořilo skutečný smysl a náplň jeho života nejen na svobodě, ale i v nelidských podmínkách dněpropetrovské speciální psychiatrické léčebny do doby, než byl podroben dlouhodobé intenzivní „léčbě“. Z Lékařského odboru MV USSR jsem dostala oznámení o zhoršení stavu Leonida Ivanoviče. Jediný závěr, který z toho mohu učinit, je tudíž ten, že zhoršení se dostavuje jako důsledek „léčby“, a jediný závěr, ke kterému může a musí dojít každý čestný psychiatr, je závěr, že zhoršený stav není nic jiného než antipsychotický syndrom, který se pokaždé vytrácí po přerušení „léčby“ antipsychotiky. Leonida Ivanoviče „léčí“, aby onemocněl, a on je nemocný, protože ho „léčí“. [...] Už nežádám spravedlnost, ale alespoň logiku. Existuje mez, za kterou se nespravedlnost stává nepokrytým cynismem, který popírá nejen právo a lidskou důstojnost (to činí nespravedlnost), ale samu existenci těchto pojmů. Představitelé „nejhumánnějšího povolání“ tuto hranici překročili: diagnóza v jejich případě nepředurčuje léčbu, nýbrž léčba předurčuje a stanovuje diagnózu. Obracím se na Kyjevský oblastní soud s požadavkem zrušit nucenou léčbu a očekávám Váš okamžitý zásah. Vy, uznávaný a hlavní představitel sovětské psychiatrické vědy a jeden z autorů diagnózy, která mého muže odsoudila k časově neomezené internaci ve vězeňské psychiatrické léčebně, nesete plnou morální a profesionální odpovědnost za vše, co se děje. Požaduji, aby do rozhodnutí soudu přestali Leonida Ivanoviče dopovat antipsychotiky: pravidelná lékařská komise by před sebou měla vidět člověka, a nikoli to, jak působí na člověka barbarsky, nelidsky podávané lékařské preparáty. 7. dubna 1975 T. Žitnikovová

Srdečně zveme na čtení z nové básnické sbírky Pavla Kolmačky Život lidí, zvířat, rostlin, včel. Akce proběhne v úterý 4. prosince 2018 od 19.30 hod. v Café Fra (Šafaříkova 15, Praha 2). Moderuje a s autorem hovoří Robert Krumphanzl. Nový soubor má stejně jako Kolmačkovy předchozí sbírky, které vyšly v nakladatelství Triáda (Moře, Wittgenstein bije žáka), několik částí (Život těla, Život ve dne v noci, Život nad kráterem, Život na pomezí, Les), jež se skládají z pásem, cyklů a samostatných básní. Převažují volné verše (občas je užit rým), vyskytují se zde i básně v próze. Žánrově je kniha velmi pestrá: lyrickou reflexi střídají hovory o snech, deníkové záznamy nebo zaslechnutá komunikace radioamatérů.

Nakladatelství Triáda ve spolupráci s brazilským velvyslanectvím v Praze si dovoluje pozvat všechny čtenáře na uvedení knihy Smutný konec Policarpa Quaresmy brazilského autora Limy Barreta v novém překladu Šárky Grauové. Uvedení proběhne ve čtvrtek 6. prosince od 17.00 hodin v prvním patře knihkupectví Academia (Václavské náměstí 34, Praha 1). Těšíme se na vás!